Šteindler, Vydra, Langmajer, Sedláčková, Zawadská… – to je nový film „Casting na lásku“

Jak se snaží neúspěšná herečka středního věku dosáhnout úspěchu a ještě poznat toho pravého? Co vše prožívá a kdo všechno ji přijde do cesty a jak každé její rande končí fiaskem? I o tom je nová česká komedie Casting na lásku režisérky Evy Toulové. V hlavních rolích právě natáčeného filmu uvidí diváci Terezu Petráškovou, Igora Bareše, Milana Šteindlera, Václava Vydru, Jana Čenského, Martina Sittu, Lukáše Langmajera, Jana Řezníčka, Zdeňka Maryšku, Valérii Zawadskou či slovenskou filmovou a televizní hvězdu Lukáše Latináka!

Film bude v komickém pojetí o tom, jak komplikované je v dnešní době najít normálního chlapa a co vše musí herečka a žena v jednom absolvovat, aby se o to alespoň pokusila. Příběh bude blízký hlavě ženskému publiku… a možná se v tom mnohé dámy poznají…,“ říká režisérka Eva Toulová. „Za mě jde o nejkrásnější natáčení. Nikdy se mi nestalo, že by šlo něco tak hladce a všechno nám vycházelo, jako tady. A jsem si jistá, že se to projeví i na výsledku,“ podotkla.

Komedie vzniká v Praze, jejím okolí, středních a východních Čechách. Většina natáčecího plánu je již splněna a zbývá ještě několik natáčecích dnů. Před námi jsou třeba obrazy, kdy Jan Čenský – což je poměrně raritní – bude ´řídit´ dlouhou limuzínu Lincoln, v níž pojede právě hlavní představitelka Tereza Petrášková. Chystají se i další obrazy – třeba casting na role hereček, kde nebudou chybět svlékací scény před ´úchylným´ režisérem, kterého hraje Lukáš Latinák a pár dalších situací.

Zatím z natočeného materiálu se ukazuje, že jde skutečně o zdravě hořkou komedii, která je ´tak trochu ze života´, a možná se v ní poznají i některé herečky či dokonce herci, ale také režiséři…,“ podotkla s úsměvem režisérka.

Natáčení podle štábu je pohodové a spolupráce se všemi herci je prý „jedna velká pohoda a radost“… I oni sami si atmosféru pochvalují: „Byla to bezvadná práce a na výsledek se moc těším,“ řekla Valérie Zawadská, která se po letech opět vrátila před filmovou kameru, nebo Václav Vydra, který jak říká je pro „každou špatnost“, když se u ní divák dobře pobaví…

Film vzniká pod producentskou společností Copperfilm s.r.o a kamerou Pavla Mědílka. Premiéru v kinech bude film Casting na lásku mít  v roce 2020.

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Jaroslav Hauer

Seriál ČECHOVI aneb „český Dallas“ plný hereckých jmen je tady! Premiéra 28. října!

Čechovi – aneb „český Dallas“ je tady! Televize Barrandov uvede od pondělí 28. října novou rodinnou, desetidílnou seriálovou ságu režiséra a producenta Tomáše Magnuska o trojgenerační podnikatelské rodině. Chybět nebude velmi zajímavé herecké obsazení a součástí bude v předvánočním čase i zcela unikátní kniha, která popisuje nejenom vznik „českého Dallasu“, ale i historky z Magnuskových natáčení a vzpomínky na herecké legendy, s nimiž pracoval, mezi kterými je řada dnes již nežijících.

Rodinná sága Dallas byla (nejen) u nás divácky populární v 90. letech. Už tenkrát zaujala tehdejšího teenagera Tomáše Magnuska natolik, že si z lega „tvořil vlastní příběh“ a vymýšlel, jak by to vše mohlo vypadat.

„Tak jako si děcka a teenageři hrají s panenkami, autíčky, hrají hry, já jsem si z lega dělal panáčky a rozehrával jsem takovou pomyslnou rodinnou ságu. Neskutečně mě to fascinovalo a bavilo a řekl jsem si, že něco podobného jednou natočím. A stalo se,“ řekl Magnusek, který má za sebou řadu filmů, z reálného prostředí, jako třeba Bastardi, či nedávno odvysílaného a velmi divácky úspěšného filmu Kluci z hor s Jiřím Lábusem a Martinem Dejdarem v hlavních rolích… Pro Barrandov v minulosti natáčel i seriál Stopy života, které byly plné zajímavých hereckých jmen!

