Vzduch voněl jarním deštěm, který v pravidelných intervalech shrnovaly stěrače. Rychlostní silnice z Prahy do Strakonic ubíhala pod pneumatikami a krajina za oknem mizela v nenávratnu. Před Milínem jsem ale sešlápla brzdu. Mou pozornost upoutal žulový pomník na návrší – Památník vítězství. V těchto místech se 11. a 12. května 1945, tedy tři dny po německé kapitulaci, odehrála poslední bitva druhé světové války na evropském kontinentu. Ony smutné události znám jen zprostředkovaně, neboť jsem se narodila až v poválečných letech, ale pamětníci, historici a archivy mi poskytli informace.
Ustupující, po zuby vyzbrojené jednotky SS se tudy snažily dostat do amerického zajetí a terorizovaly místní obyvatele. Velel jim generál jednotek Waffen-SS Carl von Pückler-Burghauss, který již dříve odmítl respektovat kapitulaci, podepsanou 8. května v Praze německým generálem Rudolfem Toussaintem. Poté, co americká armáda uzavřela 9. května demarkační linii a Němcům znemožnila ústup, vybudovali v prostoru mezi Slivicí u Milína a Čimelicemi na Příbramsku obranné postavení, které tvořily tři linie těžké techniky včetně tanků a minometů a přes šest tisíc vojáků SS. Proti této přesile se postavilo tři sta příslušníků partyzánské skupiny Smrt fašismu a revolučních gard z Příbrami a okolí, avšak neměli šanci na úspěch. Němci je do jednoho postříleli. Německý odpor zlomili až příslušníci několika sovětských jednotek. Fanatický generál tři dny střídavě odolával náporu sovětských vojsk a pokoušel se vyjednat odchod svých vojáků do amerického zajetí. Nakonec ale v noci z 11. na 12. května 1945 v rakovickém mlýně mezi obcemi Čimelice a Krsice podepsal konečnou kapitulaci německých vojsk a odevzdal ji do rukou sovětského generála Serjogina, velitele 104. gardové střelecké divize, a amerického plukovníka Allisona, náčelníka štábu 4. tankové divize XII. sboru. Poté se velitel posledních bojujících německých jednotek na území Československa Carl von Pückler-Burghauss zastřelil. Zazněl poslední výstřel druhé světové války v Evropě a nastal konečně vytoužený mír.
Stála jsem mlčky před Památníkem Vítězství v Milíně a vzpomínala na lidi, kterým válka zpřetrhala nit osudu. A najednou mi bylo smutno z toho, že po sedmdesáti pěti letech v naší zemi vzpomínáme na konec druhé světové války tak odlišně. Copak je tak těžké pochopit, že za náš život v mírových časech položily ten svůj stovky tisíc statečných lidí a není důležité, zda spatřili světlo světa v Milíně, v Čimelicích nebo na druhém konci světa směrem na východ nebo západ…?
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: autor neznámý
Komentáře z facebooku