Spisovatelka Oldra Sedlmayerová: Múzou prezidenta T. G. Masaryka

Ph.Dr.  Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)

Historie. To je rozsáhlý obraz minulosti, který nám nabízí nejeden pohled zpět. Někdy pozitivní, čili následování hodný, jindy naopak negativní a výstražný, pravící – „takto už nikdy ne!“ Součástí historie jsou nejen výrazné události, ale i významné osobnosti. Dějiny nám ostatně vypráví ledacos. Od životů slavných umělců, až po osudy historických politiků, sportovců či panovníků. Jenže, ať už chceme nebo ne, postihují vždy jen pouhý zlomek událostí a osobností, mezi nimiž pak mnohé „méně výrazné“ jednoduše zapadají. Někdy krátkodobě, jindy na celá staletí. Jedním ze zapadnutých příběhů je i životní osud talentované a pečlivé spisovatelky Oldřišky „Oldry“ Sedlmayerové, která, kdyby se bývala nestala múzou prvního československého prezidenta T. G. Masaryka (1850 – 1937), upadla by patrně do zapomnění absolutního. Proč? Možná proto, že nikdy neměla vhodné přímluvce, oficiálně nepocházela ze žádného slavného (či alespoň movitého) rodu a celým životem se musela protloukat sama… Přesto věděla dvě věci. Tou první bylo, že se chce stát spisovatelkou, druhou pak, že chce jednoho dne osobně poznat T. G. Masaryka…

Oldra Sedlmayerová

Kdo tedy byla žena, o níž někteří publicisté dodnes hovoří poněkud tvrdě a neadekvátně, jako o „milence“ TGM?

prof. PhDr. Tomáš Garrigue Masaryk

Inteligentní, ctižádostivá, pečlivá a snad přitažlivě záhadná spisovatelka Oldřiška „Oldra/Ola“Sedlmayerová (4. 7. (1884?) 1886 – 6. 6. 1954), (v některých zdrojích uváděná také původním jménem jako Oldřiška Michálková), pocházela původně z Kuřimi, kde se jako Oldřiška Veronika Michálková narodila své, tehdy jen sedmnáctileté matce Františce Michálkové (roz. Štýrské). Za jejího otce byl považován učitel z Jestřabí – František Michálek, přestože o pokrevního otce nešlo. Tajemný a zajímavý je proto už její samotný příchod na svět. Sama Oldřiška o sobě později hovořila, jako o nevlastní dceři významného herce Národního divadla v Praze – Karla Želenského, odkud by se dal mj. vysvětlit i její zájem o dramatickou a literární činnost. Bohužel vzhledem k dobovým konvencím jí však samozřejmě jen málokdo za života něco takového uvěřil. Přesto ale na podobném tvrzení možná „něco“ být mohlo. Podle dalších historických informací byla totiž nejbližší rodinou mladé Františce Michálkové, právě rodina Drápalových, z nichž nejblíže měl k, tehdy malé Oldře a její matce, jejich tehdy devatenáctiletý syn – Karel Drápal. Ano, tentýž Karel Drápal, který se později proslavil po celé Praze jako legenda pražského Národního divadla, nesoucí jméno – Karel Želenský. Jenže… Malé děvče se nicméně narodilo jako nemanželské, potažmo coby dcera Michálkova a stejně tak i ostatních informaci o jejím dětství se dochovalo velmi malé množství, neboť sama spisovatelka o něm prý raději moc nehovořila, protože nechtěla být vystavována stále se opakujícím úsměškům, „že sama chudá, přiživuje se alespoň na slavném jménu Želenského“.

A tak až do dob svého dospívání žila drobná tmavovláska vlastně jen průměrný život prostého děvčete z venkova… Jediným světlým bodem pro ni byla její Babička Františka, která ji vedla ještě předtím, než nastoupila školu, ke čtení a lásce pro knihy. Dobře totiž rozeznala, že se malá Oldra od svých tehdejších dětských vrstevníků výrazně odlišuje. Bylo to zejména jistou dávkou inteligence a přemýšlivosti, která ji už od dětských let stále nutila, zajímat se i o nejrůznější děje, události a záležitosti dospělých, byť jim ve svém dětském světě nemohla nikdy rozumět. Jenže to ji neodrazovalo, neboť touha po informacích, byla pro ni nejsilnější motivací, která rostla spolu s věkem děvčete. A tak, jak sama později vzpomínala, už jako náctiletá s oblibou vždy prý halasné jásala, když se jí podařilo, dostat se například k poslednímu vydání novin a přečíst si všechny aktuality. Ve vzdálené vesničce, kde žila, totiž neměla mnoho jinakých možností, jak se dovídat události ze světa a prý dokonce i ty obyčejné noviny, docházely k jejím rukám často tak trochu „opotřebované“, protože si je tou dobou mezi sebou předávalo (půjčovalo) vždy několik míst, včetně radnice a také tzv. myslivny, kam se za nimi s oblibou malá Oldra vypravovala.

Zní to jako nevinný žert, ale právě tyto dobrodružné výpravy za novinami jí již brzy otevřely cestu až tam, kde ji registrujeme dnes, k T. G. Masarykovi, tehdy devětačtyřicetiletému elegánovi, jehož kultivovaný vzhled mladé srdce doslova očaroval. Dokonce tak, že Již jeho první snímek jí uvízl v mysli a zamilovala se… A to přesně takovým způsobem, jako obdivují dnešní děvčata například slavné rockové kapely či filmové herce. Nevydržela proto a najednou o něm mluvila. Ve svém okolí i doma… Rodina prý její obdiv neschvalovala, ale babička stála tvrdě za vnučkou. Emoce ovšem brzy opadly v domnění, že si mladá dívka na TGM za pár dní stejně ani nevzpomene a tudíž je zbytečné o čemkoliv mluvit. Jenže, ku podivu všem, se začal dít pravý opak. Mladá Oldra se záhy po osudovém setkání se snímkem TGM, chtěla stát nejen spisovatelkou, ale především vstoupit do Masarykových řad, do politiky… Myslela to vážně. A je vlastně i po letech obdivuhodné, jak elegantní T. G. Masaryk dokázal vedle zástupu dospělých, vášnivě zaujmout i tolik křehkou, náctiletou duši. Stalo se, a Oldra si brzy dala za cíl, vidět ho osobně. Napsala mu proto vlastnoručně dopis, i když nakonec už bohužel nenašla odvahu, mu své obdivné psaní doopravdy zaslat. Tušila, že mladé děvče na místě odesílatele velkého a zkušeného muže těžko zaujme a rozhodla se proto, že dříve než velkého TGM skutečně osloví, prostuduje si raději důkladně všechna jeho díla, názory a myšlenky… Od té doby pak uplynula ještě nějaká doba, ale ani ta ony náctileté ideály nezvrátila.

Mezi tím Oldra dostudovala a v roce 1903 byla úspěšně uvedena jako poštovní úřednice ve Žďáře. Tam jí také vstoupil do života její manžel Jan Sedlmayer, kterého ve skutečnosti nikdy nemilovala, a manželství s ním vzniklo samozřejmě pouze z rozumu. Prý kvůli babičce, která neměla na stáří kam jít a u dcery Františky pobývat již více nechtěla. A tak se stalo. „Přítomnost muže“ pak navíc způsobila i další, ne zrovna požadovanou věc, a tou bylo těhotenství, z něhož vzešel Oldřin syn Oldřich Sedlmayer… Zdálo se proto, že na dávnou lásku z dětství musela ve svém novém životě coby matka a manželka zapomenout. Ale nezapomněla. Navíc osudový okamžik se blížil…

Poprvé naživo spatřila již dvacetiletá paní velkého T. G. Masaryka v roce 1906, u příležitosti Masarykova slavnostního projevu v Borové. A zacítila příležitost, která se již nikdy nemusí opakovat a vydala se k němu. S velkým Masarykem tehdy pohovořila několik vět a zjistila, co už dávno věděla… Její láska z dětství se v tu chvíli vrátila v plné síle, a tak se záhy po tomto velkém momentu, přihlásila do pokrokové strany, kde již započala jak její cesta literární, tak i okrajově politická. TGM (vzpomínky na první osobní setkání) byl postupem času stále více středem jejího života a vzdělávala o něm dokonce i svého syna.

Později působila ve straně realistické, národně socialistické, ale i v Ženské národní radě a také v Sokole, kde si sama vedla odborné přednášky. Její bohatý život pracovní rostl na úkor manželského, což nelibě nesl Jan Sedlmayer. Když pak Oldra zatoužila po dráze spisovatelky, došlo mezi manželi k rozporu a rozhodli se, žít si každý po svém. Oldra začala psát a dokonce i překládat. Dařilo se jí. Roku 1924 přeložila například knihu E. de Mirecourta Požáry trůnu a srdcí, 1925 sepsala knihu Tři pozdravy prezidentovy, a v roce 1928 pak dílo Vlajka prezidentova a jiné básně. S rokem 1930 přišla díla jako Jarní pohádka, Slunéčko v okně a T. G. Masaryk. Roku 1931 dílo F. X. Šalda – člověk přítel a roku 1935 kniha T. G. M.. Posledním větším dílem o T. G. Masarykovi pak byly její Tři vzpomínky na prezidenta osvoboditele z roku 1938, kterým se autorka zřejmě s dráhou ne vůbec špatné spisovatelky rozloučila.

