Herec a zpěvák Jiří Štědroň: Prince v Popelce jsem hrál už v roce 1955!

Jiřího Štědroně zná veřejnost především jako prince z první československé Popelky, interpreta nezapomenutelných hitů jako Belinda či Barbara a v poslední době ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Mimo herectví a zpěvu se ovšem věnuje i psaní knih a na svém kontě jich má již sedm. Na konci minulého roku mu vyšla kniha „Nikam se necpi“.

Foto: Irena Zlámalová

Jirko, jaká byla Vaše cesta k herectví a zpěvu? Čím to začalo?

Čím to začalo? Těžko říct. Zkoušel jsem zpívat, hrát, komponovat, psát i režírovat, prakticky všechno stejně vehementně a od píky. Takže těch začátků bylo hodně. Namátkou jich pár uvedu. Bez přesné chronologie a bez pořadí podle důležitosti. V roce 1955 jsem poprvé hrál prince v Popelce. Ve školním představení liberecké osmiletky. Popelkou mi byla malá pihovatá spolužákyně Markéta Zinnerová, z níž se po létech vyklubala známá spisovatelka. V roce 1958 už jsem byl zpěvákem vyškovské kapely Borise Hybnera. Poprvé veřejně jsme hráli v Tučapech na plese. Proslavil jsem se hlavně tím, že jsem potmě nešikovně skočil z náklaďáku, který nás tam vezl a prošlápl jsem basu. Ale hrálo se. Když už jsem pak studoval na JAMU a zbláznil se do pantomimy, podařilo se mi naléhat na Borise do té míry, že se mu pantomima stala životním osudem. Odjakživa jsem taky rád recitoval a s divadlem poezie X61 jsme ve dvaašedesátém dokonce vyhráli Wolkerův Prostějov. Někdy v té době zakládal Honza Schmid v Liberci divadlo a byl hodně otrávený, že značka X, na kterou měl původně spadeno, je už obsazená. Museli se začít jmenovat Ypsilonka. Jako napůl liberečák jsem Honzu později přitáhl do Apolla a on tam s námi secvičil krásnou a slavnou Sněhurku a jedenáct trpaslíků. Ještě v ixce jsem ovšem také poprvé v životě režíroval. Kunderovu Historii velkého okresního Kýžala a nikdy jsem nepřestal litovat, že jsem se k té profesi tak málo mohl vracet.

A jak to pokračovalo?

1.8.1961 byl v Brně slavný den. Poprvé celostátně vysílala zdejší televize. Zúčastnil jsem se písničkou Tři rybáři, z níž už si ovšem nepamatuju ani notu. Ve třiašedesátém jsem absolvoval akademii v roli Malvolia ze Shakespearova Večera tříkrálového. První angažmá – chtěli jsme s tehdejším mým nejmilejším partnerem, s kamarádem Láďou Frejem jít kamkoli, ale hlavně společně – ve Večerním Brně u Sokolovského, po boku hvězdných Luboše Černíka a Ljuby Hermannové, bylo zklamáním. S Frejem jsem nikdy nehrál. Jen po mnoha a mnoha letech okrajově v jednom Mášově filmu. V pětašedesátém jsem, ještě jako vojín Armádního uměleckého souboru, usiloval o roli Uliho v Dobře placené procházce v Semaforu. Neúspěšně, ale zato mě při konkurzu doprovázel Jiří Šlitr. Heč! V šestašedesátém jsem hrál poprvé v brněnském Národním divadle. Hrál jsem prince Šahryjára v Blažkově Šeherezádě a v témž roce jsem natočil, jako kmenový zpěvák orchestru Gustava Broma své první desky. Nespím a Neklidné srdce. Taky jsem měl spolu s kamarádem Petrem Ulrychem pravidelný rozhlasový pořad s blbým názvem Nedělníček, kde jsme vysílali novinky kolegů. To neuniklo pražským rozhlasákům a když jsem přesídlil, moderoval jsem něco podobného i v Praze. Ale už se to jmenovalo celkem příčetně, Vysílá studio A.

V té době jste také spolupracoval s řadou předních českých umělců a dokonce vznikl Váš velký hit Belinda.

Stal jsem se tou dobou taky, po boku Milana Chladila a Yvetty Simonové, třetím vzadu. Zpěvákem orchestru Karla Vlacha a v roce 1969 jsem se nechal panem Vlachem „ukecat“ k natočení Belindy. Dalo mu to se mnou dost práce, byl jsem mladý a hloupý a písnička mi připadala příliš prostá. Ale pan Vlach nepovolil. S Vlachovci jsem taky v osmašedesátém „zkejsnul“ v SSSR přes 21. srpen, což byl speciální zážitek… Jinému velkému orchestru, orchestru Václava Hybše, jsem pomáhal založit v sedmdesátých létech slavnou tradici vánočních koncertů. Byl jsem i u toho úplně prvního. Pak přišla éra mých vlastních kapel a protloukání se na vlastní dluh. Když dneska vidím, jak si tohle období mnozí nepamětníci představují, musím se smát. Nic jiného nezbývá, a to bez komentáře. Viz. pro mne, s prominutím, neuvěřitelný film Revival, jehož aktéři vzpomínají na něco, co prostě nemohlo existovat. V devadesátých létech jsem se věnoval převážně reklamě a měl jsem v jedné z kampaní dokonce tu čest úspěšně přemlouvat k natočení reklamního spotu i Suchého s Molavcovou. A zase skok v čase a další začátek. V roce 2009 uvedl Semafor mou první divadelní hru Ten čtvrtek platí. V roce 2010 mi vyšla první beletristická knížka z dnešních už sedmi. A tak dál a tak podobně. Začátky jsou krásná věc, třeba, kdo ví, si ještě někdy nějaký dopřeju…

Měl jste nějaký vzor?

Pár vzorů jsem měl. Ale byli tak dobří, že jsem je napodobit (naštěstí) nemohl. Gilbert Becaud mě okouzlil v Zemi odkud přicházím, po letech jsem měl šanci ho týden sledovat v Saarbruckenu při zkoušení a nikdy na to nezapomenu. Nata Colea jsem si pouštěl pořád dokola na zbrusu novém Sonetu duo, až jsem ho nadosmrti zprotivil babičce i dědečkovi. A Ray Charles? Věděl jsem, že tím směrem ani omylem nedosáhnu, ale stejně mě to táhlo. A Sinatra! Hraju ho sice (no, hraju – ten způsob je ypsilonkovský a rozhodně ne realistický) ve Schmidově Swingu, ale pořád se ostýchám k němu byť jen vzhlížet…

Nejvíce jste asi veřejnosti zapsal jako princ v první československé Popelce. Jaké to ve Vás zanechalo vzpomínky?

Popelce je letos padesát a rozjíždíme s Evou Hruškovou a Alešem Cibulkou vzpomínkovou talkshow o ní. Je o to, zdá se, docela zájem. Popelka byla ještě černobílá a do dnešní záplavy televizních HD barev se skoro nehodí. Ale, asi že to bylo poctivé, byť „na koleně“ vyrobené dílko, respektující poctivě téma zděděné od Boženy Němcové nebo bratří Grimmů, to jak chcete, zůstala v paměti dodnes. Už asi není nic, na co bych ve vzpomínkách o Popelce neuvedl. Dominantní bylo pochopitelně setkání s ikonami, Peškem, Medřickou, Prachařem, Benešem, Třískou… Ale bylo to se mnou podobné jako s Belindou. Jen zvolna jsem se smiřoval s tím, jak je prostinká. Když se poprvé vysílala, byla u nás na návštěvě Hanka Maciuchová, už tehdy herečka „opravdovského“ divadla. Jak já se před ní styděl…

Hostoval jste také v Hudebním divadle Karlín. Jaká to pro Vás byla zkušenost?

