Rubrika: Art historie

V pondělí 21. června 2021 uplynulo přesně 400 let od chvíle, kdy se Staroměstské náměstí v Praze zbarvilo krví 27 českých pánů, rytířů a měšťanů.  Událo se zde děsivé divadlo, nebývale krutá tečka za sérií událostí, které začaly defenestrací 23. května 1618 a skončily 8. listopadu 1620 porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře.  Popravu nařídil Ferdinand II. Štýrský, císař římský, král český, uherský, chorvatský a arcivévoda rakouský.  Fanaticky věřícímu katolickému panovníkovi, ač osobně nepříliš politicky schopnému, se povedlo definitivně upevnit vládu svého rodu v soustátí českých, rakouských a uherských zemí. Zlomil zde stavovskou monarchii a položil základy absolutismu v habsburské říši.  Stalo se tak díky vítězství nad povstaleckými českými stavy, po kterém následovala doba bezohledné rekatolizace Čech a Moravy, spojená s ohromnými konfiskacemi a rozkrádáním majetku velké části české šlechty a měst, a také masovou emigrací protestantských šlechticů a měšťanů do ciziny.  S hlavními předáky stavovského povstání se vypořádal nekompromisně –  nechal  je popravit.  Ne nadarmo si za tento počin vysloužil přídomek „krvavý“.  Odsouzení se o svém krutém osudu dozvěděli pouhý den před popravou.  Zvrátit ho již nebylo možné. Nepomohly hrozby ani prosby rodin.  Krvavého představení se ujal slavný český kat Jan Mydlář a jeho pacholci.  Pod dohledem nastoupených vojáků a na tribuně usazených soudců začala poprava 21. června 1621 již v pět hodin ráno. Exekuci, která neměla do té doby na našem území obdoby, zahájil výstřel z děla.  Za troubení polnic a tlukotu bubnů přicházeli odsouzenci na popraviště podle svého společenského postavení.  Nejprve tři páni, poté sedm rytířů a nakonec sedmnáct měšťanů.  Dvacet čtyři vzbouřenců bylo setnuto.  Kat během exekuce ztupil čtyři meče. Tři měšťané skončili s oprátkou na krku. Nejhůře dopadl Ján Jesenius, známý též jako Jan z Jesenu či Jan Jesenský. Tohoto lékaře, politika a filozofa zbavili před exekucí jazyka.  Důvodem byl jeho spis s výmluvným názvem „Může být tyran svržen lidem?“  Po popravě jej rozčtvrtili a vpletli do kola.  Čtyřhodinová exekuce před rozvášněným davem byla hlavně děsivým a šokujícím představením, které mělo za úkol dokázat Evropě, že by si s Habsburky neměla zahrávat.  Zúčtování na popravišti však mělo ještě pokračování. I živým muselo být jasné, jak končí vzpoura proti císařskému majestátu. Proto bylo dvanáct uťatých hlav vystaveno na Staroměstské mostecké věži.  Šest směrem k řece, šest ke Klementinu. Visely tam více než deset let. Jen hlavu hraběte Jáchyma Ondřeje Šlichta povolil císař na naléhání vdovy po roce sundat.

Krvavým ortelem nad rebely dosáhl Ferdinand II. svého cíle. Opozice upustila od všech snah sesadit vládnoucí rod. Habsburkové si udrželi korunu a moc další tři století.

Místo, kde stálo popraviště, je označeno bílými kříži v dlažbě. Původně jich bylo 27, stejně jako popravených českých pánů.  Po letech k nim však přibyl ještě jeden, k uctění památky Martina Fruweina z Podolí, který před popravou spáchal sebevraždu a sťat byl posmrtně.  Po Staroměstském náměstí prochází dnes nekonečné zástupy Pražanů i návštěvníků ze všech koutů země i světa. Těší se krásami Prahy a svobodně tu dýchají.  Kolik z nich si zde asi vzpomene na české pány, kteří tady vydechli před čtyřmi sty roky naposled?

Z archivních pramenů zpracovala Jaroslava Pechová

Celé druhé pololetí roku 1936 velitel četnického oddělení v Českých Budějovicích, major František Doležal, se znepokojením sledoval zvyšující se počet případů vyloupení pokladen, jejichž pachatelé nebyli zjištěni.

V pondělí 13. července 1936 ráno bylo četnické stanici Kamenný újezd v politickém okrese České Budějovice oznámeno vyloupení pokladny obecního úřadu v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic. Velitel četnické stanice, vrchní strážmistr Emil Hrdlička, zjistil, že k vloupání došlo již v noci ze soboty na neděli a že kromě vloupání do obecního úřadu došlo téže noci také k vloupání do dílny místního kováře, jemuž však nic nebylo odcizeno.

O necelý měsíc později, v pondělí 10. srpna 1936, hlásila četnická stanice Lišov v politickém okrese České Budějovice telefonicky českobudějovické četnické pátrací stanici vyloupení pokladny Okresní hospodářské záložny v Lišově.

Hlídka pátračky vedená zástupcem jejího velitele, praporčíkem Karlem Machartem, zjistila, že ke vloupání do záložny došlo již v noci ze soboty na neděli.

Kromě toho v Lišově přítomné hlídce pátrací stanice oznámil místní zámečník vloupání do své dílny. Pachatel činu rozházel zámečníkovo nářadí, avšak nebylo zjištěno, že by se z dílny cokoliv ztratilo.

V neděli 9. září 1936 ráno nahlásil místní obchodník Ladislav Pilbauer četnické stanici ve Čtyřech Dvorech v politickém okrese České Budějovice vyloupení pokladny ve svém obchodě.

Na místě činu hlídka pátrací stanice opětovně vedená praporčíkem Machartem zajistila mimo jiné i několik kusů obyčejného kovářského nářadí, jímž byla pokladna vyloupena, a které zde pachatel činu zanechal.

Následujícího dne opětovně hlásila čtyřdvorská četnická stanice českobudějovické pátračce vloupání do dílny místního kováře.

Strážmistr Alois Macháček, který byl předchozího dne ve Čtyřech Dvorech, zjistil, že nářadí odcizené v kovářské dílně bylo použito k vyloupení pokladny u obchodníka Pilbauera. Podle způsobu provedení se dalo předpokládat, že se jedná o čin nějakého začátečníka, který nemá ani vlastní nářadí.

Do pátrání po lupičích pokladen působících v českobudějovickém politickém okrese zapojil major Doležal, po dohodě s okresním četnickým velitelem, štábním kapitánem výkonným Janem Mandou, kromě pátračky, i všechny četnické stanice v politickém okrese.

