Kdyby se mě bývala byla zeptala zima co jsem dělala v létě, dočkala by se odpovědi, že jsem navštívila Nicov. Zavítala jsem i na další krásná místa v Česku, ale v oné malebné vesnici která leží dva kilometry od Národního parku Šumava, jsem zažila situaci, na kterou nezapomenu. V místní hospůdce, kam jsme zašli s vnukem na večeři, seděli štmgasti nad zlatavým mokem a jeden povídá druhému: „Hlavně že je ve tvé dílně zamřížované okno že by ani myš neproklouzla, ale už druhý den máš ve dne v noci pootevřené dveře. Hotová pozvánka pro nějakého chmatáka.“ „A co mám asi dělat, když si tam postavily hnízdo vlaštovky?“ dočkal se stručné odpovědi. Vzpomněla jsem si jak v dětství na vesnici, kde jsem vyrůstala, vlaštovky stříhaly křídly povětří od jara do podzimu. Do domů oblepených jejich hnízdy prý přinášely štěstí. Snad ho bude mít i majitel dílny plné drahého vybavení a zloději se mu obloukem vyhnou, doufala jsem. Za pár dnů má cesta vedla ke kamarádce do Přeštic u Plzně. Bydlí v místech kterým říkám přeštické Beverly Hills. Procházely jsme tím novodobým sídlištěm tvářícím se honosně a já si všimla, že pod střechou každého domu je natažená šňůra, na které se třepetaly proužky staniolu. Co je to za divnou módu? nešlo mi do hlavy. I já se dočkala stručné odpovědi. „To aby si tu vlaštovky nepostavily hnízdo. Podělaly by fasádu.“ Úplně jsem oněměla. „Víš kolik taková fasáda stojí?“ dodala kamarádka. Jednou mi režisér Zdeněk Troška řekl, že kdyby přišel znovu na svět, chtěl by být vlaštovkou. Snad by měl dost rozumu v hlavě a zamířil by pod správný krov, ke správným lidem. Snad ho budou mít i všechny vlaštovky co k nám už každým dnem přiletí přes půlku světa.
Autor: Jaroslava Pechová
Komentáře z facebooku