VYPRÁSKANÉ VELIKONOCE

Osazenstvo čtyřmužové četnické stanice Vildštějn v politickém okrese Cheb se v roce 1933 velmi odpovědně připravovalo na velikonoční svátky. Kromě nedělí se četníci jako řádní křesťané od Popeleční středy po celých čtyřicet dnů postili. Přitom je třeba poznamenat, že četníci se vzhledem ke svým služebním příjmům postili, dá se říci po celý rok.

Přehled služebních příjmů březen 1933

Strážmistr Jaroslav Šlapák dokonce zakoupil od místního sedláka kůzle, aby si po tom půstu mohli pochutnat na kůzlečí pečínce. Celé osazenstvo četnických kasáren, včetně manželky velitele stanice vrchního strážmistra Jana Morwitze a staniční kuchařky, si dovádivé kůzle rázem oblíbilo.

V úterý 11. dubna 1933 měl strážmistr Josef Leschinger denní obchůzku a při ní potkal na silnici ke Křižovatce starého, jemu neznámého muže, oblečeného do ošuntělého kabátu, jedoucího ztežka na jízdním kole.

Strážmistr se muže rozhodl zkontrolovat, a jelikož ten se mu zdráhal předložit doklady, vykonal u něho přes značnou nevoli dotyčného osobní prohlídku.

Kromě 234 korun na hotovosti u muže nalezl vkladní knížku na jméno Adam Gaipl, což byl strážmistru Leschingerovi dobře známý sedlák ze Starého Rybníka. Na uvedené vkladní knížce byla uložena částka 66.173 Kč.

Četníkovi bylo zřejmé, že zde něco není v pořádku a prohlásil muže hned za zatčeného a odvedl jej do nedalekého Vildštejna na četnickou stanici.

Vrchní strážmistr Morwitz vyslal do Starého Rybníka strážmistra Karla Tyburce a až od něho sedlák Gaipl zjistil, že byl jeho byt vykraden a že mu byla odcizena nejenom vkladní knížka, ale také stokoruna uložená v modlitební knížce a několik drobností.

Jelikož zatčený muž nehodlal sdělit svoji totožnost, byly mu odebrány otisky prstů a poslány prostřednictvím četnické pátrací stanice v Chebu do Prahy na Ústřední četnické pátrací oddělení. Neznámý muž byl dodán pro spáchání zločinu krádeže vloupáním do vazby chebského okresního soudu.

Mezitím se přilbížily velikonoce a ve vildštejných četnických kasárnách vyvstal závažný problém. Nikdo totiž nebyl schopen roztomilé kůzle zabít. Nestalo se tak ani poté, co kůzle vběhlo na zahrádku a zde okousalo nejen čerstvé výhonky zeleniny pěstované staniční kuchařkou a právě vyrostlé tulipány a narcisky, které zde pěstovala a šlechtila paní vrchní strážmistrová.

To byl důvod, proč se v četnických kasárnách nechtěně pokračovalo v půstu, a největší pochoutkou tak byly boží milosti, které upekla staniční kuchařka.

Na dvoře kasáren kůzletem

Naproti tomu se vildštejnští četníci nesmilovali nad zlodějem, v němž byl zanedlouho pomocí daktyloskopie zjištěn několikrát trestaný Josef Schwandner, který byl navíc pomocí zanechaných otisků svých prstů usvědčen ze spáchání krádeže 1.409 Kč v hostinci ve Františkových Lázních, kde dále ukradl jedné domkářce z prádelníku 106 Kč.

Podle výrobního čísla jízdního kola, na kterém Schwandner jel v okamžiku svého zatčení, bylo zjištěno, že bylo odcizeno před více než měsícem v Mostě vzdáleném přes 130 kilometrů. Kolo odcizené z verandy domu si jeho majitel cenil na 350 Kč.

Až pod tíhou těchto důkazů, začal Josef Schwandner vypovídat. Mimo jiné četníkům sdělil, že k vykradení statkáře Gaipla jej navedl jeho bývalý spoluvězeň Johanes Trapp ze Starého Rybníka, kterého při svých toulkách několik dní před zatčením navštívil. Trappův syn prý dostal od Gaipla výpověď pro pár oklešťků z vrby, které nosil otci na košťata.

Četníkům bylo dobře známo, že starý košťatář Trapp, žijící v jejich staničním obvodě, byl před lety opakovaně trestán pro krádeže, a že si pěkných pár let odseděl v kriminále. Mylně se domnívali, že se na stará kolena živí pouze poctivou prací.

Statkář Gaipl strážmistru Tyburcovi potvrdil propuštění mladého Trappa za to, že mu bez dovolení zcela oholil několik vrb na košťata, jeho otec ve velkém vyrábí a prodává. Kluci si pak nemohli ani narežat pár proutků na své pomlázky, aby o velikonocích vyšlehaly děvčata ve vsi.

Při výslechu se starý košťatář přiznal k tomu, že svého bývalého spoluvězně skutečně navedl k vykradení statkáře Adama Gaipla. Topí se v penězích, zatímco chudáka by doslova sedřel z kůže. Před nedávnem prodal velkou spoustu dřeva z lesa, který nechal téměř celý vykácet.

Tím pádem byl kromě Josefa Schwandera udán pro zločin spoluúčasti na krázeži návodem i Johanes Trapp. Zatímco pachatel byl chebským krajským soudem odsouzen na 18 měsíců do těžkého žaláře, jeho návodce vyfasoval 15 měsíců, oba nepodmínečně.

 

BOŽÍ MILOSTI

 Rozpočet: 20 dkg hladké mouky, 5 dkg másla nebo umělého tuku, 3 dkg práškového cukru, 2 žloutky, 4 lžíce kyselé smetany, 1 lžíce rumu, citronová kůra, sůl a 10 dkg tuku na smažení. Na posypání 5 dkg práškového cukru s vanilkou a 5 dkg skořicového cukru. 

 

Čajový margarín Sana

 Předpis: Na vále rozrobíme do mouky máslo nebo umělý tuk, přidáme špetku strouhané citronové kůry, práškový cukr a špetku soli. Do dobře promíchané směsi zaděláme dva žloutky, kyselou smetanu a rum a vytvoříme těsto, které je tuhé jako na nudle. Těsto necháme pod hrnkem asi hodinu odpočinout. Poté je rozválíme na tloušťku stébla a nakrájíme rádýlkem na čtverečky. Ty pak v rozpáleném tuku na pánvi zrudka po obou stranách osmažíme do růžova. Ještě za tepla je obalíme ve směsi vanilkového a skořicového cukru.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

CHOVNÁ STANICE – Michal Dlouhý

V noci ze středy 14. na 15. dubna 1937 nastala všemi dlouho očekávaná chvíle. Fena Lupka přivedla při vyčerpávajícím vrhu na svět celkem šest Altových potomků. Jednalo se o čtyři pejsky a dvě fenky.

Podle platných pravidel musela obdržet prvorozená štěňata jména začínající na písmeno A.

Nejsilnější ze psů, který byl šedý se žlutým odstínem, dostal jméno po svém otci – Alto. Druhý pes s podélným pruhem na hřbetě dostal jméno Ajax, třetího rovněž s podélným pruhem pojmenovali Avar a čtvrtého, černé barvy se železitěšedými skvrnami pod břichem, pojmenovali jménem Aro. První šedá fena se žlutavým odstínem dostala jméno Asta a druhá, černá se železitošedými skvrnami pod břichem a nad očima byla pojmenována Ada.

Vzhledem k tomu, že byla Lupka po svém prvním vrhu značně zesláblá, musela mít hodně výživnou stravu a péči. Dostávala na posílení hovězí polévku se zapářkou a rýží, aby měla dostatek mléka na kojení.

Mláďata se měla čile k světu. Matka Lupka je láskyplně lízala na bříškách, aby se vykálela. Mlaskáním je chtěla přimět k tomu, aby se stala chtivými a začala brzy sama žrát. Po třech týdnech začala mláďata dostávat mléko s krupičkou a rýží. S přípravou potravy pro ně samozřejmě pomáhala Rudolfu Votrubovi i manželka Etela. Stejně jako jiné feny, i Lupka občas vyvrátila své natrávené žrádlo, aby se mláďata najedla.

Krmení šťeňat

V neděli 25. dubna 1937, ve chvíli když byl Rudolf Votruba v plné práci při péči o šťěňata přijel služební automobil pátračky, aby dopravil služebního psa a jeho vůdce do dvacet kilometrů vzdálené obce Rišňovce v politickém okrese Hlohovec.

Četnická stanice v Rišňovcích telefonicky vyžádala služebního psa k pátrání po pachatelích krádeže většího množství kukuřice v ceně přesahující 1 600 Kč.

Velitel místní četnické stanice vrchní strážmistr Jan Čech hlásil hlídce pátračky, že neznámí pachatelé v noci prosekali dřevěnou ohradu a ku škodě statkáře Augustina Němce odcizili větší množství kukuřice.

Štábní strážmistr Votruba prohlídkou okolí místa činu zjistil, že pachatelé obezřele obešli celý statek travnatou nefrekventovanou pěšinou směrem k obci Ašakert spadající již do služebního obvodu sousední četnické stanice Šarlužky-Kajsa, spadající již do politického okresu Nitra.

Proto neuvedl na Alta na jejich stopu již v samotném dvoře, nýbrž až na travnaté pěšině. U obce Ašakert nalezl Alto ve stohu větší množství odcizené kukuřice. Odtud služební pes dále vypracoval stopu až k obydlí rolníka Jana Grni, kde byla ve chlívku nalezena další část odcizené kukuřice.

Výslechem rolníka Grni bylo následně zjištěno, že pachateli soustavných krádeží kukuřice jsou Josef Lakatoš a Jan Bihary ze sousední obce Alakšince a že Jan Grňa byl jejich překupníkem. Všichni tři byli pro svůj čin hned následujícího dne udáni okresnímu soudu v Nitře.

Skutečnost, že přišli na svět Altovi potomci, se velmi rychle rozkřikla a začali se o mladé hlásit zájemci.

Rudolfu Votrubovi bylo od samého počátku jasné, že všechna šťěňata si nebudou moci ponechat a že po odstavu od matky budou prodána, těm nejspolehlivějším zájemcům. S tím se všek v žádném příadě nehodlali smířit synové Jaromír a Milouš, kteří se domnívali, že s nimi bude žít pohromadě celá psí smečka.

Rudolf Votruba s rodinou

Po odstavu šťěnat přišlo na postupné loučení s jednotlivými členy psí rodinky. Již tak těžkou situaci ztěžovaly slzy chlapců, kteří se doslova nebyli schopni od svých mazlíčků odtrhnout. Na řadu musela přijít až otcova autorita, který sám byl z rozpouštění smečky velmi smutný.

Alto junior putoval do třicet kilometrů vzdálené Šintavy v politickém okrese Galanta neboť ho zakoupil místní statkář Antonín Švejda. Ajaxe si koupil dozorce pohraniční finanční stráže Stanislav Pazderka. Aro se stal majetkem revírního vedoucího Františka Mlčka z nedalekých Hrnčárovců. Fenu Astu zakoupil železniční zřízenec Vincenc Roman z Galanty a Adu získal kolega strážmistr Rudolf Janásek z téměř 350 kilometrů vzdálených Hanušovců nad Toplou v politickém okrese Giraltovce, který měl zájem stát se vůdcem vlastního služebního psa.

V Nitře na chovné stanici zůstali pouze dva psi Alto s Avarem a fena Lupka. Rudolf Votruba počítal s tím, že při nejbližší příležitosti nechá Lupku opět krýt Altem.