Českobudějovičtí četníci

Kancelářský pomocník českobudějovické pátračky, štábní strážmistr Ladislav Dvířka, začal vést přehled v poslední době vyloupených pokladen.

Do přehledu zahrnul i případ vyloupené pokladny v knihtiskárně „Družstvotisk“ v Třeboni, k němuž došlo v noci na čtvrtek 13. srpna 1936, a téže noci bylo v Třeboni provedeno také vloupání do dílny místního koláře, při kterém však nebylo vůbec nic odcizeno.

V noci na středu 21. října 1936 vyplašil obchodník Pilbauer ve Čtyřech Dvorech muže ve vojenském stejnokroji, jenž se mu vloupal do jeho obchodu a pokusil se o opětovné vyloupení pokladny. Na místě bylo jako v prvním případě nalezeno nářadí, které bylo opět odcizeno v dílně místního kováře.

Pátrání se nyní zaměřilo do vojenských kasáren ve Čtyřech Dvorech. Přes veškeré úsilí pracovníků českobudějovické pátračky se nepodařilo mezi zde sloužícími vojáky vypátrat pachatele opakovaného vloupání do kovářské dílny a do obchodu Ladislava Pilbauera.

Případy vyloupených pokladen ve služebním obvodu českobudějovické četnické pátrací stanice se však dále množily.

V noci na středu 11. listopadu 1936 došlo k vyloupení pokladny Okresní nemocenské pojišťovny v Třeboni. Četnická stanice Třeboň v sídle okresního politického úřadu hlásila také vloupání do dílny místního kováře.

Hlídka pátrací stanice z Českých Budějovic zjistila stejný způsob napadení pokladny jako v předchozích případech.

V kovářské dílně bylo zjištěno, že si kasař pouze vypůjčil kovářovo nářadí, a po činu jej zase beze zbytku vrátil na své místo.

Praporčíku Machartovi začaly zjištěné informace dávat smysl. Vzpomněl si, že v odborném pátracím kursu, který absolvoval v roce 1935 u Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze, byly rozebírány případy lupiče pokladen Rouska, který se v době své vojenské služby v Čáslavi během vycházek dopouštěl vloupání a vylupování pokladen. Tehdy se četníkům z kutnohorské četnické pátrací stanice vymlouval, že vycházky na propustku na 24. hodinu trávil u své milenky. Jelikož nemohl mít vlastní kasařské náčiní, vloupal se vždy nejdříve do místní kovářské či zámečnické dílny, kde si opatřil nářadí k vyloupení pokladny, a následně jej po vyloupení pokladny do dílny vracel.

Ve svém poznámkovém sešitě z kursu praporčík Machart našel poznámky k činnosti Antonína Rouska narozeného roku 1905 a domovsky příslušného do Dobrošova v politickém okrese Náchod.

Postupně se praporčíku Machartovi podařilo zjistit, že Rousek po odpykání posledního trestu, který mu znemožnil vykonání prezenční vojenské služby, tuto momentálně dosluhuje u 1. pěšího pluku Mistra Jana Husi v Jindřichově Hradci.

Automobil českobudějovické pátrací stanice ihned odjel do Jindřichova Hradce. Zde skutečně vojín Rousek vykonával prezenční vojenskou službu. Pro výkon uložených trestů ji nemohl vykonat v nižším věku jako jeho vrstevníci.

Českobudějovická pátračka získala přehled vojínu Rouskovi udělených propustek, které si žádal, vzhledem k údajným návštěvám své milenky, na 24. hodinu. Ze seznamu bylo zřejmé, že většina propustek byla udělena na sobotní večer.

S velením posádky bylo dojednáno, že českobudějovická pátrací stanice bude vždy informována o vojínu Rouskovi udělených propustkách.

Štábní strážmistr Dvířka při srovnání přehledu vyloupených pokladen s datumy vojínu Rouskovi udělených propustek zjistil, že se naprosto shodují!

Major Doležal pečlivě sledoval postup pátrání po neustále spravedlnosti unikajícím lupiči pokladen.

Fotografie lupiče pokladen, toho času vojína Antonína Rouska, byly rozmnoženy a rozeslány s přípisem podepsaným velitelem četnického oddělení, majorem Františkem Doležalem, na všechny četnické stanice ve služebním obvodu českobudějovické pátračky. Jednalo se o politické okresy České Budějovice, Týn nad Vltavou, Jindřichův Hradec, Třeboň, Kaplice a Český Krumlov.

V sobotu 28. listopadu 1936 po poledni byla českobudějovická pátračka telefonicky jindřichohradeckou vojenskou posádkou informována o propustce udělené vojínu Rouskovi. Přesto, že automobil pátračky okamžitě vyrazil do Jindřichova Hradce, vojín Rousek stačil opustit vojenská kasárna ještě před příjezdem hlídky pátračky.

V neděli 29. listopadu 1936 dopoledne hlásila pátračce do Českých Budějovic četnická stanice Trhové Sviny v politickém okrese České Budějovice vloupání do zámečnické dílny.

Jelikož se dalo předpokládat, že se jedná o Rouskovu práci, vyjela na místo hlídka pátračky i přes to, že ze zámečnické dílny vůbec nic nezmizelo. Pachatel si zde pouze vypůjčil několik kusů nářadí, které opět v pořádku vrátil. Bylo nepochybné, že v Trhových Svinech vzala za své pod Rouskovýma rukama další pokladna.

V pondělí ráno již mělo četnictvo jasno. V noci ze soboty na neděli byla vyloupena pokladna poštovního úřadu v Trhových Svinech!

S vojenskou posádkou v Jindřichově Hradci bylo dojednáno, že příští propustku dostane vojín Rousek v sobotu 5. prosince 1936, samozřejmě do 24 hodin.

Českobudějovické četnictvo nezaháleno. Všechny četnické stanice byly opětovným přípisem velitele četnického oddělení, majora Doležala, informovány a nabádány k maximální vnímavosti a připravenosti k zásahu.

Major Doležal v rozporu se Služební instrukcí pro četnictvo, na základě opakovaného naléhání velitele pátrací stanice, vrchního strážmistra Františka Zemana, a jeho zástupce, praporčíka Macharta, připustil, aby dva muži z českobudějovické pátračky v občanském oděvu se služebním automobilem sledovali pohyb vojína Rouska propuštěného z kasáren do 24. hodiny.

Antonín Rousek se po opuštění kasáren vydal na jindřichohradecké nádraží a odcestoval vlakem do Českých Budějovic. Zde přesedl a pokračoval směrem na Český Krumlov, do kterého však již nedojel a ztratil se z dohledu četníků. Do kasáren se vrátil jako vždy ve stanoveném čase.

