Emily Brontë alias Ellis Bell. Proč se spisovatelka vydávala za muže?

Emily neměla moc šťastné dětství, i přes menší genderovou nevyváženost se životem hravě prokousávala. Proč žila ve vlastním světě a jaká nešťastná smrt ji čekala?

Nezkrotná fantazie kvůli nedostatku lásky
Emily (1818-1848) se narodila Bradfordu Patricku Brontëovi a Marii Branwellové. Měla pět sourozenců. Sestry Mary, Elizabeth, Charlotte, Emily, Anne a bratra Patricka. Matka Emily zemřela velice mladá a její funkci v rodině zastala Mariina sestra zesnulé matky.

Mariina byla velice zásadová a nutila děvčata učit se řádu správné ženy a křesťanky. Možná proto později Emily ve svém nejznámějším románu Na větrné hůrce upustila uzdu svým představám. Emily a její sourozenci od otce, který byl stále zabraný do svých myšlenkách ani od tety, která postrádala schopnost vyjadřovat city, nedostávali lásku.

Jakékoliv vyznání jim bylo cizí. Proto trávili hodně času ve svých smyšlených zemích. Vymýšleli si různé země a mystické postavy, které jim pomáhaly přežít bezcitné dětství. Země Angria, Gondal, Gaaldine nebo Oceania se později objevily v jejich literárních dílech.

Osudová školní docházka
Když bylo nejstarší dceři deset let, otec na chvilku opustil své myšlenky a poslal dívky do internátní školy. Do školy neodjela pouze nejmladší Anne a Patrick. Ve škole panoval přísný řád a k dívkám se nechovali zrovna nejlépe. Situaci, kterou prožívaly, později popsala Charlotte ve svém románu Jana Eyrová.

Naneštěstí v internátní škole dostaly Mary a Elizabeth tuberkulózu a na následky zemřely. Po návratu domů Emily a Charlotte často navštěvovaly jiné internáty a doma moc nepobyly. Emily začala dělat vychovatelku a roku 1842 odcestovala do Bruselu, kde se učila v penzionátní škole.

Básnická kariéra
Po smrti tety sourozenci získali malé dědictví. Emily, Charlotte a Anne si otevřely s dobrým úmyslem vlastní školu. Bohužel to byl přešlap a škola neměla ani jednoho žáka. V tu dobu se projevil jejich básnický talent. Roku 1846 vydaly sestry společné sbírky básní. Kromě básní se žádný Emily text z té doby  nedochoval.

Vydávání se za muže
Jelikož Emily věděla, jaký byl v polovině devatenáctého století postoj k spisovatelkám, navrhla svým sestrám, že si vytvoří mužské pseudonymy. Jejich díla budou brána vážně a nebudou zpochybňována kvůli pohlavní nerovnosti.

Sestry si chtěly zanechat své iniciály. Proto jejich „jména“ byla Ellis jako Emily, Acton jako Anne a Currer jako Charlotte Bellovi. Básně bohužel nebyly úspěšné, a proto se sestry rozhodly zaměřit na jiný žánr. Do oka jim padl román a byla to ta správná volba. Tak vznikly slavné romány od všech tří sester. Emily napsala Na Větrné hůrce roku 1849, Anne napsala Agnés Grey a Charlotte Profesor.

Na Větrné hůrce
Román Na Větrné hůrce zachycuje osudy dvou rodů od roku 1770 až do počátku 19. století. Celý příběh vypráví služebná Nelly Dean, která sama mohla sledovat životy dvou anglických rodin. Životní příběhy těchto dvou rodin Nelly přibližuje cizinci Lockwoodovi, který si v Yorkshiru pronajal usedlost.

Dílo nesklidilo velký úspěch. Bylo velice nadčasové a bouralo stereotypy doby. Například mužské a ženské postavy neměly povahové a etnické chování, jak bylo tehdy zvykem. Hlavní hrdina Heathcliff je od mala týraný svým starším bratrem. Nikdo ho nebral moc vážně. Byl mstivý, trpělivý, milující, vypočítavý a agresivní.

Hlavní ženské postavy od začátku působí vzdělanější než mužské postavy. Velký zlom byl také ten, že celý příběh vypráví žena služebná Nelly Dean. Aby nebyla kniha hned po pár větách odsouzena, první kapitola je psaná z mužského pohledu cizince, který si na místě pronajal usedlost.

Na motivy tohoto románu bylo natočeno několik filmů. Někteří spisovatelé se pokusili udělat pokračování s názvem Heathcliffův návrat na Větrnou hůrku. Nic z toho se ovšem neuchytilo.

Posmrtná sláva
Emily i její sourozenci od mala trpěli na špatné zdraví. Především kvůli prostředí, ve kterém vyrůstali i kvůli internátní škole. Pro Emily se stala osudná smrt jejího bratra Patricka. Ten byl malíř, básník a hudebník.

Patrick po smrti jeho ženy propadl alkoholu. Jeho chování Emily ztvárnila i ve Větrné hůrce. Na pohřbu bratra se Emilly nastydla a pár měsíců po něm umírá. Za příčinu úmrtí se udává tuberkulóza.

Sestra Charlotte po Emily smrti zveřejnila její dílo Na Větrné hůrce po jejím pravým jménem a román konečně získal svou zaslouženou slávu.

Autor: Tereza Havlová, studentka Mezinárodní konzervatoře Praha, obor média

Velikonoce v četnických kasárnách. Víte, co jsou to thémy?

Velikonoční svátky v roce 1938 trávil štábní strážmistr Rudolf Votruba, vůdce služebního psa na četnické pátrací stanici v Nitře, toho času frekventant školy pro výcvik velitelů stanic v Bratislavě, spolu se svými kolegy odděleně od rodiny v četnických kasárnách. Při vzpomínkách na své blízké doma, četníci zpracovávali instruktory uložené úlohy, slohové úkoly neboli thémy.

Velikonoce v četnických kasárnách

Tentokrát frekventanti měli zpracovat hlášení zemskému četnickému velitelství o použití zbraně četníkem ve službě. Dle zadání četnická hlídka zpozorovala při obchůzce, že okolo 1 hodiny po půlnoci z kanceláře továrny vylezl oknem neznámý muž s batohem na zádech a rychle se vzdaloval do nedalekého pole. Na výzvy hlídky: „Zde četník, ve jménu zákona, stůjte!“ neznámý muž vystřelil dvě rány po četnické hlídce a utíkal dále do pole. Četnická hlídka nato vystřelila po prchajícím, poranila jej a zatkla.

Štábní strážmistr Votruba obdržel od svojí manželky Etely balík s velikonočním mazancem, na kterém si při psaní konceptu hlášení pochutnával. Přitom vzpomínal na milovanou manželku a syny Jaromíra a Milouše.

