Rubrika: OSOBNOSTI

Jmenuje se Giampiero Anelli, narodil se v italském městě Pavia nedaleko Milána, kde dodnes žije a kde se po vyučení živil jako instalatér.

Budoucí hvězda populární hudby už v šedesátých letech vystupovala s rockovou kapelou The Magnets. Účast na písňovém festivalu v San Remu v roce 1973 Giampieru Anellimu nic nepřinesla, s písní Vado Via skončil poslední a nic se nedělo. Ale jen dva měsíce, protože tato píseň se najednou ocitla v britské hitparádě na sedmnáctém místě. Italskému instalatérovi najednou začali volat z nejrůznějších společností, aby přijel zazpívat jeho písničku. Ocitl se tak po boku nejslavnějších hvězd, jako John Lennon, Paul McCartney, Elton John, David Bowie a další. Onen italský instalatér měl už tenkrát přezdívku Drupi a bylo mu 24 let, když se stal hvězdou.

Za jeho úspěchem stojí italský skladatel, aranžér a producent Enrico Riccardi, který mu napsal písně jako Vado Via, Sambarió, Piccola E Fragile a Sereno É a textař Luigi Albertelli. Napsali písničky, které ve spojení s Drupiho chraplavým hlasem okamžitě chytly za srdce a dostaly se až do amerických žebříčků popmusic. Natočil písničky, které jsou melodické a zazpívané s tou nejčistší citovou účastí.

Výtvarnice Alexandra Hejlová a Drupi

Drupi stále vydává přibližně každé tři roky nové album. Miluje Prahu a často ji navštěvuje. Nejen italskou pop-music 70. let si lze dnes jen obtížně představit bez fenoménu, který si říká Drupi.

Zdroj: redakce

Foto: Alexandra Hejlová

Beksiński se narodil ve městě Sanok v jižním Polsku dne 24. února 1929. Jeho otec Stanisław byl zeměměřič a matka Stanisława, byla učitelka, která příležitostně kreslila nebo malovala akvarelem. Zdzisława proslavily jeho surrealistické malby, jejichž nejčastějšími motivy byly noční můry, rozklad, smrt, dystopické vize, temnota a strach. Zajímavostí je, že všechna jeho díla zůstala záměrně nepojmenováná. Beksiński neměl žádné formální umělecké vzdělání. Vystudoval obchodní školu a gymnázium v Sanoku v Polsku a poté fakultu architektury Technické univerzity v Krakově.

Své reliéfní obrazy a skulptury vytvářel nejdříve ze sádry, kovu a drátů. V 60. letech pracoval na částečný úvazek jako designer v továrně na autobusy Autosan, kterou založil jeho pradědeček. Později se věnoval své vzrůstající vášni pro umění (fotografie, grafika, malířství…). V roce 1960 však odmítl nabídku stipendia Guggenheimova muzea.

Zdzislaw neměl rád výklady jeho děl, protože málokdo je chápal, a hlavně někdy i on sám si nebyl jist výkladem. Tvorba měla několik období začínal zobrazovat své vlastní sny a posedlosti, různé pekelné krajiny zdeformované a hororové figurky, zlověstnou krajinu a architekturu, gotické období, které se právě vyznačovalo deformovanými hlavami nebo postavám skládaných z kostí a pak opět k surrealistické temnotě, která vlastně provázela jeho osobní život. Stal se představitelem polského symbolismu, surrealismu a modernismu, Jeho díla byla ovlivněna temnou dobou po druhé světové válce a tragédii v rodině. Jeho styl bývá přirovnáván k Hansu Gigerovi, designérovi mimozemských bytostí pro film Vetřelec. Například velkým obdivovatelem Beksińského byl Guillermo del Toro (režisér Oscarového filmu Faunův labyrint).

Umění Beksiňského bylo velmi ponuré, on sám ale byl znám jako velmi milý a příjemný člověk. Měl velký smysl pro humor a velice rád konverzoval. Byl skromný a plachý. Nechtěl chodit na veřejné akce a tím je myšleno, že ani jeho vernisáží výstav se neúčastnil a nepřebíral ani uznání nebo ceny. Byl člověkem, pro kterého hudba byla hlavním zdrojem inspirace. Nikdy se neinspiroval filmem nebo prací jiných umělců. Odmítal ty, co se snažili jeho umění popsat a dát jim význam. Konec 90. let 20. století byl pro umělce moc těžký. Jeho žena Zofia zemřela náhlou smrt kvůli
aortálnímu aneuryzmatu a o rok později, na Štědrý den roku 1999, spáchal sebevraždu jeho syn Tomasz. Zdzislaw svého syna našel a s jeho smrtí se nedokázal smířit. Na své zdi měl stále dopis nadepsaný „Pro Tomka v případě, že natáhnu brka&quot.

O 6let později a to dne 21. února 2005 byl Beksiński nalezen zavražděn ve svém bytě na balkoně. Zemřel rukou syna přítele, vraha tedy dobře znal. Policisté od začátku tvrdili, že Beksińského zabil někdo z jeho blízkých známých. Vrahem se ukázal být 19letý syn Krzysztofa K. – Robert. Během vyšetřování vypověděl, že mu Beksiński odmítl poskytnout půjčku. To ho rozzlobilo. Malíř zemřel na 17 bodných ran. Stopy vrahova bestiálního zločinu pomohly zakrýt dalšího pachatele (vrahova bratrance), který společně s Krzystovem odnesli z bytu dva fotoaparáty a sbírku CD. V roce 2006 byl Robert K. odsouzen k 25 letům vězení a jeho příbuzný dostal 5 let.