Četníkům bylo naprosto jasné, že se Rousek opět dopustil vyloupení nějaké pokladny.

Když v neděli 6. prosince 1936 telefonovala na pátračku četnická stanice Křemže v politickém okrese Český Krumlov, tak bylo jasno. V noci ze soboty na neděli došlo k vyloupení pokladny v hostinci v Holubově u Českého Krumlova.

Velitel četnického oddělení, major Doležal, již nehodlal dále čekat na další Rouskem vyloupenou pokladnu a rozhodl o jeho zatčení českobudějovickou pátrací stanicí.

V pondělí 7. prosince 1936 krátce před polednem byl českobudějovickou pátračkou v Jindřichově Hradci zatčen 31 roků starý vojín Antonín Rousek. Svému zatčení se velmi podivoval. To však na četníky neplatilo a převezli jej do kanceláře českobudějovické pátračky.

Při výslechu vedeném vrchním strážmistrem Zemanem a praporčíkem Machartem na otázku, kde trávil svůj čas, když na propustku opustil kasárna uvedl, že u své milenky. Jelikož se jedná o vdanou a spořádanou ženu, nemůže z pochopitelných důvodů uvést, o koho se jedná.

Rouskovo tvrzení nikdo nerozporoval. Byl však dodán do vazby ve věznici krajského soudu v Českých Budějovicích. U v minulosti třináctkrát soudně opakovaně trestaného pro zločiny krádeže za vyloupení pokladen, zločin loupeže a zločin veřejného násilí proti vrchnostenské osobě řemeslného zločince z povolání zapírání nebylo nic divného. Jednalo se o protřelého kriminálníka, který si odpykal několik trestů v rozmezí tří až pěti let.

Štábní strážmistr Dvířka vypracoval seznam obsahující celkem čtrnáct případů, u nichž byl jako pachatel důvodně podezřelý Antonín Rousek. Kromě případů z vlastního obvodu pátračky zde byl zahrnut i případ vyloupení pokladny u firmy Suchánek v Benešově u Prahy, spadajícím do působnosti sousední četnické pátrací stanice v Táboře.

Po několika výsleších, při nichž Rousek zprvu zapíral, byl prozatím postupně usvědčen z deseti případů vyloupených pokladen s celkovou způsobenou škodou přesahující 20.000 korun.

Na své loupeživé výpravy vyrážel poté, co mu byla udělena propustka na 24. hodinu. Většinou k případům docházelo v noci ze soboty na neděli.

Obdobnou činnost Antonín Rousek prováděl v letech 1927 a 1928 v Čáslavi, kde vykonával vojenskou službu.

Bylo nade vší pochybnost jasné, že Rouskova prezenční služba bude opět výkonem uloženého trestu prodloužena, pokud mu ovšem nebude uložen, kromě trestu těžkého žaláře, i trest vyloučení z armády.

Velitel českobudějovického četnického oddělení při slavnostní vánoční tabuli pronesl, že Rouskovo dopadení a usvědčení je pro něho tím nejlepším vánočním dárkem.

Vánoce v četnických kasárnách

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle nedávno vydané knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Slovo „erfolg“ bylo pro příslušníka četnického sboru doslova zaklínadlem a prokletím zároveň. Kýžený „úspěch“, to byla věc, pro niž byl četník nucen a mnohdy i ochoten doslova vypustit duši. Kniha obsahuje půl kopy povídek popisujících případy vážné, veselé, ale i případy pro četníka samotného s tragickým koncem, které řešilo četnictvo na našem území v období monarchie, republiky a za okupace.

Obálka knihy Četnické erfolgy

Pro ilustraci uvádíme jednu ze třiceti povídek z uvedené knihy

ROZSÁHLÉ PÁTRÁNÍ

V neděli 6. listopadu 1938 probudil velitele třímužové četnické stanice Stěžery v politickém okrese Hradec Králové, vrchního strážmistra Václava Šance, zvonek umístěný na budově četnických kasáren. Když se vrchní strážmistr podíval na hodinky, tak zjistil, že je krátce po 22. hodině, a to znamená, že spal pouze několik málo minut.

Před budovou četnických kasáren stál osobní automobil a u něho muž, který četníkovi oznamoval, že u Stěžírek byla spáchána vražda.

Vrchní strážmistr se kvapně ustrojil a vpustil muže dovnitř budovy. Muž se představil jako obchodník Josef Balcar. Cestoval spolu se svými dvěma známými, které vezl z obce Probluz do Hradce Králové.

Před Stěžírkami spatřili v příkopu sjeté vozidlo s naplno rozsvícenými světly. Když přijeli blíže, tak zjistili, že motor vozidla je zapnut a za volantem se nachází zastřelený řidič. Zanechal tedy své známé u vozidla a jel případ oznámit četnictvu.

Vzhledem k tomu, že motor automobilu běžel, dalo se předpokládat, že k činu došlo nedlouho před tím. Aby neztrácel čas a pachatel měl co nejmenší náskok, nahlásil velitel stěžerské četnické stanice případ četnické pátrací stanici v Hradci Králové.

Poté se dostrojil, vyzbrojil a vydal se za použití automobilu obchodníka Balcara na místo činu. Cestou se ještě zastavili v bydlišti pro podřízeného štábního strážmistra Stanislava Špalka.

Zběžnou prohlídkou bylo zjištěno, že řidič automobilu byl zezadu zastřelen přes sedadlo do těla, jeho smrt zřejmě nastala záhy po zásazích. Automobil byl po sjetí do příkopu poškozen tak, že nebyl schopen další jízdy. Z tohoto důvodu pachatel zanechal vůz na místě a utekl.

Po příjezdu služebního automobilu královéhradecké pátračky byl vůdcem služebního psa, štábním strážmistrem Josefem Ambrožem, uveden na stopu pachatele služební pes německý ovčák Kord.

Přítomný velitel pátrací stanice, vrchní strážmistr Vilém Exnar, s fotografem, štábním strážmistrem Bedřichem Pomezným, provedli podrobnou prohlídku řidičova oděvu a automobilu. Vzhledem k tomu, že u zastřeleného řidiče nebyly nalezeny žádné doklady ani peníze, bylo nepochybné, že se jednalo o loupežnou vraždu.

Služební pes Kord dovedl svého pána doprovázeného štábním strážmistrem Špalkem polní cestou a vypracoval pachovou stopu v délce tří kilometrů do sousední obce Těchlovice, kde ji na návsi, na níž se zřejmě pohybovalo více osob, ztratil. Přes opakovanou snahu vůdce služebního psa se Kordovi nepodařilo pokračování stopy pachatele navětřit, neboť se do Těchlovic sbíhaly tři silnice z okolních obcí.

