Umění z popelnice

Umělec z Portugalska tvořící pod jménem Bordalo II se narodil v roce 1987. Svou generaci vnímá jako vrcholně konzumní a její bezohlednost a chamtivost, která vládne světu, se snaží ukázat pouličním uměním, které vzniká z odpadků. Volba materiálu upozorní na udržitelnost, která je nutná a oživuje prostředky její destrukce.

Bordalo se tedy hlavně zaměřuje na témata ekologie, recyklace odpadu, proto používá odpadky, jako jsou pneumatiky, vraky aut, spotřebiče, plastové věci, plechovky atd. Díla můžete vidět například v portugalské Coimbře nebo Loures nebo i v Belgii ve Vilvoorde atd.

 (foto: Profimedia, wikipedie, volně na internetu)

Nejslavnější malíř s českými kořeny: Gustav Klimt

Rakouský malíř Gustav Klimt je jedním z nejvýznamnějších malířů přelomu 18. až 19. století. Gustav Klimt se narodil 14. července 1862 v Baumgartenu u Vídně. Jeho otec byl zlatník a rytec z Travčic u Litoměřic. Spoluzakládal slavnou vídeňskou secesi a obecně je považován za jednoho z průkopníků symbolismu.

Je znám hlavně pro své portréty, vyznačujících se podmanivou krásou a rafinovanou smyslovostí, které se často pojí s víceméně zjevným erotickým nábojem, ale byl také výborným krajinářem. Navrhoval i nábytek a umělecké předměty. V císařské Vídni na přelomu 20. století byl však váženou uměleckou osobností, předsedou uměleckého sdružení Secese a vykonavatelem prestižních veřejných zakázek.

Gustav Klimt již v mládí projevoval výrazné nadání pro kresbu a malbu a umělecké sklony měly i oba jeho bratři. Ve čtrnácti letech byl přijat na vídeňskou uměleckoprůmyslovou školu. Ještě v průběhu studia vytváří Gustav umělecké trio se svým bratrem Ernstem a spolužákem Franzem Matschem a společně se ucházejí o zakázky. Z jejich dílny pochází například výzdoba divadla v Karlových Varech nebo v Liberci, kde dodnes můžeme vidět původní malovanou oponu. Věhlas jejich ateliéru ve Vídni rostl, získávali prestižní státní zakázku na výzdobu hlavního schodiště císařského divadla, která jim otevřela dveře do nejvyšší společnosti. Gustav Klimt je za práci na tomto projektu oceněn samotným císařem.

11. ledna 1918 Klimta v jeho ateliéru ranila mrtvice. Ochrnul na polovinu těla a byl převezen do vídeňského sanatoria, tam 6. února 1918 zemřel na zápal plic způsobený epidemií španělské chřipky. Pochován je na vídeňském hřbitově Hietzing.

Foto: wikipedia.org, ceskegalerie.cz

Řád chaosu v divadle aneb výstava pokračuje až do konce prázdnin!

Výstava Poezie surrealismu, která zde byla zahájena 24. května, pokračuje i v červenci a srpnu. Umělecká formace Řád chaosu, v podání tří českých výtvarníků, Jany Tesaříkové, Zdeny Bočarové a Vladimíra Kočičky, ovládla přes léto divadlo v Počernicích!

Po krátké přestávce, kdy se v hale divadla v Horních Počernicích malovalo, je výstava Poezie surrealismu, která zde byla zahájena 24. května, opět instalována a k dispozici návštěvníkům. Výstava představuje díla členů výtvarného sdružení Řád chaosu Jany Tesaříkové, Zdeny Bočarové a Vladimíra Kočičky a potrvá po celé léto až do 8. září. Trojice výtvarníků chystá na toto období také komentované prohlídky, o jejichž termínech bude včas informovat. Ale i bez komentáře můžete výstavu navštívit podle své potřeby a nálady, díla k vám zcela určitě zahovoří srozumitelným jazykem!

Jak to vlastně všechno začalo?

