Rubrika: Art postřehy

„To slunce se má, to nedělá nic, jen bloumá po nebesích…“ Poslouchám známý šanson a nesouhlasím.  Slunce rozdává teplo, světlo, energii, život. A právě tu jeho životodárnou sílu si připomínáme 3. května, který je stanoven jako Den Slunce.  Ještě jednu dovednost mu ale nelze upřít.  Umí na počkání vytvořit mistrovské dílo, které okamžitě stoupne přes oči do srdce.  Přesvědčilo mě o svém talentu na břehu ostrova Djerba  v severní Africe.  Za rozbřesku slunce vyskočí nad obrys temného moře jako červený balónek z Matějské pouti a v tu chvíli se zapýří nebe i hladina s rudými hřebeny vln. Rybářské lodě se promění v růžové plameňáky, pomalu táhnou do daleka a nechávají za sebou na vodě dlouhou krvavou brázdu. Jak slunce stoupá na neviditelné šňůrce oblohou, nachové barvy zfialoví, zezlátnou a pak se promění v zářivou perleť.  Z rybářských bárek se stanou bílé labutě a pomalu odplouvají tekutým stříbrem až tam, kde se nepokojné moře mění v blankytně modrou oblohu.  V Michelangela se slunce promění, i když usíná den.  Ostrov přelije roztavenou mědí a začne čarovat. Obloha vybuchne jako sopka a nad obzorem se rozhoří zlatý požár. Oranžové jazyky rozsvítí moře, pláž i nebe a před zářivou záplavou světla vyvstanou temné siluety palem, vztyčené ukazováky mešit a zaoblené kopule na střechách sněhobílých obydlí, dokud se sluneční kotouč nedotkne horizontu a nevklouzne do vln.  Jako umělec je bez diskuse velká hvězda.  Slunce ale opravdu hvězda je. Stará přibližně 4,6 miliard let.  Ta koule žhavého plazmatu,  která neustále produkuje ohromné množství energie, prý bude z oblohy zářit dalších sedm miliard let.  Od Země je vzdálená asi 150 milionů kilometrů, ale sotva nám svými paprsky rozsvítí den a pohladí tvář, zdá se být tak blízká, tak blahodárná. Snad to nejlépe vystihl spisovatel Ota Pavel, když v jedné své povídce napal: „Slunce je velký žlutý prášek od nebeských psychiatrů a podává se, aby se zahnal smutek a nastala dobrá nálada. Slunce je také žlutý froté ručník, který nás sám utře, a je jako fén, který nás vysuší.  Slunce nám  skočí do srdce a ohřeje nám ho, když ho máme studené jako psí čumák.“

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  neznámý autor

 

 

 

Jiřík z Erbenovy pohádky o Zlatovlásce, ten se měl. Zbaštil soustíčko z kouzelného hada a v tu ránu rozuměl řeči zvířat a ptáků. První, koho uslyšel, byli dva holoubci, kteří se přetahovali o zlatý vlas, a od nich se doslechl o zlatovlasé krasavici. Co by se asi dozvěděl ze štěbetání, švitoření, cvrlikání, cukrování, trylkování, vrkání, pípání, hvízdání, pískání a kokrhání, které se ozývá z remízků a korun stromů v lese, v parcích a za ploty? Ty hlasy přírody jsou pro nás tak příjemné, že je nazýváme ptačím zpěvem. Charles Darwin na konci 19. století uvedl, že zpěv ptáků je v mnohém podobný lidské řeči. Podle něj, později i podle řady jazykovědců a biologů, se dříve lidé dorozumívali zvuky podobně jako ptáci. Dnes umí ornitologové ptačí zpěv přesně analyzovat a určit, jaké zprávy si opeřenci mezi sebou posílají. První neděli v květnu, kdy jsou již všichni stěhovaví ptáci zpět ve svých letních domovech a všude zní ptačí sbor, slavíme Mezinárodní den ptačího zpěvu. Navazujeme na tradici založenou v roce 1983 v Birminghamu pod názvem Dawn Chorus Day, kde místní ornitologové přišli s nápadem přivítat vždy první neděli v květnu přicházející jaro. Akci později převzali partneři BirdLife International v celé Evropě a vítání se tak stalo nejmasovější ornitologickou akcí. Česká společnost ornitologická organizuje „Vítání ptačího zpěvu“ od roku 1992.  Na stovce míst v republice jsou připraveny vycházky do probouzející se jarní přírody, někde doplněné o ukázky kroužkování, výstavky ptačích budek a jinou propagaci ochrany ptáků. Ale i v následujících dnech mějte v přírodě oči k vidění a uši ke slyšení a pozorujte a poslouchejte ty hudebně nadané opeřence. Mne inspirovali k napsání pohádky „Přesně seřízený budík“ v knížce Rézička a Čtvrtjadýrko.  Ráno, když vstává les, se jednotlivé druhy rozezpívají v přesně určený čas. Před čtvrtou hodinou ranní se ozve rehek, pak červenka, za pár minut střízlík a postupně kukačka, sýkorka, budníček a pěnkava. Před půl šestou přivítá slunce vrabec, následuje ho špaček, potom drozd, pěnkava a strnad.  Nakonec ptačí chór rozezní celý les. Dokud to tak bude, můžeme si být jisti, že žijeme na jednom z nejhezčích míst na celé zeměkouli.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  ireceptar.cz

