Blonďatá panenka

Dnešní pondělní povídka z knihy „KRAŤASY“ od Františka Bíbi z Rychnova nad Kněžnou nese názvem „Blonďatá panenka“ a je plná emocí. Tato povídka byla zvolena jako jedna znejlepších příspěvků posluchačů Českého rozhlasu Hradec Králové, kam posluchači posílali své příběhy a hlasy do tehdy připravované knihy „Kraťasy“ .

Při jedné pěší túře po Pardubicích objevila manželka s tehdy čtyřapůlletou dcerkou nevelký obchod s hračkami. Ve výkladní skříni dominovala asi 40–50centimetrová panenka s blond vlásky, modrýma očima a kouzelnými šaty. Naší dcerce doslova učarovala a hned žadonila, aby jí ji maminka koupila. Peněz jsme nikdy neměli nazbyt a k tomu nedávné stěhování, zařizování bytu atd., zkrátka, maminka ji odkázala na pozdější dobu, že brzy budou Vánoce, a tak, bude-li hodná, možná jí panenku přinese pod stromeček Ježíšek. Dcerka se uklidnila, ale kdykoliv spolu jely jediným červeným trolejbusem v Pardubicích do centra města, musely se zastavit u blonďaté panenky.

Snad nikdy předtím ani později se Barborka tak netěšila na Vánoce. Jednou, ke konci listopadu, si hrála s dětmi před domem. Přestože ji manželka co chvíli kontrolovala oknem, najednou ji neviděla. Seběhla před dům, a dítě nikde. Po zoufalém hledání i za přispění spolubydlících jí jedna žena, která se vracela od trolejbusu, řekla, že podobnou holčičku s copánky viděla utíkat k trolejbusové zastávce. Manželka se tam rozběhla a z točny naštěstí zrovna přijížděl červený trolejbus. Řidič, který Barborku znal, protože
se spolu často bavili, ženě sdělil, že skutečně holčičku zahlédl při poslední jízdě nastupovat do jeho vozu, myslel, že maminka jede s ní a že ji asi přehlédl. Když trolejbusem konečně dojížděli k hotelu Veselka, uviděla dcerku, jak stojí u krámu s hračkami a dívá se na zaslíbenou panenku. Pamatovala si už, kde ze svého červeného trolejbusu vystoupit. Manželka se rozběhla za ní a hlavou jí proběhlo, jak veliké štěstí dcera měla, že coby malý človíček dokázala bez nehody přejít tak širokou a rušnou třídu za svým idolem.

Manželka se nejdřív radostí a štěstím rozplakala a teprve potom dcerce mírně vyhubovala, co se jí všechno mohlo stát. Ona ale byla celou dobu opřena ručičkama o tabuli výkladní skříně, nosánek téměř na skle, upřeně hleděla na blonďatou panenku a jako na omluvu prý řekla: „Když já jsem se musela jít podívat na moji panenku, jestli ji někdo nekoupil a Ježíšek mi ji nebude moci dát pod stromeček.“

Nezbývalo, než zajít do krámu, panenku si prohlédnout zblízka a dokonce i pochovat. Manželka se s prodavačem domluvila, aby jí ji asi týden (do výplaty) uschoval, a bylo po problémech. Pod stromečkem skutečně a jako nejcennější vánoční dárek byla. Dcerka si panenku natolik zamilovala, že ji měla až do své svatby v 19 letech, kdy jí několik měsíců vyhradila čestné místo na ustlaném manželském loži.

Autor povídky – František Bíba, Rychnov nad Kněžnou

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Burčák

Dnes Vám představíme další povídku z knihy „KRAŤASY“ od Jany Skácelové z Brna pod názvem „Burčák“.

