Srpnová výročí slavných osobností: Oldřich Nový by oslavil 121. narozeniny!

Oldřich Nový

Oldřich Nový byl symbolem vytříbeného vkusu a noblesy. Jako dokonalý gentleman se zapsal do srdcí mnoha žen. Přežil koncentrační tábor, zachránil několik lidských životů a překonal dřinu ve vápencových dolech. Byl hercem, zpěvákem, režisérem, pedagogem i dramatikem. Oldřich se stal legendou a nezapomenutelná melodie průvodní písně jeho největšího filmového hitu „Jen pro ten dnešní den“ se vryla do našich srdcí navždy. Narodil se v Praze 7. srpna 1899. Pocházel z rodiny s bohatými divadelními tradicemi. Z ochotníka se postupně vypracoval přes angažmá v pražských kabaretech a divadle v Ostravě ve hvězdu operetního souboru Zemského divadla v Brně, kam přišel v roce 1919 a působil zde až do roku 1935 (od roku 1923 i jako režisér a v letech 1925 – 26 šéf operety). V letech 1935 – 48 vedl se svou manželkou Alicí Valentovou-Novou vlastní scénu – Nové divadlo ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí v Praze. Poté do poloviny 70. let spolupracoval s Hudebním divadlem v Karlíně. Režijní a pedagogickou prací se významně zasloužil o rozvoj hudební komedie. Kultivovaným hereckým projevem s mírným komediálním nadhledem i smyslem pro specifičnost filmového obrazu se zařadil mezi nejoblíbenější české filmové herce. Jeho nejslavnější filmovou rolí se stal pan Novák – muž dvojí tváře – z komedie Kristián, kterou natočil režisér M. Frič (1939). Po únoru 1948 již Nový v budovatelských filmech příliš nevystupoval. Jakmile měl, alespoň přijatelné textové předpoklady, vytvořil i v 50. a 60. letech několik působivých postav ve filmech Hudba z Marsu, Kde alibi nestačí  a především ve filmu režiséra Z. Podskalského Světáci, v němž hrál nezapomenutelného bývalého tanečního mistra a učitele společenského chování. Oldřich Nový zemřel 15. března 1983 v Praze.

Oldřich Nový s manželkou Alicí a dcerou Janou

 

 

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: Česká televize, Lucernafilm

Šansoniérka Mireille Mathieu oslaví 74. narozeniny

Jedna z největších šansonových legend historie světové hudby, Mireille Mathieu, za pár dnů – 22. července, oslaví své 74. narozeniny.

Mathieu se narodila 22. července 1946 ve Francii v Avignonu, jako nejstarší ze čtrnácti dětí do rodiny kameníka. Zpívání milovala od dětství, a tak se v roce 1962 přihlásila do pěvecké soutěže On chante dans mon quartier, kterou pořádal starosta Avignonu, a kde Mireille skončila na druhém místě za Michelle Torr. O dva roky později tuto soutěž vyhrála s písní La Vie en Rose ona sama, kterou dodnes zpívá jako ústřední melodii na svých koncertech.  21. listopadu 1965 se Mireille Mathieu poprvé objevuje v televizi, jejím manažerem se stal Johnny Stark. O rok později vydává své debutové album En Direct de L’Olympia. Zpívala společně s orchestrem Paula Mauriata.

Mireille Mathieu také nazpívala slavné duety jako Un homme et une femme, Tout a changé sous le soleil, Celui que j’aime, Les Moulins de mon cœur, C’est en septembre, You and I/Toi et moi, Quiereme Mucho/Où est passée ma bohème, La Tendresse, Une vie d’amour, À quoi ça sert l’amour a spoustu dalších. Jejími pěveckými partnery byli např.: Charles Aznavour,  Michel Legrand, Sacha Distel, Johnny Hallyday, Julio Iglesias, Michel Sardou nebo Frank Sinatra. Mireille Mathieu je držitelkou řady ocenění.

Mathieu je dodnes svobodná a bezdětná dáma. Nejlépe se cítí v kruhu úzce rodinném a obklopena svými přáteli. O svém životě napsala knihu Oui, je crois ve spolupráci s Jacqueline Cartier, vydanou v roce 1987 a La véritable Mireille Mathieu ve spolupráci s Emmanuel Bonini vydanou v roce 2005. Za svou kariéru nazpívala zhruba 1200 písní v devíti jazycích. Vydala nad 40 alb. V roce 2012 vydala album převzatých písní od Edith Piaf.

Mathieu v Praze poprvé vystoupila v roce 1967 na počátku své kariéry. České publikum si podmanila a již několikrát u nás vystupovala a do Čech se ráda vrací. Má tu totiž spoustu fanoušků, kteří ji pomohli v těžkých chvílích.

Foto:  et © Propriété exclusive Abilène Disc., (P) & (C) Propriété exclusive Abilène Disc, FB/Mireille Mathieu, Wikipedia

 

Červencová výročí slavných osobností: Louis de Funès by oslavil 106 narozeniny!

Louis de Funès

 

… plným jménem Louis Germain David de Funès de Galarza, francouzský herec, se narodil 31. července 1914 v Courbevoie. Začínal epizodními rolemi. Jako komik se proslavil až na konci 50. let. Natrvalo mezi filmové hvězdy vstoupil v roce 1964 uvedením filmu Fantomas, kde hrál i Jean Marais. U nás jej diváci obdivovali ve veselohrách SmolařOscarFantomas (série filmů), Četník se Saint Tropez (série filmů s nervním strážcem pořádku, který se snaží vypořádat s uvolněnou morálkou 60. let.), Velký flámSenzační prázdniny, Na stromě, Piti-piti-pa, Tonoucí se stébla chytá, Tetovaný aj. Louis de Funès hrál celkem ve 137 filmech. Zatímco ve Francii byl řadu let velice úspěšný, v USA byl téměř neznámý s výjimkou komedie Dobrodružství rabína Jákoba z roku 1973. V Česku jeho popularitě napomohl vynikající dabing Františka Filipovského. Jeho herecký styl se opíral o živelnou komiku a neuvěřitelné mimické schopnosti, které mu vynesly přezdívku „Muž tisíce tváří“. De Funès měl problémy se srdcem a s každou svojí rolí, ve kterých představoval různé cholerické postavy, riskoval srdeční infarkt, na který nakonec 27. ledna 1983 v Nantes zemřel.