Četnická pátrací stanice Nitra, okres Nitra                                                Nitra 17. dubna 1938

Čís. j.  63/38

Věc: Novák Štefan, šstrážm. a Kozák Jan, strážm.,

        použití zbraně ve službě.

           

                                                                                                  Zemské četnické velitelství

                                                                                                  Bratislava

 

            Hlásím, že dne 17. dubna 1938 v 1 hodinu po půlnoci zpozorovala četnická hlídka šstrážm. Štefan Novák a strážm. Jan Kozák při obchůzce ve městě Vráble, neznámého muže, jak vyskočil oknem z kanceláře továrny na likéry, která patří Slovenskému úvěrnímu družstvu ve Vráblích a s batohem na zádech začal utíkat směrem do pole za městem. Šstrážm. Štefan Novák zvolal: „Zde četník, ve jménu zákona, stůjte!“.

            Na toto zvolání se muž obrátil směrem k četnické hlídce a ze vzdálenosti asi 20 kroků vystřelil proti ní dvě rány z browningu. Aniž by někoho zasáhl, dal se na útěk jihovýchodním směrem do pole.

            Štábní strážmistr Štefan Novák a strážmistr Jan Kováč po krátkém pronásledování, zřejmě jevícím se bezúspěšným, vystřelili každý jednu ránu za prchajícím mužem ze služební pušky. Jedním z výstřelů byl muž zasažen do svalstva stehna levé nohy, díky čemuž padl na zem a teprve poté, na opětovnou výzvu odhodil browning.

            Zranění je těžké, avšak ne životu nebezpečné. Bylo četnickou hlídkou na místě ošetřeno nouzovým obvazem.

            Ve zraněném muži byl zjištěn nebezpečný lupič pokladen František Taraba ze Zlatých Moravců, který byl zatčen a pod číslem zatčení 24/38 ze dne 17. dubna 1938 dopraven ke státnímu zastupitelství v Nitře, kterým byl umístěn do vazby krajského soudu v Nitře.

            Zbraně bylo použito ve smyslu § 13 odst 1 a 4 zákona o četnictvu.

 

                                                                                                              Velitel pátrací stanice

                                                                                                        Šstrážm. Rudolf Votruba

 

Instruktor nadporučík výkonný Albín Rožnovský při následné kontrole zkonstatoval, že hlášení bylo zpracováno naprosto bezvadně, přesně dle ustanovení § 28 II. dílu Jednacího řádu četnictva.

Velikonoce margarin Vitello

 

VELIKONOČNÍ MAZANEC

Rozpočet: 4 dkg droždí, 25 dkg cukru, 25 dkg margarinu Vitello, 2 žloutky, 20 dkg hrozinek, 10 dkg mandlí, 25 dkg hladké mouky 75 dkg polohrubé mouky, 50 dcl mléka, citronová kůra, anýz a sůl.

Předpis: Hladkou a polohrubou mouku dobře promísíme. Do části  promísené mouky přidáme trochu vlažného mléka a rozdrobíme droždí a vytvoříme kvásek, který necháme vzejíti. Mezitím utřeme rozpuštěný margarin Vitello s cukrem, žloutky a špetkou soli do zpěnění. Dále přimícháme citronovou kůru, anýz a zbytek vlažného mléka a zpracujeme spolu s kváskem a zbytkem mouky v těsto. Potom do těsta zapracujeme hrozinky a strouhané loupané mandle a necháme jej dobře vzkynouti. Znovu těsto propracujeme a uděláme bochánky, na které nožem vytvoříme křížek. Bochánky necháme ještě půl hodiny kynouti a poté je upečeme v mírně horké troubě do zlatohněda.

Obálka knihy Četnická kuchařka

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Historie a význam Velikonoc

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, který připadá na březen nebo duben. V křesťanském pojetí jsou Velikonoce oslavou vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých. V židovském pojetí jsou Velikonoce památkou vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví, z něhož je vyvedl prostřednictvím Mojžíše Hospodin. Velikonoce – je odvozeno od Velké noci, kdy Kristus vstal z mrtvých.


Škaredá středa –
nebo-li sazometná středa (připomínáme si, jak Jidáš zradil Ježíše za 30 stříbrných), v tento den by se lidé neměli mračit, aby se nemračili všechny středy v dalším roce. Také by se podle jiných tradic tento den neměli dívat do zrcadla.

Zelený čtvrtek – v tento den se jí zelená strava (špenát, zelí atd.), aby byl člověk celý rok zdravý. Název Zelený čtvrtek lze také odvodit od zeleného mešního roucha, které se v ten den užívalo. Kostelní zvony zní naposled a znovu zvoní až na Bílou sobotu, protože „odlétají do Říma“.

Velký pátek – je spojen s magickými silami, otevíraly se hory, které vydávaly své poklady a v tento den se nesmělo nic půjčovat, protože půjčená věc by se mohla očarovat.

Bílá sobota – na bílou sobotu se připomíná sejmutí z kříže a uložení Kristova těla do hrobu.


Neděle-
Boží hod Velikonoční, Velikonoční neděle – v noci z neděle na pondělí došlo ke Kristově zmrtvýchvstání, je to největší slavnost křesťanského církevního roku, při níž se slaví vítězství nad smrtí a vykoupení celého lidstva.

Velikonoční pondělí – někdy též Červené pondělí, je dnem, který následuje po neděli Zmrtvýchvstání Páně.  V českém prostředí je spojeno s nejrůznějšími tradicemi a zvyklostmi.

Během následujících 40 dnů pobýval zmrtvýchvstavší Ježíš Kristus na zemi, setkával se s Máří Magdalénou a svými učedníky. 40. dne po Zmrtvýchvstání došlo ke Kristově Nanebevzetí.

 

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: archiv

 

 

O POTÍŽÍCH S TATÍČKEM

Veliteli četnického oddělení Zlaté Moravce ve stejnojmenném okresním městě, kapitánu Vilému Langhammerovi začaly od léta roku 1923 starosti. Po rozpadu monarchie totiž vláda odkoupila zámek v pět kilometrů vzdálených Topolčiankách a nechala jej upravit jako letní sídlo presidenta republiky.

O presidentu Tomáši Garrigue Masarykovi se tradovalo, že neviděl rád policisty a četníky, kteří měli za úkol zajišťovat jeho ochranu. Proto měli četníci nařízeno stát vždy tak, aby je pokud možno starý pán neviděl. Nebylo proto výjimkou, že když již v dálce spatřili jít pana presidenta, tak doslova skákali do nejbližšího křoví a jakmile pan president přešel, teprve odvážili se zpátky na cestu. Často skončil četník se škrábanci od šípkového keře nebo hloží v obličeji.