 

 

 

 

 

„Byl pozdní večer –  první máj –  večerní máj – byl lásky čas.“

Kdo by neznal nejslavnější Máchovo dílo?  Kdo by neznal největšího českého básníka, který báseň Máj od podzimu 1834 do jara roku 1836 napsal zřejmě v domě na Karlově náměstí, kde měli Máchovi rodiče krupařství a skromný byt.   „Karel Hynek Mácha vstoupil, či spíš vtrhnul do české literatury z daleké budoucnosti,“ tvrdí o něm básník Jiří Žáček. „Je stále moderní způsobem metaforického myšlení, ale i vášnivostí. A také svobodomyslností.  Mácha se jako básník dokázal vymanit z drobné každodenní práce, která byla nejspíš důležitá pro úspěšné dovršení národního obrození, ale básníkům svazovala křídla.“ Syn mlynářského pomocníka, který ve svém díle vytvořil základy moderního českého jazyka,  je považován za nejvýznamnějšího představitele českého romantismu a zakladatele moderní české poezie. Miloval přírodu, cestování, hrál divadlo. První báseň uveřejnil, když mu bylo jednadvacet let. Třebaže o pouhých pět let později – ve svých dvaceti šesti letech – zemřel, stal se národním symbolem. Přispěly k tomu i pohnuté osudy Československa v závěru třicátých let 20. století. Aby český básník a vlastenec nezůstal po Mnichově pohřben v nacisty zabraných Litoměřicích, jeho ostatky byly v květnu 1939 uloženy na vyšehradském hřbitově v Praze.  Pohřeb se stal masovou manifestací proti nacismu. Účastnil se ho nejen desetitisícový dav, ale díky rozhlasu, který vysílal pohřeb v přímém přenosu, i lidé z celé země.  Na Petříně, z jehož vrchu pronášela už bájná kněžna Libuše slova o slavném městě, stojí socha Karla Hynka Máchy od Josefa Myslbeka.  Stala se jakýmsi symbolem mládí a zamilovaných. Schází se tu každoročně první květnový den, kdy se podle tradice mají lidé políbit pod rozkvetlým stromem. A těch je v květnu na Petříně požehnaně. Snad sem mladé lidi láká i studánka Petřínka, napájená pramenem s léčivými a afrodisiakálními účinky.  U Máchovy sochy si však pokaždé vzpomenou na českého básníka – bouřliváka a jeho slavný Máj, ve kterém horoucně sděluje, že bez konce láska je.  Vyjadřuje zde také vztah k rodné zemi, který ústy Viléma posílá pozdrav po ubíhajících oblacích: „… tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, širou tu zemi, zemi jedinou!“

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  FB

 

 

 

Mezinárodní den tance se od roku 1982 slaví každoročně po celém světě 29. dubna, a to na podnět CID (w:en: International Dance Council), což je v rámci UNESCO  zastřešující organizace pro všechny druhy tance. Na různých místech České republiky se slaví pod názvem  Den, kdy se bude tančit všude.