 

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: FB Louis de Funès

Spisovatelka Jaroslava Pechová vzpomíná na Otu Pavla

Spisovatelku Jaroslavu Pechovou jsem osobně poznal na literární soutěži Řehečská slepice. Nedávno mě zaujala její kniha „Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla“. Mám rád tvorbu dnes již bohužel nežijícího milovníka přírody, sportu, výborného vypravěče Oty Pavla, domluvili jsme se s paní Pechovou na rozhovoru.

Jaroslava Pechová

V knize mimo jiné píšete: „Je to kraj mého dětství, mých snů, mých vzpomínek. A já jsem ráda, že ten kraj má svého dvorního spisovatele.“ Kdyby snad někdo ze čtenářů tápal, připomenu, že se bavíme o okolí řeky Berounky. Ve vašem životopise jsem se dočetl, nakonec i v knize, že jste žila v Olomouci a v Praze, tak jak je to u vás s tou Berounkou?

Narodila jsem se v Petrovicích u Rakovníka a žila nejprve tam a později v Rakovníku. Odtud to k Berounce není zas tak daleko.  Patří prostě do kraje mého dětství a já patřím neodmyslitelně k ní.  Život mě sice odvál nakonec jinam, ale stále se sem ráda navracím. I ve své tvorbě na svůj rodný kraj nezapomínám.

Pamatuji si na setkání českých a polských autorů v Broumově. Mluvili jsme o tom, kdo z českých autorů je známý v Polsku. Společně s Bohumilem Hrabalem padalo nejčastěji jméno Ota Pavel. Je Ota Pavel znám ve světě? A jak si vysvětlujete, že jeho ryze české vidění přírody dokáže oslovit čtenáře mimo naši vlast?

Ota Pavel psal nadčasově. Jeho knihy dodnes oslovují nejen české čtenáře, ale i ty daleko za hranicemi.  Byly přeloženy do mnoha jazyků. Čtou je v Japonsku, v Grónsku, v Číně… To je důkaz, že všude lidé mají vztah k přírodě a jeden k druhému, když mají oči k vidění a uši ke slyšení. Každého přece dokáže oslovit krása a poetika. Také filmy, které byly natočeny podle povídek Oty Pavla, sklízí v zahraničí úspěch.

Dílo Oty Pavla mám rád. Znám i jeho sportovní povídky, „Pohádku o Raškovi“, pochopitelně „Smrt krásných srnců“ atd. Co vás z jeho tvorby nejvíc oslovilo?

Ať sáhnu po jakékoli Pavlově knížce, tak vím, že mě čeká velký čtenářský zážitek.  Všechny jeho knihy jsou překrásné. Napsal řadu hezkých příběhů ze sportovního prostředí, ale klasikou české literatury se staly především jeho povídky z Křivoklátska. Tomu kraji lesů, jezů, ryb a báječných lidí v nich vdechl nesmrtelnost a navrátil mu to, čím ho obdaroval kdysi on, když sem jezdil jako malý chlapec.

Mě hodně oslovily právě i sportovní povídky, třeba ze Závodu míru, kdy najednou člověk viděl věci, o kterých jako ročník narození 1961, neměl potuchy. Čím dokázaly tyto povídky čtenáře uhranout? Třeba tím, že v nich nevystupovali sportovci, ale lidi z masa a kostí? Že Ota Pavel dokázal jít na „lidskou dřeň“?

Měl dar otvírat lidem srdce a naslouchat jim.  Věřil, že lidstvo se skládá z nekonečné mozaiky obyčejných lidí. Tvrdil, že právě v těch obyčejných a prostých lidech je vždycky nějaká jiskra a vždycky něco hezkého, co stojí za zaznamenání.  Dokázal neomylně objevit jemné předivo lidských osudů, které splétá život, co není jen lopocení, ale je také krásný a ušlechtilý a má v sobě naději a víru. Psal tak sugestivně, že čtenář ani na chvíli nezapochybuje o pravdivosti jeho příběhů. Promítá si do nich své radosti i starosti, ztotožňuje se s nimi.

Já si osobně myslím, že Ota Pavel je i dnes stále uznávaným autorem především proto, že si na nic nehrál. Žil svůj nepříliš radostný život z pohledu války a židovského původu, ale dokázal ten život i přes všechna příkoří žít. Čím je osobitá Pavlova tvorba pro vás?

Krásně to vystihl Arnošt Lustig, se kterým jsem se při psaní spřátelila.   Řekl: „ Je štěstí, že se Ota Pavel narodil  (2. 7. 1930)  malé plavovlasé křesťanské mamince a černovlasému divokému židovskému tatínkovi do české země a že je stejného rodu českých spisovatelů jako Karel Konrád, Vladislav Vančura, Karel Čapek a jejich žáci. Bylo to krásné být jeho kamarádem a pracovat s ním na poli literatury, kde obstojí jen to nejlepší, co je v člověku, kde se nesmí a naštěstí ani nedá lhát. Stal se kronikářem jednoho českého pokolení, nebo alespoň jeho části. Byl to básník píšící prózou.“

V knize popisujete místa a osoby, které známe z Pavlových knih. Která ta postava vám učarovala?

Hodně mi učaroval životní příběh Václava Matouška. V mládí na zbirožském zámku šepsoval plátna a míchal barvy Alfonsu Muchovi, který tam maloval v největším českém sále Slovanskou epopej. Ota Pavel ho překřtil na Fialového poustevníka.  Dlouhých šestnáct let žil v dřevěném srubu pod zříceninou hradu Týřova, živil se houbami a lesními plody a maloval fialové obrazy.  Ota sbíral ve Skryjích a okolí Týřovic  materiál na knihu o něm.  Stačil však napsat pouze jedinou povídku – Fialový poustevník.  Ale i další osoby, o kterých Ota psal, mě uhranuly. Například Marie Vlková, které Ota říkal Krásná Marie, převozník  Zíka nebo Jaroslav Franěk. Ten býval rozvědčíkem v Indočíně, v Annamu. Celý život měl srdce rozvědčíka, až mu ho za války zabili Němci ve vězení  Plötzensee. Jako mladá holka jsem se ještě potkávala s Jarkovou ženou Toničkou.  Žila sama v křivoklátských lesích a v Restauraci u rozvědčíka, kterou si společně s mužem postavili, vařila guláš a točila rakovnické pivo nebo žlutou limonádu „čapézo“ pro všechny hladové, žíznivé, veselé i smutné pocestné.  Do Křivoklátu  do pokročilého věku jezdila pro proviant na motorce značky Indian. I zkušený jezdec když s takovou  tři sta kilovou  strojovnou  dojížděl do křižovatky,  měl co dělat. Musel rychle na levou nohu vymáčknout spojku, pravou rukou zařadit rychlost, před tím ubrat předstih a do toho  ještě nějak zastavit. Tonička celá obložená nákupy to zvládala s přehledem.

