Rubrika: Art postřehy

Olomouc, moderní univerzitní město, bohaté na starobylé chrámy, kostely, paláce a kašny, získává v těchto dnech  ještě více na své kráse. Od 20.  do 23. srpna  otvírá opět své brány Výstaviště Flora Olomouc.  Už přes šedesát let pořádá květinové výstavy, známé i daleko za hranicemi České republiky. Vždy provoní a barevně rozzáří rozsáhlé parky, pavilony a skleníky a přiláká tisíce návštěvníků.  V letošním roce díky předváděcím akcím floristů  načerpají inspiraci nejen pro sezónní výzdobu balkonů či teras,  ale i k pěstování ovocných dřevin v nádobách nebo popínavých rostlin ve  vertikálních zahradách,  soudobém trendu zahradní architektury.  Expozice „Zahrada za zdí“ v pavilonu A pozve na procházku městskou zahrádkou.  Umožní však nahlédnout také do tajemných zákoutí a dvorků. Díky expozici „České dědictví UNESCO“ se zde návštěvníci vydají po Čechách, Moravě i Slezsku, aby poznali čtrnáct českých památek zapsaných na seznam světového dědictví.  Na galerii pavilonu A  při  „Dnech moravských vín“ nabídnou kvalitní vína z Moravy vinaři a someliéři. Co všechno lze pěstovat a jak příjemně trávit volný čas, přiblíží  zase v pavilonu E expozice Českého zahrádkářského svazu „Zahrádkové osady“.  Chybět zde nebude ani pěstitelská poradna a posezení u cimbálu.  Výstava soch v objetí květin „Pod křídly múz“ představí v oranžerii díla  členů Unie výtvarných umělců Olomoucka. V pavilonu H návštěvníky čeká vernisáž výstavy „Alpská květena“, projekce filmů o rostlinách a přírodě a populárně – naučná expozice s praktickými ukázkami, workshopy a poradenství na téma semenářství a výživa rostlin. Široký sortiment rostlin a zahrádkářských potřeb nabídne venkovní areál a pavilon G.  Výstaviště Flora Olomouc se těší na vaši návštěvu. Čeká  vás zde nejedna floristická show, zajímavé přednášky, odborné semináře, hudební vystoupení, ale i bohaté doprovodné programy pro dospělé i děti.  Tak tedy na viděnou v Olomouci!

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Tourism Olomouc

 

 

 

 

 

 

 

Dnešní den je Dnem sdělovacích prostředků. Pokud pomineme posunky a různé grimasy, prvním sdělovacím prostředkem byl vypravěč – člověk, který umí své posluchače zastavit, ztišit a přimět je naslouchat. Vyprávělo se patrně již v jeskyních.  Vyprávělo se celá staletí. Pak lidem vstoupil do života tisk, rozhlas, televize, film, internet. Já však zůstanu u jazykového projevu, který ostatně ty následující sjednocuje.  Řeč se skládá z vět a ty tvoří slova, která jsou stavebními kameny komunikace. Když někdo slovem vládne, je to dar z nebe.  Nadarmo se mu neříká mistr slova. Božena Němcová, Vladislav Vančura, Karel Čapek, Ota Pavel, František Nepil, Miroslav Horníček jsou jedni z řady znamenitých českých spisovatelů, kteří díky svému umu zanechali nezapomenutelnou stopu v literatuře.  Jejich pracovním nástrojem byla mateřština, český jazyk – košatý, mnohobarevný, libozvučný, jazyk, který má více než dvě stě tisíc slov.  Díky tomu dokáže být i úsměvný a hravý.  Humorné hříčky a jazykové rébusy jazyk dokáží ozvláštnit. Nedávno mě udivil neznámý autor mailu, který jsem našla v poště.  Z pečlivě vybraných slov dokázal sestavit skládačku, která se též stala sdělovacím prostředkem.