Mnoho prací je umístěno v Muzeu Ikon v Sanoku, kterému Beksiński věnoval asi 150 obrazů a grafik. Roku 2006 bylo otevřeno Beksińského muzeum v městské galerii Częstochowa, kde je 50 maleb a 120 kreseb z Dmochowského kolekce. V roce 2012 byla otevřena a zpřístupněna veřejnosti nová galerie Zdzisława Beksińského v rekonstruovaném křídle zámku. „Beksińského kříž“, inspirovaný častým motivem tvaru T, stojí v Nevadské poušti.

Zdroj: redakce 

Frida Kahlo, vlastním jménem Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón, byla malířka narozena 6. července 1907 v Coyacanu v Mexiku. Otec Fridy byl německo -židovský fotograf Guilermo Kahlo a matka byla jeho druhá žena Matilda Claderón, míšenka španělsko -mexicko – indiánského původu.

V 7 letech Frída onemocněla dětskou obrnou a začala kulhat. Děti jsou v tomto věku kruté, nevyhla se tedy posměchu vrstevníků. V 15ti letech nastoupila do Národní přípravné školy, byla to velmi proslavená škola v Mexiku jako nejlepší vzdělávací instituce. Frída chtěla být lékařkou a na škole měla velmi dobré výsledky. Frída patřila do party jménem Cachuos, byla to skupina školních rebelů, která se bavila na účet malíře fresek Diega Rivery.

V 18ti přišel velký zlom. Frída utrpěla ošklivá zranění při nehodě autobusu. Její tělo proklála ocelová tyč. Přežila opravdu zázrakem, ale následkem řady těžkých zlomenin a zranění páteře i pánevních orgánů podstoupila během několik let celkem 32 operací. Byla často připoutána na lůžko v nemocnici.

Během tohoto období začala Frída malovat. Malovala své portréty. Styl byl úmyslně naivní a malovaný jasnými barvami a plochými formami mexického lidového umění. Později se náhle setkala s Diegem Riverou umělcem fresek již zmíněným a stali se milenci a poté i manželé. Oddáni byli 21. 8. 1929. Manželství nebylo šťastné. Nevěry z obou stran byly na denním pořádku. Diego byl proslulý sukničkář a to Frídu trápilo, ale ona posléze měla během manželství několik milenců a milenek. Hledala také únik v drogách a v alkoholu, samozřejmě i v malířství.

Manželé spolu cestovali do Spojených států amerických a Francie. Kahlo se seznámila s významnými osobnostmi ze světa umění a politiky. Kahlo vstoupila do Komunistické strany Mexika a aktivně se účastnila politických akcí. Po návratu z Paříže se s Diegem rozvedli. Osud tomu jinak nechtěl a dlouho bez sebe nevydrželi a 8. prosince 1940 byli znovu oddáni v San Franciscu. Frida měla neustálé problémy se zdravím. V roce 1947 v New Yorku podstoupila další neúspěšné operace páteře, které jí však přinesly pouze nekonečné utrpení.

Přibližně osm měsíců strávila na lůžku, kde dostávala injekce morfia, na kterém se brzy stala závislá. Nosila ocelový korzet, který měl bolesti také zmírňovat. Velice ji trápila i nenaplněná touha po dítěti (několikrát potratila). A dokonce k tomu všemu jí lékaři nakonec museli amputovat pravou nohu. Frida Kahlo postupně ztrácela vůli k životu a několikrát se dokonce pokusila o sebevraždu. Díky svému zdravotnímu stavu malovala často vleže na posteli se zrcadlem umístěným nad sebou.

První svou výstavu měla Frida Kahlo v roce 1938 v New Yorku. Byla však v letech, kdy žila v manželově stínu. Slavnou se stala, až po smrti, která se blížila. Začátek léta 1954 se Frida naposledy objevila na veřejnosti, když se účastnila komunistické pouliční demonstrace a krátce na to, 13. července 1954, ve věku 47 let Frida Kahlo umírá. Při svém životě si určila pohřeb žehem a její popel se umístil v urně v „Modrém domě“. To je dům, který sdílela se svým manželem. Rok po její smrti Rivera věnoval dům mexické vládě. Dne 12. července 1958 se „Modrý dům“ stal muzeem pod oficiálním názvem „Muzeum Fridy Kahlo“.

Autor: Jana Tesaříková

Foto: Google, Wikipedia

 

Slavný umělec a hlavní osobnost amerického pop – artu Andy Warhol by dnes oslavil 95. narozeniny. Andy Warhol se 6. srpna 1928 v americkém Pittsburgu narodil přistěhovalcům Andreji a Julii Varholovým. Ač se Warhol narodil v Pittsburghu, jeho rodiče pocházeli z malé vísky Miková na severovýchodě Slovenska.