V jednom kole…

„Umíš-li mluvit, umíš zpívat, umíš-li chodit, umíš tančit,“ praví lidová moudrost. Počátky tance jsou spojeny už s pravěkými lidmi. Dokazují to kresby tančících postav v jeskyních, které obývala první lidská společnost. Taneční kroky však tehdy byly spíše poskoky a neohrabané pohyby, vyjadřující především radost z ulovené kořisti. Jak se člověk vyvíjel, zdokonaloval se i tanec. Ve starověkých civilizacích bylo právě tancování v chrámu při náboženských obřadech důležitým prvkem uctívání bohů.  Tanec byl neopominutelný také u spirituálních rituálů, například při oslavě sklizně, přivolávání deště, vymítání zlých duchů, zahánění nemoci, při svatebních nebo pohřebních obřadech.  Postupem času se tanec stal neoddělitelnou součástí každodenního života a začal být vnímán také jako zábavní prvek.  Zvrat  ale nastal nástupem křesťanství a katolické církve, která tanec odsuzovala a snažila se ho potlačit. Jediný tanec, který uznávala, byl tanec šlechty. Ten se dočkal velkého rozkvětu zejména za francouzského panovníka Ludvíka XIV, který byl jeho velikým příznivcem.  Tanec však nevymizel ani z venkovského života. Přežíval i díky potulným hercům, kejklířům a trubadúrům, kteří putovali po krajích a svá vystoupení a kramářské písně doplňovali o taneční prvky.  Venkované dál vydupávali své tance pěkně od podlahy, zatímco aristokracie tančila své ladné kreace. Ale nakonec se jejich prvky dostaly i do lidového prostředí a taneční styly se promíchaly a změnily se v lidové tance. Především na Moravě se jich zachoval nespočet.  Zde má snad každá dědina svůj tanec a také kroj.  Díky folklorním souborům u nás lidové tance stále žijí. A právě i ony se stanou jednou z oslav Mezinárodního dne tance.

I v letošním roce 29. duben – Mezinárodní den tance – protančíme. Oslavy pořádáme letos už pošesté.  Doposud jsme se scházeli na pražském Střeleckém ostrově, ale vzhledem k současné situaci bohatý program odvysíláme on-line. Opět se můžete těšit na vystoupení nejlepších českých tanečníků, taneční workshopy pro širokou veřejnost, trénink u baletní tyče, celorepublikový flashmob a taneční párty na závěr. Chceme, aby se on-line podoba oslavy Mezinárodního dne tance svým rozsahem i kvalitou vyrovnala předchozím ročníkům a abychom vám tak i letos zprostředkovali neopakovatelný kulturní zážitek. „Roztančete s námi váš domov i internet!“ To je heslo on-line flashmobu Mezinárodního dne tance 2020, jehož choreografii pro vás letos připravil vítěz StarDance Dominik Vodička.  Na videu se dozvíte, jak se už teď můžete naplno stát součástí Mezinárodního dne tance. Srdečně zve Art 4 People