Je onen „genius loci“ stále přítomen v místech, která jste společně s fotografem Milanem Richtermocem navštívila, přítomen?

Aby ne! Ta místa mají duši, jsou plná tajemství, mají osobitý půvab. Kam oko dohlédne, podmanivá a zvláštní krása. Fialový poustevník své obrazy nadarmo nemaloval fialovou barvou. Skály obnažené erozí tu často zahaluje fialovou clonou zapadající slunce a v tom prazvláštním světle jsou opravdu fialové. Ale stráně nad Berounkou hrají i jinými barvami. Je to tím, že zde roste mnoho druhů stromů. Na podzim tu do řeky padá listí a každý je jiný.  Jeden prudce žlutý, druhý pronikavě červený, jeden je ještě zelený, další fialový či skořicový. Ota říkával, že je to jako zlatý poklad Země české.

V knize na str.21 píšete: „Přivřela jsem oči. Zdálo se mi, že vidím Otu Pavla.“ Setkali jste se osobně? Co byste mu řekla, kdybyste se s ním dnes mohla sejít, když jste tak důvěrně poznala místa a osoby jemu blízké?

Když mi bylo asi tak šestnáct let, potkala jsem ho jednou právě u Berounky.  Ukázal mi místo u ohýnku na břehu a dal se se mnou do řeči. Na ulomeném prutu  opékal napíchnuté václavky a kousek od něj vlasec na udici řezal ubíhající vodu. Neměla jsem tušení, kdo to je.  Pruty ani ryby mne nezajímaly, neznala jsem žádné fotbalisty, kanadský hokej byl pro mne španělská vesnice, ale Ota vždy našel téma k zajímavému hovoru.  Vzduch voněl podzimem a upečenými houbami. Snědli jsme je a já se rozloučila. „Ani jsem se vám nepředstavil,“ stiskl mi ruku tak, jak to dělá dobrosrdečný člověk. „Jsem Pavel. Ota Pavel.“ A pak zarecitoval Nezvala: „Sbohem a kdybychom se nikdy nepotkali, bylo to překrásné…“ Už jsme se nikdy nepotkali. Ale já v životě mnohokrát potkala jeho knihy. A jaké že by bylo naše současné setkání? Asi bych se mu jen mlčky uklonila až k zemi, protože si myslím, že bych sotva našla odvahu vřele ho obejmout.  Ale určitě bych marně hledala slova, která by vyjádřila, co pro českou literaturu a především pro své čtenáře udělal.

Na str. 39 meditujete o tom, že „kdyby byl život po životě, že by se rád odebral na rybářskou planetu a tam by teprve žil a rybařil“. Co by si Ota Pavel myslelo našem současném hektickém životě, kdy na prvním místě bývají většinou peníze?

Asi by mu nerozuměl.  On totiž vůbec nelpěl na penězích, na majetku. Vyznával zcela jiné hodnoty.  „Mým zvykem je dávat a jde to až do chorobnosti,“ napsal. „Když například někomu dlouho nic nekoupím, jsem přímo nesvůj,  a teprve když dám dárek nebo dáreček, jako by se to ve mně uvolnilo, jako bych pustil nějaký ventil. Rád dávám, rád dělám lidem radost, protože když vidím, že s radostí přijímají, vrací se mi to zpátky.“ Jednou mu Krásná Marie z Luhu pod Branovem vyprávěla, že si jako malá hrála s hadrovou panenkou s vlasy z provázků, protože byli hodně chudí. Tolik si přála mít krásnou panenku s vlásky, jakou viděla u dcery sedláka, u kterého musela pracovat na poli.  Po letech si  na to Ota vzpomněl před rozzářeným obchodem s hračkami  na Manhattanu, když v Americe sbíral materiály na knižní debut Dukla mezi mrakodrapy. Z nepřeberného množství panenek tam vybral tu největší a přes půl světa a přes zelený Atlantik ji dovezl seniorce Marii Vlkové do Luhu pod Branovem. Takový on byl.

Pavlovy knihy umějí pohladit. Protože on sám uměl pohladit, rozuměl řece i životu, jak píšete na str. 50: „Řeka se valí jako milosrdný čas, který odnese bolest, zármutek, zoufalství, utrpení, křivdu, ale vzpomínky nechá ležet někde na dně duše jako hladký oblázek v hluboké tůni“.  Myslím, že i vaše kniha čtenáře pohladí.  Psala se vám lehce, nebo jste si říkala, že nechcete pokazit poezii jeho tvorby a života?

Nad tím já nepřemýšlela, to bych se do psaní vůbec nepustila. Mým přáním bylo, aby Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla vzbudil ve čtenářích touhu stále se navracet k jeho knihám, aby v nich probudil i chuť podívat se do líbezného kraje pod hradem Křivoklátem, kde se mezi břehy vine tajemná řeka Berounka. Ota Pavel ten kraj spravedlivě nazval posledním rájem a jeho krásu věrohodně vylíčil ve svých povídkách. Opětovně je čtu a pokaždé v nich objevím něco nového.  Ota Pavel je můj nejoblíbenější spisovatel, můj veliký vzor. Mám jeho fotografii pověšenou nad psacím stolem a on na mne dohlíží, když píšu.  Někdy se stane, že nevím jak dál, a to pak zavěsím oči do těch jeho a řeknu  – teď raď –  a v okamžiku mi naskočí, jak pokračovat.