Přesto, že prodejem pěti psů přibyly do rodinného rozpočtu jisté finanční prostředky, značná část z nich byla následně vydána za krmení.

Značný podíl na přípravě krmení pro psy měla Etela Votrubová. Rudolf Votruba velmi dobře věděl, že mladým psům do stáří 6 měsíců je třeba věnovat zvláštní péči ve výživě. Z tohoto důvodu bylo Avarovi podáváno každé ráno mléko, byť i zředěné, případně polévka. Do úplné dopělosti byl Avar pravidelně krmen v poledne a večer stejnou porcí vařené stravy, která obsahovala kromě masa i různé luštěniny.

Na nitranských jatkách štábní strážmistr Votruba mohl nakupovat za velmi dobrou cenu masné odpadky. Dbal na to, aby měl Avar a spolu s ním i Alto s Lupkou rozmanitou stravu. Kromě střídání hrachu, čočky, rýže, krup a krupek nebo alespoň ovesného a kukuřičného šrotu do stravy přimíchávali rozličné masité odpadky jako držtky, různá střeva, plíce, okruží, škvarky, ale i zbytky koňského či jiného masa. Před vlastním vařením byly všechny masné odpadky řádně oprávy a po uvaření nejprve ve mlýnku umlety a později již jen na drobno rozsekány.

Řádným promícháním masitých a nemasitých částí stravy bylo sledováno, aby štěně nelovilo ze stravy pouze kusy masa a nestalo se hltavým a aby dobře trávilo. Samozřejmostí bylo přesvědčit se rukou, aby psí strava byla přiměřeně teplá.

Paní Etela si přitom uvědomila, že s takovou péčí nepřipravovala snad ani potravu pro jejich syny. Ale manželovo přání plně respektovala.

Avar dostával do své stravy jednou či dvakrát týdně rybí tuk případně zvířecí krev. Jako prémii dostával Avar k ohryzání vařenou telecí kost, neboť byla měkčí.

Krmení psů  

Na konci měsíce května 1937 požádal štábní strážmistr Votruba o předvolání k opakovací zkoušce z menšinového jazyka při přijímacích zkouškách do školy pro výcvik velitelů stanic.

Vzhledem k tomu, že služební pes nitranské pátrací stanice nebyl téměr celé dva měsíce rekvírován k vypracování pachové stopy, chodil štábní strážmistr Votruba s Altem  pravidelně do služeb jako s ochranným psem, zejména do okolí nitranského nádraží, kde přes všechny opatření neustávaly případy krádeží železničních zásilek.

Kromě výcviku Alta se Rudolf Votruba věnoval výcviku Lupky a postupně začal s učením základních dovedností u Avara.

Péče, kterou Avar dostával ve formě stravy a náležitého ošetřování, se samosebou projevovaly v jeho nádherném vzhledu. Stejně tak dbal Rudolf Votruba na to, aby měl Avar stálý pohyb a docházelo tak k utužování jeho svalů a kostí.

Formou hry se postupně učil Avar chodit se svým pánem a přinášet házené lehké předměty. Z Avarem dosahovaných pokroků bylo zřejmé, že půjde ve šlépějích svého otce Alta.

Stejně radostné zprávy se dozvídal Rudolf Votruba z dopisů od nových majitelů prvních psů z jeho chovné stanice, což bylo pro oba manžele velkým zadostiučiněním a oceněním.

O budoucí potomky Alta a Lupky se začali hlásit další zájemci. Tím bylo potvrzeno velmi dobré renomé právě vzniklé chovné stanice čistokrevných psů, neboť všichni byli zapsáni do plemenné knihy Československého klubu pro německé ovčácké psy se sídlem v Brně a byly jim vystaveny průkazy původu.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus –  Pragoline, www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

 

KDO SLÍBÍ, TEN DEJ

Na četnickou stanici v Dobrušce v politickém okrese Nové Město nad Metují se jednoho březnového dne roku 1935 dostavila hospodyně Vilemína Drahorádová z nedalekých Mělčan.

Kasární předpis

Ve staniční kanceláři se nacházel pouze velitel stanice praporčík Bohumil Cidlina, kterému bylo podle modřin v obličeji ženy jasné, že se stala obětí nějakého násilníka. Praporčík Cidlina věděl, že Drahorádová je již po mnoho let vdovou a spolu se svými třemi syny hospodaří na poměrně bohatém gruntu.

Na četníkův dotaz hospodyně uvedla, že byla opakovaně zbita svými syny. Staničnímu veliteli bylo jasné, že pozice hospodyně na usedlosti, o níž pečuje se dvěma dospělými a jedním ještě nedospělým synem, není vůbec jednoduchá. Hospodář v mladém věku zemřel na úraz elektrickým proudem, v době, kdy byli všichni tři synové ještě nedospělí. Od té doby vdova vede hospodářství. Pokud by hospodyně napadla své dítě nebo někoho z čeládky, jednalo by se o přestupek nebo přečin zlého nakládání. Ale jak postupovat v případě, že dítě napadne rodiče? Rozsah zranění nenasvědčoval tomu, že by se synové na matce dopustili zločinu těžkého poškození na těle.

Nejlepší bude ověřit situaci na místě samém. Proto se praporčík řádně ustrojil a vyzbrojil a v doporovodu Vilemíny Drahorádové se vydal do Mělčan. Během tři kilometry dlouhé cesty se snažil od hospodyně zjistit další podrobnosti. Drahorádová, nebyla zrovna sdílná. Přesto četník z jejích slov vytušil, že v usedlosti panují podivné poměry. Hospodyně je dle jejího sdělení již delší dobu opakovaně napadána svými syny. Zřejmě se jedná o spory o majetek a potomci se nemohou dohodnout na svém majetkovém vypořádání.

Četník na obchůzce

Po příchodu do usedlosti si praporčík Cidlina nejprve ujasnil místní poměry. Vdova stará 45 roků má tři syny: Jana, kterému je 21 roků, Antonína, jemuž je 18 let a Františka, kterému bylo právě 14 let. Když se četník obořil na syny, jak si dovolují ubližovat své matce, dozvěděl se pouze to, že matka neplní své sliby. Četník se stále domníval, že se jedná o majetek a o správu usedlosti. Nejstarší Jan na jeho naléhání začal mluvit o podrobnostech.

Matka, poté co ovdověla, začala vést hospodářství. Když za ní Jan zhruba přede dvěma lety přišel, že si chce namluvit děvče, matka mu to přísně zakázala s tím, že to co mu dá děvče, to ona mu dá taky. Praporčík Cidlina se nestačil divit. Na druhou stranu si sám pro sebe řekl, co si má sama ženská v tomhle zapadákově taky počít. Případy krvesmilstva zpřízněním krve nejsou až tak výjimečné. I když se většinou jedná o případy svedení dívky otcem či otčímem ke smilstvu.

Jan, však coby nejstarší, k četníkovu překvapení, pokračoval ve svém vyprávění. Tak jako matka sloužila namísto dívky jemu, zakázala po čase i prostřednímu Antonínovi, aby si namluvil děvče a rovněž i jemu poskytovala potěšení. Matka svým synům vyhrožovala, že je vydědí, pokud nebudou poslouchat její příkazy. O podivných praktikách svých bratrů s matkou se časem dozvěděl i nejmladší ze synů František, který se po matce rovněž dožadoval svého, pod pohrůžkou vyzrazení podivných praktik panu faráři. A matka se podvolila naléhání i nejmladšího syna. Na četníka šly doslova mrákoty. Vždyť František musel být v té době nedospělým!

Vyzval tedy důrazným hlasem hospodyni, aby se k celé věci vyjádřila. Drahorádová se studem ve tváři uvedla, že intimními styky s nejstarším synem řešila hlavně své tělesné potřeby. Ve strachu z vyzrazení poskytovala své služby i prostřednímu Antonínovi. Náruživosti svých synů po čase však přestala stačit a do toho se o své začal hlásit i třináctiletý František. Přesto, že Jana a Antonína žádala, aby nedospělému Františkovi zakázali po matce požadovat uspokojení, František si pod pohrůžkou vyzrazení jejich praktik vynutil své. A tak se stávalo, že musela jeden večer posloužit dvěma a někdy dokonce i všem třema synům. Když se vzpěčovala, stějně dosáhli svého násilím. To mělo za následek, že u ní nastalo po čase značné vyčerpání. Ve snaze odpočinout si, přišla s tím, že by jí mohli nechat alespoň jeden den v týdnu na pokoji. To syny rozlítilo, tak, že se všichni tři na matku vrhli s tím, že má plnit co slíbila, a zbili ji.

Četnický velitel se dostal doslova do neřešitelné situace. Jednalo se v případě všech o zločiny zprznění krve trestané žalářem od šesti měsíců do jednoho roku. V případě synů o zločiny násilného smilstva trestané těžkým žalářem od pěti do desíti let. Všichni přítomní se nestačili četníkovým slovům divit. K tomu ty senzační novinové články barvitě líčící projednávání případu u krajského trestního soudu v Hradci Králové. A v neposlední řadě po několik let žalářování odsouzených opuštěná usedlost.

Prekérní situaci praporčík Cidlina vyřešil šalamounsky. Nechal přinést krucifix u něho zapálit dvě svíce a vzal všechny přitomné do přísahy, spočívající v přísné mlčenlivosti o tom, co se v minulosti na usedlosti dělo, příslibu všech, že okamžitě zanechají nemravností a slibem hospodyně k okamžitému vyřešení majetkových poměrů na usedlosti.

O případu zbité hospodyně Vilemíny Drahorádové se ve staniční služební knize četnické stanice v Dobrušce neobjevil ani řádek.

Obálka knihy Četnické historky – Zločiny a Přísloví

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ HISTORKY – ZLOČINY A PŘÍSLOVÍ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz . Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Spisovatelka Oldra Sedlmayerová: Múzou prezidenta T. G. Masaryka

Ph.Dr.  Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)

Historie. To je rozsáhlý obraz minulosti, který nám nabízí nejeden pohled zpět. Někdy pozitivní, čili následování hodný, jindy naopak negativní a výstražný, pravící – „takto už nikdy ne!“ Součástí historie jsou nejen výrazné události, ale i významné osobnosti. Dějiny nám ostatně vypráví ledacos. Od životů slavných umělců, až po osudy historických politiků, sportovců či panovníků. Jenže, ať už chceme nebo ne, postihují vždy jen pouhý zlomek událostí a osobností, mezi nimiž pak mnohé „méně výrazné“ jednoduše zapadají. Někdy krátkodobě, jindy na celá staletí. Jedním ze zapadnutých příběhů je i životní osud talentované a pečlivé spisovatelky Oldřišky „Oldry“ Sedlmayerové, která, kdyby se bývala nestala múzou prvního československého prezidenta T. G. Masaryka (1850 – 1937), upadla by patrně do zapomnění absolutního. Proč? Možná proto, že nikdy neměla vhodné přímluvce, oficiálně nepocházela ze žádného slavného (či alespoň movitého) rodu a celým životem se musela protloukat sama… Přesto věděla dvě věci. Tou první bylo, že se chce stát spisovatelkou, druhou pak, že chce jednoho dne osobně poznat T. G. Masaryka…

Oldra Sedlmayerová

Kdo tedy byla žena, o níž někteří publicisté dodnes hovoří poněkud tvrdě a neadekvátně, jako o „milence“ TGM?

prof. PhDr. Tomáš Garrigue Masaryk

Inteligentní, ctižádostivá, pečlivá a snad přitažlivě záhadná spisovatelka Oldřiška „Oldra/Ola“Sedlmayerová (4. 7. (1884?) 1886 – 6. 6. 1954), (v některých zdrojích uváděná také původním jménem jako Oldřiška Michálková), pocházela původně z Kuřimi, kde se jako Oldřiška Veronika Michálková narodila své, tehdy jen sedmnáctileté matce Františce Michálkové (roz. Štýrské). Za jejího otce byl považován učitel z Jestřabí – František Michálek, přestože o pokrevního otce nešlo. Tajemný a zajímavý je proto už její samotný příchod na svět. Sama Oldřiška o sobě později hovořila, jako o nevlastní dceři významného herce Národního divadla v Praze – Karla Želenského, odkud by se dal mj. vysvětlit i její zájem o dramatickou a literární činnost. Bohužel vzhledem k dobovým konvencím jí však samozřejmě jen málokdo za života něco takového uvěřil. Přesto ale na podobném tvrzení možná „něco“ být mohlo. Podle dalších historických informací byla totiž nejbližší rodinou mladé Františce Michálkové, právě rodina Drápalových, z nichž nejblíže měl k, tehdy malé Oldře a její matce, jejich tehdy devatenáctiletý syn – Karel Drápal. Ano, tentýž Karel Drápal, který se později proslavil po celé Praze jako legenda pražského Národního divadla, nesoucí jméno – Karel Želenský. Jenže… Malé děvče se nicméně narodilo jako nemanželské, potažmo coby dcera Michálkova a stejně tak i ostatních informaci o jejím dětství se dochovalo velmi malé množství, neboť sama spisovatelka o něm prý raději moc nehovořila, protože nechtěla být vystavována stále se opakujícím úsměškům, „že sama chudá, přiživuje se alespoň na slavném jménu Želenského“.