Podobné zvěsti doslova děsily kapitána Langhammera, před první návštěvou presidenta republiky, která se uskutečnila v srpnu roku 1923 a protáhla se až do konce měsíce září. V souvislosti s pobytem presidenta republiky v Topolčiankách sem totiž přijížděla řada návštěv a významných hostů. To pro četníky, kteří sem byli do Topolčianek přemisťováni z jednotlivých četnických stanic z celého obvodu četnického oddělení, představovalo perné chvilky a hlavně značné nervové vypětí pro velitele četnického oddělení kapitána Langhammera.

Pobyt presidenta republiky v Topolčiankách nebyl pouze rekreační, ale i pracovního rázu a od roku 1923 se dvouměsíční pobyty hlavy státu každoročně opakovaly.

President v okruhu četníků v Topolčiankách 1929

Rok 1930 byl rokem osmdesátých narozenin „tatíčka“ Masaryka a kapitánu Langhammerovi bylo jasné, že toho roku bude pobyt pana presidenta spojen s řadou významných návštěv. Proto zapojil do příprav zajištění ochrany presidenta také pro okresního četnického velitele ve Zlatých Moravcích poručíka výkonného Františka Bobka, ale také novopečeného velitele četnické stanice Topolčianky.

Četnická hlídka 11/1930 – TGM 1850 – 1930

Velitelem topolčianské četnické stanice, která měla za normální situace šest četníků, což plně odpovídalo jejímu staničnímu obvodu, se stal konce roku 1929 vrchní strážmistr František Tatíček. Málokdo si dovede představit, kolik bylo narážek na to, že Tatíček bude střežit „tatíčka“ a podobně.

Vrchní strážmistr Tatíček se na splnění uvedeného úkolu velmi odpovědně připravoval. Dopodrobna se seznámil s okolím topolčianského zámku a připravil úseky pro jednotlivé četnické hlídky. Ochranu pana presidenta totiž v roce 1930 měly zajišťovat téměř čtyři desítky četníků. Před příjezdem hlavy státu byli všichni poučeni, jak mají vykonávat svoji službu a hlavně, že nemají být starým pánem za žádných okolností spatřeni.

Ani tentokrát pobyt presidenta v Topolčiankách neproběhl bez problémů. Starý pán jednou vyrazil pěšky na procházku kolem lesa a jej střežícím četníkům náhle odbočil do lesa a ztratil se jim z dohledu. Ostatní četníci byli okamžitě zalarmováni a začali pana presidenta usilovně všude hledat.

Když se starý pán vracel z druhé strany k zámku, sbírala na kraji lesa postarší žena chrastí. Jakmile prezidenta zahlédla, volala na něho, ať uteče, že ho hledají žandáři…

I přesto byl velitel četnického oddělení ve Zlatých Moravcích dne 14. listopadu 1930 ministrem vnitra za vzorné plnění svěřených úkolů povýšen do hodnosti štábního kapitána.

Odpočinek po střelbě

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

O ZJEVENÍ

František Václav Novotný nastoupil dnem 1. září 1930 do školy. Narozdíl od dětí a mládeže, nastoupil ve svém věku téměř 25 let do školy pro výcvik četníků na zkoušku u zemského velitelství četnictva v Bratislavě. Byl totiž přijat coby četník na zkoušku s hodností četaře, kterou dosáhl u vojska. Školu dokončil s dobrým prospěchem dne 15. března 1931 a byl přemístěn coby podřízený četník na četnickou stanici Krušovce v politickém okrese Topolčany.

Četníci na zkoušku

Velitel četnické stanice štábní strážmistr Ludvík Plecháč se osobně věnoval pokračovacímu výcviku nově svěřeného četníka na zkoušku a po několik měsíců si s ním předepisoval obchůzky. Až počátkem léta začal četníka na zkoušku Novotného posílat do služeb s některým z dalších pěti podřízených strážmistrů.

Jelikož se blížil počátek září a s ním přijetí četníka Novotného do definitivního stavu a povýšení do hodnosti strážmistra, rozhodl se velitel četnické stanice v polovině srpna vyslat jej k první samostatné obchůzce. Do služební knížky četníka na zkoušku předepsal trasu obchůzky vedoucí přes obce Dolné Chlebany, Horné Chlebany a dále po polních cestách na Malé Bedzany a odtud zpět do Krušovců. Po kontrole výstroje a výzbroje se četník Novotný vydal na svoji první obchůzku. Z vyprávění starších kolegů věděl, že na první patrole se každému četníkovi vždy něco přihodí.

Bylo horké letní počasí, a právě vrcholily žně. Cesta po silnici do Dolných a poté do Horných Chleban probíhala bez problémů. Pouze ani v jedné z obcí nezastihl starostu, což bylo v době žní pochopitelné. Při cestě do Malých Bedzan, je však oba potkal při práci na jejich polnostech.

Zvon na kostele v Krušovcích právě odbíjel poledne a četník Novotný si již poněkolikáté utíral hlavu úplně zpocenou pod četnickou přilbou. Cestou podél lesa, když viděl, že zde nemůže nikoho potkat, na chvíli nesl přilbu v rozporu se služební instrukcí v ruce, aby mu uschly zcela propocené vlasy.

V tom na samém kraji lesa spatřil doslova zjevení. Krásná dívka seděla na trávě a obědvala. V ruce měla velký kus venkovského chleba a chvílemi pila z modré bandasky. Na rozdíl od plně vystrojeného četníka, který si při spatření dívky nasadil dle předpisu služební přilbu, seděla v červené sukni a bílé blůzce, jejíž výstřih odhaloval opálenou hruď a slabý materiál nedokázal ve slunečním svitu zakrýt dívčina krásná ňadra. Vlasy zvednuté až na temeno hlavy způsobily, že byl vidět celý štíhlý krk. Dívka se pootočila směrem k přicházejícímu četníkovi, který si až po chvíli všiml, že se na vybledlém šátku vedle ní batolí úplně nahé opálené dítě mající pouze hlavičku přikrytou kapesníkem.

Když se střetly jejich pohledy, zapomněl četník na zkoušku na to, aby po vojensku pozdravil a zmohl se pouze na slova: „To je tvůj…“. A než stačil doříct zamýšlenou větu, tak mu dívka skočila do řeči rozpačitým slovem „Bratříček“. Až později spatřil četník na trávě nedaleko od lesa odpočívat další starší osoby s několika dětmi.

Chlapeček, když slyšel dívčina slova, začal se po ní sápat ve snaze nahmatat její prs. Dívka se začervenala studem a pousmála se. Její klam nevyšel.

Četník Novotný, tentokrát vojensky pozdravil na rozloučenou a pokračoval ve služební obchůzce.