Konečně jsme celá rodina docestovali do Chorvatska. Byla jsem vyřízená, protože jsem před cestou dostala virózu, která mě vždy zcela odrovná. Vypadla jsem u hotelu z auta a kolemjdoucí si podle mé vizáže mysleli, že cestujeme někam na ledovec. Na sobě silný svetr, krk omotaný šálou a na hlavě naraženou čepici. Doufala jsem, že taková sauna zbaví mé tělo bacilů a bude lépe. Bohužel se tak nestalo. Doploužila jsem se na pokoj, věci z auta jsem naházela hala bala jedno přes druhé a padla do postele. Manžel udělal
totéž, ale z jiného důvodu. Byl unavený z řízení. I přes můj ubohý stav mě jeden ze synů tahal za nohu, ať s ním jdu do bazénu, a druhý mně třepal s rukou, ať s ním jdu zase plavat do moře. Když viděli, že je maminka polomrtvá, tak toho nechali. Seděli však vzorně u mé hlavy a doufali v brzké uzdravení.

Manžel ještě před odjezdem koupil dvoulitrovou láhev burčáku, protože věděl, že tenhle lahodný mok zbožňuji, a chtěl udělat Janičce radost. Také se těšil, jak bude po cestě veselo, když budu popíjet, ale… Pro můj krkobol jsem neměla na nic pomyšlení a burčák zůstal neporušen.
A tak ležíme v postelích, já na zádech, a protože jsem postižena svou prací – to je neustálým vybavováním interiérů a dekorací – tak mě napadlo podívat se aspoň půločkem, jak že ten náš pokoj vypadá. Opravdu velmi ztěžka otevřu půl oka. Moje oči jsou velké, takže mi ho stačí jen pootevřít a vše mám zmapované. Tím očkem projedu celý pokoj a kriticky v duchu řeknu: „Hm, ani obrázek na zdi nemají.“ A oko hned zaklapnu. Ale svědomí mi nedá, v duchu se chci omluvit autorům tohoto pokoje a nabírám znovu sílu na otevření kukadla. Prohlížím pokoj a chválím: „Nóó, ale mají tady pěkně čistě vymalováno – krásné bílé stěny.“ Oko se zavřelo a já jsem byla šťastná, že jsem tak odčinila hřích svého rouhání.

Ležím, funím, a najednou! Panebože, co se děje?! Šílená detonace nás oba s manželem vystřelila z postele. Rána jako z děla a my zděšení, vůbec netušíme, co se děje. V našich očích je zmatek a strach. Že by snad atentát…?! Když však vidím, že ta krásná bílá stěna, kterou jsem před chvilkou chválila, má kropenatou fazonu a kape na vše, co je rozložené po pokoji, a tisíce zelených střepů z lahve je všude kolem, tak je jasné, že se
o slovo přihlásil burčák. Jak jinak, než že jsem to schytala já. Měla jsem přece ten burčák pootevřít a ne ho nechat zavřený! Co teď? Manžel láteří a sakruje. Ležel zcela nahý pod tou jejich plachetkou a tak nahý vstal a vzal nějaké hadry, které byly po ruce, a pokoušel se kapající dobrotu ze zdi nějakým způsobem odstranit. Komičtější scénu jsem v životě neviděla. Tak jsem dostala „úžasný nápad“ a poprosila syna o něco jedinečného. A to, ať
mi podá kameru a foťák, že tatínka takhle zvěčním. Na filmování jsem ještě sílu měla! A na strašné smání taky. Ale to byl již oheň na střeše a vrchol mého konání. Manžel se rozzuřil ještě víc, že mám tak praštěné nápady, a začal i mě plácat tou burčákovou hadrou. A ať prý sebou mrsknu a pomohu mu. Předstírala jsem pomáhání, protože při představě uklízení této spoušti se mi ještě více přitížilo. Tak jsem aspoň přeskládávala různé
zableptané věci z místa na místo. Lepily naše tašky, pasy, oblečení, deky… prostě vše. Tehdy to bylo dramatické, nyní se tomu směju. Po celodenním uklízení se nám podařilo tuto explozi odstranit, ale pěkně jsme si mákli.

Samozřejmě to mělo pokračování, každý den se stalo něco podobného, ale kdo chce číst, co bylo dál, tak musí přemluvit autora nápadu na knihu Kraťasy, aby se další kniha jmenovala Bermudy, kde bude povoleno psát příběhy delší. I tak je z toho opět román.