Nový seriál ČECHOVI vznikal především ve východních Čechách, v rodišti režiséra a producenta Tomáše Magnuska, který jako sídlo rodiny vybral svou „Viktorku“, tedy secesní vilu v Babiččině údolí, kterou před lety jako totální ruinu koupil a přebudoval na penzion, wellness, restauraci, a kde je také zcela unikátní herecké muzeum. Je zde řada artefaktů zapůjčených či věnovaných mnoha českými i slovenskými umělci a nové přibývají.

Diváci se mohou těšit například na Miloslava Mejzlíka, Libuši Švormovou, Kateřinu Macháčkovou, Andreu Elsnerovou, Báru Šťastnou, Terezu Němcovou Petráškovou, Petra Baťka, Roberta Cejnara, Viléma Udatného, Reginu Rázlovou, Ivanu Jirešovou, ale třeba Jiřího Krampola, Radima Uzla, Felixe Slováčka, Vlastimila Harapese, Jana Přeučila, Evu Hruškovou, Josefa Nedorosta, Jana Rosáka, Ladislava Županiče, Igora Bareše, Antonii Talackovou, Antonína Hardta, Jaroslavu Obermaierovou či Josefa Zímu.

Roli negativního člena rodiny Samuela Čecha hraje sám Tomáš Magnusek, který fakticky představuje postavu, jež se v originálním Dallasu jmenovala J. E. Ewing.

A o čem že nový seriál je?

„Dnes už sedmdesátiletý otec, hlava rodiny, založil krátce po revoluci firmu, kterou by chtěl nyní předat některému ze svých třech dětí. To se ale nedaří. Je to problém současnosti, kdy generační výměnu ve firmě nepřežije téměř dvě třetiny společností. Nechybí láska, intriky, podvody, nevěra, sarkasmus, zkrátka to, co je takzvaně ze života. Snažili jsme se, aby seriál splnil to, co my od ně čekáme, že vždy každý díl skončí tak, aby divák chtěl vidět pokračování,“režisér.

K seriálu ČECHOVI aneb „český Dallas“ vzniká pod vedením nakladatele Pavla Mészárose z AOS Publishing také zcela unikátní kniha, která vyjde v listopadu a nebude nějakým pouhým přepisem příběhu. Naopak! Bude jak o samotném seriálu, tak i plná zážitků či poznatků Tomáše Magnuska na natáčení jeho filmů a seriálů a také vzpomínek na velké herecké legendy, které už třeba ani mezi námi nejsou. Vždyť právě režisér Magnusek byl jedním z mála, kdo v minulosti dokázal dostat před kameru taková herecká jména jako jsou Libuše Švormová a Josef Abrhám, Zita Kabátová, Stanislav Zindulka a další…

Pasáž je tam věnována také hereckému muzeu na Viktorce, které je unikátní a jediné svého druhu u nás i na Slovensku (ne-li v Evropě),“ uvedl PR manažer seriálu René Kekely.

 

Zároveň vyjde i zcela unikátní kniha nejen o seriálu!

TRAILER k seriálu ČECHOVI

 

www.ceskydallas.cz

https://www.facebook.com/serialcechovi/

 

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: archiv Čechovi a Jaroslav Hauer

Režisérka a výtvarnice Eva Toulová vystavuje v bechyňské lázeňské galerii

Nejenom za kamerou, ale i nad plátnem či papírem se pohybuje Eva Toulová. Mladá filmová, televizní režisérka ale i výtvarnice nyní zahájila vernisáží výstavu svých obrazů s názvem Navždy a daleko v Galerii Záliv v prostoru bechyňských lázních. Výstavu pokřtila herečka Jiřina Daňhelová a atmosféru zpestřila svými básněmi herečka a básnířka Lucie Ottová.

Ve svých obrazech se Eva Toulová věnuje polorealistické expresivní malbě. Častým tématem jsou snové či fantaskní výjevy „z jiného světa“ vycházejících z momentálního emočního stavu. Nejčastějším výtvarným přístupem autorky je kombinovaná technika primárně akrylových barev a suchých pastelů.

Je pro mě velkou ctí a motivací vystavovat v tak krásných prostorách jako je Galerie Záliv. Moc jsem si užila vřelou atmosféru místních lidí a příznivé odezvy.“ uvedla mladá umělkyně.

Autorka Eva Toulová se primárně věnuje režii – do kin uvedla celovečerní tituly Šťastná, Camino na kolečkách, Jak se moří revizoři, spolurežírovala aktuálně startující seriál Čechovi – Český Dallas a v současné době má roztočený polohraný dokument Pěšky bez hranic a hraný Casting na lásku.

Výstavu, jejímž kurátorem je Pavel Šmidrkal, je možné shlédnout v galerii do poloviny listopadu, poté putuje na výstavu Sedm k sedmi do Obrazárny v Želči, která začíná 16. listopadu od 17:00.

