Rubrika: Art postřehy

Celý národ se v těchto nelehkých časech spojil. Každý se činí nějak pomoci a prospět druhým. I členové Obce spisovatelů ČR nezůstávají pozadu.  Mnozí se snaží zpestřit a zpříjemnit čas lidem v jejich  domovech, kam je uzavřel současný nouzový stav. Spisovatelé na internet vkládají články, almanachy,  ale i  celé relace, připravují pořady do médií,  tak jako třeba Milan Drobný.  Nezahálí  ani krajské kluby OS, Pražský klub spisovatelů, Moravané, či Dialog na cestě. Někteří jsou více než kdy jindy prospěšní i díky svým profesím.  JUDr. Daniela Kovářová zorganizovala skupinu právníků a  odborníků a na „krizové lince“ po telefonu radí  lidem jak řešit nelehké situace, se kterými si neví sami rady.  Zapojil se i Max Kašparů.  Lékaři Jan Cimický a  Bohumil  Ždichynec  zase ordinují  nehledíc na ordinační hodiny a ve zbývajícím čase ještě shání pro své pacienty roušky. Podstatně jim v této činnosti pomohla spisovatelka Hana Mudrová, která jim vlastnoručně ušitých roušek poslala opravdu hodně. A tak spisovatelé teď neplní jenom své poslání obohacovat a propagovat literaturu, ale jdou i příkladem v boji proti zákeřnému koronaviru –  rozdávají optimismus, radost a naději. Proto jsem byla rozčarovaná  z příspěvku  české spisovatelky žijící v Londýně Ivy Pekárkové, když ke mně na rozhlasových vlnách dolétl její příspěvek.  Pro autentičnost  si ho i vy můžete poslechnout – níže najdete odkaz.  Já si však teď dovolím uvést pasáže,  které mne nejvíc  zarazily: „…. zdá se mi, že z děr vylézá čím dál víc zelených mozků, tak jak je znají snad všichni muži, kteří si ještě za totáče odkroutili dva roky povinné vojenské služby… Zatímco všichni zdravotníci se v téhle krizi proměnili v opravdové hrdiny a nasazují své životy i životy svých blízkých, zelené mozky teď můžou zakazovat, rozkazovat, urážet a ponižovat… Zřejmě jim svědčí současná krize…  Stačilo mi kratičké video, na kterém policisté s velkým bububu vyhánějí z lesa dva nešťastníky žijící v jedné z izolovaných vesnic, doslova jim prskají do tváře a důležitě jim „vysvětlují“, že procházet se po lese je zakázáno. Mají zůstat doma a nikam nechodit… “  Postrádám příčinu jejího konání. Postrádám důvod proč se vyjadřuje k situacím, o kterých nic neví.  Proč kritizuje práci někoho, kdo jednal správně? Obyvatelé míst, kde je vyhlášená přísná karanténa, nesmí svévolně tyto prostory opouštět, aby nerozšiřovali nákazu. A její názor na práci vojáků a policistů? Tak to už je opravdu do nebe volající. Stejně jako hasiči, celníci, zdravotníci, sociální pracovníci a dobrovolníci stojí od počátku   epidemie v první linii.  Pomáhali už v době, kdy sami ještě neměli k dispozici řádné ochranné pomůcky a nasazovali  tak své zdraví a životy, aby přispěli ke zdárnému chodu Česka.  I jim patří potlesk – jako poděkování, který se už mnohokrát ozval z otevřených oken a balkonů na mnoha místech republiky. Pokud onu spisovatelku slyšel také ministr obrany Lubomír Metnar, i on by s jejího proslovu  neměl  asi radost. Na tiskové konferenci  z televizní obrazovky  práci vojáků a vojenské policie ocenil:  „Vojáci pomáhají všude tam, kde je třeba a dokud to bude třeba. Pomáhají zajišťovat  plynulý chod země.  1000 vojáků a 200 kusů techniky je denně  v terénu,  941 vojáků a 100 vojenských policistů slouží na hranicích a nechybí tam ani vojenští zdravotníci. Ženisté zhotovili v Praze nafukovací halu k dekontaminaci  techniky, především sanitek. Ve vojenské nemocnici v Praze a Olomouci zřídily odběrová místa. Vojáci přepravili do všech koutů země miliony kusů zdravotního materiálu.“