Čekala jste, že kniha bude mít takový kladný ohlas, že se dočká dalšího vydání? Ta vaše knížka totiž dává naději a z toho by měl určitě Ota Pavel radost, neboť i on ve svých knížkách dával naději a radost.

Ani ve snu mě nenapadlo, že se dočká šesti vydání. S největší pravděpodobností vyjde posedmé, k nedožitým devadesátinám Oty Pavla.  Po knížce se čtenáři stále ptají – a to mě jako autora moc těší. Určitě by byl rád i můj kolega a přítel Milan Richtermoc, který knihu doplnil půvabnými fotografiemi Berounky. Teď už se na ni i on dívá z druhého břehu.

Jak na vás zapůsobili jeho bratři? Přece jenom prošli peklem koncentráků. A máte nějakou zajímavou historku s nimi, která se do knihy nevešla?

Oba bratři Oty o koncentrácích nemluvili. Zřejmě si nechtěli připomínat ty hrůzy. Spíše hovořili o štěstí, že přežili. Prostřední Jirka a hlavně nejstarší Hugo mi s psaním hodně pomohli.  Bez jejich historek, rodinných fotografií a úžasného vzpomínání by kniha neměla ten esprit, který podle čtenářů prý má. Byla to krásná práce, na kterou ráda vzpomínám. Díky ní jsem se sblížila s celou rodinou Pavlových. Všichni mě přijali s otevřenou náručí. Hugo s manželkou Elou si mě dokonce „adoptovali“ jako třetí dceru. Jezdila jsem k nim do Kladna jako domů.  Jednou tam Huga s jeho dcerami Hanou a Maruškou přijel vyfotografovat nějaký novinář a Hugo hned, že na fotce musí být i Slávka, třetí dcera- on mi tak říkal. Jindy se stalo, že mi zavolal, ať přijedu k nim na chatu do Zbečna, že mi chytil úhoře. Nikdy jsem tu rybí delikatesu nejedla, ale na druhou stranu jsem se žinýrovala sníst Hugovi toho vodního tuláka, co má – jak známo – maso jako lotosový květ. „Schovával ho jen pro tebe,“ uklidnila mě Ela. „I kdyby přijel sám prezident, tak by mu ho býval nedal.“

Jaroslava Pechová a Hugo Pavel – Foto: archiv J. Pechové

Vzpomínám na besedu s Arnoštem Lustigem u nás v Nové Pace před lety. Okrajově jsme taky zabrousili na jeho přátelství s Otou Pavlem. Četl jsem i jeho vzpomínky z dob, kdy Pavel bojoval s psychickou nemocí. Jak moc ovlivnil odchod Arnošta Lustiga do emigrace Otu Pavla?

S Arnoštem ho pojilo veliké přátelství. Říkal, že jsou bratři, i když na to nemají razítko. Když Arnošt emigroval, Ota mu posílal krásné smutné a dlouhé dopisy.  Arnošt napsal Otovi, ať přijede za ním. Ten mu však odepsal: „Já bych i přijel. Ale já patřím do české země. Nemůžu bez ní existovat. Bez ní bych nebyl vůbec nic.“  Do posledního dopisu vložil čtyřlístek z Křivoklátu. Pak už Arnošt žádný další dopis nedostal.  Navždy 31.3. 1973 utichlo bušení Otova starého psacího stroje a také jeho srdce, které bylo někdy krásně mladé a jindy mu bylo nejmíň tisíc let.

V roce 1964 se mu na zimní olympiádě v Innsbrucku v německy mluvícím prostředí vrátily všechny válečné vzpomínky z dětství a Ota Pavel tu těžce onemocněl. Mluvilo se o jeho emigraci, ale dokázal by Ota Pavel žít bez Berounky?

Poslal své ženě Věře lístek z olympiády – jako z každého zájezdu – a pak se odmlčel. Čekala na něj v Praze u autobusu.„Je to smutné, ale tvůj muž se nedostavil k odjezdu autobusu, nezákonně opustil republiku. Zůstal v Rakousku,“ oznámil jí jeden komentátor a nepodal jí ani ruku. Všichni si mysleli, že Ota Pavel emigroval. Nikdo ho nehledal. Jen Arnošt Lustig, protože si byl jistý, že je to jinak.  Nakonec se obrátil na vojenskou rozvědku. Objevili ho v rakouském blázinci.  V pražské psychiatrické léčebně pak začala Otova pětiletá křížová cesta. Napsal, že se chtěl snad stokrát zabít, když už nevěděl jak dál, ale nikdy to neudělal, protože v podvědomí toužil ještě jednou políbit na rty řeku a chytat stříbrné ryby. Berounka a vzpomínky na ni mu pomáhaly přežít. Když konečně opustil ústav, radoval se z návratu k řece, k potoku u Rozvědčíka a z napsání dvou až tří stránek denně.

Nejenom Otou Pavlem je živ člověk, co momentálně píšete? Na jaké knihy se čtenáři, třeba i ti dětští, mohou v nejbližší době těšit?

Napsala jsem k pětistému výročí založení mé rodné vesnice knížku Petrovické letokruhy.  Teď mám rozepsané humorné povídky a také knížku pohádek. Dětské tvorbě se chci věnovat.  Pro začínající čtenáře jsem vytvořila edici První čtení. Mám v hlavě i titul s názvem Děkuji, že vás mám. Bude o mých přátelích, kteří mi vstoupili do života – a já jsem ráda,že tam jsou. Přátelé jsou přece andělé, kteří nám pomohou, když naše křídla zapomenou létat.

Díky vám jsme navštívili kraj dětství Oty Pavla. Jak píšete na str. 102: „Jeli se také podívat do kraje dětství. Zatoužili vrátit se tam a stát se malými chlapci.“ Nebyl Ota Pavel vlastně celý život jen velkým snícím dítětem?

Všichni tři bratři každoročně jezdili na týden pod stan.  Těm výletům říkali spanilé jízdy. Vzali si s sebou dost jídla,moře piva a soutěžili, kdo z nich uvaří nejlepší pokrm a nachytá nejvíc ryb.Tam prý byli šťastní jako děti. Ale pokud byl Ota Pavel celoživotním snícím dítětem, nesnil žádný růžový sen. Jeho nedlouhý život byl radostný i žalostný, byl rájem i peklem, ale vždycky byl naplněn obdivem a láskou k prostým lidem. Měl životní krédo: Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nepřijde. Ale vyznával ještě jedno: Nikdo by na tomhle zamotaném světě neměl dělat moc velkého machra, ani ti největší sekáči, protože nikdy nikdo neví, kdy ho potká něco zlého anebo kdy se zblázní anebo kdy ho jednoho dne klepne pepka.

