Jako zázrak v Lourdech

První zimomřivé paprsky už rozsvěcí oblohu, přichází čas, který, co svět světem stojí, je spojovaný s očekáváním, okouzlením, krásou.  I mě to období vždycky nějak rozněžní.  Šla jsem celá rozechvělá olomouckou ulicí Ivana Petroviče Pavlova na konečnou stanici tramvaje a těšila se z toho, jak krásní svět.   Bylo pravé poledne, na všech kostelích se rozezněly zvony a já jen tak na půl oka zaregistrovala dva siláky v montérkách postříkaných od malty, kteří spěchali po úzkém chodníku proti mně. Vypadali, jako když právě zapíchli práci v lomu.  Ten starší rozhazoval rozčileně rukama, a když mě míjeli, slyšela jsem, jak lamentuje: „Kurva, já se na to můžu z vysoka … jééé… už kvetou sněženky…“ zjihl nečekaně, posadil se na paty a nevěřícně zíral na jeden jediný trs sněženek, který se v trávě mezi domy třásl chladem.  Mladší si podložil boky rukama, shýbl se ke kolegovi a řekl: „Hele, vole, vono už je jaro.“  Stála jsem, jako bych vrostla do země, tak mě ta chvíle, ta věta zasáhla.  Najednou jsem si uvědomila, že když pod prvními zimomřivými paprsky vykvete křehká sněženka, je to stejný zázrak jako zjevení v Lourdech. Na tenoučkém stvolu se dokáže prodrat krustou hlíny a odzvonit zimě bílým kvítkem.  Došlo mi však také, že toho umí mnohem víc, že hravě svede rozněžnit srdce i drsných chlapů.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Shutterstock.com

Buď, a nebo

Kdyby se mě bývala byla zeptala zima co jsem dělala v létě,  dočkala by se odpovědi, že jsem navštívila  Nicov.  Zavítala jsem i na další krásná místa v Česku, ale v oné malebné vesnici která leží dva kilometry od Národního parku Šumava, jsem zažila situaci, na kterou nezapomenu. V místní hospůdce, kam jsme zašli s vnukem na večeři, seděli štmgasti nad zlatavým mokem a jeden povídá druhému: „Hlavně že je ve tvé dílně zamřížované okno že by ani myš neproklouzla, ale už druhý den máš ve dne v noci pootevřené dveře.  Hotová pozvánka pro nějakého chmatáka.“ „A co mám asi dělat, když si tam postavily hnízdo vlaštovky?“ dočkal se stručné odpovědi. Vzpomněla jsem si jak v dětství na vesnici, kde jsem vyrůstala, vlaštovky stříhaly křídly povětří od jara do podzimu. Do domů  oblepených jejich hnízdy prý přinášely štěstí. Snad ho bude mít  i majitel dílny plné drahého vybavení a zloději se mu obloukem vyhnou, doufala jsem.  Za pár dnů má cesta vedla ke kamarádce do Přeštic u Plzně. Bydlí  v místech kterým říkám přeštické Beverly Hills.  Procházely jsme  tím novodobým sídlištěm tvářícím se honosně a já si všimla, že pod střechou každého domu je natažená šňůra, na které se třepetaly proužky staniolu. Co je to za divnou módu?  nešlo mi do hlavy. I já se dočkala stručné odpovědi. „To aby si tu vlaštovky nepostavily hnízdo. Podělaly by fasádu.“ Úplně jsem oněměla. „Víš kolik taková fasáda stojí?“ dodala kamarádka. Jednou mi režisér Zdeněk Troška řekl, že kdyby přišel znovu na svět, chtěl by být vlaštovkou. Snad by měl dost rozumu v hlavě a zamířil by pod správný krov,  ke správným lidem.  Snad ho budou mít i všechny vlaštovky co k nám už každým dnem přiletí přes půlku  světa.

Autor: Jaroslava Pechová

Art postřehy

Také vás někdy zaujme zdánlivá maličkost a pak ji dlouho nedostanete z hlavy? Ale co vlastně máme tou maličkostí na mysli? Vždyť přece vše souvisí se vším. Poslední malou kapkou přeteče pověstný džbán, malý kamínek dokáže spustit lavinu, jediný korálek dotvoří pestrobarevnou mozaiku. Dívám se kolem sebe a ze zdánlivých maličkostí skládám mozaiku života.  Pokud i vás, milí čtenáři, upoutá zdánlivá maličkost, rozdělte se o ni s našimi čtenáři.   

Své postřehy můžete posílat na  redakce@artstarvip.cz  

Nebo také do zprávy na naší facebookové stránce ARTSTAR V.I.P.

Autor: Jaroslava Pechová