Škoda, že se najdou – obzvláště teď, ve stavu nouze, hlasy, které degradují snahu druhých.  Jen v sounáležitosti, jednotě, empatii, disciplíně a ohleduplnosti  je přece záruka vítězství nad zákeřným koronavirem. Celkem jednoduchý recept.

https://plus.rozhlas.cz/iva-pekarkova-valecny-duch-8167847#player=on

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Twitter/Jan Hamáček

 

„A FRIEND IN NEED IS A FRIEND INDEED“, český překlad:  V nouzi poznáš přítele.  Je to nepopsatelný pocit přesvědčit se, že ona lidová moudrost je pravdivá.  Teď, v nelehké době, která se dotýká každého z nás, si uvědomujeme soudržnost, podporu a projevy přátelství na každém kroku. Projevují se mnoha způsoby.  Každý zaručeně potěší. Já například dostala mail, který byl adresovaný i dalším členům Obce spisovatelů ČR. Psala nám jedna z nás, spisovatelka Hana Mudrová:  „Vážení a milí přátelé,  už jsem obšila rouškami celou rodinu a teď myslím na vás.  Máte je všichni? Mají je vaši kolegové a přátelé, kteří si je nemohou sami ušít nebo obstarat? Napište, komu chybí.  Podle možností vyhovím.  Jdu šít. Hana.“ Za dva dny jsem měla balíček roušek v poštovní schránce. Odkládám šátek, do kterého jsem se vždy zamotala, když bylo nutné vyjít z domu, a zařazuji se mezi správně zarouškované obyvatele naší země. Naštěstí už jsme všichni disciplinovaní a roušky nosíme.  Pokud by se objevil na ulici někdo bez ní, vypadal by jako bílá vrána. V prvních dnech působily tváře ve sněhových rouškách na televizní obrazovce i v ulicích jako ze sci-fi filmu a vyvolávaly v nás mnohdy úzkostné pocity. Proč bychom se však měli nechat zdeptat něčím, co má smysl, co nám pomáhá? Vynalézavý český člověk, který má i šikovné ruce a ještě k tomu smysl pro humor – tatínek by řekl i fištrón v hlavě,  má teď šanci předvést se. Šije celý národ a pouští přitom na nejrychlejší obrátky svoji fantazii. Ulice jsou  plné roušek s puntíky, proužky, kytičkami, medvídky, sluníčky, srdíčky.  Děvčice na jižní Moravě si roušky pestrobarevně vyšily, aby se jim hodily ke slováckému kroji, muž s červeným motýlkem pod bradou  má roušku stejně červenou, dáma zase ve shodném barevném ladění  jako svůj klobouk. Ani politici se nevymykají tomuto trendu. Slovenská prezidentka při příležitosti jmenování vlády měla roušku v barvě šatů, ministr dopravy si k vystoupení v České televizi vybral roušku s obrázky vláčků a autíček, ministryně financí s barevnými ciframi. Zato představitel Pirátů, který před kamerami vystoupil v černé roušce s bílými lebkami a překříženými hnáty, mě značně zaskočil. Byl to kdysi symbol pirátů, námořních lupičů – postrachu obchodních lodí, a tak  zrovna v dnešní době, kdy jde o zdraví a mnohdy i o život,  mi zrovna tento motiv nepřipadal  vtipný.  Držme se,  jak to jde, nejen veselých barev ale především empatie a optimismu, vzájemně se podporujme a nezapomeňme i na úsměv. S úsměvem jde přece všechno líp.