O 23. hodině bylo na královéhradeckou pátrací stanici telefonicky četnickou stanicí Libčany v politickém okrese Hradec Králové oznámeno, že krátce po 21. hodině byl dvěma neznámými muži na silnici u Lhoty pod Libčany po krádeži motocyklu při pronásledování pachatelů krádeže postřelen do břicha kovář Václav Gregor z Urbanic.

Pohotovostní četník pátračky, štábní strážmistr Josef Jiroušek, po druhém závažném případu v tak krátké době za sebou, probudil velitele královéhradeckého četnického oddělení, majora Václava Holého, majícího byt přímo v četnických kasárnách.

Major Holý okamžitě zalarmoval královéhradecký četnický pohotovostní oddíl, všechny četnické stanice v politických okresech Hradec Králové a Pardubice, a požádal o součinnost i sousední četnické pátračky z Jičína, Kutné Hory a z Náchoda.

ČE 56 – Motorizované četnictvo

Sám se po ustrojení vydal autokarem pohotovostního oddílu na místo vraždy řidiče automobilu, aby osobně řídil pátrání po prchajících ozbrojených pachatelích.

Po vyhodnocení dosud zjištěných informací bylo nepochybné, že se jedná o činy týchž pachatelů, kteří po zavraždění řidiče, jehož vozidlo se stalo po sjetí do příkopu k další jízdě nepoužitelné, dali na útěk k obci Těchlovice, a odtud zřejmě pokračovali směrem na Libčany a na útěku postřelili ve Lhotě pod Libčany Václava Gregora, jenž jim chtěl zabránit v krádeži svého motocyklu, který používají k útěku.

Pátrání soustředěného četnictva značně ztěžovala hustá mlha. Použití služebního psa Korda bylo vzhledem k tomu, že pachatelé odjeli odcizeným motocyklem po silnici směrem na obec Osice, již bezúčelné.

Okolo 2. hodiny ranní 7. listopadu 1938 objevila čtyřčlenná hlídka královéhradeckého četnického pohotovostního oddílu v příkopu u silnice nedaleko obce Stéblová odhozený motocykl, který měl ještě teplý motor.

Za chvíli poté zastihli titíž četníci na železniční zastávce Stéblová stojící dvojici mladých mužů.

Se zalícenými karabinami, připravenými k okamžité střelbě, byli oba mladíci prohledáni. Jelikož u nich byly při osobní prohlídce nalezeny tři revolvery, byli prohlášeni za zatčené.

Kromě zbraní byla u staršího z nich nalezena peněženka s částkou 2 185 K, doklady k automobilu patřící Ladislavu Zemanovi z Pardubic a Vůdčí list vystavený okresním úřadem v Pardubicích na jméno Václav Mareček.

Poté bylo zjištěno, že se jedná o sourozence Wasserbauerovy domovsky příslušné do nedaleké obce Krásnice v politickém okrese Hradec Králové. Starší z nich 27letý Josef a 21 roků starý František.

Díky zajištěným dokumentům se ještě nad ránem podařilo zjistit, že poškozený automobil náleží pardubickému autodopravci Ladislavu Zemanovi, a tento byl řízen jeho zaměstnancem, 36 roků starým Václavem Marečkem, který byl bratry Wasserbauerovými zákeřně zastřelen a oloupen.

Rozsáhlé pátrání soustředěného četnictva bylo poté, co bylo potvrzeno, že motocykl nalezený bez paliva v příkopě silnice u obce Stéblová, patří kováři Gregorovi, jeho velitelem majorem Holým, odvoláno.

Motocykl, jenž byl odcizen před hostincem v Libčanech Václavu Gregorovi, který krádež zpozoroval. Na druhém motocyklu, řízeném pekařem Rudolfem Paulem, začali zloděje pronásledovat po silnici do sousední Lhoty pod Libčany. Ti po nich začali mezi obcemi střílet a zranili kováře Gregora. Při snaze vystřelit i na pekaře Paula zbraň naštěstí selhala.

Proto v pronásledování dvojice zlodějů ustali a zraněný Gregor byl dopraven do veřejné okresní nemocnice v Hradci Králové, kde byl okamžitě operován. Střelné zranění břišní dutiny Václava Gregora naštěstí nezasáhlo životně důležité orgány.

Následovalo ohledání těla zavražděného řidiče soudní komisí, vyslanou okresním soudem v Hradci Králové, a dne 8. listopadu byla provedena soudní pitva, při které bylo konstatováno, že Václav Mareček byl zastřelen dvěma výstřely zezadu do těla, přičemž jedna ze střel zasáhla srdce. Smrt muže tudíž nastala zakrátko poté.

K zajištěným revolverům královéhradecká pátrací stanice zjistila, že byly odcizeny v noci z pátku na sobotu 5. listopadu 1938 v puškařském závodě firmy Holeček v Hradci Králové.

Zatčení byli dodáni do vazby krajského soudu v Hradci Králové. Při jejich výsleších bylo velitelem pátračky zjištěno, že automobil si v neděli vpodvečer najali v Pardubicích k cestě do Hradce Králové. Starší z bratrů, Josef, si chtěl opatřit automobil k pořádání loupeživých výprav po kraji. Po dvou týdnech se totiž měl v úmyslu oženit a hodlal přinést věnem do manželského svazku 16.000 korun.

Poté, co Josef Wasserbauer zasáhl dvěma výstřely zezadu řidiče Marečka, ten v bolesti stočil auto do příkopu, díky čemuž se poškodilo a stalo se tak nepojízdným. Proto zavražděného oloupili o všechny věci a dali se na útěk, při kterém odcizili alespoň motocykl a při pronásledování majitelem ho střelbou zranili, díky čemuž ustal v jejich dalším pronásledování.

Podle sdělení řidičovy manželky u sebe Václav Mareček vždy nosil částku okolo dvou tisíc korun a doklady své a doklady k používanému vozidlu zaměstnavatele.

Opakovaně v minulosti trestaný Josef svedl činy spáchané ve večerních hodinách dne 6. listopadu 1938 na zločinnou dráhu svého při nich přítomného mladšího bratra Františka, který byl až dosud bezúhonným.