V Karlíně jsem hrál už v šedesátých letech, převážně ale na jeho tehdy vedlejší scéně Fidlovačce. Orchestr K. Vlacha, kam jsem patřil, byl totiž v Karlíně domovem. Pamatuju si, že, když jsem odcházel, přebíral za mne jednu z rolí někdejší můj mladší spolužák z JAMU Láďa Županič. No, a téhož Župku, jak jsme mu říkali, jsem navštívil o nějakých třicet let později služebně. Jako, věřte nebo nevěřte, tehdy obchodní ředitel Pragokoncertu, že mu a jeho divadlu – on už byl tehdy karlínským šéfem – navrhnu spolupráci. Chtěli jsme vyvézt některou jejich operetu. Nedohodli jsme se sice, ale mezi řečí mi Láďa nabídl drobnou roličku v jedné z připravovaných inscenací. A byl jsem chycen. Z velkého Karlína bylo tehdy jen půl patra do Semaforu. Potřebovali záskok a byl jsem chycen podruhé. Když jsme se pak s hudebním divadlem vrátili z velkého japonského zájezdu a divadlo bylo pod vodou, využil jsem dobrodiní Jiřího Suchého a Vladimíra Hrabánka, tehdejšího intendanta, kteří mi nabídli angažmá, jakkoli sami ještě nevěděli, kde budou hrát. Tři roky jsme prožili v nejrůznějších provizoriích, až k nynější dejvické jistotě. Už proto jsem Semaforu věrný dodnes. Po nedávné premiéře Metoo jsem se neudržel a napsal jsem Suchému děkovný mail. Uvědomil jsem si totiž kolika nádhernými rolemi mě stačil za uplynulých osmnáct sezón obdařit. Hrál jsem nejrůznější hajzlíky, vychytralé podvodníky, ba i jednoho vraha, ale i několik bohů a králů. A nikdy nic nebarevného, co by postrádalo Suchého laskavost a humor. A těch písniček… Odpověděl mi tak lichotivě, že to v rámci dobrého vkusu nemohu citovat, nicméně můj sentiment pro Semafor to jen posílilo. Na podzim začne divadlo slavit šedesát let a s chutí je, dožiju-li se, oslavím s ním.

Nazpíval jste řadu úspěšných hitů – Belinda, Barbara, Hledám tě dál aj. Máte je stále ve svém repertoáru?

Co písnička, to příběh. S každou vás pojí očekávání, které jste do ní, když vznikala, vkládali, naděje… Barbara třeba vyhrála nultý ročník obnovené soutěže Kdo s kým o čem pro koho, Hledám tě dál je ověnčena jednou z mých několika Děčínských kotev. Mnohým ze svých hitů jsem byl i autorem, nebo aspoň spoluautorem. Ale ježto mi tehdy většinou písničky psali (a poměrně ochotně) renomovaní autoři (Jindra Brabec, Zdeněk Barták a mnozí další), do psaní jsem se nijak zvlášť nehrnul. Až na stará kolena, většinou za to můžou hry, které jsem napsal a písněmi, po vzoru Suchého, vybavil, jsem si uvědomil, že vznikla množina, která tak nějak leží ladem a vydavatel Pavel Socha usoudil, že by bylo škoda je nevydat. Učinil tak. Zřejmě jsem to měl zkoušet někdy podstatně dřív, neboť ty moje nové písničky, jakkoli kritika (třeba Klusák v LN) bezprostředně po jejich vydání zajásala, nikdo nechce. Jak lapidárně vyslovil jeden rozhlasový dramaturg, lidi chtějí ty moje staré „pecky“. Tak je zpívám a jen jako bombonek, s utajenou slzou v oku, občas utrousím nějakou z těch novinek.

Zahrál jste si také malou roli v seriálu Stopy života, na jehož scénáři se podílel známý psychiatr Jan Cimický. Jak vzpomínáte na natáčení?

Honza Cimický je můj kamarád, ale Stopami života jsem prošel tak rychle, že jsem ani nezaznamenal jeho autorskou přítomnost. Odvezli mě jednoho dne do Náchoda, kde jsem natočil, co jsem měl a zase zpátky. Text jsem uměl, nic jsem nepopletl, choval jsem se cestou slušně jak k řidiči, tak ke Kristýnce Hrušínské, jíž jsem v seriálu hrál otce. Odvezl jsem si také slib pana režiséra Magnuska na spoustu budoucích rolí. Cha, cha, cha!

Jak již bylo zmíněno, bezpochyby se k Vám pojí i divadlo Semafor. V jakých inscenacích Vás nyní můžeme vidět?

V současnosti pořád drží vodu Kytice. Dále se vyskytuju v Začalo to Vestpocketkou, Čochtanově divotvorném hrnci, Prstenu pana Nibelunga a nově v Metoo. Snad jsem na nic nezapomněl. Pokaždé, když hraju, se do divadla těším.

Foto: Dagmar Pavlíková

Minulý rok Vám vyšla kniha „Nikam se necpi“. O čem kniha je a co Vás při psaní motivovalo?

Nikam se necpi vydal laskavý a obětavý Jindřich Kraus ve svém nakladatelství Pragoline. Ještě je čas na závěry, ale taky je to boj. Jako s mými novými písničkami. Dneska je problém dostat novou knížku na pult, natožpak do výlohy. A jak potom chcete veřejnosti zviditelnit informaci, že nějaký stárnoucí princ s Belindou ve štítu, najednou zčista jasna chce usilovat o jejich čtenářskou přízeň? Když už se k mým knížkám někdo dostane, většinou si nestěžuje, ale pořád čekám, kdy těch lidí začne přibývat a nezbývá mi než věřit, že začne. Bez reklamy to ale asi nepůjde. A ta je drahá. O čem moje knížky jsou? Většinou se snažím těžit ze znalosti divadelního zákulisí, jakož i ze zážitků z oblasti toho, čemu se říká šmíra. Ani té se mi nepodařilo během let tak docela vyhnout… Snad to teď aspoň částečně zúročím. Ale psal jsem už i o tenisovém trenérovi a o úspěšném kuchaři.

Foto: Dagmar Pavlíková

Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?

Dnešní českou hudební scénu prakticky neznám a nijak zvlášť mi ani nechybí. Jen občas mě nějaká událost udiví a uvědomím si o kolik světelných let jsem už jinde. Když se třeba dva kluci, kteří se jinak pokoušejí v rámci popu (byť v oblasti rapu, které rozumím jen velice částečně) o na pohled celkem seriózní práci, rozhodnou veřejně poprat a přijde se na to podívat dvacet tisíc lidí, aniž by tomu předcházela nějak příliš masivní kampaň, je něco shnilého ve státě dánském…

Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěl realizovat?

Vrátil jsem se do seriálu Ordinace v růžové zahradě a znova s radostí konstatuju, kolik se pod rouškou žánru obecně považovaného za plytký, orientovaný převážně komerčně, ukrývá profesionality a nestydím se říci i talentu. Už samotná logistika celé věci je obdivuhodná. Seriál si vysokou sledovanost nesporně zaslouží. Užívám si příjemného prostředí a bezvadných kolegiálních vztahů od režisérů po vrátné. Hraju krásnou, byť trochu bláznivou roli a mrzí mě jenom, že, jak to tak odhaduji, je napsaná tak skvěle, že nutně spěje k sebezničení… Ale třeba ne, kéž bych se mýlil.

Foto: Dagmar Pavlíková

Foto: Robert Vano

Knihu „Nikam se necpi !“ můžete zakoupit v každém knihkupectví, ale také přímo v Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus www.jindrichkraus.cz

AUTOR: Alexandra Hejlová, Ondřej Syrový

FOTO: Robert Vano, Irena Zlámalová, Dagmar Pavlíková

Skupina Maxíci: Natáčeli videoklip v USA!

Maxíci patří mezi nejvýraznější hudební skupiny s repertoárem pro děti, ovšem na chuť jim přijde i mnoho dospělých. Asi každý Čech zná jejich největší hit „Jede, jede, mašinka“. Vydali již dvě CD, mají za sebou řadu úspěšných videoklipů, z nichž jeden natáčeli dokonce v USA a v brzké době chystají vydat nové album.

Jak a kdy vznikla vaše skupina?

Skupina Maxíci byla založena po nedobrovolném odchodu ze skupiny Maxim Turbulenc, a to v roce 2015. Stala se taková situace, že zakládající člen a leader skupiny Maxim Turbulenc dostal padáka, a to ještě navíc po telefonu. Vzpomínám, kdy jsme s Petrem Panochou založili neznámou kapelu a tehdy jsme přibrali kamaráda od Panči – Dana Valiho. Byla to krásná léta a my společně tvořili nerozlučný team a sekali jeden hit za druhým. Tehdy jsme dokonce byli několikrát nominováni na prestižní ceny Grammy a Českého slavíka. Prodávali desky ve statisícových nákladech. Ovšem v roce 2005 se vše začalo hroutit a já tehdy dal na slova Dana, což bylo asi to nejhorší rozhodnutí a Petr Panocha nás opustil. Musím uznat, že jsem se na této chybě, pod tlakem různých argumentů, také podílel. Také mě moje tehdejší rozhodnutí doběhlo po dalších deseti letech a šel jsem z kola i já – Kyklop. Dnes to, ale vidím jinak, protože jsme se s Petrem Panochou dali dohromady, vše si v klidu vyříkali a začali pracovat na novém projektu MAXÍCI.