A tak až do dob svého dospívání žila drobná tmavovláska vlastně jen průměrný život prostého děvčete z venkova… Jediným světlým bodem pro ni byla její Babička Františka, která ji vedla ještě předtím, než nastoupila školu, ke čtení a lásce pro knihy. Dobře totiž rozeznala, že se malá Oldra od svých tehdejších dětských vrstevníků výrazně odlišuje. Bylo to zejména jistou dávkou inteligence a přemýšlivosti, která ji už od dětských let stále nutila, zajímat se i o nejrůznější děje, události a záležitosti dospělých, byť jim ve svém dětském světě nemohla nikdy rozumět. Jenže to ji neodrazovalo, neboť touha po informacích, byla pro ni nejsilnější motivací, která rostla spolu s věkem děvčete. A tak, jak sama později vzpomínala, už jako náctiletá s oblibou vždy prý halasné jásala, když se jí podařilo, dostat se například k poslednímu vydání novin a přečíst si všechny aktuality. Ve vzdálené vesničce, kde žila, totiž neměla mnoho jinakých možností, jak se dovídat události ze světa a prý dokonce i ty obyčejné noviny, docházely k jejím rukám často tak trochu „opotřebované“, protože si je tou dobou mezi sebou předávalo (půjčovalo) vždy několik míst, včetně radnice a také tzv. myslivny, kam se za nimi s oblibou malá Oldra vypravovala.

Zní to jako nevinný žert, ale právě tyto dobrodružné výpravy za novinami jí již brzy otevřely cestu až tam, kde ji registrujeme dnes, k T. G. Masarykovi, tehdy devětačtyřicetiletému elegánovi, jehož kultivovaný vzhled mladé srdce doslova očaroval. Dokonce tak, že Již jeho první snímek jí uvízl v mysli a zamilovala se… A to přesně takovým způsobem, jako obdivují dnešní děvčata například slavné rockové kapely či filmové herce. Nevydržela proto a najednou o něm mluvila. Ve svém okolí i doma… Rodina prý její obdiv neschvalovala, ale babička stála tvrdě za vnučkou. Emoce ovšem brzy opadly v domnění, že si mladá dívka na TGM za pár dní stejně ani nevzpomene a tudíž je zbytečné o čemkoliv mluvit. Jenže, ku podivu všem, se začal dít pravý opak. Mladá Oldra se záhy po osudovém setkání se snímkem TGM, chtěla stát nejen spisovatelkou, ale především vstoupit do Masarykových řad, do politiky… Myslela to vážně. A je vlastně i po letech obdivuhodné, jak elegantní T. G. Masaryk dokázal vedle zástupu dospělých, vášnivě zaujmout i tolik křehkou, náctiletou duši. Stalo se, a Oldra si brzy dala za cíl, vidět ho osobně. Napsala mu proto vlastnoručně dopis, i když nakonec už bohužel nenašla odvahu, mu své obdivné psaní doopravdy zaslat. Tušila, že mladé děvče na místě odesílatele velkého a zkušeného muže těžko zaujme a rozhodla se proto, že dříve než velkého TGM skutečně osloví, prostuduje si raději důkladně všechna jeho díla, názory a myšlenky… Od té doby pak uplynula ještě nějaká doba, ale ani ta ony náctileté ideály nezvrátila.

Mezi tím Oldra dostudovala a v roce 1903 byla úspěšně uvedena jako poštovní úřednice ve Žďáře. Tam jí také vstoupil do života její manžel Jan Sedlmayer, kterého ve skutečnosti nikdy nemilovala, a manželství s ním vzniklo samozřejmě pouze z rozumu. Prý kvůli babičce, která neměla na stáří kam jít a u dcery Františky pobývat již více nechtěla. A tak se stalo. „Přítomnost muže“ pak navíc způsobila i další, ne zrovna požadovanou věc, a tou bylo těhotenství, z něhož vzešel Oldřin syn Oldřich Sedlmayer… Zdálo se proto, že na dávnou lásku z dětství musela ve svém novém životě coby matka a manželka zapomenout. Ale nezapomněla. Navíc osudový okamžik se blížil…

Poprvé naživo spatřila již dvacetiletá paní velkého T. G. Masaryka v roce 1906, u příležitosti Masarykova slavnostního projevu v Borové. A zacítila příležitost, která se již nikdy nemusí opakovat a vydala se k němu. S velkým Masarykem tehdy pohovořila několik vět a zjistila, co už dávno věděla… Její láska z dětství se v tu chvíli vrátila v plné síle, a tak se záhy po tomto velkém momentu, přihlásila do pokrokové strany, kde již započala jak její cesta literární, tak i okrajově politická. TGM (vzpomínky na první osobní setkání) byl postupem času stále více středem jejího života a vzdělávala o něm dokonce i svého syna.

Později působila ve straně realistické, národně socialistické, ale i v Ženské národní radě a také v Sokole, kde si sama vedla odborné přednášky. Její bohatý život pracovní rostl na úkor manželského, což nelibě nesl Jan Sedlmayer. Když pak Oldra zatoužila po dráze spisovatelky, došlo mezi manželi k rozporu a rozhodli se, žít si každý po svém. Oldra začala psát a dokonce i překládat. Dařilo se jí. Roku 1924 přeložila například knihu E. de Mirecourta Požáry trůnu a srdcí, 1925 sepsala knihu Tři pozdravy prezidentovy, a v roce 1928 pak dílo Vlajka prezidentova a jiné básně. S rokem 1930 přišla díla jako Jarní pohádka, Slunéčko v okně a T. G. Masaryk. Roku 1931 dílo F. X. Šalda – člověk přítel a roku 1935 kniha T. G. M.. Posledním větším dílem o T. G. Masarykovi pak byly její Tři vzpomínky na prezidenta osvoboditele z roku 1938, kterým se autorka zřejmě s dráhou ne vůbec špatné spisovatelky rozloučila.

Za nejvýznamnější okamžik ve svém životě ovšem stejně označovala veškerá svá setkání s T. G. Masarykem, z nichž to osudové přišlo v roce 1928, kdy došlo k uskutečnění společné, předem domluvené pracovní schůzky, a oba zúčastnění k sobě, zdá se, při ní nalezli hlubší vztah. Od této chvíle se pak začíná odvíjet život Oldry Sedlmayerové jako umělecké múzy TGM. Masaryk měl slabost pro emancipované ženy umělkyně, obzvláště pro spisovatelky a Oldra, která oplývala nebývalou fantazií a temperamentem se mu dokonale hodila. K čemu? Především k jeho románu. První československý prezident, tou dobou již vdovec, chtěl totiž již roky napsat román, do něhož by tak trochu začlenil i nějaký ten autobiografický prvek, jenže pro něj nikdy nenalezl ani dost času a ani dost motivace. A najednou tu byla ona. Oldra Sedlmayerová, mladá, krásná spisovatelka, plná elánu, která se hodlala úkolu zhostit. A tak se psalo… Dvojice na románu pracovala a nalezla k sobě při tom mezi roky 1928 – 1933 skutečný a hluboký cit, který byl možná ledasčím, ale nikoliv povrchním… Zakoukali se. Jenže, jak už to tak bývá, jejich štěstí se brzy stalo trnem v oku nejen Masarykovým vrcholným úředníkům, ale i jeho starší dceři Alici, která Oldru nepovažovala za svého otce dostatečně vhodnou. Dvojice se proto z oficiálních schůzek přeorientovala na schůzky soukromé. Jenže, to byl nakonec ještě větší malér a nikdo pak už nechtěl věřit, že láska mezi těmito lidmi může být po fyzické stránce klidně platonická… Zkrátka, o senzaci bylo postaráno. Prezident, vědom si svého postavení sice vzdoroval, ale jeho úřednický aparát ho nakonec stejně brzy přesvědčil o opaku. Navrhl proto své múze, že práce na románu a setkávání raději zanechají. Jenže o něčem takovém nechtěla, tehdy již známá spisovatelka, ani slyšet a tak prezidentovi nabídla, že by mu mohla napsat biografii jeho života – tedy životopis TGM. Tak se ještě chvíli pracovalo dál, leč bezúspěšně. Masaryk vzdal i druhou variantu. A když to nešlo ani tudy, rozhodla se Oldra, že by za svého vyvoleného mohla alespoň psát nějaké články do novin, na které by, jako hlava státu, neměl již čas… Stalo se, byť jen několikrát… Dodnes proto nemůžeme s přesností říci, zda je naprosto každý článek z této doby skutečně Masarykův, neboť s některými mu pomáhala, zdá se, právě Oldra. Bohužel však ani role samozvané asistentky vztah obnovit nepomohla. Situaci nakonec za oba vyřešil Masarykův zhoršený zdravotní stav po roce 1934. Tehdy se také dvojice definitivně rozešla, i když Oldra byla připravena s Masarykem, alespoň „dálkově“, být i nyní.

Duše Oldry Sedlmayerové trpěla. Když pak došlo na nejhorší a první československý prezident zemřel, zemřela spolu s ním i Oldřina literární aktivita. Rozhodla se, že bude podnikat, ale neznalá věcí došla velmi brzy k dluhům. I tak se stále ještě chtěla vrátit do nejvyšší společnosti, jenže marně. Nikdo už o bývalou Masarykovou přítelkyni nejevil zájmu. Na sklonku života se pak, znovu chudá a lidmi tentokráte navíc ještě ke všemu opovrhovaná, přestěhovala do malého bytu v Poděbradech, kde nakonec dne 6. 6. roku 1954, na problémy se srdcem a plícemi, předčasně zemřela.