Autor povídky – Jana Skácelová, Brno

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Čokoláda

I toto pondělí Vám představíme  jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní povídka pod sladkým názvem  „Čokoláda“,  Bohdanky Haslbauerové-Goričanové, nás zavede až do sousedního Německa, do Norimberku. 

Manžel se již chlubí titulem „děd“ a věnuje se ve svém důchodovém věku psaní knih, z nichž dvě spatřily světlo světa na českém trhu. Místo dětí nyní rozmazlujeme našeho černého pudla Aljošu. Kdo rozumí jenom trochu psům a obzvláště pudlům ví, o čem mluvím, když říkám, že není nic horšího a zároveň krásnějšího než psí oči. Beze slov říkají i to, co jsme nikdy neslyšeli, a ta němá tvář, vyhledávající to nejvoňavější místo v manželské
posteli, se stává naprostým vládcem rodinné říše. Takový je náš Aljoša, černý ďábel, metající přemety za letícím tenisákem, věčný roznašeč dobré nálady a celého svého hračkového království, ale také zbytků stravy, které ukrývá právě nejraději pod duchnou či je zahrabe pod polštář.

Jednoho večera mě manžel vyzval k lásky hrám. Sami doma, pohoda, klídek, jediný svědek Aljoša zalézá do svého pelíšku. Milování je krásné jako vždy, oboustranné uspokojení, hudba tiše doplňuje krásný večer. Po chvíli se manžel pomalu zvedá k odchodu do koupelny a i já se na posteli obracím k němu. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách.

Vyděšeně na něj zírám a nevěřím svým očím. Celé jeho tělo je poseto tmavými nepravidelnými fleky a to i na místech, která obnažujeme pouze v určitých situacích. Beze slov zíráme jeden na druhého, neboť ani já na tom nejsem lépe. Při pokusu vstát vjela má ruka do hromady čehosi příšerného. Bylo to teplé. Bylo to tmavé. Mé zděšení mě natolik vyčerpalo, že jsem nenašla odvahu si k tomu přičichnout. Bože, kdo z nás to jen byl, přeci
jsme se nepos…., stolici v našem věku ještě udržíme…

Konečně jsem se vzpamatovala a nezbývalo mi nic jiného, než čichnout k tomu strašnému, co mi zaplnilo dlaň. Vonělo to, dokonce i po oříškách. Aha, teď mi to došlo…

Ten den odpoledne jsem položila na stolek v obývacím pokoji velkou tabulku čokolády, ze které jsme si každý občas kousek ulomil. Proto jsem se velice divila, že po krátké době čokoláda zmizela celá. Vím, že manžel má rád sladké, ale je přece diabetik a velmi disciplinovaný co se týče dodržování lékařských pokynů. Situaci jsem přešla bez komentáře.
Příležitosti však využil náš donský kozák Aljoša, který čokoládu na výsost rád. A tak se tabulky v nestřeženém okamžiku zmocnil, aby ji pak ukryl na svém oblíbeném místě, v manželském loži. V zápalu milostného dvojboje a střídajících se poloh se nám povedlo svými zadnicemi celou čokoládu rozmašírovat po celé posteli.

Dlouho jsme jeden druhého umývali a slzy smíchu nám kapaly ještě i do postele, kterou jsme hodně, ale hodně dlouho čistili.

Z malého pelíšku nás pozorně sledoval pár hnědých očí. Těch nejvěrnějších na světě. Jsem si jista, že se také smály…

Autor povídky – Bohdana Haslbauerová-Goričanová, Norimberk

Manželé Bohdana Haslbauerová-Goričanová a Anton Horst Haslbauer

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline, archiv – Anton Horst Haslbauer

Batoh s překvapením

Každé pondělí Vám představujeme  jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní povídka  má  název  „Batoh s překvapením“,  věřím, že i dnes Vás potěší  a pobaví. Tento příběh se stal  Věře Končické  ze  Zachrašťan.