 

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: archiv E. Toulové

O SLAVÍKOVI

Byla jsem ještě malá holka, když můj strýc, který pracoval v jednom státním úřadě s pánem, který se jmenoval Karel Gott, přinesl několik fotografií jeho stejnojmenného syna. Několik mých sestřenic a také já jsme na druhé straně snímku četly osobní věnování. Na té mé stálo  – Marušce ze srdce Karel Gott. Tehdy mě sice ještě víc zajímal Neználek ve slunečním městě, ale brzy jsem se tou fotografií začala chlubit. V krátké době totiž o tom mladíkovi věděli všichni, a tak už to zůstalo.

Když jsem před časem dala na facebook snímek, kde jsem s ním zvěčněná, moje bývalá spolužačka zavzpomínala, jak jsem donekonečna na studentské koleji hrála dlouhohrající desku s jeho písničkami, takže je zanedlouho znali všichni nazpaměť. Tehdy jsem jinou desku neměla, ale časem k ní přibylo mnoho dalších, ale hlavně jsem se s ním mohla seznámit osobně, když jsem začala pracovat ve velkém ženském časopise.

Mnohokrát jsem s ním dělala rozhovor a ráda jsem s ním autorizovala. Byl precizní, věděl, že časopis, pro který byl rozhovor určený, má vysoký náklad (tehdy to byl bezmála milión, dnes neuvěřitelné číslo!), a tak si dal na autorizaci záležet. Jednou dokonce přinesl bábovku, prý aby byla pohoda. A ta s ním byla vždycky, protože byl slušný, ohleduplný a hlavně nikoho nikdy nechtěl trápit.

Když jsem pak byla mezi vyvolenými, kteří s ním jeli do New Yorku, aby napsali o jeho koncertu ve slavné Carnegie Hall, opravdu jsem měla pocit, jako bych dostala nejvyšší státní vyznamenání. Bylo to skvělé, dokonce jsem o tom spolu s fotografem Jaroslavem Tatkem dala dohromady knížku a on za ni poděkoval. To mě opravdu přivedlo do rozpaků, protože děkovat jsem měla spíš já.

Ale takový on prostě byl, proto má dnes každý pocit, že mu odešel někdo nesmírně blízký, bez něhož si další život nedokáže představit. Jsem ráda, že vztah k němu dává najevo celý národ a myslím, že to musí být útěchou hlavně pro jeho nejbližší rodinu, která je krásná a on ji nesmírně miloval. Úmyslně říkám nejbližší, protože v podstatě širší rodinou jsme i my ostatní. A v tom našem společném smutku je i něco krásného. Měli jsme totiž štěstí, že jsme mohli žit ve stejné době, ve které nám zpíval.

Autor: Marie Formáčková

Foto: Marie Formáčková

ZEMŘELA LEGENDA – ZLATÝ HLAS Z PRAHY: KAREL GOTT

Ve věku 80 let zemřel v úterý krátce před půlnocí zpěvák Karel Gott. Zemřel doma v kruhu své rodiny, řekla ČTK jeho manželka Ivana Gottová. 

„S nejhlubším zármutkem v srdci oznamuji, že nás včera (v úterý), krátce před půlnocí, po těžké a dlouhé nemoci, opustil můj milovaný manžel Karel Gott. Odešel doma, v tichém spánku, v kruhu své rodiny,“ sdělila Gottová.
Gott za dlouhá léta posbíral 42 Slavíků, titul národního umělce, Zlatou jehlu Polydoru, dva Zlaté klíče festivalu Intervize, zlatou a bronzovou Bratislavskou lyru, Stříbrného a Bronzového lva rádia Luxembourg, Zlatou harfu ve Stuttgartu, Trophée nationale na přehlídce MIDEM v Cannes, cenu Třešňové květiny na festivalu v Tokiu a množství zlatých a platinových desek.

Vincent Willem van Gogh

Vincent Willem van Gogh se narodil ve vesnici Groot Zundert 30. března roku 1853. Pocházel z protestantské vlivné rodiny a jeho rodiče, otec Theodorus van Gogh, místní pastor a matka Anna Kornelie Carbentová, se velmi usilovně starali o malého Vincenta, který se narodil, jako jedno z šesti jejich dětí. Jedná se o jednu z největších osobností světového výtvarného umění, která je dnes pravděpodobně nejznámější postavou nizozemské historie. Fauvista, expresionista, génius – Vincent van Gogh byl jedním z nejslavnějších a nejvlivnějších umělců všech dob. Během svého života se však nedočkal žádného většího uznání. Po sebevraždě zastřelením 27. července 1890 jeho popularita vzrostla. Van Goghova díla se dnes prodávají v řádech desítek milionů dolarů.