Trh s uměním zaznamenal mimořádnou událost, když jedno z děl pop artového génia Andy Warhola způsobilo senzaci, prodalo za 195 milionů dolarů, tedy asi 4,5 miliardy korun. To je nevídaná suma. Jedná se o jeden z nejvzácnějších a výjimečných obrazů nejen 20. století, který má nyní nového majitele. Dílu se říká „Neprostřelená modrá Marilyn“, odkazující na incident, kdy jedna z návštěvnic Warholova ateliéru namířila zbraň a prostřelila několik podobných portrétů z proslulé série. Toto dílo však kulky náhodou minuly.

Daní za pozoruhodný talent bylo Warholovi chatrné zdraví. Trpěl leukémií, cukrovkou, žlučníkovými záchvaty, jeho tvář byla mnohdy bledší než smrt. Navzdory tomu horečně tvořil a osobní realizaci nalézal v tvorbě. Osudnou se mu stala poslední operace žlučníku, po níž zemřel 22. února 1987 ve věku pouhých 58 let v New Yorku. 

Díla Andyho Warhola často znázorňovala Campbellovy polévkové konzervy či láhve od Coca-Coly. Ač nebyl první, kdo všední věci povýšil na umění, stal se ve výtvarném směru inspirovaném konzumní společností nejvýraznější postavou.

Pomačkaný baloňák, neuhlazená vizáž, hnědé značně ochozené boty s podpatkem, taktéž rozcuchané vlasy a laciné doutníky, to jsou hlavní a neodmyslitelné znaky poručíka Columba, jemuž neunikl žádný zločinec, představitel slavného detektiva zemřel 23. června 2011.

 

Když mu byly tři roky, přišel kvůli malignímu tumoru o pravé oko, které bylo nahrazeno skleněným. Pět let po ukončení herecké školy, v roce 1960, byl nominován na Oscara za roli vraha ve filmu Murder, Inc.. Druhou nominaci získal o rok později za vedlejší roli ve filmu Plná kapsa zázraků.

Desetkrát byl nominován na cenu Emmy za roli poručíka Columba, z toho čtyřikrát vyhrál; za tutéž roli byl nominován devětkrát na Zlatý glóbus, který obdržel v roce 1973. Ohromná popularita seriálu mu zajistila pevnější postavení v Hollywoodu a výběr ambicióznějších rolí. Na svém kontě má spolupráci s renomovanými tvůrci: s Johnem Cassavetesem například natočil film Manželé (1970).

Byl dvakrát ženatý: první manželkou byla Alice Mayo v letech 1960 –1976 a po rozvodu se v roce 1977 oženil se Sherou Daneseovou.  Zemřel 23. června 2011 ve svém domě v Beverly Hills. Bezprostřední příčina smrti ale není známa, protože ji rodina nechtěla sdělit. Peter Falk  trpěl dlouhá léta Alzheimerovou chorobou.

 

Foto: edition.cnn, nytimes,

 

 Neuvěřitelné 84. narozeniny slaví dnes (17.2.) asi nejslavnější nositel klobouků, herec, dabér, rétor i kantor Jan Přeučil. Jeho životní číslo je čtyři, takže slaví rád i se svou ženou, herečkou a první československou Popelkou Evou Hruškovou. Jak ale sám říká, má to na tomto světě naplánováno nejméně na dvacet let. A na příští rok, kdy oslaví půlkulaté jubileum, se chystají opravdu velké věci!

 

„Je to neuvěřitelné, možná trochu ´nepokorné´, ale já se na svůj věk necítím. Je to jenom číslo. To, že mě oslovili moji přátelé, a že vznikají úžasné věci, to mě nesmírně těší. Takže pracujeme, natáčíme, vybíráme ze stovek fotografií, fotíme. Je to úžasné, nenudíme se, a to je dobře,“ říká s úsměvem gentleman a elegán Jan Přeučil, který před několika měsíci sám prodělal i koronavirovou nákazu, ale díky své kondici naštěstí v mírné formě.

Ve filmech i na divadle hrával a stále hraje většinou negativní role, což mu prý nevadí. Ve skutečnosti je ale velmi milý a přátelský člověk.

„Oslovil mě můj letitý přítel René Kekely, a to už před čtyřmi lety, že by bylo dobré spáchat nějakou vzpomínkovou knihu plnou fotek, výstřižků, historek a vzpomínek. Díky koronaviru jsem se na to od loňského jara vrhnul. Takže společně i se spoluautorem, fotografem Jardou Hauerem ve spolupráci s nakladatelem Pavlem Mészárosem  připravujeme velkoformátovou knihu. Pak kluci přišli i s nápadem natočení netradičního dokumentu o mě. To mě velice potěšilo. Oslovili režiséra Artura Kaisera, a díky těmto lidem vzniká v tak úžasné pohodě něco, o čem jsem možná ani nesnil,“ říká vděčně Jan Přeučil, jehož život nebyl vůbec procházka růžovým sadem.