Takže proto máte podobný název…

Důvod je jednoduchý, nešlo se soudit o značku a ani by to nemělo žádný efekt. Kde totiž nic není, ani smrt nebere. Stačí si na internetu trochu zasurfovat a najít si, co se o každém z původních členů Maxim Turbulenc píše a skládanka vám řekne pravdu, ale to nechám na čtenářích.

Inspirujete se od někoho?

Ano, necháváme se inspirovat celosvětovou taneční hudbou. První dvě desky jsme udělali čistě autorské s názvy „Maxíci Baby pop“ a „Maxíci Útok králíků“.

Kdo v současné době tvoří Maxíky a jak jste se vlastně poznali?

Kapela MAXÍCI není nic nového, jak už jsem říkal, jsem tam já – Pavel Vohnout Kyklop, jako hlavní zpěvák. Dále Petr Panocha, který vše aranžuje, zpívá, hraje na koncertech na klávesy. Třetí do party je Přemysl Stoklasa – klávesák, zpěvák, baskytarysta a šoumen, ani on není žádný nováček. Společně jsme tvořili ještě před projektem Maxim Turbulenc v několika různých hudebních projektech. Je to skvělý muzikant a kamarád. Kdyby se mu před lety nenarodil jeho syn, asi by byl rovněž i členem Maxim Turbulenc. Asi místo Dana, ale rodičovské povinnosti ho táhly tehdy k rodině, což bylo asi správné rozhodnutí na tehdejší dobu.

Na podzim roku 2017 jste vydali CD Útok králíků. Jaké na něj máte ohlasy?

Nejen na Útok králíku, ale i deska předtím – Baby pop, přestože dnešní média jim moc prostoru nedaly, jsou skvělé desky a lidé už je znají a reagují na ně velmi pozitivně. I přesto, že někteří lidi mají ještě v hlavě zmatek v té kapelové šarádě, deskám i písničkám se daří. Lidé totiž poznávají ten náš osobitý styl a hudební nadsázku. Je to jak kdysi u cigaret, dříve jsme kouřili Startky, dnes se Startky jmenují Chesterfieldky, ale chuť zůstává. Věřím, že si v tom do budoucna lidé udělají pořádek a zvyknou si na jiný název.

Chystáte vydat nové CD?

Budeme vydávat dvoj CD Best of Maxíci, kde budou jak nové, tak i ty staré, osvědčené hity a věříme, že to bude výborný projekt a možná i v některých věcech udělá dost jasno.

Máte za sebou řadu úspěšných videoklipů a jeden jste dokonce natáčeli v USA. Jaká to byla zkušenost?

Já se musím pochlubit i tím, že připravujeme zároveň i DVD s videoklipy a možná i s takovým medailónkem o naší dosavadní práci, ale to ještě bude chvilku trvat. Vyrobit videoklip není zrovna levná věc a my si vše financujeme sami až na pár přátel, kteří si u nás zadají například reklamu na FB, nebo na nosičích, ale ta finanční podpora je mizivá, takže je to náš každodenní boj. Video, které jsme točili v USA, vznikalo trochu divně, ale o to, to bylo zajímavější. Narychlo vznikl takový hudební nápad, který se otextoval a jen s tím nápadem jsme jeli i s kameramanem do Chicaga, kam nás na vystoupení pozvali promotéři Henry a Ian Destiny, kteří tam mají své Rádio Krajan. Byli jsme tam týden, a navíc poprvé v USA, a chtěli toho využít, což se také stalo. Ve vlastní produkci a režii jsme natočili video „Jenom jeden svět“, a když jsme se vrátili, začala teprve ta pravá práce do-aranžovat a nahrát píseň, sestříhat video. Ještě jsme tady něco dotáčeli, protože se na písni a videu podíleli youtubeři Silly Toons a zpěvačka Věra Patt, Destiňáci a další komparzisti. Celé to produkovalo studio Vintage

Bez jakého hitu si nedokážete představit koncert?

Vždy si na koncertě dělám legraci, že když nezahrajeme píseň „Jede jede mašinka“, že je to jako kdyby Karel Gott nezazpíval Lady Carneval, a to je jako kdyby žádný koncert nebyl.

Kde vás v nejbližší době můžeme vidět a slyšet?

Naši fanoušci a i zvědavci, kteří se chtějí přesvědčit, že nám to jde stejně tak dobře jako před 25 lety, a že vlastně se ta chuť naší zábavy nezměnila, stejně jako chuť těch původních cigaret značky Start a navíc, že už nehrajeme na čistý half-playback, ale dohráváme a zpíváme naživo na všech našich koncertech. Můžete nás vidět třeba na akcích „Léto s Blaníkem“, nebo na různých festivalech, slavnostech města, je toho dost a kalendář již máme na rok skoro plný, stačí se podívat na stránky www.skupinamaxici.cz a najít si tu nejbližší lokalitu. Rádi vás uvidíme. Kyklop.

AUTOR: Alexandra Hejlová, Ondřej Syrový

FOTO: archiv skupiny Maxíci

POD NOVÝM VEDENÍM

Spisovatel a autor mnoha knih, který rovněž vlastní ocenění za literaturu faktu, duchovní otec úspěšného televizního seriálu – Četnické humoresky, JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Výnosem ministerstva vnitra č. 89.430/13 ze dne 28. prosince 1932 došlo k přeměně četnických pátracích stanic na samostatné útvary a byly podřízeny dnem 1. ledna 1933 přímo veliteli četnického oddělení, v jehož sídle jsou zřízeny.

Veliteli četnického oddělení Nitra majoru Hodinářovi tak přibyla povinnost řídit činnost nitranské pátrací stanice v celém jejím služebním obvodě, tj. i na území okresního četnického velitelství Šala spadajícího pod četnické oddělení Komárno a okresních četnických velitelství Nové Zámky, Vráble a Zlaté Moravce spadajících pod četnické oddělení Zlaté Moravce, avšak s výjimkou území okresního četnického velitelství Bánovce nad Bebravou, které spadalo do působnosti krajského soudu v Trenčíně a tudíž do působnosti tamní četnické pátrací stanice.

Na vše myslící pragmatický četnický předpis pamatoval i na případný kompetenční spor a stanovil: „V případech, kdy by se dostavili na místo oba velitelé oddělení, převezme řízení pořadím starší.“.

Poté co se major Hodinář podrobně seznámil s chodem četnické pátrací stanice, začal se zajímat zejména o efektivitu jejího fungování.

Přispěla k tomu i strážmistrem Votrubou zpracovaná Zpráva o docílených výsledcích a použití služebního psa „Alto“ za II. pololetí roku 1932. Z uvedené podrobně vypracované zprávy totiž vyplývalo, že z celkového počtu 18 rekvizic služebního psa nebyl Alto ve dvou případech vůbec použit, neboť nebyly podmínky pro použití služebního psa. Naproti tomu v ostatních 16 případech Alto vypracoval pachovou stopu, která ve více než polovině případů vedla k přímo k dopadení, či k následnému vypátrání pachatelů činu a jimi odcizených věcí. V ostatních případech byl alespoň udán směr odchodu pachatele z místa činu, jež měl pro další pátrání rovněž neocenitelný význam.

Od počátku roku 1933 ale došlo ke dvěma vyžádáním služebního psa, avšak ani v jednom z případů nebyly, vzhledem ke značnému pohybu osob v bezprostřední blízkosti místa činu, podmínky pro uvedení Alta na stopu pachatelů.

Zbytečně projeté kilometry služebním automobilem a s nimi spojené značné výlohy museli příslušní okresní četničtí velitelé zdůvodnit veliteli nitranského četnického oddělení a hlavně museli přijmout opatření, aby napříště nedocházelo k neúčelnému a neodůvodněnému požadování součinnosti pátrací stanice.

Po uvedeném opatření velitele četnického oddělení, které se samozřejmě okamžitě rozkřiklo na všechny četnické stanice v rozsáhlém služebním obvodu pátračky, došlo zákonitě ke snížení počtu vyžádání služebního psa pátračky, ale i k poklesu počtu vyžádání součinnosti nitranské četnické pátrací stanice.

V pátek 24. února 1933 dopoledne přesto četnická stanice Dolný Ďúrad v politickém okrese Vráble vyžádala služebního psa k případu vloupání v obci Tehla se škodou zhruba 400 Kč.