Za nejvýznamnější okamžik ve svém životě ovšem stejně označovala veškerá svá setkání s T. G. Masarykem, z nichž to osudové přišlo v roce 1928, kdy došlo k uskutečnění společné, předem domluvené pracovní schůzky, a oba zúčastnění k sobě, zdá se, při ní nalezli hlubší vztah. Od této chvíle se pak začíná odvíjet život Oldry Sedlmayerové jako umělecké múzy TGM. Masaryk měl slabost pro emancipované ženy umělkyně, obzvláště pro spisovatelky a Oldra, která oplývala nebývalou fantazií a temperamentem se mu dokonale hodila. K čemu? Především k jeho románu. První československý prezident, tou dobou již vdovec, chtěl totiž již roky napsat román, do něhož by tak trochu začlenil i nějaký ten autobiografický prvek, jenže pro něj nikdy nenalezl ani dost času a ani dost motivace. A najednou tu byla ona. Oldra Sedlmayerová, mladá, krásná spisovatelka, plná elánu, která se hodlala úkolu zhostit. A tak se psalo… Dvojice na románu pracovala a nalezla k sobě při tom mezi roky 1928 – 1933 skutečný a hluboký cit, který byl možná ledasčím, ale nikoliv povrchním… Zakoukali se. Jenže, jak už to tak bývá, jejich štěstí se brzy stalo trnem v oku nejen Masarykovým vrcholným úředníkům, ale i jeho starší dceři Alici, která Oldru nepovažovala za svého otce dostatečně vhodnou. Dvojice se proto z oficiálních schůzek přeorientovala na schůzky soukromé. Jenže, to byl nakonec ještě větší malér a nikdo pak už nechtěl věřit, že láska mezi těmito lidmi může být po fyzické stránce klidně platonická… Zkrátka, o senzaci bylo postaráno. Prezident, vědom si svého postavení sice vzdoroval, ale jeho úřednický aparát ho nakonec stejně brzy přesvědčil o opaku. Navrhl proto své múze, že práce na románu a setkávání raději zanechají. Jenže o něčem takovém nechtěla, tehdy již známá spisovatelka, ani slyšet a tak prezidentovi nabídla, že by mu mohla napsat biografii jeho života – tedy životopis TGM. Tak se ještě chvíli pracovalo dál, leč bezúspěšně. Masaryk vzdal i druhou variantu. A když to nešlo ani tudy, rozhodla se Oldra, že by za svého vyvoleného mohla alespoň psát nějaké články do novin, na které by, jako hlava státu, neměl již čas… Stalo se, byť jen několikrát… Dodnes proto nemůžeme s přesností říci, zda je naprosto každý článek z této doby skutečně Masarykův, neboť s některými mu pomáhala, zdá se, právě Oldra. Bohužel však ani role samozvané asistentky vztah obnovit nepomohla. Situaci nakonec za oba vyřešil Masarykův zhoršený zdravotní stav po roce 1934. Tehdy se také dvojice definitivně rozešla, i když Oldra byla připravena s Masarykem, alespoň „dálkově“, být i nyní.

Duše Oldry Sedlmayerové trpěla. Když pak došlo na nejhorší a první československý prezident zemřel, zemřela spolu s ním i Oldřina literární aktivita. Rozhodla se, že bude podnikat, ale neznalá věcí došla velmi brzy k dluhům. I tak se stále ještě chtěla vrátit do nejvyšší společnosti, jenže marně. Nikdo už o bývalou Masarykovou přítelkyni nejevil zájmu. Na sklonku života se pak, znovu chudá a lidmi tentokráte navíc ještě ke všemu opovrhovaná, přestěhovala do malého bytu v Poděbradech, kde nakonec dne 6. 6. roku 1954, na problémy se srdcem a plícemi, předčasně zemřela.

Do historie, která její jméno na mnoho roků skryla v archivech, se vrátila až nedávno, bohužel nikoliv jako spisovatelka, ale právě v souvislosti s T. G. Masarykem. Přesto však byla ve skutečnosti mnohem více, než jen jeho múza. Byla to paní spisovatelka, pro kterou se střetnutí s první československým prezidentem stalo osudovým…

AUTOR:   Ph.Dr.  Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)

 

Spejbl a Hurvínek spoluodmoderují letošní zahájení festivalu Komedy fest a převezmou cenu za celoživotní přínos českému humoru!

Legendární  divadlo  Spejbla  a  Hurvínka  dnes slavnostně  pokřtilo  své  zbrusu  nové  projekty – nové CD „Hurvínkův kouzelný gramofon“ a speciální vzdělávací projekt pro školy a školky – „Divadlo S+H školám“. Oblíbené loutkové divadlo kromě toho představilo unikátní technologii chystané divadelní hry „Hotel Spejbl“ a pozvalo na 6. ročník plzeňského festivalu Komedy Fest 2019, kde na konci května Spejbl s Hurvínkem převezmou cenu za celoživotní přínos humoru na poli divadelním, filmovém a televizním. 

 

 

Prvním z pokřtěných projektů proslulého Divadla Spejbla a Hurvínka je nové CD s názvem „Hurvínkův kouzelný gramofon“, které vychází ve vydavatelství Supraphon k 90. výročí spolupráce s divadlem. Obsahuje výběr těch nejoblíbenějších nahrávek nejen se Spejblem a Hurvínkem, ale i dalšími členy této dřevěné rodinky a k dostání bude od 8. března 2019. „Právě v letošním roce si připomínáme neuvěřitelné 90. výročí spolupráce mezi Supraphonem a Divadlem Spejbla a Hurvínka. Rozhodli jsme se proto vydat nahrávku, která shrnuje ty nejlepší dialogy všech oblíbených postaviček,“ říká Karel Deniš, šéfproducent mluveného slova vydavatelství Supraphon. Vůbec první nahrávku se Spejblem a Hurvínkem natočil v roce 1929 prof. Josef Skupa a byla zpívaná, jelikož šlo o parodii na tehdy populární písničky Sonny Boy a Maminko, mámo. V Revue z donucení z listopadu roku 1930 poprvé promlouvá Mánička. Hlas jí tehdy propůjčila její první interpretka – Anna Kreuzmannová. Nástupce prof. Skupy – Miloš Kirschner se posluchačům poprvé představil  v nahrávkách Spejbl básníkem a Čím bude Hurvínek z roku 1957. První nahrávka s Helenou Štáchovou v roli Máničky vznikla 2. února 1969 a jde o scénku Hurvínkovi k narozeninám. Martin Klásek poprvé namluvil Spejbla a Hurvínka v nahrávce  z roku 1997 pro titul Hurvínek mezi Přemyslovci. Od té doby získaly zvukové nahrávky Divadla Spejbla a Hurvínka celkem 37 Zlatých a 26 Platinových desek Supraphonu a dokonce i desku Diamantovou za více než pět milionů prodaných zvukových nosičů.

Kromě nové desky spustí divadlo v březnu projekt „Divadlo S+H školám“ zaměřený na užší spolupráci se školami. V jeho rámci dostanou děti, které se svou třídou navštíví divadelní představení, možnost účastnit se po jeho skončení také zážitkového workshopu. „Témata našich představení jsou dětem blízká. V rámci workshopu však dostanou možnost dotknout se shlédnutého příběhu i z jiné perspektivy, nabídnout vlastní řešení a užít si ho více do hloubky. Tyto zážitkové workshopy připravujeme ve spolupráci s pedagogicky vzdělanými odborníky a společně je vedeme v duchu dramatické výchovy,“ říká Denisa Kirschnerová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka.

V rámci téhož projektu nabízí divadlo také semináře pro učitele nebo pracovní a metodické listy, které pomohou především pedagogům v další práci se shlédnutým představením. Pracovní listy si mohou školy stáhnout přímo z webu divadla nebo jsou jim  zaslány. Jsou určeny především pro pedagogy, ale využít je mohou také rodiče s dětmi. Ve spolupráci s MAP II Prahy 6 připravujeme semináře pro učitele. Na seminářích seznámíme zájemce s možnostmi uplatnění dramatické výchovy ve výuce i uplatnění výstupů z našich workshopů, které pomáhají rozvíjet zážitek z představení v další práci s dětmi.

 

Kmotrami obou nových projektů Divadla Spejbla a Hurvínka se se svými dětmi stali herečky Alice Bendová, Lenka Zahradnická, Betka Stanková, Vendulka Křížová, operní pěvkyně Andrea Kalivodová, moderátorka Lejla Abbasová a herec Petr Batěk. Slavné tváře, které jsou také rodiči a legendární postavičky byli oblíbenými hrdiny jejich dětství nebo právě nyní jsou hvězdami pro jejich děti.

 

Divadlo S+H pracuje s novými technologiemi

 

Divadlo Spejbla a Hurvínka také poodhalilo něco málo z připravovaného nového a technologicky unikátního představení pro dospělé –  HOTEL SPEJBL, které pochází z osvědčené autorské dílny výtvarníka, režiséra a autora Mikiho Kirschnera a básníka a textaře Robina Krále. Dvojice stojí za úspěšnými představeními pro dětské diváky (Hurvínek mezi osly a Jak s Máničkou šili všichni čerti) se  opět vydala do světa dospělých. Spolu s Janem Lstibůrkem (hudební skladatel) připravili již v minulosti netradiční noir muzikál pro dospělé Spejbl a město hříchu.

Ve spolupráci s Davidem Vrbíkem (jehož nejvlastnější doménou je audioreaktivní animace a lightdesign), Petrem „Krushou“ Krušelnickým (který se rovněž zabývá lightdesignem, audio-vizuálními instalacemi a performací) a několika odborníky z ČVUT se pustili do přípravy představení, ve kterém budou loutky moci prozkoumat další rozměry své jevištní existence…

Představení navazuje na úspěšný projekt Robina Krále a Jana Lstibůrka „Blázinec“ a  průběh jeho vzniku bude možné sledovat na samostatném facebookovém profilu,říká Denisa Kirschnerová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka. 