Jako malému chlapci mu komunisté zavřeli otce Františka Přeučila a odsoudili v procesu Milady Horákové. Dostal původně doživotí, nakonec pětadvacet let z čehož si odseděl patnáct. Mezitím mu brzy zemřela maminka. I proto se poprvé oženil…

„Ale Štěpánka Haničincová to nebyla. Právě i v tomto dokumentu, který mapuje jeho soukromý i pracovní život 

a odhaluje řadu zajímavostí, prozradíme věci, o kterých mnozí nemají tušení. Cílem je, představit Honzu tak, jak ho lidé prostě jinak nemají jinak poznat. Možná se někteří budou hodně divit, mnohé velmi překvapí,“ říká autor námětu, scénáře i průvodce připravovaného filmu René Kekely.

Už na podzim by ale měla vyjít zmíněná kniha 10 klobouků Jana Přeučila.

V Přeučilově dlouholetém domovském Divadle Na zábradlí pak vznikne unikátní výstava spojená s jeho životem a odstartovat má i zajímavá zájezdová talk show. Tam si budou diváci moci nejenom koupit knihu, ale podívat se i na záběry z natáčení dokumentu.

„Pracovat s panem profesorem Přeučilem, je radost. On i jeho paní Evička jsou nesmírně milí, vlídní, a vtipní lidé. Jsem velmi rád, že máme s mým týmem možnost účastnit se takového projektu,“ podotkl režisér a producent Artur Kaiser, který zároveň s „Přeučkou“ chystá i filmový projekt. Ostatně slavný herec má za sebou natáčení filmu Stáří není pro sraby a před sebou roli v Bastardech 4. Obojí s Tomášem Magnuskem.

V dokumentu na Jana Přeučila leccos prozradí i některé, velmi známé osobnosti, jak z řad slavných kolegů, tak i bývalých studentů, z nichž mnozí dnes už mezi jeho kolegy už taky patří.

Právě k dnešním 84. narozeninám Jana Přeučila vznikla malá ochutnávka – ukázka z připravovaného životního dokumentu o slavném herci, jemuž dal kdysi Jiří Bartoška přezdívku „Johny Sprej“, kvůli Přeučilově oblibě v líčidlech a parfémech.

Hlavní trailer k filmu vyjde na podzim a do kin vstoupí snímek s názvem JAN PŘEUČIL – Vzpomínám si… v únoru 2022.

Video-ukázka s přáním JP k narozeninám – Zdroj: Televizní produkce s.r.o.

(44) Jan Přeučil (2022) – Upoutávka a přání k narozeninám – YouTube

Foto: Jaroslav Hauer

 

Výtvarnice Jarka Papežová žije a tvoří na Klatovsku. Její půvabný ateliér  se nachází v malé obci s poetickým názvem Veselí /Janovice nad Úhlavou a její obrazy jsou v prestižních sbírkách. Když zrovna nemaluje, navrhuje a tvoří zahrady v rodinné firmě “ZAHRADY S DUŠÍ”.  Jak sama říká: “…buďto kytky maluji, nebo sázím…”.

 

Má první otázka, jak se připravuješ na Vánoce, které jsou za dveřmi, jestli cítíš vánoční atmosféru v této době a jak se na letošní Vánoce těšíš?

Popravdě, doma jsem na přípravy čas neměla, ale Vánoce jsou všude kolem mě. Teď právě pomáhám organizaci ADRA s přípravou na Vánoce, sbírají vánoční přáníčka od dětí do domovů pro seniory a nechtějí zapomenout na personál a na pečovatele. Tak jsme se domluvili, že jim udělám nějaká autorská přání z mého ateliéru. Rovněž jsem se zapojila do projektu “Darujeme české Vánoce“. Vánoce miluji, hlavně to, být spolu ve zdraví, což je vlastně i to, co si nejvíc přeji, abychom byli v klidu a radovali se z obyčejných věcí.

Jelikož znám Tvé nádherné akvarely, má další otázka je, zda maluješ pouze akvarely?

Ne, nedělám jen akvarely, i když pracuji s touto technikou velmi ráda. Dělám také velkoformátová  plátna, akrylem, spreyem, malbu na zdi, kresby tuší ve stylu 20. let a spoustu dalších kombinací technik. Ladím to dle přání, nebo nálady a dle povahy a charakteru, komu  je výsledné dílo určeno.

A jak dlouho se akvarelem zabýváš?

Tuto techniku nedělám úplně dlouho, asi 6 let. Svůj první akvarel profesionálními barvami jsem vytvořila v Italských Benátkách, které mě celé velmi inspirovaly. Moje první dílo bylo Grand Canal, jeden z nějtěžších motivů. Nechtěla jsem to nikde ukázat a dosud to mám schované na památku. Tato technika umožnuje velmi dobře zachytit náladu, atmosféru prostředí. Pro někoho je velmi náročná, musí se dělat paradoxně dost rychle. V malířských kruzích tzv. malba ala prima, tzv. “na první dobrou”.  Nelze opravovat, přemalovávat. Maluje se do vlhkého papíru, ne vždy je předem ovlivnitelné, jak to dopadne. Je třeba nechat barvám čas a svůj prostor. Líbí se mi různé triky, např. nepoužívám bílou barvu, ale vynechávám místo na papíru. Když maluji sníh, tak se ztvární v podstatě jen stíny. Nejraději sedím s barvami venku, často i v zimě.  To je pak v malbě cítit i ta zima nebo vítr. Zkrátka přenese se tam to “Genius loci”. Akvarelem jsem například zachytila i mizející krásu starých náhrobků, soubor maleb funerální architektury. Ráda vzpomínám na takto vzniklou, zajímavou instalaci, výstavu pod širým nebem s názvem “Zahrada Času” v prostorách hřbitova.

