Herečka Miriam Kantorková: Vánoce jsou svátky osobního štěstí!

Herečka Miriam Kantorková už překročila osmdesátku, přesto je neustále plná elánu a těší se na nadcházející svátky. Hvězda filmů Romance pro křídlovku, Kladivo na čarodějnice, anebo seriálů Život na zámku a Ordinace v růžové zahradě prozradila, jak je bude trávit a jaká je její specialita.

Co pro vás znamenají Vánoce?

„Jak se říká – Vánoce jsou svátky pokoje, míru a osobního štěstí. Vzhledem k tomu, že už jsem starší občan tohoto světa, tak se samozřejmě snažím dodržovat tradice, jak jsme to vždycky v rodině dělávali. Den před Štědrým dnem jsme babička, maminka, a pak já chystaly sulc. Báječný masový sulc, který byl vždycky jako předkrm na štědrovečerní večeři. Ale už den předtím na něj chodili naši přátelé. A tuto tradici jsem převzala.“

Z filmu Školní výlet

Co nesmí chybět na vaší štědrovečerní tabuli?

„Samozřejmě smažený kapr, bramborový salát a ten náš sulc! Z vepřových nožiček, kůžiček a masíčka. Pak se otevře nějaké to šampáníčko a teprve potom, až později večer, jdeme ke stromečku a v osm nebo v devět večer si rozdáváme dárečky. Protože mám ale malá vnoučata, poslední dobou děláme štědrovečerní večeři trochu dřív.“

A následující den?

„Na Hod Boží se u nás vždycky dělala husa s knedlíkem a zelím, na Štěpána krůta. Všechno dodržuju dodnes.“

Máte Vánoce spojené i s duchovními hodnotami?

„No samozřejmě! Byli jsme křtění, jsme evangelíci. O Vánocích chodím do kostela, i když během roku na to nemám tolik času. Ale duchovno, to člověk především musí mít v sobě. Evangelická církev nemá svaté. Proto svátky nepěstujeme, jenom narozeniny. Ty tradičně slavíme, scházíme se, máme lepší oběd a večeři. Užíváme si narozenin, ale svátků tolik ne. Co se Vánoc týká, tam ale zachovávám tradici.“

Co ještě na Štědrý den dodržujete?

„Postíme se. Snídáme, ale oběd neděláme. A pak přijde až večeře. Sulc, rybí polévka, kapr se salátem, a pak většinou máme jablkový štrúdl. Otevřeme si lahvinku vínečka. To je naše tradice.“

Jaký nejoriginálnější dárek jste kdy dostala?

„Už si nevzpomenu. Protože to byly vždycky jenom praktické dárky! (směje se) Trička, svetry, boty, podkolenky… Nechyběla knížka. To, co běžně se dává. Teď už ale člověk na stará kolena nic nepotřebuje.“

Máte nějaké vánoční přání?

„Bude to znít jako klišé, ale já bych chtěla, aby byl klid a pohoda nejen mezi sourozenci a v rodině, ale aby z nás, dobrých lidí, nevyprchávala určitá spokojenost, ale naopak aby se vše daleko víc zhmotňovala. Bylo by krásné, kdybychom se měli všichni rádi, respektovali se, nebyla zášť a závist. Aby byla pohoda a lidi se měli rádi. Když to bude fungovat v rodinách, tak potom i mezi dalšími lidmi. Zesílí se pocit sounáležitosti. To bych si přála.“

Ondřej Spýťa Syrový

Jak tráví advent zpěvačka Petra Černocká?

Jak tráví advent zpěvačka Petra Černocká a jaké vzpomínky z dětství v ní zanechal?

Petro, co se Vám vybaví, když se řekne advent?

Adventní věnec se svíčkami, který je třeba pořídit včas. Pro mě je to čas, kdy s každou rozsvícenou svíčkou přemýšlím na ty, které jsem měla ráda, a už tu se mnou nejsou.

Dodržujete tradici zapalování svíčky na adventní neděli?

Právě, že ano. Na tu první nezapomenu, ale pak už mi to komplikuje velký frmol ohledně prosincových koncertů. Když se vrátím z vystoupení až někdy po půlnoci, tak i zapomenu. Vynahradím si to hned další den.