Velitel pátrací stanice vrchní strážmistr Procházka, vzhledem k velitelem četnického oddělení přijatým úsporným opatřením, vyslal na místo hlídku pouze na motorovém kole, které řídil strážmistr Tomek.

Více než třicet kilometrů za chladného počasí mělo za následek značné prochladnutí obou strážmistrů. Cesta na místo činu se navíc prodloužila opravou prasklé pneumatiky ve Vráblích.

Alto uvedený na stopu, která vedla od vyloupené komory, z níž bylo ku škodě domkářky Ireny Botkové odcizeno 20 kg mouky, 28 kg sádla a dvě šunky, přes zahradu dotyčné, přes humna zpět k vesnici až do neohrazeného dvora vdovy Agnesy Šimonové v čísle popisném 12, kde pracoval jako hospodářský sluha místním četníkům dobře známý zloděj Gašpar Kalocsányi.

Vypracovaná stopa měla délku přes 500 metrů a stopování probíhalo za chladného a bezvětrného počasí.

Vzhledem k podezření, že v minulosti několikrát trestaný Kalocsányi, má co do činění se spáchaným vloupáním, byla se souhlasem majitelky usedlosti provedena domovní prohlídka v hospodářských objektech, avšak bez kladného výsledku.

Následně byla za účasti na místě přítomného okresního četnického velitele poručíka výkonného Václava Najmana v bytě Kalocsányiho v čísle popisném 37 provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny všechny odcizené věci s výjimkou jedné ze dvou odcizených šunek.

Při výslechu Kalocsányi uvedl, že jednu šunku věnoval svému tchánovi Ludevítu Majlingovi, žijícímu v téže obci. U dotyčného byla odcizená šunka četnictvem skutečně zajištěna.

Vyšetřováním případu však nebyla prokázána jakákoliv účast Ludevíta Majlinga, jež byl dosud trestně zachovalý, na spáchném činu.

Případ krádeže vloupáním z uzamčené komory, k jehož spáchání došlo v nočních hodinách, byl úspěšně vyřešen a jeho pachatel byl udán okresnímu soudu ve Vráblích. Odcizené potraviny, byly vzhledem k tomu, že se jedná o věci podléhající zkáze, navráceny poškozené domkářce Botkové.

Na rozdíl od strážmistra Votruby, který se během cesty na místo činu a zpět do Nitry, hřál v postranním vozíku od Alta, odnesl řidič strážmistr Tomek výjezd prochlazením a omarodil. Po tomto případu velitel četnického oddělení rozhodl, že za chladného a deštivého počasí bude pátrací stanice používat k výjezdům zásadně plachtovou střechou krytý služební automobil.

Rudolf Votruba byl oproti svému kolegovi otužilý díky pravidelnému každodennímu několikahodinovému výcviku Alta, a tudíž neonemocněl. Byl za to velmi rád, neboť jeho manželka byla ve vysokém stupni těhotenství.

Major Hodinář při vykonávaných přehlídkách pátrací stanice vždy kontroloval Deník o výcviku služebního psa. Při kladném výsledku pátrání bylo nařízeno v deníku podtrhnout pořadové číslo záznamu červeně a při negativním výsledku modře. Rovněž se velitel oddělení zajímal o schopnosti a dovednosti služebního psa, a proto se občas účastnil Altova výcviku. Strážmistr Votruba nadřízenému velmi rád vysvětlil podstatu stopování cvičeným psem a ukázal mu i Altovu poslušnost, zdolávání přírodních překážek a jeho dovednosti jak při stopování, tak i při službě obranné a strážní.

Přitom si strážmistr Votruba postěžoval veliteli oddělení na nespravedlivé znevýhodnění vlastních služebních psů oproti služebním psům erárním a to jak v oblasti nákladů na pořízení kotce a výběhu v četnických kasárnách, tak co se týče pomůcek k ošetřování a výcviku vlastního služebního psa.

Velitel oddělení na jedné straně kvitoval Altovu ostrost, naproti tomu velmi důrazně nabádal jeho vůdce k opatnosti, aby pes nepokousal některého z četníků, nebo nedejbože nějakého bezúhonného občana či dokonce dítě. Proto major Hodinář velmi nerad viděl Alta puštěného na volno a bez košíku ve staniční kanceláři pátračky.

Strážmistru Votrubovi alespoň svitla naděje, na možnost řádného zateplení chatrné Altovy boudy na dvoře četnických kasáren. Vysvětlil nadřízenému, že služebního psa je nucen mít v zimě v kanceláři právě z důvodu nezateplené boudy. Přitom ujistil pana majora, že Alto nikomu z četníků rozhodně neublíží, neboť je na četnickou uniformu od svého pána, ale i z kursu v Pyšelích, zvyklý. Stejně tak neublíží žádnému dítěti, neboť je z domova zvyklý na jejich téměř dvouletého syna Jaromíra.

Naproti tomu Alto nikdy nepřijal potravu od jiné osoby než od svého pána, ovšemže s výjimkou pánovy manželky Etely. Přesto, že staniční kuchařka, téměř 75 let stará babička, Marie Bolechová lákala v dobré víře Alta na kdejaké laskominy, které po několik desítek let podstrojovala v nitranských četnických kasárnách pánům četníkům, nikdy od ní k jejímu velkému zármutku, Alto nepřijal ani jediné sousto. Jedině, když babičkou Bolechovou připravené jídlo podal Altovi jeho pán.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz. Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor: JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto: archiv JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Jak budou naše známé osobnosti trávit poslední den v roce ?

Herečka Kateřina Macháčková:

„Sama doma.“

Spisovatel a duchovní otec úspěšného televizního seriálu Četnické humoresky Michal Dlouhý:

„Silvestra budu slavit v kruhu rodinném kombinací sladkých a slaných dobrůtek a tentokrát bez alkoholu, jelikož mám dosah.“

Herecký pár Adina Sobotová a Luděk Sobota:

„Většinou jsme na Silvestra vystupovali. Když nevystupujeme, jsme nejraději doma. Jdeme se projít do Prokopského údolí a o půlnoci pozorujeme z terasy ohňostroj.“

Bavič, písničkář a spisovatel Josef Fousek:

„Tento Silvestr bude střídmý, v naději, že se dožiji v březnu 80 let, což nikdo ( ani já ) nečekal. Při sklence slivovice poděkuji Pánu Bohu, své ženě Jarmile, rodině a přátelům, že mne neopustili. Také plánuji setkání v Čapím hnízdě s panem Putinem a s panem Trumpem, a společně připijeme na Světový mír!“

Baletní mistr, herec, režisér a choreograf Vlastimil Harapes:

„Já na Silvestra po poledni se sejdu s Martou Pospíchalovou a s jejími přáteli v Divadle bez Zábradlí v Praze v Paláci Adrie. Potom v 17 hod. máme sraz s mými kolegyněmi z Divadla na Nové scéně v restauraci Nona a potom bych měl teda končit k půlnoci na Maltézském náměstí ve vinárně, budeme dělat, nebo se bude dělat, táborák, takže tím by to mělo jaksi ten poslední den v roce končit.“

Režisér Zdeněk Troška:

„Silvestr je pro mě tím nejprotivnějším dnem v roce, já ho přímo z hloubi duše své nenávidím! Takže já v podstatě večer všecko vypnu, dám si špunty do uší, který jsem si koupil v lékárně, vemu si knížku, čtu si, piju heřmánkovej čaj a v děvět hodit zhasnu a zalezu do postele. A na druhej den ráno na Novej rok prostě vstanu, jak znovuzrozený, protože je 1.ledna, a to začíná něco nového a krásného, a to je můj den, ten mám rád! Ale Silvestr nesnáším!“

Herec Jaroslav Sypal:

31.12., je pro mne všední den, jako každý jiný. Nepatřím mezi ty, kteří když slyší slovo ,,Silvestr“ – se plácají smíchy do stehen a plánují, jak to v tento den pořádně rozjedou! Já to,, rozjíždím“ po celý rok, takže jsem rád, že si v posledních dnech končícího roku mohu vydechnout. Nemusím se smát už od rána, jen proto, že je Silvestr! Leda, že bych byl svázaný do kozelce a někdo mě lechtal… Vždyť je to postavené tak trochu na hlavu… Co vlastně slavíme? Že jsme o rok starší a máme k cíli naší životní cesty, zas o krůček blíž? A to noční šílenství… Petardy! ,, Kdo nebouchá petardy, není Čech! Hop, hop, hop!“ Chudáci zvířata! Naše zvířecí smečka – pes+dvě kočky – zaleze pod postel a zoufale mňouká a kňučí, dokud tahle bouchající hrůza neskončí. Že by tímhle způsobem slavila naše zvířátka příchod Nového roku? Já si v tento den především vzpomenu na ty, co jsem měl rád a už s nimi bohužel nemohu být. Plují na obláčcích věčnosti… Hlavně na své úžasné rodiče a věrné přátele. Možná, že více než jindy si uvědomuji, jak mi strašně chybí. A taky si samozřejmě dávám předsevzetí, které se mi nikdy nepodaří splnit! Tak schválně, jak to s mojí maličkostí bude vypadat v nadcházejícím roce 2019.