Co ještě zbývá dodat na závěr?

Že je báječné chodit kolem knihkupectví a vidět Otovy knížky v x-tém vydání, čtené, žádané, obdivované a milované.  Ota Pavel má velkou čtenářskou rodinu. Co víc by si mohl přát…

JAROSLAVA PECHOVÁ: – se narodila v Petrovicích u Rakovníka. Nyní žije v Praze. Pracovala řadu let jako novinářka a získala řadu ocenění. Mnoho jejích rozhlasových pohádek je zařazeno ve Zlatém fondu Československého rozhlasu. Píše také poezii a humorné povídky. Je autorkou jedenácti Hrníčkových kuchařek. Ve své tvorbě se stále navrací do kraje dětství – na Rakovnicko a Křivoklátsko. K 70. výročí narození spisovatele Oty Pavla vydala vele-úspěšnou knihu Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla.

Jaroslava Pechová

 

Autor: VáclaV

Foto: archiv J. Pechové, Pavel Vácha

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Červnová výročí slavných osobností: Antoine de Saint-Exupéry by letos oslavil 120 narozeniny!

Antoine de Saint-Exupéry

… celým jménem Antoine-Jean-Babtiste-Marie-Roger de Saint-Exupéry, francouzský letec a spisovatel, se narodil 29. června 1900 v Lyonu. Pocházel ze šlechtické rodiny a dětství strávil na církevních školách. Poté, co nebyl přijat na námořní akademii, začal studovat architekturu. V roce 1921 narukoval k leteckému pluku ve Štrasburku, kde později složil pilotní zkoušky a stal se stihačem. V létání našel smysl svého života. Přestože za svoji kariéru utrpěl nespočet velmi vážných úrazů a několikrát se svými letadly havaroval, nikdy se této práce nevzdal. Po svém první vážné nehodě odešel v roce 1923 z armády a stal se obchodním cestujícím.V té době se začal věnovat psaní. Literární tvorba Saint-Exupéryho přímo odráží jeho vlastní život. Díla jsou prostoupená autobiografickými prvky, exotická prostředí v nichž se ocitají jeho letečtí hrdinové sám důvěrně znal. Základním námětem jeho tvorby jsou  úvahy o vztahu člověka a techniky, úzkostí ze zmechanizované civilizace, ale i víra v člověka a v lidské společenství. V oce 1926 mu vyšla první novela Letec. Krátce nato pracoval jako pilot poštovního letadla na trase mezi Toulouse a Casablankou a poté se stal velitelem letiště na Cap Juby v Saharské poušti. Tam napsal Kurýra na jih (1928). Noční let (1931) napsal v Buenos Aires, kde působil jako ředitel společnosti Aeroposta Argentina a řídil zde leteckou poštovní dopravu. Působil jako pilot v Asii ve službách Air France. Při pokusu o překonání rekordu na trase Paříž-Saigon havaroval jeho letoun nad libyjskou pouští, před smrtí jej po třech dnech strávených v poušti zachránila až náhodná karavana domorodců. V roce 1936 pracoval jako novinář během občanské války ve Španělsku. V roce 1938 málem zahynul, když se pokoušel o přelet z New Yorku do Ohňové země. Během rekonvalescence v USA  napsal Zemi lidí,román, zamýšlející se na prahu války nad lidským osudem a smyslem bytí. Za toto dílo získal  velkou cenu francouzské akademie (1939). Po vypuknutí 2 světové války si kvůli svému věku musel doslova vynutit vstup do řad válečných pilotů.  Válečného pilota (1942) napsal opět v USA po své demobilizaci a námětem je hrdinství příslušníků letky 2/33 při výzvědném letu nad nepřátelským tankovým plukem u Arrasu, kterého se sám zúčastnil a jako jeden z mála přežil.  Na svém  nejznámějším díle a jedné z nejpřekládanějších knih na světě vůbec, básnické pohádce Malý princ, začal pracovat v letech 1939-40, vyšla v r. 1943. Asi nejvýznamnější z jeho knih je Citadela, nedokončené dílo které tvořil téměř deset let, plné filosofických úvah a bajek. (Vyšla  posmrtně roku 1948). 31. července 1944 se Saint-Exupéry nevrátil z průzkumného letu na trase z Korsiky do jižní Francie. Jeho smrt se stala námětem mnoha spekulací po desítky následujících let. V roce2000 byly trosky jeho letounu nalezeny ve Středozemním moři poblíž francouzského přístavu Marseille. Bývalý stíhač německé Luftwaffe Horst Rippert ve francouzské knize autorů J. Pradela a L. Vanrella z roku 2008 tvrdí, že Saint-Exupéryho sestřelil právě on. Historikovi Lino von Gartzenovi, který pátral po okolnostech jeho smrti a který Ripperta objevil, řekl: „Můžete teď přestat pátrat, já jsem sestřelil Exupéryho. Kdybych věděl, že uvnitř sedí jeden z mých nejoblíbenějších autorů, nikdy bych nestřílel,“ dodal. Ve skutečnosti Rippertovo tvrzení není podloženo dobovými dokumenty. Německé záznamy o nárokovaných sestřelech v prostoru Francie jsou kompletně dostupné. Spojenecké záznamy odposlechů německého rádiového provozu dokládají, že během letecké činnosti obou válčících stran nad jižní Francií toho dne k žádnému boji nedošlo. Zůstávají nadále ve hře možnosti, že pád jeho stroje do moře mohla způsobit technická závada letounu, nedostatek pohonných hmot, nebo jeho zdravotní indispozice.

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: Diospi-suyana, biography.com, wikipedia

Květnová výročí slavných osobností: Jean Gabin by oslavil 116 narozeniny!