www.mezinarodnidentance.cz

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Jiřina Stoklasová

Ustláno na růžích a pod nebesy –  spojila jsem si název knihy spisovatelky Jindřišky Smetanové s pohledem na bílého krasavce s dlouhým krkem, ještě delšíma nohama a zobákem jasně červené barvy, když ladně přistával do svého čapího hnízda.  Nebe bylo azurové, ale růže se tu proměnily v nádherné surfinie.  Kvetly v 355 truhlících na čtyřicet metrů vysokém komíně v místě, které mi připomnělo jinou českou spisovatelku – Boženu Němcovou. V České Skalici, městě ve východních Čechách, v letech 1824 až 1833 chodila do školy.  Kdyby tu už tehdy ten rozkvetlý komín stál, určitě by jí utkvěl v paměti a ona by o něm později napsala pohádku, neboť je opravdu pohádkový. Tyčil se nad střechami v areálu akciové společnosti AGRO CS v Nyklíčkově ulici a svět tu díky němu hned zkrásněl.  Aby se 1065 květům, co rozdávaly široko daleko svou krásu, dařilo, zálivku a hnojení zajišťoval speciální systém.  Obdivovala jsem ten nápad firmy, která je významným výrobcem, distributorem a prodejcem substrátů, tekutých, minerálních a dlouhodobě působících hnojiv, travních osiv, trávníkových koberců, pesticidů, drobné techniky a dalších prostředků pro výživu a péči o rostliny. Potvrdila tak pravdivost svého sloganu: Dělejte s námi svět krásnější.  Letošní pandemie zabránila v městečku nad řekou Metují zrealizovat už poněkolikáté onu ideu, ale naše zahrádky, balkony a okna v celém Česku nám dávají dostatek prostoru skvělý nápad v jakékoli podobě následovat.  Dělejme svět krásnější. Zpříjemněme si život i úsměvem, protože s úsměvem jde všechno líp.  Ale s rozkvetlou krásou kolem nás to jde dvojnásob.

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Jan Harant

 

 

 

Dne 22. dubna slavíme  Mezinárodní den Země.  Ekologicky motivovaný svátek upozorňuje na dopady ničení životního prostředí.  Historie vyhlášení tohoto dne sahá do roku 1969, kdy se americký herec John McConnell snažil tento den zavést a dokonce vytvořil i vlajku Země. První Den Země byl slaven v roce 1970 v San Francisku.   Kampaň spojená s tímto svátkem si kladla za cíl přenést otázku ekologie do politických kruhů. Cílem bylo zvýšit energetickou  účinnost, recyklovat odpadky a hledat obnovitelné zdroje energie. Velký ohlas měla zejména mezi studenty.  OSN začala Den Země organizovat o rok později.  V roce 1990 se k Americe připojil zbytek světa, včetně České republiky, a 22. duben se stal Mezinárodním dnem Země. Dnes ho slaví víc než miliarda lidí. Stal se tak největším sekulárním svátkem, do kterého jsou zapojeni lidé bez ohledu na původ, víru či národnost.

Bude, nebude?

Den Země mne pokaždé přivádí k zamyšlení, jakou cestou se vydá lidstvo, žijící na této planetě?  K jakým cílům se vypraví?  Co všechno zvládne?  Čeho se dokáže vzdát? O čem bude snít? Jak své sny uskuteční? Co vzkázat mladým lidem na startu jejich životní dráhy?  Stačilo by seznámit je s našimi zkušenostmi? Říká se však, že zkušenost je nepřenositelná.  A co tedy docela obyčejné varování?  Co přiznat naše chyby a omyly, aby příští generace neudělaly stejné, nebo ještě větší. Kam je nasměrovat a co jim doporučit, aby život na naší planetě pokračoval zdárně dál? Pouhé přežívání nemůže být nejvyšší životní hodnotou. Člověk musí žít pro něco nebo pro někoho. To platí pro jednotlivce, ale i pro celé lidstvo. Být lidskou bytostí znamená nemyslet sobecky pouze jen na sebe samého, na svoje cíle. Musí se stát součástí toho, oč lidstvo usiluje. A má otázka tedy zní: O co současné lidstvo usiluje?  Důstojně existovat? Mít dost jídla a pitné vody?  Mít dost dobré vůle žít bez válek a všech protivenství?  Aby se k sobě lidé navzájem chovali s úctou? Aby vynalézali léky na zákeřné nemoci?  Aby nezapomněli, co je soudržnost a přátelství? Nebo už zcela pozbylo schopnost pokory a lásky? Žijeme jen na efekt? Kupujeme luxusní auta, jezdíme na exotické dovolené, stavíme okázalé domy.  V Dubaji rostou stavby málem až do oblak, ale ani to není dost. Před dokončením je zde budova, kde vrchol její věže má sahat do výše 1200 metrů. Staví umělé ostrovy a na nich stavby, které je vidět i z vesmíru. To vše za peníze z ropy.  Ale její zásoby přece nejsou bezedné. Co se stane, až ropa dojde? Kdo v těch okázalých stavbách bude bydlet?  Jaký smysl má tahle hamižnost? Proč se lidé nepoučili ze stavby  Babylonské věže? Lidská pýcha způsobila její pád. A stejná lidská pýcha, chamtivost a závist nabírá obrátky a zase nás vede k pádu.  Běh za penězi a majetkem se neustále zrychluje a zrychluje. Kdo nestíhá, odpadne nepovšimnut ostatními.  Někde se stala chyba. Napravte ji, než bude pozdě. Než země přijde o prameny, o rozkvetlé louky, o půdu, obilná pole, o zpěv ptáků a vítr v korunách stromů, o radost.  Než ji zavalí plastový odpad a skládky nepotřebných věcí, než se moře promění v jedovaté vlnobití tříštící se o pusté břehy.