 

 

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

Milí čtenáři,  přeposílám vám další mail, který jsem našla ve své poště.  Jeho obsah stojí zase za  přečtení – a především za zamyšlení.  Podpis autora opět chybí, proto mu za jeho příspěvek mohu poděkovat zase jen touto cestou.  Jaroslava Pechová, šéfredaktorka

 

Přestali jsme si vážit zdraví, a teď si uvědomujeme, že na něm nejvíc záleží.

Přestali jsme si vážit lékařů, sester a lékárníků, a teď vidíme, jak jsou nepostradatelní.

Nepostradatelní jsou i policisté, celníci a hasiči, jejichž práci jsme podceňovali.

Přestali jsme mít respekt k učitelům, a teď, když jsou zavřené školy, sami si musíme vyzkoušet, jak náročná a potřebná je jejich práce.

Přestali jsme si vážit starých a nemocných lidí, a teď nám došlo, jak jsou zranitelní.

Přestali jsme si vážit přírody, a teď je nám pobyt v ní vzácný.

Přestali jsme být schopni fungovat v rodinách, a teď jsme zavřeni ve svých domovech a znovu se to učíme.

Mysleli jsme si, že si můžeme všechno koupit, jet kdykoli kamkoli, být s kým chceme a kde chceme, a teď vidíme, že to není samozřejmost.

Ovládly nás peníze a materiální hodnoty, volný čas jsme trávili v nákupních centrech, lásku svých dětí si kupovali, a teď vidíme, že láska, zdraví a štěstí se nedají koupit.

Zabývali jsme se jen sami sebou. Důležitý byl pro nás především zevnějšek, a teď máme zakryté tváře a dochází nám, že v našem vzhledu krása není.

Mysleli jsme si, že jsme páni tvorstva, chovali jsme se podle toho, a teď nás neviditelný virus chce zkrotit.

 

Bere nám hodně, ale zároveň nám dává možnost naučit se zase vážit si jeden druhého, pomáhat si, chránit se, chránit přírodu, rodinu, svůj domov. Snad konečně pochopíme, co je solidarita, co je v životě nejdůležitější, co je podstatné.  Je to krutá lekce, kterou pandemie lidstvu uděluje, ale poskytuje mu zároveň volbu, jakou cestou se vydat, až zákeřný koronavirus porazíme.

 

 

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Jiřina Stoklasová

 

Il silenzio, v doslovném překladu „ticho“ nebo „klid“ – a v našich končinách Večerka. Autorem instrumentální skladby pro trubku je italský hudební skladatel a dirigent Gaspare Luigi Pacifico Spontini.  Narodil se roku 1774 v malé obci Maiolati v provincii Ancona,  která si později připojila ke svému názvu skladatelovo jméno –  Spontini.  Původně se měl stát knězem, ale jeho mimořádný hudební talent ho přivedl na neapolskou konzervatoř Conservatorio della Pietà dei Turchini. Zanedlouho se stal operním skladatelem. Brzy se jeho komorní opery hrály na předních italských scénách – v Římě, Benátkách, Palermu, Neapoli, Florencii, ale později prosluly v celé Evropě. Jeho Il Silenzio však v různých úpravách zná celý svět. Na věhlasných koncertních pódiích hrají podmanivou skladbu hvězdy zářící na hudebním nebi, jako jsou např. Andre Rieu, Adrian Sailor, Melissa Venema, Nina Rosso, Hans Folkert. Teď se však rozezněla nad střechami Uničova, moravského městečka v Olomouckém kraji. Starosta Radek Vincour stál na ochozu radnice se svojí trubkou a hrál svým spoluobčanům slavnou Večerku, aby v nich ukolíbal obavy z epidemie, která vtrhla do města. Svým počinem v lidech opravdu probudil odhodlání a sílu překonat to těžké období a také naději, že se lepších časů dočkají brzy.  Otevřeli svá oka, stáli v nich jako uhranutí a poslouchali tóny, co se vznášely povětřím. Když starosta dohrál, nastalo ticho.  Ale jen na zlomek vteřiny.  Pak zabouřil potlesk. Starosta si ho opravdu zasloužil.  Potlesk si však zaslouží i obyvatelé Uničova, ale také Litovle a všech vesnic uzavřených před koronavirem, kteří teď na Olomoucku prožívají nelehké dny.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Olomoucký deník

