Kdepak by mě napadlo, že budu jednou stát s Vlastimilem Harapesem před kamerou. A stalo se tak, když slavil padesátiny. Na svou benefici v divadle ABC, kterou natáčela televize, přizval některé své kolegy a kamarády, mezi nimiž jsem měla čest být i já. Přinesla jsem mu dárek – sto let starou žehličku, která rozšířila Vlastíkovu úctyhodnou sbírku. „Abych si to u tebe mohla vyžehlit, kdybych třeba někdy řekla něco, co bys nechtěl slyšet.“ Dobře jsem však věděla, že taková situace nikdy nenastane, neboť Vlastíka lze jen chválit. Herec, zpěvák, choreograf, režisér, pedagog, sólista a později i šéf baletu Národního divadla v Praze, ale především světová legenda baletního umění poslední třetiny dvacátého století, a to díky svým vrcholovým tanečním výkonům. Když jsem ho poprvé viděla tančit v Národním divadle Romea v Prokofjevově baletu Romeo a Julie, jeho atletické, někdy až akrobatické výkony spojené s grácií, ladností a uhrančivou podmanivostí, které dokonale splývaly s hudbou, na mne nezapůsobily jen jako prchavé okamžiky krásy, okouzlení a radosti, ale onen strhující, opravdový a nezapomenutelný zážitek ve mně zůstal hluboko a natrvalo. Na jevišti se Vlastíkovo zvláštní fluidum vždy proměnilo v jasnou fanfáru, co vyburcuje a svolá všechny oči v hledišti ke slavnostnímu okamžiku, který si pak odnesou z představení jako trvalou vzpomínku. Když jsem ho poznala osobně, byla jsem mile překvapená, že se ze slavné hvězdy vyklubal sympaťák. „Tanec je můj život. A pohyb vůbec. Je pro mne přirozený jako dýchání,“ řekl mi. „Už na tento svět jsem vlastně vjel na kole. Táta vezl maminku z Droužkovic, kde bydleli, do chomutovské porodnice na štangli svého starého kostitřasu. Domů už jsem však jel spořádaně. Čekaly mě tam tři ségry. Ale coby dítě jsem si s nimi moc neužil. Věkový rozdíl, zvláště u těch dvou starších, byl veliký. Nejmladší Jindra mne brala jako svou druhou panenku. Už měla jednu takovou velikou, mrkací, s dlouhými měkkými vlásky. Pořád jí je česala a upravovala do všemožných účesů. To se mi náramně líbilo. Přál jsem si taky takovou mít. Našel jsem ji pod vánočním stromečkem, ale měla dřevěnou hlavu, ze které čouhala jen čupřina vlasů z provázků. Ty se vůbec česat nedaly, tak jsem se zase vrátil k autíčkům a vláčkům. Později jsem ségru vyměnil za partu vesnických kluků a celé dny jsme lumpačili v přírodě. Občas jsem ale hrál s rodiči ochotnické divadlo. Časem si všimli, že jsem docela muzikální, a tak mě přihlásili do chomutovské hudební školy. Ale já odmítl hrát na klavír, který stál doma v pokoji. Nikdo na ulici by přece nepoznal, že jdu do hudebky na hodinu. To když jsem kráčel s houslemi ve futrálu v ruce, to bylo docela něco jiného,“ bavil mě svými vzpomínkami. „Jenže staré tříčtvrtky, co mi rodiče pořídili na zkoušku, jestli mne hraní chytí, mě na cestu hudebního virtuóza nenasměrovaly. Ani klavír, na který jsem později přece jen začal hrát.“ „A kdo tě přivedl k tanci?“ byla jsem zvědavá. Zamyslel se. „Možná sestra Jindra.“ A pokračoval: „Když začala chodit do tanečních, vytrvale se mnou smýkala po celém bytě, aby si tance natrénovala. Sahal jsem jí sotva k ramenům, ale jiného dobrovolníka ve svém okolí nenašla. Mně se však to tancování nakonec zalíbilo.“ Není divu. Vlastík měl totiž nejen dobrý hudební sluch, ale byl i pohybově nadaný. „Nakonec jsem skončil na hodinách rytmiky u paní učitelky Řáhové. Ta ve čtrnácti doporučila rodičům, abych šel na pražskou taneční konzervatoř.“ Už tam se projevil jako výjimečný taneční talent. Studium skončil s vyznamenáním. Pozdější půlroční stáž na tehdy velmi uznávané baletní škole v Leningradu mu pomohla dokonale zvládnout techniku a vytříbit styl. Po návratu do Prahy zúročil všechno, co se na stáži naučil, a jeho taneční hvězda stoupala. „Tančil jsem hrozně rád a zpočátku jsem nechtěl věřit, že mi za to budou ještě něco platit. Měl jsem dojem, že by to mělo být obráceně.“ Za svou taneční kariéru nastudoval snad všechny klíčové postavy klasického baletního i moderního tanečního repertoáru a nesčíslněkrát oslnil publikum doma i daleko za hranicemi. „Občas jsem si odskočil i k filmu, do divadla nebo na koncertní pódia či do muzikálu, ale vždy jsem se k múze Terpsichoré vrátil. Baletní piškoty byly můj osud.“ Myslím si, že sudičky, co stály u jeho kolébky, nebyly skoupé. Daly mu sice do vínku dřinu a pot, ale také přitažlivý zjev, skvělé fyzické dispozice, výjimečný talent, pracovitost, vytrvalost a nešetřily ani velkým smyslem pro humor. Vlastík nezkazí žádnou legraci, kam vstoupí, dokáže svým žertováním bavit společnost. Chodila jsem pravidelně na jeho představení a on se mi snažil můj obdiv k jeho tanečnímu umění oplatit zájmem o mé knížky. Zřejmě si oblíbil i poezii, jinak by byl sotva kmotrem mých sbírek. Nezapomenu především na jedno křtění: „Dnes, když už Jaroslavě křtím její šestou knížku, tak si připadám jako Vlastimil Křtitel.“ Pak mu rošťácky blýsklo v očích. „Proto mi tak můžete říkat.“ Hned první větou se mu zdařilo přítomné rozesmát. Celé odpoledne plynulo ve znamení veselé pohody. Vlastík bavil přítomné historkami ze života a divadlo se otřásalo smíchem a salvami potlesku. Bylo nám s ním prostě fajn. „To byl zase tanec,“ vyjelo mi spontánně z pusy, když jsem na jevišti Vlastíkovi děkovala, že si na nás udělal čas. „Myslíš lepší než Šavlový tanec Arama Chačaturjana z baletu Gajané?“ zeptal se. A aniž bych měla šanci hlesnout, oznámil: „Jaroslava vám ho teď na rozloučenou zatančí.“ Hrklo ve mně, že to myslí vážně. Když viděl, jak jsem zbledla, řekl: „Tak udělá alespoň kotrmelec.“ V životě už jsem pár kotrmelců udělala, to přiznávám, ale ten, ke kterému mě vyzval Vlastimil Harapes, jsem přece jen odložila na někdy jindy.
Vlastimil Harapes a Jaroslava Pechová (… a tak šel čas …)
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: archiv Jaroslava Pechová
Komentáře z facebooku