Přeji všem mladým lidem štěstí, které jsme my v dětství poznali. Patřili jsme do generace, která ještě mohla chodit do lesa na houby, na borůvky, posbírat šišky na oheň v kamnech a uvařit si skvělý oběd, který nikdo nemusel označit nálepkou BIO, protože vše bylo zdravé a lesy nebyly ničeny kyselými dešti. Ve studánkách byla ještě živá voda k pití, v čistých řekách se dalo plavat a louky voněly stejně jako vzduch. Neměli jsme moc, a přece jsme měli všechno, protože jsme věděli, že není bohatý ten, kdo má mnoho, ale ten, který potřebuje málo. Stačilo vyjet na kole za město, sednout si na mez, která voněla mateřídouškou, zadívat se do kraje a snít. Radovat se z hvězd, z úplňku i slunce, z duhy po letní bouřce i měkkých sněhových závějí v zimě. Nic nebylo obtížné a nic nebylo neuskutečnitelné. Věřili jsme v dobro, měli své vzory a věřili v pravdu a v lásku. Pohádky, které jsme pak v dospělosti čítávali dětem, začínaly tak krásně: Bylo, nebylo… Za devatero horami a lesy plné zvěře a sedmero vodami, ve kterých plavala spousta ryb, bylo jedno malé, ale krásné království. V těchto pohádkách vždy vítězilo dobro, o lásku se bojovalo srdcem a důvtipem, král byl moudrý a jeho rádci poctiví.   Zřejmě se teď ptáte, tak proč jste nám takovou zemi nezachovali?  Proč jste se k ní chovali jako špatní hospodáři? Proč jsou řeky plné špíny, proč se ztrácí voda, proč je tolik bolesti, nemocí, válek a tolik nenávisti mezi lidmi?  Možná proto, že my jsme neposlouchali slova starších a moudrých.  Vy si je však k srdci vezměte.  Nehledejte možnost života dvacet světelných let od domova, ale hledejte možnost života na Zemi, o které mluvíme jako o Matce Zemi nebo o Modré planetě.                       My měli ještě možnost sednout si na mez, zadívat se do krajiny a snít –  a pak se zvednout a své sny zrealizovat. Přeji, abyste i vy měli své sny a odvahu je uskutečnit. Aby pohádky, které budete jednou číst svým dětem a pak i vnukům, nezačínaly – bude, nebude?

Už Antoine Marie Roger de Saint-Exupéry, francouzský spisovatel, letec, často považován i za filozofa a humanistu, řekl:  Nedědíme Zemi po našich předcích, nýbrž si ji vypůjčujeme  od našich dětí…

Autor: Jiřina Stoklasová, Jaroslava Pechová

Foto: Jiřina Stoklasová, FB – Den Země

 

 

 

 

 

Olga Nytrová je česká spisovatelka, publicistka, dramaturgyně, VŠ pedagožka, působí v duchovenské službě Církve československé husitské. Vede Pražský klub spisovatelů při Obci spisovatelů a také literárně-dramatický klub Dialog na cestě.  Její tvorbu i  životní postoje velmi ovlivnil profesor Balabán, český evangelický teolog, duchovní Českobratrské církve evangelické.  Jak na něj vzpomíná právě o Velikonocích,  které jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, a jak se zamýšlel  sám profesor Balabán nad otázkou – čím jsou pro nás Velikonoce, o to se s námi podělila.