Do historie, která její jméno na mnoho roků skryla v archivech, se vrátila až nedávno, bohužel nikoliv jako spisovatelka, ale právě v souvislosti s T. G. Masarykem. Přesto však byla ve skutečnosti mnohem více, než jen jeho múza. Byla to paní spisovatelka, pro kterou se střetnutí s první československým prezidentem stalo osudovým…

AUTOR:   Ph.Dr.  Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)

 

Marie Curie Sklodowská: Silná žena, která obětovala vlastní život vědě

Dodnes je považována za nejvýznamnější a jistě i nejslavnější světovou vědkyni v dějinách. Byla průkopnicí nejen v rámci vlastního oboru, ale stejně tak třeba i v otázce aktivního uplatnění žen ve všech těch oborech, které se kdysi označovaly jako ryze „mužské“. A protože v závěru loňského roku uplynulo již neuvěřitelných 120 let ode dne, kdy se Marii Curie Sklodowské (1867 – 1934) podařil jeden z jejích čelných úspěchů – izolace polonia (25.7.1898) a současně uplynulo i úctyhodných 151 let od narození této vzácné elegantní a po všech stránkách výjimečné ženy, ráda bych proto na její životní příběh alespoň rámcově zavzpomínala.

S inspirativní Marií Curie jsem se, na stránkách knihy, poprvé setkala ještě coby školou povinná žačka, která odjakživa obdivovala všechny velké – historické ženy. Monografické vyprávění, které jsem tehdy objevila v domácí knihovně, a s úctou se k jeho čtení i v dospělosti opakovaně vracela, patřilo v porovnání vůči jiným historickým legendám, vlastně ještě stále k nedávným světovým dějinám. A musím říci – stačilo málo k tomu, aby mne příběh této výjimečné ženy skutečně a upřímně zaujal…

Marie Salomea, provd. Curie, roz. Sklodowská (7.11.1867 – 4.7.1934) byla rodačkou z polské Varšavy a zpočátku vedla průměrný život potomka z průměrně situované rodiny, kde její otec Wladyslaw Sklodowsky zastával profesi učitele matematiky a fyziky a matka Bronislawa měla vystudovanou dívčí školu, které se, v pozdějších letech stala učitelkou a posléze dokonce i ředitelkou. Odkud získala mladá Marie příklon k intelektuálnímu světu, proto není těžké odhadnout, a jako dítě vzdělaných rodičů se proto brzy sama rozhodla, zasvětit svůj život konkrétnímu vědeckému oboru, kterým se stala fyzika a především chemie. Musíme si však uvědomit, že v 2. pol 19. století byla pro ženu silně nezvyklá (ba dokonce skoro nemožná), jak jakákoliv vyšší forma vzdělání, tak zejména obor, jaký si Curie ve svých 24 letech zvolila. Šlo o volbu, která představovala „krok do tehdy ryze mužského světa“ a spolu s ním i počátek neuvěřitelné cesty, jejíž vyústění ve světově proslulou vědkyni si Curie musela napřed doslova vybojovat. Jen samotný příchod na akademickou půdu nebyl snadný, protože jako žena takřka neměla šanci a vyšel až po několika letech.

V roce 1891 složila Marie Sklodowská, jako vůbec první žena v historii, přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny, kde mohla i přes značné skepse svých mužských kolegů, studovat. Předpoklady jejích kritiků, „že studium stejně nakonec vzdá“, se ani v nejmenším nenaplnily. Sklodowská získala v roce 1893 první licenciát a další (z matematiky) přišel roku 1894. Mezi tím již mohla pracovat jako laborantka průmyslové laboratoře Lippmanových závodů, kde si nejen definitivně ujasnila, jakým výzkumům se chce věnovat, ale současně zde vlivem náhody potkala i svého budoucího manžela, tehdy ještě doktoranda Pierra Curie (1859- 1906), se kterým již po roce známosti uzavřeli manželský svazek.

Vstup do manželství a následný příchod potomků – dcer (Irène Curie a Evy Curie) byl dalším mezníkem v jejím životě, který mohl znamenat ústup ze slibně započaté vědecké dráhy. Ale nenaplnil se. Marie Curie, obětavě dělící své síly mezi rodinu a vědu se naučila neobyčejně hospodařit s časem, čímž se sice opět stala nejen „trnem v oku“ kritikům, vidícím ženu jen jako zkrášlenou pečovatelku rodinného krbu, ale současně i vzorem moderní ženy-matky, která, když doopravdy chce a má správné zázemí, zvládne snadno profesi i rodinu. Netřeba přitom dodávat, že podobné vzory mají podnes dokonce nadčasovou hodnotu.

K prvním vynikajícím výsledkům ji přivedla, právě mezi dvěma těhotenstvími, její doktorandská práce, která se zabývala intenzitou radioaktivity druhů uranové rudy. Téma, které původně „nikdo nechtěl“ a tak bylo dáno jí, se však pod jejím dohledem zajímavě rozvinulo a na jeho konci stál objev dvou prvků – polonia a radia. Současně objasnila i moment při rozpadu atomových jader – tj. jako pravděpodobné příčiny radioaktivity. Veřejnost byla v šoku. Žena vědkyně a takové objevy? Ano. V roce 1903 tak přišlo první a nejprestižnější ocenění pro jakéhokoliv vědce – Nobelova cena, jíž získal tým: Pierre Curie, Henri Becquerel a Marie Curie. Současně, jako první žena vůbec, obhájila také svůj doktorát z fyziky.

Spolu s manželem, který samozřejmě spolupracoval i na jejím objevu polonia a radia, a který původně málem získal Nobelovu cenu spolu s Becquerelem sám, neboť Marie byla žena (!), pokračovala v další výzkumné činnosti. Pierre Curie získal místo profesora s vlastní výzkumnou laboratoří, jehož vedoucím vědeckým pracovníkem se stala manželka Marie. Na první pohled ideál ovšem dostal své trhliny v momentě, kdy Pierre Curie přišel tragicky o život. Pro vdovu po zesnulém to však zpočátku znamenalo paradoxní posun v kariéře. Smrt manžela jí totiž otevřela cestu nejen k vlastní laboratoři, ale současně i k pozici první profesorky na Sorbonně. Dosáhla zenitu slávy a úspěchů, avšak bez svého manžela byla náhle zranitelnější. Kolegové po Pierrově smrti rozhodně vůči ní nebraly ohledy a „hvězda“ Marie Currie začala, mnohdy i cíleně, oslabovat. Roku 1911 sice získala Nobelovu cenu (za chemii) podruhé, ale například do prestižní Académie des sciences nebyla zvolena. Přesto nezoufala a ve svých výzkumných záměrech pokračovala dál. Během první světové války a zejména po jejím konci se intenzivně zabývala i otázkami zdravotnickými, zejména možnostmi léčby rakoviny. Velice se angažovala například pro zakládání lékařských ústavů pro léčbu této fatální choroby. Tehdy dokonce možná ani sama ještě netušila, že právě tato choroba se jí může stát osudnou.

V soukromém životě její osud nepříjemně kolísal. Byla slavnou vědkyní, ale kde kdo si na její konto rád utrousil nějakou tu kritiku či pomluvu. Vždy benevolentní Francii totiž vadilo nejen to, že vystupuje ve svém oboru stejnou razancí jako muži, ale i to, že je ateistka, Polka a nikoliv Francouzka, přičemž světlo světa spatřila i pozoruhodná informace o jejím „tajném“ mladším příteli. Že byla dávno nezadaná a vdovou, už při tom nikoho samozřejmě příliš nezajímalo. Za vším se hledala nějaká pikantnost.

Marii Curie se však tou dobou znatelně zhoršoval zdravotní stav. Prošla si onemocněním ledvin i psychickými potížemi. O mnoho horší diagnóza ovšem byla aplastická anémie čili choroba, za níž s největší pravděpodobností stál její blízký kontakt s radioaktivními prvky v rámci její vědecké dráhy, která ji nakonec stála svým způsobem život. Zemřela 4. července roku 1934 a byla pohřbena po boku svého manžela v Sceaux. O mnoho let později – roku 1995 byla pak pochována, jako vůbec první žena, pod kopulí slavného pařížského Pantheonu.

Život vynikající vědkyně a jedné z nejvýznamnějších osobností přelomu 19. a 20. století byl oslnivý, ale stejně tak i temný a nesnadný. Možná právě proto nepřestal, a je to dobře, dodnes fascinovat. Oslovuje a inspiruje jak osobnosti z řad vědecké sféry, tak i nejširší veřejnost. Curie je rozhodně vzorem, který stojí z mnoha důvodů za pozornost a tyto důvody nejsou ani zdaleka jen charakteru vědeckého, nýbrž i čistě lidského.

 

AUTOR:   Ph.Dr.  Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)

 

O STAROSTOVĚ ŠPATNÉM KONCI

Starostou v obci Kněžpole v politickém okrese Uherské Hradiště byl již po několik let ctihodný rolník Josef Kroulík. Všeobecně se o tomto starém mládenci vědělo, že je záletným a ve svém mládí míval přezdívku Don Juan. Po několik let Kroulík udržoval poměr s vdanou rolnicí Annou Sýkorovou, jejíž manžel přes svůj vysoký věk tento milostný vztah své mladé ženě trpěl a nebylo žádným tajemstvím, že skutečným otcem všech pěti Sýkorových dětí je Josef Kroulík.

Situace se však změnila, po smrti starého Sýkory. Anna Sýkorová se stala sice nádenicí, ale proti jejím poměrům s obecním starostou již nemohl nikdo nic namítat. Dokonce bylo všeobecně známo, že vdova Sýkorová se všemožně snažila, aby ji Kroulík pojal za ženu.

Na četnickou stanici v okresním městě Uherské Hradiště se druhou únorovou neděli roku 1885 dostavila Anna Sýkorová z šest kilometrů vzdálené Kněžpole a službu konajícímu závodčímu Juliusi Prečovi udala starostu obce Josefa Kroulíka pro zločin zprznění své nedospělé dcery. Závodčí se nestačil divit a vyzval Sýkorovou, aby mu dopodrobna vylíčila, k čemu ve skutečnosti došlo.

Předchozího dne, v sobotu byl v kněžpolském hostinci „na Huse“ bál. Starosta Kroulík, s nímž jak je všeobecně známo, udržují po dlouhá léta milostný poměr, se zde opil více, než bylo zdrávo. Začal na ní dotírat, ale ona ho odbyla, že s opilcem nechce nic mít. Když bál skončil, odebrala se do svého domku a zde k jejímu překvapení nalezla starostu Kroulíka v milostném objetí se svojí, teprve devítiletou dcerkou Kačenkou.

Po tomto sdělení, nemohl závodčí jinak, než konat svoji povinnost. Odebral se do Kněžpole a prohlásil starostu Josefa Kroulíka, kterého přistihl doma vyspávajícího opici ještě v posteli, za zatčeného. Kroulík vůbec nechápal, o co se jedná, a jak je možné, že si četník dovolil jeho, jako představitele bezpečnostního úřadu, kterému má být četnictvo vždy k ruce, vůbec zatknout. Než se Josef Kroulík stačil vzpamatovat, byl odváděn do věznice krajského trestního soudu v Uherském Hradišti.

Rakouský četník na obchůzce

Až následně, provedl závodčí Preč za přítomnosti obecního tajemníka výslech Kačenky Sýkorové. Prostoduchá Kačenka uvedla, že v noci kdosi zaklepal na okno jejich domku, a když zjistila, že se jedná o Josefa Kroulíka, který za její matkou často docházel, pustila jej do světnice. Byl opilý, začal jí objímat a říkal jí křestním jménem její matky. Byla zvědavá a chtěla poznat, co spolu dospělí dělají, a tak se Kroulíkovi podvolila. Po chvíli však přišla domů její matka a Josefa Kroulíka od ní odtrhla a vyhnala ho z domu.

