Honza Nedvěd – jeden z nejúspěšnějších českých folkových písničkářů. Když slavil padesátiny s bratrem Františkem 21. června 1996 na koncertě století, jak bývá někdy označováno jejich legendární vystoupení na pražském Strahově, zpíval sedmdesáti tisícům lidí. Koho by napadlo, že kdysi na jejich prvním koncertě v Malostranské besedě je poslouchalo sedmnáct diváků? Od té doby však uběhla řada let a Honza je vyplnil pilnou prací. Komponoval, psal texty a zpíval. Za svou uměleckou kariéru napsal tolik písniček, že je sotva někdo přesně spočítá. Některé doslova zlidověly. Oblíbili si je posluchači a interpreti všech věkových kategorií. Já si ale oblíbila nejen jeho písničky, ale samotného Honzu. Už je to dlouho, co jsme se spřátelili. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se vypravila napsat s ním rozhovor v jeho soukromí, abych poznala prostředí, kde své písničky skládá. Uličky pražského Spořilova byly tiché a přívětivé. V pondělním dopoledni jsem stoupala přes malé náměstíčko nad bílým kostelem pod jemně zelenými břízami k domku, kde tehdy bydlel, a představovala jsem si, jak tady kdysi v dětství řádil ve dvou klukovských partách, jmenovaly se Divišáci a Jindráci. Honza nejprve otevřel malou branku u zahrádky a potom svou širokou náruč a srdečně mě objal, aby mi dal najevo, nejen že jsme kamarádi, ale že ho má návštěva těší. Když mě pozval dál, mezi dveřmi pokoje v přízemí jsem uslyšela své srdce – tak mě zasáhl okamžik, že vstupuji do Honzova dětství a mládí, protože krásné předměty, které byly součástí oněch prostor, tu dobu připomínaly. Honzovy oči se smály za skly brýlí ještě víc než kdykoliv jindy, neboť si toho mého okamžiku překvapení povšimly. Hned se zaradoval, snad byl přímo nadšený, že jsme takové spřízněné duše, že oba v dnešní přetechnizované době obdivujeme věci, které už jsou dávno za svým zenitem, a přesto, nebo právě proto o nich mluvíme s úžasem a obdivem. Loutky, obrázky, soška Panny Marie, hodiny schwarzwaldky které zní jako andělský chorál, knihy v obrovské knihovně, vyrovnaná předpotopní rádia na polici, dvě panenky s porcelánovými hlavičkami, které jako by právě vyšly z bílé zdi, a krb, ve kterém plápolaly ostny plamínků. Sedli jsme si na pohovku pod oknem, do kterého jukalo nízké slunce a Honza ukazoval rukou, stejně jako zámecký průvodce ukazuje na největší klenoty, a můj pohled ten jeho pohyb sledoval, jako střelka kompasu sleduje stále severní světovou stranu. Jeho ukazovák se zastavil na jednom ze starých přístrojů a Honza se rozpovídal: „Nepopsatelné prožitky ve mně vyvolává právě toto rádio na krátké, střední a dlouhé vlny s magickým zeleným okem, které u nás doma pořád hrálo,“ řekl a mně se zdálo, že ještě dnes slyší jeho zastřený zvuk. „Vlastně mě spojovalo nejen s hudbou a slovem, ale s celým světem, protože z něj jsem se vždycky doslechl, kde se co děje. Umínil jsem si, že se jednou do toho světa vydám, abych všechno zažil a spatřil na vlastní oči. Chtěl jsem třeba vidět Krétu.“ Honza si okamžitě přečetl v mých očích otázku, zda si své přání někdy splnil, a ukázal na obraz Krista na stěně před námi. „Šel jsem na Krétě uličkou obchůdků a najednou vidím tenhle obraz. Tak toho Krista bych chtěl, říkám si. Kolik stojí? Zeptal jsem se prodavače. A on mi řekl hrozně velkou sumu, snad dva tisíce. To je hodně, zesmutněl jsem. Prodavač chtěl okamžitě vědět, kolik bych byl ochoten zaplatit. Tak pět set, přiznal jsem. Zamračil se a udělal rukou zamítavé gesto. Pod tisíc nejdu! Najednou jsem měl pocit, jako když v kostele vykrádám pokladničku. Připadalo mi to tak symbolické, jak se lidé hádají, kolik je kdo ochoten za Krista Nazaretského zaplatit. Já už ten obraz nechci, vyjelo mi z pusy. Vždyť se tu nad tím Kristem hádáme jak ti dva zbrojnoši na Golgotě. Prodavač se zarazil. Já vám ho dám zadarmo. A já řekl: Já bych vám dal tedy ty dva tisíce. Nakonec jsem si obraz odnesl asi za osm stovek.“ Vzápětí Honza ukázal bradou ke dveřím: „Mám tady ovšem i protipól.“ Uviděla jsem tam dřevěnou loutku starého čerta. Zdálo se mi však, že není zlý. Dokonce se trochu usmíval. „Objevil jsem ho v depozitáři plzeňského Špalíčku. Můj kamarád Bohouš, loutkář, mi nechal vyřezat úplně přesnou kopii. Řezbářka, co čerta stvořila, mu dokonce dala nejenom vnější, ale i takovou zvláštní vnitřní patinu. Občas si ho posadím proti sobě a říkám, že mu na ten jeho úsměv neskočím, protože sice věřím, že by mi dal víc než Bůh, ale jen materiálně. Jenže já mám rád duši. Tu v lidech, i tu ve věcech, kterou jim vdechli zase lidé, když je kdysi dělali.“ Honza to vykládal tak procítěně, že mě ani nenapadlo přerušit ho. „Snad proto mám ty věci rád,“ pokračoval. „Na nic si nehrají, netváří se neupřímně, prostě jsou, existují tu se mnou.“ Pak se rozhlédl kolem sebe: „Všechno, čeho se tady dotkneš, každý předmět, každá věc, má svou historii a ta historie doplňuje můj současný život. Přál bych si návaznost těch starých věcí na nové, ale tuším, že to není možné. Jednou se prostě člověk probudí a uvědomí si, že čas je nevratný. Došlo mi, že tátu s maminkou si vzal navždy pánbůh, že už neuvidím, jak Wabi Ryvola popíjí svoji whisky, protože nežije, nepotkám nikdy Masaryka, nepodám ruku Seifertovi, neuchopím to, co mi proklouzlo mezi prsty. Život plyne jako řeka, kterou také nezastaví ani největší přehrada světa, a přináší i slzy i radost.“ Honza ví, o čem mluví. Zažil veliké úspěchy, ale také kruté pády, poznal štěstí i smutek, hojnost i nedostatek. Dlouho bojoval s vážnou nemocí. Nakonec nad ní vyhrál. Opět se se svou kytarou vrátil na pódia. Je to takový pasáček hvězd se silou buldozeru.
Jaroslava Pechová a Honza Nedvěd
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: archiv Jaroslava Pechová, FB Honza Nedvěd