Po návratu na četnickou stanici vyprávěl staničnímu veliteli a svým zvědavým kolegům, co jej potkalo při první patrole.

Nebýt malého batolete, domníval by se, že krásná dívka by pro něho mohla být jednou k mání. Zkrátka člověk se stále učí.

Četník na zkoušku Novotný s příručkou v ruce

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

NOVOROČNÍ NAŘČENÍ

Na Nový rok 1935 byla kutnohorská pátrací stanice vyžádána okresním četnickým velitelem v Humpolci vrchním strážmistrem Josefem Wimmerem k právě udanému, poněkud zapeklitému případu. Podrobnosti budou sděleny až osobně na místě.

Telefonický požadavek na výjezd pátračky přebíral coby pohotovostní četník štábní strážmistr Král. Ačkoliv mu vůbec nerozuměl, okamžitě zatelefonoval vrchnímu strážmistru Eidlpesovi, neboť se jednalo o požadavek samotného okresního četnického velitele, což nebývá obvyklé.

Velitel pátračky se po vyřízení vzkazu domníval, zdali nejde o opožděný silvestrovský žert. Proto raději osobně zavolal na humpolecké okresní četnické velitelství. Ne, nejedná se o žert a přítomnost pánů z pátračky je skutečně nezbytná.

Automobil řízený štábním strážmistrem Králem vezl do Humpolce velitele pátračky a dále strážmistry Vašíčka a Cimburu.

Autohlídka pátračky po příjezdu do Humpolce

V kanceláři okresního četnického velitele byl dále přítomen velitel četnické stanice v Herálci vrchní strážmistr Rudolf Kořínek. Vrchní strážmistr Wimmer všem přítomným sdělil okolnosti případu.

Dnešního dne ráno se na četnickou stanici v Humpolci dostavil jistý Kučera-Czisingar a oznámil, že Boženě Stanglerové z nedaleké Věže, jde o život. Její švagr, známý šlechtic a velkostatkář Robert Stangler má zájem připravit ji o život. Případ byl okamžitě oznámen okresnímu četnickému veliteli.

Velitel četnické stanice v Herálci, do jejíhož staničního obvodu obec Věž patří, k osobě Roberta Stanglera uvedl, že do obce přišel počátkem roku 1908, kdy koupil zadlužený místní statek, jehož součástí je i zámek. Ihned po zakoupení začal zámek rekonstruovat. V obci je velmi oblíben, neboť mimo jiné zřídil soukromou elektrárnu a obyvatelé obce z ní mohou odebírat elektrický proud za poplatek 5 Kč z jedné žárovky. Kromě toho podporuje místní školu a tělocvičenou jednotu Orel. Jedná se o čestného a v širokém okolí velice váženého muže a dobrodince.

Udání jednoho šlechtice druhým však četnictvo nemůže brát na lehkou váhu. Vrchní strážmistr Wimmer osobně vyslýchal oznamovatele, který opakovaně tvrdil o vážném nebezpečí, které hrozí slečně Boženě Stanglerové.

V první řadě bylo nutno zajistit ochranu ohrožené Boženy Stanglerové. Ta byla automobilem pátrací stanice přivezena do humpoleckých četnických kasáren. Při výslechu uvedla, že zná Jiřího Kučeru-Czisingara, jež je šlechtickým levobočkem a který se snaží ucházet o její přízeň. Ona však nemá o tohoto muže zájem a dala mu to opakovaně najevo. Na adresu svého švagra uvedla, že spolu mají jisté neshody ohledně majetkových záležitostí, které však blíže nehodlala rozvádět.

Při opakovaném výslechu Kučera-Czisingar uvedl, že velkostatkář Stangler najal v minulosti pro zločin trestaného Josefa Stechra, aby zprovodil ze světa jeho švagrovou, která usiluje o bezpracné získání jeho poctivě získaného rozsáhlého majetku.

Nyní četnicvtu nezbývalo než vyslechnout k věci samotného velkostatkáře Stanglera. Ten po předvolání na okresní četnické velitelství při výslechu potvrdil, že má jisté neshody se svojí švagrovou Boženou ve věcech majetkových a ve vztahu k osobám, s nimiž navazuje intimní vztahy. Popřel však, že by se kdy setkal s nějakým Josefem Stechrem.

Jelikož se jednalo o tvrzení proti tvrzení, byl velkostatkář Stangler zatčen pro podezření ze spáchání zločinu svádění k násilnému odstranění svojí švagrové Boženy Stanglerové a byl dodán do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Uvedený zásah četnictva byl obyvateli obce Věž, ale i celého humpolecka přijat se značnou nevolí.

Na druhé straně tato senzace okamžitě zaplnila stránky novin a časopisů, kde se však objevovaly převážně názory o nevinnosti zatčeného a na jeho obhajobu.

Po Josefu Stechrovi, který byl v minulosti trestán 12 roků trvajícím těžkým žalářem pro zločin zabití, bylo kutnohorskou pátračkou vvyhlášeno pátrání.

Při jednom z dalších výslechů Kučera-Czisingar před vyšetřujícím soudcem přiznal, že křivě nařknul velkostatkáře Stanglera. Na svoji obhajobu pouze uvedl, že jej k věci navedl jeho dobrý známý, jehož jméno v obavách o svůj život nemůže uvést. Poté, co se celá věc stala předmětem vyšetřování a došlo k zatčení velkostatkáře Stanglera, ho prý chtěl tento známý zastřelit. Jméno dotyčného na opakovaný dotaz vyšetřujícího soudce však odmítl udat. Z tohoto důvodu byl Jiří Kučera-Czisingar zatčen a umístěn do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Robert Stangler byl na základě výsledků vyšetřování případu propuštěn 17. ledna 1935 o páté hodině odpolední z vazby.

Novinový titulek  Velkostatkář Stangler nevinně nařčen

Počátkem února 1935 zastavilo státní zastupitelství v Kutné Hoře trestní řízení proti velkostatkáři Robertu Stanglerovi.

Následně byl propuštěn z vazby i Jiří Kučera-Czisingar a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin křivého obvinění a klamání úřadů.

Vrchní strážmistr Eidlpes se domníval, že hlavním motivem jednání hochštaplera Kučera-Czisingara byla snaha o bezpracné získání peněz z majetku velkostatkáře Stanglera, známého v širokém okolí nejen svým majetkem, ale i dobročinností.

To se potvrdilo i výslechem vypátraného Josefa Stechra, s nímž se Kučera-Czisingar setkal ve vězení, když byl trestán za podvod.

