Vzpomínky na Karla Gotta: Jiří Štědroň, Davide Mattioli, Pavel Vohnot a Jaroslav Sypal

Naposledy  se rozloučíme i my s Karlem Gottem, jedinečnou osobností české populární hudby. Za náš časopis  v pátek zavzpomínala Marie Formáčková a dnes uzavřeme vzpomínkami herce Jiřího Štědroně, italského zpěváka Davide Mattioliho, zpěváka hudební skupiny Maxíci – Pavla Vohnouta a v neposlední řadě herce Jaroslava Sypala. 

V červnu 1961 jsme se sešli poprvé. Zpívali jsme s Brněnským rozhlasovým orchestrem ve vyprodaném sále Stadionu nové písně brněnských autorů. Já sám už ani nevím, co jsem zpíval, netuší to dneska už asi nikdo, a je to jedno, ale Gott byl zjevení. Vím, že s pusou otevřenou stála v zákulisí i tehdejší brněnská a nejen brněnská hvězda první velikosti, Bromova sólistka, Jarmila Veselá. Stejně nadšená jako my všichni. Vlastně myslím, že jsem Karla pak už nikdy neslyšel zpívat tak brilantně a bravurně. Nebo už to nebylo tak překvapivé, neboť jsme přivykli. Kráse přivyknete snadno…

Někdy v roce pět nebo šest přišel v rámci vyhlášení cen Divadelních novin do Semaforu. V rámci nezávazné debaty jsem mu neuváženě sdělil, že v kterési hře zpívám Oči má sněhem zaváté jako parodii.

„Jako parodii?“ vyjekl zděšeně.

„No, hraju takovýho malinko ujetýho profesora zpěvu, kterej to dává…“

Asi jsem ho nepřesvědčil. Zůstal ostražitý. Svoje parkety, ty on si hlídal…

Podruhé byl v divadle někdy před rokem na Kytici a vyhledal mě po představení, jakkoli najít moji šatnu v bludišti chodeb a točitých schodů není snadné.

„Máš svůj styl!“ poplácal mě po rameni. Velice si toho považuju.

Byli jsme kdysi dávno jednu sezónu členy stejného divadla. Divadla Apollo. V letech 1967-8. S Hálou, Přenosilkou, Filipovskou a Spáleným. I když Karel byl první půlrok té éry v Las Vegas, jeho duch byl přítomen. Mirek Klempíř, Gottův dvorní skladatel, který nemohl do Ameriky odejet, protože měl těsně před odjezdem autohavárii, mi napsal pár písniček, třeba Tak snadno nebo Poutníče příští.

A Karlův tatínek se mezitím u mě taky zapsal velmi pozitivně. Sehnal mně, přistěhovalci z Brna, ubytovnu v Dejvicích. Do té doby jsem přespával v malinké šatně v Redutě. Šatně tak malé, že jsem musel spát skrčený do el.

Když se Karel vrátil, sešli jsme se náhodou u jednoho stolu v tehdy velice módní čínské restauraci ve Vodičkově ulici. Kuli jsme zrovna jakési countryové, mimochodem nikdy neuskutečněné, pikle se Zdeňkem Rytířem. Jednou z našich ikon byl třeba Bob Dylan.

„Já nevím, o co tomu Dylanovi jde!“ uzavřel tehdy Karel důrazně, bez přehánění skoro až nenávistně, sotva započatou debatu na to téma.

Mockrát jsme si prostě tak docela nerozuměli.

Ale nikdy na něj nezapomenu.

Jiří Štědroň

 

Můj osobní názor na mistra je, že byl jedinečný člověk, který byl pokorný, skromný… Když přišel na podium nad nikoho se nepovyšoval – bavil se s každým, až  po posledního technika, montéra, který na podiu pracoval… až po člověka, který se chtěl s Karlem vyfotit – obrovská pokora .. To co bohužel MLADÁ GENERACE dneska ani nezná, protože neznají to slova POKORA a ani nevědí co to znamená. Nemají v sobě to, co mají právě jen VELCÍ UMĚLCI, jako byl právě Karel Gott! Potkal jsem často Karla kvůli koncertům DAMICHI a vždycky jsme mluvili italsky, protože měl rád se mnou komunikovat italsky. Měl jsem ho moc, moc rád a bude mi velmi chybět!