Na podzim roku 1933 byl Josef Wasserbauer dopaden poté co u Ždánic střílel na četníky a jednoho z nich dokonce postřelil. Byl stíhán pro vykradení řady firem a výkladních skříní obchodů. Používal jízdní kolo, na kterém se velmi rychle se přesunoval z místa na místo. Působil na Královéhradecku a Pardubicku. Při zadržení u sebe měl lupičské náčiní. Za tyto činy byl potrestán dvouletým těžkým žalářem.

Strojní zámečník Josef Wasserbauer byl na základě pečlivé práce kancelářského pomocníka královéhradecké pátračky, strážmistra Vladislava Richarda Jarého, postupně usvědčován i z dalších trestných činů, jednalo se o zločin žhářství a zločiny krádeží a loupeží. Dále se ve dnech 27. května a 4. června 1938 opakovaně dopustil vloupání do hangáru Východočeského aeroklubu v Pardubicích, ze kterého odcizil větší množství různého nářadí.

ČE 57 – Kancelářský pomocník ČPS Hradec Králové

Krátce po zatčení se Josef Wasserbauer ve věznici krajského soudu v Hradci Králové pokusil o sebevraždu oběšením, v čemž mu bylo dozorci na poslední chvíli zabráněno.

V sobotu 21. října 1939 byli bratři Wasserbauerové odsouzeni chrudimskou porotou pro zločin úkladné vraždy loupežné a nedokonané vraždy prosté, zločin žhářství a zločin krádeže, Josef ke trestu smrti provazem a mladší František ke trestu dvaceti let těžkého žaláře. Josef trest přijal a František si vyžádal třídenní lhůtu na rozmyšlenou.

Sebevražedný pokus Josef Wasserbauer opakoval i v polovině listopadu 1939, kdy se pokusil oběsit na stočeném spodním prádle. Ze smyčky ho na základě upozornění spoluvězni opět vysvobodila přivolaná stráž. Od té doby byl jak ve dne, tak i v noci, stráží, ale i spoluvězni, nepřetržitě hlídán. Z důvodu sebepoškozování vpíchnutím jehly do hrudníku byl dopraven do chrudimské veřejné nemocnice, kde bylo roentgenem skutečně zjištěno, že se v jeho těle nachází delší zapíchnutá jehla. K operaci však nebylo z bezpečnostních důvodů přistoupeno, jelikož vězni nehrozilo okamžité nebezpečí. Kromě toho si opakovaně hodil do očí prach z inkoustové tužky, čímž si způsobil silný oční zánět. O udělení milosti však Josef Wasserbauer nepožádal.

V pátek 11. října 1940 v 6 hodin 32 minut byl na dvoře věznice krajského soudu v Chrudimi ve věku 29 let zločinec Josef Wasserbauer popraven.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané před několika dny  nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Z Karlova náměstí směrem k Jiráskovu mostu v Praze směřuje Resllova ulice, kde stojí pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje. Poskytl  útočiště skupině příslušníků československého zahraničního odboje vyslaných do Protektorátu Čechy a Morava z Velké Británie. Podíleli  se na realizaci atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Po úspěšném dokončení operace s krycím názvem Anthropoid dne 27. května 1942 Němci rozpoutali odvetné represivní akce a po atentátnících neúnavě pátrali. V chrámové kryptě je ukryl předseda starších české pravoslavné církve  Jan Sonnevend a pravoslavný farář ThDr. Vladimír Petřek. Po 10. červnu, kdy Němci vypálili obec Lidice, muže zastřelili, ženy poslali do koncentračního tábora Ravensbrück  a některé děti vybrali na poněmčení a deportovali je do Říše na převýchovu,  ostatní  poslali do nacistického vyhlazovacího tábora v polském Chelmnu, biskup Gorazd rozhodl, že parašutisté musí změnit místo úkrytu. Ale Karel Čurda,  jeden z parašutistů z výsadku Out distance,  později konfident gestapa, za vidinu finanční odměny jejich úkryt prozradil fašistům dříve, než skupina mohla uniknout.  Dne 18. června byl  kostel obklíčen osmi sty  příslušníky SS a  gestapa,  kteří měli rozkaz dostat parašutisty živé.  Ti se však nehodlali vzdát.  Tři na hlídce v horní části chrámu bránili chrámovou loď a kůr celé dvě hodiny.  Jejich odpor  byl zlomen až když  jim došly náboje. Poslední  si nechali pro sebe. Němci ale zpočátku netušili, že se v  kostele ukrývá  více parašutistů. Na stopu je údajně přivedl objev čtvrtého obleku na empoře a došlo jim, že nepatří nikomu z mrtvé trojice. Když pak gestapo odhalilo zamaskovaný vstup do krypty, následovalo její dobývání.  Zbývající čtyři parašutisté ukrytí uvnitř  však také bojovali statečně. Němci po marných útocích přivedli  do chrámu Karla Čurdu a ten prý do krypty volal: „Kamarádi, vzdejte se! Nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo!“ Parašutisté zareagovali palbou a na další výzvy odpověděli:  „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“  Také oni poslední kulkou ukončili své životy.  Nerovný boj trval celých osm hodin.  Pak střelba ustala.  Sedm statečných –  atentátníci Jan Kubiš a Jozef Gabčík a parašutisté z dalších diverzních operací  Adolf Opálka, Josef Valčík,  Josef Bubeník, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc,  v kostele sv. Cyrila a Metoděje vydechli naposled.  Později však o život přišlo i třináct členů pravoslavné církve. Biskup Gorazd se pokusil vzít veškerou zodpovědnost za ukrývání parašutistů na sebe aby zachránil své kolegy, ale nakonec  kromě něho skončili na popravišti i biskupova manželka a sekretářka, kostelník s manželkou a dcerou a další členové sboru a katedrální kongregace pravoslavné církve, včetně Jana Sonnevenda a Vladimíra Petřeka. V roce 1995  byl na počest  parašutistů,  biskupa Gorazda a ostatních členů pravoslavné církve otevřen pod chrámem v Resslově ulici Národní památník hrdinů heydrichády – místo smíření.  Z vnější strany chrámu i v interiéru na zábradlí a na podlaze kůru jsou dodnes patrné zářezy od střel z německých zbraní.  Připomínají nerovný boj,  který se tu odehrál  mezi příslušníky SS a gestapa a sedmi československými parašutisty.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