I s takovouto blamáží se může četnictvo setkat při výkonu pátrací služby. Budiž tento případ poškození ctihodného občana a dobrodince výstrahou do budoucna, apeloval v rámci pokračovacího výcviku na podřízené vrchní strážmistr Eidlpes.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

VĚČNÝ ŽENICH

Kromě vrchního strážmistra Kousala tvořili osazenstvo kutnohorské pátračky coby fotograf strážmistr Jaroslav Oppelt a řidič motorového kola strážmistr Václav Sainer.

Za účelem provádění fotografických prací byl pátrací stanici přidělen fotografický přístroj a k získání a rozmnožení teoretických vědomostí o fotografování byla všem pátracím stanicím při jejich zřízení přidělena i příručka s názvem „Davidův rádce ve fotografování“, kterou strážmistr Oppelt mající ve fotografování zálibu již řadu let vlastnil a její obsah velmi dobře znal.

Příručka: Davidův rádce ve fotografování

Kromě fotografických prací se strážmistr Oppelt věnoval zajišťování stop na místě trestných činů a daktyloskopování osob.

Strážmistr Sainer, ač zastával funkci řidiče služebního motorového kola s postranním vozíkem, musel čas od času vykonávat službu i ve formě pěších obchůzek. V pondělí 16. ledna 1928 odpoledne byl například vrchním strážmistrem Kousalem vyslán coby kurýr ke kutnohorskému krajskému soudu s poštou.

Cestou zpět na pátrací stanici byl strážmistr Sainer svědkem hádky ženy s mužem, při které byla muži vyčítána nevěra, a muž byl přitom takřka hysterickou ženou napadán a tlučen doslova hlava nehlava. Přestože cizoložství je pouze přestupkem a není zločinem, k jejichž řešení byly pátrací stanice primárně zřízeny, musel strážmistr coby četník zasáhnout. Ačkoliv byl obdobně, stejně jako většina mladých příslušníků četnického sboru, svobodný, zželelo se mu zhruba stejně starého muže. Se slovy „Ve jménu zákona!“ zasáhl a snažil se ženu od muže vzdálit. Když žena po chvíli zaregistrovala přítomnost četníka, přestala s fyzickým napadáním a omezila se pouze na slovní nadávky. Z nadávek strážmistr Sainer vytušil, že napadaný muž není nevěrníkem, jak se původně domníval, ale sňatkovým podvodníkem, který se dokonce měl dopustit zločinu dvojnásobného manželství.

To už je vážné obvinění ze zločinu, spadajícího právě do kompetence pátračky. V muži byl zjištěn Oldřich Krásenský, narozený 17. srpna 1898 v Kutné Hoře, momentálně příslušný do obce Nasavrky v politickém okrese Chrudim. V ženě byla zjištěna jeho bývalá manželka Marie Povýšilová, s níž od roku 1922 Oldřich Krásenský ženat a vůči níž se již počátkem roku 1923 dopustil zločinu dvojnásobného manželství, za což byl potrestán žalářem na dobu jednoho roku. Vzhledem k tomu, že Krásenského druhá manželka, ač sama svobodná, si vědomě vzala oddanou osobu, byla i ona odsouzena pro tentýž zločin podle § 207 trestního zákona na jeden rok žaláře.

Po spáchání uvedeného zločinu se Marie, rozená Povýšilová, dala s Oldřichem Krásenským rozvést. Krátce po odpykání uloženého však opět uzavřel sňatek s nějakou vdovou z Pardubic.

Z domovského listu vystaveného obecním úřadem v Nasavrkách vyplývalo, že Krásenský vstoupil dne 28. prosince 1926 do svazku manželského s jistou Boženou Mádlovou z Nasavrk!

Z uvedeného důvodu byl Oldřich Krásenský prohlášen za zatčeného a předveden strážmistrem Sainerem na pátrací stanici. Marie Povýšilová, byla požádána, aby se toho dne zdržovala z důvodu vyšetřování a potřeby podání svědectví doma.

Telefonickým dotazem na četnické stanici Nasavrky, bylo zjištěno, že Krásenský se v obci zdržuje od roku 1926 a že zde skutečně toho roku uzavřel sňatek s dosud svobodnou Boženou Mádlovou.

Kromě toho byl ve věcech Oldřicha Krásenského nalezen Výučný list na jméno Emanuela Šíbla narozeného v roce 1896 v Kutné Hoře osvědčující, že se jmenovaný po dobu tří let, od roku 1911 do roku 1914 učil na mlynářského pomocníka. Výučný list byl podepsán tehdejším předsedou společenstva mlynářů Janem Středou, majitelem kutnohorského pekařství. Jak k výučnému listu přišel, se Krásenský odmítl vyjádřit.

Výučný list

Marie Povýšilová poté četníkům uvedla jako důvod napadení svého bývalého manžela skutečnost, že jí zkazil celý život, neboť po tom, co jí Krásenský provedl, z rozrušení potratila. Proto zanevřela na muže a od té doby žije sama se svojí nemocnou matkou.

Prostřednictvím okresního četnického velitelství v Pardubicích se vrchnímu strážmistru Kousalovi podařilo zjistit, že Oldřich Krásenský po odpykání trestu za dvojnásobné manželství, během něhož bylo jeho první manželství na základě návrhu Marie Povýšilové rozvedeno, v létě roku 1925 vstoupil do svazku manželského s mnohem starší vdovou po obchodníkovi ve Svítkově Annou Kučerovou. Toto manželství je právoplatné dodnes.

Hlídka pátrací stanice krátce před polednem navštívila Středovy pekárny. Kromě zakoupení vykřupaných rohlíků k obědu strážmistři od pekaře Jana Středy zjistili, že v roce 1926 požádal Emanuel Šíblo o vydání duplikátu výučného listu, neboť originál mu byl odcizen neznámým pachatelem.

Středovy pekárny

Zatímco strážmistr Sainer sepisoval koncept Zprávy o zatčení, zhotovil strážmistr Oppelt dvoudílnou fotografii Oldřicha Krásenského a vyhotovil kartu s jeho daktyloskopickými otisky pro případ, že by se v budoucnu opět dopustil protiprávního deliktu, což se v jeho případě dalo očekávat.

Dvoudílná fotografie 

Kutnohorský krajský soud odsoudil Oldřicha Krásenského pro opětovně spáchaný zločin dvojnásobného manželství podle § 206 trestního zákona na tři roky tentokrát k těžkému žaláři, neboť Boženě Mádlové, s níž vešel do druhého manželství, zamlčel svůj manželský stav.

Obálka knihy: Kutnohorská pátračka opět zasahuje

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

ROMANTICKÁ PROCHÁZKA

Štábní strážmistr Albert Pernica z četnické stanice Kyjov ve stejnojmenném politickém okrese v sobotu 20. prosince 1941 ráno odcházel do služby. Čekala jej pouze kancelářská práce a tento den mu proto služba končila již ve 14 hodin. Dohodl se tedy se svojí manželkou, že mu přijde naproti do četnických kasáren a poté se půjdou projít.