Někdyv roce 2016 se v galerii Amadeus v Klimentské ulici v Praze konala jedna z pravidelných vernisáží. Výjimečná se stala tím, že se na ní potkaly Jana Tesaříková a Zdena Bočarova. Ota, tehdy ještě přítel paní galeristky, je seznámil a ony po družném hovoru dospěly k rozhodnutí: budeme spolu vystavovat. A aby na to nebyly samy, domluvily se, že osloví své přátele umělce, zda by se k nim nepřidali. Jana hraje na kytaru v black metalové kapele Katarze a její spoluhráč na basu Jirka Motl maluje. Stal se třetím členem party. Zdena v té době vystavovala s kamarádkou z Trutnova, vyzvala tedy ji. A byli čtyři. Pro svou první společnou výstavu našli prostor v pražské Truhlářské ulici a dohodli i termín – listopad 2016. Jenomže Zdenina kamarádka právě v tu dobu měla jiné starosti – pobyt v nemocnici –, bylo tudíž nutné najít čtvrtého. Zdena si vzpomněla na skvělého malíře a grafika Vladimíra Kočičku, oslovila ho a on souhlasil. Navíc se ukázalo, že se zná s Janou, což všem připadlo jako dobré znamení.

Výstava pod názvem Řád chaosu byla zahájena za hojné účasti uměnímilovného publika a nové výtvarné sdružení bylo na světě. Jako název si zvolilo právě ten z plakátu své první společné výstavy.

Vůbec nevadilo, že skupina je věkově nesourodá, každý maluje jinak a mají různé další zájmy – i když hudba je blízká všem a taky poezie, což potvrdili už na první výstavě, kdy recitovali své verše. Čtyři výtvarné rukopisy musejí vést zákonitě k chaosu, ale přesto jejich výstavy jako celek prokazují jistý řád – prostě spolu ladí.

Od té první výstavy uplynula už řádka let, přičem každý rok se skupina někde představila se svou novou tvorbou – v Milovicích, Horních Počernicích, v různých galeriích v Praze, zvláště pak v Galerii U milenky, která už bohužel přestala existovat. Specifikem sdružení jsou témata, kterými svou tvorbu inspirují: úplně první Mršina (podle Charlese Baudelairea) vyvolala u návštěvníků Milenky pozdvižení. Dalšími inspirátory byl E. A. Poe a jeho Havran a současně K. H. Mácha a jeho Máj. Ze spojení těchto dvou námětů vznikla díla velmi zajímavá, opět k nim každý přistoupil po svém. Inspirativní byl i K. J. Erben se svou Kyticí.

Po čase si Jiří Motl vzal tvůrčí dovolenou a skupina zůstala tříčlenná, ovšem zve si hosty, o nichž ví, že výstavu obohatí. Všichni členové sdružení jsou milovníci tvoření s různým stupněm příslušného vzdělání. Tvoření je totiž nejlepší životabudič, který je vhodné konzumovat denně, neboť posiluje imunitu, dobrou mysl a předchází stárnutí buněk nejen mozkových.

Autor: Zdena Bočarová

Foto: Jana Tesaříková, Řád chaosu

Výtvarnice Alexandra Hejlová a Jana Tesaříková poprvé spolu – nová díla vystavují na Malé Straně!

Maluje obrazy, navrhuje šperky, divadelní kostýmy a mimo jiné vede kurzy pro děti a pořádá workshopy pro dospělé a seniory. Přesně tohle všechno stíhá energická a srdečná umělkyně Alexandra Hejlová. Nyní společně se svou kamarádkou Janou Tesaříkovou, výtvarnicí, kytaristkou a uměleckou fotografkou, vystavují na Malé Straně v Praze.

Alexandra Hejlová, Jana Tesaříková

Jak sama Hejlová prozradila: „s Janou jsme skutečné kamarádky a vůbec mezi námi není žádná rivalita, naopak se podporujeme, pomáháme si a fandíme si navzájem. Poprvé konečně spolu i vystavujeme, ale už delší dobu spolupracujeme na různých projektech“. Tesaříková není jen známá česká výtvarnice, ale je také vyhledávanou uměleckou fotografkou našich známých osobností.

Bohuslav Eckart, Alexandra Hejlová

V současné době obě vystavují na Malé Straně kde je slavnostně uvedla majitelka v rámci Zahradní párty ve stylu Charlestonu, kterou sama narychlo vymyslela. Na Malé Straně již vystavují další významní malíři jako je například Ivan Konůpek, který byl zároveň součástí slavnostního uvedení Hejlové a Tesaříkové.