PRÁSK

Příroda poslala populaci pořádný políček – pandemii.  Prťavá praštěná potvůrka poletuje prostředím, plíživě plošně postupuje po povrchu planety.  Pichlavá potvora pekelně prudí populaci, proniká přes pusu, pak průduškami, plícemi, přeskakuje přes pána, paní, politika, pekaře, popeláře. Pokašláváme, posmrkáváme, prskáme, poleháváme. Při procházkách potkáváme plátnem překryté pusy přátel – poznáme se? Prázdné putyky, pohostinství, posmutnělé plovárny, propocenců prosté posilovny; policajti pozorují postavy plížící se po parcích, pakliže poruší pravidlo, policista píská.  Politici pořád přiblble plácají pusou přes pokrývky. Přeplněné postele, přidušení pacienti, připojené plicní podpory, přetažený personál prvního palebného pole, přepracované pečovatelky, pozůstalí. Ptáme se: PROČ? Poněvadž pěstujeme pokrytectví, pohrdáme právem, pravidly, pochlebujeme přemocným, pochybně podnikáme, pokoutně podvádíme, propadáme pokušení, podlézáme, politikaříme, pletichaříme, promíjíme podrazy? Poněvadž přehlížíme potřebné, pošlapáváme přátelství, podrážíme přátele, ponižujeme partnery, popichujeme plaché, přestáváme promíjet, plácáme plané pomluvy?  Poněvadž pošlapáváme přírodu, plýtváme penězi, potravinami, přejídáme se. Poněvadž pokrok postupuje příliš překotně, příliš pracujeme, pořád pospícháme. Ptáme se: PROČ? Prostě PROTOŽE! Pocity padají podél pochmurné propasti. Převálcuje prťavá potvora populaci? Prdlajs! Prohrajeme, padneme? Prdlajs! Přestaňme plakat! Potvoru přibrzdíme, přiškrtíme, porazíme, poničíme připravenými protilátkami. Pandemii přečkáme, pohromy překonáme, pakliže pokorně poklekneme před pomocníky prvního „palebného pole“, poděkujeme. Přestaňme plakat, pochlapme se! Popřejme si pohodu, posilněme psychiku, pěstujme pokoru, přestaňme pomlouvat, podvádět, podpořme se, pomáhejme si, povzbuďme se, poplácejme se po prsou, posilujme přátelství. Položme počítače, pojďme si povídat, pohrát si, prozpěvovat, pocvičit, provětrat pejska, pokochejme se přírodou, přivoňme podbělu. Pohlaďme partnera po pleši, partnerce polibme pusu, přítelkyni poplácejme po prdelce, popijme pivko, panáka, poděkujme pohostinným. Pozastavme překotné plahočení, pracujme pomaleji, prodýchejme paniku. Projděme si pokoje, přemístěme poličky, posuňme postele, porovnejme polštáře, přerovnejme prádlo, přeleštěme podlahu. Práce, pořádek pomohou překonat paniku. Plicní potvůrka prvně potrápí; pakliže přeskládáme priority, pandemie pomine, přijde proměna, procitnutí, poučení, paprsky prozáří posmutnělý prostor.

Přeji poklidné přežívání, pocit pohody, později pak potkávání, podávání pravice, polibky přátel. Připijme pohárkem perlivé Pálavy, pošleme polibek přes plátno… ☺

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: FB Bosco point

 

 

„Studánko stříbrná, kde tě mám?“ Paměť mi přehrává text písně Hany Zagorové.  „Kde jsi ty a kde jsem já?“ Neznám odpověď. Nevím, kam se poděla studánka z mého dětství, ke které jsem každý rok zjara chodila s babičkou, abychom ji vyčistily od nánosu listí a osvobodily pramen.  Ten se nadechl a plný nabyté energie začal tichounce zurčet a zpívat.   Studánka ležela pod lesem nad vesnicí Petrovice u Rakovníka a slunce se do ní chodilo dívat jako do zrcátka. Na břehu v trávě na placatém kameni seděl malovaný plecháček, aby si pocestní mohli nabrat vodu a ten křišťálový chladný doušek je po únavné cestě postavil zase na nohy. I my bychom často potřebovali postavit na nohy.  A vzít rozum do hrsti.  Vzpomenout si na starobylou pohanskou tradici otvírání studánek, která byla nejen symbolickým přivítáním jara, ale i vyjádřením úcty k vodnímu prameni.  Vodu měli naši předkové ve veliké úctě. Věděli dobře, že bez vody není život. Poblíž studánek stavěli pohanské svatyně a celý rok se o ně starali. Z jara břehy zdobili květinami, pořádali u nich posvátné obřady, tančili a zpívali.  O Vánocích jim zase nosili jablka a ořechy. I nám studánky většinou nebývají lhostejné.  Zvláště ty, ve kterých prý je léčivá voda, nás lákají.  Najdete-li u některé zlatou korunku, nechte ji ležet tam, kde je, a radši rychle uhánějte pryč. To se sem totiž vypravil vykoupat hadí král – bílý had – a korunku odložil do trávy. Kdyby vás napadlo přivlastnit si ji, stihl by vás jeho hněv.  I jiné báchorky se však ke studánkám vztahují.  Jsou magickými místy, kde lze meditovat, kde se můžeme pokochat jejich krásou. Ale aby takové byly všechny, musíme jim věnovat svoji pozornost. Já každoročně vždy 31. května, kdy se slaví Den otvírání studánek, na místo, kde bývala ta z mého dětství, dorazím.  Bohužel tu pokaždé najdu jen rozježděnou hlínu u cesty.  Že tu kdysi bývala, o tom vydává svědectví vlhká skvrna na povrchu země.  Ale já pevně věřím, že z hloubi země někdy někdo pramen zase vykope, protože tak se to přece s poklady dělá.  A voda – ta poklad je a bude čím dál vzácnější.

