Četnický pes Alto opět na stopě

 

Volné pokračování úspěšné knihy o četnickém služebním psu, německém   ovčákovi jménem Alto  a jeho pánovi,  četníku Rudolfu Votrubovi přináší další tři desítky  zajímavých a dosud literárně nezpracovaných případů, které tato nerozlučná dvojice řešila v  obvodu četnické pátrací stanice v Nitře. Kniha je opět psána formou literatury faktu a obsahuje řadu unikátních obrazových příloh.

KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE

 

Po úspěšné knize Kutnohorská pátračka na stopě autor seznamuje s dalšími kriminálními případy řešenými v letech 1928 – 1942 příslušníky kutnohorské četnické pátrací stanice. Jedná dnes již zapomenuté případy, které ve své době byly předmětem zájmu veřejnosti, měly své nezastupitelné místo na stránkách dobového tisku a plnily oblíbenou rubriku „Ze soudní síně“.

Kraťasy

 

Kraťasy ze života lidí, nejsou jenom příběhy pro pobavení a pro poučení, ale ukazují   různorodost myšlení lidí, jejich vyjadřování a přenášení myšlenek pro ostatní. Autoři jsou z  různých míst naší země a někdy je znát v jejich tvorbě odraz koloritu místa, kde žijí oni, nebo hrdinové jejich příběhů. V uspěchané době tak mohou ostatní, kteří nemají čas na  cestování po naší krásné zemi, alespoň malinko nahlédnout pomocí své fantazie do jiného města, nebo vísky, kde se kraťas odehrál.

Projekt Kraťasy nakladatele Jindřicha Krause, se také stal možností realizace tvorby  neznámých autorů, ale i zpovědí obyčejných lidí, pro které jsou Kraťasy určeny.

Věříme, že si každý najde chvilku ve vlaku, v metru, u lékaře, nebo prostě v posteli,  aby si  přečetl postupně krátké, ale skutečné a někdy až neuvěřitelné příběhy ze života.  Možná,  že v některých z nich poznáte sami sebe, nebo váš podobný prožitek. Možná,  že  usednete a  napíšete také příběh, který v dalším pokračování projektu Kraťasy oslní a  pobaví ostatní.

Věřte, že úsměvu a humoru, který je k životu tak potřebný, je stále méně!

Projekt vznikl ve spolupráci Jindřicha Krause (a jeho pořadu o knihách – S knihami se kamarádím) a  Českým rozhlasem Hradec Králové, který pořad Kraťasy vysílal a dále vysílá na vlnách rozhlasu.

Život krásný barvy má

 

Sbírka veršů, převážně textů písní, které autor napsal v období svého života. Verše voní nádechem country stylu, jehož je autor příznivcem.  Hlavním tématem je víra v přátelství  a láska k rodičům, dětem, ženám a přírodě.

Knížka je doplněna barevnými reprodukcemi originálů obrazů, které na témata svěžích textů autora, vytvořila malířka Alexandra Hejlová. Malířka vystavuje své obrazy po celém světě. Její obraz vlastní mnoho známých osobností jako například  i Michael Douglas.

Kniha je vhodná jako dárek pro blízké osoby.

KRÁLOVNA BEZ TRŮNU

Zpěvačka Věra Bílá je bezpochyby královnou romské hudby u nás, i když na trůnu nesedí. Nestojí o něj. A její životní příběh se podobá jízdě na horské dráze. Narodila 22. května 1954 v Rokycanech v muzikantské rodině Giňů jako prvorozená ze sedmi sourozenců. V patnácti letech začala žít se svým manželem Františkem, se kterým po deseti letech adoptovali syna, který se také dostal jméno František. Ovšem dráhu zpěvačky začala už dávno předtím na rodinných sešlostech, svatbách a zábavách s cimbálovou muzikou svého otce Karola Giňi.

Ví se o ní, že má talent a ještě nedávno o ni jako o zpěvačku i jako o osobnost byl zájem všude na světě. A možná pořád trvá, ale ji to nezanímá. Kariéru nebuduje, chvíli je nahoře a chvíli zase dole. Byly doby, kdy často sedávala před hracím automatem a házela tam minci za mincí. V jejím života byla období, kdy dokázala vydělat svým zpíváním statisíce, jenomže kvůli téhle své hráčské vášni nedokázala dát dohromady platby za elektřinu nebo plyn, pak se potýkala s dluhy a nakonec se musela přestěhovat do jedné z rokycanských ubytoven.