Obrazy Hejlové a Tesaříkové můžete na Malé Straně exklusivně vidět do 12. 8. 2023.

Tvoříme, tedy jsme: Jana Tesaříková, Radovan Pauch a Zdena Bočarová představili svá díla v Oseku

V kulturním centru v Oseku u Duchcova byla 28. dubna zahájena výstava pod názvem „Tvoříme, tedy jsme“. Výstava uznávaných českých výtvarníku Jany Tesaříkové, Radovana Paucha a Zdeny Bočarové, potrvá do konce května.

Autor: Radovan Pauch

Radovan Pauch vedle svých do detailu promyšlených a akrylem precizně provedených andělů, aktů a dalších figurálních kompozic, vedle průzračných grafických listů představuje své novinky: prostorové, trojrozměrné obrázky sice nevelké, ale půvabné a oku lahodící. Jana Tesaříková do Oseku přivezla pestrou kolekci děl z různých tvůrčích období, ovlivněných i tématy, která pro své výstavy už pravidelně vyhlašuje výtvarné sdružení Řád chaosu, jehož je členkou. Vidíme tu tedy Vodníka ze série Kytice K. J. Erbena, Lenoru z Havrana E. A. Poa, ale i volné fantazie provedené strukturální malbou s blýskavými detaily.

Autor: Jana Tesaříková

Zdena Bočarová vystavuje svůj lehce potměšilý cyklus Báje a pověsti zlehčující, ba zesměšňující milostné úspěchy boha Dia u jeho pozemských milenek. A současně i cyklus Modrá planeta, kde není po veselí a nadsázce ani památka, je to obrazové zamyšlení nad aktuálním stavem pozemské civilizace.

Autor: Zdena Bočarová

VÝTVARNICE ALEXANDRA HEJLOVÁ OPĚT V MUZEUM SALVADOR DALÍ ENIGMA SPOLEČNĚ S HVĚZDNÝMI HOSTY !

V Muzeu Salvador Dalí Enigma se již podruhé konala slavností vernisáž výstavy umělkyně Alexandry Hejlové. Na slavnostní zahájení se sešly jak hudební, tak i herecké hvězdy a nechyběli ani znalci moderního umění. Výstavu s příznačným názvem TANČÍM, pokřtilo hned sedm slavných kmotrů.

První z kmotrů kdo kývl Alexandře na pozvání, byl zpěvák Dalibor Janda. „To nepotřebuje ani slov, to je jako s kapelou Beatles, můžu říct jenom, že je to krásný. Obraz jsem si už vybral, a když dostanu slevu, tak ho beru,“ svěřil se Janda. Další z mužů, kteří Hejlové pomohli výstavu zahájit, byl moderátor Slávek Boura, který se také chopil moderátorského pultíku. „Jsem hrdý a moc rád, že kamarádka a talentovaná umělkyně vystavuje s mým oblíbeným tvůrcem Salvádorem Dalí, těším se na další otevření její výstavy v těchto luxusních a inspirativních prostorách, protože inspirací v našem světě není nikdy dost,“ podotýká nadšeně Boura.

Připojil se i Alexandry životní partner zpěvák a hudebník Jindřich Kraus, který s humorem sobě vlastním prohlásil. „Já zkrátka tančím, jak Sandra píská.“ Další herci, kteří se ujali žezel kmotrů, byli Martin France a Jan Kuželka: „Jedním slovem krása. Sandra má opravdu talent a je mi ctí, že jsem ji mohl poznat,“ svěřil se s dojetím herec Kuželka. Další z kmotrů byl herec a zpěvák Petr Batěk: „Být jedním z kmotrů Sandřiny výstavy je pro mě čestným úkolem. Nejen, že mám výtvarné umění jako takové velmi rád, smekám před Sandřinými světovými úspěchy. A mimochodem, je to také jedinečná příležitost, podívat se do muzea Salvádora Dalího,“ říká Batěk.

Prodejní výstava Alexandry Hejlové v prostorách muzea Salvador Dalí se koná ve dnech 21. až 30. 10. 2022.