Jak jsi se dostala k  malování a měla na tvou uměleckou dráhu vliv rodina?

Ani nevim jak to říct. Malování je pro mě součást života. Malovala jsem kontinuelně od doby, kdy jsem udržela tužku nebo štětec v ruce. To je přes čtyřicet let. Malovala a maluje moje maminka, maloval náš prastrýc, maluje můj syn Jan. Navzájem se to neučíme, každý má svůj osobitý styl. Prastrýc, Josef Hodl, narozený v Lužanech 1916, maloval hlavně olejomalby. Maminka maluje velmi precizní díla, také olejem. Máme, ale společné téma, všichni rádi malujeme vlčí máky. Jedny takové z pozůstalosti jsou hlavním obrazem u nás doma. Došlo mi to až poměně nedávno, že nás toto téma spojuje. Také ráda máky vysévám, mám je před svým ateliérem, dokonce na šatech, vlastnoručně malovaných. Šaty jsou společným dílem s modním studiem Zannia a návrhářkou Zuzanou Havlíkovou.

Kolik už máš autorských výstav za sebou, máš představu, pečlivě si je počítáš a archivuješ?

Popravdě nevím. Nepočítám je. Nejsem příznivcem si něco zapisovat, sledovat. Vzpomínám si, že první výstava byla asi v roce 1995. Za rok mám zhruba tak 10 výstavních akcí, několik z toho společných. Výstavy předem neplánuji. Nechám se překvapit tím co přijde. Letošní rok byl a je velmi zvláštní. Od ledna do března, než přišla omezení s koronavirem, jsem měla 3 výstavy. Dvě v Praze, z toho jedna byla v nádherných prostorách Art centru Botič – Heleny Bendové a ta třetí se konala v okolí Klatov. Významné pro mě bylo letos pozvání z Galerie Klatovy Klenová, na účast na výstavě Společné cesty, která se pravidelně koná v prostorách kostela v Klatovech.

 

Svá díla maluješ pouze ve svém ateliéru, nebo si maluješ i doma, venku…?

Maluju nejraději venku. Hlavně velkoformátové plátna, protože u toho potřebuji hodně prostoru, volnosti. Nemaluju klasicky s plátnem  na stojanu. Technika stříkaných pláten, jakoby  v mlze, vyžaduje prostor. Prostě se při ní postříkáte – sebe a 3 metry okolo. Stůl s barvami mám od jara do podzimu venku na zahradě, pod starým jasanem. Často mi lidé říkají, že je můj obraz zaujal právě proto, že je z něj cítit vůně  a autentičnost. Hlavně rozevláté louky jsou velmi oblíbené. Jinak celý dům, kde žiji s manželem a synem, je navržen jako takový prosklený atelier. Přední štít je celý otevřený až do koruny dvěstě let starého stromu, který roste u paty domu. Mám ráda hodně světla, jak v obrazech, tak v domě. Bez světla a slunce nemůžu tvořit.

Máš nějaký svůj vzor?

Vzor úplně ne, to bych neřekla, ale mám ráda staré mistry, kteří právě uměli zachytit tu atmosféru. Tedy hlavně imressionisty jako je Monet, samozřejmě Slavíček a jeho červnový den, mám ráda zachycení života a národopisu, Joža Úprka. Zajímám se take o dílo Aloise Kalvody, který měl ve vesnici blízko nás, v Běharově, malířskou školu.

 Ráda bych se Tě zeptala co plánuješ na příští rok, ale v této koronavirové době je velmi složité něco plánovat, jak to vidíš ty?

Ano, ted se toho bohužel moc chystat nedá. Spíš jsem akce rušila. Ale konkrétně: teď mám výstavu doma, v Janovicích nad Úhlavou, která je zavřená. Takže připravujeme video s  komentovanou prohlídkou. Dodělala jsem dílo, na kterém jsem pracovala tři roky. Ilustrace tuší ve stylu 20. let k tématu života dekadentního básníka Luise Křikavy. V díle jsou autentické koláže z děl a rukopisů básníka, bylo třeba načíst spoustu materiálu. Víc než jsem malovala, jsem studovala historické podklady. Výstava se bude jmenovat “Dvanáct vydechnutí Luise Křikavy”, a bude interaktivní. To znamená, zapojen bude divákův sluch a čich – více zatím prozrazovat nebudu. Výstavu pořádám ve spolupráci s Domem historie Přešticka. Podílí se na ní herečka Petra Johansson, a herci Tomáš Kořének a Jan Potměšil. Měla být na konci listopadu, ale otevře se až to bude možné. Doufám, že opět bude projekt – Barokní ateliér s duší v rámci barokních oslav města Klatovy. Obnáší to, že vyjedu se svým stánkem, který vybavuji dobovými předměty,  květinovými obrazy které maluji ve stylu baroka. Na tuto akci jsem si nechala ušít take krásný kostým. Na konci září pak akce, které se účastním již od začátku, což je 5 let, se jménem “VÍKEND OTEVŘENÝCH ATELIÉRŮ”, kdy zvu návštěvníky ke mně do ateliéru a kde se mnou mohou tvořit a jsou mými hosty.