Náš závod každý rok pořádal zájezd do Krkonoš. Tentokrát jsme měli společně poznat pramen Labe, vodopád a další krásy našich hor. Vyšli jsme z Harrachova a bylo nás asi 30. Na pochod jsme se dobře vybavili oblečením i jídlem. Den byl jako malovaný a my plni síly a radosti. Každý si šel svým tempem a já se ocitla v šestičlenné skupině ostřílených horských harcovníků.
První zastávka s občerstvením byla u Vosecké boudy a na další cestě už jsme začali odkládat svršky, protože kromě nádherné vyhlídky jsme měli ještě navíc nádherné počasí.
Batohy se plnily svetry a já si vzpomněla, že mám v kapsičce kyselé bonbony. Nabídla jsem je ostatním a měla takový úspěch, že si je kolegové začali brát z mého batohu sami.
Cesta ubíhala a pomalu jsme se blížili k prameni Labe, když jsem najednou pocítila únavu. Batoh jako by ztěžkl a svetry mě tlačily do zad – u pramene je musím srovnat, říkala jsem si, ale zdálo se mi, že už tam snad ani nedojdu. Nabízela jsem dceři, aby mi batoh vzala, ale odpověď zněla: Ten kousek ho ještě doneseš…
Nakonec jsem k prameni dorazila. Bylo tam plno turistů, hlavně cizinců. Shodila jsem batoh ze zad, otevřela jej a nevěřila svým očím. Namísto svetrů – kameny.
Dávali mi je tam po cestě ti naši dobráci, zatímco já si myslela, že chodí na bonbony, a statečně vláčela těžký náklad nahoru.
Neumíte si představit toho smíchu, když jsem začala kameny vyhazovat. Jako odškodnění jsem dostala na Labské boudě kafíčko.
Na zpáteční cestě už jsem si dávala pozor, a když jsem se ještě postupně zbavila zásob jídla a pití, šlo se mi docela lehce…
Na zájezdy s naší partou vzpomínám dodnes velmi ráda. A tak výletům a našim horám Zdar!

Autor povídky – Věra Končická, Zachrašťany

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

 

LÍBÁNÍ PODLE ZVĚROKRUHU – LEV ( 23. 7. – 22. 8.)

Jde o páté znamení zvěrokruhu, které je pevné, ohnivé, denní, severní, kladné, mužské, elektrické. Vládcem tohoto znamení je Slunce.

Lev je králem zvířat a člověk narozený v tomto znamení má mnoho „královských“ vlastností. Je  velkorysý, šlechetný, důstojný, štědrý, nekompromisní a energický, klade si vysoké cíle, skrývá se v něm velká energie, jeho základní vlastností je činorodost a podnikavost, má dobrý vztah k práci, není to samotář, ale naopak dovede vycházet s lidmi a rád se jimi obklopuje, má odvahu prosazovat  své záměry, i když tomu okolí není nakloněno. Někdy bývá příliš zahleděný do sebe, jeho ego občas druhé dráždí, nicméně tím, že je málo ovlivnitelný, mívá mimořádné pracovní úspěchy. Ovšem nikdy nezapomene na ponížení, které mu někdo uštědřil, s takovým člověkem už nikdy není v dobrém vztahu.

Polibky Lva jsou divoké a vášnivé, začne líbat bez ohledu na to, je-li na druhé straně souhlas či naopak odmítání. Lev si jde za svým a zpravidla vítězí, protože líbat umí, má k tomu přirozené nadání. Nikdy se neptá, jak se druhému líbání s ním líbilo, on o sobě totiž nepochybuje a je si jistý, že podal skvělý výkon, jako ostatně vždy.

Ilustrace ke knize KNIHA O LÍBÁNÍ – Alexandra Hejlová

 

 

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Marie Formáčkové a Jindřicha Krause KNIHA O LÍBÁNÍ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

 

AUTOR:   zpracovala  Alexandra Hejlová

FOTO:   Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Autobus č. 203

Každé pondělí  Vám představíme  jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní povídka  má  název  „Autobus č. 203“ a stala se Jiřímu Poláčkovi  a zavzpomínáme  tak na dobu minulou a na tehdejší cestování městskou hromadnou dopravou v Praze,  věřím, že Vás opět  pobaví stejně tak, jako  dnes i mě. 