Co všechno se dá za peníze koupit, co všechno lze zpeněžit?  I děs, hrůzu, slzy, bezmoc, bolest, zoufalství a smrt? Celá zaskočená hledím na kalendář, který na rok 2021 vydalo nakladatelství Naše vojsko s názvem Osobnosti třetí říše, a nevěřím svým očím.  „To není propagace nacismu, to je byznys,“ slyším z televizní obrazovky vysvětlení zástupce onoho nakladatelství a nechce se mi věřit ani svým uším. Copak je možné, že by si takový kalendář někdo koupil, aby na něj z jednotlivých listů každý den zírali váleční zločinci, kteří jsou ztělesněním neštěstí a zmaru? Adolf Hitler, Reinhard Heydrich, K. H. Frank.  Jména z galerie lidských zrůd jsem nevybrala náhodně.  Právě tato trojice před sedmdesáti osmi roky  spustila krvavou mašinérii v Lidicích.  Z Wikipedie, archivů a tisku jsem poskládala obraz této tragédie, abychom nezapomněli…

Dne 9. června 1942 vydal Adolf Hitler rozkaz k vyhlazení středočeské vesnice Lidice jako odplatu za atentát československých parašutistů, vyslaných z Velké Británie, na Reinharda Heydricha, nejvyššího představitele okupační moci v protektorátu, který se hodlal stát katem českého národa. Hitler likvidací Lidic pověřil K. H. Franka. Ten na hrůzný průběh událostí osobně dohlížel a dokonce ho nechal nafilmovat.

Ve středočeské obci Lidice se 9. červen 1942 nelišil od ostatních dnů. Až k večeru sem našla cestu zkáza, když vesnici obklíčily jednotky SS a německá policie a obec neprodyšně uzavřely.  Po půlnoci Němci začali obyvatele vyhánět z jejich domovů. Ženy s dětmi nahnali do místní školy, muže a chlapce starší patnácti let do sklepa a chléva Horákova statku. Ráno za úsvitu lidické muže vyváděli nejprve po pěti a poté po deseti na popravu ke zdi Horákovy stodoly obložené slamníky a matracemi, aby se od ní neodrážely střely. Nejmladšímu bylo pouhých čtrnáct, nejstaršímu osmdesát čtyři let. Symbolem lidskosti a hrdinství se stal třiasedmdesátiletý lidický katolický kněz Josef Štemberka, který všem poskytoval poslední duchovní útěchu. Odmítl milost z rukou nacistů a dobrovolně se jako poslední postavil před popravčí četu. Na zahradě Horákova statku Němci zavraždili sto sedmdesát tři mužů.  Další zastřelili po jejich návratu z práce a o šest dnů později byl na střelnici v pražských Kobylisích zastřelen i Josef Doležal. Ten byl nejdříve odvezen s lidickými dětmi do Lodže, ale tam Němci zjistili, že je starší patnácti let, a tak putoval zpátky, aby také on skončil na popravišti. Lidické děti se svými matkami byly 10. června brzy ráno odvezeny na nákladních autech do tělocvičny kladenského gymnázia. O dva dny později je Němci matkám násilně odebrali a pečlivě zkoumali, nakolik jsou z rasového hlediska vhodné k převýchově. Část dětí vybrali na poněmčení, ostatní poslali nejprve do Lodže a později do nacistického vyhlazovacího tábora v polském Chełmnu, kde byly otráveny výfukovými plyny ve speciálně upravených autech. Následně sem bylo na smrt posláno ještě jedno z dětí, původně vybrané k poněmčení. Většina lidických žen se se svými dětmi už nikdy neshledala. Sto osmdesát čtyři žen čekala deportace do koncentračního tábora Ravensbrück. V následujících měsících sem bylo dodatečně posláno i dvanáct žen, které byly v době lidické tragédie těhotné.  Němci je ve vězení nechali porodit, aby i jim novorozené děti odebrali.

Po válce se zpět do vlasti vrátilo jen sto čtyřicet tři lidických žen a pouze sedmnáct dětí, které se po obrovském dvouletém úsilí podařilo najít v německých rodinách a ústavech. Oběťmi nacistického vraždění se stalo celkem tři sta čtyřicet lidických občanů: sto devadesát dva mužů, šedesát žen a osmdesát osm dětí. Němci věřili, že Lidice, ve kterých před válkou žilo pět set tři obyvatel, vymažou z paměti národa a povrchu země.  Už dopoledne osudného dne byla vesnice liduprázdná a Němci začali s rabováním a pak pleněním obce. Německá důslednost nabyla naprosto obludných rozměrů. Všech sto čtyři domů, školu, barokní farní kostel sv. Martina a faru polili benzínem a podpálili, následně pomocí trhavin vyhodily do povětří.  Na demolování vesnice se denně podílela stovka mužů Říšské pracovní služby. Likvidační četa se nezastavila ani před zničením hřbitova.  Vykopali všechny rakve a ostatky rozvezli na neznámá místa.  I stromy, mimo jediné hrušně nedaleko potoka, o které se mylně domnívali, že je uschlá, vykáceli. Podhorův rybník zavezli sutí a na několika místech posunuli koryto potoka, aby nic nezůstalo na svém místě. Lidice měly být dokonale srovnány se zemí a jméno obce vymazáno z map.  Zločinné vyhlazení Lidic však svou důkladností a chladnokrevností pobouřilo celý svět. Města a obce se například v  Mexiku, Brazílii a USA přejmenovávaly na Lidice na protest proti nacistickému zločinu, jménem Lidice byly křtěny i právě narozené děti. Pod jménem Lidice bojovaly československé tanky na východní i na západní frontě a také letadla nad kanálem La Manche v bitvě o Británii.  Britští horníci založili hnutí  Lidice shall live – Lidice budou žít – a zorganizovali sbírku na obnovu obce. Lidice se staly v očích světové veřejnosti symbolem boje proti německému nacismu. Osud Lidic však nebyl ojedinělý. K masakrům civilistů docházelo za druhé světové války po celé Evropě. Připomeňme  francouzskou obec Oradour-sur-Glane, vyhlazenou ve stejný den o dva roky později než české Lidice, Kortelisy a Český Malín na Ukrajině, Chatyň v Bělorusku, Čenstochovou v Polsku,  Marzabotto v Itálii, Distomo a Kondomari v Řecku, Ostrý Grúň a Kľak na Slovensku, či české Ležáky, moravské vesnice Javoříčko a Prlov. Vzpomeňme i na dnešní Bělorusko, kde Němci za války zavraždili přes dva miliony lidí a zničili přes pět tisíc vesnic a osad. Symbolem se stala Chatyň, kde bylo zaživa upáleno sto čtyřicet devět obětí, z toho sedmdesát pět dětí.  Na Ukrajině Němci zničili čtyři sta padesát devět vesnic, z nichž je v Česku nejvíce připomínán Český Malín, ve kterém bylo v roce 1943 zavražděno přes tři sta českých osadníků.