Chtěl bych zhubnout a jíst kvalitní potraviny! Mám špatnou zkušenost: koupil jsem si maso z Polska, snědla mi ho moje tchyně – narostla jí koňská hlava, na seno mi chodí v zimě…

Příliš na plnění novoročních předsevzetí nevěřím. Když mi bylo dvanáct, dal jsem si předsevzetí, že příští rok vyrostu o 10 cm. Teprve v šestnácti jsem se dočkal a od té doby ani ťuk! Takže uvidíme, co mi na konci příštího roku řekne můj tuk. Držte mi palce!

PF 2019

Alexandra Hejlová

Ondřej Syrový

Muzikálová Popelka Kateřina Klausová udělala před Vánocemi radost hasičům a předala speciální vozík

Vánoce jsou obdobím splněných přání a Nadační fond REGI Base I., který pomáhá nejen novodobým válečným veteránům, ale všem, kteří za nás sloužili, tedy bývalým vojákům, policistům nebo hasičům, těsně před letošními Vánocemi jedno takové přání splnil. Stejně jako Popelčiny oříšky byly tři, i tady se jedná o druhé ze tří přání, na které byla vyhlášena nadační sbírka v listopadu 2017.

Předseda správní rady Nadačního fondu, pan Hynek Čech, starosta pro Prahu 7 Mgr. Jan Čižinský, náměstek ředitele HZS pro Prahu, plk. Miloš Hladík a muzikálová Popelka, Kateřina Klausová, předali zraněnému hasičovi Martinovi Šabatovi revoluční invalidní vozík GENNY URBAN od SEGWAY v hodnotě téměř 590.000,-Kč, který mu umožní lépe překonávat bariéry nejen v životě, ale i na cestách..

Na zelený čtvrtek byl završen druhý ze tří projektů veřejné sbírky Nadačního fondu REGI Base I, která byla vyhlášena při příležitosti Mezinárodního dne veteránů dne 11.11.2017. Díky podpoře jednotlivců, ale i firem jako jsou OK Systém, Business lease nebo Nadace Bliž k sobě se podařilo shromáždit další finanční prostředky a zakoupit v pořadí již druhý speciální invalidní vozík od Segwaye. Tento byl pro Martina Šabatu, hasiče těžce zraněného před třemi roky.

Vozík měl velitel čety Martin Šabata možnost vyzkoušet dříve, protože podobný dostal již v únoru letošního roku jeho hasičský kolega kpt. Libor Bohdanecký. A jak nám Martin prozradil, o to více se těšil. Tento vozík totiž jezdí podobně jako známá Segway jen na dvou kolech a umožňuje tak snadnou jízdu na ulici i v náročnějším terénu; zvládne trávníky, lesní a polní cesty, strmá stoupání a dokonce jako jediný umí jezdit po písečných plážích. Je neskutečně pohyblivý, rychlý a jednoduše ovladatelný, což aktivním lidem, které omezuje zranění, neskutečně pomáhá.

Vozík předal předseda správní rady Nadačního fondu REGI Base I. Hynek Čech společně s náměstkem pro IZS HZS pro Prahu, plk. Milošem Hladíkem, starostou Prahy 7, Mgr.Janem Čižinským, a symbolicky představitelkou muzikálové Popelky, herečkou a zpěvačkou, Kateřinou Klausovou.

Předání proběhlo v historické budově hasičské záchranné stanice Holešovice, a proto nechyběli ani členové tohoto hasičského záchranného sboru, kteří vytvořili pro svého zraněného kolegu příjemnou vánoční atmosféru.

V rámci této sbírky tedy zbývá splnit už jen jedno přání. Plánuje se stavba domácí rehabilitační tělocvičny pro Roberta Gyömbéra, třetího ze zraněných hasičů.

Pomozte nám prosím! Pošlete DMS ve tvaru DMS REGIBASE 90 na telefonní číslo 87 777 nebo přispějte bankovním převodem přímo na účet sbírky: 249 980 5359 / 0100.

O Nadačním fondu REGI Base I

Nadační fond REGI Base I., který má ve svém mottu Pomáháme těm, kteří za nás sloužili, pomáhá nejen novodobým válečným veteránům, ale všem, kteří za nás sloužili. tedy bývalým vojákům, policistům, hasičům, zaměstnancům celní nebo vězeňské správy, pokud jejich služební poměr trval minimálně 3 roky a jejich rodinným příslušníkům.

Nadační fond REGI Base I. zajišťuje nákup speciálních roboticko-rehabilitačních zařízení a kompenzačních pomůcek, výběr speciálních osobních asistentů nebo organizuje následnou specializovanou rehabilitační péči doma i v zahraničí.

Kdo jsou ti, kterým pomáháme a kteří za nás sloužili?

Válečný veterán dle zákona č. 170/1990 Sb., o válečných veteránech
Bývalý – voják, policista, hasič, zaměstnanec celní nebo vězeňské správy, pokud jeho/její služební poměr trval minimálně 3 roky
Rodinný příslušník: osoba blízká – manželka / manžel, druh / družka, dítě do věku 17let

Více zde: www.regibase.cz

Autor: RENÉ KEKELY

Foto: JAROSLAV HAUER

ŠTĚDREJ VEČER NASTAL ANEB PRVNÍ ČETNICKÉ VÁNOCE

V jídelně zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze v Karmelitské ulici číslo 388 se vpodvečer Štědrého dne roku 1928 sešlo osmnáct začínajících četníků, toho času posluchačů školy pro výcvik četníků na zkoušku.

Kromě důkladného úklidu celých kasáren se četníci věnovali ustrojení vánočního stromečku a přípravě slavnostní tabule ke Štědrovečerní večeři. Jako každoročně trávil se svými žáky Štědrý večer některý z pánů instruktorů. Tentokrát vyšla řada na instruktora a třídního učitele, nadporučíka výkonného Karla Pokorného. Ve snaze navodit co nejvíce atmosféru Vánoc, podávala se k večeři klasická vánoční krmě, rybí polévka, smažený kapr a bramborový salát s majonésou.

Je třeba, aby se novopečení četníci smířili s tím, že nebudou moci pokaždé být na Štedrý večer se svými blízkými, ale budou to právě oni, kdo bude bdít nad pokojným a klidným průběhem vánočních svátků ostatních občanů.

Nadporučík výkonný Pokorný považoval za svoji povinnost, strávit ještě nějaký čas po večeři se svými chlapci. Ostatně rodina byla již jeho četnickému údělu přivyklá. A tak se namísto obvyklého rozbalování vánočních dárků u stolu rozvinula příjemná debata nad sklenicí vína.

Je třeba připomenout, že četnická správa již v průběhu roku 1928 nadělila výkonným četníkům pěkné dary. Po deseti letech od vzniku samostatného československého státu byly opětovně do výzbroje četnictva zavedeny služební přilby a služební šavle. Jednalo se o dva artefakty, charakterizující četnictvo po celou dobu jeho existence za monarchie, které výkonní četníci s radostí po vzniku samostaného státu odložili. A tak se svezla řeč na nepraktickou výzbroj, která má bezesporu za následek sníženou pohyblivost a obratnost četníka při pronásledování přestupců zákona.

Instruktor Karel Pokorný, který začínal svoji kariéru u c. k. četnictva ještě před rokem 1900, začal vyprávět o svých četnických začátcích. Je pravdou, že on ještě nosíval bílé letní kalhoty, které byly pro výkonnou službu velmi nepraktické. A v počátcích četnictva dokonce četníci nosili těžký soukenný plášť stočený a nošený přes levé rameno a prsa, nazývaný bandalír.

Kutná Hora Vzhledem k tomu, že byla ke slavnostní večeři rybí polévka a smažená ryba, začal instruktor svým žákům vyprávět případ, který se udál ješte za monarchie, když působil jako podřízený četník na četnické stanici Zbraslavice v politickém okrese.