„Muzeum Salvador Dalí – Enigma, zůstane otevřeno pro veřejnost pouze do konce října. Část jedné z největších celosvětově uznávaných soukromých sbírek umělecké tvorby velikána surrealismu, Salvadora Dalího byla zapůjčena do Prahy na konci roku 2019 a těšila se velmi pozitivním ohlasům. Aktuálně probíhá výběr atraktivních prostor, které umožní oslovit a uchvátit milovníky Dalího a nejenom je. V těch budu pokračovat také ve spolupráci právě s Alexandrou Hejlovou a naše spolupráce se naopak ještě víc rozšíří,“ nechala se slyšet ředitelka muzea Irena Limbergová.

 

Foto: Jana Tesaříková

 

 

 

Výtvarnice Alexandra Hejlová a Salvador Dalí – mimořádná dvouvýstava v Praze!

V pondělí 18. října se konala  mimořádná výstava české  výtvarnice Alexandry Hejlové, která právě prožívá svůj mimořádně velký, doslova světový úspěch. Není divu, po úspěšné zářijové výstavě v Rakousku v Markt Piestingu, zazářila svou výstavou v luxusních prostorách Galerie Salvador Dalí v Praze. Paní ředitelka galerie, Irena Limbergová / společnost Dalí Universe, celou výstavu pojala jako dvojvýstavu  – Hejlová/Dalí, což je ve světě výtvarného umění až neuvěřitelná pocta.  

 

Díky společnosti Dalí Universe a jejímu majiteli, panu Beniaminu Levimu, který byl zároveň blízkým přítelem Salvadora Dalího, bylo možné zahájit dne 10. prosince 2019 v Praze, jedinečnou výstavu věnovanou bronzovým sochám a grafikám Salvadora Dalího. Právě mezi těmito unikátními exponáty Alexandra Hejlová představila svá nová díla. Nechyběla zde ani nejnovější módní  kolekce kabelek a šperků. Zároveň představila svou další výtvarnou aktivitu, pustila se do navrhování divadelních kostýmů pro novou divadelní hru „Jsem krásná ?“ a zároveň se také postarala o celou scénu. Alexandra Hejlová se svěřila, že navrhovat kostýmy pro kamarádku Heidi Janků a herečku Veroniku Jeníkovou, byla radost a splněný sen zároveň.

Heidi Janků, Alexandra Hejlová, Veronika Jeníková

Na výstavě rovněž představila zcela nový obraz „Dotyk motýlů“, který namalovala na obálku nové knihy pro Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline, která nese název „Motýl na žínce“ a vychází 22. listopadu kdy ji zároveň v době adventu pokřtí.

Obraz Alexandry Hejlové – Dotyk motýlů

Díky Alexandře Hejlové se v Galerii Salvador Dalí sešlo hned několik známých osobností na jednom místě, jen namátkou vzpomeňme na již zmiňované dámy, Heidi Janků, Veroniku Jeníkovou, nemohl chybět ani zpěvák, herec Jiří Štědroň, moderátorka Štěpánka Duchková, herec Jan Kuželka, legendární moderátor Slávek Boura, který celým večerem provázel, zpěvák a  hudebník Jindřich Kraus, houslista Michael Hejč, hudební skupina Maxíci, zpěvák, herec Martin France a v neposlední řadě slovenský zpěvák Peter Paul Pačut, který je nejuznávanější evropský protagonista Freddyho Mercuryho. „Já jsem neskutečně šťastná, vděčná, vlastně to stále ještě moc nechápu co se to děje, jak je to vůbec možné, že tady můžu stát a vystavovat s takovým velikánem jako je Salvador Dalí a ještě to tady prožívám se svými kamarády, které jsem díky pandemii neviděla skutečně dlouho a jsem poctěna, že tu jsou, a že mě přišli podpořit …“

 

Alexandra Hejlová, Peter Paul Pačut, Hudební skupina Maxíci

Výtvarnici Alexandru Hejlovou ještě letos čeká spousta práce. Pro TV ZOOK natáčí výtvarný seriál pro děti „MALOVÁČEK“ a se svým partnerem, Jindřichem Krausem, pořad „BEZ SCÉNÁŘE“, souběžně připravuje vánoční kolekci pro české galerie kde má stálé expozice jako například Galerie Mona Lisa v Olomouci a tento rok zakončí sváteční  adventní výstavou opět v Galerii Salvador Dalí, kterou připravila s paní ředitelkou galerie, Irenou Limbergovou.