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

Gratuluji vám k svátku.  Dnes máme totiž svátek všichni. Je Mezinárodní den sousedů. A my přece každý nějakého souseda máme. Dělí nás jen chodba, zeď nebo plot. Tento den má sloužit ke sblížení lidí, kteří spolu sdílí místo a prostor, k utužení jejich vztahů, ke vzájemnému porozumění. Jeho zakladatelem je někdejší francouzský poslanec Atanase Périfan.  Od roku 1999, kdy svůj skvělý nápad prosadil, se z Paříže postupně rozletěl do mnoha zemí světa.  Také v České republice tento zvyk pomalu zapouští kořeny a předposlední květnový den už není výjimkou, že si na sebe sousedi udělají čas. Někde se jen přátelsky pozdraví, či si věnují drobnou pozornost, jinde uspořádají panelákové párty, nebo  posezení na zahradě. Někdy je to první příležitost k seznámení, jindy cesta, jak najít přátele, podělit se o své zážitky, nápady a zkušenosti, sblížit se, pobavit se. Ale také se tu naskýtá příležitost ledacos si vysvětlit a třeba i  vyřešit problémy a svízelné situace.  Svátek sousedů však neslaví pouze jednotlivci, ale na mnoha místech země se stal už tradiční oslavou celých obcí či měst. Například v Plzni se druhý ročník stal jednou z hlavních komunitních akcí projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015 a v jeho pořádání zde pokračují i nadále. I jinde se tento den lidé schází v parcích, kulturních domech, na náměstích či na návsích, aby si lépe porozuměli, aby si vzájemně dokázali udělat radost, aby si k sobě našli cestu.  Prvním krůčkem na ní může být docela jednoduchý dotaz, který vyjadřuje zájem o toho druhého:  „Jak se daří, sousede?“ A není vůbec podstatné, kdo z vás dvou se zeptá. Motto Dne sousedů, který se slaví 30. května, je ‚Pojďte se seznámit se svými sousedy!‘  S dobrými sousedy je svět rázem pěknější, tak proč nedat svým sousedům najevo, že nás těší právě jejich sousedství?

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

 

I řekl Bůh: „Budiž světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. To je citát z bible – První knihy Mojžíšovy, kde se popisuje stvoření světa, jež začíná právě světlem. Pro život na zemi je světlo podmínkou. Jeho zdroj – slunce – je nekonečně vzdálený a večer se ztrácí za obzorem.  Když se ale při vysokých teplotách samovznítila suchá tráva nebo blesk zapálil strom, oheň se stal darem z nebe pro pravěké lidi.  Byl pro ně zdrojem tepla, světla, ochranou před divou zvěří a možností tepelného zpracování potravy.  Bylo však nesmírně obtížné oheň udržovat a často se to nezdařilo.  Proto poznatek, jak oheň rozdělat, se stal pro lidstvo rozhodujícím vynálezem.  Došlo k němu podle archeologických objevů v Africe zhruba před milionem a v Evropě asi před půl milionem let. Oheň se lidé naučili rozdělávat křesáním kamenů či třením dvou dřívek.  Dokázali ho pak i ovládat a manipulovat s ním.  A právě tato znalost jim umožnila migrovat z Afriky do chladnějších oblastí na severu. Mnoho po sobě následujících civilizací si oheň nakonec podmanilo a zejména zdokonalovalo způsob osvětlení, aby mohlo využívat i další část dne, kdy zapadne slunce. A tak přišly na svět louče, pochodně, lucerny, olejová svítidla, svíčky, kahany, a jak plynula staletí, i petrolejové lampy, plynové osvětlení a lihová, benzinová a karbidová svítidla.  Královnou umělého světla je ale elektřina, jejíž ohromující tažení do domácností odstartoval vynález žárovky Josepha Swana a Thomase Alvy Edisona, následovaný vývojem zářivek a konečně také LED diod. Do trojlístku významných fyziků, kteří rozsvítili svět, patří také Theodore Harold Maiman. Dne 16. května 1960 úspěšně spustil první laserový systém na světě. Tento den byl v roce 2018 ustaven organizací UNESCO jako Mezinárodní den světla.  Tak tedy – tentokrát latinsky: Fiat lux.