Ve zbraslavickém staničním obvodě tehdy řádil náruživý rybář a milovník pstruhů, nádeník Josef Heřmánek z obce Hranice. Trvalo to hezkou řadu služeb, které četník Pokorný strávil při postřížce na pytláka. Nejednou jej přitom prozradily právě bílé četnické letní kalhoty. A tak se pojednou uchýlil ke lsti. Do křoví na břehu Spáleného rybníka, k němuž chodil Heřmánek s oblibou pytlačit, umístil svoje staré bílé letní kalhoty vycpané senem a nastražil je tak, aby to vypadalo, že ve křoví číhá četník. Sám se ukryl ve křoví na břehu u nedalekého Starého rybníka a čekal zde na svoji kořist.

Již zdáli viděl, jak si přicházející pytlák Heřmánek všiml domnělého číhajícího četníka u Spáleného rybníka a tak pokračoval k odvrácenému břehu sousedního Starého rybníka. Zde jej četník Pokorný po dvou hodinách pozorování zatkl i s patnácti ulovenými pstruhy. Ryby v hodnotě 15 korun byly přestupci zákona odejmuty a on sám byl udán pro přestupek krádeže okresnímu soudu v Kutné Hoře. Ani uložený měsíční trest vězení však Josefa Heřmánka neodradil od pytlačení. Z toho je zřejmá občasná marnost úsilí vynakládaného strážci zákona.

Poté se nadporučík výkonný Karel Pokorný rozloučil a odebral se ke své rodině. Četnický dorost pak až do půlnoci pokračoval v rozpravě o tom, co je čeká po absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku a hlavně poté, až se stanou definitivními četníky. Někteří z přítomných si vzhledem k nemožnosti uzavřít sňatek po dobu čtyř let od vtupu do četnického sboru mohli nechat zdát o ženském objetí, jiní zas snili o své budoucí četnické kariéře.

RYBÍ POLÉVKA

Rozpočet: vnitřnosti z kapra, 10 dkg tuku, kořenová zelenina, cibule, celý pepř, bobkový list, tymián, hladká mouka, 4 lžíce octa, sůl a žemle.

Předpis: Svaříme litr vody s octem a se solí, dáme do ní očištěné vnitřnosti z kapra a necháme 15 minut vařit. Poté vnitřnosti vyndáme a přilijeme další litr vroucí vody. Do hrnce přidáme cibuli, několik kuliček pepře, bobkový list a tymián a vše vaříme dalších 15 minut. Přitom na tuku do hněda usmažíme jemně nakrájenou zeleninu a zaprášíme ji hladkou moukou, kterou necháme zasmahnout a vše pak dáme do vařící se polévky. Po 15 minutách vaření hotovou polévku přecedíme a dáme do ní rozkrájené vnitřnosti z kapra. Podáváme ji s osmaženou na kostky nakrájenou žemlí.

SMAŽENÝ KAPR

Rozpočet: kapr, hladká mouka, 2 vejce, strouhaná žemle, máslo a sůl.

Předpis: Kapr se naporcuje na kousky, maso se řádně vypere a osuší. Poté se osolí a nechá 30 minut odležet. Následně se maso omočí v mouce, v rozšlehaných vejcích a ve strouhanané žemli a nechá se dalších 15 minut odležet. Smaží se na másle do světlehněda.

BRAMBOROVÝ SALÁT S MAJONÉSOU

Rozpočet: 1 kg brambor, 2 cibule, 2 okurky naložené na kyselo, 2 vejce, sůl pepř, ocet a majonésa.

Předpis: Brambory uvaříme a ještě teplé oloupeme. Po vychladnutí je rozkrájíme na úhledné kostičky. Přidáme na jemno nakrájené cibule, okurky a na malé kousky rozkrájená na tvrdo uvařená vejce. To vše smícháme a dochutíme solí, pepřem a trochou octa. Vyrobený salát přelijeme majonésou.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz. Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR: JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO: archiv – JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

VÁNOCE

Proč slavíme Vánoce?

Slovo Vánoce pochází z němčiny. Jeho původní název byl „svatá noc“ a německé slovo Weihnachten si naši předkové jednoduše počeštili. Ovšem kořeny dnešních Vánoc je třeba hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu a slavily se nejen v Evropě, ale také v Asii, u amerických Indiánů i jinde. Ve starém Římě se nakonec oslavy ustálily na 25. prosinec a toto datum zvolil v roce 274 císař Aurelián jako den natalis solis invicti – Zrození nepřemožitelného Slunce. První zmínku o dni narození Ježíšova najdeme u Jana Zlatoústého (374 – 407), jež ho ale datuje na 20. prosinec. V Římě se Vánoce poprvé slavily roku 365. Ač je Ježíš historickou postavou, přesné datum jeho narození neznáme. Nicméně Ježíšovo narození, čili příchod Božího Syna na svět, se začalo slavit v první čtvrtině 4. století. Na křesťanském východě se slavilo 6. ledna podle data Narození Božského eonu – pohanského svátku v Alexandrii. V Římě se slavilo 25. prosince, což bylo datum starého pohanského svátku Narození věčného slunce. Oba svátky se pak spojily – 25. prosince se slavilo Ježíšovo vtělení a 6. ledna jeho zjevení se lidem. Později se 6. ledna začali uctívat tři králové, a to podle tří královských darů, kteří mágové Ježíšovi přinesli.

Vánoční symboly

Betlém

I když první Betlém měl Svatý František z Assisi v italské Umbrii už v roce 1223, k jejich rozšíření v našich zemích došlo až v polovině 16. století, kdy se členové Tovaryšstva Ježíšova snažili o rekatolizaci českého lidu. Aby je přilákali do kostela, instalovali k jeslím figury v životní velikosti a různě je aranžovali podle průběhu legendy o narození Ježíše Krista. První takový Betlém byl postaven roku 1562 v Praze a posléze tento zvyk převzala další česká města. Během následujícího století se Betlémy rozšířily takřka do všech domácností, ač je svého času císař Josef II. spolu s vánočními hrami zakázal. Betlémů se chopila lidová tvořivost a mívaly tisíce podob. Zhotovovaly se ze dřeva, papíru, těsta, vosku, sádry, z hlíny, kukuřičného šustí a často to bývala skutečná umělecká díla.

Vánoční stromeček

Základ položili pohané starověku, kteří spojovali kult Sluncetak zvaný Bálův, s kultem matky, Astarty nebo Ašery, a s rituálním kultem stále zelených stromů – evergreenů. V době oslav „svatých nocí“ zasvěcených slunečnímu božství pořádali veselice u stále zelených stromů. Na ně věšeli ozdoby, ovoce, pamlsky a světla. Podle legendy byl irský opat Kolumbán z Luxeuilu a Bobba v 6. století vyslán do Burgundska, aby zdejšímu pohanskému obyvatelstvu přiblížil svátek narození Krista. Tak 24. prosince zapálil pochodně do tvaru kříže na jejich starobylém jehličnanu, který uctívali o zimním slunovratu, a zář ohně přilákala zástupy lidí, jimž pak Kolumbán vyprávěl o narození Ježíška v městě Betlémě. Pak se ozdobené stromky objevily v 16. století v Německu. Písemný důkaz o nich najdeme v kronice Brém z roku 1570. Právě tam cechovní spolek poprvé ozdobil jedli a pozval děti řemeslníků ke společné oslavě svátků. Od poloviny 17. století se stromky zdobily v protestantských rodinách, posléze v katolických. O jejich rozšíření se zasloužila německo-francouzská válka (1870-1871), kdy si němečtí vojáci zdobili stromky na válečném poli a Francouzům se to zalíbilo. V Praze poprvé vystrojil vánoční stromek ve své vile jako překvapení pro hosty v roce 1812 režisér Stavovského divadla Jan K. Liebich. Po 1. světové válce se ujal zvyk stavět rozsvícené vánoční stromky také na veřejných prostranstvích, poprvé to udělala v roce 1925 Plzeň.