Pokud se nepletu,  tak momentálně pracuješ take na ilustracích k básnické sbírce?

V těchto dnech dokončuji  poetické akvarelové ilustrace k básnické sbírce Jany Smolové Marcinkové, varhanice a hudební pedagožky.

Zbývá ti vůbec nějaký čas na Tvé koníčky?

Ale ano, zbývá a mám jich spoustu. Kromé té malby a historie je můj velký koníček sběratelství. Jsem vášnivá sběratelka a sbírám národopisné předměty, krajky, šátky, historické korále, hlavně ty ručně vinuté, růžence, staré lahvičky – jako lékovky a další drobnosti. Sbírám a opravuju staré věci, ve staré stodole mám takovou minigalerii starých věci z nálezů. Toto je zároven také moje inspirace. Hledat a nacházet, dávat věcem nový život. Mám ráda maringotky, máme doma dvě, zatím v té menší historické mám takovou mini expozici zajímavých věcí a děl z mých sbírek, obě jsou přístupné v rámci akce “Víkend otevřených ateliérů”. Větší slouží jako prostor pro výstavu nějakého hosta k mé výstavě, byla tu již dvakrát výstava fotografií.

Jarka Papežová:

+420 608962 963

www.ateliersdusi.cz

FB: Jarka Papežová Ateliér s duší 

 

Autor: Alexandra Hejlová, Jindřich Kraus

Foto: Pavla Lankusová, archiv Jarka Papežová

 

Whoopi Goldberg, původním jménem Caryn Elaine Johnson se narodila  13. listopadu 1955 v New Yorku. Americká herečka, komička,zpěvačka a scenáristka, držitelka Oscara, Emmy, Grammy, Tony Award, Saturn Award a Zlatého glóbu.

V dětství napsala pohádkovou knížku o černošské holčičce toužící po štěstí. V osmi letech poprvé vstoupila na jeviště a zanedlouho účinkovala v tak známých broadwayských muzikálech, jakými byly Vlasy nebo Jesus Christ Superstar. Dokázala navázat kontakt s diváky a rychle si získat jejich sympatie. Studovala High Schoul for the Performing Art v New Yorku. Ve filmu se skutečně prosadila v roce 1985, kde jí Steven Spielberg nabídl dramatickou roli ponižované, ale nezdolné dívky ve filmu Purpurová barva. Za roli získala Zlatý glóbus a byla nominována na Oskara. O pět let později si zahrála vedlejší roli bizardní jasnovidky ve filmu Duch (1990), za níž dostala zlatou sošku.

Ve filmu Sestra v akci (1992), kde si zahrála roli barové zpěvačky Deliria, která se před gangstery ukryje v klášteře a vnese tam pořádný zmatek, byl potvrzením titulu královny komiků. V roce 1994 následovalo neméně úspěšné pokračování Sestra v akci II. V dalším snímku Made in America, kde hraje emancipovanou majitelku malého knihkupectví Sáru Matthewsovou. Stala se jednou z nejlépe placených hereček Hollywoodu.

Rovněž uváděla předávání Oscarů, což bylo potvrzením jejího postavení v Hollywoodu.  Zároveň byla první Afroameričankou, která předávání uváděla. V roce 2007 se stala spolumoderátorkou úspěšné americké talk show The View.

Foto: John Mathew Smith, Daniel Langer, Mark  Taylor ,  Jenny Anderson

V tyto dny jsou to právě tři  roky, kdy odešel do hereckého a zpěváckého nebe   známý zpěvák, konferenciér, spoluzakladatel legendárního divadla Semafor a po revoluci i úspěšný podnikatel Karel Štědrý. Jen na pouhý výčet všech pořadů a vystoupení doma i v zahraničí by nestačila celá stránka.

Je zajímavé, že ačkoliv tohoto umělce znali lidé v celé republice a mnozí si možná vzpomenou i na to, jak začátkem tohoto století přežil ve zdraví i ničivou vlnu tsunami, které ho zastihlo na dovolené, jen málokdo z nich tuší, že jeho původní profese je železniční inženýr. Jeho maminka, paní Karla Štědrá, si totiž toužebně přála, aby se její syn stal inženýrem, a poslušný synek, ačkoliv byl na sklonku padesátých let už renomovaným členem úspěšného pražského divadla Semafor, maminčinu přání vyhověl a vysokou školu železniční řádně ukončil.

Měl jsem tu čest se panem Štědrým v polovině devadesátých let seznámit a byl jsem mile překvapen s jakou ochotou poskytoval novinářům rozhovor. Vůbec se nechoval namyšleně tak jak se někdy některé celebritky dokážou.

Po jednom takovém více méně oficiálním rozhovoru o začátcích legendárního Semaforu jsem zavedl řeč i na jeho původní profesi inženýra.  A bylo to docela zajímavé povídání.

Ptáte se, jaký mám vztah ke stavění a co mi říká profese, která zažívá v současné době obrovský boom? Dyť já to studoval a mám na to dokonce i diplom, na kterém je zřetelně napsáno: Železniční inženýr se stavební specializací.