Paní Pernicová, při vidině romantické procházky s manželem, požádala babičku, aby pohlídala jejich syny, že chtějí být s Bertem chvilku sami. Mimo jiné je třeba dohodnout, co chlapcům koupí pod stromeček. Však je již nejvyšší čas.

Jakoby to manželům Pernicovým někdo nepřál, začalo po jedné hodině hustě pršet se sněhem. Přesto paní Pernicová, již před druhou očekávala svého manžela před budovou četnických kasáren.

Jelikož chodil štábní strážmistr Pernica do služby již z domova ve služebním stejnokroji, musel být ozbrojen dle služební instrukce alespoň poboční zbraní. Než chodit s bodákem natož se šavlí, chodil pan štábní ozbrojen služební pistolí.

Po letmém polibku se do sebe manželé zavěsili a vydali se i přes nepřízeň počasí procházkou do aleje. Dříve, než si vůbec stačili vzájemně sdělit, co každý dopoledne dělal, zaregistroval štábní strážmistr Pernica kolem procházet muže, jehož sice neznal, ale který se mu zdál povědomý.

Na procházce

Celé dopoledne totiž do knih pátrání přepisoval vyhlášená pátrání z policejních věstníků a vyškrtával v nich pátrání již odvolaná. V momentě si vzpomenul, že tvář patří několikrát trestanému zloději a podvodníku Antonínu Olejníčkovi z Brna, po kterém je pátráno, jelikož porušoval povinnosti vyplývající mu z uloženého policejního dohledu.

Vykročil tedy muži v ústrety a s úsměvem na tváři, jej oslovil, zdali není pan Olejníček z Brna. Paní Pernicová, se domnívala, že se jedná o nějakého manželova známého.

Muž se nejprve zarazil, zbledl a krátce nato přiznal, že je skutečně Antonín Olejníček z Brna.

Četníkem byl již vážným a důrazným hlasem vyzván, aby jej následoval na četnickou stanici. Manželce bylo jasné, že je romantická procházka u konce. To jí záhy potvrdil manžel, který ji požádal, aby šla domů napřed, že přijde, jakmile to bude možné. Toto rčení je všem četnickým manželkám velmi dobře známé, a proto se ani nesnažila dát najevo svojí nevoli.

Na četnické stanici bylo podle pátrací relace vyhlášené policejním ředitelstvím v Brně potvrzeno, že se skutečně jedná o již dvanáctkrát pro podvody a krádeže trestaného Antonína Olejníčka, který byl původně vyučen knoflíkářem, avšak své řemeslo, před více než dvaceti lety pověsil na hřebík. Potuloval se krajem, a přitom páchal různé krádeže a podvody. Jednou to byla lovecká puška, jindy šaty či maso ze zabíjačky. Svými podvody byl schopen připravit člověka i o střechu nad hlavou. Dokonce podvedl Dělnickou úrazovou pojišťovnu o 933 K 80 hal. Poté co si odpykal trest tříletého těžkého žaláře, byl dán brněnským policejním ředitelstvím pod policejní dohled.

Porušování podmínek policejního dohledu byl důvod k dodání Antonína Olejníčka do vazby okresního soudu v Kyjově. Až v pondělí dopoledne byl eskortován k brněnskému soudu na Cejl. Po odpykání trestu jistě bude následovat umístění do robotárny, kde bude mít jistě možnost vrátit se k řemeslu, kterému byl vyučen.

Štábní strážmistr se vrátil domů až pozdě večer. Jeho manželka, aby zahnala špatnou náladu ze zkažené procházky, dala se do výroby čokoládových figurek na stromeček, které mají jejich chlapci moc rádi a manželovi upekla jeho zamilované vanilkové rohlíčky. Udělala jich více, aby mohl donést i kolegům do četnických kasáren.

Když pán domu při vstupu do bytu ucítil vůni právě dopečených vanilkových rohlíčků, věděl, že se zlobou manželky to tentokrát nebude až tak zlé. O opaku se přesvědčil v okamžiku, když chtěl byť jediný, ten rozlomený, ochutnat. To mu bylo dovoleno až po rozbalení dárků. V tom okamžiku došlo i na čokoládové figurky ze stromku.

Četnické vánoce 1941

 

ČOKOLÁDOVÉ FIGURKY NA STROMEČEK

Rozpočet: 50 dkg tuku Ceres, 12 dkg cukru moučka, 12 dkg kakaa a vanilka.

 Předpis: V nádobě ponořené v horké vodní lázni rozpustíme tuk Ceres, v němž rozmícháme cukr, kakao a rozdrcenou vanilku. Vzniklou čokoládovou hmotu plníme do formiček, které dáme do sněhu ztuhnout. Ztuhlé tvary zabalíme do staniolu a věšíme na vánoční stromeček.

 

Vánoční ozdoby Ceres – Visan

 

VANILKOVÉ ROHLÍČKY

Rozpočet: 14 dkg mouky, 10 dkg margarínu, 4 dkg cukru, 5 dkg strouhaných vlašských ořechů a vanilkový cukr na obalení.

 Předpis: Smícháme mouku s cukrem a strouhanými ořechy a přidáním margarínu vytvoříme těsto. Těsto necháme v chladu asi hodinu odležet a poté z něho uděláme kousky o velikosti ořechu. Tyto se rukama vyválejí na způsob rohlíčků, které se ohnou. Pečí se na plechu na mírném ohni, aby zůstaly skoro bílé. Ještě teplé se obalí ve vanilkovém cukru.

Obálka knihy Četnická kuchařka

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

V PLNÉ KONDICI

Ve středu 22. listopadu 1933 telefonicky dožádala četnická stanice Šoporňa v politickém okrese Šaľa vyslání hlídky četnické pátrací stanice k případu vyloupené pokladny.

Velitel dožadující četnické stanice praporčík Antonín Barborka hlásil, že pokladna notářského úřadu v obci Šintava byla odborně otevřena hasáky a že pachatelé do místnosti vnikli po probourání střechy a stropu. Další vyšetřování zatím nebylo prováděno, v zájmu nutnosti zachování stop pachatelů.

Neobvyklý způsob provedení činu nasvědčoval tomu, že se jedná o dílo zkušených lupičů pokladen a tomu bude jistě odpovídat i výše odcizené finanční částky.

Velitelem hlídky pátračky byl proto osobně vrchní strážmistr Procházka, spolu s ním jel v automobilu, řízeném štábním strážmistrem Dřevickým, fotograf štábní strážmistr Pícl a samozřejmě strážmistr Votruba se služebním psem Altem.