Advent je spojený i s mikulášskou nadílkou. Máte nějaké vzpomínky z dětství?

Vybavuje se mi náš soused, který vypomáhal tatínkovi, který ho vždy přemluvil, aby si zahrál na Mikuláše. Měla jsem ale staršího bratra, který mě, možná předčasně ozřejmil, jak to s tím Mikulášem, který k nám chodí, je doopravdy.

Potrpíte si na adventní výzdobu?

Obávám se, že to je jediné, co dodržuju opravdu pečlivě, protože mě to baví. Především vchodové dveře do domu zdobím velmi kreativně.

Jak to máte s pečením vánočního cukroví?

V tomto oboru, oproti některým mým kamarádkám, neznamenám nic. Naštěstí moje hodná sousedka, která dokáže napéct hned několik druhů pečiva, se nade mnou každý rok smiluje a věnuje mi pěknou krabičku, která obsahuje pár kousků od každého druhu. Já pak peču jen rohlíčky. Ty umím bezchybně.

Omezujete v tento čas i své pracovní aktivity?

Jak už jsem řekla, od Mikulášeč, kdy hraju především pro děti, poptávají mé hudební služby i firmy, které mají předvánoční setkání. Často rozsvěcuji se starostkami a starosty i stromečky na náměstích našich měst a městeček.

Jak ve Vaší domácnosti probíhají přípravy na Vánoce?

Především jdou koberce do čistírny, a úklid provádím v tento čas opravdu hloubkový. Někdy si pozvu i pomocnici. Ona luxuje a já třeba zdobím, nebo se vrhnu na dlouho neuklízené šuplíky a skříně. Tolik k  těm banálním pracem. Pak začínám přemýšlet i o nějakých dárcích, které mi ještě chybí pro mé blízké. Pak se vrhnu i do nějakých obchodů a hledám něco čím bych potěšila.

Bez čeho si advent nedokážete představit?

Nic takového mě zrovna nenapadá, snad jen ta pečlivá příprava hezké domácnosti, kde budeme slavit svátky. No a pak snad aby i v ledničce nechybělo nic, co by nám mohlo udělat radost během společných chvil, třeba u televize. Já vím, že jsem staromódní. Prostě kopíruji všechny ty přípravy, které pečlivě dělala moje maminka, když jsem ještě byla malá  holka.

Ondřej Spýťa Syrový

Legendární hlasatelka Marie Tomsová: Vánoce jsou pro mne povznášejícími svátky klidu, odpočinku, pohody a sounáležitosti.

Co znamenají Vánoce pro legendární televizní hlasatelku Marii Tomsovou a jak je tento rok bude slavit? Dočtete se v našem rozhovoru, který přinášíme na první adventní neděli.

Co se Vám vybaví, když se řeknou Vánoce? 

Moje dětství a dětství mých dětí. Rozsvícený stromeček, těšení se na dárky, nedočkavost, jestli nějaké a jaké budou, prskavky, svíčky, tajemná a  kouzelná atmosféra, k níž patří sníh za okny…a verše Fráni Šrámka, které mám spojeny se svými štědrovečerními službami jako hlasatelka ČS televize:
„Po sněhu půjdu čistém, bílém, hru v srdci zvonkovou,

Vánoční země je mým cílem..

Až hvězdy vyplovou, tu budu blízko již

a budu ještě blíž, až noční půjdu tmou.“

Jak oslavíte letošní Vánoce?

V kruhu rodinném, nejdřív v Praze, pak u sestry a maminky v Pardubicích.

Marie Tomsová s Jindřichem Krausem na křtu nové knihy Jiřího Štědroně

Mají pro Vás Vánoce duchovní význam?

Nejsem věřící v tom religiózním smyslu, ale symboliku Vánoc ctím. Není to pro mě svátek konzumu, jídla a věcí. Jsou pro mne opravdu povznášejícími svátky klidu, odpočinku, pohody a sounáležitosti.

Dodržujete i nějaké vánoční obyčeje?