Jean Gabin

…vlastním jménem Jean-Alexis Moncorgé byl jedním z nejlepších a nejpopulárnějších francouzských divadelních a filmových herců.  Narodil se v Paříži 17. května 1904 jako sedmé a poslední dítě operetních a muzikálových zpěváků. Svůj umělecký pseudonym převzal po otci. Zpočátku pracoval jako betonář, dělník ve slévárně a autodílně, v roce 1923 jej, ale otec představil řediteli kabaretu Folies-Bergeres a tím začala jeho operetní i muzikálová kariéra a v roce 1930 získal svou první roli ve filmové operetě. Gabin vytvářel role psychologicky, sociálně a charakterově odlišné, nicméně ztvárňoval je s hlubokou psychologickou kresbou lidského myšlení a jednání. Do dějin kinematografie se zapsal rolemi v Duvivierově filmu Pépé-le-Moko (1937), v Renoirových filmových dramatech Velká iluze, Člověk Bestie, v Carného filmech Nábřeží mlh, Den začíná. Stejně výrazné hrdiny vytvořil i v komediích (Tulák Archimédes) nebo ve filmech gangsterských (Nesahejte mi na prachy, Melodie podzemí). Ztvárnil světově proslulou postavu komisaře Maigreta v sérii filmů podle detektivek G. Simenona. Z dalších filmů: Burziáni, Noc je mým královstvím, Případ Dominici, Bídníci, Kočka, Sicilský klan, Tetovaný, Heroin, Dva muži ve městě, Verdikt, Svatý rok. Na konci života byl Gabin bohatý, rozmarný člověk, stranící se publicity. Na svém statku v Normandii choval závodní koně.

 

Zemřel na infarkt 15. listopadu 1976 v Neuilly-sur-Seine (předměstí Paříže) a urnu s jeho popelem vhodili podle jeho poslední vůle námořníci francouzské fregaty do Atlantiku několik kilometrů od přístavu Brest v Bretani.

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: internet, wikipedia

Vzpomínka na profesora Erazima Koháka

„Kdo by měl přednášet v Parlamentu ČR k výročí Masarykova narození?“ zeptal se mne před několika lety ThDr. Jiří Vaníček na jedné ze schůzí Kulturní komise Církve československé husitské. Navrhla jsem vynikajícího filosofa, publicistu a politologa Erazima Koháka. Znala jsem ho z osobních setkání, například  na oslavě pětasedmdesátin prof. Ladislava Hejdánka a prof. Jakuba Trojana na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Na přednáškách Koháka jsem zažila ukázky jeho kritického myšlení, které bylo zároveň spojeno s velkorysostí a laskavostí. Jako bohemistka a člověk, který má od dětství úctu k mateřštině, musím vyslovit svůj obdiv nad češtinou pana profesora, jenž přitom musel s rodiči odejít do emigrace v necelých patnácti letech, krátce po „Vítězném únoru“.

Náš první prezident filosof, T. G. Masaryk, podle Kohákova názoru už jako vysokoškolský profesor přispěl k tvárnění nové české národní totožnosti. Masarykův návrat v čele československých legií představoval opravdu mohutný triumf. Jeho celoživotním dílem však mohlo být spíš to, že se mu podařilo vybudovat novodobý národ a vychovat nový československý stát k demokracii. To nebylo vůbec jednoduché. A tak zachoval Československo jako ostrůvek západní demokracie mezi fašizujícími nástupnickými státy až do Mnichovské dohody. Do své smrti zůstal Masaryk ztělesněním všeho, co bylo dobré a čisté na naší republice. Ta Masaryka přežila jen o jeden rok, ale státníkova památka přetrvala jako symbol druhého boje za svobodu – a ještě za československého jara.

Erazim Kohák ve svých přednáškách a dále ve své knize Domov a dálava analyzuje kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení. Pro něj osobně nastolil otázku „smyslu“ pobyt v exilu. Píše: „Chtěl jsem spojit svůj úděl s údělem českého společenství poutníků dějinami (…) Co to vůbec znamená být Čech?  Má to ještě nějaký smysl? (…) S tou otázkou se potýkám celý život. Když jsem se začal z převeliké dálky v čase i prostoru seznamovat s českou filosofií, uvědomil jsem si, že v tom nejsem zdaleka sám. Potýkal se s ní první velký filosof našeho novověku, T. G. Masaryk, a nejen ve své České otázce a Světové revoluci, nýbrž ve všem svém myšlení i konání. Zabýval se jí jeho učedník Emanuel Rádl. Jan Patočka, náš druhý velký filosof, se na ni soustředil ve sbírce esejů O smysl dneška.“

Akademika Koháka po návratu do České republiky v první řadě zajímala stěžejní otázka, týkající se naší kulturní totožnosti ve věku pokročilé ekonomizace našich životů. Je vděčný všem, kteří chodili týden co týden na jeho přednášky a konzultace a přesvědčili ho svým zájmem i svou kritikou, že „společenství poutníků, kterým mi je můj národ, se nerozplynulo beze zbytku v kyselinové lázni spotřebního blahobytu“.

V předmluvě své knihy Domov a dálava pan profesor napsal: „Stále je třeba děkovat. Leč není stěžejní motivací života sub specie aeterni právě vděčnost za všechno, co jsme darem obdrželi, spolu s onou činnou radostí, že dary života můžeme dávat dál? Masaryk tomu říkal starosvětsky láska k bližnímu. Mne osobně lepší motivace nenapadá.“

 

Autor:  Olga Nytrová

Foto: autor neznámý

 

 