Území starých Lidic bylo prohlášeno národní kulturní památkou. Je zde muzeum s celoročně přístupnou expozicí připomínající lidickou tragédii. Snad každého návštěvníka dojme bronzové sousoší lidických dětí zavražděných v Chełmnu, životní dílo sochařky Marie Uchytilové, které je zároveň připomínkou všech dětských obětí války.

V létě 1947 byl tři sta metrů od původních Lidic položen základní kámen nové obce. Britským horníkům se splnilo jejich přání. Lidice žijí a všem soudným a slušným lidem na celém světě připomínají hrůzy války a zrůdnost těch, kdo je nejen neodsoudí, ale hodlá je dokonce využít ke svému obohacení.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

Od počátku května 1935 měla kutnohorská pátrací stanice opět zástupce velitele. Stal se jím štábní strážmistr Alois Sysel, který se okamžitě zapojil do práce a byl veliteli pátračky skutečnou oporou, a to díky zkušenostem získaným v právě dokončené hodnostní škole. Vrchní strážmistr Eidlpes si tak mohl vzít vcelu přes dva týdny trvající dovolenou, kterou si rozhodně zasloužil.

Četnická stanice v Červených Janovicích si časně ráno dne 28. května 1935 vyžádala hlídku pátrací stanice do obce Opatovice I, kde v noci při požáru shořelo celkem pět stavení.

Velitelem hlídky byl samozřejmě štábní strážmistr Sysel a spolu s ním jeli strážmistři Cimbura a Pospíšil.

Na místě události bylo od velitele místní četnické stanice vrchního strážmistra Rudolfa Čvančary zjištěno, že v noci vypukl v domku Růženy Poborské požár, který se postupně rozšířil na čtyři okolní stavení, která rovněž zničil. Celková škoda způsobená ohněm je přes 100.000 Kč.

Následky požáru

Přítomný obecní starosta četníkům sdělil, že domek Poborské nebyl obydlen a jeho majitelka žije od ledna 1935 u svého nového milence Josefa Březiny v obci Ohaře v politickém okrese Kolín.

Sousedé při vyšetřování vypověděli, že večer před vypuknutím ohně viděli u domku Poborské dva neznámé muže.

Služební automobil okamžitě odjel do obce Ohaře na kolínsku kde byla zastižena jak Růžena Poborská, tak její milecnec Josef Březina a oba byli přivezeni i přes jejich opakované námitky do Opatovic I.

Při posouzení pojistky, kterou měla Poborská uzavřenu na svůj domek, bylo zjištěno, že je více jak o 100% přepojištěn.

Dále byl svědky Březina při konfrontaci označen jako jeden z mužů, ktěří zde byli předchozího dne viděni.

Jak majitelka domu Poborská, tak i její milenec Březina byli zatčeni a pro podezření ze zločinu žhářství a podvodu byli dodáni do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Následujícího dne pokračovalo pátrání po třetím společníku založení požáru a po dalších usvědčujících důkazech.

Jako spolupachatel, který byl dne 27. května 1935 večer v Opatovicích I, byl zjištěn a zatčen Václav Bělohlávek z Němčic, které jsou vzdálené něco málo přes jeden kilometr od Ohařů. Doznal, že do Opatovic I jeli za účelem, aby zapálili domek Poborské. S vědomím, že Poborská dostane za shořelé stavení tučnou pojistku, kterou před lety uzavřel její nebožtík manžel. Hlavním pachatelem činu však prý je jakýsi řezník z Rasoch, které jsou nedaleko od Ohařů.

V Bělohlávkem udaném muži byl zjištěn František Kopecký narozený v roce 1904 v Rasochách, vyučený jako řeznický pomocník. Vzhledem k tomu, že se jedná o notorického tuláka, nebyl Kopecký zastižen doma a muselo po něm být vyhlášeno pátrání.

Záznam ze staniční služební knihy  

Po vypátrání Františka Kopeckého byl i tento zatčen a dodán stejně jako jeho spoluvinníci do vazby kutnohorského krajského soudu.

Dalším vyšetřováním bylo zjištěno, že zatímco Růžena Poborská uvažovala o prodeji svého domku v Opatovicích I, za který by vzhledem k jeho stavu moc neutržila, navrhl jí František Kopecký, aby stavení raději zapálili, vzhledem k výhodné pojistce, která je na dům uzavřena.

Kopeckého plán pak zrealizovali Josef Březina s Václavem Bělohlávkem. Všichni čtyři byli souzeni coby spoluvinníci zločinu žhářství.