Ty mladší je třeba trochu „uvést do děje“. Bylo to v době, kdy v Praze jezdily autobusy městské hromadné dopravy, ale nebylo ještě metro. A autobusy jezdily třeba jen v určité části  Prahy, ale také napříč z okraje na okraj.
Na magistrátu rozhodli, že ty „dálkové autobusy“ budou zastavovat jen občas, zejména v hlavních stanicích. A aby to cestující poznali, začínala jejich čísla dvojkou. U řidiče byla taková pokladnička s plexisklem, aby bylo vidět na peníze. Pokladnička měla páčku a předepsaný postup. Do otvoru se hodila koruna, zatáhlo se za páčku a cestující si utrhl  lístek, který z jiné štěrbiny vylezl. U jedničkových autobusů se házela koruna, u dvojkových koruny dvě. Mince cinkaly a zkušené ucho řidiče vše registrovalo.
Tento příběh se odehrál jednoho krásného červnového dne. Bylo po dopravní špičce a já jel autobusem číslo 203 z Novodvorské do centra. Teď jsou to čtyři stanice na Kačerov a jste tam metrem co by dup. Autobus byl zaplněn jen z poloviny a panovala ospalá nálada. Jenže na příští stanici nastoupil takový čiperný děda, hodil do pokladničky jednu korunu,
zatáhl za páčku, vzal si lístek a šel si sednout. Řidič zachytil zvuk jedné koruny a povídá docela klidně: „Dědo, tohle je dvoustovka.“ „Já vím,“ odpověděl děda, také klidně. „Ale to musíte do pokladničky hodit koruny dvě, abyste mohl cestovat,“ řekl na to řidič. „Já jedu jen dvě stanice,“ kontroval děda. „I kdybyste jel jen jednu stanici, tak musíte zaplatit koruny dvě,“ podle pravdy odpověděl řidič.
Autobus se velmi rychle probíral z klidu, cestující vycítili, že se jedná o dva zkušené soupeřea že bude legrace. „Buďto zaplaťte dvě koruny, nebo si vystupte. Já dál nepojedu.“ A zvedl se ze sedačky a postavil se nad dědu. Sem tam se už někdo začínal tlumeně smát.
„Dobře, tak já si vystoupím,“ začal ustupovat děda, „ale vraťte mi tu korunu.“ „To nejde, dědo. Pokladnička je zaplombovaná a bude protokolárně otevřená až večer v depu. Já se do ní nedostanu,“ vysvětloval řidič. „Ale já tam mám tu svou korunu. Vraťte mi ji.“ A zůstal sedět. Řidič, že to nejde, děda, že ji chce. Předváděli krásný slovní ping-pong a výsledek
si nikdo nedovolil tipnout. Řidiče to přestalo bavit, vytáhl z kapsy korunu a už dost vztekle ji podal dědovi. „Tak a teď už koukejte, dědku, vypadnout, ať můžeme jet!“ zasyčel.
Děda klidně vstal, pomalu popošel k otevřeným předním dveřím, hodil tu korunu do pokladničky a povídá: „Tak už tam máte ty koruny dvě a můžeme jet dál.“
Studenti, důchodci, ale vlastně všichni jsme se smáli na celé kolo, tedy autobus číslo 203.

Autor  příběhu:   Jiří Poláček

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Benátky

Každé pondělí, tak i dnes Vám představíme  jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní  povídka  má  název  „Benátky“,  věřím, že Vás pobaví stejně tak, jako mě. Tento příběh se stal  Libuši Vychopeňové z  Hradce Králové.