 

 

Cena pro Divadlo S+H za celoživotní přínos

 

Na 6. ročníku festivalu humoru KOMEDY FEST, který se uskuteční 26. 5. – 1. 6. 2019 v Plzni, obdrží  hlavní ocenění – Cenu Komedy Festu za celoživotní přínos humoru na poli divadelním, filmovém            a televizním v tomto  roce „nejstarší herci současnosti“ Spejbl a Hurvínek. „Loutkové postavičky Spejbla a Hurvínka patří nejen k české kultuře a humoru, ale také k Plzni, kde se festival koná, a kde dlouhá léta působil jejich duchovní otec loutkář prof. Josef Skupa. Své první profesionální krůčky zde S+H absolvovali již téměř před sto lety. Jsme proto rádi, že právě v roce blížících se 100. kulatin Spejbla můžeme oběma legendárním postavičkám předat Cenu Komedy Festu,“ říká PR manažer festivalu René Kekely.

Je nám velkou ctí, že vedení divadla S+H, konkrétně paní Denisa Kirschnerová a pan Martin Klásek nabídku přijali a dokonce se zúčastní 26. 5. večer slavnostního předání ceny, jejíž autorkou bude přední (slovenská) designérka Gordana Turuk, která tvořila i pro řadu světových osobností, a také vloni pro oceněné herce navrhla a vytvořila nádherné ceny. Co nás těší ještě více je, že právě Spejbl s Hurvínkem se uvolili, že letošní zahájení Komedy festu “spoluodmoderují” s již tradičním průvodcem večera a celého festivalu, hercem Lukášem Pavláskem, prozradil producent Komedy Festu Jiří Turek. V minulosti si cenu převzali takové osobnosti jako Iva Janžurová, Petr Nárožný, Jiřina Bohdalová či Stanislav Zindulka.

Přípravy oslav 100 let Josefa Spejbla

 

V plném proudu jsou přípravy na 100. narozeniny Josefa Spejbla. Slavná loutková postava vstoupila poprvé  na scénu nejpravděpodobněji na podzim roku 1920 – přesné datum není známo. Významné výročí se proto Divadlo Spejbla a Hurvínka rozhodlo oslavovat celý rok. Společně s Českou televizí například připravuje dokument z cyklu „Neobyčejné životy“, který bude věnován panu Spejblovi. Rozbíhají se také přípravy výstavy „Spejbl 100“ ve Ville Pellé, která se bude konat na podzim roku 2020 a chystá se také  speciální Den otevřených dveří Divadla Spejbla a Hurvínka.

 

 

Divadlo Spejbla a Hurvínka nezapomíná ani na seniory a nevidomé

Na jarní měsíce si Divadlo Spejbla a Hurvínka již tradičně připravilo bohatý program pro děti i dospělé. Děti se mohou těšit na oblíbené tituly jako Hurvínkova Nebesíčka, Hurvínek v Hajanech či Hurvínkovo přání. Pro dospělé jsou připravena představení Spejbl a město hříchů nebo Dějiny kontra Spejbl a další. Divadlo vychází vstříc také seniorům, pro které ve spolupráci s Nadačním fondem pomoci Karla Janečka, jež hradí vstupné, uvede  představení z repertoáru pro dospělé „To nejlepší se Spejblem a Hurvínkem“ – 11. května od 15 hodin. S fondem Karla Janečka divadlo připravuje také další představení pro neslyšící a nevidomé. Tentokrát to bude 12. dubna hra Hurvínkovo přání. V červnu D S+H ukončí premiérou již 7. ročník Kurzu loutkového divadla pro děti a začne připravovat další ročník. Kromě toho se divadlo i na jaře vypraví do regionů, a to celkem do čtyř měst – Klatov, Veselí nad Lužnicí, Chrudimi a Kladna.

 

Autor: René Kekely

Foto: Jaroslav Hauer

Pavel Štědrý – USNULA JSI VE VANĚ …

Představujeme Vám Pavla Štědrého, zpívajícího grafika, narozeného 1953, je vyučený ruční sazeč.

Svoje texty, básně a písničky tvoří od roku 1972. Veřejně vystupuje na křtech a vernisážích, několik samostatných recitálů již měl v Salmovské literární kavárně v Praze.

Usnula  jsi  ve  vaně …

 

Usnulas večer ve vaně,

a unaveně zamkla víčka.

Nabralas vodu malou dlaní,

já uslyšel to zašplouchání,

pak do trezoru pro slovíčka

jsem po žebříku kluzkých příčkách

vyšplhal místo snídaně.

 

Myslím na to, jak bych tě asi

ručníkem otřel do sucha.

Vysušil dlaně, tvář i vlasy

a lehce fouknul do ucha.

 

Jsi mokrá celá, po kotníky

a já jsem z tebe na suchu.

Vypouštím slůvka – kolibříky

až zastavují ve vzduchu.

 

Z vlasů ti kape mokrá pěna

to šampon s vůní broskvovou

způsobil, že se k tobě žena

básničku nemám hotovou.

 

Kapka sem a kapka tam

jak xylofon když cinká.

A já tu stojím v dálce sám

a ty ve vodě spinkáš.

 

Marie Curie Sklodowská: Silná žena, která obětovala vlastní život vědě

Dodnes je považována za nejvýznamnější a jistě i nejslavnější světovou vědkyni v dějinách. Byla průkopnicí nejen v rámci vlastního oboru, ale stejně tak třeba i v otázce aktivního uplatnění žen ve všech těch oborech, které se kdysi označovaly jako ryze „mužské“. A protože v závěru loňského roku uplynulo již neuvěřitelných 120 let ode dne, kdy se Marii Curie Sklodowské (1867 – 1934) podařil jeden z jejích čelných úspěchů – izolace polonia (25.7.1898) a současně uplynulo i úctyhodných 151 let od narození této vzácné elegantní a po všech stránkách výjimečné ženy, ráda bych proto na její životní příběh alespoň rámcově zavzpomínala.

S inspirativní Marií Curie jsem se, na stránkách knihy, poprvé setkala ještě coby školou povinná žačka, která odjakživa obdivovala všechny velké – historické ženy. Monografické vyprávění, které jsem tehdy objevila v domácí knihovně, a s úctou se k jeho čtení i v dospělosti opakovaně vracela, patřilo v porovnání vůči jiným historickým legendám, vlastně ještě stále k nedávným světovým dějinám. A musím říci – stačilo málo k tomu, aby mne příběh této výjimečné ženy skutečně a upřímně zaujal…

Marie Salomea, provd. Curie, roz. Sklodowská (7.11.1867 – 4.7.1934) byla rodačkou z polské Varšavy a zpočátku vedla průměrný život potomka z průměrně situované rodiny, kde její otec Wladyslaw Sklodowsky zastával profesi učitele matematiky a fyziky a matka Bronislawa měla vystudovanou dívčí školu, které se, v pozdějších letech stala učitelkou a posléze dokonce i ředitelkou. Odkud získala mladá Marie příklon k intelektuálnímu světu, proto není těžké odhadnout, a jako dítě vzdělaných rodičů se proto brzy sama rozhodla, zasvětit svůj život konkrétnímu vědeckému oboru, kterým se stala fyzika a především chemie. Musíme si však uvědomit, že v 2. pol 19. století byla pro ženu silně nezvyklá (ba dokonce skoro nemožná), jak jakákoliv vyšší forma vzdělání, tak zejména obor, jaký si Curie ve svých 24 letech zvolila. Šlo o volbu, která představovala „krok do tehdy ryze mužského světa“ a spolu s ním i počátek neuvěřitelné cesty, jejíž vyústění ve světově proslulou vědkyni si Curie musela napřed doslova vybojovat. Jen samotný příchod na akademickou půdu nebyl snadný, protože jako žena takřka neměla šanci a vyšel až po několika letech.

V roce 1891 složila Marie Sklodowská, jako vůbec první žena v historii, přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny, kde mohla i přes značné skepse svých mužských kolegů, studovat. Předpoklady jejích kritiků, „že studium stejně nakonec vzdá“, se ani v nejmenším nenaplnily. Sklodowská získala v roce 1893 první licenciát a další (z matematiky) přišel roku 1894. Mezi tím již mohla pracovat jako laborantka průmyslové laboratoře Lippmanových závodů, kde si nejen definitivně ujasnila, jakým výzkumům se chce věnovat, ale současně zde vlivem náhody potkala i svého budoucího manžela, tehdy ještě doktoranda Pierra Curie (1859- 1906), se kterým již po roce známosti uzavřeli manželský svazek.

Vstup do manželství a následný příchod potomků – dcer (Irène Curie a Evy Curie) byl dalším mezníkem v jejím životě, který mohl znamenat ústup ze slibně započaté vědecké dráhy. Ale nenaplnil se. Marie Curie, obětavě dělící své síly mezi rodinu a vědu se naučila neobyčejně hospodařit s časem, čímž se sice opět stala nejen „trnem v oku“ kritikům, vidícím ženu jen jako zkrášlenou pečovatelku rodinného krbu, ale současně i vzorem moderní ženy-matky, která, když doopravdy chce a má správné zázemí, zvládne snadno profesi i rodinu. Netřeba přitom dodávat, že podobné vzory mají podnes dokonce nadčasovou hodnotu.