Jako by byla zapomenutá léta, kdy k Věře patřila vynikající skupina Kale. Projezdili společně celý širý svět, natočili dvě velmi úspěšná alba a pak vydali ještě jeden písničkový výběr. Jenomže uprostřed práce a uprostřed velkolepých plánů byl konec. Těsně předtím, než se podepsala smlouva se slavnou newyorskou Carnegie Hall, se Věra sebrala a odjela na Slovensko. Rozhodla se, že tam bude vystupovat radši, než někde v Tramtárii, kam se musí dopravovat hodiny letadlem.

Za jejím tehdejším raketovým startem a posléze věhlasem stála zpěvačka a skladatelka Zuzana Navarová. Ta Věru, dá se říct, objevila pro svět a v roce 1999 o Věře pro časopis Reflex řekla:

„Věrou jsem splatila svůj dluh vůči romské muzice, ke které mám vztah od dětství. V Hradci bydlely v našem těsném sousedství tak zvané sociální případy a romské rodiny. S romskými dětmi jsem měla blbé i dobré zkušenosti. Takové to ´naval padesátník, nebo dostaneš do huby´ mi mnohonásobně vynahradila spolužačka Romka, když se mě velmi zásadně zastala na zábavě ve chvíli, když mě obtěžoval obávaný místní ožrala. Věru jsem poprvé slyšela ve čtrnácti, měla vykouřený hlas, zpívala s tátou u cimbálu odmalička. Tehdy na té romské zábavě, kam nás pozvali náchodští Romové, nám všichni dávali najevo, že jsou rádi, že tam jsme. To bylo podstatné, i Věra mi od začátku věřila. Aspoň se mi to tak jevilo. Štve mě, když někdo říká, že je takových zpěvaček mezi Romy plno. Omyl, Věra je jedinečná. Je to folklorní zjevení.“

Zuzana Navarová de Tejada (1959–2004) byla originální zpěvačka, skladatelka a hlavně pozoruhodný člověk. Zpívala se skupinami Nerez, Tres a Koa. Skládala hudbu k divadelním představením, a stala se producentkou dvou alb Věry Bílé a skupiny Kale. Věru poprvé zaregistrovala na tancovačce v náchodském závodním klubu Tempo a pozvala ji na svůj koncert do Lucerny.

„Já se potila strachem, Lucerna byla plná lidí, bála jsem se, že mě vypískají a udělaly se mi z toho puchýře na nohou. Šla jsem na jeviště bosa, stoupla si k mikrofonu a spustila jsem. Když mi pak lidi začali tleskat, říkala jsem si: ´Ty blbče, zbytečně ses celé čtyři hodiny klepala.´ Tehdy jsme hned dostali nabídku z Corona Baru, a když jsme odtamtud jezdívali domů, tak jsem klukům z kapely říkala, jak to jednou s námi bude. Že pojedeme do Paříže, do Itálie a do dalších zemí. Poslouchali s otevřenou pusou, taková představa se jim líbila. Jeden z kluků se mě zeptal, jestli se někdy podíváme taky do Ameriky – a já mu řekla: ´Jasně, že jo, ale to bude až nakonec.“ 

Zuzana Navarová pak dovedla zpěvačku a kapelu Kale k první desce Rom-pop, která byla skvělá, ale moc se neprodávala.

V té chvíli nastoupil na scénu manažer Jiří Smetana, který žil dlouhá léta jako emigrant v Paříži, pořádal tam koncerty a znal poměry na francouzském hudebním trhu. A právě on zajistil vydání desky Rom-pop ve Francii a zařídil velký rozhovor s Věrou Bílou v listě Libération, který ji dokonce dal na obálku.  A vlak se rozjel… Ozvali se pořadatelé koncertů z Itálie, Španělska, Kanady, otevřel se svět. Prestižní britský list Guardian psal o Věře jako o romské královně nebo Elle Fitzgerald romské hudby.

V roce 1998 vydala skupina Kale s Věrou Bílou druhé album Kale kalore (Černí čerňoučtí) a následovaly desítky vyprodaných evropských sálů. Ve Francii ji začali zbožňovat a mohla by tam vystupovat denně. A přišly nabídky ze zámoří. V Kanadě jí dokonce nabídli trvalý pobyt a ve Spojených státech byla hvězdou festivalu romské kultury z celého světa.