V době příjezdu služebního automobilu pátračky do třicet kilometrů vzdálené obce bylo okolí notářského úřadu nacházejícího se uprostřed obce liduprázdné. Čtveřice místních četníků vyklidila náves a jejich velitel praporčík Barborka veliteli pátračky předpisově hlásil, že případ byl zjištěn samotným notářem po příchodu do kanceláře. Již ode dveří si všiml omítky na podlaze uprostřed místnosti a až poté si povšiml probouraného stropu místnosti a z boku vyloupené pokladny.

Nejprve se dostal ke slovu strážmistr Votruba s Altem, aby mohl vyhledat stopy pachatelů, kteří museli být nejméně dva. To se podařilo na zahradě, kde byl Alto uveden na stopu. Služební pes vypracoval stopu zahradou až do ulice a poté podél ohrady do úžlabiny vycházející z obce směrem na Vinohrady nad Váhom.

Mezitím štábní strážmistr Pícl pořídil fotografie místa činu, včetně fotografií odborně otevřené pokladny, a zpracoval náčrtek. Dále prohledal magnetem hromádku popela vysypaného ze stěny pokladny a při tom nalezl ulomenou špičku kasařského hasáku.

Vyloupená pokladna

Alto vedl svého pána a dvojici místních četníků až do sousedního Vinohradu nad Váhom a zastavil se před jedním z domů. Následně bylo zjištěno, že majitelem domku je Jozef Kojan, bratr nedávno z věznice nitranského krajského soudu propuštěného lupiče pokladen Karola Kojana, který žije v nedaleké Seredi.

Při výslechu Jozef Kojan četníkům uvedl, že jej včerejšího dne navštívil bratr s dalšími dvěma muži, o nichž prohlásil, že se jedná o jeho kamarády. Nic bližšího, kromě obecného a v podstatě nic neříkajícího popisu, k nim majitel domu uvést nemohl.

Telefonickým dotazem bylo u kancelářského pomocníka štábního strážmistra Majera zjištěno, že spolu s Karolem Kojanem byli propuštěni Ján Mana a Eugen Pázman, rovněž několikrát trestaní lupiči pokladen, oba žijící v Hlohovci.

Z tohoto důvodu byl požádán o součinnost tamní okresní četnický velitel štábní kapitán výkonný František Balajka a služební automobil pátračky vyrazil do Hlohovce.

Zatímco Pázman byl hlídkou pátračky zastižen ve svém bytě, tak na Manu s Kojanem narazili místní četníci v jednom z hlohoveckých hostinců.

Při okamžitě provedené domovní prohlídce v Pázmanově bydlišti bylo za harampádím v kůlně nalezeno kasařské náčiní. Na jednom z hasáků bylo zjištěno, že má čerstvě ulomený hrot. To byl důvod k okamžitému zatčení a dodání Eugena Pázmana do vazby okresního soudu v Hlohovci. Při výslechu však odmítal sdělit jména svých kompliců.

Jeho spolupachatelé se usvědčili navzájem, neboť byli zastiženi spolu. V Hlohovci žijící Mana s Kojanem žijícím v Seredi, vzdálené nedaleko od místa činu. Z tohoto důvodu byli oba rovněž zatčeni a dodáni do vazby u okresního soudu v Hlohovci.

Z vyloupené pokladny bylo odcizeno celkem 13 tisíc korun a až na nějaké drobné, které pachatelé utratili cestou z místa činu či v hlohoveckém hostinci, se četnictvu podařilo odcizené peníze zajistit.

Dalším vyšetřováním nitranské pátrací stanice bylo zjištěno, že vloupání do notářského úřadu zorganizoval Jozef Kojan, znalý místních poměrů, a získal pro něj své bývalé spoluvězně Manu a Pázmana.

Alto

Ve středu 13. prosince 1933 ráno byl služební pes pátračky vyžádán četnickou stanicí Šarlužky-Kajsa v politickém okrese Nitra k pátrání po pachatelích krádeže peřin v obci Čakajovce.

Vzhledem k velmi chladnému počasí byl k cestě do devět kilometrů vzdálené obce použit služební automobil, řízený strážmistrem Tomkem. Velitelem hlídky byl štábní strážmistr Slechan.

Od velitele místní četnické stanice vrchního strážmistra Josefa Janovského se hlídka pátračky dozvěděla, že ku škodě vdovy Márie Godárové byly odcizeny peřiny v ceně 1.680 Kč.

Pachatelé činu vylomili mříže v okně domu vedoucím do zahrady, vzniklým otvorem vnikli do domu a odcizili zde peřiny.

V zahradě pod tímto oknem uvedl strážmistr Votruba Alta na stopu pachatelů, kterou pes sledoval zahradou až k vylámanému plotu, odkud pokračoval za humna a podél zahrad nazpět kolem hřbitova až na hlavní silnici vedoucí obcí. Poté Alto stopu sledoval obloukem k místu, odkud vyšel, a pak pokračoval přes pole oseté obilím směrem k železniční trati. Místy byly jasně zřetelné stopy tří pachatelů. Od železniční trati pokračovala stopa příkopem až k obci Jágerség, kde byli u strážního domku č. 23 zastiženi tři železniční dělníci. Ti četníkům uvedli, že místem časně ráno prošla trojice potulných cikánů s objemnými ranci na zádech, kteří pokračovali do svého tábora za obcí.

V cikánském táboře, přináležícím tlupě Jána Stojky, byla okamžitě provedena kontrola přítomných osob a prohlídka jejich věcí.

Cikán Ján Stojka

Kromě sněhově bílých – a z toho plynoucího, že čerstvě odcizených – peřin přináležících vdově Godárové bylo v táboře nalezeno větší množství dalších věcí pocházejících z krádeží spáchaných členy tlupy v širokém okolí.

Z toho plynula jak pro místní četnickou stanici, tak i pro kancelářského pomocníka na pátrací stanici štábního strážmistra Majera doslova mravenčí práce. Podle zajištěných věcí a jejich markantů dohledávat v přehledech činů, jejichž pachatelé zůstali nevypátráni, o jaké trestné činy se jednalo.

Kromě toho bylo kontrolou kočovnického listu zjištěno, že se mezi členy tlupy nacházejí dvě osoby neuvedené v daném dokumentu. Z tohoto důvodu byl vůdce potulné tlupy udán okresní politické správě v Nitře pro porušování zákona o potulných cikánech.

Kočovnický list

Stopování probíhalo za mrazivého počasí a Altem vypracovaná stopa měla délku přes dva kilometry a nacházela se v různorodém terénu.

Postupně se podařilo členy potulné tlupy usvědčit z řady krádeží, spáchaných v politických okresech Nitra, Hlohovec a Topoľčany.