K prvním vynikajícím výsledkům ji přivedla, právě mezi dvěma těhotenstvími, její doktorandská práce, která se zabývala intenzitou radioaktivity druhů uranové rudy. Téma, které původně „nikdo nechtěl“ a tak bylo dáno jí, se však pod jejím dohledem zajímavě rozvinulo a na jeho konci stál objev dvou prvků – polonia a radia. Současně objasnila i moment při rozpadu atomových jader – tj. jako pravděpodobné příčiny radioaktivity. Veřejnost byla v šoku. Žena vědkyně a takové objevy? Ano. V roce 1903 tak přišlo první a nejprestižnější ocenění pro jakéhokoliv vědce – Nobelova cena, jíž získal tým: Pierre Curie, Henri Becquerel a Marie Curie. Současně, jako první žena vůbec, obhájila také svůj doktorát z fyziky.

Spolu s manželem, který samozřejmě spolupracoval i na jejím objevu polonia a radia, a který původně málem získal Nobelovu cenu spolu s Becquerelem sám, neboť Marie byla žena (!), pokračovala v další výzkumné činnosti. Pierre Curie získal místo profesora s vlastní výzkumnou laboratoří, jehož vedoucím vědeckým pracovníkem se stala manželka Marie. Na první pohled ideál ovšem dostal své trhliny v momentě, kdy Pierre Curie přišel tragicky o život. Pro vdovu po zesnulém to však zpočátku znamenalo paradoxní posun v kariéře. Smrt manžela jí totiž otevřela cestu nejen k vlastní laboratoři, ale současně i k pozici první profesorky na Sorbonně. Dosáhla zenitu slávy a úspěchů, avšak bez svého manžela byla náhle zranitelnější. Kolegové po Pierrově smrti rozhodně vůči ní nebraly ohledy a „hvězda“ Marie Currie začala, mnohdy i cíleně, oslabovat. Roku 1911 sice získala Nobelovu cenu (za chemii) podruhé, ale například do prestižní Académie des sciences nebyla zvolena. Přesto nezoufala a ve svých výzkumných záměrech pokračovala dál. Během první světové války a zejména po jejím konci se intenzivně zabývala i otázkami zdravotnickými, zejména možnostmi léčby rakoviny. Velice se angažovala například pro zakládání lékařských ústavů pro léčbu této fatální choroby. Tehdy dokonce možná ani sama ještě netušila, že právě tato choroba se jí může stát osudnou.

V soukromém životě její osud nepříjemně kolísal. Byla slavnou vědkyní, ale kde kdo si na její konto rád utrousil nějakou tu kritiku či pomluvu. Vždy benevolentní Francii totiž vadilo nejen to, že vystupuje ve svém oboru stejnou razancí jako muži, ale i to, že je ateistka, Polka a nikoliv Francouzka, přičemž světlo světa spatřila i pozoruhodná informace o jejím „tajném“ mladším příteli. Že byla dávno nezadaná a vdovou, už při tom nikoho samozřejmě příliš nezajímalo. Za vším se hledala nějaká pikantnost.

Marii Curie se však tou dobou znatelně zhoršoval zdravotní stav. Prošla si onemocněním ledvin i psychickými potížemi. O mnoho horší diagnóza ovšem byla aplastická anémie čili choroba, za níž s největší pravděpodobností stál její blízký kontakt s radioaktivními prvky v rámci její vědecké dráhy, která ji nakonec stála svým způsobem život. Zemřela 4. července roku 1934 a byla pohřbena po boku svého manžela v Sceaux. O mnoho let později – roku 1995 byla pak pochována, jako vůbec první žena, pod kopulí slavného pařížského Pantheonu.

Život vynikající vědkyně a jedné z nejvýznamnějších osobností přelomu 19. a 20. století byl oslnivý, ale stejně tak i temný a nesnadný. Možná právě proto nepřestal, a je to dobře, dodnes fascinovat. Oslovuje a inspiruje jak osobnosti z řad vědecké sféry, tak i nejširší veřejnost. Curie je rozhodně vzorem, který stojí z mnoha důvodů za pozornost a tyto důvody nejsou ani zdaleka jen charakteru vědeckého, nýbrž i čistě lidského.

 

AUTOR:   Ph.Dr.  Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)

 

O STAROSTOVĚ ŠPATNÉM KONCI

Starostou v obci Kněžpole v politickém okrese Uherské Hradiště byl již po několik let ctihodný rolník Josef Kroulík. Všeobecně se o tomto starém mládenci vědělo, že je záletným a ve svém mládí míval přezdívku Don Juan. Po několik let Kroulík udržoval poměr s vdanou rolnicí Annou Sýkorovou, jejíž manžel přes svůj vysoký věk tento milostný vztah své mladé ženě trpěl a nebylo žádným tajemstvím, že skutečným otcem všech pěti Sýkorových dětí je Josef Kroulík.

Situace se však změnila, po smrti starého Sýkory. Anna Sýkorová se stala sice nádenicí, ale proti jejím poměrům s obecním starostou již nemohl nikdo nic namítat. Dokonce bylo všeobecně známo, že vdova Sýkorová se všemožně snažila, aby ji Kroulík pojal za ženu.

Na četnickou stanici v okresním městě Uherské Hradiště se druhou únorovou neděli roku 1885 dostavila Anna Sýkorová z šest kilometrů vzdálené Kněžpole a službu konajícímu závodčímu Juliusi Prečovi udala starostu obce Josefa Kroulíka pro zločin zprznění své nedospělé dcery. Závodčí se nestačil divit a vyzval Sýkorovou, aby mu dopodrobna vylíčila, k čemu ve skutečnosti došlo.

Předchozího dne, v sobotu byl v kněžpolském hostinci „na Huse“ bál. Starosta Kroulík, s nímž jak je všeobecně známo, udržují po dlouhá léta milostný poměr, se zde opil více, než bylo zdrávo. Začal na ní dotírat, ale ona ho odbyla, že s opilcem nechce nic mít. Když bál skončil, odebrala se do svého domku a zde k jejímu překvapení nalezla starostu Kroulíka v milostném objetí se svojí, teprve devítiletou dcerkou Kačenkou.

Po tomto sdělení, nemohl závodčí jinak, než konat svoji povinnost. Odebral se do Kněžpole a prohlásil starostu Josefa Kroulíka, kterého přistihl doma vyspávajícího opici ještě v posteli, za zatčeného. Kroulík vůbec nechápal, o co se jedná, a jak je možné, že si četník dovolil jeho, jako představitele bezpečnostního úřadu, kterému má být četnictvo vždy k ruce, vůbec zatknout. Než se Josef Kroulík stačil vzpamatovat, byl odváděn do věznice krajského trestního soudu v Uherském Hradišti.

Rakouský četník na obchůzce

Až následně, provedl závodčí Preč za přítomnosti obecního tajemníka výslech Kačenky Sýkorové. Prostoduchá Kačenka uvedla, že v noci kdosi zaklepal na okno jejich domku, a když zjistila, že se jedná o Josefa Kroulíka, který za její matkou často docházel, pustila jej do světnice. Byl opilý, začal jí objímat a říkal jí křestním jménem její matky. Byla zvědavá a chtěla poznat, co spolu dospělí dělají, a tak se Kroulíkovi podvolila. Po chvíli však přišla domů její matka a Josefa Kroulíka od ní odtrhla a vyhnala ho z domu.

Po výslechu obecní tajemník panu závodčímu, který byl zhnusen tím, čeho byl obecní starosta schopen, sdělil, že Kačenka, stejně jako její čtyři sourozenci jsou Kroulíkovými nemanželskými dětmi. Na to, už závodčí Preč, vůbec neměl slov.

Josef Kroulík byl v září roku 1885 pro svůj hanebný čin postaven před porotu uherskohradištského krajského trestního soudu. Líčení bylo prohlášeno za tajné a byla z něj vyloučena veřejnost, která doslova bažila po pikantnostech případu.

Zločin zprznění krve

Ačkoliv se Kroulíkův obhájce snažil dělat doslova nemožné, pověst záletníka a pobloudilce byla silnější.

Josef Kroulík, donedávna vážený občan, byl odsouzen pro zločin zprznění krve podle § 131 trestního zákona na šest měsíců do těžkého žaláře zostřeného dvanácti posty a k úhradě výloh soudního líčení.

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Výstavu Alexandry Hejlové slavnostně otevřeli manželé Helena Vondráčková a Martin Michal

Alexandra Hejlová není na české výtvarné scéně žádným nováčkem, svá díla vystavuje už téměř třicet let a mají úspěch nejen na českém poli, ale i v zahraničí. 

Foto: Dagmar Pavlíková

V úterý 12. 2. otevřela v Přírodovědném klubu Barrande  svou novou výstavu pod názvem „Valentýnské setkání“ a návštěvníci měli možnost vidět unikátní výtvarná díla z její sbírky – obrazy, šperky či knihy, které ilustrovala. Některá z nich byla po mnoha letech exklusivně zapůjčena a zřejmě také i naposled, od kupců ze soukromých sbírek v zahraničí (například Švýcarsko – portrét Ivety Bartošové, USA, Německo). Výstava potrvá do 22. 2.2019.

Foto: Dagmar Pavlíková

Vernisáž slavnostně zahájili manželé Helena Vondráčková a Martin Michal, kteří nebyli na její vernisáži poprvé a s Alexandrou Hejlovou spolupracují celou řadu let a Alexandra si neskutečně váží jejich podpory a jejich přízně.

Helena Vondráčková se v den vernisáže vrátila přímo z Bratislavy z několika náročných promo dnů, jelikož 15. června bude mít v Nitře velký koncert v amfiteátru pro 12 000 lidí. Kromě toho tam vystupovala i na plese mediků a byla i v Dámském klubu. Jinými slovy, byl to pro ni dost náročný výjezd, ale přesto se vrátila do Prahy a večer se účastnila vernisáže Alexandry Hejlové.  „Mám ráda krásné věci a těch tu je vystaveno více než dost.“ sdělila na akci známá zpěvačka.