Vincent Willem van Gogh

Ačkoliv Vincent van Gogh během svého života vytvořil v relativně malém časovém intervalu deseti let zhruba 900 maleb a 1100 kreseb. S malováním začal už v době, kdy pracoval jako horník. Nejdříve trénoval pouze skici uhlem, poté se na rady svého bratra Thea rozhodl, že se bude malování věnovat intenzivněji, a dkonce se zapsal i na kurz. Následně našel vlastní styl, který ho vynesl ke hvězdám, bohužel až po smrti; za svůj předčasně skočnený život prodal jen jediný výtvor, jmenoval se The Red Vineyard a udal ho v Belgii za 400 franků 7 měsíců před svou smrtí. Posmrtně však jeho sláva stoupala závratnou rychlostí; zejména po výstavě v Paříži 17. března 1901, tedy 11 let po jeho smrti.

Některé z Goghových maleb zaujímají vysokou pozici v seznamu nejdražších maleb na světě. 30. března 1987 byl prodán Goghenův obraz Kosatce za tehdy rekordních 53,9 milionu dolarů a 15. května 1990 zlomil jeho Portrét doktora Gacheta další rekord, když se ho podařilo prodat za 82,5 milionu dolarů.

Portrét doktora Gacheta

Slunečnice

Obrazů Slunečnic Gogh namaloval celou řadu. První sérii v roce 1887, v níž zachytil položené květy slunečnic. V druhé sérii z roku 1888 z Arles maloval již Slunečnice ve váze. Tato série byla spojena s Paulem Gauguinem, neboť byly součástí výzdoby jeho hostinského pokoje v Arles. První dvě varianty obrazu byly tmavé a teprve ta třetí a čtvrtá dostaly typickou žlutou barvu (jednou s modrozeleným a podruhé se žlutým pozadím). Aby toho nebylo málo namaloval Gogh v roce 1889 další verze, či spíše kopie Slunečnic z druhé série. Pro Gogha žlutá barva slunečnic představovala štěstí a optimismus a považoval jejich malbu za velkou výzvu („Ne každý v sobě najde takový žár, aby roztavil toto zlato a tóny těchto květin. Vyžaduje to energii a soustředění celé bytosti“). Tento obraz je třetí verzí z druhé série.

 

Kosatce

Kosatce je jedna z mnoha maleb Vincenta van Gogha, na stejné téma. Gogh ho namaloval, zatímco pobýval v Saint Paul-de-Mausole v Saint-Rémy-de-Provence ve Francii. Oproti ostatním dílům z tohoto období, Kosatce postrádají napětí typické pro jeho pozdní tvorbu. Gogh tento obraz nazval „hromosvod pro moji nemoc“, protože věřil, že když bude pokračovat v tvorbě, zarazí tak další rozvoj šílenství své duše.

 

Žlutý dům

Na obraze s alternativním názvem Ulice, jak ho van Gogh později s oblibou nazýval, je ztvárněn dům na Lamartinském náměstí, ve kterém si malíř v květnu 1888 pronajal 4 pokoje. Obýval pravé křídlo domu – pokoj v prvním patře na pravé straně s oběma otevřenými okenicemi obýval po dobu devíti týdnů malíř Paul Gauguin, v pokoji s vedlejším oknem se nacházela van Goghova ložnice. V levém křídle domu sídlil obchod s potravinami. Dům byl v průběhu let několikrát přestavován, roku 1944 byl silně poničen během bombardování a později byl kompletně zbourán a už nebyl znovu vystavěn.

 

Hvězdná noc nad Rhônou 

Od svého příjezdu do Arles v únoru 1888 byl van Gogh fascinován noční oblohou, nad jejímž ztvárněním dlouhou dobu přemýšlel. V jednom ze svých dopisů své sestře napsal: „Často mi připadá, že noc más snad ještě bohatší barvy než den“. V září 1888 se konečně pustil do práce nad opěvovaným tématem. Na obraze Hvězdná noc nad Rýnem zachytil barvy přesně tak, jak k němu promlouvaly a zvěčnil tak odrazy plynových lamp na vodě i milenecký pár v popředí. O pár měsíců později, když byla potvrzena jeho mentální porucha, namaloval jeden ze svých nejznámějších obrazů na stejné téma, Hvězdná noc, kde se jeho křehká psychika plně projevila.

 

Rybářské čluny u Saintes-Maries

Rybářské lodě v Saint-Maries jsou zachycením pohybu energie vody, tak jak si ji představoval van Gogh. Svou speciální technikou ovlivněnou japonským tiskem, přináší do obrazu život. Vzniklo i několik perokreseb stejného tématu.