Jmelí

Jmelí roste v korunách opadavých listnatých stromů, některé odrůdy i na jehličnanech, a jeho plody – bílé bobule – dozrávají v prosinci právě kolem Vánoc. Lidem připadalo odjakživa tajemné a připisovali mu kouzelné účinky. A tak ho věšeli do vánočně vyzdobených domovů, aby je ochraňovalo před ohněm, uhranutí, bleskem, zlými duchy a také aby přinášelo štěstí. Čím více bílých bobulek je na větvičce, tím větší štěstí člověk může v novém roce očekávat. Vánočním symbolem se stalo v Anglii, odkud se tento zvyk rozšířil do celé Evropy. Podle legendy bylo jmelí stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška a po 33 letech jej Římané porazili, aby z něj pro něho zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl do malých keříků a přeměnil se v rostlinu zahrnující lidi kolem sebe dobrem. A stejně jako věřící jsou živi z Kristova těla, tak i jmelí žije ze živin jiných stromů. Ve středověku se jmelí používalo jako významná léčivá rostlina a dnešní věda jeho léčivé účinky potvrdila. Obsahuje látky snižující krevní tlak a podporující rozšiřování cév, a proto se používá k výrobě léčiv proti arterioskleróze.

Adventní věnec

Adventní věnec vyjadřuje touhu člověka po světle, jehož je díky narůstající tmě v období před zimním slunovratem málo. Advent z latinského – advenire – přicházet – je oslavou narození Ježíše. Jelikož blížící se Vánoce přinášejí stále více světla– Slunce narůstá, každou neděli se zapaluje o svíci více. V křesťanství plamen svíček symbolizuje Krista jako světlo ozařující plamenem lásky každého člověka. Živý věnec pak znamená věčný život přislíbený věřícím od Ježíše Krista a kruh jednotu společenství lidí a Boha. Počátky tradice sahají do první poloviny 19. století, kdy začátkem adventu 1838 pověsil hamburský teolog Johann Heinrich Wichlern nad dveře svého sirotčince vyřezávaný dřevěný věnec a každý den na něj dal jednu zapálenou svíci. Dnes se na něj místo 24 svíček pro každý adventní den připevňují 4 veliké svíce pro každý adventní týden, přičemž adventní čas začíná čtvrtou nedělí před Vánocemi.

Adventní kalendář

Jeho první druhy pocházejí z protestantských oblastí, kde rodiny kreslily v prosinci každý den křídou čárku, až do Štědrého dne. V některých rodinách zase věšeli na zeď 24 malých obrázků – jeden na každý den až do Štědrého dne. První známý ručně vyrobený adventní kalendář pochází z roku 1851. První tištěný kalendář byl vyroben německým farníkem Gerhardem Langem (1881-1974) z Maulbronnu, jemuž ještě jako dítěti maminka vyrobila kalendář s 24 malými svíčkami, které byly připevněny na lepence. Když se stal spolumajitelem tiskárny v Mnichově, začal vyrábět malé barevné obrázky přilepené na lepence, na každý den prosince jeden. Začalo se mu říkat Mnichovský vánoční kalendář a Lang ho v roce 1908 ještě zdokonalil, když ho začal vyrábět s malými otevíracími dvířky. V této podobě ho známe i dnes.

Jak se slaví ve světě?

Britové a Američané musí mít na vánoční tabuli krocana nadívaného kaštanovou nádivkou. Ostatně indiánský kot, jak krocana nazývali naši předkové, bývá podáván na druhý svátek vánoční i v mnoha českých domácnostech.

Angličané ke krocanovi servírují tradiční vánoční pudink flambovaný rumem či koňakem. Britské menu mívají na stolech také Australané. Ale vzhledem k tomu, že tam o svátcích vrcholí léto, odehrává se štědrovečerní hostina obvykle na pláži a jídlo se podává studené – obložené mísy, ovocné a zeleninové saláty, zákusky, meloun.

Italové slaví skromně, dokonce se obejdou bez stromku a cukroví. Na stole mají většinou jehně nebo krocana, po něm si dají datle, fíky a panettone – něco jako naši vánočku.

Francouzi mívají na vánočním stole ústřice, šneky, žabí stehýnka a ovoce. Ale často si doma jen rozdají dárky a pak spěchají do restaurace, kde se nechají obsloužit.

V Polsku jsou na stole husté polévky a rosoly.

Rakušané slaví podobně jako my, jen si všechno ještě o něco vylepší. Například štrúdl podávají s kopcem šlehané smetany.

V Bulharsku se podává vepřové maso, čočka, fazole, rýže a zelí.

Ve Španělsku nesmí chybět šampaňské a marcipán.

Skandinávci si dopřávají husu či kachnu a vepřové s červeným zelím, teplou šunku, vařenou tresku.

V Dánsku má každá rodina připravený dárek zvaný Julemand, který získá ten, kdo nalezne jedinou mandli zapečenou v nezbytném štědrovečerním rýžovém nákypu.

Christmas pudding z Anglie

(Pro 20 osob)

800 g hovězího loje, 450 g zkaramelizovaného cukru, 120 g citrónové kůry, 120 g kandovaného ovoce, 1 lžička muškátového ořechu, 450 g strouhané housky, 225 g prosáté mouky, 450 g vajec (vážíme ve skořápce), 1 sklenice (na bílé víno) koňaku, 0,5 l mléka

Do dobře ušlehaných vajec zpracujeme všechny přísady, přidáme mléko a vše dobře umícháme. Celé necháme stát osmnáct hodin v chladu. Poté přidáme koňak a těsto vlijeme do tukem vymazané pudinkové formy. V páře vaříme osm hodin.

Při dobrém uskladnění vydrží více než rok.

Kdo kde naděluje?

Český Ježíšek, tedy docela malé miminko, je ve světě unikát. Ve většině zemí naděluje pán v nejlepších letech. nebo také paní, i u nás bývávala v některých oblastech Vrtibába, nebo Klovcová bába, Šťuchavá bába, Štědrá bába.

Nejrozšířenější je Santa Claus, který naděluje ve všech končinách s britskou tradicí a v Americe. Dárky rozváží na saních tažených soby v noci z 24. na 25. prosince a ukládá je dětem do červených punčoch k posteli, kde je hned po probuzení najdou. U něho jako jediného známe autora jeho podoby. Vymyslel ho Clement C. Moor, profesor episkopálního semináře v New Yorku v roce 1822, když napsal báseň Návštěva u svatého Nicholase. O padesát let později se báseň stala inspirací pro malíře Thomase Nasta, který dal Santa Clausovi definitivní podobu.

Ve Francii naděluje pér Nöel, který nadílku nechává u kamen či na krbu. Podobně to dělá bulharský Děda Koleda a ruský Děda Mráz, který cestuje na saních z Čukotky a doprovází ho Sněhurka v kožíšku z bílých hranostajů.

Ve Skandinávii dárky nosí skřítkové, ve Finsku jim pomáhá Velký Ukko, v Dánsku Vánoční posel. V mnoha zemích Latinské Ameriky nadělují Tři králové, v Itálii lítá čarodějnice. V Holandsku mají děti dárky v dřeváčcích pod stromečkem. Do bot ukládá dárky také duch Noel v Peru.

Ve Švýcarsku naděluje Monsieur Chalandé, který nechává dárky za dveřmi pokoje. Německý Ježíšek má rezavé vlasy a vousy a létá na osedlaném divokém větru.

V Rumunsku nosí dárky hodný kmotříček v nůši z proutí a dává je vedle jesliček nebo pod postel. V Itálii, zvláště na Sicílii, zase naděluje čarodějnice Befana.

Vánoční pranostiky

Když v první adventní neděli nastane daleko široko krutá zima, potrvá čtyři neděle.

Je-li v první týden adventní mrazivo, bude zima osmnáct neděl trvati.

Lepší vánoce třeskuté, než-li tekuté.

Zelené Vánoce – bílé Velikonoce.

Vánoce na ledě – Velikonoce na blátě.

Tmavé Vánoce – světlé stodoly.

Na Adama a Evu čekejte oblevu.

Když na Štědrý večer sněží, na pytle se chmel těží.

Když na Boží hod prší, sucho úrodu poruší.

Na Boží narození o komáří zívnutí.

Na Boží narození o bleší převalení.

Mráz na Boží narození – zima se udrží bez proměny.

Když svatý Štěpán vyfouká bláto, bude pěkné jaro nato.

Jestli na Štěpána větry uhodí, příští rok se všecko špatně urodí.

O Silvestru papeži snížek si už poleží.

Jak byl celý rok voda a bláto, na Silvestra nenapadne zlato.

Na Silvestra-li vítr a ráno slunce svítí, nelze nám dobrého vína se nadíti.

Co přináší smůlu?

Před půlnoční mší se nesmí šít, plést – protože by pak myši dílo zničily.

Na Štědrý den se nesmí čistit chlévy a stáje, dobytek by kulhal.

Nesmí se prát, přináší to smůlu a neštěstí do domu.