Plachý herec se statečným srdcem

Kdo by neznal herce Jindřicha Plachtu (původním jménem Jindřich Šolle), který se narodil 1. července 1899 v Plzni.  Mnohým filmům, v nichž ztvárnil ať už epizodní, či hlavní role, je sice už přes osmdesát let, ale i v dnešní době patří mezi divácky oblíbené – a mnohdy právě díky hereckému umění Jindřicha Plachty.  Jeho cesta na divadelní prkna a před kameru však nebyla přímočará.  Tatínek si přál, aby se stal úředníkem, a proto studoval plzeňskou obchodní akademii. „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví,“ tvrdil prý a už během studií potají vystupoval v plzeňském divadle.  Po první světové válce začínal svou hereckou kariéru v Praze v legendárním kabaretu Červená sedma jako nápověda. Pak začal sám v kabaretech a malých divadlech, které v Praze houfně vznikaly, vystupovat. V jednom z nich si jeho hereckého projevu všiml  král českých komiků Vlasta Burian a nabídl mu hostování a později i angažmá ve svém divadle, kde mu měl hrát tzv. nahrávače.  Plachta si však rychle získal přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci Plachta vyřešil svým odchodem. Vystupoval pak v několika angažmá, hrál i v Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha.  Několikrát dostal také nabídku stát se členem Národního divadla, ale pro svou vrozenou skromnost a malou víru ve své nadání ji dlouho odmítal. Až v letech 1948 ­- 1949  v Národním jednu sezonu účinkoval. Jako filmový herec začal působit ještě v éře němého filmu.  Jeho herecké schopnosti se však plně projevily až po nástupu  zvukového filmu.  Neuvěřitelně vynikal i v epizodních rolích. Uměl na sebe strhnout pozornost a často zastínil i hlavního představitele.  Diváky okouzloval svou plachostí, dojemnou směšností, lidskostí, smyslem pro spravedlnost. Dokázal precizně ztvárnit humornou postavu, ale i roli vážného charakteru.  Ve 30. letech náležel mezi šestici nejslavnějších filmových hvězd, kam patřili František Smolík, Hugo Haas, Antonie Nedošínská, Lída Baarová, Adina Mandlová a on. „Byl vzácný člověk. Prototyp vlídnosti a upřímnosti. V jeho plaché prostotě byla jeho velikost,“ vyjadřovali se o něm kolegové. Chodil hodně mezi lidi. Upřímně se o ně zajímal.  Svou bezprostředností si je snadno získával,“ čtu v knize Pavla Taussiga Cesta do hlubin hercovy duše. „Měl zvláštní dar,“ vzpomíná na něj František Filipovský. „Dovedl se i v nesympatické postavě přiblížit svým herectvím divákovi, aniž ubral postavě její záporné rysy. Takový byl jeho Hippodromos v Oslu a stínu, takový byl jeho notář Vittorio Bartolus v Nebi na zemi. Měl jsem ho rád. Kdo znal Jindřicha Plachtu, nemohl jinak.“ Jindřich Plachta byl velice populární.  Měl velmi vyhraněné sociální cítění. Nezapřel v sobě velkého rusofila. Když byl ještě chlapec, dostal jeho otec práci v ruském Bachmutu, kde pracoval na výstavbě lihovaru.  Plachta zde chodil do ruské školy a k ruskému národu hodně přilnul.  Spřátelil se se spisovatelem a režisérem Vladislavem Vančurou, jedním z prvních českých intelektuálů, kteří vstoupili do KSČ. Později stranu opustil, ale levicového smýšlení se nevzdal.  Jako první režisér objevil v Plachtovi úžasnou schopnost hrát ve vážnějších polohách. Takovou dramatickou postavu mu nabídl hned ve svém prvním filmu Před maturitou.  Společně jezdili na výlety a na dovolené, Plachta Vančuru navštěvoval na Zbraslavi, kde bydlel. Z jejich setkání existuje řada fotografií. Oba se během okupace zapojili do odboje. Vladislava Vančuru při represích v období heydrichiády nacisté zatkli a  na Kobyliské střelnici v Praze popravili.  Jindřich Plachta se konce války dočkal, ale mnohokrát byl také v ohrožení života.  Například při ukrývání člena ilegálního ÚV KSČ Jana Ziky ve svém bytě. Když do domu vrhlo gestapo, stihl ho zastlat peřinami a sám v posteli předstíral, že onemocněl infekční chorobou, aby Němce odradil od domovní prohlídky.  Později Ziku převedl přes celou Prahu plnou ozbrojených německých hlídek do bezpečnějšího úkrytu.  Zásadně odmítal účinkování v programech oslavujících Velkoněmeckou říši. Aby  nemusel vystupovat v antisemitském rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, šel raději do nemocnice a nechal si operovat slepé střevo, aniž to v tu chvíli bylo nutné.  Lékař profesor Bedřich Placák později vzpomínal, co Plachta tehdy řekl: „Rozhodl jsem se raději zemřít, než cokoli udělat tam pro ty svině.“ Na rozdíl od jiných rovněž odmítl hrát v německých filmech.  Šikovně vykličkoval s tím, že by se okupantům nelíbil jeho pseudonym Heinrich von Leintuch.  Ten získal už za školních let. Spolužáci na něj volávali „plachto“, když na jeho vysokém hubeném těle vlála volná pelerína, kterou mu ušila maminka.  „Je s podivem, že si zrovna Jindřich Plachta vybral hereckou profesi,“ píše o něm filmový historik Pavel Taussig. „Byl totiž neuvěřitelně neprůbojný, až trémista.  To se projevovalo i v jeho psaní. Měl prokazatelně velký literární talent – psal například fejetony, známá je jeho kniha Pučálkovic Amina.  Mnohé jeho texty ovšem nikdy nevyšly, protože Plachta na poslední chvíli řekl, že je ještě musí upravit, dodělat. A už to neudělal.“ Po Jindřichu Plachtovi tu však zůstaly nezapomenutelné herecké výkony v dlouhé řadě filmů. Většina jeho rolí diváky oslovuje dodnes.  Například profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše, nejtypičtější Plachtova role.  Skvělý je i film Karel a já, kde mluví s nemocným koněm a scénu dokázal vygradovat do úžasné podívané, či film Nebe a dudy.  V něm povýšil dva malé chlapce na rovnocenné partnery a dokázal, že mnohé role korespondují s jeho životem.  Jindřich Plachta ztvárnil na stříbrném plátně více než osmdesát postav.  Zemřel v Praze ve věku padesáti dvou let. Dne 6. listopadu 1951 odešel výjimečný člověk –  plachý herec se statečným srdcem.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: FB  Jindřich Plachta

Viva il Papa!