 

Ložnice v Arles

Název Goghova Ložnice v Arles se pojí se třemi velmi podobnými obrazy z let 1888-1889. Všechny tři obrazy představují Goghovu ložnici v domě na náměstí Lamartine v Arles ve Francii. Celý dům i s nejbližším okolím, malíř ztvárnil na obraze Žlutý dům. V dopise svému bratru Theovi van Gogh vysvětluje, že nápad na obraz vznikl v jeho hlavě díky nemoci, kvůli které musel po několik dnů zůstat doma. V dopise dokonce přikládá náčrt toho, jak bude kompozice vypadat, a v textu detailně popisuje, jaké barvy využije.

 

 

Mnoho lidí se posléze domnívalo, že van Goghovým posledním obrazem před sebevraždou bylo Pšeničné pole s vránami (zřejmě kvůli výrazně turbulentnímu stylu). Ve skutečnosti však van Goghovým posledním dílem byla Zahrada u Daubigny. 27. července 1890 se ve věku 37 let postřelil do břicha. Aniž by si uvědomil, že je smrtelně raněn, vrátil se do hostince Ravoux, kde dva dny nato zemřel před zraky svého bratra Thea. Jeho poslední slova zněla: „La tristesse durera toujours.“ („Smutek potrvá navždy.“) Byl pochován na hřbitově v Auvers-sur-Oise. Theo – neschopen smířit se s bratrovou smrtí – zemřel o šest měsíců později a na žádost jeho ženy byl pochován vedle Vincenta.

 

 

AUTOR:   zpracovala Alexandra Hejlová

 

Edgar Degas – Impresionismus

Edgar Degas, rodným jménem Hilaire Germain Edgar de Gas, se narodil 19. července 1834 v Paříži. Byl francouzský malíř, který byl považován za impresionistu, za něhož se ale sám nikdy nepovažoval, i když byl jedním z hlavních iniciátorů impresionistických výstav, kterým bychom také uzavřeli naši malou sérii impresionistů.

Edgar Degas

Edgar Degas stál mimo impresionistické hnutí a zdráhal se pojem „impresionismus“ vůbec přijmout. Byl zaujatý postavou v pohybu. Proto také, kromě baletek, zobrazoval i koňské dostihy. Aby mohl lépe kreslit postavy s jejich stíny a liniemi, nepoužíval Degas techniky impresionistů. Více než polovina jeho pastelů a olejomaleb zachycuje baletky, které vystupovaly mezi jednotlivými dějstvími v pařížské Opeře. Od sedmdesátých let 19. století kreslil a maloval baletky na jevišti, při zkouškách, v šatnách i ve chvílích odpočinku.

Čtyří baletky na scéně

Degasovo dílo je už svou tematikou, ale i provedením příliš jedinečné na to, aby nalezlo mnoho následníků. To platí i pro Čechy. V roce 1902 uspořádal Spolek výtvarných umělců Mánes pro české malířství zásadní výstavu s názvem Moderní francouzské umění. Spolu s dalšími impresionisty zde vystavoval i Degas. Z českých malířů měl k Degasovi nejblíže zřejmě Miloš Jiránek. Publikoval o něm v časopisu Volné směry a vystopovat Degasův vliv lze i na jeho obrazech. Z Degasovy tvorby vycházel v určité fázi svého vývoje i fotograf Karel Ludwig.

 

Žena s chryzantémami

1865

Žena s chryzantémami z roku 1865 je model, paní Paula Valpinçonová, zcela zatlačena na pravou stranu zobrazovaného prostoru vázou s obrovskou kyticí chryzantém.

 

Baletky

1884-1885

Obrazem Baletky se Degas navrací k již okusenému ovoci ve své tvorbě – odpočívajícím baletkám. Současně se navrací ke stylu malování, při kterém potlačuje detaily, vymazává rysy v obličeji i na těle a obdarovává postavy anonymitou. Přestože stále pracuje se svým starým stylem, Baletky jsou inovativní svou velikostí i kompozicí a bez pochyby patří do období označovaného jako Degasovo klasické období. To bylo odpovědí na volání mnohých kritiků, kteří protestovali proti množství používaných barev nebo liniím, které neodpovídaly soudobým malířským ideálům. Baletky jsou tak určitým manifestem. Toto dílo je předzvěstí působivé řady obraů baletek, které Degas vypracoval mezi 1890 a 1900.

 

Skupina tanečnic

Degas byl zaníceným pozorovatelem lidí, zejména žen, které jsou snad nejčastějším námětem jeho obrazů. Ve studiích modistek, tanečnic, žehlířek a pradlen usiloval o naprostou objektivitu. Své modely znázorňoval v přirozených pozicích, podobně jak by je zachytil fotografický objektiv. To ho později přivedlo k vlastnímu fotografování. Pečlivé studium japonských dřevořezů ho přivedlo k experimentování s nezvyklými úhly pohledu na předměty obrazů a neobvyklou kompozicí. Patrné to je např. na pozdním obraze Skupina tanečnic, v níž jsou všechny dívky nakupené v jednom rohu místnosti.