Nikdy nepište své milé nebo milému zamilované psaní, čekal by vás rozchod.

Co přináší štěstí?

Když v noci na Boží hod vystřelíte z pušky směrem k Měsíci.

Čerstvý chléb upečený 25.12. a čerstvá vejce snesená 25.12 – mají kouzelnou moc.

Když připadne Štědrý den na pondělí – bude dobrá úroda a hodně medu.

Když Štědrý den připadne na úterý – bude hodně vína a obilí.

Když bude Boží hod ve čtvrtek – podaří se výhodně prodat dobytek.

Když bude Boží hod v pátek – čeká nás horké léto a krásný podzim.

Dárky

Lidé si vždy dávali dárky – tovaryšové mistrům, hospodáři čeládce, příbuzní mezi sebou. Hlavními obdarovanými však byly děti, jimž dárky nosil sv. Mikuláš, avšak v 16. století se rozmohlo obdarovávání dětí na Štědrý den, což je zásluha protestantského reformátora Martina Luthera, který nechtěl dávat svým dětem dárky na katolický svátek sv. Mikuláše. Dochovaly se obě tradice, jen symbolika obou svátků je jiná.

Lidé věřili v magickou moc dárků. Děti a mladí lidé dostávali červená jablíčka, aby byli zdraví, silní a dožili se mnoha let. Pro moudrost a zralost se darovaly ořechy, pro radost zase perníky. Mládenec nebo dívka dostávali nějakou ozdobu, aby jednou byli šťastní a bohatí. Dítě starší dvanácti let dostávalo každý rok stříbrnou či zlatou minci, dospělí si nadělovali lahve s vínem, sladkosti a kandované ovoce, aby ji jejich život byl stejně sladký. Červená látka se zlatou či stříbrnou nití zaručovala vitalitu, dostatek lásky i rodinného tepla, vonná mast či voňavka zase garantovala slávu a štěstí.

Nezapomínalo se ani na zvířata.

Krávy dostaly trochu kaše, větévku routy a tři ječné klasy, aby dojily a byly zdravé. Aby máslo z jejich mléka bylo žluté jako slunce, přidaly se jim do krmení ořechy od večeře.

Kůň povečeřel posolený chléb, aby byl výkonný.

Slepicím se nasypala pšenice, hrách a ječmen, aby snášely velká vejce s krásně žlutými žloutky.

Kozám patřilo jablko, po němž dojily celý rok mléko sladké jako med.

Kohout, pes a houser dostali česnek, aby byli odvážní a dobře hlídali.

Vánoční zvyky

Když rozkrojíte jablko a nejdete jádra ve tvaru hvězdy, budete celý další rok zdraví. Najdete-li tvar kříže, nic dobrého nečekejte.

Sedne-li si svobodná dívka o Štědrém dnu na zápraží, bude-li pojídat jablko a dočká-li se muže jdoucího kolem, do roka bude pod čepcem – vdá se.

Nezadaná dívka může také vyhnat z domu psa a dívat se, kterým směrem se pes vydá. Tam totiž čeká partner.

Máte-li doma více svobodných, pak je nejlepší rozkrájet koláč na tolik kusů, kolik nezadaných doma máte. Pak přidělíte každému z nich jeden kousek a zavoláte psa nebo kočku. Čí kousek si domácí zvíře vybere, ten najde životního partnera. Je samozřejmě možné, že si nevybere žádný kousek, potom ale hledejte chybu jinde. Buď vaše zvíře není na sladké, nebo se zrovna přejedlo něčeho chutnějšího.

Další šancí jsou vánočkové patky. Zbude-li jich devět, je svatba v rodině jistá. Což znamená, že vánoček by mělo být opravdu hodně.

Spolehlivým prostředkem je bez. Když se k němu po štědrovečerní večeři vydá svobodná dívka, uchopí oběma rukama kmen, zatřese jím a bude recitovat: Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes! – pak musí vyčkat, až se opravdu nějaký pes ozve, a tam ať se vydá hledat muže svého srdce.

Můžete si také hodit střevícem. Hází se přes hlavu a důležité je, kam směřuje špička střevíce. Míří-li ven ze dveří, bude příští rok svatba. Směřuje-li do místnosti, pak svatba na spadnutí ještě není.

Rozšířeným vánočním zvykem je pouštění skořápek. Nejčastěji se pouštěly ve dvojici. Dívka a chlapec si rozpůlí ořech, dají do skořápek po svíčičce a pustí je na vodu. Když se skořápky přiblíží, jejich láska vydrží. Když od sebe odplují, lásku potká stejný osud.O Štědrém dnu nezametejte, nemelte obilí, nemalujte, nešijte, nevylévejte vodu na dvůr, nevynášejte popel, nevstávejte prudce od stolu, nic si nepůjčujte, neobchodujte, nekýchejte – to všechno může přivolat neštěstí, ba dokonce smrt.

Vykoupejte se ve strouze – přinese vám to zdraví.

Večer před Štědrým dnem si dejte pod polštář ořech. Po probuzení ho rozlouskněte a ještě v posteli snězte. Po celý rok vás nenavštíví blechy, štěnice ani jiní nepřátelé postelí.

Do studánky vhoďte jablko a ořech, bude v ní dobrá voda.

U stolu by vás měl být sudý počet, přinese to štěstí.

Štěstí přinese i seno pod stolem, což připomíná narození Ježíška v betlémském chlévě.

Nohy stolu sepněte řetězem, tak vytrvá vaše rodinná soudržnost.

Jestli máte strach ze zlodějů, pak k řetězům přidejte ještě provazy – odpudí je.

PhDr. Marie Formáčková

Fenomenální hlas Roberta Caporaliho zazní v Praze

Fenomenální italský zpěvák Roberto Caporali, který již několik let žije v Praze a úspěšně koncertuje nejen po celé České republice, ale stejně tak i v zahraničí.

Tentokrát Vás můžeme pozvat na jeho předvánoční koncert v Praze a pro velký zájem rovnou dvakrát. Oba předvánoční koncerty se uskuteční v Obecním domě – kavárně, první 12.12.2018 od 20:30 hpd. a ten druhý pak 17.12.2018 od 20:30 hod.

Zároveň se můžete těšit na neméně skvělou houslistku Jolanu Szajewskou.

Vstupenky zakoupíte na www.ticketportal.cz

TALKSHOW JINDŘICHA KRAUSE MEZI ZEMÍ A NEBEM S FARÁŘKOU PETROU ŠÁCHOVOU

Zábavná Talkshow Jindřicha Krause byla tentokrát v Kulturním domě Mlejn v Praze, s hostem farářkou a modelkou Petrou Šáchovou.

Talkshow s písničkami Jindřicha Krause a povídání o životě v církvi i na molu s Petrou Šáchovou sklidila opět velký úspěch a my se můžeme těšit na další vystoupení Jindřicha v jeho nejnovějším pořadu „Písničky z klobouku“, které bude před-Mikulášské, 4. prosince 2018 opět v KD Mlejn.

FOTO: Dagmar Pavlíková

Dior podzim-zima 2018/2019 – Revoluční šedesátky

Umělecká ředitelka značky Dior, Maria Grazia Chiuri, se nechala pro svou kolekci inspirovat šedesátými léty, kdy byla všechny pravidla módy obrácena vzhůru nohama.

Právě díky tomuto impulsu, který v designérce probudil nové nápady, hrají v kolekci hlavní roli koláže, mládí a cestování. Pro kolekci Ready-To-Wear podzim/zima 2018/2019 se umělecká ředitelka módního domu Dior nechala inspirovat názory a symboly, které tehdejším dívkám pomohly nalézt osobní jedinečnost a vlastní já. Impuls pro kolekci vyšel i z módní historické události. Když se skupina mladých dívek v mini sukních, jak ukazují tehdejší fotografie, rozhodla 12. září roku 1962 protestovat před butikem Dior s transparenty “Mini-Skirts Forever”, Marc Bohan, tehdejší umělecký ředitel, přišel s nápadem pro kolekci Miss Dior a přetvořil tak původní vizi ženství Christiana Diora.

Barevné záplaty, květinové výšivky, kilt, vlna, kůže nebo džínovina tvoří poněkud zvláštní kombinaci prvků. Pokud si ale uvědomíte, kolik stylů existovalo a vznikalo v šedesátých letech, vše vám najednou začne dávat větší smysl. V odlišnosti je krása, a to zejména platí u lidí. Návrhářka se proto nebála obsadit modelky zcela odlišných etnik.