Dalo by se říci, že se z ní stala světově uznávaná celebrita, jenže Věra Bílá to snad ani nevnímala. Stále žila ve svém skromně zařízeném malém bytě v Rokycanech a jediné, co na něm občas změnila, bylo přestavění nábytku.  Jednou byla postel pod oknem, podruhé proti němu. Všem novinářům neustále opakovala – a dělá to stále, že je jen obyčejná ženská a že taková i zůstane. Ostatně o jejím obyčejném životě je i film Černobílá v barvě, který téměř rok natáčela režisérka Mira Erdevički-Charap a který měl premiéru na jaře roku 1999.

Ovšem nebyla to Věřina první filmová zkušenost. Hrála již dřív ve dvou filmech slovenského režiséra Dušana Hanáka: „Růžové sny“ (1976) a „Já milujem, ty miluješ“ (1980). V roce 1998 si zahrála ve filmu režiséra Ivo Trajkova „Minulost“.

Do období, kdy se Věra potkala se Zuzanou Navarovou, patří také herečka a zpěvačka Bára Hrzánová (1964), o které Věra mluví jako o jedné ze svých mála kamarádek:

„Kamarádit s Věrou Bílou znamená být ku pomoci pokaždé, když Věra potřebuje, ale ona vás za to zahrne svojí láskou, a to opravdu stojí za to. Především to ale oplácí svým zpíváním. Když totiž Věra začne zpívat, tak zapomenu na všechno a jenom vnímám, jak nohama vrůstá do země, uprostřed těla jí září obrovské srdce jako slunce, a hlavu má někde hodně vysoko v oblacích, kam se my ostatní nikdy nepodíváme. Pokaždé mě to dostane na kolena.

Pro Věru nehraje roli, jestli hraje v Pardubicích nebo v Carnegie Hall. Za co by jíní dali duši a utahali by k smrti plastické chirurgy, jí je úplně jedno. Ona hraje, protože potřebuje peníze, protože ji baví lidé, pro které hraje, ale kariéra, to není pojem z jejího světa.  Vrátit se do nějaké naší hitparády, to možná vůbec není její přání.

Možná proto začnou padat hvězdy z nebe, kdykoliv Věra začne zpívat…“

Mnohokrát už Věra mluvila v rozhovorech o Romech a o tom, jak vidí jejich místo v tak zvané majoritní společnosti. A je fakt, že si nikdy na nic nestěžovala, spíš naopak chválila.

„V Rokycanech žije asi sedm set Romů a ten počet se během let příliš nemění. Tu a tam se někdo odstěhuje, tu a tam někdo přibude, ale v podstatě tady žijeme od války stejné rodiny, jen se na jedné straně rozrůstáme, na druhé ti nejstarší, kteří sem kdysi přišli, zase odcházejí do jiného světa. Lidé jsou tady na nás zvyklí, Rokycany jsou malé město, každý si vidí do talíře, jeden druhého zná. Mně tady ani neberou jako zpěvačku, ale jako normální holku, kamarádku, kterou znají odjakživa a se kterou vyrůstali. Když je hezky, tak si sednu na náměstí na lavičku, klidně tam vydržím celý den. Lidi se u mě zastavují, někdo chvíli posedí, někdo jen tak prohodí pár slov. Prostě neřešíme, jestli je někdo takový a někdo zase jiný.

Nikdy jsem se za svůj původ nestyděla, zpívám romsky, miluji romskou hudbu a nevyměnila bych ji za nic na světě. Jsem ráda, že jsem měla možnost podívat se do světa a zpívat jim tam. Netěší mě to jenom kvůli mně, já ostatně vůbec nerozlišuji, jestli zpívám v Rokycanech, v Praze nebo v Paříži, pokaždé si stoupnu proti lidem a chci jim něco svými písničkami říct. A chci jim taky říct, že naše romská kultura je citová, bohatá a krásná. Ať jsme byli v New Yorku, v Hollywoodu, v Dánsku, Finsku, Holandsku, Švédsku, Švýcarsku, Maďarsku, Polsku a já nevím, kde ještě, všude jsem bojovala za Romy. Všude jsem chtěla ukázat, že existuje nefalšovaná romská kultura, že Romové jsou talentovaní, že mají citlivou duši, která volá po pozorumění. Mnohokrát jsem říkala, že mezi Romy je spousta talentů, spousta mimořádných lidí, ale mají málo šancí si někde veřejně zahrát, někde svoje umění předvést, často o jejich nadání nikdo neví. Myslím, že se nám toho s Jiřím Smetanovu, mým někdejším manažerem, povedlo dost, nemám se za co stydět.le jedna věc mě velmi mrzí. Nikdo z Romů ještě nepřišel a neřekl: „Tak hele, Věro, děkujeme ti za to, co jsi pro nás udělala.“