Foto: Dagmar Pavlíková

Foto: Dagmar Pavlíková

Výtvarnici přišlo podpořit také plno dalších známých osobností a přátel – hudební skupina Maxíci, kterým padla do oka výtvarně zpracovaná kytara z její dílny, ale jak sama podotkla, kytara není na hraní, ale je jen dekorativní. Nápad byl prostý, kytaru jí dala její kamarádka, zda by s ní něco nechtěla udělat, a tady je výsledek. Dále se zúčastnila zpěvačka a moderátorka Českého rozhlasu Jana Chládková a operní diva Edita Randová. „Její tvorba mě zaujala hlavně proto, že mě oslovuje svou konkrétností a krásně vystihuje všechny barvy života.“ komentuje operní pěvkyně

Foto: Dagmar Pavlíková (Hudební skupina Maxíci)

Foto: Dagmar Pavlíková

Na vernisáž dorazila i ředitelka Charity dětem Jana Pletněvová, se kterou výtvarnice poslední dva roky spolupracuje a již společně chystají vernisáž výstavy dětí, které Alexandra učí v jejím Dětském kulturním centru na Letné. Bez zajímavosti není ani účast Goldy – Zlaty Dvořákové, která s Alexandrou celou výstavu pořádala. Jak prozradila výtvarnice, tak měly po delší době svůj comeback a už teď chystají společně další výstavu. Nesměl chybět ani životní partner Hejlové – zpěvák, hudebník a nakladatel Jindřich Kraus.

„Se Sandrou jsme se poznaly na podobné akci v hotelu ILF, kde také probíhala vernisáž. Zaujaly mě její obrazy a hlavně šperky, nějak jsme si vzájemně rozuměly, líbí se mi její nápaditost a skromnost. Navíc, její tvorba na mě působí pozitivně. Mám od ní šperk ve formě náramku, nevím proč, ale působí na mě pocitem radosti a klidu.“ sdělila našemu magazínu ředitelka Charity dětem Jana Pletněvová

Foto: Dagmar Pavlíková (Jana Pletněvová – Charita dětem)

Foto: Dagmar Pavlíková  (vlevo GOLDA-Zlata Dvořáková, vpravo pí.Koloušková/Podologický institut)

Foto: Dagmar Pavlíková

Foto: Dagmar Pavlíková

Foto: Dagmar Pavlíková

Foto: Dagmar Pavlíková ( s Janou Chládkovou)

Foto: Dagmar Pavlíková

Foto: Dagmar Pavlíková

Foto: Dagmar Pavlíková

 

AUTOR: Ondřej Syrový

FOTO: Dagmar Pavlíková

 

Herec a zpěvák Jiří Štědroň: Prince v Popelce jsem hrál už v roce 1955!

 

Jiřího Štědroně zná veřejnost především jako prince z první československé Popelky, interpreta nezapomenutelných hitů jako Belinda či Barbara a v poslední době ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Mimo herectví a zpěvu se ovšem věnuje i psaní knih a na svém kontě jich má již sedm. Na konci minulého roku mu vyšla kniha „Nikam se necpi“.

 

Foto: Irena Zlámalová

Jirko, jaká byla Vaše cesta k herectví a zpěvu? Čím to začalo?

Čím to začalo? Těžko říct. Zkoušel jsem zpívat, hrát, komponovat, psát i režírovat, prakticky všechno stejně vehementně a od píky. Takže těch začátků bylo hodně. Namátkou jich pár uvedu. Bez přesné chronologie a bez pořadí podle důležitosti. V roce 1955 jsem poprvé hrál prince v Popelce. Ve školním představení liberecké osmiletky. Popelkou mi byla malá pihovatá spolužákyně Markéta Zinnerová, z níž se po létech vyklubala známá spisovatelka. V roce 1958 už jsem byl zpěvákem vyškovské kapely Borise Hybnera. Poprvé veřejně jsme hráli v Tučapech na plese. Proslavil jsem se hlavně tím, že jsem potmě nešikovně skočil z náklaďáku, který nás tam vezl a prošlápl jsem basu. Ale hrálo se. Když už jsem pak studoval na JAMU a zbláznil se do pantomimy, podařilo se mi naléhat na Borise do té míry, že se mu pantomima stala životním osudem. Odjakživa jsem taky rád recitoval a s divadlem poezie X61 jsme ve dvaašedesátém dokonce vyhráli Wolkerův Prostějov. Někdy v té době zakládal Honza Schmid v Liberci divadlo a byl hodně otrávený, že značka X, na kterou měl původně spadeno, je už obsazená. Museli se začít jmenovat Ypsilonka. Jako napůl liberečák jsem Honzu později přitáhl do Apolla a on tam s námi secvičil krásnou a slavnou Sněhurku a jedenáct trpaslíků. Ještě v ixce jsem ovšem také poprvé v životě režíroval. Kunderovu Historii velkého okresního Kýžala a nikdy jsem nepřestal litovat, že jsem se k té profesi tak málo mohl vracet.

A jak to pokračovalo?

1.8.1961 byl v Brně slavný den. Poprvé celostátně vysílala zdejší televize. Zúčastnil jsem se písničkou Tři rybáři, z níž už si ovšem nepamatuju ani notu. Ve třiašedesátém jsem absolvoval akademii v roli Malvolia ze Shakespearova Večera tříkrálového. První angažmá – chtěli jsme s tehdejším mým nejmilejším partnerem, s kamarádem Láďou Frejem jít kamkoli, ale hlavně společně – ve Večerním Brně u Sokolovského, po boku hvězdných Luboše Černíka a Ljuby Hermannové, bylo zklamáním. S Frejem jsem nikdy nehrál. Jen po mnoha a mnoha letech okrajově v jednom Mášově filmu. V pětašedesátém jsem, ještě jako vojín Armádního uměleckého souboru, usiloval o roli Uliho v Dobře placené procházce v Semaforu. Neúspěšně, ale zato mě při konkurzu doprovázel Jiří Šlitr. Heč! V šestašedesátém jsem hrál poprvé v brněnském Národním divadle. Hrál jsem prince Šahryjára v Blažkově Šeherezádě a v témž roce jsem  natočil, jako kmenový zpěvák orchestru Gustava Broma své první desky. Nespím a Neklidné srdce. Taky jsem měl spolu s kamarádem Petrem Ulrychem pravidelný rozhlasový pořad s blbým názvem Nedělníček, kde jsme vysílali novinky kolegů. To neuniklo pražským rozhlasákům a když jsem přesídlil, moderoval jsem něco podobného i v Praze. Ale už se to jmenovalo celkem příčetně, Vysílá studio A.

V té době jste také spolupracoval s řadou předních českých umělců a dokonce vznikl Váš velký hit Belinda.

Stal jsem se tou dobou taky, po boku Milana Chladila a Yvetty Simonové, třetím vzadu. Zpěvákem orchestru Karla Vlacha a v roce 1969 jsem se nechal panem Vlachem „ukecat“ k natočení Belindy. Dalo mu to se mnou dost práce, byl jsem mladý a hloupý a písnička mi připadala příliš prostá. Ale pan Vlach nepovolil. S Vlachovci jsem taky v osmašedesátém „zkejsnul“ v SSSR přes 21. srpen, což byl speciální zážitek… Jinému velkému orchestru, orchestru Václava Hybše, jsem pomáhal založit v sedmdesátých létech slavnou tradici vánočních koncertů. Byl jsem i u toho úplně prvního. Pak přišla éra mých vlastních kapel a protloukání se na vlastní dluh. Když dneska vidím, jak si tohle období mnozí nepamětníci představují, musím se smát. Nic jiného nezbývá, a to bez komentáře. Viz. pro mne, s prominutím, neuvěřitelný film Revival, jehož aktéři vzpomínají na něco, co prostě nemohlo existovat. V devadesátých létech jsem se věnoval převážně reklamě a měl jsem v jedné z kampaní dokonce tu čest úspěšně přemlouvat k natočení reklamního spotu i Suchého s Molavcovou. A zase skok v čase a další začátek. V roce 2009 uvedl Semafor mou první divadelní hru Ten čtvrtek platí. V roce 2010 mi vyšla první beletristická knížka z dnešních už sedmi. A tak dál a tak podobně. Začátky jsou krásná věc, třeba, kdo ví, si ještě někdy nějaký dopřeju…

Měl jste nějaký vzor?

Pár vzorů jsem měl. Ale byli tak dobří, že jsem je napodobit (naštěstí) nemohl. Gilbert Becaud mě okouzlil v Zemi odkud přicházím, po letech jsem měl šanci ho týden sledovat v Saarbruckenu při zkoušení a nikdy na to nezapomenu. Nata Colea jsem si pouštěl pořád dokola na zbrusu novém Sonetu duo, až jsem ho nadosmrti zprotivil babičce i dědečkovi. A Ray Charles? Věděl jsem, že tím směrem ani omylem nedosáhnu, ale stejně mě to táhlo. A Sinatra! Hraju ho sice (no, hraju – ten způsob je ypsilonkovský a rozhodně ne realistický) ve Schmidově Swingu, ale pořád se ostýchám k němu byť jen vzhlížet…

Nejvíce jste asi veřejnosti zapsal jako princ v první československé Popelce. Jaké to ve Vás zanechalo vzpomínky?