Před sto lety se dne 18. května 1920 narodil ve Wadowicích u Krakova v Polsku armádnímu důstojníkovi Karolu Wojtylovi a jeho ženě Emilii syn Karol Józef Wojtyla. Čekala ho životní cesta, která jej dovede k papežskému stolci. Papežem byl zvolen 16. října 1978.  Po čtyřech stech padesáti pěti letech byl prvním neitalským papežem, ale i prvním Slovanem, prvním knězem z východního bloku. Přijal jméno Jan Pavel II.  Byl nejdéle úřadující hlavou katolické církve dvacátého století a třetím nejdéle sloužícím papežem všech dob. Ihned po zvolení začal podnikat apoštolské cesty po celém světě.  Za svůj pontifikát vykonal celkem sto čtyři zahraniční návštěvy. Do naší země zavítal v 90. letech minulého století. Poprvé v dubnu 1990.  Navštívil Prahu, Velehrad a Bratislavu. Jeho návštěva byla emotivní od chvíle, kdy vystoupil z letadla. Poklekl a políbil zemi. „Tento polibek papeže byl polibkem bratrství, pokoje a usmíření. Kéž pomůže zhojit jizvy minulosti a odstranit dávné stíny nedůvěry, které kdy v minulosti ležely mezi Čechami a Římem,“ zvolal.  Znovu k nám přijel o pět let později a podíval se do Prahy a Olomouce. Zde svatořečil zakladatelku klášterů a špitálů, ochránkyni chudých a rodinného života Zdislavu z Lemberka a také Jana Sarkandra, který byl v roce 1690 v Olomouci umučen. Na Svatém Kopečku se setkal s mládeží Olomoucké a Pražské arcidiecéze. Potřetí dorazil do Česka v roce 1997.  Kromě Prahy se podíval také do Hradce Králové. Důvodem třetí návštěvy v naší vlasti se stalo tisící výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha.  Hlavu katolické církve, papeže Jana Pavla II., svět znal jako obhájce práv slabých a utiskovaných.  Přesto na něj 13. května 1981 na Svatopetrském náměstí spáchal Turek Ali Agca atentát.  Papeže zasáhly čtyři střely, ale z těžkého zranění se zotavil.  Atentátníkovi útok odpustil a přimluvil se za jeho propuštění z vězení.  Papež Pavel II. zemřel 2. dubna 2005 ve věku dvaaosmdesáti let. Když odcházel z tohoto světa, pokoj prý osvětloval pouze svit hromnice, kterou sám požehnal při slavnosti Uvedení Páně do chrámu. Svatopetrské náměstí a přilehlé ulice se naplňovaly davy lidí a stále jich přibývalo. Jejich volání „Viva il Papa!“ se neslo do okna Apoštolského paláce.

Dne 5. července 2013 Vatikán oznámil, že Jan Pavel II. bude svatořečen. Za svatého byl prohlášen ve Vatikánu 27. dubna 2014 o druhé neděli velikonoční, kterou právě Jan Pavel II. ustanovil nedělí Božího milosrdenství.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: FB Jan Pavel II.

 

 

 

Z natáčení na popraviště

Psal se rok 1942 a režisér Otakar Vávra natáčel v hostivařských ateliérech film Přijdu hned. Do role hubaté domovnice Koubkové obsadil Annu Letenskou, nejvýraznější komickou herečkou té doby. Měla nevídaný talent, velký smysl pro humor a také zlaté srdce, neboť prý byla vždy připravena každému pomoci. Kolegové, kteří oceňovali její přátelskou povahu, ji nazývali báječným, radostným člověkem. Ale tentokrát se smála pouze před kamerou. Otakar Vávra na stránkách memoárové knihy Moje filmové století vzpomínal: „Viděl jsem paní Letenskou, jak sedí za kulisami, s tváří v dlaních, ve strašné úzkosti o život svého muže.  Když byla připravena další scéna, vstala a šla před kameru výborně zahrát svou komickou roli. Potom si zase sedla za kulisy a tiše čekala na následující záběr.“ Jejího manžela ing. arch. Vladislava Čalouna zatklo gestapo. V noci na 15. července poskytli ve svém bytě azyl Františce Lyčkové, manželce MUDr. Břetislava Lyčky, zapojeného do odbojové skupiny JINDRA. Lékař pečoval o Jozefa Gabčíka, člena výsadku Anthropoid, pověřeného spácháním atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Gabčík si při seskoku zhmoždil nohu a doktor Lyčka se ho ujal.  Ošetřil i druhého parašutistu, Jana Kubiše, kterého při atentátu 27. května 1942 zranila v obličeji střepina z vržené bomby.  Peklo, které po atentátu v zemi Němci rozpoutali, připravilo o život mnoho lidí.  Každého, kdo parašutisty z Anglie ukrýval nebo jim jakkoli pomáhal a Němci ho dopadli, čekala smrt. To byl osud i manželů Lyčkových a později i manžela Anny Letenské.   Také ona byla předvolaná do Petschkova paláce.  Obávala se, že se z výslechu už nevrátí a její zatčení ohrozí další práce na filmu. Ale Miloš Havel, majitel Lucernafilmu a producent filmu, za ni intervenoval u Martina Wolfa, šéfa kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora. Docílil toho, že Němci nechali Annu Letenskou dokončit natáčení – aby jako producent neztratil vynaložené peníze. Závěrečná klapka padla 2. září 1942.  Pak Annu Letenskou gestapo zatklo a pod vězeňským číslem 110124 skončila ve věznici gestapa v Praze na Pankráci.  Za dva dny byla přemístěna do Malé pevnosti v Terezíně a následně do koncentračního tábora Mauthausen.

Koncem roku 1942, na první svátek vánoční,  měla v pražském kině Palác Lucerna premiéru komedie režiséra Otakara Vávry Přijdu hned. Podle zpráv z dobového tisku se diváci dobře bavili. Snad nikdo v sále netušil, že představitelka skvěle zvládnuté role energické domovnice Koubkové, populární filmová a divadelní herečka Anna Letenská, která se narodila 29. srpna 1904 v Nýřanech u Plzně v herecké rodině Marie a Oldřicha Svobodových, již dva měsíce nežije.  Podle úmrtního oznámení z Mauthausenu byla popravena 24. října 1942 v 10.56 hodin.  Název filmu Přijdu hned byl vlastně více než paradoxní.

Dnes tuto vynikající herečku a statečnou ženu, ale také její tragický osud, připomíná busta ve foyeru Vinohradského divadla v Praze a kousek odtud i ulice Anny Letenské.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: FB Anna Letenská, filmový archiv