 

Vzpomínka na profesora Milana Balabána

„Olgo, jdi se podívat na faru, nastoupil tam zajímavý farář, který má rád poezii,“ řekl mi jednou budoucí slavný klasický kytarista a hudební skladatel Štěpán Rak, když jsme spolu jeli vlakem z Radotína na Smíchov a mířili oba do školy. On na Pražskou konzervatoř a já na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. S velkým zájmem jsem zanedlouho potom zazvonila u dveří radotínské evangelické fary. Můj první rozhovor s Milanem Balabánem byl o poezii a o metafoře. V roce 1970 tak došlo k setkání, které mne silně ovlivnilo na dalších padesát let.  O několik roků později byl M. Balabán zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti a posléze i podepsal Chartu 77. Měl pak povoleno pracovat pouze v dělnických povoláních, včetně práce pro Pražské kanalizace. Přitom přednášel na bytových seminářích, věnovaných kromě jiného jeho celoživotnímu tématu, jímž bylo židovské myšlení a Starý zákon. Kvůli těžké práci začal mít problémy se zdravím, a tak jsem byla ráda, že mu mohu přes svůj kontakt zprostředkovat „lehčí“ práci, uklízení ve Slovanském domě v ulici Na Příkopě. Ale vstupme do „zlatých devadesátých“. M. Balabán začal přednášet a vést semináře na Univerzitě Karlově v Praze, na které mne také zval. Kromě své pedagogické práce a psaní odborných teologických publikací se M. Balabán stále intenzivně věnoval básnické tvorbě. V ní se projevuje jeho nadprůměrná schopnost empatie, dokázal hrát si a kouzlit se slovy, objevovat novotvary. Z dob totalitních jsem již znala jeho básně ze sbírky Hudba pro pozůstalé, která vyšla poprvé v samizdatu v roce 1982. Pracoval zde i s řadou vizuálních experimentů s textem a v neposlední řadě tu byla promítnuta řada jeho bolestných vztahových zkušeností, o nichž psal mimořádně otevřeně. Náš společný zájem o poezii nás sbližoval. Setkávali jsme se pravidelně u něj doma i na dovolených, které se mnou a s mým manželem Václavem Strachotou rád trávil. A také na půdě redakční rady Křesťanské revue, do níž mne M. Balabán jako publicistku přizval. Díky této spolupráci jsme mohli připravit pro výstavu Starý zákon v umění, uspořádanou v roce 1995 ve Strahovském klášteře, část věnovanou literárním ohlasům Starého zákona. Byla to náročná práce, která nás však hluboce vtáhla a nakonec vyústila i v knihu Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století (1997). Tato kniha byla představena i na univerzitách v zahraničí. Posléze jsme věnovali pozornost i druhé části Bible a napsali knihu Biblický třpyt v české poezii XX. století – Ohlasy Nového zákona (2007). M. Balabán byl v 60. letech členem starozákonní překladatelské skupiny, připravující český ekumenický překlad Bible. Jeho celoživotní láskou se stala Píseň písní a její básnické interpretace. Sám ji potom osobitě přebásnil pro knihu Píseň písní v českých překladech 15. – 21. století. Milan Balabán byl výjimečnou osobností. Hledající čerpali z jeho hřiven, z charismat, jimiž byl obdařen. Probouzel v lidech touhu po nejvyšších hodnotách, po transcendentnu.

Olga Nytrová a Václav Strachota

 

 

 

Autor: Jaroslava Pechová, Olga Nytrová a Václav Strachota

Foto: archiv

Současná situace, vyvolaná ochromující pandemií koronaviru, je nesporně zátěžovou zkouškou pro všechny a to nejen v naší zemi. Pochmurné zprávy, které v nás vyvolávají rozrušení, smutek a někdy i svírající bezmoc, prosvěcuje ale lidskost, obětavost a snaha pomoci – někdy i za cenu osobního rizika. Staly se záchrannými kruhy, které nás drží nad vodou nejen přímou pomocí, ale i potěchou rozjitřené duše. Jsou kouskem modrého nebe mezi černými mračny. Otevírají nám oči.  Snad znovu objevíme všední, často přehlížené krásy, kterých se nám nyní nedostává.  Odsouváme je do ústraní při každodenních starostech a zrychleném životním tempu. Podvědomě však po nich toužíme. Při celosvětovém potlachu na ranči Fort Adamson v americkém Texasu v roce 2018 se zrodila Trampská modlitba, která připomíná, co je v životě důležité, a která naše přání může navrátit do hledáčku všedních