Když byly děti menší, naděloval jim samozřejmě Ježíšek, kreslily a později psaly přáníčka. Jeden Štědrý den kluci (16 měsíců od sebe) strašně zlobili, „vyhrožovala“jsem jim, že Ježíšek jim  nic nepřinese, a oni opravdu pod stromečkem nic neměli! Slzičky, (cítili jsme se strašně), sliby, Ježíšek znovu zazvonil, a na balkoně bylo to, co si přáli. Šťastní, nadšení, vyběhli na balkon.“Děkujeme Ježíšku !“A ten  starší (tenkrát asi pětiletý) zvolal: „Ale tak hodný jsme zase nebyli!“ Manžel s malými dětmi chodil pouštět kapra do Vltavy, než nám došlo, že to pro něj není to nejlepší.

Lili jsme olovo, pouštěli malé svíčky v ořechových skořápkách ve vaně, v poledne se téměř postíme kvůli zlatému  prasátku, rozkrajujeme jablíčka, hrajeme a zpíváme koledy…..

Jak to máte s nakupováním dárků? Také prožíváte takový předvánoční maraton? 

Pokud možno se mu bráním, dárky kupuju průběžně, když mi něco padne do oka.

Marie Tomsová s výtvarnicí Alexandrou Hejlovou a skupinou Maxíci

Co by podle Vás nemělo chybět na štědrovečerní večeři?

Ryba a rybí polévka.Tu umím skvěle. Pro manžela bramborový salát, sám ho dělá, já se přemůžu k jeho jídlu, jsem jedna z mála v Česku, komu nechutná.

Máte nějaké vánoční přání? 

Zdraví a štěstí pro mé nejbližší.

Co byste popřála našim čtenářům?

Totéž!!! A pevné nervy.

Ondřej Spýťa Syrový

VÁNOCE

Proč slavíme Vánoce?

Slovo Vánoce pochází z němčiny. Jeho původní název byl „svatá noc“ a německé slovo Weihnachten si naši předkové jednoduše počeštili. Ovšem kořeny dnešních Vánoc je třeba hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu a slavily se nejen v Evropě, ale také v Asii, u amerických Indiánů i jinde. Ve starém Římě se nakonec oslavy ustálily na 25. prosinec a toto datum zvolil v roce 274 císař Aurelián jako den natalis solis invicti – Zrození nepřemožitelného Slunce. První zmínku o dni narození Ježíšova najdeme u Jana Zlatoústého (374 – 407), jež ho ale datuje na 20. prosinec. V Římě se Vánoce poprvé slavily roku 365. Ač je Ježíš historickou postavou, přesné datum jeho narození neznáme. Nicméně Ježíšovo narození, čili příchod Božího Syna na svět, se začalo slavit v první čtvrtině 4. století. Na křesťanském východě se slavilo 6. ledna podle data Narození Božského eonu – pohanského svátku v Alexandrii. V Římě se slavilo 25. prosince, což bylo datum starého pohanského svátku Narození věčného slunce. Oba svátky se pak spojily – 25. prosince se slavilo Ježíšovo vtělení a 6. ledna jeho zjevení se lidem. Později se 6. ledna začali uctívat tři králové, a to podle tří královských darů, kteří mágové Ježíšovi přinesli.

Vánoční symboly

 

Betlém

 

I když první Betlém měl Svatý František z Assisi v italské Umbrii už v roce 1223, k jejich rozšíření v našich zemích došlo až v polovině 16. století, kdy se členové Tovaryšstva Ježíšova snažili o rekatolizaci českého lidu. Aby je přilákali do kostela, instalovali k jeslím figury v životní velikosti a různě je aranžovali podle průběhu legendy o narození Ježíše Krista. První takový Betlém byl postaven roku 1562 v Praze a posléze tento zvyk převzala další česká města. Během následujícího století se Betlémy rozšířily takřka do všech domácností, ač je svého času císař Josef II. spolu s vánočními hrami zakázal. Betlémů se chopila lidová tvořivost a mívaly tisíce podob. Zhotovovaly se ze dřeva, papíru, těsta, vosku, sádry, z hlíny, kukuřičného šustí a často to bývala skutečná umělecká díla.