 

Orchestr v opeře

 

 

U modistky

 

Zcela nevidomý a částečně hluchý Edgar Degas 27. září 1917 v Paříži zemřel. Je pochován v rodinné hrobce na pařížském hřbitově Montmartre.

 

AUTOR:   zpracovala Alexandra Hejlová

 

Anička Slováčková v létě nezahálí: Natáčela s exMužem roku Matyášem Hložkem a přejmenovala kapelu!

Zpěvačka Anička Slováčková letos v létě rozhodně nezahálí. Dala si sice pár dní relax, ale jinak je v pořádném zápřahu. Právě dotočila nový klip a věnuje se i dalším činnostem – v divadle či v televizi. Teď představila nový název kapely a brzo odprezentuje i nový klip.

„Klip, který jsme natočili, se jmenuje LEO, a je to celé směřované na takového „random“ kluka, který se nechová úplně hezky k holkám, a my mu to tu dáme pěkně sežrat…Hraje ho předloňský Muž roku Matyáš Hložek. Spolupráce s ním byla skvělá, je to pohodář,“ prozradila s úsměvem Anna Julie Slováčková.

Premiéra klipu je plánována na polovinu září… „Věřím, že se tohle naše dílo bude fanouškům a divákům vůbec líbit. Kromě toho připravuji s kapelou další singl, ten vyjde do konce roku. Na tom spolupracuji s Patricií Fuxovou, která má kapelu Vesna. Je to velmi šikovná skladatelka, hudebnice, textařka a má za sebou opravdu hodně zajímavých projektů,“ prozradila Anička.

Se svou kapelou vystupuje jak v Praze, jako například tento týden na náplavce, kde byl hostem její kolega, zpěvák Petr Kutheil, tak i po celé republice. Nyní připravují další vystoupení. Stěžejní a samostatný koncert pak tuto formaci čeká 12. prosince v Divadle Semafor.

Kapela má nový název AURA. Původně se jmenovala The Primes, ale protože někteří název komolili a texty jsou přeci jen v češtině, tak se muzikanti společně s Aničkou Slováčkovou shodli na změně jména.

Kromě natáčení singlů a klipu, se zpěvačka věnuje stále roli sestřičky v úspěšném nováckém seriálu Ordinace v růžové zahradě.

„Můžu prozradit, že se tam ta moje postava pěkně rozjíždí a diváci budou hodně překvapení, co všechno mě tam bude čekat… Bude to hodně zajímavé. Co se týče divadla, tak hraju v muzikálu Krysař, v muzikálu Královna Kapeska, který se přesouvá z Hybernie do Karlínského divadla a hraju i v Divadle Semafor,“ podotkla k výčtu svých divadelních rolí mladá sexy zpěvačka a herečka.

S dovolenou to letos v létě prý nějak zvláště „nepřeháněla“. Nebyl totiž čas. S kamarády sice vyrazila na pár dní do romantické Barcelony, ale jinak se v podstatě ze studia, ať už hudebního nebo televizního, nehnula…

„Do toho ještě znovu s Milanem Peroutkou chystáme Film music tour, takže jsem hodně cestovala a cestuji stále. Rozhodně se nenudím a jsem ráda za ten frmol, protože opravdu dělám to, co mě baví…“

AUTOR:   zpracovala Alexandra Hejlová

FOTO:   Jaroslav Hauer

Pierre Auguste Renoir – Impresionismus

Pierre Auguste Renoir, jeden z největších francouzských impresionistů se narodil 25. února 1841 v Limoges.

 Pierre Auguste Renoir

Otec Renoira byl krejčí, jehož plat nemohl uživit celou rodinu, musel se už jako malý kluk poohlížet po práci. Ve třinácti letech začal pracovat jako malíř porcelánu v jedné pařížské továrně. Už zde byl rozeznán jeho talent. Brzy ho vybrali, aby maloval na porcelán vlastní motivy, ale v té době se začal porcelán malovat mechanicky a tak si musel hledat práci jinde. Stal se malířem nástěnných dekorací, vějířů a závěsů. V roce 1862 si konečně mohl dovolit začít studovat na umělecké škole École des Beaux-Arts v Paříži. Během studií často navštěvoval Louvre a tak se seznámil s dílem Antoina Watteaua, Nicolase Lancreta a Francoise Bouchera. Zde také zkoušel malovat stylem Petera Paula Rubense. V dílně učitele Charlese Gleyra poznal přátele, kteří měli podobné umělecké ideje(Alfréda Sisleyho, Frederica Bazilla a Claudea Moneta). Po uzavření ateliéru se tito přátelé spolu vydali do Chailly, kde spolu začali malovat v přírodě. Ovlivněn mnoha umělci a jejich styly, namaloval v roce 1864 obraz Esmeralda, který byl inspirovaný Zvoníkem u Matky Boží Viktora Huga. Ve stejném roce poprvé vystavoval své obrazy na salonu, leč uznání se nedostavilo.