Pro nás, kterým minulý režim nedovolil téměř nikam vycestovat, připadaly otevřené hranice v roce 1990 jako zázrak. Chopili jsme se jakékoliv příležitosti, jenom abychom něco ze světa viděli. Tenkrát se uskutečnil bezpočet podnikových zájezdů, jejichž organizace spočívala v objednaném autobusu a jinak nic – žádné zajištěné ubytování, hygiena nahodilá. Takže autobus byl jediným jistým bodem těchto putování.

Jedna taková cesta mě a mého manžela zavedla do Benátek. Městem jsme byli okouzleni, nevynechali jsme nic, co nám tištěný průvodce doporučil. A tak jsme se dostali také ke Kanálu Grande. Dočetla jsem se, že se do Kanálu, byť na pohled krásného, dostávají  splašky z téměř celého města, přesto mě ale napadlo zjistit, jak je v něm teplá voda.  Po celém břehu do vody vedly hezké, široké a nízké schody. Co jsem ovšem neviděla – že byly potaženy bezbarvým slizem. A tak když jsem stoupla na první schod, podjely mi nohy
a já jsem po zadku pomalu klouzala na druhý a pak třetí schod. Manžel, který stál vedle na malém dřevěném molu, uviděl moje potíže, chytil mě za ruku a popotáhl nahoru. Kroutil hlavou, jak vůbec mě něco takového mohlo napadnout, a odcházel. Bohužel mě z vody  jenom popotáhl, ale nevytáhl. A já jsem začala svoji klouzavou cestu do kanálu opakovat. Vodu jsem měla až pod bradou a hlavou mi blesklo, že budu muset začít plavat. Z vody
mě vytáhli tři italští výrostci. Vůbec jsem jim neměla za zlé, že se div nad mým počínáním  neumlátili smíchy, hlavně že mě opustili, až když jsem stála na pevné zemi.

Autobus s našimi věcmi měl být otevřený až za 4 hodiny, a tak jsem dál procházela Benátkami a oblečení na mně, díky hezkému počasí, pomalu prosychalo. Když jsem pak v autobusu požádala spolucestující, aby mi umožnili celou se převléknout, veselé poznámky nebraly konce. A ještě nyní, když někoho z tehdejšího zájezdu potkám, neopomene mi mou nedobrovolnou koupel v Kanálu Grande připomenout.

Autor povídky – Libuše Vychopeňová, Hradec Králové

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

 

Četnické pohádky

Představujeme Vám  knihu spisovatele Michala Dlouhého „Četnické pohádky“ z Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline.

Většina z nás má za to, že pohádky jsou určeny především pro děti, a že musí vždy skončit dobře. V dnešní době se mnohdy setkáváme i s pohádkami, které jsou díky svému zaměření určeny výhradně pro dospělé. Četnická služba s sebou přinášela různé situace, veselé i smutné, romantické, ale i lechtivé. A četník samotný byl představitelem věčného souboje dobra se zlem. Proč tedy nemít i Četnické pohádky pro dospělé, zpracované podle skutečných případů a událostí? Knížka obsahuje kopu pohádek z období let 1850, až 1945, přičemž pomyslná první část obsahuje případy a události z období momarchie, největší množství z nich je ve druhé části věnované republikánskému období a několik málo z nich připomíná ve třetí části období německé okupace, po jejímž ukončení bylo četnictvo na našem území zrušeno.

Příspěvek  byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého  „ČETNICKÉ  POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ“,  vydané  Nakladatelstvím  Jindřich Kraus – Pragoline,  www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání nawww.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy / Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragoline

Zázrak s madonou

Každé pondělí Vám představíme jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní premiérová povídka má název  „Zázrak s madonou“, tento příběh se stal Jiřímu Poláčkovi před devatenácti lety. 

Světová výstava EXPO 2000 v Hannoveru po hektickém začátku líně plynula. Proběhl i Národní den České republiky, na kterém vedle Vlčnovské jízdy králů vystoupil i Karel Gott. Byl v Německu, tak nemohl nezazpívat písničku „Biene Maja“, kterou s ním zpívaly snad všechny generace. Po slavném článku pana Lukeše na jaře roku 2000, že snad by tam už pan Gott neměl vystupovat, a následných mediálních přemetech „vystoupí, nevystoupí“ někdo spočítal, že kdyby si takovou kampaň měl Karel Gott platit sám, tak by musel vydat přes 7,5 milionu marek, tehdy tak kolem 95 milionů českých korun. Jó, taková vhodně načasovaná kritika je někdy k nezaplacení.