Vánoční stromeček

 

Základ položili pohané starověku, kteří spojovali kult Sluncetak zvaný Bálův, s kultem matky, Astarty nebo Ašery, a s rituálním kultem stále zelených stromů – evergreenů. V době oslav „svatých nocí“ zasvěcených slunečnímu božství pořádali veselice u stále zelených stromů. Na ně věšeli ozdoby, ovoce, pamlsky a světla.  Podle legendy byl irský opat Kolumbán z Luxeuilu a Bobba v 6. století vyslán do Burgundska, aby zdejšímu pohanskému obyvatelstvu přiblížil svátek narození Krista. Tak 24. prosince zapálil pochodně do tvaru kříže na jejich starobylém jehličnanu, který uctívali o zimním slunovratu, a zář ohně přilákala zástupy lidí, jimž pak Kolumbán vyprávěl o narození Ježíška v městě Betlémě.  Pak se ozdobené stromky objevily v 16. století v Německu. Písemný důkaz o nich najdeme v kronice Brém z roku 1570. Právě tam cechovní spolek poprvé ozdobil jedli a pozval děti řemeslníků ke společné oslavě svátků. Od poloviny 17. století se stromky zdobily v protestantských rodinách, posléze v katolických. O jejich rozšíření se zasloužila německo-francouzská válka (1870-1871), kdy si němečtí vojáci zdobili stromky na válečném poli a Francouzům se to zalíbilo.  V Praze poprvé vystrojil vánoční stromek ve své vile jako překvapení pro hosty v roce 1812 režisér Stavovského divadla Jan K. Liebich. Po 1. světové válce se ujal zvyk stavět rozsvícené vánoční stromky také na veřejných prostranstvích, poprvé to udělala v roce 1925 Plzeň.

Jmelí

 

Jmelí roste v korunách opadavých listnatých stromů, některé odrůdy i na jehličnanech, a jeho plody – bílé bobule – dozrávají v prosinci právě kolem Vánoc. Lidem připadalo odjakživa tajemné a připisovali mu kouzelné účinky. A tak ho věšeli do vánočně vyzdobených domovů, aby je ochraňovalo před ohněm, uhranutí, bleskem, zlými duchy a také aby přinášelo štěstí. Čím více bílých bobulek je na větvičce, tím větší štěstí člověk může v novém roce očekávat. Vánočním symbolem se stalo v Anglii, odkud se tento zvyk rozšířil do celé Evropy.  Podle legendy bylo jmelí stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška a po 33 letech jej Římané porazili, aby z něj pro něho zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl do malých keříků a přeměnil se v rostlinu zahrnující lidi kolem sebe dobrem. A stejně jako věřící jsou živi z Kristova těla, tak i jmelí žije ze živin jiných stromů.  Ve středověku se jmelí používalo jako významná léčivá rostlina a dnešní věda jeho léčivé účinky potvrdila. Obsahuje látky snižující krevní tlak a podporující rozšiřování cév, a proto se používá k výrobě léčiv proti arterioskleróze.

 

 

Adventní věnec

 

Adventní věnec vyjadřuje touhu člověka po světle, jehož je díky narůstající tmě v období před zimním slunovratem málo. Advent z latinského – advenire  – přicházet – je oslavou narození Ježíše. Jelikož blížící se Vánoce přinášejí stále více světla– Slunce narůstá, každou neděli se zapaluje o svíci více. V křesťanství plamen svíček symbolizuje Krista jako světlo ozařující plamenem lásky každého člověka. Živý věnec pak znamená věčný život přislíbený věřícím od Ježíše Krista a kruh jednotu společenství lidí a Boha. Počátky tradice sahají do první poloviny 19. století, kdy začátkem adventu 1838 pověsil hamburský teolog Johann Heinrich Wichlern nad dveře svého sirotčince vyřezávaný dřevěný věnec a každý den na něj dal jednu zapálenou svíci. Dnes se na něj místo 24 svíček pro každý adventní den připevňují 4 veliké svíce pro každý adventní týden, přičemž adventní čas začíná čtvrtou nedělí před Vánocemi.