Milí čtenáři, dnes ráno  jsem našla v mailové poště postřeh o který se chci  s vámi podělit.  Je škoda, že se autor nepodepsal.  Ráda bych mu sdělila jak si  jeho názoru vážím. Alespoň touto cestou mu děkuji.  Jaroslava Pechová – šéfredaktorka

 

My Češi jsme zvláštní národ. Dokážeme se roky a roky jenom  podceňovat, znehodnocovat, zesměšnovat. Říkáme: „No jo, to jsme my Čecháčci.“ Taky říkáme: „No jo, Češi, ti se dovedou sjednotit jenom když jde o hokej!“ JENŽE… Najednou se ukazuje, že Češi se dovedou sjednotit vždycky, když o něco jde.  S otevřenou pusou zírám už dva dny na to, kolik lidí se neptalo: „Kdy budou roušky?“, ale ženské vytáhly šicí stroje a ušily je ze starých zástěr a jiných hadrů, které našly. Navíc si i z tohohle dovedeme udělat srandu…viděl jsem třeba roušku, která pasuje ke kroji, lidi si vzájemně hodnotí vzory a nápady. A ty ženský je neušily jenom pro sebe. Začaly je šít i pro druhé. Pro širokou rodinu, pro sousedy, pro nemocnice, pro úplně cizí lidi! A studenti? Studenti začali bez toho, aby je někdo organizoval, vyvěšovat výzvy pro sousedy, že jim nakoupí. Mohli se na to vykašlat. Ale nevykašlali.  Spousta lidí pomáhá dobrovolnicky. Všiml jsem si i toho, že dokonce i politici na sebe přestali štěkat – až na výjimky, které koušou a nepomáhají tím nikomu. Ještě ani není jasný, kdy omezení skončí a na sociálních sítích už lidi vymýšlí, jak podpoří ty, kdo díky omezením budou zažívat těžké časy. Lidi jsou na sebe milejší. Stačilo vysvětlit, proč je nošení roušek důležité, a během dvou dnů se nošení stalo normou a kdo roušku nemá, připadá si jako blbec. Proč? Protože se většina národa rozhodla. Proč jsme se semkly, když virus není pro většinu populace tak nebezpečný? Protože nám záleží na tom, aby babičky a dědové byli fit. A protože prostě nejsme lhostejní k ostatním. A tohle je záležitost většiny národa! Ne, vážení. Takhle se nechová národ zbabělců, slabochů a individualistů. Takhle se chová národ, kterej má koule! (Sorry holky, víte, jak to myslím 😉). A ne, nejsem naivní. Dobře vím, že jsou mezi námi i výjimky. Ale poslední dny zase ukázaly, že jsou to pouze výjimky – a ne většina. Ne, nejsme slabý národ. Možná jenom pod těmi povídačkami o čecháčství maskujeme naší pravou tvář. Maskujeme to, kým skutečně jsme. Lidmi, co  mají rádi jiné lidi, mají srdce na správným místě a jsou prostě fajn. Jsou produktivní, šikovní, nápadití a hlavně jsou nepodělaný. Možná jsme národ Švejků. Ale  pan Radko Pytlík – haškolog k tomu říká : „Švejk je vynikající v tom, že je chytrý, a přitom to nedává najevo. Vypadá, že je hloupý, ale přitom je vlastně chytrý. I v situacích, které jsou mezní, zachovává klid, převahu a vnitřní chytrost. Dokáže prohlédnout věci na dno.“ Takže, moji milí Švejci, jsem na vás hrdý a mám vás rád! Moc bych si přál, abychom si zůstali vědomi toho, kým jsme i pak,  až skončí tahle těžká a nestandardní doba a budeme zase pokračovat v běžném každodenním životě.  Nechme si v hlavách kousek té oprávněné hrdosti! Já si ji  sebou určitě ponesu. Já jsem  hrdý,  že jsem Čech. Odesláno z tabletu Huawei