Davide Mattioli

 

Zemřel  člověk, kterého jsem měl neskutečně rád. V poslední době těch, kterých jsem  si  vážil, za jejich lidskost a umění, nebylo mnoho. Karlova smrt mně velmi překvapila, i když  vzhledem k jeho věku  a závažnosti onemocnění se to dalo očekávat. Na smrt však  nikdy nejsme připraveni. Jsem z toho smutný a chtěl  bych Karlovi poděkovat někam tam nahoru, za pár  chvil přátelské konverzace, za pokřtění mé sólové desky a hlavně za  rady do hudebního života, za neskutečnou pokoru. Karel byl můj vzor a učitel pokory a navedl  mojí  cestu  životem, za to  mu s úctou děkuji. O to víc mě mrzí ta šaráda různých populistů, moralistů a lidí, kteří něčemu blbému  říkají  černý humor. Pan Karel Gott především  rozdával radost, bez ohledu na režimy, ve kterých působil a byl  součástí každé rodiny, ač více či méně, spojoval lidi a přinášel jim radost. Určitě při  tom nemyslel na státní pohřeb, nebo jinou formu uznání, ale myslel na to, rozdat se do poslední chvíle. Já ho za to naprosto obdivuji.

Jsem rád, že jsem se narodil a žiji v době Pana Karla Gotta, že jsem poznal někoho, kdo je nenahraditelný a zůstane v mé duši, až do  mé smrti.

Pane Gott, děkuji!

Pavel Vohnout Kyklop

 

Ta smutná zpráva mě doslova poslala do kolen. Odešla legenda legend, osobnost, která byla neodmyslitelnou součástí našich životů.

Geniální umělec a úžasně skromný člověk, který by i pyšnou princeznu naučil pokoře…

Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním několikrát setkal. Vždy jsem k němu vzhlížel jako trpaslík k Mont Everestu.

V roce 1992 , když po tzv. Sametové revoluci, hercům pšenka příliš nekvetla, jsem dva a půl roku dělal vedoucího programu jednoho z prvních soukromých rádií R.I.O. Anoncovali jsme sbírku na zvířecí útulek, kterému hrozil zánik. Zvířata, pokud by se do měsíce nesehnalo 300.000 kč – by byli utraceni.

Naši posluchači denně přispívali nejrůznějšími finančními částkami. Jednoho dne se v našem rádiu objevil i pan Karel Gott s obálkou v ruce. Nechtěl ode mě žádné potvrzení, věřil že jeho příspěvek skončí tam kde má. Nezklamal jsem ho. Když odešel, otevřel jsem obálku. Bylo v ní 20.000 Kč! Na tu dobu neuvěřitelné peníze. Velký umělec – velké srdce! Pak jsem se s ním potkal ještě několikrát. Dokonce jsem s ním při natáčení Silvestra pro jednu naší komerční televizi – sdílel šatnu. Hltal jsem jeho vyprávění a úvahy, byl neuvěřitelně sečtělý. Můj tatínek byl spisovatel dětských pohádkových knížek. Díky mému kamarádovi, fotografovi, Fandovi Jiráskovi jsme navázali s mistrem spojení a tatínek mu pro jeho tehdy malé dcerky posílal své knihy pohádek. Karel Gott se za to při jejich čtení pokaždé nechal vyfotit. Větší reklamu si tatínek nemohl přát. Jednou se stalo, že měl geniální zpěvák pokřtít tatínkovu knihu Vodnických pohádek v jedné pražské prodejně knih. Když Karel Gott zjistil o jakou prodejnu se jedná, vzkázal po Fandovi Jiráskovi, že se omlouvá, ale že s tou prodejnou knih nemá dobré zkušenosti, takže nepřijde.

Ale tímto to neskončilo. Můj tehdy osmdesátiletý tatínek snídal, když mu zazvonil mobil. Tatínek spolknul sousto a přijal hovor. ,,Dobrý den, pane Sypale, tady je Karel Gott.

Chtěl jsem se Vám dodatečně omluvit za ten křest Vaší knihy.

Věřte, že kdybych neměl tu špatnou zkušenost – přišel bych.

Ještě jednou promiňte a hezký den!“

Tak takový byl Karel Gott. Taková slušnost se už nenosí, už dávno vyšla z módy.

Mám v pohledu na naše velikány jasno. Za posledních 100.let stavím jednoznačně nejvýš dva Čechy – Jana Wericha a Karla Gotta. Jsem šťastný, že jsem žil v jejich době.

Sbohem, pane Gotte! A ohromné díky za úžasné písně a za to,  že jste vůbec byl! Tam nahoře, už na Vás čeká Karel Svoboda a střihnete si spolu Lady Carneval. A já si jdu pustit moji oblíbenou:,,Když jsem já byl tenkrát kluk…“ V ní je totiž úplně všechno…Moje dětství, mládí a …Vy mistře!

Jaroslav Sypal

Foto: F. Jirásek

 

Autor:   zpracovala Alexandra Hejlová

Komentáře z facebooku