Alexandra Hejlová s paní ředitelkou Irenou Limbergovou

Také v těchto dnech s Ivanou Kolouškovou, která přijela také Alexandru podpořit, chystají další výstavu v Dolním Rakousku a Alexandra Hejlová již na jaře příštího roku poputuje zpátky do Rakouska.

Alexandra Hejlová a Ivana Koloušková/Iva Zierhofer

Poděkování patří všem partnerům –  Galerie Salvador Dalí Enigma, Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline, Hilarion – podologický institut Petry Klikové, Pizza Sull Angolo.

0

Foto: Jana Tesaříková

 

Salvador Dalí-Enigma / Praha

Salvador Dalí je všemi vnímán jako malíř, ale ne každý zná tohoto známého surrealistu jako sochaře. Díky společnosti Dalí Universe a jejímu majiteli, panu Beniaminu Levimu, bylo možné zahájit dne 10. prosince 2019 v Praze, jedinečnou výstavu věnovanou právě bronzovým sochám, grafikám Salvadora Dalì. Nachází se pouze pár kroků od Václavského náměstí a Hlavního nádraží, v ulici Opletalova 4.

Výstava představuje návštěvníkům díla pocházející z jedné z největších soukromých sbírek. Můžete se podívat například na: Tanec času, Svatý Jiří, Vesmírný Slon, Sbírku Daum Crystal, zlaté sošky zdobené diamanty, sochy ze stříbra, známá grafická díla a obraz L'Oeil Fleuri (1944).

V prvním patře naleznete elegantně osvětlený Fine Art, kde zákazník má možnost koupě některého z děl Salvadora Dalì a kde se Vám budou věnovat naše zkušené prodejkyně. V přízemí naleznete koutek Bookstore, kde případně můžete zakoupit svým blízkým krásný dárek v podobě roztavených hodin, nebo kávové šálky, zdobené časem. Vše z vysoce kvalitní  keramiky.

Na vyžádání jsme schopni zajistit průvodce v angličtině, italštině, v brzké době také v ruském jazyce.