Maloval skromně, s pokorou studoval díla jiných malířů. Jeho malby jsou přitom spontánní s volnými, jemnými tahy štětce. Courbet jej inspiroval k zobrazovaní každodenních výjevů běžných lidí, Corot Renoira ovlivnil svou láskou k přírodě a používáním jemných tónů. Nejvíce Renoira ovlivnil Manet, známý svou barvitostí, malou prostorovou hloubkou a širokými tahy štětce. Renoirovy obrazy jsou bezprostřední, zachycují optimistickou atmosféru pařížských ulic a kaváren. Akty jsou proslulé čistotou, jemností, hrou světla na lidském těle.

Na bulváru

Obraz vznikl roku 1875. Možná Renoirův nejznámější pohled na Paříž je právě toto klasické vyobrazení její nejmodernější a nejnovější části v 70. letech 19. století. Obraz Na bulváru je plný barevných skvrn a jasných barev, kterou jsou tolik typické pro impresionismus. Moderní život ve městě je představen pomocí viditelných tahů štětce, což umožňuje pozorovateli vnímat tento svět, jakoby ho právě míjel. To je ta pověstná magie Renoirovy Paříže. Moderní avšak historií protkané město uchvacuje, přestože je představeno velmi subjektivně a zapomocí prchavého dojmu.

 

Houpačka

Toto dílo vzniklo roku 1876. Ve stejnou dobu jako vznikl obraz Moulin de la Galette namaloval Renoir neméně slavnou Houpačku. Obraz vznikl na zahradě ateliéru. Obrazy vznikaly současně, takže mají i několik společných rysů (rozmazanost, světelné efekty). Z obrazu sálají šťastné a bezstarostné chvíle – mladík se dvoří dívce (s trochu zvednutou spodničkou), které stála modelem Renoirova oblíbená modelka Jeanne. Vše sleduje zaujatá a zvědavá holčička a přítel páru. Svislou kompozici obrazu umocňuje houpačka a strom, jehož profil odpovídá postavě dívky.

 

Moulin de la Galette

Obraz  Moulin de la Galette je symbolem francouzského impresionismu. Vznikl v roce 1876 v ateliéru na Montmartru, kde se často konaly letní slavnosti pod širým nebem (a pařížští umělci na nich samozřejmě nemohli chybět). Kritici tomuto obrazu vytýkali neuspořádanost kompozice, nepřirozenost záběru (na obraze chybí nebe). Postavy jsou v párech či ve skupinkách, při tanci nebo družné zábavě. Najdeme na něm i rytmus hudby ve střídání černých a žlutých klobouků a světlých a tmavých šatů. Celek je neuvěřitelně živý, veselý a nádherně barevný.

 

Snídaně veslařů

Snídaně veslařů (1881) zachycuje Renoirovy  přátele při družné zábavě v restauraci Maison Fournaise poblíž Seiny v Chatou. Muž s kloboukem v popředí je malíř Gustave Caillebotte (mecenáš a příznivec impresionistů ). Dáma v popředí s psíkem je Aline Charigot (Renoirova budoucí žena). Charles Ephrussi, bohatý historik umění-amatér, sběratel umění a editor uměleckého časopisu je muž s vysokým kloboukem v pozadí. Ve středu kompozice popijí ze sklenice herečka Ellen Andrée. V pravém horním rohu obrazu flirtují s Jeanne Samary Renoirovi přátelé Eugene Pierre Lestringez a Paul Lhote. Vzadní části obrazu je dcera majitele Louise-Alphonsine Fournaise (opřená o zábradlí) a její bratr Alphonse Fournaise, Jr. (muž vzadu otočený doleva). V popředí obrazu vidíme Angele Legault (žena s kloboučkem) a novináře Adriena Maggiolo (skloněný nad stolem). Stůl vytváří diagonální kompozici rozdělující obraz na dvě části (jedna je plná postav, druhá víceméně prázdná). Renoir do obrazu vpustil hodně světla – výsledek je kontrastní, barevný a plný života.