Adventní kalendář

 

Jeho první druhy pocházejí z protestantských oblastí, kde rodiny kreslily v prosinci každý den křídou čárku, až do Štědrého dne. V některých rodinách zase věšeli na zeď 24 malých obrázků – jeden na každý den až do Štědrého dne.  První známý ručně vyrobený adventní kalendář pochází z roku 1851. První tištěný kalendář byl vyroben německým farníkem Gerhardem Langem (1881-1974) z Maulbronnu, jemuž ještě jako dítěti maminka vyrobila kalendář s 24 malými svíčkami, které byly připevněny na lepence. Když se stal spolumajitelem tiskárny v Mnichově, začal vyrábět malé barevné obrázky přilepené na lepence, na každý den prosince jeden. Začalo se mu říkat Mnichovský vánoční kalendář a Lang ho v roce 1908 ještě zdokonalil, když ho začal vyrábět s malými otevíracími dvířky. V této podobě ho známe i dnes.

Jak se slaví ve světě?

 

Britové a Američané musí mít na vánoční tabuli krocana nadívaného kaštanovou nádivkou. Ostatně indiánský kot, jak krocana nazývali naši předkové, bývá podáván na druhý svátek vánoční i v mnoha českých domácnostech.

Angličané ke krocanovi servírují tradiční vánoční pudink flambovaný rumem či koňakem. Britské menu mívají na stolech také Australané. Ale vzhledem k tomu, že tam o svátcích vrcholí léto, odehrává se štědrovečerní hostina obvykle na pláži a jídlo se podává studené – obložené mísy, ovocné a zeleninové saláty, zákusky, meloun.

Italové slaví skromně, dokonce se obejdou bez stromku a cukroví. Na stole mají většinou jehně nebo krocana, po něm si dají datle, fíky a panettone – něco jako naši vánočku.

Francouzi mívají na vánočním stole ústřice, šneky, žabí stehýnka a ovoce. Ale často si doma jen rozdají dárky a pak spěchají do restaurace, kde se nechají obsloužit.

V Polsku jsou na stole husté polévky a rosoly.

Rakušané slaví podobně jako my, jen si všechno ještě o něco vylepší. Například štrúdl podávají s kopcem šlehané smetany.

V Bulharsku se podává vepřové maso, čočka, fazole, rýže a zelí.

Ve Španělsku nesmí chybět šampaňské a marcipán.

Skandinávci si dopřávají husu či kachnu a vepřové s červeným zelím, teplou šunku, vařenou tresku.

V Dánsku má každá rodina připravený dárek zvaný Julemand, který získá ten, kdo nalezne jedinou mandli zapečenou v nezbytném štědrovečerním rýžovém nákypu.

 

 

Christmas pudding z Anglie

(Pro 20 osob)

800 g hovězího loje, 450 g zkaramelizovaného cukru, 120 g citrónové kůry, 120 g kandovaného ovoce, 1 lžička muškátového ořechu, 450 g strouhané housky, 225 g prosáté mouky, 450 g vajec (vážíme ve skořápce), 1 sklenice (na bílé víno) koňaku, 0,5 l mléka

Do dobře ušlehaných vajec zpracujeme všechny přísady, přidáme mléko a vše dobře umícháme. Celé necháme stát osmnáct hodin v chladu. Poté přidáme koňak a těsto vlijeme do tukem vymazané pudinkové formy. V páře vaříme osm hodin.

Při dobrém uskladnění vydrží více než rok.

 

 Kdo kde naděluje?

Český Ježíšek, tedy docela malé miminko, je ve světě unikát. Ve většině zemí naděluje pán v nejlepších letech. nebo také paní, i u nás bývávala v některých oblastech Vrtibába, nebo Klovcová bába, Šťuchavá bába, Štědrá bába.

Nejrozšířenější je Santa Claus, který naděluje ve všech končinách s britskou tradicí a v Americe. Dárky rozváží na saních tažených soby v noci z 24. na 25. prosince a ukládá je dětem do červených punčoch k posteli, kde je hned po probuzení najdou. U něho jako jediného známe autora jeho podoby. Vymyslel ho Clement C. Moor, profesor episkopálního semináře v New Yorku v roce 1822, když napsal báseň Návštěva u svatého Nicholase. O padesát let později se báseň stala inspirací pro malíře Thomase Nasta, který dal Santa Clausovi definitivní podobu.