A mohl jste tuto profesi využít v praxi?

Naštěstí jsem sám nikdy nepostavil ani tunel ani most, jen jsem se kdysi jako praktikant podílel na stavbě cirkusového areálu v Počernicích. A tam se toho moc pokazit nedalo.

Vašeho vzdělání nevyužili ani na vojně?

Po ukončení vysoké školy železniční jsem opravdu narukoval k železničnímu vojsku do Valašského Meziříčí, ale brzy po přijímači se naše posádka přemístila do Košic, abychom tu postavili kolejiště Východoslovenských železáren. Ovšem v té době jsem už byl uznávaným členem divadla Semafor, a snad proto jsem byl přidělen jako kulturní pracovník s hodností „svobodník absolvent“ k politrukovi – neboli politickému pracovníkovi, což byl kovaný komunista, a  samo sebou se předpokládalo, že musí být zběhlý i ve věcech kulturních. Měl jsem za úkol půjčovat knížky, promítat filmy a povzbuzovat kamarády na staveništi v budovatelském úsilí tím, že jsem jim pouštěl muziku.

Předpokládám, že to byly samé budovatelské pochody…

To jsem asi měl, ale vždycky v noci jsem si natočil „Hlas Ameriky – vysílání pro Československo“, kde pouštěli česky uváděnou hodinu swingové muziky. Takže pak jsem to kamarádům na stavbě pouštěl rovnou ze čtyř reproduktorů. Major politruk mi pak vždycky říkal: „Soudruhu svobodníku, a to by tam nebyla nějaká častuška nebo národní budovatelská? Dyť jsou to samý anglický škváry.“ A já povídám: „Já za to nemůžu, soudruhu majore. Co vysílá československý rozhlas, to hraju. Dyť slyšíte, jak to pěkně uváděj. To je pro mladý, který milujou swing.“ A věříte mi, že to zbaštil? Jen mi ještě soudružsky poradil, abych to občas proložil nějakou sovětskou písničkou.

Věřím, ale nevěřím, že jste nikdy nic nestavěl a nepostavil…

No, jak se to vezme. Skutečnou školu, a to téměř ve všech stavebních profesích, jsem dostal ne na fakultě, ale na chalupě v Jizerských horách v Bedřichově. Naučil jsem se pracovat se dřevem, opravit si vodní čerpadlo, nějaký darling, a přidával jsem velice zdatně i zedníkům. Míchačku jsem ovládal jako bych v životě nepracoval nikdy s ničím jiným a neustále jsem sliboval kamarádovi Slávkovi, který měl chalupu nade mnou a se vším si věděl rady, že až bude stavět on, tak budu první, na koho se může obrátit.

A obrátil se?

Ani jsem netušil, že okamžik pravdy je tak blízko. Jednou takhle večer Slávek povídá: „Zejtra bych chtěl postavit štorcku u kuchyně, abych tam mohl udělat takový zákoutí. Nepřišel bys mi píchnout?“ Samozřejmě jsem s hrdostí okamžitě a ochotně souhlasil. Do té doby jsem zedníkům jen přidával a sám jsem ještě nikdy cihlu k cihle nekladl. V sedm ráno jsem vyrazil k Slávkovic chalupě s kýblem, v něm zednický kladivo, lžíci, fanku, kartáč a flašku rumu. Když jsme začali stavět, tak jsem se samozřejmě nepřiznal, že to je moje zednická premiéra. Abych vypadal jako profík, tak jsem občas do rozhovoru zamotal odborné zednické názvy, jako „chceš půlku nebo kvantlík?“, nebo „když to nebude sedět, tak to štípnu“. Štorcku jsme postavili, jenže jsme ji museli pak trochu poopravit, což ale nezpůsobilo mé zednické neumění, jako spíš rum, který jsme pochopitelně dopili až do dna.

Říká se, že muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna…

Myslím, že i to jsem úspěšně zvládl. Po dcerách Zuzance a Terezce se nám narodil syn Karel a nakonec jsme se ženou Evou postavili i ten dům na místě, které měla od malička ráda. A stromy? Ty ani nepočítám.

Čím víc mi přibývají léta, začínám být tak trochu  nostalgický. Častěji si vzpomínám na svého tátu, který dovedl obdivovat krásy přírody, stejně jako umění stavitelů. Ať už současných či z dob dávno minulých. Dodnes zůstanu pokaždé s úžasem stát na nábřeží a zírám na Karlův most, Hradčany a celé panorama Petřína jako bych tenhle pohled viděl poprvé. Zastavím se před Prašnou bránou či Mosteckou věží a užasle se otáčím po domech na Staroměstském náměstí.

Jednou mi řekl Miroslav Horníček: „Všim sis toho, že jak člověk stárne, tak častěji zakopává? To ale není tím, že by méně zvedal nohy, ale tím, že pořád kouká na ty krásný baráky nahoru.“ Musím říct, že jsem hrdý na to, že jsem Čech a že máme takové předky, kteří položili základ k nejkrásnějšímu městu na světě.