Věra nedělá s rozhovory drahoty, poskytla jich už spousty, často vzpomíná na manžela, který před časem zemřel, a také na syna, který odešel ze světa za tragických okolností. Zbyla jí snacha, vnuk s vnučkou, sourozenci s rodinami. A především vzpomínky:

„Moje maminka pocházela z muzikantské rodiny, a kdyby měla jednodušší život, kdyby nebyla na všechno sama, třeba by z ní taky byla dobrá zpěvačka. Zpívala krásně, to si moc dobře pamatuji, protože i přes svůj životní úděl si našla chvíli, kdy si zazpívala pro potěšení. O tátovi ani nemluvím, ten s muzikou žil, hrál od malička a taky skládal, jenomže se o tom neví. Byl negramotný, nezapisoval svoje písničky do not, prostě si je pamatoval a hrál, od něho se je učili jiní a dneska nikdo ani netuší, že má na repertoáru písničku mého táty. Já to netuším taky, je to prostě naše romské hudební bohatství, naše tradice a takových muzikantů, jako byl táta, bývalo mezi námi vždycky hodně. Hráli nádherně, byli talentovaní a svoje díla dávali světu všanc, bez nároku na honoráře, bez nároku na tantiémy. Můj táta chodil hrát po vesnicích od malička, zpočátku jenom za něco k snědku, a dělal to celý život. Rodinu ale živil hraním celkem dobře, vždycky jsme se najedli, protože hrával na svatbách, odkud přinesl výslužku, když se v Plzni konala gastronomická výstava Expo Plzeň, tak tam hrával pravidelně rok co rok, a taky tam dostával různé dobroty. Ta výstava byla věnována jídlu, a co se nespotřebovalo, to mu zabalili domů pro děti. Někdy byla taková odměna lepší než peníze, zvlášť pro nás děti to bylo fajn.                                        

Já už jsem na tom líp, než táta, umím číst i psát, i když jako holka jsem o školu moc nestála. Ráno jsem si vždycky šla sednout ke kašně, a jeden kluk, který se jmenoval Vojta, a my mu říkali prezident, koupil párky, chleba, vzal nás k pivovaru, tam jsme si udělali ohníček, párky jsme opekli a vůbec jsme nešli do školy. Domů jsme přišli odpoledne celý špinavý, máma nás pokaždé zmlátila, ale my jsme to udělali druhý den zase.

Ale hudba ve mně byla odjakživa a stejně jaké kdysi táta, taky skládám. Noty ale neznám a znát je ani nepotřebuju. Beatles je taky neznali a jak pěkné měli písničky! Ale rozumím akordům, vím, kde je chyba, dobrou hlavu mám po tátovi, zpívám to, co moje srdce cítí, a když to nemůžu dát hubou, tak to dám písní. Tak se s každým dokážu domluvit, v cizině lidi věděli, o čem zpívám, nepotřebovali to překládat. Opravdu, všichni to věděli. A bylo jim jedno, jak vypadám. Nepotřebuji ze sebe dělat dámu. Jdu na pódium bosa, vlasy sepnu sponkou, trochu se namaluju rtěnkou a je to!