Do pavilonu přicházelo z celého světa stále více a více návštěvníků a jednoho dne dorazil z Holandska fax. Dvoustránkový, ručně psaný fax.

Zde bych měl ještě připomenout, že expozice byla zaměřena zejména na dobu Karla IV., kapli sv. Kříže a gotiku obecně. Vedle vzácných rukopisů zapůjčených Národní knihovnou, kopie sochy Karla IV., meče a dalších předmětů zde byly vystaveny i polychromované gotické madony vyřezané z lipového dřeva. Všechny madony stály na asi 150 centimetrů vysokých podstavcích a otáčely se. Celkem jich bylo šest a byly jedna krásnější než druhá. V červnu dorazil zmíněný fax z Holandska, naštěstí psaný německy, v němž jeden zřejmě starší pán popisoval, jak po schodech vyjel do prvního patra našeho pavilonu a jak hned na začátku expozice spatřil tyto madony. Zaujala ho především ta, které jsme říkali Družetická.

Postavil se před ní, dlouze se na ni díval a toužebně si přál, aby se zastavila. A skutečně. Madona se zastavila a dívala se na něho, přímo do očí. Minutu, dvě, tři a pán se díval a díval… Když už tam tak oba stáli asi osm deset minut, zatahal toho zřejmě staršího a hluboce věřícího pána jeho syn za rukáv, že chtěli navštívit i další pavilony a že je třeba jít dál.

Četli jsme ten fax jednou, dvakrát, potřetí a cítili z rukou psaných řádek úžasnou pokoru a takovou radost a spokojenost, že se stal zázrak a že ten pán byl jeho součástí. Byl již pozdní večer, pili jsme červené moravské, a možná i proto na nás ten dopis působil jinak, než obvykle dopisy působí.

Druhý den jsme to ještě rozechvěle vyprávěli technikům, kteří měli chod pavilonu a tedy i otáčení madon na starosti. Ale vzápětí jsme uslyšeli tvrdou větu. „Jo, ta druhá zleva. Ta má vadný ložisko či co, ta to občas dělá.“

Tak jsme se pustili normálně do práce a na ten fax jsme raději ani neodpověděli…

Autor  příběhu:   Jiří Poláček

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

 

LÍBÁNÍ PODLE ZVĚROKRUHU – RAK ( 22. 6. – 22. 7.)

Jde o čtvrté znamení zvěrokruhu, které je základní, vodní, severní, záporné, magnetické, zvířecí. Vládcem tohoto znamení je Měsíc. Rak je mimořádně přizpůsobivý,poněkud  zdrženlivý, je raději pasivní než aktivní, má dobrou paměť, velmi rád cestuje a ochotně se učí cizí jazyky. Má vřelý vztah k vlastní rodině a příbuzným, velmi na svých blízkých lpí a nejhůř ze všech znamení nese rodinné problémy. Má potřebu o někoho se opřít, ale na druhé straně jsou u něho časté změny nálad a také občasná lenost. Rak totiž velmi rád sní s otevřenýma očima a spřádá si ty nejkrásnější sny. Jestli muž touží najít pro život dobrou matku svých příštích dětí a skvělou hospodyňku, pak by měl hledat právě mezi ženami, které se narodili ve znamení Raka.

Polibky Raka jsou něžné a vroucí, líbá se často a rád, dává do toho všechny svoje myšlenky, dokáže se na líbání soustředit jako nikdo jiný a nerad s líbáním přestává. Takže s Rakem si každý užije líbání dosytnosti.

Ilustrace ke knize KNIHA O LÍBÁNÍ – Alexandra Hejlová

 

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Marie Formáčkové a Jindřicha Krause KNIHA O LÍBÁNÍ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline