Legendární hlasatelka Marie Tomsová: Vánoce jsou pro mne povznášejícími svátky klidu, odpočinku, pohody a sounáležitosti.

Co znamenají Vánoce pro legendární televizní hlasatelku Marii Tomsovou a jak je tento rok bude slavit? Dočtete se v našem rozhovoru, který přinášíme na první adventní neděli.

Co se Vám vybaví, když se řeknou Vánoce? 

Moje dětství a dětství mých dětí. Rozsvícený stromeček, těšení se na dárky, nedočkavost, jestli nějaké a jaké budou, prskavky, svíčky, tajemná a  kouzelná atmosféra, k níž patří sníh za okny…a verše Fráni Šrámka, které mám spojeny se svými štědrovečerními službami jako hlasatelka ČS televize:
„Po sněhu půjdu čistém, bílém, hru v srdci zvonkovou,

Vánoční země je mým cílem..

Až hvězdy vyplovou, tu budu blízko již

a budu ještě blíž, až noční půjdu tmou.“

Jak oslavíte letošní Vánoce?

V kruhu rodinném, nejdřív v Praze, pak u sestry a maminky v Pardubicích.

Marie Tomsová s Jindřichem Krausem na křtu nové knihy Jiřího Štědroně

Mají pro Vás Vánoce duchovní význam?

Nejsem věřící v tom religiózním smyslu, ale symboliku Vánoc ctím. Není to pro mě svátek konzumu, jídla a věcí. Jsou pro mne opravdu povznášejícími svátky klidu, odpočinku, pohody a sounáležitosti.

Dodržujete i nějaké vánoční obyčeje?

Když byly děti menší, naděloval jim samozřejmě Ježíšek, kreslily a později psaly přáníčka. Jeden Štědrý den kluci (16 měsíců od sebe) strašně zlobili, „vyhrožovala“jsem jim, že Ježíšek jim  nic nepřinese, a oni opravdu pod stromečkem nic neměli! Slzičky, (cítili jsme se strašně), sliby, Ježíšek znovu zazvonil, a na balkoně bylo to, co si přáli. Šťastní, nadšení, vyběhli na balkon.“Děkujeme Ježíšku !“A ten  starší (tenkrát asi pětiletý) zvolal: „Ale tak hodný jsme zase nebyli!“ Manžel s malými dětmi chodil pouštět kapra do Vltavy, než nám došlo, že to pro něj není to nejlepší.

Lili jsme olovo, pouštěli malé svíčky v ořechových skořápkách ve vaně, v poledne se téměř postíme kvůli zlatému  prasátku, rozkrajujeme jablíčka, hrajeme a zpíváme koledy…..

Jak to máte s nakupováním dárků? Také prožíváte takový předvánoční maraton? 

Pokud možno se mu bráním, dárky kupuju průběžně, když mi něco padne do oka.

Marie Tomsová s výtvarnicí Alexandrou Hejlovou a skupinou Maxíci

Co by podle Vás nemělo chybět na štědrovečerní večeři?

Ryba a rybí polévka.Tu umím skvěle. Pro manžela bramborový salát, sám ho dělá, já se přemůžu k jeho jídlu, jsem jedna z mála v Česku, komu nechutná.

Máte nějaké vánoční přání? 

Zdraví a štěstí pro mé nejbližší.

Co byste popřála našim čtenářům?

Totéž!!! A pevné nervy.

Ondřej Spýťa Syrový

NA TRAGICKEJ ŽIVOT BYLA PES

Říká se, že každý je nahraditelný, ale pravda to není. Jsou lidé, které nahradit nelze. Také se říká, že člověk žije tak dlouho, dokud na něho druzí vzpomínají. V tom případě je HELENA RŮŽIČKOVÁ zřejmě nesmrtelná, protože na ni se pořád vzpomíná. Také proto, že ji stále ještě nikdo nenahradil.

Helena Růžičková ve třech letech

Narodila se 13. června 1936 ve 13 hodin 35 minut v nemocnici U Apolináře. Měřila 50 centimetrů, vážila 3 180 gramů. Byl krásný slunečný den ve znamení Blíženců. Maminka se jmenovala Draga Málková, za svobodna Hudecová, narozená v Sarajevu 21. ledna 1903. Původním povoláním byla úřednice. Tatínek se jmenoval Alois Málek, narozen 7. prosince 1898 ve Vrbátkách u Prostějova, povoláním úředník. Sloužil jako voják v Alžíru, pak pracoval v Praze v posádkovém domě, kde působil také jako překladatel a tlumočník.

Dědeček z tatínkovy strany se jmenoval Antonín Málek a byl statkářem pocházejícím z polské šlechtické rodiny. Dědeček z maminčiny strany ing. arch. a akademický malíř Karel Václav Hudec zřejmě předal Heleně umělecké geny. Krásně maloval a je autorem několika budov, například nádraží v Sarajevu a divadla v Záhřehu. Oženil se s Katharinou Kette, učitelkou, s níž se seznámil v Sarajevu.

Po narození Helena, vytoužené a jediné dítě, své nejbližší hodně potrápila. Trpěla naprostým nechutenstvím, špatně přibývala na váze, byla často nemocná. Maminka se snažila, jak mohla. Kojila ji do devíti měsíců, vozila ji k lékaři na horské sluníčko. Přesto nemoc střídala nemoc. Spalničky, plané neštovice, angína, několikrát zánět středního ucha, spála… I když to s ní několikrát vypadalo velmi vážně, pokaždé se z nemoci nakonec dostala. „Je to bojovnice,“ říkali lékaři.

Vyrůstala v láskyplném prostředí s rodiči a babičkou Annou. Vlastně to nebyla její babička, ale sestra babičky, která maminku Dragu vychovala. Rodiče spolu žili v harmonii dlouhá léta, po manželově smrti se paní Málková ještě jednou provdala. V dvaasedmdesáti řekla ano a deset let prožila v dalším spokojeném manželství. Helena o ní říkala, že měla na manželství mimořádný talent. Ostatně ona ho po ní zdědila, také měla dlouholeté spokojené manželství.

Zásadní pro ni bylo datum 1. září 1939. Tehdy ji tatínek přivedl do baletní školy Heleny Štěpánkové, primabaleríny Národního divadla. Byla teprve tříletá, ale vzali ji, primabaleríně Štěpánkové se okamžitě zalíbila její odvaha, se kterou se do všeho pouštěla. Tanec jí šel, bavil ji a za chvíli se z ní stala sólistka.

Pár měsíců na to začala navštěvovat hodiny klavíru u paní profesorky Kordové. To ji ale naopak ani trochu nebavilo. Sedět na stoličce u klávesnice, to nebylo nic pro ni a jak mohla, z hodin klavíru se ulila, k velkému žalu své maminky, která si představovala, že její dcera bude klavírní virtuózka a jednou třeba bude mít koncert v slavném Rudolfinu.

Ve čtyřech letech za ni rodiče podepsali smlouvu v Národním divadle a v Deutsche Theater, kde Helena začala tančit dětské role v baletních představeních. Dostávala honorář, byla výdělečně činná, a tak se podle toho zařídila. Tehdy totiž začala kouřit. Obdivně se dívala na dospělé kolegy, kteří si o přestávce v šatně zapálili a někoho z nich napadlo nabídnout cigaretu i jí. Hned jí to šlo a kouření se jí natolik zalíbilo, že už s ním nikdy nepřestala. Což o ní bylo všeobecně známé. Bez cigarety ji viděl málokdo.

Školní docházku zahájila v soukromé škole s výukou němčiny a angličtiny. Učitelům ale vadily její časté absence způsobené vystupováním v divadle a později i filmováním. Před kamerou poprvé stála už jako čtyřletá, když hrála jedno z Kudrnovic dětí ve filmu Babička režiséra Františka Čápa, jako pětiletá zase dostala roli ve filmu Miroslava Cikána Z českých mlýnů. Aby kvůli tomu neměla ve škole přeblémy, přeřadili ji rodiče do církevní školy sv. Anny v Ječné ulici.

Na své dětství vzpomínala ráda a mnohokrát. Vyprávěla třeba o tom, že jednou o Vánocích chtěla maminku překvapit vlastnoručně upečenou vánočkou. Protože jí těsto nekynulo, tak ho snědla syrové. Ono ale vykynulo v ní a způsobila si nepříjemné zdravotní problémy. Mnohokrát také vyprávěla o stojce, kterou udělala na vyšehradských hradbách a divila se, proč jí maminka vlepila facku, když byla tak šikovná a nezřítila se ze srázu.

Po páté třídě byla přijata na Jiráskovo klasické gymnázium v Resslově ulici, ale po primě přišel rok 1948 a s ním systém jednotného školství. Dostala se do osmiletky v Botičské ulici, kterou zvládla v pohodě. Pak vystudovala vyšší zdravotní školu, obor zubní technik, která sídlila na Alšově nábřeží. Po maturitě chtěla studovat na DAMU, ale nevzali ji. Podle přijímací komise měla „nedomykavost hlasivek a šavlovité nohy“.

Do školy ji sice nepřijali, zato potkala na přijímacích zkouškách mladého muže jménem Jiří Růžička, studenta třetího ročníku herectví. Jelikož právě trénoval šerm, byl patřičně oděn a v ruce svíral šavli. To se Heleně líbilo a později říkala, že šavle pro ně byla osudová. Jí se líbila Jirkova šavle a jemu nevadily její šavlovité nohy.

Svatbu měli 23. července 1955, jí bylo devatenáct, jemu třiadvacet. Civilní obřad proběhl ve 12,30 na úřadě ve Vodičkově ulici. Nevěsta měla tyrkysový kostýmek s bílými doplňky, klobouček s puntíkatým závojem. Ve 14,30 se konal obřad v metodisticko-evangelické modlitebně v Ječné ulici. Pro tuhle příležitost se nevěsta převlékla do dlouhých bílých šatů. Za svědka jí šla kamarádka Jiřina Bohdalová. Hostina byla objednána v hotelu Šroubek na Václavském náměstí, který byl později přejmenován na hotel Evropa. Na svatební cestu jeli novomanželé na Kokořín.

Syn se narodil 8. ledna 1956. Šest měsíců po svatbě, a to navzdory tomu, že Heleně lékaři řekli, ž děti mít ze zdravotních důvodů nikdy nebude. Dostal jméno Jirka po tatínkovi a už navždy se stal pro Helenu i okolí „malým Jirkou“, a to i tehdy, kdy svého otce – „velkého Jirku“ – výrazně přerostl.

Jirkové

O malého Jirku se starala Helenina maminka, bydleli totiž ve společném bytě, manžel Jirka dostal angažmá jako herec v divadle v Mladé Boleslavi, ona pracovala jako zubní laborantka a zároveň byla ve stejném divadle choreografkou. Vyrážela tam každý den vlakem po práci. Jako choreografka na sebe velmi brzy upozornila. Spolupracovala s tehdy velmi slavnou gymnastkou Evou Bosákovou, která jí do jedné hry půjčila svůj gymnastický oddíl.

Rok na to začala jezdit do divadla v Příbrami, kam šel manžel do dalšího angažmá a jelikož pro ni ani tady nebylo herecké místo, stala se tam osvětlovačkou. Dlužno říct, že velmi dobrou osvětlovačkou, na kterou pak dlouho vzpomínali. Možná by svítila celý život, kdyby při jedné zkoušce nešla ukázat herečce, která stále nechápala režisérovy pokyny, jak to má udělat. Režisér byl jejím výkonem unesen a už Helenu na jevišti nechal.

Ráda vzpomínala na dobu, kdy hostovala v pražském Činoherním klubu. Dodnes lidé nezapomněli na její roli Hejtmanky v Gogolově Revizorovi, kde byl jejím partnerem ruský herec Oleg Tabakov. Dostala se s ní i do světa. V roce 1970 například do Aldwyn Theatre v Londýně, kde svým výkonem diváky nadchla. Celé léta pečlivě schovávala výstřižek z deníku The Guardian z 23. dubna 1970, kde o ní napsali:

„Helena Růžičková hraje Hejtmanku jako neukojenou rozkošnici. Je jí všude plno. Září v růžovém a zeleném, dokáže se ponořit do hlubin zklamání. Groteskní, komická, se schopností vyjádřit přesně všechny tóny herecké kreativity.“

V The Daily Telegraph zase napsali:

„Ve druhé části hry Gogol rozkresluje typy úředníků do nejmenších detailů, aby bylo jasné, jak mohou ovlivňovat svou společnost. Každý z nich je vybaven vnější daností, ale to vše překrývá hereckou tvorbou široce úsměvná Hejtmanka a podání Heleny Růžičkové.“

Kdo ví, kudy by se její herecká cesta ubírala, kdyby nedošlo k jejímu násilnému přerušení. Tak jako spoustu umělců, postihl i ji zákaz činnosti. Říkalo se, že kvůli alkoholu, přišla prý na představení opilá a vynadala divákům. Ale ona vždycky tvrdila, že to není pravda, že opilá nebyla. Ostatně nebylo jednoduché ji opít. Její velké tělo zřejmě mělo vůči alkoholu imunitu. Tvrdila, že to na ni kdosi navlékl, že jí někdo dal do kávy omamnou látku. Byla přesvědčená, že ji kdosi chtěl otrávit, ale špatně si vypočítal dávku, takže jenom vypadala jako opilá. Jak to ale bylo doopravdy, to už se dneska asi nikdo nedozví.

Neměla spočítané, kolik filmů natočila, v kolika televizních inscenacích účinkovala. Stávalo se jí, že se uviděla na obrazovce a divila se, co je to za film či televizní pořad. Musela se podívat do programu a stejně si nevybavila, za jakých okolností dílo vzniklo. Udělala toho mnohem víc, než stačila její paměť zaznamenat. Měla ale několik svých oblíbených rolí, k nimž se hrdě vracela.

V roce 1969 na sebe upozornila jako Heduš ve filmu Jaroslava Papouška Ecce homo Homolka. Celkem vznikly o rodině Homolkových tři filmy, ač o trilogii zpočátku nebyla ani řeč. O pokračování rozhodl až divácký ohlas. Tak se točily další díly, ač samotný režisér z toho nebyl nadšený. S pokračováním ho smířil fakt, že filmy vlastně jako trilogie nevypadají. První díl byl černobílý na klasickém formátu, druhý – Hogo fogo Homolka – byl širokoúhlý, třetí – Homolka a tobolka – barevný.

Helena se synem Jirkou

Mimochodem, nebylo to její první setkání s Jaroslavem Papouškem. Už v roce 1968 ji obsadil do filmu Nejkrásnější věk, který se odehrával v sochařském ateliéru Akademie múzických umění, kde si přivydělávají lidé z ulice jako modely. Jedním modelem byl Josef Šebánek, pozdější táta Homolka, dalším Helena Růžičková.

Ráda se dívala na Tři oříšky pro Popelku. Ne kvůli sobě, ale protože tam hrál její syn Jirka. Ona dostala roli princovy nápadnice Droběny, Jirka roli kuchtíka. Film vznikl v roce 1973, to jí bylo sedmatřicet, Jirkovi sedmnáct. Šlo o koprodukční film, režisér Václav Vorlíček ho točil s německou produkcí. Kostýmy byly dílem Theodora Pištěka. Pro Helenu navrhl červenou róbu s obrovskými nakasanými rukávy, které ji ještě rozšiřovaly, ale jí se nesmírně líbily. Od té doby si pořizovala podobné róby – balónkové rukávy, nakasané sukně, pastelové barvy…

„Postavu je třeba podtrhnout,“ říkávala. A odjakživa nesnášela, když se někdo oblékal do černého v domnění, že bude vypadat hubenější. Byla šikovná, spoustu si toho sama ušila a velmi dobře pletla. Pro své přátele pravidelně upletla na zimu kulicha, šálu a ponožky, pochopitelně vždy v nějaké pastelové barvě. Taky výborně vařila a nedala dopustit na česnek, ten dávala snad do všeho a tvrdila o něm, že je to zázrak.

Na besedách a estrádách se jí pokaždé ptali na trilogii Zdeňka Trošky Slunce, seno… poprvé – jahody, podruhé – a pár facek, potřetí – erotika. Ani tehdy nemělo jít o trilogii. Původně Zdeněk Troška chtěl točit absolventský film Ta naše vesnička česká, k čemuž nedošlo, protože jako absolventský mu byl uznán jiný snímek. Po letech scénář odnesl na Barrandov a po jeho schválení jako první oslovil Helenu, která dostala roli Škopkové. Tahle role ji proslavila a ona ji měla ráda. Byla přesvědčivá, rázná, chvílemi dojemná, prostě Škopková…

Helena se Zdeňkem Troškou

Největším překvapením zřejmě byla její Anna Urbanová, kterou ztvárnila v televizním seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje. Hrála tam velkou ženu malého muže, jehož

představoval Stanislav Zindulka. Byla to role na ni jako šitá a ona ji měla nesmírně ráda. Také proto, že mohla ukázat další svoji podobu, že není jenom Homolková nebo Škopková. Zase docela jinou svoji polohu předvedla v roli udavačky z televizního seriálu Přítelkyně z domu smutku, který byl natočený podle literární předlohy Evy Kantůrkové.

Ale žádnou se svých rolí nestavěla na první místo. Byla k sobě kritická a tvrdila, že se na sebe nemůže dívat, protože vidí všechny chyby, jichž se dopustila. Faktem ale je, že byla v herecké práci neuvěřitelně pokorná. Role neodmítala, nevadilo jí, když se na plátně třeba jenom mihla a řekla pár slov. Prostě hrála ráda a byl to její život.

Helena a Jirka

Když se s ní její příznivci loučili ve strašnickém krematoriu, napsali někteří z nich vzkazy do kondolenční knihy. Jedni se s ní loučili jako se Škopkovou, jedni jako s Annou Urbanovou, další jako s Droběnou ze Tří oříšků pro Popelku. Ale všichni se loučili s nepřehlédnutelnou osobností, která tu byla a zanechala za sebou velkou stopu. Odešla v lednu 2004, od té doby proteklo Vltavou v jejím rodném městě už hodně vody, ale vzpomínky na ni neodnesla.

PhDr. Marie Formáčková

KRÁLOVNA BEZ TRŮNU

Zpěvačka Věra Bílá je bezpochyby královnou romské hudby u nás, i když na trůnu nesedí. Nestojí o něj. A její životní příběh se podobá jízdě na horské dráze. Narodila 22. května 1954 v Rokycanech v muzikantské rodině Giňů jako prvorozená ze sedmi sourozenců. V patnácti letech začala žít se svým manželem Františkem, se kterým po deseti letech adoptovali syna, který se také dostal jméno František. Ovšem dráhu zpěvačky začala už dávno předtím na rodinných sešlostech, svatbách a zábavách s cimbálovou muzikou svého otce Karola Giňi.

Ví se o ní, že má talent a ještě nedávno o ni jako o zpěvačku i jako o osobnost byl zájem všude na světě. A možná pořád trvá, ale ji to nezanímá. Kariéru nebuduje, chvíli je nahoře a chvíli zase dole. Byly doby, kdy často sedávala před hracím automatem a házela tam minci za mincí. V jejím života byla období, kdy dokázala vydělat svým zpíváním statisíce, jenomže kvůli téhle své hráčské vášni nedokázala dát dohromady platby za elektřinu nebo plyn, pak se potýkala s dluhy a nakonec se musela přestěhovat do jedné z rokycanských ubytoven.

Jako by byla zapomenutá léta, kdy k Věře patřila vynikající skupina Kale. Projezdili společně celý širý svět, natočili dvě velmi úspěšná alba a pak vydali ještě jeden písničkový výběr. Jenomže uprostřed práce a uprostřed velkolepých plánů byl konec. Těsně předtím, než se podepsala smlouva se slavnou newyorskou Carnegie Hall, se Věra sebrala a odjela na Slovensko. Rozhodla se, že tam bude vystupovat radši, než někde v Tramtárii, kam se musí dopravovat hodiny letadlem.

Za jejím tehdejším raketovým startem a posléze věhlasem stála zpěvačka a skladatelka Zuzana Navarová. Ta Věru, dá se říct, objevila pro svět a v roce 1999 o Věře pro časopis Reflex řekla:

„Věrou jsem splatila svůj dluh vůči romské muzice, ke které mám vztah od dětství. V Hradci bydlely v našem těsném sousedství tak zvané sociální případy a romské rodiny. S romskými dětmi jsem měla blbé i dobré zkušenosti. Takové to ´naval padesátník, nebo dostaneš do huby´ mi mnohonásobně vynahradila spolužačka Romka, když se mě velmi zásadně zastala na zábavě ve chvíli, když mě obtěžoval obávaný místní ožrala. Věru jsem poprvé slyšela ve čtrnácti, měla vykouřený hlas, zpívala s tátou u cimbálu odmalička. Tehdy na té romské zábavě, kam nás pozvali náchodští Romové, nám všichni dávali najevo, že jsou rádi, že tam jsme. To bylo podstatné, i Věra mi od začátku věřila. Aspoň se mi to tak jevilo. Štve mě, když někdo říká, že je takových zpěvaček mezi Romy plno. Omyl, Věra je jedinečná. Je to folklorní zjevení.“

Zuzana Navarová de Tejada (1959–2004) byla originální zpěvačka, skladatelka a hlavně pozoruhodný člověk. Zpívala se skupinami Nerez, Tres a Koa. Skládala hudbu k divadelním představením, a stala se producentkou dvou alb Věry Bílé a skupiny Kale. Věru poprvé zaregistrovala na tancovačce v náchodském závodním klubu Tempo a pozvala ji na svůj koncert do Lucerny.

„Já se potila strachem, Lucerna byla plná lidí, bála jsem se, že mě vypískají a udělaly se mi z toho puchýře na nohou. Šla jsem na jeviště bosa, stoupla si k mikrofonu a spustila jsem. Když mi pak lidi začali tleskat, říkala jsem si: ´Ty blbče, zbytečně ses celé čtyři hodiny klepala.´ Tehdy jsme hned dostali nabídku z Corona Baru, a když jsme odtamtud jezdívali domů, tak jsem klukům z kapely říkala, jak to jednou s námi bude. Že pojedeme do Paříže, do Itálie a do dalších zemí. Poslouchali s otevřenou pusou, taková představa se jim líbila. Jeden z kluků se mě zeptal, jestli se někdy podíváme taky do Ameriky – a já mu řekla: ´Jasně, že jo, ale to bude až nakonec.“ 

Zuzana Navarová pak dovedla zpěvačku a kapelu Kale k první desce Rom-pop, která byla skvělá, ale moc se neprodávala.

V té chvíli nastoupil na scénu manažer Jiří Smetana, který žil dlouhá léta jako emigrant v Paříži, pořádal tam koncerty a znal poměry na francouzském hudebním trhu. A právě on zajistil vydání desky Rom-pop ve Francii a zařídil velký rozhovor s Věrou Bílou v listě Libération, který ji dokonce dal na obálku.  A vlak se rozjel… Ozvali se pořadatelé koncertů z Itálie, Španělska, Kanady, otevřel se svět. Prestižní britský list Guardian psal o Věře jako o romské královně nebo Elle Fitzgerald romské hudby.

V roce 1998 vydala skupina Kale s Věrou Bílou druhé album Kale kalore (Černí čerňoučtí) a následovaly desítky vyprodaných evropských sálů. Ve Francii ji začali zbožňovat a mohla by tam vystupovat denně. A přišly nabídky ze zámoří. V Kanadě jí dokonce nabídli trvalý pobyt a ve Spojených státech byla hvězdou festivalu romské kultury z celého světa.

Dalo by se říci, že se z ní stala světově uznávaná celebrita, jenže Věra Bílá to snad ani nevnímala. Stále žila ve svém skromně zařízeném malém bytě v Rokycanech a jediné, co na něm občas změnila, bylo přestavění nábytku.  Jednou byla postel pod oknem, podruhé proti němu. Všem novinářům neustále opakovala – a dělá to stále, že je jen obyčejná ženská a že taková i zůstane. Ostatně o jejím obyčejném životě je i film Černobílá v barvě, který téměř rok natáčela režisérka Mira Erdevički-Charap a který měl premiéru na jaře roku 1999.

Ovšem nebyla to Věřina první filmová zkušenost. Hrála již dřív ve dvou filmech slovenského režiséra Dušana Hanáka: „Růžové sny“ (1976) a „Já milujem, ty miluješ“ (1980). V roce 1998 si zahrála ve filmu režiséra Ivo Trajkova „Minulost“.

Do období, kdy se Věra potkala se Zuzanou Navarovou, patří také herečka a zpěvačka Bára Hrzánová (1964), o které Věra mluví jako o jedné ze svých mála kamarádek:

„Kamarádit s Věrou Bílou znamená být ku pomoci pokaždé, když Věra potřebuje, ale ona vás za to zahrne svojí láskou, a to opravdu stojí za to. Především to ale oplácí svým zpíváním. Když totiž Věra začne zpívat, tak zapomenu na všechno a jenom vnímám, jak nohama vrůstá do země, uprostřed těla jí září obrovské srdce jako slunce, a hlavu má někde hodně vysoko v oblacích, kam se my ostatní nikdy nepodíváme. Pokaždé mě to dostane na kolena.

Pro Věru nehraje roli, jestli hraje v Pardubicích nebo v Carnegie Hall. Za co by jíní dali duši a utahali by k smrti plastické chirurgy, jí je úplně jedno. Ona hraje, protože potřebuje peníze, protože ji baví lidé, pro které hraje, ale kariéra, to není pojem z jejího světa.  Vrátit se do nějaké naší hitparády, to možná vůbec není její přání.

Možná proto začnou padat hvězdy z nebe, kdykoliv Věra začne zpívat…“

Mnohokrát už Věra mluvila v rozhovorech o Romech a o tom, jak vidí jejich místo v tak zvané majoritní společnosti. A je fakt, že si nikdy na nic nestěžovala, spíš naopak chválila.

„V Rokycanech žije asi sedm set Romů a ten počet se během let příliš nemění. Tu a tam se někdo odstěhuje, tu a tam někdo přibude, ale v podstatě tady žijeme od války stejné rodiny, jen se na jedné straně rozrůstáme, na druhé ti nejstarší, kteří sem kdysi přišli, zase odcházejí do jiného světa. Lidé jsou tady na nás zvyklí, Rokycany jsou malé město, každý si vidí do talíře, jeden druhého zná. Mně tady ani neberou jako zpěvačku, ale jako normální holku, kamarádku, kterou znají odjakživa a se kterou vyrůstali. Když je hezky, tak si sednu na náměstí na lavičku, klidně tam vydržím celý den. Lidi se u mě zastavují, někdo chvíli posedí, někdo jen tak prohodí pár slov. Prostě neřešíme, jestli je někdo takový a někdo zase jiný.

Nikdy jsem se za svůj původ nestyděla, zpívám romsky, miluji romskou hudbu a nevyměnila bych ji za nic na světě. Jsem ráda, že jsem měla možnost podívat se do světa a zpívat jim tam. Netěší mě to jenom kvůli mně, já ostatně vůbec nerozlišuji, jestli zpívám v Rokycanech, v Praze nebo v Paříži, pokaždé si stoupnu proti lidem a chci jim něco svými písničkami říct. A chci jim taky říct, že naše romská kultura je citová, bohatá a krásná. Ať jsme byli v New Yorku, v Hollywoodu, v Dánsku, Finsku, Holandsku, Švédsku, Švýcarsku, Maďarsku, Polsku a já nevím, kde ještě, všude jsem bojovala za Romy. Všude jsem chtěla ukázat, že existuje nefalšovaná romská kultura, že Romové jsou talentovaní, že mají citlivou duši, která volá po pozorumění. Mnohokrát jsem říkala, že mezi Romy je spousta talentů, spousta mimořádných lidí, ale mají málo šancí si někde veřejně zahrát, někde svoje umění předvést, často o jejich nadání nikdo neví. Myslím, že se nám toho s Jiřím Smetanovu, mým někdejším manažerem, povedlo dost, nemám se za co stydět.le jedna věc mě velmi mrzí. Nikdo z Romů ještě nepřišel a neřekl: „Tak hele, Věro, děkujeme ti za to, co jsi pro nás udělala.“

Věra nedělá s rozhovory drahoty, poskytla jich už spousty, často vzpomíná na manžela, který před časem zemřel, a také na syna, který odešel ze světa za tragických okolností. Zbyla jí snacha, vnuk s vnučkou, sourozenci s rodinami. A především vzpomínky:

„Moje maminka pocházela z muzikantské rodiny, a kdyby měla jednodušší život, kdyby nebyla na všechno sama, třeba by z ní taky byla dobrá zpěvačka. Zpívala krásně, to si moc dobře pamatuji, protože i přes svůj životní úděl si našla chvíli, kdy si zazpívala pro potěšení. O tátovi ani nemluvím, ten s muzikou žil, hrál od malička a taky skládal, jenomže se o tom neví. Byl negramotný, nezapisoval svoje písničky do not, prostě si je pamatoval a hrál, od něho se je učili jiní a dneska nikdo ani netuší, že má na repertoáru písničku mého táty. Já to netuším taky, je to prostě naše romské hudební bohatství, naše tradice a takových muzikantů, jako byl táta, bývalo mezi námi vždycky hodně. Hráli nádherně, byli talentovaní a svoje díla dávali světu všanc, bez nároku na honoráře, bez nároku na tantiémy. Můj táta chodil hrát po vesnicích od malička, zpočátku jenom za něco k snědku, a dělal to celý život. Rodinu ale živil hraním celkem dobře, vždycky jsme se najedli, protože hrával na svatbách, odkud přinesl výslužku, když se v Plzni konala gastronomická výstava Expo Plzeň, tak tam hrával pravidelně rok co rok, a taky tam dostával různé dobroty. Ta výstava byla věnována jídlu, a co se nespotřebovalo, to mu zabalili domů pro děti. Někdy byla taková odměna lepší než peníze, zvlášť pro nás děti to bylo fajn.                                        

Já už jsem na tom líp, než táta, umím číst i psát, i když jako holka jsem o školu moc nestála. Ráno jsem si vždycky šla sednout ke kašně, a jeden kluk, který se jmenoval Vojta, a my mu říkali prezident, koupil párky, chleba, vzal nás k pivovaru, tam jsme si udělali ohníček, párky jsme opekli a vůbec jsme nešli do školy. Domů jsme přišli odpoledne celý špinavý, máma nás pokaždé zmlátila, ale my jsme to udělali druhý den zase.

Ale hudba ve mně byla odjakživa a stejně jaké kdysi táta, taky skládám. Noty ale neznám a znát je ani nepotřebuju. Beatles je taky neznali a jak pěkné měli písničky! Ale rozumím akordům, vím, kde je chyba, dobrou hlavu mám po tátovi, zpívám to, co moje srdce cítí, a když to nemůžu dát hubou, tak to dám písní. Tak se s každým dokážu domluvit, v cizině lidi věděli, o čem zpívám, nepotřebovali to překládat. Opravdu, všichni to věděli. A bylo jim jedno, jak vypadám. Nepotřebuji ze sebe dělat dámu. Jdu na pódium bosa, vlasy sepnu sponkou, trochu se namaluju rtěnkou a je to!

Nic ze sebe nedělám a ani nemám proč, vždyť jsem chodila jenom do základní školy, žádné další vzdělání nemám. Potkala jsem totiž svýho Fandu a od té doby je ze mne žena v domácnosti. Ovšem žena, která taky vydělává. I když musím říct, že mně peníze nikdy neříkaly nic. Když jsem přijela domů z koncertu a přivezla jsem honorář, už u mě seděla celá rodina, kamarádi, známí, všichni se chtěli najíst, tak jsme objednali jídlo a užívali jsme si. Všechno jsme utratili a druhý den jsme zase neměli nic. Ale to mě nikdy netrápilo, ovšem tíží mě, když nemám koncerty a doma nejsou tudíž peníze delší dobu. Peníze jsou k životu potřeba, protože za všechno se musí platit. Manžel je nemocný, potřebuje léky, já mám cukrovku, takže je potřebuji taky, a to všechno stojí velké peníze. Musí se platit za byt, za elektřinu, za plyn…“

Nezdráhá se ani mluvit o své hráčské vášni, která už nepatří minulosti:

 „Lidi o mně vykládají, že jsem vydělala spoustu peněz a všechny jsem je prohrála v automatech. Mají pravdu, jenomže tady není co dělat. Nemáme tady ani kino, ani divadlo, nekonají se žádné koncerty, není kam jít. A tak jdu do herny, těch je tady dost.

Prohrála jsem často, je to pravda, ale nikomu do toho nic není, Byly to moje peníze, já se na ně dřela, nikdo mi nic nedal. Tmisíckrát jsem si řekla, že už hrát nebudu, ale nikdy jsem to nedodržela. Pokaždé jsem došla k závěru, že vlastně nic nepotřebujeme, tak proč bychom měli šetřit? Zavelela jsem: Fando, jdeme! A spolu jsme šli do herny, zahráli si, prohráli a vrátili se spokojeně domů. Měli jsme klid. Kdybychom ty peníze neprohráli, ostatní by za námi chodili, chtěli by si půjčit nebo něco zaplatit, my bychom se jim snažili pomoct, na všechny by se nedostalo, oni by se zlobili –  a takhle bylo po všem a všichni jsme měli klid.

Kolik jsem prohrála? Nikdy jsem to nepočítala, ale mohlo to být tak milion a půl. Ptáte se, jestli mě to nemrzí? Kdepak, ani trochu. Přijde nemoc a skončíte, copak si člověk může něco vzít do hrobu? Nakonec každému z nás stačí pár prken.  Vždyť tady na světě jsme jenom chvíli, jako na pouti.

Pořád se všichni ptají na peníze. Ale ty přece nejsou všechno. Celý život mě trápí, že jsem neměla děti. Z toho mě bolí srdce. Já vím, měli jsme Fandu, adoptovali jsme si ho jako miminko, od peřinky, ale stejně mi děti chybí. I když na druhé straně musím být vděčná manželovi, že se mnou zůstal. Byli jsme spolu čtyřicet roků, a to je opravdu zázrak. Jinej chlap by se mnou nebyl ani minutu, u nás totiž neexistuje, aby někdo zůstal s neplodnou ženou. Kdyby mě nechal, nikdo by ho za to neodsoudil. Ale Fanda mě neopustil, ten se mnou zůstal až do svého posledního vydechnutí.“  

Před časem se Věře zase začalo blýskat na lepší časy. Dala se dohromady s vynikající romskou kapelou, tvrdě cvičili, skládali, dávali dohromady repertoár. Jenomže přišla rána. Kapelník skupiny a hlavní sponzor celého počinu se dostal do vězení a Věra se opět uchýlila do svého pokojíku v ubytovně. Ale nikdo z nás neví, co ho v budoucnosti čeká a Věra určitě svoje poslední slovo ještě neřekla.

AUTOR :   Marie Formáčková

FOTO:       Archiv /  Marie Formáčková

DÁMA Z POVOLÁNÍ

Narodila se v roce 1913 a byla svědkem všech podstatných událostí moderních dějin. Prožila dvě světové války, zažila začátek filmu, rozhlasu i televize a všechny československé a české prezidenty, kromě Miloše Zemana. Zemřela v necelých sto letech v roce 2012, byla stoprocentní dámou a jmenovala se Zita Kabátová.

Zita Kabátová v roce 1938

Často dostávala otázku, kde bere svůj věčný optimismus a jestli prozradí svůj recept na dlouhověkost. Pokaždé odpověděla, že hlavní zásluhu na tom má rada, kterou jí kdysi do života dal její tatíček – Všechno jenom ke kolenům! To znamená, že si člověk nic nesmí brát příliš k srdci, musí se dívat častěji před sebe, než se ohlížet, a nesmí si slzami kalit výhled na svět.

Ovšem nepopírala, že někdy to bylo hodně těžké, protože ani ji osud nešetřil a také na jejím stromu života uzrálo několik hodně trpkých plodů.

* Když jí bylo osmnáct, zemřela jí maminka.

* Kvůli rolím ve dvou filmech, které společnost Pragfilm natočila během okupace v němčině, nesměla čtvrt století před filmovou kameru.

* Svou životní lásku, olympionika Jiřího Zavřela, si mohla vzít až poté, co se vrátil po deseti letech z jáchymovského lágru.

* Když bylo jejich synovi, který se jí narodil ve čtyřiačtyřiceti, dvanáct, emigroval Jiří Zavřel do Ameriky, kde zemřel.

* Její syn Jiří také odešel do Ameriky, když bylo jeho prvorozenému synovi dvanáct, jakoby zopakoval čin svého otce.

* I když jejími láskami byli muži zvučných jmen – Jára Pospíšil, Franta Juhan, Franta Paul, František Kožík, Eduard Ingriš…, přesto žila většinu života sama.

Ale ji nic z toho nesrazilo na kolena, vždycky se uměla nadechnout a jít dál.

xxx

Narodila se 27. 4. 1913 na Malé Straně, kde prožila válečné dětství a takřka idylické prvorepublikové mládí. Hrála ochotnické divadlo, a když jí bylo třiadvacet, šla na konkurs do filmu a uspěla. Velmi rychle se prosadila a stala se opravdovou filmovou hvězdou:

„Filmů jsem natočila přes šedesát, některé z nich už se nedají z technických důvodů promítat, jiné zestárly natolik, že se na ně nedá koukat, ale hodně z nich se stále na obrazovky nebo filmové plátno vrací a já se na sebe a své kolegy ráda podívám. Moje herecká kariéra začala v roce 1935, kdy jsem šla na konkurs svého prvního filmu Václava

Kubáska Světlo jeho očí, a skončila vlastně nedávno, před kamerou jsem stála naposledy v roce 2009. S filmem jsem tedy prožila víc jak sedmdesát let, i když s jednou přestávkou, která ale trvala čtvrt století… Často dostávám otázku, jaké byly tehdy honoráře. Samozřejmě i tehdy záleželo na tom, v jaké pozici člověk byl. Začínající nebo epizodní herec dostal pár korun, hvězda pochopitelně víc. Za svůj první film Světlo jeho očí jsem dostala 3500 korun, gáže v divadle nebyla nikdy větší než 5000. Když jsem pak dostala za jeden film 80 tisíc, to už bylo něco a byla jsem z toho úplně vedle. Ale to byla výjimka. Většinou honorář stačil na šaty do dalšího filmu. Oblékali jsme se totiž za své a šatů bylo potřeba hodně, protože se točil jeden film za druhým. Já točila tak pět filmů za rok, ale v roce 1939 jsem jich stihla deset.

A který z nich mám nejraději? Za žádný se vyloženě nestydím, ale i dneska mi dělá největší radost film Vladimíra Slavínského Muži nestárnou z roku 1942.“

Divadlo začala hrát jako dítě u ochotníků, své první vystoupení si ale nepamatuje, protože byla miminko v zavinovačce. Profesionálně začala hrát jako dvacetiletá v dětském Divadle Míly Melanové, dva roky na to, v roce 1935, byla angažována do divadla Akropolis. Poté odešla k Jiřímu Sedláčkovi do Tyláčku, kde se jí líbilo, nicméně nabídce Oldřicha Nového v roce 1939 neodolala:

„ Potřeboval náhradu za Trudu Grösslichtovou a Ljubu Hermanovou a já se mu do jejich rolí typově hodila. Tam jsem byla velmi spokojená a považuji to za své nejšťastnější divadelní angažmá. Ale také jsem odešla. Přišla nabídka na zájezdová představení hry Modrý Démant a já se s divadlem rozloučila, aniž bych tušila, že to bude na dlouhá léta. Až po mnoha a mnoha letech mi režisér Jan Hřebejk nabídl roli v klasické hře Christophera Hamptona Nebezpečné známosti v Divadle pod Palmovkou. Tehdy jsem přímo na jevišti oslavila 85. narozeniny.“

xxx

Na svět přišla v rodině stavitele Benna Kabáta v Praze na Úvoze. Nejdřív bydleli v domě U bílé koule, kde byl jejich sousedem autor panoramatické Bitvy u Lipan malíř Luděk Marold nebo zakladatel zoologické zahrady profesor Jiří Janda. Když začala navštěvovat gymnázium, přestěhovali se do Vrtbovského paláce, kde měl její otec kancelář a dostali tam překrásný byt.

„Tatíček měl na starosti údržbu malostranských paláců a mě jeho profese nesmírně okouzlovala. Ráda jsem s ním pracovala, hodně jsem ze stavitelství pochytila, a kdyby nebylo divadla a filmu, asi bych pokračovala v jeho šlépějích.

Ale Thálie u mě vyhrála na celé čáře, měla jsem totiž lásku k divadlu po kom dědit. Oba rodiče hráli u nás v Malostranské besedě ochotnické divadlo, ale hlavně k nám do rodiny patřil první český filmový herec Josef Šváb Malostranský, který byl bratrancem mamičky. Byl to on, kdo na Jubilejní výstavě v roce 1891 zazpíval do Edisonova fonografu a natočil v roce 1898 s Janem Kříženeckým první český film Dostaveníčko v mlýnici.“ xxx Její mamince bylo dvacet, když Zita přišla na svět, ale trpěla Addisonovou nemocí, na kterou v osmatřiceti zemřela. Dneska už by to nebyl žádný problém, jenomže tehdy léky na tuto chorobu ještě nebyly. Bohužel si ji Zita v posledních letech života moc neužila, protože ji tatínek poslal do německého kláštera v Ostrově nad Ohří, aby se pořádně naučila německy. „Německy jsem se učila léta, nejdřív ve škole v Josefské ulici, kde jsem mívala dobré známky, pak jsem přešla do gymnázia, kde už to bylo poněkud horší, hlavně z té němčiny. Když jsem z ní dostala v kvartě na vysvědčení pětku, rozhodl se to tatíček jednou provždy vyřešit a poslal mě tam, kde české slovo neuslyším.

Dva roky klášterní školy postaví člověka do latě. Šla jsem tam v šestnácti a stihla jsem toho hodně. Složila jsem univerzitní zkoušku z němčiny, naučila jsem se francouzsky, taky šít a malovat na porcelán, ale hlavně jsem začala být hodně samostatná. Jakoby osud věděl, že to budu vzápětí potřebovat, až povedu tatíčkovi domácnost.

Abych se doučila, co jsem ještě neuměla, vystudovala jsem po návratu z kláštera školu pro ženská povolání v Podskalské ulici, takže bych se klidně mohla živit jako hostinská. Pravdou ale je, že dlouho jsem sama na vedení domácnosti nebyla. Tatíček si po nějaké době přivedl domů novou ženu, emeritní členku Slovenského národního divadla Jožku Čepelovou, s níž jsem si velmi rozuměla. Nejen proto, že byla stejně jako celá naše rodina praštěná divadlem, ale také hrála ráda tenis a milovala psy.“

Snímek ze svatby Zity Kabátové

Byla půvabná, dobře vychovaná, kultivovaná a mužům se vždycky líbila. A její partneři byli opravdu pozoruhodní:

„Když jsem byla dívka, kluci si na mě moc netroufali, měli respekt z mého tatíčka. To by tak bylo, aby svedli váženému panu staviteli dceru! Ti, co si dodali odvahu, byli většinou sportovci. A pro ty já měla vždycky slabost, zejména pro plavce a pólisty. Ti totiž mají nádherně dlouhé svaly! A tak jsem chodila s hráčem vodního póla nebo s výborným tenistou, který byl jinak synem velkého pražského knihkupce.

Když jsem začala točit filmy a hrát profesionálně divadlo, přišli do mého života i umělci. Mojí velkou láskou byl Jára Pospíšil, vynikající operetní zpěvák. Byl o osm let starší,

pocházel z kultivované rodiny, a seznámili jsme se v baru U Zámečníka, kde svého času vystupoval. Jezdili jsme spolu do světa, milovali jsme Tatry, a hráli jsme spolu ve filmu Klatovští dragouni. Když po roce 1939 jako Žid musel opustit Velkou operetu a zapojit se do manuální práce, odjel na Vysočinu, kam jsem za ním často jezdila, protože jsem tam měla tetu. Byla to vážná známost, chtěl se ženit a mít děti, jenomže já byla k takovým nabídkám zdrženlivá. Takže naše láska skončila, ale přáteli jsme zůstali.

Další mojí láskou byl Franta Paul (pozdější tatínek Jany Paulové), s nímž jsem se setkala v divadle Akropolis, kde režíroval a hrál. Byli jsme si velmi blízcí a chodili jsme spolu poté, když se rozvedl se svou první ženou a než poznal druhou ženu. Byla jsem do něho opravdu zamilovaná, byl báječný, zkušený, energický, stále v dobré náladě. Toho bych si vzala hned, jenomže zakročil tatíček. Nelíbilo se mu, že je Franta o patnáct let starší a navíc mu vadilo, že je komediant. Jeden prý v rodině bohatě stačí. A tak se naše cesty začaly vzdalovat, protože já nechtěla nic dělat tatíčkovi navzdory a on dostal angažmá v Olomouci.

Poté patřilo mé srdce motocyklovému závodníkovi Frantovi Juhanovi. S ním jsem se znala od dětství, protože vyrůstal na Jánském vršku, odkud v zimě jezdil po sněhu na futrále s houslemi. Byl to úžasný chlap, jezdili jsme spolu do jeho srubu na Kačáku u Nahorub, kde jsem s ním prožila nezapomenutelné chvíle. Měli jsme se opravdu rádi, a kdyby nebylo února1948, asi bychom spolu zůstali. Rozhodl se zůstat v zahraničí, protože to měl s účastí na mezinárodních závodech stále těžší. Takže jsme se na dlouhá léta rozloučili, ale bylo nám dopřáno ještě jedno setkání po listopadu 1989, krátce před jeho smrtí.“

Zita s manželem a synem

K jejím láskám patřil také spisovatel František Kožík nebo hudební skladatel a dobrodruh Eduard Ingriš. Ona ale za svou největší lásku považovala Jiřího Zavřela, který se stal jejím manželem. I když trvalo léta, než se mohli vzít: „Tatíček pro naši rodinu postavil překrásnou vilu v Dobříni u Roudnice nad Labem, kde jsem jako dívka pozorovala tréninky našeho olympionika – skifaře Jiřího Zavřela. Občas si k nám přijel zahrát tenis, protože jsme měli u vily kurt, ale nikdy jsme nepřekročili hranice slušnosti. Po čase jsme se potkali na nějaké kulturní akci a tam už to mezi námi zajiskřilo. Bylo to za protektorátu, kdy pracoval jako tajemník pro kulturu, za což pak tvrdě pykal po roce 1945. Byl odsouzen na deset let a také si je v uranových dolech v Jáchymově odseděl a hlavně těžce odpracoval. Že je zavřený, jsem se dozvěděla od jeho tehdejší ženy, se kterou měl dcerku. Rodinu si pořídil v době, kdy skončil s aktivním sportem a působil jako sportovní zpravodaj v Londýně. O mé existenci jeho žena věděla, a když se rozhodla odjet s dcerkou do Ameriky, svým způsobem mi ho odkázala. Po jeho návratu z vězení jsme se

opravdu v roce 1956 v chrámu sv. Víta na Pražském hradě vzali. Ovšem nebylo to moje první manželství. Poprvé jsem se vdala v roce 1945 za Jerryho Krále, zástupce firmy Zeiss Ikon v indické Kalkatě. Seznámil nás režisér Ladislav Brom s tím, že když nemůžu točit doma, mohla bych se uchytit v cizině. S mojí znalostí jazyků by to neměl být problém, takže jsem souhlasila, nějaké role jsem už dokonce měla v Indii vyjednané. Jenomže jeho po svatbě přeložili do Londýna a podmínkou jeho působení bylo, že tam bude žít s rodinou. Mě tam však naše úřady nepustily, čímž náš sňatek ztratil smysl a chtěli jsme se rozvést. Jenomže k tomu nedošlo, protože Jerry předčasně zemřel.

Jedno plus tahle anabáze měla, získala jsem příjmení Králová, v papírech jsem se ztratila a mohla jsem jezdit s Vesnickým divadlem Františka Smažíka. Kabátové by to dovoleno nebylo.“

xxx

Syn se jí narodil v roce 1957, rok po svatbě. Byl plánovaný, i když šlo pro všechny o velké překvapení. Jí bylo čtyřiačtyřicet, manželovi o tři roky víc“

„Tehdy se tvrdilo, že po pobytu v jáchymovských dolech jsou muži neplodní. A on tam byl deset let! Přesto se nám dítě povedlo okamžitě po jeho propuštění a bylo to pro nás oba velké štěstí. Syn dostal jméno po tátovi, byl hodný, milý, dobře se učil a vůbec nám dělal jenom radost. Žili jsme spokojeně, manžel se živil jako grafik a ilustrátor, já jezdila po vlastech českých, moravských a slovenských se zájezdovým divadlem, bohužel tahle idyla netrvala dlouho.

Když bylo synovi dvanáct, tak můj muž a jeho táta emigroval do Ameriky. Určitě by byl rád, kdybychom ho následovali, ale já si vůbec nedovedla představit, že bych opustila svoji rodnou Prahu a hlavně Malou Stranu. Chyběl mi a chybí stále. Nikdy jsme se nerozvedli a já se brzy stala vdovou. Nešťastnou náhodou ho srazilo auto, jehož řidič ho neviděl v odpoledním slunci. Zvláštní je, že syn přesně zopakoval osud svého otce. Také odešel do Ameriky, když jeho prvorozenému synovi bylo dvanáct. Nicméně moc mě mrzí, že jsem za svým synem do Ameriky nikdy neletěla i když bych bývala mohla. Doba už se změnila. Lákal mě mnohokrát a já váhala. Nechtěla jsem tam také proto, že jsem na něho byla trochu naježená, když se rozvedl a odešel. Dneska už to vidím jinak, syn se dál o své dvě děti z prvního manželství stará a má je rád stejně jako dvě další, které má v Americe. Jen já už si na tak dalekou cestu netroufám.“ xxx

Šla z filmu do filmu, v divadle z role do role, ovšem vynikající znalost němčiny jí během okupace velmi zkomplikovala život. V rámci Pragfilmu hrála pod jménem Maria von Buchlow v německých filmech, protože s univerzitní zkouškou nemohla tvrdit, že němčinu neovládá. Ty filmy byly sice jenom dva, jmenovaly se Schicksaal am Strom a Die Reise nach Wien, přesto se ocitla na černé listině a na dlouhých pětadvacet let musela na filmování zapomenout. Pravda, i jiní s ní v těch filmech hráli a přesto dál pracovali, ale ti měli někde nějaké přímluvce. Ona nikoho takového neměl a ani ho nehledala, protože v těch hloupoučkých filmových příbězích neviděla nic závadného. Nebyla v nich žádná politika a takřka žádný Němec se na jejich natáčení nepodílel. „Měla jsem zákaz hrát v pražských divadlech a točit filmy. V té době mě zaměstnala Růžena Vinklerová z ateliéru Karola, kde jsem pracovala jako koloristka fotografií. Setrvala jsem tam do roku 1950, kdy si na mě vzpomněl František Smažík, který dával dohromady Vesnické divadlo, jehož úkolem bylo přiblížit kulturu pracujícím zemědělcům. Jezdili jsme po celé zemi a měli jsme vždy vyprodáno, protože po válce byl po kultuře hlad. Vesnické divadlo byl kolos. Deset hereckých part, každá asi po dvanácti lidech, do níž patřili nejen herci, ale také technici a řidiči autobusů. Hlavní stan byl v zámečku v Hloubětíně, kde se vyráběly kulisy, šily paruky a kostýmy, prostě to byla veýborně fungující továrna na divadlo. Bylo to fajn, ale po čtyřech letech harcování jsem byla přece jenom unavená, a tak jsem si jednou postěžovala Yvettě Simonové. Ta to doma řekla svému manželovi, báječnému manažerovi Františkovi Spurnému a já vzápětí dostala nabídku do pražského klubu Alhambra, kde jsem v nočním kabaretu vystupovala s Jaroslavem Šterclem, Vlastou Průchovou a orchestrem jejího manžela Jana Hammera. Tím se můj život trochu zklidnil, i když jsem stejně dost často jezdila na různé estrády, které byla fenoménem poválečného období. Vystupovali na nich všichni umělci, já se často na pódiu setkávala s Vlastou Burianem, který však už byl stínem někdejší neřízené a geniální střely.“

Ale ona se k filmu dostala i v době, kdy měla zákaz činnosti. I když to byl trochu jiný kontakt, než dřív:

„Nabídku pracovat v některém pražském kině jsem dostala od Miloše Hercíka, s nímž jsem se znala z Vesnického divadla a stal se z něho vedoucí menších pražských biografů. Věděl, že se mi narodil syn a že bych potřebovala klidnější práci, a nabídl mi místo pomocné síly v kině Blaník na Václavském náměstí. Přijala jsem to a nelitovala jsem. Po Blaníku přišlo

kino Letka, kde jsem měla na starosti dohled nad probíhající rekonstrukcí, což mi vzhledem k tatíčkově škole nedělalo nejmenší problémy.

Poté jsem přešla do Bia Illusion, kde se hrály především pamětnické filmy. Premiéry byly vždy ve čtvrtek, a jelikož jsem znala všechny jejich představitele, zvala jsem je na besedy. Nikdo mi účast neodmítl, dokonce ani můj někdejší šéf Oldřich Nový, a diváci taková setkání přímo milovali. A to jsem neplatila žádné honoráře, pánové dostali láhev vína, dámy kytičku.

Jelikož jsem se osvědčila, překládali mě vždy do těch kin, kde to potřebovalo dát do pořádku, a tak jsem pracovala ještě v kině Zvon nebo Sofie. Ale to věčné dohadování s lidmi a obavy, zda finančně vyjdeme, mě vysilovalo. Po pár letech jsem zažádala o důchod. Pak už jsem jezdila jenom tu a tam na estrády a začala jsem žít život aktivní důchodkyně, která se ráda s někým sejde nebo se vypraví na výlet.“

Ale film si ji stejně našel. V roce 1969 ji obsadil do filmu Hvězda režisér Jiří Hanibal a kupodivu si nikdo na její doživotní zákaz hraní ani nevzpomněl. a tak se začala na filmové plátno vracet. K těm šedesáti prvorepublikovým filmům přibylo dalších čtyřiatřicet, poslední natočila v šestadevadesáti.

Marie Formáčková

Herečka a dabérka Stanislava Jachnická: Lidé mě poznávají podle hlasu, díky Přátelům!

Jako malá se Stanislava Jachnická věnovala baletu, pak dala ale přednost herectví. Uspět se jí podařilo i v dabingu, a tak se záhy stal její hlas mezi lidmi známý. Hlavně kvůli seriálu přátelé, kde propůjčila hlas herečce Lise Kudrow.

Jak a kdy jste se dostala k herectví?

„Moje první role na divadle byla v páté třídě, kdy jsem hrála v pohádce Sůl nad zlato rádce Bonifáce! Měla jsem strašnou trému, nepamatuju si to, bylo mi špatně. Nebyla jsem dítě, které se na vystupování těší. I když na jednu stranu jsem se těšila, ale na druhou stranu jsem se strašně bála. Nebyla jsem „předváděcí“ ve slovním projevu, spíš jsem tancovala. To byla má první zkušenost.“

Jak to pokračovalo dál?

„Tím, že jsem tancovala, tak jsem se pohybovala na pódiích a líbilo se mi divadelní zákulisí, šminky, potlesk, všechno, co k tomu patří. Ale nestačilo mi to, navíc jsem si myslela, že v tom tanci nejsem tak dobrá. Takže jsem se rozhodla, že zkusím herectví, ale nevěděla jsem, co pro to mám udělat. Když se blížila devátá třída a konzervatoř, tak jsem to nějak prošvihla. Začala jsem ale chodit na dramaťák k paní Steimarové a ona mě připravila. Řekla mi, co si mám přichystat na DAMU, kam jsem dělala zkoušky po maturitě na střední ekonomické škole.“

A pak jste na DAMU nastoupila …

„Ano a herectví už se rozvíjelo samo. Přišlo školní divadlo, režiséři si mně začali obsazovat do nějakých menších rolí, už se to tam rozjelo.“

Měla jste nějaký vzor?

„Na škole, když člověk začne dělat divadlo, má zavřené oči a vidí svoje profesory, protože jsou mu nejblíž. Máte pocit, že jsou to hvězdy a všechno vědí nejlíp. Takže mým vzorem na DAMU byla paní Hlaváčová. Ale jinak jsem nikdy herecké vzory neměla. Řekla jsem třeba: Ten hraje skvěle, ale je mi hloupé upřednostnit jednoho člověka. Každý má na jevišti jinou metodu fungování. I já se vyjadřuju jinak. Musím čerpat ze sebe a jít svoji cestou, ne se připodobnit nějakému vzoru.“

Debutovala jste v roce 1985 filmem Dotyky. Vzpomenete si na něj ještě?

„Hrála jsem tam malou roli maminky a byla jsem těhotná. Bylo mi asi devatenáct a já tehdy ani netušila, co to to těhotenství je. (směje se) Přišlo mi hrozně vtipný, že mám velký břicho a moc se mi to líbilo. Pamatuju si, jak jsme si z natáčení odskočila na konkurz k panu režiséru Menzelovi. Přišlo mi vtipný, že tam půjdu s břichem a on si bude myslet, že jsem těhotná. Pan režisér se zděsil. Já ho v tom nechala, a pak jsem řekla: Apríl! No nepovedlo se, roli jsem nedostala.“ (směje se)

Prošla jste také mnoha divadly. Začínala jste ve Východočeském divadle, pak jste byla v Rokoku, v Divadle ABC. Jak na to vzpomínáte?

„V Rokoku jsem hrála s rozestupem času dokonce třikrát. Na škole, v Krvavé svatbě, jsme hráli dívky a chlapce na svatbě. Za dalších šest let jsem tam dostala možnost hrát ve dvou věcech. A pak za dalších asi osm let jsem se do Městských divadel pražských dostala do angažmá. Ale vždycky to bylo s velkými pauzami.“

Jste hodně známá z dabingu, třeba ze seriálu Přátelé. Jak vzpomínáte na dabování seriálů?

„Mám dva seriály, které byly asi nejdůležitější v mé dabérské minulosti. Nejradši jsem měla Brutální Nikitu, a pak Přátele, kteří tím, že se reprízují, vypadají jako současní, ale nedabujeme je už asi deset let. (směje se) Oba tyto seriály mi moc pomohly v další dabingové kariéře. Když jsme byli osloveni do Přátel, nikdo netušil, že to bude takový úspěch. Natočili jsme jednu sérii, která se líbila. V Americe pokračovaly další a Česká televize je všechny koupila. Byla to úžasná práce, spoustu věcí nás naučila. Stali se z nás přátelé i v civilu. Během natáčení jsme porodily děti, proběhly nemoci, stalo se všechno, co mohlo.“

Takže Přátelé byli zlomem ve vaší kariéře?

„Ano a myslím, že už je nic nepřekoná. Byl pro mě hodně zásadní. Nevím, zda je dobře nebo špatně to, že mě lidi poznávají podle hlasu. Nesetkala jsem se s nikým, kdo by neznal tento seriál. Průřezem generací ho zná každý a vím, že si ho berou i s sebou na dovolené. I já sama jsem si ho jednou vzala. Jednak už si všechny díly nepamatuju a jednak jsem některé ani neviděla. Jsem jenom v nějakých částech. Musím říct, že mi seriál pořád přijde vtipný.“

Jaký další zajímavý projekt v dabingu vás potkal?

„Třeba jsem dabovala tureckou telenovelu. Ale musím říct, že je to jediná turecká telenovela, která se mi zdála svým způsobem zajímavá a dobře hraná.“

Jste známá i ze seriálu Ulice. Pořád točíte?

„Už osm let. Teď se tam moje postava zase rozvíjí. Někdo o mě jednou řekl, že jsem ta nejzbytečnější postava v Ulici. Ale ona je taková zvláštní – je sekretářka, a když se hodí ji víc zapojit, tak se zapojí. Kolem starosty, starostky… Teď mám i svou osobní linku, přidělili mi přítele, takže je to pro mě zajímavější. Ale vždycky to souvisí s hlavními postavami. Takže já jsem takový sluha kolem hlavních postav. Pak jsou postavy, které jsou viditelnější, ale jsou tam na kratší dobu. Mám to natáčení ráda, je to zkušenost.“

Jaká?

„Je to velmi rychlé natáčení. Točí se na tři nebo čtyři kamery, sjede se to jednou nebo dvakrát a konec. U filmu se točí jeden obraz třeba půl dne, a tady deset minut. To je rozdíl.“

Před tím jste se objevila v seriálu Svatby v Benátkách. Jaká to byla zkušenost?

„Herecky to byla normální práce, role nebyla nijak vypjatá. Co ale bylo zajímavé, je, že moje postava se vdávala na několikrát. Pořád jsme se k sobě nemohli s mým partnerem dostat. Buď jsem měla problém já, nebo on. Jednou jsme se chtěli brát na kole – jezdili jsme kvůli tomu na dvoukole, podruhé jako motorkáři. To pro mě bylo zajímavé. Taky jsem opravdu celý den strávila ve svatebním salonu a dali mi neuvěřitelně krásný šaty. Šedivý, překrásný! Díky tomu jsem zjistila, jaké jsou trendy a že se lidi nevdávají jen v bílé barvě. Vyzkoušela jsem si různé typy svateb, a to mě bavilo.“

Pokud máte volný čas, jak ho trávíte?

„Sportuju. Asi čtyři roky jsem intenzivně chodila na kick-box, ale neprala jsem se. Bála jsem se, že budu mít jinou fasádu. (směje se) Dva roky jsem dělala tai-či. A teď jsem začala s beach volejbalem. Prošla jsem řadou sportovních aktivit a pořád hledám nové, které by mě bavily. Tím vyplňuji volný čas. Do toho chodím na dlouhé procházky se psem. Miluju přírodu!  Nebo si jenom tak čtu, ale to stíhám v tramvaji, v metru, nebo když mám pauzu během představení.“

Máte ještě nějakou vizi, kterou byste chtěla realizovat?

„Nechávám to otevřené, možné je všechno. Konkrétní projekt nemám, uvidíme, co bude.“

Ondřej Spýťa Syrový