Nic ze sebe nedělám a ani nemám proč, vždyť jsem chodila jenom do základní školy, žádné další vzdělání nemám. Potkala jsem totiž svýho Fandu a od té doby je ze mne žena v domácnosti. Ovšem žena, která taky vydělává. I když musím říct, že mně peníze nikdy neříkaly nic. Když jsem přijela domů z koncertu a přivezla jsem honorář, už u mě seděla celá rodina, kamarádi, známí, všichni se chtěli najíst, tak jsme objednali jídlo a užívali jsme si. Všechno jsme utratili a druhý den jsme zase neměli nic. Ale to mě nikdy netrápilo, ovšem tíží mě, když nemám koncerty a doma nejsou tudíž peníze delší dobu. Peníze jsou k životu potřeba, protože za všechno se musí platit. Manžel je nemocný, potřebuje léky, já mám cukrovku, takže je potřebuji taky, a to všechno stojí velké peníze. Musí se platit za byt, za elektřinu, za plyn…“

Nezdráhá se ani mluvit o své hráčské vášni, která už nepatří minulosti:

 „Lidi o mně vykládají, že jsem vydělala spoustu peněz a všechny jsem je prohrála v automatech. Mají pravdu, jenomže tady není co dělat. Nemáme tady ani kino, ani divadlo, nekonají se žádné koncerty, není kam jít. A tak jdu do herny, těch je tady dost.

Prohrála jsem často, je to pravda, ale nikomu do toho nic není, Byly to moje peníze, já se na ně dřela, nikdo mi nic nedal. Tmisíckrát jsem si řekla, že už hrát nebudu, ale nikdy jsem to nedodržela. Pokaždé jsem došla k závěru, že vlastně nic nepotřebujeme, tak proč bychom měli šetřit? Zavelela jsem: Fando, jdeme! A spolu jsme šli do herny, zahráli si, prohráli a vrátili se spokojeně domů. Měli jsme klid. Kdybychom ty peníze neprohráli, ostatní by za námi chodili, chtěli by si půjčit nebo něco zaplatit, my bychom se jim snažili pomoct, na všechny by se nedostalo, oni by se zlobili –  a takhle bylo po všem a všichni jsme měli klid.

Kolik jsem prohrála? Nikdy jsem to nepočítala, ale mohlo to být tak milion a půl. Ptáte se, jestli mě to nemrzí? Kdepak, ani trochu. Přijde nemoc a skončíte, copak si člověk může něco vzít do hrobu? Nakonec každému z nás stačí pár prken.  Vždyť tady na světě jsme jenom chvíli, jako na pouti.

Pořád se všichni ptají na peníze. Ale ty přece nejsou všechno. Celý život mě trápí, že jsem neměla děti. Z toho mě bolí srdce. Já vím, měli jsme Fandu, adoptovali jsme si ho jako miminko, od peřinky, ale stejně mi děti chybí. I když na druhé straně musím být vděčná manželovi, že se mnou zůstal. Byli jsme spolu čtyřicet roků, a to je opravdu zázrak. Jinej chlap by se mnou nebyl ani minutu, u nás totiž neexistuje, aby někdo zůstal s neplodnou ženou. Kdyby mě nechal, nikdo by ho za to neodsoudil. Ale Fanda mě neopustil, ten se mnou zůstal až do svého posledního vydechnutí.“  

Před časem se Věře zase začalo blýskat na lepší časy. Dala se dohromady s vynikající romskou kapelou, tvrdě cvičili, skládali, dávali dohromady repertoár. Jenomže přišla rána. Kapelník skupiny a hlavní sponzor celého počinu se dostal do vězení a Věra se opět uchýlila do svého pokojíku v ubytovně. Ale nikdo z nás neví, co ho v budoucnosti čeká a Věra určitě svoje poslední slovo ještě neřekla.

AUTOR :   Marie Formáčková

FOTO:       Archiv /  Marie Formáčková

Princi Štědroňovi jde na trh nová kniha – Nikam se necpi !

Pro některé princ z Popelky, pro některé interpret nezapomenutelného hitu Belinda, pro některé semaforská legenda, ale v neposlední řadě i autor knih. Legendárnímu Jiřímu Štědroňovi jde na trh nová kniha – „Nikam se necpi“. Bezpečně v ní čtenáře provede zákoutími prostředí, které důvěrně zná a má rád, a to divadla. V knize nechybí dostatečná dávka humoru, sebeironie, ale i optimismu. 

Slavnostní křest knihy se konal v divadle Semafor a nechyběli ani hvězdní kmotři. Jedním z kmotrů byl i nakladatel knihy Jindřich Kraus, který na akci i zazpíval. Dále hlavní semaforští aktéři Jiří Suchý a Jitka Molavcová a šansoniérka Irena Zlámalová, která se podílela na knize jako fotografka.