Ve Francii naděluje pér Nöel, který nadílku nechává u kamen či na krbu. Podobně to dělá bulharský Děda Koleda a ruský Děda Mráz, který cestuje na saních z Čukotky a doprovází ho Sněhurka v kožíšku z bílých hranostajů.

Ve  Skandinávii dárky nosí skřítkové, ve Finsku jim pomáhá Velký Ukko, v Dánsku Vánoční posel. V mnoha zemích Latinské Ameriky nadělují Tři králové, v Itálii lítá čarodějnice. V Holandsku mají děti dárky v dřeváčcích pod stromečkem. Do bot ukládá dárky také duch Noel v Peru.

Ve Švýcarsku naděluje Monsieur Chalandé, který nechává dárky za dveřmi pokoje. Německý Ježíšek má rezavé vlasy a vousy a létá na osedlaném divokém větru.

V Rumunsku nosí dárky hodný kmotříček v nůši z proutí a dává je vedle jesliček nebo pod postel. V Itálii, zvláště na Sicílii, zase naděluje čarodějnice Befana.

 

 

Vánoční pranostiky

 

Když v první adventní neděli nastane daleko široko krutá zima, potrvá čtyři neděle.

Je-li v první týden adventní mrazivo, bude zima osmnáct neděl trvati.

Lepší vánoce třeskuté, než-li tekuté.

Zelené Vánoce – bílé Velikonoce.

Vánoce na ledě – Velikonoce na blátě.

Tmavé Vánoce – světlé stodoly.

  1. 12.

Na Adama a Evu čekejte oblevu.

Když na Štědrý večer sněží, na pytle se chmel těží.

  1. 12.

Když na Boží hod prší, sucho úrodu poruší.

Na Boží narození o komáří zívnutí.

Na Boží narození o bleší převalení.

Mráz na Boží narození – zima se udrží bez proměny.

  1. 12.

Když svatý Štěpán vyfouká bláto, bude pěkné jaro nato.

Jestli na Štěpána větry uhodí, příští rok se všecko špatně urodí.

  1. 12.

O Silvestru papeži snížek si už poleží.

Jak byl celý rok voda a bláto, na Silvestra nenapadne zlato.

Na Silvestra-li vítr a ráno slunce svítí, nelze nám dobrého vína se nadíti.

 

 

Co přináší smůlu?

Před půlnoční mší se nesmí šít, plést – protože by pak myši dílo zničily.

Na Štědrý den se nesmí čistit chlévy a stáje, dobytek by kulhal.

Nesmí se prát, přináší to smůlu a neštěstí do domu.

Nikdy nepište své milé nebo milému zamilované psaní, čekal by vás rozchod.

 

Co přináší štěstí?

Když v noci na Boží hod vystřelíte z pušky směrem k Měsíci.

Čerstvý chléb upečený 25.12. a čerstvá vejce snesená 25.12 – mají kouzelnou moc.

Když připadne Štědrý den na pondělí – bude dobrá úroda a hodně medu.

Když Štědrý den připadne na úterý – bude hodně vína a obilí.

Když bude Boží hod ve čtvrtek – podaří se výhodně prodat dobytek.

Když bude Boží hod v pátek – čeká nás horké léto a krásný podzim.

 

Dárky

 

Lidé si vždy dávali dárky – tovaryšové mistrům, hospodáři čeládce, příbuzní mezi sebou. Hlavními obdarovanými však byly děti, jimž dárky nosil sv. Mikuláš, avšak v 16. století se rozmohlo obdarovávání dětí na Štědrý den, což je zásluha protestantského reformátora Martina Luthera, který nechtěl dávat svým dětem dárky na katolický svátek sv. Mikuláše. Dochovaly se obě tradice, jen symbolika obou svátků je jiná.