Po výslechu obecní tajemník panu závodčímu, který byl zhnusen tím, čeho byl obecní starosta schopen, sdělil, že Kačenka, stejně jako její čtyři sourozenci jsou Kroulíkovými nemanželskými dětmi. Na to, už závodčí Preč, vůbec neměl slov.

Josef Kroulík byl v září roku 1885 pro svůj hanebný čin postaven před porotu uherskohradištského krajského trestního soudu. Líčení bylo prohlášeno za tajné a byla z něj vyloučena veřejnost, která doslova bažila po pikantnostech případu.

Zločin zprznění krve

Ačkoliv se Kroulíkův obhájce snažil dělat doslova nemožné, pověst záletníka a pobloudilce byla silnější.

Josef Kroulík, donedávna vážený občan, byl odsouzen pro zločin zprznění krve podle § 131 trestního zákona na šest měsíců do těžkého žaláře zostřeného dvanácti posty a k úhradě výloh soudního líčení.

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

POD NOVÝM VEDENÍM

Spisovatel a autor mnoha knih, který  rovněž vlastní  ocenění za literaturu faktu, duchovní otec úspěšného televizního seriálu – Četnické humoresky, JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Výnosem ministerstva vnitra č. 89.430/13 ze dne 28. prosince 1932 došlo k přeměně četnických pátracích stanic na samostatné útvary a byly podřízeny dnem 1. ledna 1933 přímo veliteli četnického oddělení, v jehož sídle jsou zřízeny.

Veliteli četnického oddělení Nitra majoru Hodinářovi tak přibyla povinnost řídit činnost nitranské pátrací stanice v celém jejím služebním obvodě, tj. i na území okresního četnického velitelství Šala spadajícího pod četnické oddělení Komárno a okresních četnických velitelství Nové Zámky, Vráble a Zlaté Moravce spadajících pod četnické oddělení Zlaté Moravce, avšak s výjimkou území okresního četnického velitelství Bánovce nad Bebravou, které spadalo do působnosti krajského soudu v Trenčíně a tudíž do působnosti tamní četnické pátrací stanice.

Na vše myslící pragmatický četnický předpis pamatoval i na případný kompetenční spor a stanovil: „V případech, kdy by se dostavili na místo oba velitelé oddělení, převezme řízení pořadím starší.“.

Poté co se major Hodinář podrobně seznámil s chodem četnické pátrací stanice, začal se zajímat zejména o efektivitu jejího fungování.

Přispěla k tomu i strážmistrem Votrubou zpracovaná Zpráva o docílených výsledcích a použití služebního psa „Alto“ za II. pololetí roku 1932. Z uvedené podrobně vypracované zprávy totiž vyplývalo, že z celkového počtu 18 rekvizic služebního psa nebyl Alto ve dvou případech vůbec použit, neboť nebyly podmínky pro použití služebního psa. Naproti tomu v ostatních 16 případech Alto vypracoval pachovou stopu, která ve více než polovině případů vedla k přímo k dopadení, či k následnému vypátrání pachatelů činu a jimi odcizených věcí. V ostatních případech byl alespoň udán směr odchodu pachatele z místa činu, jež měl pro další pátrání rovněž neocenitelný význam.

Od počátku roku 1933 ale došlo ke dvěma vyžádáním služebního psa, avšak ani v jednom z případů nebyly, vzhledem ke značnému pohybu osob v bezprostřední blízkosti místa činu, podmínky pro uvedení Alta na stopu pachatelů.

Zbytečně projeté kilometry služebním automobilem a s nimi spojené značné výlohy museli příslušní okresní četničtí velitelé zdůvodnit veliteli nitranského četnického oddělení a hlavně museli přijmout opatření, aby napříště nedocházelo k neúčelnému a neodůvodněnému požadování součinnosti pátrací stanice.

Po uvedeném opatření velitele četnického oddělení, které se samozřejmě okamžitě rozkřiklo na všechny četnické stanice v rozsáhlém služebním obvodu pátračky, došlo zákonitě ke snížení počtu vyžádání služebního psa pátračky, ale i k poklesu počtu vyžádání součinnosti nitranské četnické pátrací stanice.

V pátek 24. února 1933 dopoledne přesto četnická stanice Dolný Ďúrad v politickém okrese Vráble vyžádala služebního psa k případu vloupání v obci Tehla se škodou zhruba 400 Kč.

Velitel pátrací stanice vrchní strážmistr Procházka, vzhledem k velitelem četnického oddělení přijatým úsporným opatřením, vyslal na místo hlídku pouze na motorovém kole, které řídil strážmistr Tomek.

Více než třicet kilometrů za chladného počasí mělo za následek značné prochladnutí obou strážmistrů. Cesta na místo činu se navíc prodloužila opravou prasklé pneumatiky ve Vráblích.

Alto uvedený na stopu, která vedla od vyloupené komory, z níž bylo ku škodě domkářky Ireny Botkové odcizeno 20 kg mouky, 28 kg sádla a dvě šunky, přes zahradu dotyčné, přes humna zpět k vesnici až do neohrazeného dvora vdovy Agnesy Šimonové v čísle popisném 12, kde pracoval jako hospodářský sluha místním četníkům dobře známý zloděj Gašpar Kalocsányi.

Vypracovaná stopa měla délku přes 500 metrů a stopování probíhalo za chladného a bezvětrného počasí.

Vzhledem k podezření, že v minulosti několikrát trestaný Kalocsányi, má co do činění se spáchaným vloupáním, byla se souhlasem majitelky usedlosti provedena domovní prohlídka v hospodářských objektech, avšak bez kladného výsledku.

Následně byla za účasti na místě přítomného okresního četnického velitele poručíka výkonného Václava Najmana v bytě Kalocsányiho v čísle popisném 37 provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny všechny odcizené věci s výjimkou jedné ze dvou odcizených šunek.

Při výslechu Kalocsányi uvedl, že jednu šunku věnoval svému tchánovi Ludevítu Majlingovi, žijícímu v téže obci. U dotyčného byla odcizená šunka četnictvem skutečně zajištěna.

Vyšetřováním případu však nebyla prokázána jakákoliv účast Ludevíta Majlinga, jež byl dosud trestně zachovalý, na spáchném činu.

Případ krádeže vloupáním z uzamčené komory, k jehož spáchání došlo v nočních hodinách, byl úspěšně vyřešen a jeho pachatel byl udán okresnímu soudu ve Vráblích. Odcizené potraviny, byly vzhledem k tomu, že se jedná o věci podléhající zkáze, navráceny poškozené domkářce Botkové.

Na rozdíl od strážmistra Votruby, který se během cesty na místo činu a zpět do Nitry, hřál v postranním vozíku od Alta, odnesl řidič strážmistr Tomek výjezd prochlazením a omarodil. Po tomto případu velitel četnického oddělení rozhodl, že za chladného a deštivého počasí bude pátrací stanice používat k výjezdům zásadně plachtovou střechou krytý služební automobil.

Rudolf Votruba byl oproti svému kolegovi otužilý díky pravidelnému každodennímu několikahodinovému výcviku Alta, a tudíž neonemocněl. Byl za to velmi rád, neboť jeho manželka byla ve vysokém stupni těhotenství.

Major Hodinář při vykonávaných přehlídkách pátrací stanice vždy kontroloval Deník o výcviku služebního psa. Při kladném výsledku pátrání bylo nařízeno v deníku podtrhnout pořadové číslo záznamu červeně a při negativním výsledku modře. Rovněž se velitel oddělení zajímal o schopnosti a dovednosti služebního psa, a proto se občas účastnil Altova výcviku. Strážmistr Votruba nadřízenému velmi rád vysvětlil podstatu stopování cvičeným psem a ukázal mu i Altovu poslušnost, zdolávání přírodních překážek a jeho dovednosti jak při stopování, tak i při službě obranné a strážní.

Přitom si strážmistr Votruba postěžoval veliteli oddělení na nespravedlivé znevýhodnění vlastních služebních psů oproti služebním psům erárním a to jak v oblasti nákladů na pořízení kotce a výběhu v četnických kasárnách, tak co se týče pomůcek k ošetřování a výcviku vlastního služebního psa.

Velitel oddělení na jedné straně kvitoval Altovu ostrost, naproti tomu velmi důrazně nabádal jeho vůdce k opatnosti, aby pes nepokousal některého z četníků, nebo nedejbože nějakého bezúhonného občana či dokonce dítě. Proto major Hodinář velmi nerad viděl Alta puštěného na volno a bez košíku ve staniční kanceláři pátračky.

Strážmistru Votrubovi alespoň svitla naděje, na možnost řádného zateplení chatrné Altovy boudy na dvoře četnických kasáren. Vysvětlil nadřízenému, že služebního psa je nucen mít v zimě v kanceláři právě z důvodu nezateplené boudy. Přitom ujistil pana majora, že Alto nikomu z četníků rozhodně neublíží, neboť je na četnickou uniformu od svého pána, ale i z kursu v Pyšelích, zvyklý. Stejně tak neublíží žádnému dítěti, neboť je z domova zvyklý na jejich téměř dvouletého syna Jaromíra.

Naproti tomu Alto nikdy nepřijal potravu od jiné osoby než od svého pána, ovšemže s výjimkou pánovy manželky Etely. Přesto, že staniční kuchařka, téměř 75 let stará babička, Marie Bolechová lákala v dobré víře Alta na kdejaké laskominy, které po několik desítek let podstrojovala v nitranských četnických kasárnách pánům četníkům, nikdy od ní k jejímu velkému zármutku, Alto nepřijal ani jediné sousto. Jedině, když babičkou Bolechovou připravené jídlo podal Altovi jeho pán.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

ŠTĚDREJ VEČER NASTAL ANEB PRVNÍ ČETNICKÉ VÁNOCE

V jídelně zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze v Karmelitské ulici číslo 388 se vpodvečer Štědrého dne roku 1928 sešlo osmnáct začínajících četníků, toho času posluchačů školy pro výcvik četníků na zkoušku.

 

Kromě důkladného úklidu celých kasáren se četníci věnovali ustrojení vánočního stromečku a přípravě slavnostní tabule ke Štědrovečerní večeři. Jako každoročně trávil se svými žáky Štědrý večer některý z pánů instruktorů. Tentokrát vyšla řada na instruktora a třídního učitele, nadporučíka výkonného Karla Pokorného. Ve snaze navodit co nejvíce atmosféru Vánoc, podávala se k večeři klasická vánoční krmě, rybí polévka, smažený kapr a bramborový salát s majonésou.

Je třeba, aby se novopečení četníci smířili s tím, že nebudou moci pokaždé být na Štedrý večer se svými blízkými, ale budou to právě oni, kdo bude bdít nad pokojným a klidným průběhem vánočních svátků ostatních občanů.

Nadporučík výkonný Pokorný považoval za svoji povinnost, strávit ještě nějaký čas po večeři se svými chlapci. Ostatně rodina byla již jeho četnickému údělu přivyklá. A tak se namísto obvyklého rozbalování vánočních dárků u stolu rozvinula příjemná debata nad sklenicí vína.

Je třeba připomenout, že četnická správa již v průběhu roku 1928 nadělila výkonným četníkům pěkné dary. Po deseti letech od vzniku samostatného československého státu byly opětovně do výzbroje četnictva zavedeny služební přilby a služební šavle. Jednalo se o dva artefakty, charakterizující četnictvo po celou dobu jeho existence za monarchie, které výkonní četníci s radostí po vzniku samostaného státu odložili. A tak se svezla řeč na nepraktickou výzbroj, která má bezesporu za následek sníženou pohyblivost a obratnost četníka při pronásledování přestupců zákona.

Instruktor Karel Pokorný, který začínal svoji kariéru u c. k. četnictva ještě před rokem 1900, začal vyprávět o svých četnických začátcích. Je pravdou, že on ještě nosíval bílé letní kalhoty, které byly pro výkonnou službu velmi nepraktické. A v počátcích četnictva dokonce četníci nosili těžký soukenný plášť stočený a nošený přes levé rameno a prsa, nazývaný bandalír.

Kutná Hora Vzhledem k tomu, že byla ke slavnostní večeři rybí polévka a smažená ryba, začal instruktor svým žákům vyprávět případ, který se udál ješte za monarchie, když působil jako podřízený četník na četnické stanici Zbraslavice v politickém okrese.

Ve zbraslavickém staničním obvodě tehdy řádil náruživý rybář a milovník pstruhů, nádeník Josef Heřmánek z obce Hranice. Trvalo to hezkou řadu služeb, které četník Pokorný strávil při postřížce na pytláka. Nejednou jej přitom prozradily právě bílé četnické letní kalhoty. A tak se pojednou uchýlil ke lsti. Do křoví na břehu Spáleného rybníka, k němuž chodil Heřmánek s oblibou pytlačit, umístil svoje staré bílé letní kalhoty vycpané senem a nastražil je tak, aby to vypadalo, že ve křoví číhá četník. Sám se ukryl ve křoví na břehu u nedalekého Starého rybníka a čekal zde na svoji kořist.

Již zdáli viděl, jak si přicházející pytlák Heřmánek všiml domnělého číhajícího četníka u Spáleného rybníka a tak pokračoval k odvrácenému břehu sousedního Starého rybníka. Zde jej četník Pokorný po dvou hodinách pozorování zatkl i s patnácti ulovenými pstruhy. Ryby v hodnotě 15 korun byly přestupci zákona odejmuty a on sám byl udán pro přestupek krádeže okresnímu soudu v Kutné Hoře. Ani uložený měsíční trest vězení však Josefa Heřmánka neodradil od pytlačení. Z toho je zřejmá občasná marnost úsilí vynakládaného strážci zákona.

Poté se nadporučík výkonný Karel Pokorný rozloučil a odebral se ke své rodině. Četnický dorost pak až do půlnoci pokračoval v rozpravě o tom, co je čeká po absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku a hlavně poté, až se stanou definitivními četníky. Někteří z přítomných si vzhledem k nemožnosti uzavřít sňatek po dobu čtyř let od vtupu do četnického sboru mohli nechat zdát o ženském objetí, jiní zas snili o své budoucí četnické kariéře.

RYBÍ POLÉVKA

 

Rozpočet: vnitřnosti z kapra, 10 dkg tuku, kořenová zelenina, cibule, celý pepř, bobkový list, tymián, hladká mouka, 4 lžíce octa, sůl a žemle.

 

Předpis: Svaříme litr vody s octem a se solí, dáme do ní očištěné vnitřnosti z kapra a necháme 15 minut vařit. Poté vnitřnosti vyndáme a přilijeme další litr vroucí vody. Do hrnce přidáme cibuli, několik kuliček pepře, bobkový list a tymián a vše vaříme dalších 15 minut. Přitom na tuku do hněda usmažíme jemně nakrájenou zeleninu a zaprášíme ji hladkou moukou, kterou necháme zasmahnout a vše pak dáme do vařící se polévky. Po 15 minutách vaření hotovou polévku přecedíme a dáme do ní rozkrájené vnitřnosti z kapra. Podáváme ji s osmaženou na kostky nakrájenou žemlí.   

SMAŽENÝ KAPR

Rozpočet: kapr, hladká mouka, 2 vejce, strouhaná žemle, máslo a sůl.

 

Předpis: Kapr se naporcuje na kousky, maso se řádně vypere a osuší. Poté se osolí a nechá 30 minut odležet. Následně se maso omočí v mouce, v rozšlehaných vejcích a ve strouhanané žemli a nechá se dalších 15 minut odležet. Smaží se na másle do světlehněda.

BRAMBOROVÝ SALÁT S MAJONÉSOU

 

Rozpočet: 1 kg brambor, 2 cibule, 2 okurky naložené na kyselo, 2 vejce, sůl pepř, ocet a majonésa. 

 

Předpis: Brambory uvaříme a ještě teplé oloupeme. Po vychladnutí je rozkrájíme na úhledné kostičky. Přidáme na jemno nakrájené cibule, okurky a na malé kousky rozkrájená na tvrdo uvařená vejce. To vše smícháme a dochutíme solí, pepřem a trochou octa. Vyrobený salát přelijeme majonésou.

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

VÁNOCE

Proč slavíme Vánoce?

Slovo Vánoce pochází z němčiny. Jeho původní název byl „svatá noc“ a německé slovo Weihnachten si naši předkové jednoduše počeštili. Ovšem kořeny dnešních Vánoc je třeba hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu a slavily se nejen v Evropě, ale také v Asii, u amerických Indiánů i jinde. Ve starém Římě se nakonec oslavy ustálily na 25. prosinec a toto datum zvolil v roce 274 císař Aurelián jako den natalis solis invicti – Zrození nepřemožitelného Slunce. První zmínku o dni narození Ježíšova najdeme u Jana Zlatoústého (374 – 407), jež ho ale datuje na 20. prosinec. V Římě se Vánoce poprvé slavily roku 365. Ač je Ježíš historickou postavou, přesné datum jeho narození neznáme. Nicméně Ježíšovo narození, čili příchod Božího Syna na svět, se začalo slavit v první čtvrtině 4. století. Na křesťanském východě se slavilo 6. ledna podle data Narození Božského eonu – pohanského svátku v Alexandrii. V Římě se slavilo 25. prosince, což bylo datum starého pohanského svátku Narození věčného slunce. Oba svátky se pak spojily – 25. prosince se slavilo Ježíšovo vtělení a 6. ledna jeho zjevení se lidem. Později se 6. ledna začali uctívat tři králové, a to podle tří královských darů, kteří mágové Ježíšovi přinesli.

Vánoční symboly

 

Betlém

 

I když první Betlém měl Svatý František z Assisi v italské Umbrii už v roce 1223, k jejich rozšíření v našich zemích došlo až v polovině 16. století, kdy se členové Tovaryšstva Ježíšova snažili o rekatolizaci českého lidu. Aby je přilákali do kostela, instalovali k jeslím figury v životní velikosti a různě je aranžovali podle průběhu legendy o narození Ježíše Krista. První takový Betlém byl postaven roku 1562 v Praze a posléze tento zvyk převzala další česká města. Během následujícího století se Betlémy rozšířily takřka do všech domácností, ač je svého času císař Josef II. spolu s vánočními hrami zakázal. Betlémů se chopila lidová tvořivost a mívaly tisíce podob. Zhotovovaly se ze dřeva, papíru, těsta, vosku, sádry, z hlíny, kukuřičného šustí a často to bývala skutečná umělecká díla.

Vánoční stromeček

 

Základ položili pohané starověku, kteří spojovali kult Sluncetak zvaný Bálův, s kultem matky, Astarty nebo Ašery, a s rituálním kultem stále zelených stromů – evergreenů. V době oslav „svatých nocí“ zasvěcených slunečnímu božství pořádali veselice u stále zelených stromů. Na ně věšeli ozdoby, ovoce, pamlsky a světla.  Podle legendy byl irský opat Kolumbán z Luxeuilu a Bobba v 6. století vyslán do Burgundska, aby zdejšímu pohanskému obyvatelstvu přiblížil svátek narození Krista. Tak 24. prosince zapálil pochodně do tvaru kříže na jejich starobylém jehličnanu, který uctívali o zimním slunovratu, a zář ohně přilákala zástupy lidí, jimž pak Kolumbán vyprávěl o narození Ježíška v městě Betlémě.  Pak se ozdobené stromky objevily v 16. století v Německu. Písemný důkaz o nich najdeme v kronice Brém z roku 1570. Právě tam cechovní spolek poprvé ozdobil jedli a pozval děti řemeslníků ke společné oslavě svátků. Od poloviny 17. století se stromky zdobily v protestantských rodinách, posléze v katolických. O jejich rozšíření se zasloužila německo-francouzská válka (1870-1871), kdy si němečtí vojáci zdobili stromky na válečném poli a Francouzům se to zalíbilo.  V Praze poprvé vystrojil vánoční stromek ve své vile jako překvapení pro hosty v roce 1812 režisér Stavovského divadla Jan K. Liebich. Po 1. světové válce se ujal zvyk stavět rozsvícené vánoční stromky také na veřejných prostranstvích, poprvé to udělala v roce 1925 Plzeň.

Jmelí

 

Jmelí roste v korunách opadavých listnatých stromů, některé odrůdy i na jehličnanech, a jeho plody – bílé bobule – dozrávají v prosinci právě kolem Vánoc. Lidem připadalo odjakživa tajemné a připisovali mu kouzelné účinky. A tak ho věšeli do vánočně vyzdobených domovů, aby je ochraňovalo před ohněm, uhranutí, bleskem, zlými duchy a také aby přinášelo štěstí. Čím více bílých bobulek je na větvičce, tím větší štěstí člověk může v novém roce očekávat. Vánočním symbolem se stalo v Anglii, odkud se tento zvyk rozšířil do celé Evropy.  Podle legendy bylo jmelí stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška a po 33 letech jej Římané porazili, aby z něj pro něho zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl do malých keříků a přeměnil se v rostlinu zahrnující lidi kolem sebe dobrem. A stejně jako věřící jsou živi z Kristova těla, tak i jmelí žije ze živin jiných stromů.  Ve středověku se jmelí používalo jako významná léčivá rostlina a dnešní věda jeho léčivé účinky potvrdila. Obsahuje látky snižující krevní tlak a podporující rozšiřování cév, a proto se používá k výrobě léčiv proti arterioskleróze.

 

 

Adventní věnec

 

Adventní věnec vyjadřuje touhu člověka po světle, jehož je díky narůstající tmě v období před zimním slunovratem málo. Advent z latinského – advenire  – přicházet – je oslavou narození Ježíše. Jelikož blížící se Vánoce přinášejí stále více světla– Slunce narůstá, každou neděli se zapaluje o svíci více. V křesťanství plamen svíček symbolizuje Krista jako světlo ozařující plamenem lásky každého člověka. Živý věnec pak znamená věčný život přislíbený věřícím od Ježíše Krista a kruh jednotu společenství lidí a Boha. Počátky tradice sahají do první poloviny 19. století, kdy začátkem adventu 1838 pověsil hamburský teolog Johann Heinrich Wichlern nad dveře svého sirotčince vyřezávaný dřevěný věnec a každý den na něj dal jednu zapálenou svíci. Dnes se na něj místo 24 svíček pro každý adventní den připevňují 4 veliké svíce pro každý adventní týden, přičemž adventní čas začíná čtvrtou nedělí před Vánocemi.

Adventní kalendář

 

Jeho první druhy pocházejí z protestantských oblastí, kde rodiny kreslily v prosinci každý den křídou čárku, až do Štědrého dne. V některých rodinách zase věšeli na zeď 24 malých obrázků – jeden na každý den až do Štědrého dne.  První známý ručně vyrobený adventní kalendář pochází z roku 1851. První tištěný kalendář byl vyroben německým farníkem Gerhardem Langem (1881-1974) z Maulbronnu, jemuž ještě jako dítěti maminka vyrobila kalendář s 24 malými svíčkami, které byly připevněny na lepence. Když se stal spolumajitelem tiskárny v Mnichově, začal vyrábět malé barevné obrázky přilepené na lepence, na každý den prosince jeden. Začalo se mu říkat Mnichovský vánoční kalendář a Lang ho v roce 1908 ještě zdokonalil, když ho začal vyrábět s malými otevíracími dvířky. V této podobě ho známe i dnes.

Jak se slaví ve světě?

 

Britové a Američané musí mít na vánoční tabuli krocana nadívaného kaštanovou nádivkou. Ostatně indiánský kot, jak krocana nazývali naši předkové, bývá podáván na druhý svátek vánoční i v mnoha českých domácnostech.

Angličané ke krocanovi servírují tradiční vánoční pudink flambovaný rumem či koňakem. Britské menu mívají na stolech také Australané. Ale vzhledem k tomu, že tam o svátcích vrcholí léto, odehrává se štědrovečerní hostina obvykle na pláži a jídlo se podává studené – obložené mísy, ovocné a zeleninové saláty, zákusky, meloun.

Italové slaví skromně, dokonce se obejdou bez stromku a cukroví. Na stole mají většinou jehně nebo krocana, po něm si dají datle, fíky a panettone – něco jako naši vánočku.

Francouzi mívají na vánočním stole ústřice, šneky, žabí stehýnka a ovoce. Ale často si doma jen rozdají dárky a pak spěchají do restaurace, kde se nechají obsloužit.

V Polsku jsou na stole husté polévky a rosoly.

Rakušané slaví podobně jako my, jen si všechno ještě o něco vylepší. Například štrúdl podávají s kopcem šlehané smetany.

V Bulharsku se podává vepřové maso, čočka, fazole, rýže a zelí.

Ve Španělsku nesmí chybět šampaňské a marcipán.

Skandinávci si dopřávají husu či kachnu a vepřové s červeným zelím, teplou šunku, vařenou tresku.

V Dánsku má každá rodina připravený dárek zvaný Julemand, který získá ten, kdo nalezne jedinou mandli zapečenou v nezbytném štědrovečerním rýžovém nákypu.

 

 

Christmas pudding z Anglie

(Pro 20 osob)

800 g hovězího loje, 450 g zkaramelizovaného cukru, 120 g citrónové kůry, 120 g kandovaného ovoce, 1 lžička muškátového ořechu, 450 g strouhané housky, 225 g prosáté mouky, 450 g vajec (vážíme ve skořápce), 1 sklenice (na bílé víno) koňaku, 0,5 l mléka

Do dobře ušlehaných vajec zpracujeme všechny přísady, přidáme mléko a vše dobře umícháme. Celé necháme stát osmnáct hodin v chladu. Poté přidáme koňak a těsto vlijeme do tukem vymazané pudinkové formy. V páře vaříme osm hodin.

Při dobrém uskladnění vydrží více než rok.

 

 Kdo kde naděluje?

Český Ježíšek, tedy docela malé miminko, je ve světě unikát. Ve většině zemí naděluje pán v nejlepších letech. nebo také paní, i u nás bývávala v některých oblastech Vrtibába, nebo Klovcová bába, Šťuchavá bába, Štědrá bába.

Nejrozšířenější je Santa Claus, který naděluje ve všech končinách s britskou tradicí a v Americe. Dárky rozváží na saních tažených soby v noci z 24. na 25. prosince a ukládá je dětem do červených punčoch k posteli, kde je hned po probuzení najdou. U něho jako jediného známe autora jeho podoby. Vymyslel ho Clement C. Moor, profesor episkopálního semináře v New Yorku v roce 1822, když napsal báseň Návštěva u svatého Nicholase. O padesát let později se báseň stala inspirací pro malíře Thomase Nasta, který dal Santa Clausovi definitivní podobu.

Ve Francii naděluje pér Nöel, který nadílku nechává u kamen či na krbu. Podobně to dělá bulharský Děda Koleda a ruský Děda Mráz, který cestuje na saních z Čukotky a doprovází ho Sněhurka v kožíšku z bílých hranostajů.

Ve  Skandinávii dárky nosí skřítkové, ve Finsku jim pomáhá Velký Ukko, v Dánsku Vánoční posel. V mnoha zemích Latinské Ameriky nadělují Tři králové, v Itálii lítá čarodějnice. V Holandsku mají děti dárky v dřeváčcích pod stromečkem. Do bot ukládá dárky také duch Noel v Peru.

Ve Švýcarsku naděluje Monsieur Chalandé, který nechává dárky za dveřmi pokoje. Německý Ježíšek má rezavé vlasy a vousy a létá na osedlaném divokém větru.

V Rumunsku nosí dárky hodný kmotříček v nůši z proutí a dává je vedle jesliček nebo pod postel. V Itálii, zvláště na Sicílii, zase naděluje čarodějnice Befana.

 

 

Vánoční pranostiky

 

Když v první adventní neděli nastane daleko široko krutá zima, potrvá čtyři neděle.

Je-li v první týden adventní mrazivo, bude zima osmnáct neděl trvati.

Lepší vánoce třeskuté, než-li tekuté.

Zelené Vánoce – bílé Velikonoce.

Vánoce na ledě – Velikonoce na blátě.

Tmavé Vánoce – světlé stodoly.

  1. 12.

Na Adama a Evu čekejte oblevu.

Když na Štědrý večer sněží, na pytle se chmel těží.

  1. 12.

Když na Boží hod prší, sucho úrodu poruší.

Na Boží narození o komáří zívnutí.

Na Boží narození o bleší převalení.

Mráz na Boží narození – zima se udrží bez proměny.

  1. 12.

Když svatý Štěpán vyfouká bláto, bude pěkné jaro nato.

Jestli na Štěpána větry uhodí, příští rok se všecko špatně urodí.

  1. 12.

O Silvestru papeži snížek si už poleží.

Jak byl celý rok voda a bláto, na Silvestra nenapadne zlato.

Na Silvestra-li vítr a ráno slunce svítí, nelze nám dobrého vína se nadíti.

 

 

Co přináší smůlu?

Před půlnoční mší se nesmí šít, plést – protože by pak myši dílo zničily.

Na Štědrý den se nesmí čistit chlévy a stáje, dobytek by kulhal.

Nesmí se prát, přináší to smůlu a neštěstí do domu.

Nikdy nepište své milé nebo milému zamilované psaní, čekal by vás rozchod.

 

Co přináší štěstí?

Když v noci na Boží hod vystřelíte z pušky směrem k Měsíci.

Čerstvý chléb upečený 25.12. a čerstvá vejce snesená 25.12 – mají kouzelnou moc.

Když připadne Štědrý den na pondělí – bude dobrá úroda a hodně medu.

Když Štědrý den připadne na úterý – bude hodně vína a obilí.

Když bude Boží hod ve čtvrtek – podaří se výhodně prodat dobytek.

Když bude Boží hod v pátek – čeká nás horké léto a krásný podzim.

 

Dárky

 

Lidé si vždy dávali dárky – tovaryšové mistrům, hospodáři čeládce, příbuzní mezi sebou. Hlavními obdarovanými však byly děti, jimž dárky nosil sv. Mikuláš, avšak v 16. století se rozmohlo obdarovávání dětí na Štědrý den, což je zásluha protestantského reformátora Martina Luthera, který nechtěl dávat svým dětem dárky na katolický svátek sv. Mikuláše. Dochovaly se obě tradice, jen symbolika obou svátků je jiná.

Lidé věřili v magickou moc dárků. Děti a mladí lidé dostávali červená jablíčka, aby byli  zdraví, silní a dožili se mnoha let. Pro moudrost a zralost se darovaly ořechy, pro radost zase perníky. Mládenec nebo dívka dostávali nějakou ozdobu, aby jednou byli šťastní a bohatí. Dítě starší dvanácti let dostávalo každý rok stříbrnou či zlatou minci, dospělí si nadělovali lahve s vínem, sladkosti a kandované ovoce, aby ji jejich život byl stejně sladký. Červená látka se zlatou či stříbrnou nití zaručovala vitalitu, dostatek lásky i rodinného tepla, vonná mast či voňavka zase garantovala slávu a štěstí.

Nezapomínalo se ani na zvířata.

Krávy dostaly trochu kaše, větévku routy a tři ječné klasy, aby dojily a byly zdravé. Aby máslo z jejich mléka bylo žluté jako slunce, přidaly se jim do krmení ořechy od večeře.

Kůň povečeřel posolený chléb, aby byl výkonný.

Slepicím se nasypala pšenice, hrách a ječmen, aby snášely velká vejce s krásně žlutými žloutky.

Kozám patřilo jablko, po němž dojily celý rok mléko sladké jako med.

Kohout, pes a houser dostali česnek, aby byli odvážní a dobře hlídali.

 

Vánoční zvyky

Když rozkrojíte jablko a nejdete jádra ve tvaru hvězdy, budete celý další rok zdraví. Najdete-li tvar kříže, nic dobrého nečekejte.

Sedne-li si svobodná dívka o Štědrém dnu na zápraží, bude-li pojídat jablko a dočká-li se muže jdoucího kolem, do roka bude pod čepcem – vdá se.

Nezadaná dívka může také vyhnat z domu psa a dívat se, kterým směrem se pes vydá. Tam totiž čeká partner.

Máte-li doma více svobodných, pak je nejlepší rozkrájet koláč na tolik kusů, kolik nezadaných doma máte. Pak přidělíte každému z nich jeden kousek a zavoláte psa nebo kočku. Čí kousek si domácí zvíře vybere, ten najde životního partnera. Je samozřejmě možné, že si nevybere žádný kousek, potom ale hledejte chybu jinde. Buď vaše zvíře není na sladké, nebo se zrovna přejedlo něčeho chutnějšího.

Další šancí jsou vánočkové patky. Zbude-li jich devět, je svatba v rodině jistá. Což znamená, že vánoček by mělo být opravdu hodně.

Spolehlivým prostředkem je bez. Když se k němu po štědrovečerní večeři vydá svobodná dívka, uchopí oběma rukama kmen, zatřese jím a bude recitovat: Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes! – pak musí vyčkat, až se opravdu nějaký pes ozve, a tam ať se vydá hledat muže svého srdce.

Můžete si také hodit střevícem. Hází se přes hlavu a důležité je, kam směřuje špička střevíce. Míří-li ven ze dveří, bude příští rok svatba. Směřuje-li do místnosti, pak svatba na spadnutí ještě není.

Rozšířeným vánočním zvykem je pouštění skořápek. Nejčastěji se pouštěly ve dvojici. Dívka a chlapec si rozpůlí ořech, dají do skořápek po svíčičce a pustí je na vodu. Když se skořápky přiblíží, jejich láska vydrží. Když od sebe odplují, lásku potká stejný osud.O Štědrém dnu nezametejte, nemelte obilí, nemalujte, nešijte, nevylévejte vodu na dvůr, nevynášejte popel, nevstávejte prudce od stolu, nic si nepůjčujte, neobchodujte, nekýchejte – to všechno může přivolat neštěstí, ba dokonce smrt.

Vykoupejte se ve strouze – přinese vám to zdraví.

Večer před Štědrým dnem si dejte pod polštář ořech. Po probuzení ho rozlouskněte a ještě v posteli snězte. Po celý rok vás nenavštíví blechy, štěnice ani jiní nepřátelé postelí.

Do studánky vhoďte jablko a ořech, bude v ní dobrá voda.

U stolu by vás měl být sudý počet, přinese to štěstí.

Štěstí přinese i seno pod stolem, což připomíná narození Ježíška v betlémském chlévě.

Nohy stolu sepněte řetězem, tak vytrvá vaše rodinná soudržnost.

Jestli máte strach ze zlodějů, pak k řetězům přidejte ještě provazy – odpudí je.

PhDr. Marie Formáčková

 

Blanka Waleská – éterická dáma

Blanka Waleská – vlastním jménem rozená jako: Blanka Wedlichová – přišla na svět dne 19. května roku 1910 ve středočeských Cerhenicích. Již jako dítě toužila po umělecké dráze, ale společenské ani ekonomické podmínky její rodiny jí v tomto přání bohužel příliš nepomohly. Její rodina nebyla bohatá a nenesla ani nijak známé jméno, což znamenalo jediné. A sice, snažit se uplatnit v nějaké obyčejné, ale jisté profesi. Na přání svého okolí proto nastoupila řádná studia na gymnáziu, přestože jí už zpočátku nevyhovoval přístup tamních pedagogů a problémy měla dokonce i s některými předměty. Nebyla ryze studijní typ, zato abnormálně vynikala v kreslení, navrhování šatů či uměleckém psaní… Byla totiž rozenou umělkyní s velkou duší i potenciálem, což nakonec intuitivně i sama tušila. Jenže otázka zněla: Jak se k umění alespoň trochu přiblížit? Odpověď jí brzy naznačila nepříjemná událost, když na svém domácím gymnáziu začala postupně propadat z matematiky, v důsledku čehož se rozhodla pro přechod na jednodušší rodinnou školu v Kolíně. Změna byla sice pozitivní, ale stále ještě nikam nevadla. Studia totiž opustila záhy i v Kolíně a rozhodla pro zcela odvážné řešení – živit se nějak sama…

S velkým snem, stát se jednoho dne umělkyní, (tenkrát měla na mysli možná více, než hereckou, spíše dráhu výtvarnou), nastoupila své první zaměstnání nejprve jako služebná a později coby vychovatelka. Osud jí však přivedl do cesty velké štěstí. Bylo jím setkání s pražským malířem Františkem Xavierem Naskem, manželem herečky pražského Národního divadla – Růženy Naskové. Mladá Blanka se stala za krátko múzou, podle které byl vytvořen minimálně jeden olejový portrét, který zdobil jeden z místních obchodů dnešní pražské Národní třídy a z celkového setkání, si odnesla nejednu zkušenost. Mladičké Blance bylo teprve šestnáct let a tehdy si také začala vést svůj deník, jehož stránkám později svěřila nejedno tajemství… Známost s Naskovými ovšem přinesla i další zajímavý výsledek. Mladá Blanka se pod vzorem manželské dvojice rozhodla zkusit štěstí nikoliv jako malířka, ale coby herečka. A uspěla. V roce 1930 byla přijata za žačku dramatického oddělení Pražské konzervatoře a roku 1934 zde také úspěšně absolvovala. Zajímavými jsou v tomto kontextu právě zápisy z jejího deníku, kde pravidelně vzpomínala například na svou spolužačku Lídu Baarovou, o níž se vždy vyjadřovala jako o velkém talentu, i když profesoři měli ve skutečnosti za lepší ji. Svou roli zde jistě hrálo i vysoké sebevědomí Baarové, pro které byla již jako mladinká konzervatoristka svému okolí mnohdy nesympatická, zatímco Blanka Waleská působila vždy srdečně, přístupně a pečlivě, tedy přesně opačně.

Když bylo Waleské devatenáct, bála se, že už ji nečeká nic nového, a že „bude muset zemřít“… Opak byl pravdou. Již za studií absolvovala svůj debut před filmovou kamerou ve snímku Ze světa lesních samot (1933) a postupně jí přicházely nabídky nejen od filmu, ale i od divadel. V roce 1934 účinkovala ve snímku Matka Kráčmerka s Antonií Nedošinskou v hlavní roli a roku 1936 získala své první divadelní angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Později přešla do vyhlášeného pražského divadla Uranie a nakonec, roku 1948 vystoupala až prkna tehdy hercům nejvýznamnější – prkna pražského Národního divadla, kde profesně strávila dalších třicet let a sehrála bezpočet drobných i velkých úloh. Současně s divadlem se nadále věnovala filmu. Roku 1942 se objevila například ve snímku Příjdu hned a v roce 1946 zaujala zápornou úlohou paní Wang-liové

v kriminálním filmu s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli – Třináctý revír. Blance Waleské bylo přes třicet, ale její herecké podání bývalo zvláštní vždy syntézou energie mladé dívky a šarmu o dost starší ženy. Jak již bylo řečeno, Blanka Waleská patřila věkově ke stejné generaci jako Lída Baarová, přesto mezi svými vrstevnicemi – „krasavicemi“, působila od počátku čímsi starší a do jejich řad z mnoha důvodů nezapadala. To se však nakonec ukázalo být i jako, herecky, velmi výhodné.

Na půdě Národního divadla, ztvárnila Banka Waleská řadu úloh. Mezi zajímavé patří například její výkon v Čapkově Loupežníkovi, ale, zazářila také ve hře Višňový sad, anebo třeba ve Třech sestrách. Jako „na tělo“ jí padla úloha ve hře Oscara Wildea Ideální manžel, kde ztvárnila úžasným způsobem Lady Gertrudu Chilternovou, roli, kterou můžeme vidět zachycenou i dnes, a to v archivu Národního divadla na jedné z mála dochovaných barevných fotografií… Tehdy se psaly divadelní roky 1954/1958.

Čas postupně plynul a spolu s ním i další role. Pro film, pro divadlo, později přibyla i práce pro Rozhlas. Blanka Waleská se stala váženou umělkyní a postupně patřila k vyhlášeným a ceněným ženským herečkám, kterou charakterizoval nejen mnohovrstevný umělecký talent, ale i nevšední charisma a nevšední osobnost. To byl moment, který v mnohém souvisel i s jejím soukromým. Blanka Waleská totiž nebyla klasickou ženou s klasickým přemýšlením, omezeným pouze na „šaty, muže, svatbu a děti“. Její orientace, v rámci které dávala v soukromí ve vztazích tak říkajíc přednost spíše ženám nežli mužům, jí totiž propůjčovala mimořádné psychologické schopnosti, jež mohla plně uplatnit do své tvorby a s největší pravděpodobností to byl zřejmě i jeden z důvodů oné tolik zajímavé a úžasné „jinosti“ od svých vrstevnic, o které byla již řeč. A není bez zajímavosti, že ač žila v době podobným vztahovým názorům velmi nepřátelské, nalezla přitom v rámci soukromého života i tak velké štěstí. Celý život totiž strávila po boku tehdejší významné divadelní historičky – PhDr. Evy Soukupové, s níž společně bydlela a tvořila dvojici.

V šedesátých letech a současně již ve zralém věku, se stále častěji objevovala v rolích výrazných a vysoce postavených starších dam či šlechtičen, což byl repertoár, který částečně převzala (a to nejen na půdě Národního divadla v Praze), po své starší herecké kolegyni – Míle Pačové- Krčmářové, herečce a v civilním životě také významné prvorepublikové malířce, jíž byla Blanka nejen fyziognomicky, ale i svým projevem v řadě případů podobná. V rovině filmových snímků je tento fakt velmi dobře patrný například na roli hraběnky de Galle ve snímku režiséra Otakara Vávry: Kladivo na čarodějnice z roku 1969, kde by si mohl i znalý nadšenec obě ženy, (pokud by nehleděl na datum vzniku filmu), snadno zaměnit. Nota bene, Míla Pačová nebyla Waleské jen oblíbenou kolegyní z půdy Národního divadla, ale stejně tak i jakousi starší „učitelkou herectví“ – hereckým vzorem. A není bez zajímavosti ani ta souvislost, že i jedna z nejlepších kamarádek Blanky Waleské – herečka Marie Vášová, byla dokonce přímou žačkou právě Míly Pačové, která ji pro divadlo objevila…

U vzhledu a projevu paní Blanky byl velice sympatický i fakt, že na rozdíl od svých obdobně starých kolegyň (Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová, aj.) takřka nestárla a s klidným svědomím lze říci, že s přibývajícími lety její charisma naopak spíše přibíralo na intenzitě. Takže, zatímco Natašu Gollovou či Věru Ferbasovou bychom v pozdějším věku, s nadsázkou řečeno, mnohdy skoro nepoznali, Blanku Waleskou bychom poznali určitě. Povaha jejího herectví i osobní vzhled dospěly za čas na úroveň velkých žen i tzv. famme fatale zralého věku, což byla kategorie, kterou mohlo adekvátně zastávat vždy jen malé procento starších hereček.

Šedesátiletou Blanku Waleskou (přesně jí bylo 63) tak můžeme spatřit například ve skvělém detektivním příběhu Tajemství zlatého Buddhy z roku 1972, režiséra Dušana Kleina, kde ztvárnila úžasným způsobem postavu záhadné baronky, která za rouškou předstírané slabomyslnosti, pečlivě tajila informace o existenci sošky zlatého Buddhy, který měl ukrývat zásadní materiály, vedoucí k rozluštění celého filmového případu…

Roli zralé famme fatale si Blanka Waleská zahrála například, v dnes obecně známém v televizním snímku režiséra Františka Filipa, Lístek do památníku z roku 1975. V excelentním hereckém výkonu zazářila jako Bětuška (Alžběta) Jarošová po boku Karla Hőgera v roli Ing. Františka Kaliny. Zatímco Waleská zde ztělesňuje postarší osamělou ženu, jejíž hlavní životní náplní se stává hlídání malých dětí v paneláku, Hőger představuje naopak idealistického sedmdesátníka, který se chce po řadě let navrátit zpět na místo, kde kdysi dávno prožil své mládí, včetně první lásky… Jenže… Město se změnilo. Čas zasáhl, ale Ing. Kalina se snaží ze všech sil o jeho „návrat“. A daří se mu to. Dokonce zde omylem potká i svou dávnou lásku Bětušku Jarošovou, kterou ovšem nevědomky považuje jen za její známou, neboť ji po letech nepoznává, a Bětuška se vlastně ani nechat poznat nechce. A tak, v rouše fiktivní Bětuščiny známé, se Blanka Waleská v rámci role vydává prozkoumávat, na kolik jsou záměry jejího hereckého kolegy, alias Ing. Kaliny vážné a upřímné… Snímek je sice koncipován jako prvoplánově „sladký“ příběh, ale právě záměna „Bětušky za Bětušku“ je prvkem, který filmu dodává naprosto jiný rozměr.

Hereckým výzvám přála v případě Blanky Waleské i další léta. Zahrála si proto v mnoha filmových inscenacích a nebránila se ani jakýmkoliv miniaturním roličkám. Mezi zajímavé a známé filmy patří v tomto ohledu například Čarovné prstýnky (1978), Upír z Feratu (1980), Všichni musí být v pyžamu (1985) či Zkrocení zlého muže (1985). Lze říci, že charismatická a v jistém smyslu geniální umělkyně hrála až do konce svého života, který byl, ať už to v jeho počátcích vypadalo jakkoliv komplikovaně, naplněný. Naplněný jak z hlediska práce, tak i z hlediska umění a v neposlední řadě i po stránce soukromého života. Blanka Vedlichová Waleská, zemřela dne 6. července roku 1986 a bylo jí sedmdesát šest let. Jejím odkazem je mj. i otisk působení ženy, která byla nevšední, krásná, úspěšná a nepotřebovala pro to, aby byla sama sebou, slepě následovat konvence a kopírovat ostatní. Byla to éterická dáma mezi dávnými českými herečkami…

PhDr. Michaela Košťálová (DISUK.cz)