Na křest dorazili i zajímaví hosté – publicistka Marie Formáčková, někdejší hlasatelka Marie Tomsová, hudební skupina Maxíci či moderátor Slávek Boura.

„Dá se říci, že kvůli Jiřímu Štědroňovi jsem šla studovat žurnalistiku, protože to vždy byl můj idol a chtěla jsem s ním dělat, což se mi povedlo. Knize bych hlavně přála, aby se prodávala, a proto si jdu hned jednu koupit.“ komentuje novou knihu Marie Formáčková

 

Na akci naše redakce oslovila i hlasatelku Marii Tomsovou, která knize popřála: „Knize bych popřála hodně spokojených čtenářů a Jirkovi hodně spokojených posluchačů, ctitelek, obdivovatelů a obdivovatelek, dobrých písní a dobrých rolí.“

AUTOR:  Ondřej Syrový

FOTO:     Dagmar Pavlíková

Z (NE)pravého břehu jedné řeky

 

 

Bára Fišerová

Z (NE)pravého břehu jedné řeky

 

Jedno deštivé dopoledne… jedno setkání… jeden příběh… On a Ona.

Tato kniha vypráví milostný příběh dvou lidí, jejichž láska se probouzela po nocích psaním nočních smsek v telefonu… Smsky s hromy a blesky, ze kterých se staly básně, sonety, vyznání… Smsky, které v sobě mají hravost, snovou melancholii, vášeň, něhu, emoce, naději, bezmocnost, pravdu i křivdu… a během několika let vytvořily román, kterým oba žili… Jejich poezii. Tento příběh je opravdový, pravdivý a silný…

Vydáním a výběrem Smsek z desítek až stovek po dobu několika let tento příběh ožívá v knize… aby nebyl nikdy zapomenut…

BÁRA FIŠEROVÁ je česká divadelní a filmová herečka. Narodila se v Praze.Po ukončení studia herectví prošla několika Pražskými divadelními scénami a natočila několik filmů v Čechách a v Německu a několik televizních inscenací a pohádek.V současné době hraje především v Divadle Bez Hranic  a  stala se i seriálovou herečkou… Protože se narodila do umělecké rodiny, kde její otec byl výtvarník, akademický malíř, začala také malovat. Měla několik výstav v českých galeriích a ilustrovala dětskou knihu s názvem “Rudla, skřítek hlídací, dobro k lidem navrací. “ Píše také povídky a básně, které si schovává, jak sama říká, do svého tajného šuplíku.

Nyní vydává svou první autorskou knihu “Z (Ne)pravého břehu jedné řeky“, inspirovanou svými životními příběhy. Celá kniha je provázena jejími vlastními ilustracemi.

Nikam se necpi!

 

 Jiří Štědroň

Nikam se necpi!

Pojďte spolu s Miloslavem Guldou, jen do jisté míry úspěšným, ale nepochybně  sympatickým hrdinou knížky, kterou držíte v rukou, prožít jeho cestu odnikud nikam. Cestu plnou naděje a očekávání, ale i překvapivých zvratů k horšímu. Autor vás bezpečně provede zákoutími prostředí, které důvěrně zná a má rád, jakkoli někdy hořce a s nezbytnou porcí sebeironie. Jde o divadlo a o jeho patrně nejméně honosnou tvář, které se tak často, a ne vždycky úplně spravedlivě, říkává šmíra. Ale „když máš talent, tak se neubráníš!“ říká jeden ze Štědroňových neslavných hrdinů. Jeden z dlouhého zástupu těch, kteří žijí z lásky k divadlu, nejsou prakticky vidět a prakticky nic nevydělávají, aby o to nápadněji zářili jejich šťastnější kolegové.Životaschopnost a nezdolný optimismus jsou základní vlastností Míly Guldy. Ať se děje co se děje, nikdy neztrácí tah na branku, nikdy nepochybuje o smysluplnosti svého snažení. Nebo pochybuje, ale moc o tom nemluví. Dnes, kdy doba velí dávat co nejokatěji najevo námahu, kterou jsme vynaložili na tvorbu i těch třeba nejskromnějších plodů svého snažení a kdy tak často roníme  ty co nejmokřejší slzy, jen ať svět vidí, jak krutě nám bylo ublíženo, jde nesporně o příklad hodný následování.