 

Tanec na venkově

Mezi ceněné patří i série tří obrazů (1883) Tanec na venkově, Tanec v Bougivalu a Tanec ve městě (mistrně namalovaný pohyb a atmosféra tance). Série tanečních obrazů vyniká spontánností, zážitkem hudby, která je na obraz téměř slyšet. V zápalu tance muži spadl klobouk. Muž vnímá vůni vlasů své taneční partnerky. Kompozice obrazu je svěží (viz šaty ženy, neuklizený stůl) a nenucená. V pozadí jsou nenápadné tváře dalších účastníků bálu. V době, kdy Renoir tento obraz maloval, začal číst knihy o malbě ze 14. století, které kladly důraz na detaily, prokreslení a kontury. Na tomto obraze je tento vliv již patrný. Renoirovo pojetí malby začal doprovázet i na dalších dílech (jeho tzv. ingresovské období).

Tanec v Bougivalu

 

Tanec ve městě

 

V pozdější fázi života se tedy věnoval sochařství, ale kvůli své nemoci své návrhy nikdy osobně nerealizoval. Jedinou sochu vytvořil vlastnoručně a to bustu svého nejmladšího syna (1908).

Na sklonku svého života v roce 1919 navštívil  Louvre, aby spatřil svá díla viset vedle starých mistrů. Zemřel 3. prosince 1919 ve vesničce Cagnes-sur-Mer. Je pochován na hřbitově v Essoyes, v departementu Aube.

 

AUTOR:   zpracovala Alexandra Hejlová

Claude Monet – Impresionismus

Claude  Monet se narodil roku 1840 v Paříži, po pěti letech se jeho rodina odstěhovala do Normandie, Le Havru. Jeho prvním malířským učitelem byl Eugène Boudin, se kterým se setkal roku 1856. Boudin ho uvedl do tajů olejomalby  a práce v plenéru. 

Monet je pravý otec impresionismu. Především vycházel z Manetova stylu. Jeho obrazy jsou plné zářivých barev a odrazů – naplněné světlem. Svá plátna pokrýval bezpočtem jednotlivých tahů štětce. Barvy se čistě blyští z obrazu a vytvářejí dojem neklidu a životnosti krajiny.

Zahrada v Montgeronu

Kout zahrady v Montgeron je typickou ukázkou impresionistické techniky malby. Obraz vznikl v roce 1876, kdy v okolí tohoto městečka Monet strávil léto. Obraz namaloval jako jeden ze čtyř obrazů pro zámek Rottenburgu finančníka Ernesta Hoschedého (jednoho z mecenášů impresionistů).

 

Imprese, východ slunce

 

Původně se měl jmenovat Moře.  Monet se snažil zaznamenat smyslové zážitky – vyslovit dojem a náladu. Na obraze je moře a nad ním východ slunce, které se odráží na vodní hladině. V pozadí jsou vidět stěžně velkých lodí. Loďka v popředí je vytvořena jen několika málo tahy štětcem. Jeden kritik  kdysi řekl, že Monet tímto znázorňuje jen jakési „Imprese“ (dojmy) a nazval tyto malíře impresionisty, oni to přijali.

 

Bílé lekníny

Během dlouhého období depresí po úmrtí své ženy napadla Moneta myšlenka realizovat sérii obrazů s lekníny. Inspirací mu byla jeho zahrada v Giverny. Reálně se celý projekt uskutečnil až po dopisu jeho obdivovatelky, která chtěl vytvořit dekorace pro kruhovou místnost. Monet pracoval tajně, použil plátno obřích rozměrů. Motivy řešil až abstraktním způsobem: světlo, voda, rostliny, vše se rozpouští v harmonii barev a odrazů. Obrazy často budí dojem, že malíř pracoval ponořen ve vodě (Monet využil zkušeností ze svého plovoucího ateliéru na Seině).

 

Stezka v Monetově zahradě

Monet namaloval tento obraz v roce 1902, kdy už dokončil svoji mistrovskou sérii leknínů a pokračoval v malování motivů ze své zahrady v Giverny. Na těchto obrazech rozvinul impresionistickou myšlenku k dokonalosti. Dojem z obrazu umocňují živé a syté barvy, detaily tvoří jediný celek až při pohledu z větší vzdálenosti. Na obraz také nenajdete černou barvu a jiné odstíny šedé. Mimochodem, cestu ke dveřím svého domu Monet maloval několikrát, dokonce nechal pro úpravu kompozice prořezat a vykácet stínící smrky a na jejich místo vysázel fuchsie, jiřiny a jiné květiny, které po celé léto kvetly.

 

Monetovy obrazy měly stále větší úspěch. Upravil si svou zahradu v Giverny  tak, aby vypadala jako živý obraz. V roce 1922 po první světové válce byl již Monet úplně slepý a věnoval státu sérii Leknínů. V roce 1923 podstoupil oční operaci a znovu pracoval až do své smrti roku 1926.

 

 

AUTOR:   zpracovala Alexandra Hejlová