Předvánoční čas byl na nitranské četnické pátrací stanici v duchu očekávání změn. Dosavadní velitel vrchní strážmistr Alois Procházka byl v polovině prosince 1933 penzionován a celé osazenstvo pátračky s napětím očekávalo, kdo se stane jeho nástupcem.

V pondělí 18. prosince 1933 ráno žádala četnická stanice v Nitře vyslání služebního psa do Horních Krškan k pátrání po pachateli krádeže hus ku škodě Jozefa Vojtušáka.

V zájmu urychlení a vzhledem k mrazivému počasí vyrazila hlídka pátračky na tři kilometry vzdálené místo služebním automobilem.

Alto uvedený na stopu pachatele, který byl podle otisků obuvi ve sněhovém poprašku pouze jeden, tuto sledoval zahradami až k mostu přes řeku Nitru až pod Stračí vrch, kde se přepravil pomocí lodičky přes řeku. Díky sněhovému poprašku nebylo složité vyhledat na druhém břehu řeky pokračování stopy, na které byl Alto svým pánem opět uveden. Stopování bylo korunováno úspěchem, neboť služební pes došel až k domku několikrát pro krádeže trestaného Ľudovíta Ambruše, v jehož chlívku byly nalezeny dvě odcizené husy v ceně 340 Kč.

Vypracovaná stopa byla přes tři kilometry dlouhá a stopování probíhalo za mrazivého počasí a chladného větru z pravé strany.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus –  Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cznebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

 

PLODY ZPRAVODAJSKÉ PRÁCE

Rok 1943 začal pro četnictvo poněkud zvláštně. Bylo to poprvé, s výjimkou roku 1939, kdy nebyl vydán Kalendář četnictva. Kalendář československého četnictva 1939 byl přes všechny události roku 1938 zpracován a připraven do tisku. Podpis Mnichovské dohody a to, co následovalo poté, byly příčinou, proč se tak nestalo. Rovněž tak události po atentátu na Heydricha a to, co všechno následovalo, jsou dostatečným vysvětlením.

Obyvatelé Zbiroha s četníky      

Přesto si příslušníci zbirožské četnické stanice při posezení s obyvateli v městském hostinci na radnici přáli, aby rok 1943, do něhož právě vstupovali, byl lepším, než rok předchozí. O tom, že tomu tak nebude, se přesvědčili záhy.

Dopoledne 3. února 1943 zastavilo před zbirožskými četnickými kasárnami auto plzeňské služebny gestapa. Gestapáci vtrhli do staniční kanceláře doslova jako velká voda a poté v kanceláři velitele stanice začali vyslýchat praporčíka Václava Cibulu. Výslech byl zaměřen na Cibulovu zpravodajskou činnost, kterou vykonával v polovině třicátých let, když byl zařazen na četnické stanici Schönbach u Chebu.

Praporčík Cibula zachoval klid a velmi opatrně vypovídal s tím, že si již na podrobnosti, po téměř deseti letech, nepamatuje. Samozřejmě, že nechtěl říci více, než gestapáci vědí, aby neprozradil vyslýchajícím osoby, o nichž dosud netuší.

Četník Cibula byl k plnění zpravodajských úkolů nadřízenými vybrán právě pro své schopnosti: bystrost, chladnokrevnost a prozíravost. Byl úkolován k přechodům státní hranice a k plnění rozličných úkolů, zejména spočívajících v získávání a ve výměně zpravodajských informací. Přitom spolupracoval s osobami německé národnosti, které se neztotožnily s politikou nastolenou po nástupu Adolfa Hitlera.

Cibulova opatrnost se záhy ukázala správnou. Po nikam nevedoucím výslechu, museli gestapáci vyložit svoje karty na stůl a ukázat co vědí. A právě na to praporčík Cibula čekal. Jeden z gestapáků vyjmul z aktovky fotografii hlášení tehdejšího velitele četnického oddělení v Chebu majora Karla Borského, který na základě zpráv zpracovaných tehdy strážmistrem Cibulou, sepisoval hlášení pro Zpravodajskou ústřednu při policejním ředitelství v Praze. Praporčíku Cibulovi nezbývalo, než přiznat to, co mu byli schopni gestapáci dokázat, avšak nepřiznal, ani o slovo více. Přitom neskutečně riskoval, když řekl, že již nic více neví, neboť nemohl tušit, co mají ještě gestapáci v zásobě. Jednalo se o kontakty četníka Cibuly s několika Němci, kteří, jako formu nesouhlasu s Hitlerovou politikou, poskytovali zpravodajsky cenné informace. Další skupinou informátorů byli pašeráci, kteří poskytovali informace výměnou za shovívavost československých četníků a příslušníků Finanční stráže. Gestapákům samozřejmě šlo zejména o ty osoby německé národnosti, které vyvíjely zpravodajskou činnost z přesvědčení. Informace se týkaly jak německých organizací, tak i konkrétních osob v Schönbachu a v jeho okolí, ale i na území Německa. I přes výhružky vyslýchajících, že bude odvezen na plzeňské gestapo, kde poví více, setrval praporčík Cibula na tom, že všechny získané, a v hlášeních uvedené informace zjistil sám a neprozradil jedinou osobu. Pro četníka Cibulu byl příslib mlčenlivosti, daný, byť i pašerákovi, svatým. Na závěr gestapáci Cibulovi sdělili, aby si vše řádně rozmyslel, že přijedou ještě vícekráte.

Po odjezdu nevítaných hostů přítomní četníci nedokázali pochopit, jak pracovníci Zpravodajské ústředny mohli dopustit, že se zpravodajská hlášení dostala do rukou okupantů. Ještě, že prozíraví četníci nepsali do svých hlášení jména osob, od nichž se informace dozvěděli. Přitom na zbirožské četnické stanici duchapřítomný štábní strážmistr Hájek nečekal na jakékoliv rozkazy a spálil všechny tajné, důvěrné a mobilizační spisy a další dokumenty, které by mohly být okupantům prospěšné, či které by mohly poškodit české lidi. Nejinak tomu bylo na většině četnických stanic.

Zanedlouho poté praporčíka Cibulu ve Zbirohu navštívilo několik osob, mezi nimiž byl i tehdejší Kreisleiter z Chebu a jistý Köhler ze Schönbachu a žádali po něm potvrzení, že nebyli v jeho službách v Schönbachu. Tehdy jim praporčík Cibula žádné potvrzení nevydal.

Z doby své služby v pohraničí vlastnil praporčík Cibula fenu knírače obrovského jménem Klea, kterou si přivezl do Zbiroha.

Před četnickou stanicí Zbiroh 11-02-1940

Obálka knihy Protentokrát – Četnické patálie

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PROTENTOKRÁT – ČETNICKÉ PATÁLIE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.