To mi napsala dlouholetá kamarádka a pravidelná čtenářka literárního magazínu ARTSTAR VIP, když jsem dostala od jiné čtenářky kritický komentář ke sému článku „Celkem jednoduchý recept“. Zamýšlela jsem se v něm nad postojem spisovatelky Ivy Pekárkové, žijící v Anglii, k práci našich policistů a vojáků, kteří se v současném těžkém období zařadili mezi ty, kdo se pro nás stali nepostradatelnými pomocníky. Článek jsem napsala z přesvědčení, že i většina lidí se v této výjimečné době snaží být prospěšná a třeba na úkor svého zdraví pomáhat, kde je to zapotřebí. Nejsou z těch, kteří reptají, kritizují, škodí a mají v hlavě jen kalkulačku, protože myslí především na sebe, svoji firmu, svůj osobní život, na svůj prospěch. Každý, kdo tam má ale zdravý rozum, si musí přece spočítat, že jde do tuhého, že nám jde o všechno. O naše zdraví, životy, o budoucnost této země. Zní to možná teatrálně, ale když vidím, jak lidé z balkonů či otevřených oken v místech, kde nemohou ani vystrčit nos, tleskají lidem, co pomáhají, když mávají vlajkou, když se objeví na obrazovce někdo nejen s rouškou, ale i s trikolorou na klopě, jsem ráda, že s takovými lidmi tady žiju. Obdivuji je a děkuji jim, děkuji za to, že tato země, tento svět má s nimi naději. Jsou to hrdinové všedních dnů. Můj tatínek by řekl, že český národ přestál a překonal ve své dlouhé historii velká utrpení, že naše země byla mnohokrát na kolenou, ale vždy se zase postavila na nohy a zvedla hlavu. Jsme silný národ. Žije zde většina lidí, kteří teď stojí v první linii a svými činy nás ochraňují a zachraňují. Škoda, že tu jejich snahu mnozí degradují, možná z nevědomosti, z lehkomyslnosti – bojím se vyslovit, že mnohdy snad i záměrně. Nesmíme dovolit, aby v nás vyvolali pochybnosti, strach a nejednotu. Epidemie je silný protivník, ale lidé ho nakonec společně přemůžou. Já doufám a věřím! A shodují se se mnou i další čtenáři, kteří mi také napsali. Například spisovatel František Tylšar, spisovatelka Hanička Mudrová, Jan Cimický. Jeho názory a postřehy jsou tak skvěle vyargumentované, že se o ně s vámi ráda podělím: Jaroslava Pechová, šéfredaktorka
Milá Jarunko, Františku a ostatní,
když v srpnu 68 se náš národ semkl, cítil jsem zvláštní hrdost. Žel, vydrželo to jen pár týdnů a už se ozvali kritici a pochybovači, kteří cítili příležitost, jak se přihřát na sluníčku. Tohle probuzení mi zůstalo hluboce v duši, nechtělo se mi uvěřit, že je to tak snadné. Od té doby již 48 roků se zabývám lidskou duší, jejími bolestmi, trápením, ale i zlozvyky. Dodnes jsem se nesrovnal s arogancí, přezíravostí, nadřazeností a posměchem, s dutou hloupostí a opovrhováním druhými. Okupace, kterou nyní zažíváme, je neviditelná, ale to neznamená, že neexistuje! Obrana před ní musí mít subtilní mechanismy a mezi ně patří i opatrnost a ostražitost vůči jejímu záludnému pronikání. Nevíme o ní stále příliš mnoho. Ale je to agens, který zabíjí, který může postižené udusit, a to je nejstrašnější pocit, který může nemocný zažívat. To není legrace! To je realita. A protože obrana musí mít nějaké jasné hranice, od nichž je třeba začínat, jsou to i roušky na obličeji a restrikce v běžných lidských aktivitách, včetně pohybu a kontaktu s druhými. A v boji je třeba plnit rozkazy a ohlížet se na druhé. Dávám za pravdu nejen vám, ale všem, kteří chtějí tuto těžkou situaci i svým přičiněním změnit. Ti, co se posmívají, kritizují a zesměšňují úsilí druhých, nepomáhají, ale škodí. V naší ordinaci řešíme už mnohem vážnější, životně důležité osudy, ztrátu práce, platební neschopnost, strach a úzkost. Přimlouvám se a byl bych moc rád, kdyby všichni, co dnes pomáhají, vydrželi, každý se tak svým dílem přičiní, aby neviditelný nepřítel byl poražen.
Jan Cimický
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: autor neznámý
Komentáře z facebooku