Instalace Intensive reflections on modernity Jakuba Peška na Smetanově nábřeží v Praze

Instalace Space and Possibilities studia Nohlab na Karlínském náměs

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Titul -biobilgi.com, Tomáš Slavík – Signal Festival, Dušan Vondra – Signal Festival

 

 

 

 

 

 

 

 V roce 2019 Výkonná rada Světové zdravotnické organizace (World Health Organization) na svém 144. zasedání určila rok 2020 Rokem zdravotní sestry a porodní asistentky. Stalo se tak na počest dvoustého výročí narození Florence Nightingale, druhé nejznámější osobnosti viktoriánské doby po královně Viktorii.  Ta jí udělila Královský Červený kříž a jako první ženě britský Řád za zásluhy pro britské impérium. Florence Nightingale, anglická ošetřovatelka šlechtického původu, se stala průkopnicí ošetřovatelského oboru. Byla zastáncem zlepšování péče a podmínek ve vojenských i civilních nemocnicích, propagovala rozvoj zdravotnických profesí a jejich zavádění do praxe. Napsala mnoho odborných pojednání, která významně přispěla k rozvoji ošetřovatelské profese jako komplexně pojaté disciplíny.  Role sester, porodních asistentek a zdravotních bratrů je nezanedbatelnou součástí každodenního chodu všech zdravotnických zařízení. Tvoří v mnoha zemích světa více než padesát procent zdravotnických pracovníků, ale bohužel je jich stále nedostatek.  Když World Health Organization rok 2020 Mezinárodním rokem sestry a porodní asistentky vyhlašovala, nikdo tehdy netušil, jaký obrovský kus práce sestry a další zdravotníky letos, kdy nás zaskočila celosvětová pandemie, čeká. Zdravotní sestry si zaslouží veliké poděkování za péči o pacienty postižené koronavirem.  Denně oblékají kompletní ochranné obleky, ve kterých pracují často i v mnohahodinových přesčasech a na úkor svého zdraví a života.  Často končí v karanténě a v obrovské nejistotě čekají na verdikt, zda samy neonemocněly, což se mnohým z nich stalo. Jsou v první linii s bojem proti koronaviru a jejich fyzické i psychické vytížení je obrovské.  Na celém světě se 12. květen, den, kdy se v roce 1820 narodila Florence Nightingale, slaví jako Mezinárodní den zdravotních sester. A právě v tento den se ve dvanáct hodin rozezněly po celé České republice zvony jako poděkování všem sestrám a pracovníkům ve zdravotnictví za jejich mimořádné nasazení v této nelehké době. Nezapomeňme na jejich obětavost ani v časech, kdy nebezpečí epidemie pomine. I pak si zaslouží naši velkou úctu a poděkování.