Foto: EuroZprávy.cz

A je tu jaro.  Podle kalendáře to astronomické, podle kouknutí z okna – jako zvon. Stačí natáhnout ruku a dotknout se vzrostlé mirabelky, která se proměnila ve velkou rozkvetlou bílou kytici. Oči na ní můžu nechat, tak je krásná, ale její jemné vůně si letos moc neužiju.  Připravuje mě o ni rouška na mé tváři. Také zamilovaná dvojice, která se ještě nedávno u domovních dveří při loučení vášnivě líbala, dnes na sebe jen zaláskovaně kulí oči nad okrajem bílé látky.  Je to teď divný svět, říkám si.  A vtom mi vyvstal na mysli rým z předválečné hry Osvobozeného divadla Svět naruby: „ Je to divný svět, divná láska, když se mají dva rádi, ale když jim plynová maska při líbání vadí…“  Ryba nemůže žít bez vody a člověk bez člověka, praví japonské přísloví.  Je mu dáno být družným, společenským, přátelským, kamarádským.  Lidé si při setkání tisknou ruce, objímají se a líbají na důkaz radosti, že se potkali, rozevírají náruč, aby je pevné obětí rozradostnilo.  Ale i letmý polibek na tvář, dotyk, tiché špitnutí do ucha vyvolávají v člověku pocit štěstí. A najednou jim to překazí masky.  Zdálo by se, že se kvůli nim vzájemně vzdalujeme.  Vyhýbáme se jeden druhému, dodržujeme mezi sebou doporučený odstup, když se přece jen potkáme, jindy podaná ruka teď zůstává v kapse.  Je to ale právě naopak.  Vlna solidarity a empatie, která se mezi lidmi zvedla, nezištně nabízená pomoc, obava o toho druhého, to je důkaz, že k sobě máme blízko.  Až se náš život zase vrátí do starých kolejí, nezapomeňme na to.  Věřme, že se takových dnů dočkáme brzy.  Zmizely plynové masky, zmizí nakonec i ty, které nás teď chrání před pandemií.  Když jsem se doslechla, že ty textilní, kterým říkáme roušky, začaly šít v Národním divadle v Praze garderobiérky a maskérky, protože roušek není dost, utvrdila jsem se v tom, že na prknech, která znamenají svět, jsou lidé, co ten svět směřují správným směrem. Děvčata ze Zlaté kapličky nad Vltavou dala příklad všem těm, kteří se nyní proměnili ve švadleny.  Nemíní sedět se založenýma rukama a chtějí podle svých možností pomoci v boji proti epidemii,  co nás v současné době sužuje. Až se s ní vypořádáme, budeme zase naplno vdechovat jaro, líbat se a špitat si do ucha mazlivá slůvka, protože přece ryba nemůže žít bez vody a člověk bez člověka a protože život je tak krásný.