Popelce je letos padesát a rozjíždíme s Evou Hruškovou a Alešem Cibulkou vzpomínkovou talkshow o ní. Je o to, zdá se, docela zájem. Popelka byla ještě černobílá a do dnešní záplavy televizních HD barev se skoro nehodí. Ale, asi že to bylo poctivé, byť „na koleně“ vyrobené dílko, respektující poctivě téma zděděné od Boženy Němcové nebo bratří Grimmů, to jak chcete, zůstala v paměti dodnes. Už asi není nic, na co bych ve vzpomínkách o Popelce neuvedl. Dominantní bylo pochopitelně setkání s ikonami, Peškem, Medřickou, Prachařem, Benešem, Třískou… Ale bylo to se mnou podobné jako s Belindou. Jen zvolna jsem se smiřoval s tím, jak je prostinká. Když se poprvé vysílala, byla u nás na návštěvě Hanka Maciuchová, už tehdy herečka „opravdovského“ divadla. Jak já se před ní styděl…

Hostoval jste také v Hudebním divadle Karlín. Jaká to pro Vás byla zkušenost?

V Karlíně jsem hrál už v šedesátých letech, převážně ale na jeho tehdy vedlejší scéně Fidlovačce. Orchestr K. Vlacha, kam jsem patřil, byl totiž v Karlíně domovem. Pamatuju si, že, když jsem odcházel, přebíral za mne jednu z rolí někdejší můj mladší spolužák z JAMU Láďa Županič. No, a téhož Župku, jak jsme mu říkali, jsem navštívil o nějakých třicet let později služebně. Jako, věřte nebo nevěřte, tehdy obchodní ředitel Pragokoncertu, že mu a jeho divadlu – on už byl tehdy karlínským šéfem – navrhnu spolupráci. Chtěli jsme vyvézt některou jejich operetu. Nedohodli jsme se sice, ale mezi řečí mi Láďa nabídl drobnou roličku v jedné z připravovaných inscenací. A byl jsem chycen. Z velkého Karlína bylo tehdy jen půl patra do Semaforu. Potřebovali záskok a byl jsem chycen podruhé. Když jsme se pak s hudebním divadlem vrátili z velkého japonského zájezdu a divadlo bylo pod vodou, využil jsem dobrodiní Jiřího Suchého a Vladimíra Hrabánka, tehdejšího intendanta, kteří mi nabídli angažmá, jakkoli sami ještě nevěděli, kde budou hrát. Tři roky jsme prožili v nejrůznějších provizoriích, až k nynější dejvické jistotě. Už proto jsem Semaforu věrný dodnes. Po nedávné premiéře Metoo jsem se neudržel a napsal jsem Suchému děkovný mail. Uvědomil jsem si totiž kolika nádhernými rolemi mě stačil za uplynulých osmnáct sezón obdařit. Hrál jsem nejrůznější hajzlíky, vychytralé podvodníky, ba i jednoho vraha, ale i několik bohů a králů. A nikdy nic nebarevného, co by postrádalo Suchého laskavost a humor. A těch písniček… Odpověděl mi tak lichotivě, že to v rámci dobrého vkusu nemohu citovat, nicméně můj sentiment pro Semafor to jen posílilo. Na podzim začne divadlo slavit šedesát let a s chutí je, dožiju-li se, oslavím s ním.

Nazpíval jste řadu úspěšných hitů – Belinda, Barbara, Hledám tě dál aj. Máte je stále ve svém repertoáru?

Co písnička, to příběh. S každou vás pojí očekávání, které jste do ní, když vznikala, vkládali, naděje… Barbara třeba vyhrála nultý ročník obnovené soutěže Kdo s kým o čem pro koho, Hledám tě dál je ověnčena jednou z mých několika Děčínských kotev. Mnohým ze svých hitů jsem byl i autorem, nebo aspoň spoluautorem. Ale ježto mi tehdy většinou písničky psali (a poměrně ochotně) renomovaní autoři (Jindra Brabec, Zdeněk Barták a mnozí další), do psaní jsem se nijak zvlášť nehrnul. Až na stará kolena, většinou za to můžou hry, které jsem napsal a písněmi, po vzoru Suchého, vybavil, jsem si uvědomil, že vznikla množina, která tak nějak leží ladem a vydavatel Pavel Socha usoudil, že by bylo škoda je nevydat. Učinil tak. Zřejmě jsem to měl zkoušet někdy podstatně dřív, neboť ty moje nové písničky, jakkoli kritika (třeba Klusák v LN) bezprostředně po jejich vydání zajásala, nikdo nechce. Jak lapidárně vyslovil jeden rozhlasový dramaturg, lidi chtějí ty moje staré „pecky“. Tak je zpívám a jen jako bombonek, s utajenou slzou v oku, občas utrousím nějakou z těch novinek.

Zahrál jste si také malou roli v seriálu Stopy života, na jehož scénáři se podílel známý psychiatr Jan Cimický. Jak vzpomínáte na natáčení?

Honza Cimický je můj kamarád, ale Stopami života jsem prošel tak rychle, že jsem ani nezaznamenal jeho autorskou přítomnost. Odvezli mě jednoho dne do Náchoda, kde jsem natočil, co jsem měl a zase zpátky. Text jsem uměl, nic jsem nepopletl, choval jsem se cestou slušně jak k řidiči, tak ke Kristýnce Hrušínské, jíž jsem v seriálu hrál otce. Odvezl jsem si také slib pana režiséra Magnuska na spoustu budoucích rolí. Cha, cha, cha!

 

Jak již bylo zmíněno, bezpochyby se k Vám pojí i divadlo Semafor. V jakých inscenacích Vás nyní můžeme vidět?

V současnosti pořád drží vodu Kytice. Dále se vyskytuju v Začalo to Vestpocketkou, Čochtanově divotvorném hrnci, Prstenu pana Nibelunga a nově v  Metoo. Snad jsem na nic nezapomněl. Pokaždé, když hraju, se do divadla těším.

Foto: Dagmar Pavlíková

Minulý rok Vám vyšla kniha „Nikam se necpi“. O čem kniha je a co Vás při psaní motivovalo?

Nikam se necpi vydal laskavý a obětavý Jindřich Kraus ve svém nakladatelství Pragoline. Ještě je čas na závěry, ale taky je to boj. Jako s mými novými písničkami. Dneska je problém dostat novou knížku na pult, natožpak do výlohy. A jak potom chcete veřejnosti zviditelnit informaci, že nějaký stárnoucí princ s Belindou ve štítu, najednou zčista jasna chce usilovat o jejich čtenářskou přízeň? Když už se k mým knížkám někdo dostane, většinou si nestěžuje, ale pořád čekám, kdy těch lidí začne přibývat a nezbývá mi než věřit, že začne. Bez reklamy to ale asi nepůjde. A ta je drahá. O čem moje knížky jsou? Většinou se snažím těžit ze znalosti divadelního zákulisí, jakož i ze zážitků z oblasti toho, čemu se říká šmíra. Ani té se mi nepodařilo během let tak docela vyhnout… Snad to teď aspoň částečně zúročím. Ale psal jsem už i o tenisovém trenérovi a o úspěšném kuchaři.

Foto: Dagmar Pavlíková

Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?

Dnešní českou hudební scénu prakticky neznám a nijak zvlášť mi ani nechybí. Jen občas mě nějaká událost udiví a uvědomím si o kolik světelných let jsem už jinde. Když se třeba dva kluci, kteří se jinak pokoušejí v rámci popu (byť v oblasti rapu, které rozumím jen velice částečně) o na pohled celkem seriózní práci, rozhodnou veřejně poprat a přijde se na to podívat dvacet tisíc lidí, aniž by tomu předcházela nějak příliš masivní kampaň, je něco shnilého ve státě dánském…

 

Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěl realizovat?

Vrátil jsem se do seriálu Ordinace v růžové zahradě a znova s radostí konstatuju, kolik se pod rouškou žánru obecně považovaného za plytký, orientovaný převážně komerčně, ukrývá profesionality a nestydím se říci i talentu. Už samotná logistika celé věci je obdivuhodná. Seriál si vysokou sledovanost nesporně zaslouží. Užívám si příjemného prostředí a bezvadných kolegiálních vztahů od režisérů po vrátné. Hraju krásnou, byť trochu bláznivou roli a mrzí mě jenom, že, jak to tak odhaduji, je napsaná tak skvěle, že nutně spěje k sebezničení… Ale třeba ne, kéž bych se mýlil.

Foto: Dagmar Pavlíková

Foto: Robert Vano

Knihu „Nikam se necpi !“ můžete zakoupit v každém knihkupectví, ale také přímo v Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus  www.jindrichkraus.cz

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová, Ondřej Syrový

FOTO:    Robert Vano, Irena Zlámalová, Dagmar Pavlíková

 

 

Skupina Maxíci: Natáčeli videoklip v USA!

Maxíci patří mezi nejvýraznější hudební skupiny s repertoárem pro děti, ovšem na chuť jim přijde i mnoho dospělých. Asi každý Čech zná jejich největší hit „Jede, jede, mašinka“. Vydali již dvě CD, mají za sebou řadu úspěšných videoklipů, z nichž jeden natáčeli dokonce v USA a v brzké době chystají vydat nové album.

 

Jak a kdy vznikla vaše skupina?   

Skupina Maxíci byla založena po nedobrovolném odchodu ze skupiny Maxim Turbulenc, a to v roce 2015. Stala se taková situace, že zakládající člen a leader skupiny Maxim Turbulenc dostal padáka, a to ještě navíc po telefonu. Vzpomínám, kdy jsme s Petrem Panochou založili neznámou kapelu a tehdy jsme přibrali kamaráda od Panči – Dana Valiho. Byla to krásná léta a my společně tvořili nerozlučný team a sekali jeden hit za druhým. Tehdy jsme dokonce byli několikrát nominováni na prestižní ceny Grammy a Českého slavíka. Prodávali desky ve statisícových nákladech. Ovšem v roce 2005 se vše začalo hroutit a já tehdy dal na slova Dana, což bylo asi to nejhorší rozhodnutí a Petr Panocha nás opustil. Musím uznat, že jsem se na této chybě, pod tlakem různých argumentů, také podílel. Také mě moje tehdejší rozhodnutí doběhlo po dalších deseti letech a šel jsem  z kola i já – Kyklop. Dnes to, ale vidím jinak, protože  jsme  se s Petrem Panochou dali  dohromady,  vše  si  v klidu  vyříkali a začali pracovat  na  novém projektu MAXÍCI.