Autor: Vladimír Rogl

Foto: FB Karel Štědrý

 

 

Pohřby neměla ráda a velké oficiality už vůbec ne, přesto se slušelo, rozloučit se důstojně s herečkou, dabérkou a kantorkou Janou Andresíkovou, která zemřela v pondělí ve věku 79 let v mělnické nemocnici. Z důvodu restriktivních opatření musel být pohřeb v Chloumku u Mělníka omezen co do počtu osob. Rozloučit se přišla nejbližší rodina a přátelé.

Nechyběla moderátorka a bývalá žačka Jany Andresíkové – Petra Eliáš Voláková, která přišla i za svého manžela, hokejistu (NHL) Patrika Eliáše, který byl doma s jejich dvěma malými dcerami. Svého času si byli se zesnulou herečkou velmi blízcí a velmi ji s manželem pomáhali.

„Janinka pro mě byla, je a vždy bude úžasná, noblesní dáma, obrovská profesionálka a zároveň člověk s velikým srdcem a smyslem pro humor. Je mi velmi líto, že odešla a jaké prožívala situace. Jsem moc ráda, že jsem jí mohla přijít dát poslední sbohem…,“ prozradila moderátorka Petra Eliáš Voláková. Ta položila ke katafalku s rakví květiny, chvíli se zastavila, poděkovala své bývalé profesorce za vše, zamávala a s lesknoucíma se očima odešla. Důvodem byl spěch za rodinou a současná covidová situace.

Přišli hereččini nejbližší přátelé – celoživotní kamarádka Anna Vrbová, která ji dokonce několikrát přímo nebo nepřímo zachránila život, její blízký přítel a manažer René Kekely, kamarádi Martin a Tereza. A rodina, v čele s jedinou dcerou Michaelou Binderovou, manželem a dětmi.

Zazněly čtyři písně, a obřad po asi půl hodině končil znělkou ze seriálu Arabela, kde Jana Andresíková hrála kolegyni Rumburaka Jiřího Lábuse, čarodějnici…

Přesto, že ztvárnila desítky televizních, filmových nebo dabingových i rozhlasových rolí, nejvýrazněji ji diváci vnímají právě díky Arabele nebo také Troškově Kameňáků, kde hrála bláznivou lady.

Právě Zdeněk Troška se nemohl obřadu zúčastnit, a také po přátelích poslal kytici. Zároveň i pro něj z úst René Kekelyho zaznělo poděkování, že na herečku nezapomínal a obsazoval.

„Vždyť poslední Janina role byla v jeho pohádce Čertova nevěsta…,“ zaznělo ve smuteční řeči.

Zněla i slova díků přátelům, ale i lékařům, kteří se o ni skvěle starali. Zaznělo i několik vzpomínek na historky, které sice byly spíš tragikomické, ale Andresíková je prožila a uměla si z každé, byť složité situace, udělat legraci.

Květinový dar zaslal také kolega, Honzík z Arabely, prezident Herecké asociace Ondřej Kepka, který si Jany Andresíkové velmi vážil, a i když se poslední léta spíš nevídali, stále na ni myslel.

Po obřadu následovala kremace. Ostatky budou následně na přání samotné herečky rozptýleny nejspíš na místě, kde již byly v minulosti ostatky jejích rodičů.

Jana Andresíková, rodačka z Kroměříže, prožila větší část života v Praze – nejprve v centru v Michalské ulici, následně na holešovickém Ortenově náměstí, na Palmovce. První dům měla ve Hvozdnici u Davle a poslední roky života, než se ocitla nedobrovolně v sanatoriu v Mělníce, žila v Tišicích u Mělníka. Poslední čtyři měsíce života strávila však kvůli zlomenině nohy a léčbě v Centru Následné péče v Mělníce, kde o ni bylo skvěle postaráno.

„Nemám velké sny a přání, ale nějakou hezkou, výraznou roli, i když třeba úplně ujetou, bych si ještě ráda zahrála. Vyšperkovala, prostě si ji udělala podle svého. Ale to už se mi asi nesplní,“ říkala ještě před rokem herečka.

V dabingu často dabovala americkou černošskou star Whoopi Goldberg. Tuto svou „kolegyni“ měla ráda i jako člověka. Ač se nikdy nepotkaly, měla pocit, že mají hodně společného.

„Je to taky taková herdeg baba jako já. Máme podobný humor, a asi i některé životní kotrmelce. Rozdíl je v tom, že ona je černá a já bílá, jinak jsme obě takové šílené baby,“ dodávala vždy s úsměvem a humorem sobě vlastním.

„Říkají mi ´madam katastrofa. Snad už není nic, co bych si nezlomila nebo nevymknula. Mě jednou budou muset zastřelit a já jim ještě mezitím budu kličkovat…,“ dodávala vždy vtipně….

Její přátelé plánují, že příští rok v dubnu, kdy by se herečka dožila 80. narozenin, uspořádají oslavu, kde na svou milovanou kamarádku, profesorku a kolegyni zavzpomínají a až to bude konečně možné, pořádně zapijí.

„Jani, nechci se loučit. Ale chci jen říct: ze srdce díky za vše. Pa a zase někdy…,“ rozloučil se ve smuteční řeči za všechny její blízké přátele její kamarád a důvěrník René Kekely.

Foto: Jaroslav Hauer