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

Maminky jsou prý andělé bez křídel. Kdo jiný by se dokázal tak obětovat, starat se a dávat tolik lásky svým ratolestem, a přitom neočekávat na oplátku nic?  Za jejich péči je děti druhou květnovou neděli, kdy slavíme Den matek, obdarovávají kytičkou nebo drobnými dárečky, většinou vlastnoručně vyrobenými. Ale nezapomínají na ně ani v dospělosti. Oslava mateřství se v různých podobách objevovala už ve starověku. Například ve starém Římě byla taková slavnost zasvěcená bohyni Juno, ochránkyni vdaných žen a nastávajících rodiček, a nazývala se Matronalie. V Řecku zase lidé uctívali matku všech bohů, bohyni Kybelé. Také na našem území probíhaly obdobné oslavy, dokonce už v pravěku. Svátek matek nebo Den matek se v současnosti slaví na mnoha místech na světě a datum a podoba oslav se různí podle tradic jednotlivých zemí.  U nás se traduje od roku 1923.  Velký podíl na jeho vzniku měla aktivistka za práva žen, dcera prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, Alice Masaryková.  Onen mezinárodní svátek slaví druhou květnovou neděli i Spojené státy americké, Rakousko, Německo, Itálie, Srí Lanka, Jamajka, Chorvatsko, Indie, Keňa nebo Japonsko. Zde se původně svátek Haha no Hi, tedy Den matek, slavil v den narozenin císařovny Kódžun 6. března.  Ve Velké Británii a Irsku se oslavuje Den matek tři týdny před velikonočními svátky, na čtvrtou postní neděli.  Tady už od 16. století na svátek Mothering Sunday dcery a synové nosili svým matkám květiny. V Polsku se Den matek slaví 26. května, v Rusku až poslední neděli v listopadu, v  Mexiku připadá na 10. květen.  V ulicích hrají kapely serenádu Las Mañanitas a celé rodiny se veselí.  Ani v dalších zemích světa lidé nezapomínají na své matky a vyjadřují jim svou lásku a úctu.  Jsou si vědomi toho, co řekl John G. Cooper:  „Jsou tisíce hvězd na nočním nebi, tisíce mušlí na březích moře, tisíce ptáků v oblacích, tisíce motýlů na loukách, tisíce kapek rosy po ránu, ale jen jedna matka na celém světě.“

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Málokteré hlavní město na světě je tak úzce spjato s historií svého národa a státu jako Praha. Leží ve středu Čech a zhruba i Evropy, a tak bylo neopominutelným místem na válečných mapách v období druhé světové války. Poslední dny urputných bojů před jejím koncem se odehrávaly právě zde. V Praze 5. května 1945  vypuklo  Pražské povstání.  Když Česká národní rada vydala prohlášení o konci protektorátu a o převzetí vládní a výkonné moci, znění odvysílal pražský rozhlas. Lidé okamžitě začali vyvěšovat československé vlajky, přetírali německé nápisy či je shazovali ze zdí na zem. Německá okupační správa však oznámení ignorovala a němečtí vojáci začali do Pražanů střílet. Zanedlouho se bojovalo po celém městě.  Ve 12:33 hodin se ozvala z rozhlasových přijímačů tísňová výzva: „Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, každého dobrého Čecha na pomoc Českému rozhlasu! Přijeďte ihned! Každá minuta je drahá! Střílí se zde! Esesáci nás chtějí vyvraždit!“  Reakce lidí byla spontánní, ozbrojení i neozbrojení lidé spěchali na pomoc. Kolem budovy rozhlasu se rozhořel tuhý boj. Obránci rozhlas nakonec ubránili, ale další boje se rozšířily po celé Praze.  Povstalci si byli vědomi toho, že proti německému útoku zvenčí nemají moc šancí, takže v noci z 5. na 6. května vyrostlo v ulicích  asi tisíc šest set  barikád. Jejich obránci měli k dispozici většinou pouze pušky, lehké kulomety, granáty a pancéřové pěsti.  První nápory německé armády na sebe nenechaly dlouho čekat. Největší mohutný německý útok však začal v časných ranních hodinách 8. května. Tanky a pěchota se na Prahu valily z několika směrů. Vraždění a běsnění nacistů se stupňovalo. Československý rozhlas opakovaně vysílal ve francouzském, anglickém a ruském jazyce naléhavou žádost o pomoc, směřovanou ke spojeneckým vojskům.  Podle dohod o demarkační čáře mezi spojenci z protihitlerovské koalice zůstala americká armáda u Plzně, kde operovala.  Rudá armáda do Prahy dorazila 9. května po čtvrté hodině ranní. Praha byla konečně svobodná.  Zásluhu na tom, že si mohla svobodně vydechnout, mají i bezmála tři tisíce českých vlastenců, kteří při květnovém povstání v roce 1945 položili životy na barikádách a v pražských ulicích.  Praha před sedmdesáti pěti lety povstala z trosek a její sláva se opět dotkla hvězd.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  autor neznámý