 

Autor: Hanka Hosnedlová

 

To mi napsala dlouholetá kamarádka a pravidelná čtenářka literárního magazínu ARTSTAR VIP, když jsem dostala od jiné čtenářky kritický komentář ke sému článku „Celkem jednoduchý recept“.  Zamýšlela jsem se v něm nad postojem spisovatelky Ivy Pekárkové, žijící v Anglii, k práci našich policistů a vojáků, kteří se v současném těžkém období zařadili mezi ty, kdo se pro nás stali nepostradatelnými pomocníky.  Článek jsem napsala z přesvědčení, že i většina lidí  se v této výjimečné době  snaží být prospěšná a třeba na úkor svého zdraví  pomáhat, kde je to zapotřebí. Nejsou z těch, kteří reptají, kritizují, škodí a mají v hlavě jen kalkulačku, protože myslí především na sebe, svoji firmu, svůj osobní život, na  svůj prospěch.  Každý,  kdo tam má ale zdravý rozum,  si musí  přece spočítat, že jde do tuhého, že nám jde o všechno. O naše zdraví, životy, o budoucnost této země.  Zní to možná teatrálně, ale když vidím, jak lidé z balkonů či otevřených oken  v místech, kde nemohou ani vystrčit nos, tleskají lidem, co pomáhají, když mávají vlajkou, když se objeví na obrazovce někdo nejen  s rouškou, ale i s trikolorou na klopě, jsem ráda, že s takovými lidmi tady  žiju. Obdivuji je a děkuji jim, děkuji za to, že tato země, tento svět má s nimi naději.  Jsou to hrdinové všedních dnů.  Můj tatínek by řekl, že český národ  přestál a překonal ve své dlouhé historii velká  utrpení, že naše země byla mnohokrát na kolenou,  ale  vždy se zase postavila na nohy a zvedla hlavu. Jsme silný národ. Žije zde většina lidí, kteří teď stojí v první linii a svými činy nás ochraňují a zachraňují. Škoda, že tu jejich snahu mnozí degradují, možná z nevědomosti, z lehkomyslnosti – bojím se vyslovit, že mnohdy snad i záměrně.  Nesmíme dovolit, aby v nás vyvolali pochybnosti, strach a nejednotu.  Epidemie je silný protivník, ale lidé ho nakonec společně přemůžou.  Já doufám a věřím!  A shodují se se mnou i další čtenáři, kteří mi také napsali.  Například spisovatel František Tylšar, spisovatelka Hanička Mudrová, Jan Cimický.  Jeho názory a postřehy jsou tak skvěle vyargumentované, že se o ně s vámi ráda podělím: Jaroslava Pechová, šéfredaktorka

 