www.daliprague.cz

Foto: Salvador Dalí-Enigma

Seznámení pod deštníkem: Olbram Zoubek

Olbram Zoubek  – jeden z nejvýznamnějších českých sochařů druhé poloviny 20. století. Seznámili jsme se pod deštníkem, rekvizitou při slovním ping pongu v pražské salmovské literární kavárně. Kdo koho tehdy v tom vědomostním zápolení porazil, už si nepamatuji, ale nezapomenutelný pro mne byl pak celý večer.  Nad skleničkou veltlínského jsme si povídali o sochách. „Od malička mě fascinovaly, protože mi připomínaly pohádku O šípkové Růžence, kde v jediné vteřině vše živé zkamenělo,“ vyprávěl.  „Ale když jsem pak rozum bral, napadlo mě, že to možná bylo všechno obráceně. Jestli Bůh stvořil člověka, nejprve udělal z hlíny první sochu na světě a té potom vdechl život.“ „Myslíte si, že se sochaři v jeho díle zhlédli?“ vznesla jsem dotaz. „Sochaře inspiruje svět lidí,“ usmál se. „Socha je zastavený pohyb.  Když dokáže člověka beze slov oslovit, je zřejmé, že jí tvůrce vdechl kousek duše.“  Olbram Zoubek dokázal svým sochám vdechnout duši celou. Křehkou, útlou, krásnou.  Proto jsou jeho sochy štíhlé a září zlatými prameny vlasů a zlatým zdobením. Skrývají v sobě zvláštní napětí a kouzlo. Přesvědčila jsem se o tom, když jsem navštívila jeho ateliér. Uvítal mě na dvorku plném figur.  „Už jsem ho za osmačtyřicet let, co tady pracuji, mnohokrát zaplnil.  Sochy tu pozoruji, jak na ně svítí slunce či přechází po nich stín mraků, jak na ně sněží a prší. Žijí tu se mnou, dokud je nepošlu do světa.“ Stála jsem v tom lese éterických postav a napadala mě řada otázek. Olbram Zoubek mi na ně postupně odpovídal: „Nejvíce mě ovlivnil Alberto Giacometti.  Inspirovalo mě Středomoří, antika, etruské umění.“  Vybavoval si první zahraniční cestu s první ženou, sochařkou Evou Kmentovou.  Dozvěděla jsem se, jak je nezapomenutelně zasáhlo Řecko, které se stalo dávno před Kristem kolébkou lidstva. Vstoupilo do nich, tak jako dávno předtím do nich vstoupily písně Homérovy.  Popisoval, jak především v něm probudila bohatou obrazotvornost Thesalská pláň, údolí řeky Eurótás i hory s roklemi rozrytém Lakedaimonu a místa tajemných věštíren v Dódoně a Delfách, Atény a nesmrtelný Olymp.  Krajina, moře, sochy, muzea, olivovníky, jiné světlo, jiná filozofie.  „V antice hříšní lidé napodobovali bohy a bohové byli zase trochu hříšní, a to je mi blízké, protože tak život běží,“ uvažoval nahlas. A pak se celý rozzářil: „Chci do křesťanského světa zasít ten sympatický antický prvek.  Ať ožije trochu zastíněná a trochu posmutnělá a trochu šedivá Evropa, které její odlišná víra přisoudila tíživé svědomí a pokání a zpovídání. Nemá dost mořského jasu a slané vůně ve vzduchu.  Já bych jí to prostřednictvím svých soch chtěl dát,“ přiznal. „Neinspirovalo mě však jen staré Řecko, ale i Keltové a Starý zákon,“ pokračoval. „Do výrazu soch se snažím obtisknout podoby blízkých lidí, ale podněty mi poskytuje historie.“ Okamžik jako by hledal správná slova. „Dříve byly sochy barevné,“ udělal rukou gesto. „V antice, v egyptském umění, v gotice, v baroku.  A k barvě patřilo i zlacení. Je pravděpodobné, že i sochy na Karlově mostě byly barevné.  Až přibližně dvě poslední století vznikaly nebarevné sochy.  A to, že kolem sebe už jiné nevidíme, je také dílem času a počasí.“ Pak mírně pozvedl obočí. „Zlato na mých sochách je návrat k tradici.  Je ušlechtilé, vzácné, nadčasové. Cement, ze kterého dělám většinu soch, je dočasný. Je to kombinace, ve které je vyjádřena jak touha po dokonalosti, tak nemožnost jí dosáhnout. Dělám také z cínu a olova, některé plastiky dávám odlévat do bronzu.  Bronz je téměř věčný.  V muzeích dodnes obdivujeme vykopávky soch, do kterých antičtí umělci vtiskli podobu života dávno zmizelých civilizací.“ Na chvíli se odmlčel.  „Život je zrození i umírání.  Smrt je jediná jistota, kterou na světě máme.“ V jeho hlase jsem nepostřehla ani stín hořkosti. A přitom moc dobře věděl, o čem mluví.  Znal dobře plíživou cestu umírání, protože jeho žena Eva několik let statečně bojovala se zákeřnou chorobou, a přitom právě jemu dodávala sílu, když se z toho hroutil. Naplnila jeho netypické životní heslo: hosana životu, hosana smrti –  zachovej a vysvoboď.  Ve starozákonním kultu to bylo zvolání k Bohu, v evangeliích podobné hlaholnému aleluja jako výzva k Ježíši. Ale Olbram Zoubek jej přijal za své z románu Romaina Rollanda, který větu  hosana životu, hosana smrti vložil do úst hlavnímu hrdinovi Janu Kryštofovi ve stejnojmenném románu, když se vyrovnával se životem a loučil se se světem. Tenkou nitku žití lze tak lehce zašmodrchat a snadno přetrhnout – a to v každém věku. Snad si to Olbram Zoubek ještě hlouběji uvědomil ve chvíli, kdy vytvořil posmrtný odlitek tváře Jana Palacha. A možná právě tehdy si ještě více umínil hledat ten nepomíjivý okamžik krásy a smyslu života.

Olbram Zoubek, Jaroslava Pechová ( … a tak jde čas … )

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Miroslava Vytvarová-Rattayová