Takže proto máte podobný název…

Důvod  je  jednoduchý, nešlo  se soudit  o značku a ani  by to  nemělo  žádný  efekt.  Kde  totiž  nic  není, ani  smrt nebere. Stačí si  na internetu  trochu zasurfovat a najít si, co  se o každém z původních členů Maxim Turbulenc  píše  a skládanka   vám řekne pravdu, ale to  nechám na  čtenářích.

Inspirujete se od někoho?

Ano, necháváme se inspirovat  celosvětovou taneční  hudbou. První dvě desky jsme  udělali čistě autorské  s názvy „Maxíci Baby pop“ a „Maxíci Útok králíků“.

Kdo v současné době tvoří Maxíky a jak jste se vlastně poznali? 

Kapela  MAXÍCI není  nic  nového, jak už jsem říkal,  jsem tam já – Pavel Vohnout Kyklop, jako hlavní zpěvák. Dále Petr Panocha,  který  vše aranžuje,  zpívá,  hraje  na koncertech na klávesy. Třetí do party je Přemysl Stoklasa – klávesák, zpěvák,  baskytarysta a šoumen, ani on není žádný  nováček.  Společně  jsme tvořili  ještě před projektem Maxim Turbulenc  v několika různých hudebních projektech.  Je to skvělý  muzikant  a kamarád. Kdyby  se mu  před lety  nenarodil  jeho  syn,  asi by byl rovněž  i členem Maxim Turbulenc. Asi místo  Dana,  ale rodičovské povinnosti  ho táhly tehdy  k rodině,  což  bylo  asi  správné  rozhodnutí na tehdejší  dobu.

 

Na podzim roku 2017 jste vydali CD Útok králíků. Jaké na něj máte ohlasy?

Nejen na Útok králíku, ale i deska předtím  – Baby pop,  přestože dnešní  média jim  moc prostoru  nedaly,  jsou  skvělé  desky a lidé už je  znají a reagují  na  ně velmi pozitivně.  I  přesto, že  někteří  lidi  mají  ještě  v hlavě zmatek  v  té  kapelové  šarádě, deskám i písničkám se daří. Lidé totiž poznávají  ten náš osobitý  styl a hudební  nadsázku.  Je to  jak kdysi u cigaret, dříve  jsme kouřili  Startky, dnes  se Startky  jmenují Chesterfieldky, ale chuť zůstává. Věřím, že  si  v tom do  budoucna lidé  udělají  pořádek  a  zvyknou  si  na  jiný  název.

Chystáte vydat nové CD?

Budeme  vydávat  dvoj CD Best of  Maxíci, kde  budou jak  nové,  tak i ty staré,  osvědčené  hity a věříme, že  to  bude  výborný projekt a možná  i v některých  věcech udělá  dost jasno.

Máte za sebou řadu úspěšných videoklipů a jeden jste dokonce natáčeli v USA. Jaká to byla zkušenost? 

Já se musím pochlubit i tím, že připravujeme zároveň i DVD s videoklipy a možná  i s  takovým medailónkem o  naší  dosavadní práci,  ale  to  ještě  bude  chvilku trvat. Vyrobit  videoklip není zrovna levná  věc  a my  si  vše financujeme  sami až na pár  přátel, kteří  si u  nás  zadají  například  reklamu  na  FB, nebo  na nosičích, ale ta finanční podpora  je  mizivá, takže je to  náš  každodenní  boj. Video, které  jsme točili  v USA, vznikalo trochu  divně,  ale o to, to  bylo zajímavější. Narychlo vznikl takový hudební nápad, který  se otextoval a jen  s tím nápadem jsme  jeli  i s kameramanem  do Chicaga, kam  nás  na vystoupení pozvali promotéři  Henry  a Ian Destiny, kteří  tam  mají  své Rádio Krajan.  Byli jsme tam týden, a navíc poprvé  v USA,  a chtěli toho  využít, což  se také stalo. Ve  vlastní produkci  a režii jsme  natočili video  „Jenom jeden svět“,  a když jsme  se vrátili,  začala  teprve ta pravá práce do-aranžovat  a nahrát píseň, sestříhat  video.  Ještě jsme  tady  něco dotáčeli, protože  se na písni a videu podíleli youtubeři  Silly Toons a zpěvačka Věra Patt,  Destiňáci  a další  komparzisti. Celé to produkovalo studio  Vintage

Bez jakého hitu si nedokážete představit koncert?

Vždy si na koncertě dělám legraci, že když nezahrajeme píseň „Jede jede mašinka“, že  je to  jako kdyby  Karel Gott nezazpíval  Lady Carneval, a to  je jako kdyby žádný koncert nebyl.

Kde vás v nejbližší době můžeme vidět a slyšet?

Naši fanoušci a i  zvědavci,  kteří  se chtějí přesvědčit, že nám to  jde stejně tak dobře jako před 25 lety,  a  že  vlastně se ta  chuť  naší  zábavy  nezměnila,  stejně  jako  chuť těch původních cigaret značky  Start a  navíc,  že  už nehrajeme  na čistý  half-playback, ale dohráváme  a zpíváme  naživo na  všech  našich koncertech.  Můžete nás vidět třeba  na akcích „Léto  s Blaníkem“, nebo  na  různých festivalech,  slavnostech města,  je  toho  dost  a kalendář  již  máme  na rok  skoro  plný, stačí  se podívat  na  stránky www.skupinamaxici.cz  a najít  si  tu  nejbližší  lokalitu. Rádi vás uvidíme. Kyklop.

 

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová,  Ondřej Syrový

FOTO:      archiv skupiny Maxíci

POD NOVÝM VEDENÍM

Spisovatel a autor mnoha knih, který  rovněž vlastní  ocenění za literaturu faktu, duchovní otec úspěšného televizního seriálu – Četnické humoresky, JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Výnosem ministerstva vnitra č. 89.430/13 ze dne 28. prosince 1932 došlo k přeměně četnických pátracích stanic na samostatné útvary a byly podřízeny dnem 1. ledna 1933 přímo veliteli četnického oddělení, v jehož sídle jsou zřízeny.

Veliteli četnického oddělení Nitra majoru Hodinářovi tak přibyla povinnost řídit činnost nitranské pátrací stanice v celém jejím služebním obvodě, tj. i na území okresního četnického velitelství Šala spadajícího pod četnické oddělení Komárno a okresních četnických velitelství Nové Zámky, Vráble a Zlaté Moravce spadajících pod četnické oddělení Zlaté Moravce, avšak s výjimkou území okresního četnického velitelství Bánovce nad Bebravou, které spadalo do působnosti krajského soudu v Trenčíně a tudíž do působnosti tamní četnické pátrací stanice.

Na vše myslící pragmatický četnický předpis pamatoval i na případný kompetenční spor a stanovil: „V případech, kdy by se dostavili na místo oba velitelé oddělení, převezme řízení pořadím starší.“.

Poté co se major Hodinář podrobně seznámil s chodem četnické pátrací stanice, začal se zajímat zejména o efektivitu jejího fungování.

Přispěla k tomu i strážmistrem Votrubou zpracovaná Zpráva o docílených výsledcích a použití služebního psa „Alto“ za II. pololetí roku 1932. Z uvedené podrobně vypracované zprávy totiž vyplývalo, že z celkového počtu 18 rekvizic služebního psa nebyl Alto ve dvou případech vůbec použit, neboť nebyly podmínky pro použití služebního psa. Naproti tomu v ostatních 16 případech Alto vypracoval pachovou stopu, která ve více než polovině případů vedla k přímo k dopadení, či k následnému vypátrání pachatelů činu a jimi odcizených věcí. V ostatních případech byl alespoň udán směr odchodu pachatele z místa činu, jež měl pro další pátrání rovněž neocenitelný význam.

Od počátku roku 1933 ale došlo ke dvěma vyžádáním služebního psa, avšak ani v jednom z případů nebyly, vzhledem ke značnému pohybu osob v bezprostřední blízkosti místa činu, podmínky pro uvedení Alta na stopu pachatelů.

Zbytečně projeté kilometry služebním automobilem a s nimi spojené značné výlohy museli příslušní okresní četničtí velitelé zdůvodnit veliteli nitranského četnického oddělení a hlavně museli přijmout opatření, aby napříště nedocházelo k neúčelnému a neodůvodněnému požadování součinnosti pátrací stanice.

Po uvedeném opatření velitele četnického oddělení, které se samozřejmě okamžitě rozkřiklo na všechny četnické stanice v rozsáhlém služebním obvodu pátračky, došlo zákonitě ke snížení počtu vyžádání služebního psa pátračky, ale i k poklesu počtu vyžádání součinnosti nitranské četnické pátrací stanice.

V pátek 24. února 1933 dopoledne přesto četnická stanice Dolný Ďúrad v politickém okrese Vráble vyžádala služebního psa k případu vloupání v obci Tehla se škodou zhruba 400 Kč.

Velitel pátrací stanice vrchní strážmistr Procházka, vzhledem k velitelem četnického oddělení přijatým úsporným opatřením, vyslal na místo hlídku pouze na motorovém kole, které řídil strážmistr Tomek.