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  Fotostart.cz

Každý den prý je důvodem k oslavě.   Asi to tak opravdu bude, protože jen v seznamu mezinárodních nebo jinak významných dnů je uveden počet 272.  Soupis se mi však zdá neúplný.  Postrádám v něm například naše rodinné oslavy a různá společenská výročí.  Zato tam je například Světový den Braillova písma, rádia, osobních údajů, vegetariánství, pozdravů, vody, letectví a kosmonautiky, ale také vrabců. Tato informace mě okamžitě přivedla k zamyšlení. Vrabec je prý nejrozšířenější žijící pták na světě. Do Evropy se dostal již před tisíci lety.  Asi se tu on, jeho partnerka vrabčice a potomci vrabčata cítili jako doma, a tak si tu s lehkým srdcem svůj nový domov zřídili.  Od té doby jich bylo všude plno, obzvláště v blízkosti lidských obydlí.  To jejich veselé čimčarara čimčimčim  se stalo zvukovou kulisou mého dětství na venkově.  Především v době žní, když se z polí sváželo obilí, snášely se kolem cest mraky vrabců, kterým neunikl jediný klásek spadlý na zem, jediné zrnko, zřejmě podle hesla ani zrno nazmar.  Vrabčáků, jak jsme jim říkali, bylo všude nepočítaně, a tak není divu, že se změnili v příměr něčeho prachobyčejného, samozřejmého, lehce dostupného, až se nakonec dostali do lidového rčení: Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. A najednou, jako když do vrabců střelí, všechno je jinak. V mnoha zemích světa se vrabci stali mizejícím druhem.  I v České republice, kde žije vrabec domácí a vrabec polní, se v posledních desetiletích jejich počet dramaticky snížil o desítky milionů.  A právě kvůli úbytku těchto zpěvných ptáků byl organizací Natura Forever Society v roce 2010 vyhlášen 20. březen jako Světový den vrabců – World Sparrow Day.  Připomínají si ho především ornitologové. Různými akcemi upozorňují širokou veřejnost na onen alarmující stav.  Například Moravský ornitologický spolek pořádá každoročně v Olomouci odpolední procházku městem, na které se účastníci dovědí mnoho zajímavostí o životě vrabců, o důvodech jejich ohrožení a také o tom, jak jim můžeme pomoci. Pokud se znovu navrátí do vesnic a měst jejich veselá čimčaráda, pokud znovu rozezní zahrady, pole, parky a ulice, bude to známka toho, že jsme pomohli přírodě a tím pádem jsme vlastně pomohli sami sobě.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Photokovar.cz

Česká republika má první tři lidi uzdravené z koronaviru.  Světýlko na konci tunelu, který se může zdát nekonečný.  Počet nakažených  ještě stoupá, ale díky opatřením, která v těchto dnech vstupují v platnost,  se křivka jistě zlomí.  Práce lékařů, ale i veškerého zdravotního personálu a dobrovolníků nese první ovoce.  Obdivuji jejich neskutečnou obětavost a úsilí, s nimiž zvládají vlnu onemocnění.  Hluboce však smekám i před lidmi dalších profesí, co se postupně zmobilizovali, aby čelili zákeřnému, neviditelnému protivníkovi, který ohrožuje naše zdraví, naše životy, Evropu, svět.  Hasiči, policisté, řidiči, sociální pracovníci, laborantky, prodavačky, to je jen zlomek z mozaiky lidských činností, které s plným nasazením udržují chod celé země.  Napomáháme mu však i my všichni, pokud jsme ukáznění, odpovědní, disciplinovaní, pokud dodržujeme karanténu a vše, co doporučuje vláda, která v těchto dnech pracuje nadoraz.   A nebude-li nám scházet někdy i nadhled a třeba také smysl pro humor, je zřejmé, že nás něco jen tak nezlomí.  Můj olomoucký kamarád Roman mi dnes poslal mail: „V neděli jsem si po vzoru Italů otevřel okno a hrál celé dopoledne do ztichlého dvora na kytaru a zpíval.  I v sousedním domě měli otevřená okna a zřejmě poslouchali.   Třeba je to moje muzicírování potěšilo.“ A pak pokračoval: „Dnes tu bylo jak po vymření.  Šel jsem do obchodu s černým nákrčníkem přes nos a prodavačku jsem uklidňoval, že nemám koronavirus, že ji jdu jen přepadnout.  Rozesmála se.  Aspoň na chvíli se pobavila. Nezávidím jim ty náročné směny.“   Nikdo to teď nemáme lehké.  Každému leží na srdci, co bude dál.  Zvláště staří a osamělí lidé jsou znepokojeni.   Světýlko na konci tunelu nám  však ode dneška ukazuje cestu do lepších časů.  Je zřejmé,  že ještě chvíli potrvá, než nastanou, ale přece jen si už můžeme trochu vydechnout –  na každý pád s rouškou.

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Ani Kolleshi, Unsplash