První zimomřivé paprsky už rozsvěcí oblohu, přichází čas, který, co svět světem stojí, je spojovaný s očekáváním, okouzlením, krásou. I mě to období vždycky nějak rozněžní. Šla jsem celá rozechvělá olomouckou ulicí Ivana Petroviče Pavlova na konečnou stanici tramvaje a těšila se z toho, jak krásní svět. Bylo pravé poledne, na všech kostelích se rozezněly zvony a já jen tak na půl oka zaregistrovala dva siláky v montérkách postříkaných od malty, kteří spěchali po úzkém chodníku proti mně. Vypadali, jako když právě zapíchli práci v lomu. Ten starší rozhazoval rozčileně rukama, a když mě míjeli, slyšela jsem, jak lamentuje: „Kurva, já se na to můžu z vysoka … jééé… už kvetou sněženky…“ zjihl nečekaně, posadil se na paty a nevěřícně zíral na jeden jediný trs sněženek, který se v trávě mezi domy třásl chladem. Mladší si podložil boky rukama, shýbl se ke kolegovi a řekl: „Hele, vole, vono už je jaro.“ Stála jsem, jako bych vrostla do země, tak mě ta chvíle, ta věta zasáhla. Najednou jsem si uvědomila, že když pod prvními zimomřivými paprsky vykvete křehká sněženka, je to stejný zázrak jako zjevení v Lourdech. Na tenoučkém stvolu se dokáže prodrat krustou hlíny a odzvonit zimě bílým kvítkem. Došlo mi však také, že toho umí mnohem víc, že hravě svede rozněžnit srdce i drsných chlapů.
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: Shutterstock.com