Více než třicet kilometrů za chladného počasí mělo za následek značné prochladnutí obou strážmistrů. Cesta na místo činu se navíc prodloužila opravou prasklé pneumatiky ve Vráblích.

Alto uvedený na stopu, která vedla od vyloupené komory, z níž bylo ku škodě domkářky Ireny Botkové odcizeno 20 kg mouky, 28 kg sádla a dvě šunky, přes zahradu dotyčné, přes humna zpět k vesnici až do neohrazeného dvora vdovy Agnesy Šimonové v čísle popisném 12, kde pracoval jako hospodářský sluha místním četníkům dobře známý zloděj Gašpar Kalocsányi.

Vypracovaná stopa měla délku přes 500 metrů a stopování probíhalo za chladného a bezvětrného počasí.

Vzhledem k podezření, že v minulosti několikrát trestaný Kalocsányi, má co do činění se spáchaným vloupáním, byla se souhlasem majitelky usedlosti provedena domovní prohlídka v hospodářských objektech, avšak bez kladného výsledku.

Následně byla za účasti na místě přítomného okresního četnického velitele poručíka výkonného Václava Najmana v bytě Kalocsányiho v čísle popisném 37 provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny všechny odcizené věci s výjimkou jedné ze dvou odcizených šunek.

Při výslechu Kalocsányi uvedl, že jednu šunku věnoval svému tchánovi Ludevítu Majlingovi, žijícímu v téže obci. U dotyčného byla odcizená šunka četnictvem skutečně zajištěna.

Vyšetřováním případu však nebyla prokázána jakákoliv účast Ludevíta Majlinga, jež byl dosud trestně zachovalý, na spáchném činu.

Případ krádeže vloupáním z uzamčené komory, k jehož spáchání došlo v nočních hodinách, byl úspěšně vyřešen a jeho pachatel byl udán okresnímu soudu ve Vráblích. Odcizené potraviny, byly vzhledem k tomu, že se jedná o věci podléhající zkáze, navráceny poškozené domkářce Botkové.

Na rozdíl od strážmistra Votruby, který se během cesty na místo činu a zpět do Nitry, hřál v postranním vozíku od Alta, odnesl řidič strážmistr Tomek výjezd prochlazením a omarodil. Po tomto případu velitel četnického oddělení rozhodl, že za chladného a deštivého počasí bude pátrací stanice používat k výjezdům zásadně plachtovou střechou krytý služební automobil.

Rudolf Votruba byl oproti svému kolegovi otužilý díky pravidelnému každodennímu několikahodinovému výcviku Alta, a tudíž neonemocněl. Byl za to velmi rád, neboť jeho manželka byla ve vysokém stupni těhotenství.

Major Hodinář při vykonávaných přehlídkách pátrací stanice vždy kontroloval Deník o výcviku služebního psa. Při kladném výsledku pátrání bylo nařízeno v deníku podtrhnout pořadové číslo záznamu červeně a při negativním výsledku modře. Rovněž se velitel oddělení zajímal o schopnosti a dovednosti služebního psa, a proto se občas účastnil Altova výcviku. Strážmistr Votruba nadřízenému velmi rád vysvětlil podstatu stopování cvičeným psem a ukázal mu i Altovu poslušnost, zdolávání přírodních překážek a jeho dovednosti jak při stopování, tak i při službě obranné a strážní.

Přitom si strážmistr Votruba postěžoval veliteli oddělení na nespravedlivé znevýhodnění vlastních služebních psů oproti služebním psům erárním a to jak v oblasti nákladů na pořízení kotce a výběhu v četnických kasárnách, tak co se týče pomůcek k ošetřování a výcviku vlastního služebního psa.

Velitel oddělení na jedné straně kvitoval Altovu ostrost, naproti tomu velmi důrazně nabádal jeho vůdce k opatnosti, aby pes nepokousal některého z četníků, nebo nedejbože nějakého bezúhonného občana či dokonce dítě. Proto major Hodinář velmi nerad viděl Alta puštěného na volno a bez košíku ve staniční kanceláři pátračky.

Strážmistru Votrubovi alespoň svitla naděje, na možnost řádného zateplení chatrné Altovy boudy na dvoře četnických kasáren. Vysvětlil nadřízenému, že služebního psa je nucen mít v zimě v kanceláři právě z důvodu nezateplené boudy. Přitom ujistil pana majora, že Alto nikomu z četníků rozhodně neublíží, neboť je na četnickou uniformu od svého pána, ale i z kursu v Pyšelích, zvyklý. Stejně tak neublíží žádnému dítěti, neboť je z domova zvyklý na jejich téměř dvouletého syna Jaromíra.

Naproti tomu Alto nikdy nepřijal potravu od jiné osoby než od svého pána, ovšemže s výjimkou pánovy manželky Etely. Přesto, že staniční kuchařka, téměř 75 let stará babička, Marie Bolechová lákala v dobré víře Alta na kdejaké laskominy, které po několik desítek let podstrojovala v nitranských četnických kasárnách pánům četníkům, nikdy od ní k jejímu velkému zármutku, Alto nepřijal ani jediné sousto. Jedině, když babičkou Bolechovou připravené jídlo podal Altovi jeho pán.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Jak budou naše známé osobnosti trávit poslední den v roce ?

 

Herečka  Kateřina Macháčková:

„Sama doma.“

Spisovatel a duchovní otec úspěšného televizního seriálu Četnické humoresky  Michal Dlouhý:

„Silvestra budu slavit v kruhu rodinném kombinací sladkých a slaných dobrůtek a tentokrát bez alkoholu, jelikož mám dosah.“

Herecký pár Adina Sobotová a Luděk Sobota:

„Většinou jsme na Silvestra vystupovali.  Když nevystupujeme, jsme nejraději doma. Jdeme se projít do Prokopského údolí a o půlnoci pozorujeme z terasy ohňostroj.“

Bavič, písničkář a spisovatel Josef Fousek:

„Tento Silvestr bude střídmý, v naději, že se dožiji v březnu 80 let, což nikdo ( ani já ) nečekal. Při sklence slivovice poděkuji Pánu Bohu, své ženě Jarmile, rodině a přátelům, že mne neopustili.  Také plánuji setkání v Čapím hnízdě  s panem Putinem a s panem Trumpem, a společně  připijeme na Světový mír!“

Baletní mistr, herec, režisér a choreograf  Vlastimil Harapes:

„Já  na Silvestra po poledni se sejdu s Martou Pospíchalovou a s jejími přáteli v Divadle bez Zábradlí v Praze v Paláci Adrie. Potom v 17 hod. máme sraz s mými kolegyněmi z Divadla na Nové scéně v restauraci Nona a potom bych měl teda končit k půlnoci na Maltézském náměstí ve vinárně, budeme dělat, nebo se bude dělat,  táborák,  takže tím by to mělo  jaksi  ten poslední den v roce končit.“

Režisér  Zdeněk Troška:

„Silvestr je pro mě  tím nejprotivnějším dnem v roce, já ho přímo  z hloubi  duše své  nenávidím! Takže já v podstatě večer všecko vypnu, dám si špunty do uší, který jsem si koupil v lékárně, vemu si knížku, čtu si, piju heřmánkovej čaj a v děvět hodit zhasnu a zalezu do postele. A na druhej den  ráno na  Novej rok  prostě vstanu,  jak  znovuzrozený, protože  je  1.ledna, a  to začíná něco nového a  krásného, a to je můj den, ten mám rád!  Ale Silvestr nesnáším!“

Herec Jaroslav Sypal:

31.12.,  je pro mne všední den, jako každý jiný.  Nepatřím mezi ty, kteří když slyší slovo ,,Silvestr“ – se  plácají smíchy do stehen a plánují, jak to v tento den pořádně  rozjedou!  Já to,, rozjíždím“ po celý rok, takže jsem rád, že si  v posledních dnech končícího roku mohu vydechnout. Nemusím se smát už od rána, jen proto, že je Silvestr! Leda, že bych byl  svázaný do kozelce a někdo mě lechtal…  Vždyť je to postavené tak trochu na hlavu… Co vlastně slavíme?  Že jsme o rok starší a máme k cíli naší životní cesty, zas o krůček  blíž? A to noční šílenství… Petardy! ,, Kdo nebouchá petardy, není   Čech!   Hop, hop, hop!“ Chudáci zvířata! Naše zvířecí smečka – pes+dvě kočky – zaleze pod postel a zoufale mňouká a kňučí,  dokud tahle bouchající hrůza neskončí.  Že by tímhle způsobem  slavila naše zvířátka příchod Nového roku?   Já si v tento den především vzpomenu na ty, co jsem měl rád a už  s nimi bohužel nemohu být.  Plují  na obláčcích věčnosti… Hlavně  na  své úžasné rodiče a věrné přátele.  Možná, že více než jindy si  uvědomuji, jak mi strašně chybí.  A taky si samozřejmě dávám předsevzetí, které se mi nikdy nepodaří  splnit!  Tak schválně, jak to s mojí maličkostí  bude vypadat  v nadcházejícím roce 2019.

Chtěl bych zhubnout a jíst kvalitní potraviny! Mám špatnou  zkušenost: koupil jsem si maso z Polska, snědla mi ho moje  tchyně – narostla jí koňská hlava, na seno mi chodí v zimě…

Příliš na plnění novoročních předsevzetí nevěřím.  Když mi bylo dvanáct, dal jsem si předsevzetí, že příští rok vyrostu o 10 cm. Teprve v šestnácti jsem se dočkal a od té doby ani ťuk! Takže uvidíme, co mi na konci příštího roku řekne můj tuk. Držte mi palce!

                                                                         PF 2019

                                                                   

Alexandra Hejlová

Ondřej Syrový