Nejen, že nedošlo k vyplacení pojistné částky, ale všichni poškození byli trestním soudem odkázáni, aby své pohledávky, na úmyslně založeným požárem zničených obydlích a majetku, vyžadovali na odsouzených.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Před tři sta třemi roky se ve Vídni 13. května 1717 narodila císaři Svaté říše římské Karlu VI. a jeho manželce Elisabetě Christině z Braunschweigu-Wolfenbuttelu dcera.  Byla pokřtěna na Marii Terezii Valpurgu Amálii Kristýnu, německy Maria Theresia Walburga Amalia Christina.  Odmala se projevovala jako všestranně nadané dítě. Vzdělání jí poskytli jezuitští učitelé. Kromě hlavního předmětu  náboženství, se učila dějinám, latině, francouzštině, španělštině, italštině a němčině, ale také kreslení, tanci, hudbě a zpěvu, neboť prý měla výjimečný hlas.  Česky a maďarsky se nikdy nenaučila, ani v pozdějším věku.  V jedenácti letech se její vychovatelkou stala říšská hraběnka Maria Karolina von Fuchs-Mollard, která zůstala v její blízkosti až do konce života.  Marie Terezie si ji velmi oblíbila a jako jediného nečlena habsburského rodu ji nechala pochovat do rodinné Císařské hrobky. Zde leží vedle Marie Terezie a jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského, kterého jí právě hraběnka pomohla získat za manžela, když se do něho bláznivě zamilovala.  Svatba se konala 12. února 1736 v Augustiniánském kostele ve Vídni.  Po smrti  otce se Marie Terezie ve svých třiadvaceti letech stala dne 20. října 1740 panovnicí nad habsburskými zeměmi.   Byla rakouskou arcivévodkyní  vévodkyní lotrinskou a velkovévodkyní toskánskou,  královnou uherskou, markraběnkou moravskou a královnou českou.  Jako samostatná vladařka, nikoli manželka panovníka, se stala jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Třeba že se jí nikdy nedostalo žádného státnického vzdělání, patřila k velmi úspěšným monarchům.  Habsburskou monarchii pozvedla z krize k nebývalému rozkvětu. Byla pokrokovou panovnicí. Prokázala rozhodnost a politickou obratnost. Podařilo se jí vytvořit na tehdejší dobu moderní rakouský stát. Během své vlády prosadila reformy, kterými posílila svoji panovnickou moc a oslabila vliv církve.  Budovala cesty, pevnosti na obranu státu, modernizovala armádu. Za její panovnické éry vznikla první manufaktura na území Čech, Moravy a Dolního Rakouska.  Zavedla jednotnou měnu – tereziánský tolar – a papírové bankovky, úřední jazyk němčinu a také jednotlivé soustavy měr a vah (délkovou: loket, sáh; dutou: máz, holbu; hmotnosti: libru).  Prosadila sčítání obyvatel, zavedení příjmení, očíslování všech domů, katastrální rozdělení půdy a soupis majetku.  V návaznosti na majetkové poměry nově stanovila daně a zrušila clo. Zrušila také jezuitský řád a zreformovala soudnictví.  Vydala nový trestní zákon, ve kterém byl zákaz mučení (tortury) a zřídila nezávislé soudy.  V robotnickém patentu snížila robotu na tři dny v týdnu.  Zasadila se o modernizaci školství. Nařídila povinnou školní docházku dětí ve věku šest až dvanáct let.  Zakládala starobince, špitály a jako první na světě zavedla očkování proti neštovicím. Snad proto, že jí právě na neštovice zemřelo několik dětí.  Marie Terezie byla příkladnou matkou. Přivedla na svět šestnáct potomků, z nichž se deset dožilo dospělého věku.  Dva synové – Josef II. a Leopold II. – to dotáhli na císaře, dcera Marie Antoinetta  pod gilotinu.  Vdala se za Ludvíka XVI. a během Velké francouzské revoluce byli oba popraveni.  I když měla Marie Terezie k dětem spoustu služebnictva, kojné, komorné, vychovatelky i učitele, na tehdejší dobu se věnovala svým ratolestem až neobvykle.  Účastnila se hodin hudby i jazyků, hrála svým dětem na cembalo, zpívala jim a dokonce je učila i svůj oblíbený menuet. Organizovala každému z dětí denní program. Vypracovávala přesné pokyny, kdy které dítě bude vstávat a kdy půjde spát, plánovala vyučování i zájmové aktivity. Sama vstávala před sedmou hodinou ranní. Po krátké toaletě a snídani děti osobně navštívila, promluvila s nimi i s jejich vychovateli. Dopoledne se věnovala státnickým povinnostem, ale po obědě trávila opět čas s dětmi. Chodili společně na procházky, později na vyjížďky na koních. Každý rok s dětmi nacvičila divadelní vystoupení.  Děti ale nerozmazlovala. Když zlobily, uměla i trestat. Zakazovala moučníky, tak jako matky o dvě stě i tři sta let později. Když na sklonku života rozhodovala o státnických povinnostech se svým nejstarším synem Josefem II., následníkem trůnu, uměla si prosadit svou a dávala mu najevo, že je stále její dítě a musí poslouchat. Marie Terezie vládla čtyřicet let. Když si uvědomíme, že většinu rozhodnutí dělala těhotná, tedy ve stavu, kdy se ženy odebírají na mateřskou dovolenou, zaslouží o to větší obdiv.  Zemřela na zápal plic 29. listopadu 1780 ve věku 63 let.  Je pochovaná vedle svého manžela Františka I. Lotrinského v kapucínské hrobce ve Vídni.

Gabriello Mattei – Marie Terezie kolem roku 1736-1740

Martin van Meytens – Marie Terezie Habsburská

Andreas Moller – Mladá Marie Terezie okolo roku 1727

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Gabriello Mattei, Martin van Meytens, Andreas Moller

Vzduch voněl jarním deštěm, který v pravidelných intervalech shrnovaly stěrače. Rychlostní silnice z Prahy do Strakonic ubíhala pod pneumatikami a krajina za oknem mizela v nenávratnu. Před Milínem jsem ale sešlápla brzdu.  Mou pozornost upoutal žulový pomník na návrší – Památník vítězství. V těchto místech se 11. a 12. května 1945, tedy tři dny po německé kapitulaci, odehrála poslední bitva druhé světové války na evropském kontinentu. Ony smutné události znám jen zprostředkovaně, neboť jsem se narodila až v poválečných letech, ale pamětníci, historici a archivy mi poskytli informace.

Ustupující, po zuby vyzbrojené jednotky SS se tudy snažily dostat do amerického zajetí a terorizovaly místní obyvatele. Velel jim generál jednotek Waffen-SS Carl von Pückler-Burghauss, který již dříve odmítl respektovat kapitulaci, podepsanou 8. května v Praze německým generálem Rudolfem Toussaintem.  Poté, co americká armáda uzavřela 9. května demarkační linii a Němcům znemožnila ústup, vybudovali v prostoru mezi Slivicí u Milína a Čimelicemi na Příbramsku obranné postavení, které tvořily tři linie těžké techniky včetně tanků a minometů a přes šest tisíc vojáků SS. Proti této přesile se postavilo tři sta příslušníků partyzánské skupiny Smrt fašismu a revolučních gard z Příbrami a okolí, avšak neměli šanci na úspěch. Němci je do jednoho postříleli. Německý odpor zlomili až příslušníci několika sovětských jednotek. Fanatický generál tři dny střídavě odolával náporu sovětských vojsk a pokoušel se vyjednat odchod svých vojáků do amerického zajetí. Nakonec ale v noci z 11. na 12. května 1945 v rakovickém mlýně mezi obcemi Čimelice a Krsice  podepsal konečnou kapitulaci německých vojsk a odevzdal ji  do rukou sovětského generála Serjogina, velitele 104. gardové střelecké divize,  a amerického plukovníka Allisona, náčelníka štábu 4. tankové divize XII. sboru. Poté se velitel posledních bojujících německých jednotek na území  Československa  Carl von Pückler-Burghauss zastřelil.  Zazněl poslední výstřel druhé světové války v Evropě a nastal konečně vytoužený mír.

Stála jsem mlčky před Památníkem Vítězství v Milíně a vzpomínala na lidi, kterým válka zpřetrhala nit osudu.  A najednou mi bylo smutno z toho, že po sedmdesáti pěti letech v naší zemi vzpomínáme na konec druhé světové války tak odlišně.  Copak je tak těžké pochopit, že za náš život v mírových časech položily ten svůj stovky tisíc statečných lidí a není důležité, zda spatřili světlo světa v Milíně, v Čimelicích nebo na druhém konci světa směrem na východ nebo západ…?

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor  neznámý