Milá Jarunko, Františku a ostatní,

když v srpnu 68 se náš národ semkl, cítil jsem zvláštní hrdost. Žel, vydrželo to jen pár týdnů a už se ozvali kritici a  pochybovači, kteří cítili příležitost, jak se přihřát na sluníčku. Tohle probuzení mi zůstalo hluboce v duši, nechtělo se mi uvěřit, že je to tak snadné.  Od té doby již 48 roků  se zabývám lidskou duší, jejími bolestmi, trápením, ale i zlozvyky. Dodnes jsem  se nesrovnal s arogancí, přezíravostí, nadřazeností a posměchem, s dutou hloupostí a opovrhováním  druhými. Okupace, kterou nyní zažíváme, je neviditelná, ale to neznamená, že neexistuje!  Obrana před ní musí mít subtilní mechanismy a mezi ně patří i opatrnost a ostražitost vůči jejímu záludnému pronikání. Nevíme o ní stále příliš mnoho. Ale je to agens, který zabíjí, který může postižené udusit, a to je nejstrašnější pocit, který může nemocný zažívat. To není legrace! To je  realita. A protože obrana musí mít nějaké jasné hranice, od nichž je třeba začínat, jsou to i roušky na obličeji a restrikce v běžných lidských aktivitách, včetně pohybu a kontaktu s druhými.  A v boji je třeba plnit rozkazy a ohlížet se na druhé. Dávám za pravdu nejen vám, ale všem, kteří chtějí tuto těžkou situaci i svým přičiněním změnit. Ti, co se posmívají, kritizují a zesměšňují úsilí druhých,  nepomáhají, ale škodí. V naší ordinaci řešíme už mnohem vážnější, životně důležité osudy, ztrátu práce, platební neschopnost, strach a úzkost. Přimlouvám se a byl bych moc rád, kdyby všichni, co  dnes pomáhají, vydrželi, každý se tak svým dílem přičiní, aby neviditelný nepřítel  byl poražen.

Jan Cimický

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

 

28. březen – Den učitelů. V roce 1955 byl vyhlášen  československou vládou na výročí narození Jana Amose Komenského jako morální ocenění práce pedagogů.  Ministerstvo školství  tento den uděluje Plakety Jana Amose Komenského pro nejlepší učitele v České republice.  Toho nejúspěšnějšího a nejoblíbenějšího zase oceňuje v anketě Zlatý Ámos letos  již podvacáté  Občanské sdružení Klub Domino, Dětská tisková agentura. Kdybych takový titul udělovala já, měla bych veliké dilema. Mými školními léty prošlo několik nezapomenutelných učitelů.  S některými mám kontakt dodnes.  Občas se scházíme v cukrárně na rakovnickém náměstí, abych jim vyjádřila svoje poděkování. Paní učitelka Gayerová, Buchalcevová, Plamitzerová a pan učitel Klik, to jsou ti, kteří mě správně nasměrovali na cestu životem a včas přesvědčili, že škola je opravdu základ života. Ještě na jednoho učitele však s láskou vzpomínám. Stála jsem na pódiu v Branově u řeky Berounky a vítala účastníky Pochodu krajem Oty Pavla, na který mě každoročně pořadatelé – jako rodáka z Rakovnicka – zvou.  „Mohla byste zavolat našemu dědovi?“ přistoupila ke mně mladá žena. „Chtěl si vás přijít poslechnout, jenže má zápal plic. Horečky musí vyležet, už je mu osmdesát tři let.“ A podala mi mobilní telefon. „Kdopak je váš dědeček a co mu mám povědět?“ byla jsem udivená. „Jmenuje se Vladimír Mayer – a učil vás v první třídě.“ Kde jsou ty časy, kdy jsem šlapala s taškou na zádech do kopce na konec lipové aleje ke škole v Petrovicích u Rakovníka, kde jsem tehdy s rodiči a sestrou Helenkou bydlela.  Na školní začátky vzpomínám s láskou a  na svého prvního učitele obzvlášť.  Byl to právě on, kdo stál na počátku mé literární tvorby. Seznámil mě přece s abecedou, naučil napsat první písmenko, přečíst první slova a z jeho rukou jsem pak na konci školního roku dostala první vysvědčení, na kterém byly od shora dolů samé biče.  Samozřejmě jsme se domluvili na osobním setkání. Přišel ve svátečním obleku a přinesl mi růži. I já ho překvapila. Z kabelky jsem vylovila vysvědčení, na kterém byl jeho podpis.  Prohlédl si ty samé jedničky, pak bez váhání vyndal s náprsní kapsy pero a na vysvědčení napsal: PLATÍ I V ROCE 2015. Každému bych přála potkat takového kantora.  Komenský, který je považován za zakladatele moderní pedagogiky a vysloužil si přízvisko Učitel národů řekl: „Jediným učitelem hodným toho jména jest ten, který vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení a vyvinuje cit osobní odpovědnosti.“ V našem školství o takové pedagogy není nouze.  Za jejich práci jim patří – nejen v den jejich svátku –  poděkování.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: neznámý autor