Lidé věřili v magickou moc dárků. Děti a mladí lidé dostávali červená jablíčka, aby byli  zdraví, silní a dožili se mnoha let. Pro moudrost a zralost se darovaly ořechy, pro radost zase perníky. Mládenec nebo dívka dostávali nějakou ozdobu, aby jednou byli šťastní a bohatí. Dítě starší dvanácti let dostávalo každý rok stříbrnou či zlatou minci, dospělí si nadělovali lahve s vínem, sladkosti a kandované ovoce, aby ji jejich život byl stejně sladký. Červená látka se zlatou či stříbrnou nití zaručovala vitalitu, dostatek lásky i rodinného tepla, vonná mast či voňavka zase garantovala slávu a štěstí.

Nezapomínalo se ani na zvířata.

Krávy dostaly trochu kaše, větévku routy a tři ječné klasy, aby dojily a byly zdravé. Aby máslo z jejich mléka bylo žluté jako slunce, přidaly se jim do krmení ořechy od večeře.

Kůň povečeřel posolený chléb, aby byl výkonný.

Slepicím se nasypala pšenice, hrách a ječmen, aby snášely velká vejce s krásně žlutými žloutky.

Kozám patřilo jablko, po němž dojily celý rok mléko sladké jako med.

Kohout, pes a houser dostali česnek, aby byli odvážní a dobře hlídali.

 

Vánoční zvyky

Když rozkrojíte jablko a nejdete jádra ve tvaru hvězdy, budete celý další rok zdraví. Najdete-li tvar kříže, nic dobrého nečekejte.

Sedne-li si svobodná dívka o Štědrém dnu na zápraží, bude-li pojídat jablko a dočká-li se muže jdoucího kolem, do roka bude pod čepcem – vdá se.

Nezadaná dívka může také vyhnat z domu psa a dívat se, kterým směrem se pes vydá. Tam totiž čeká partner.

Máte-li doma více svobodných, pak je nejlepší rozkrájet koláč na tolik kusů, kolik nezadaných doma máte. Pak přidělíte každému z nich jeden kousek a zavoláte psa nebo kočku. Čí kousek si domácí zvíře vybere, ten najde životního partnera. Je samozřejmě možné, že si nevybere žádný kousek, potom ale hledejte chybu jinde. Buď vaše zvíře není na sladké, nebo se zrovna přejedlo něčeho chutnějšího.

Další šancí jsou vánočkové patky. Zbude-li jich devět, je svatba v rodině jistá. Což znamená, že vánoček by mělo být opravdu hodně.

Spolehlivým prostředkem je bez. Když se k němu po štědrovečerní večeři vydá svobodná dívka, uchopí oběma rukama kmen, zatřese jím a bude recitovat: Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes! – pak musí vyčkat, až se opravdu nějaký pes ozve, a tam ať se vydá hledat muže svého srdce.

Můžete si také hodit střevícem. Hází se přes hlavu a důležité je, kam směřuje špička střevíce. Míří-li ven ze dveří, bude příští rok svatba. Směřuje-li do místnosti, pak svatba na spadnutí ještě není.

Rozšířeným vánočním zvykem je pouštění skořápek. Nejčastěji se pouštěly ve dvojici. Dívka a chlapec si rozpůlí ořech, dají do skořápek po svíčičce a pustí je na vodu. Když se skořápky přiblíží, jejich láska vydrží. Když od sebe odplují, lásku potká stejný osud.O Štědrém dnu nezametejte, nemelte obilí, nemalujte, nešijte, nevylévejte vodu na dvůr, nevynášejte popel, nevstávejte prudce od stolu, nic si nepůjčujte, neobchodujte, nekýchejte – to všechno může přivolat neštěstí, ba dokonce smrt.

Vykoupejte se ve strouze – přinese vám to zdraví.

Večer před Štědrým dnem si dejte pod polštář ořech. Po probuzení ho rozlouskněte a ještě v posteli snězte. Po celý rok vás nenavštíví blechy, štěnice ani jiní nepřátelé postelí.

Do studánky vhoďte jablko a ořech, bude v ní dobrá voda.

U stolu by vás měl být sudý počet, přinese to štěstí.

Štěstí přinese i seno pod stolem, což připomíná narození Ježíška v betlémském chlévě.

Nohy stolu sepněte řetězem, tak vytrvá vaše rodinná soudržnost.

Jestli máte strach ze zlodějů, pak k řetězům přidejte ještě provazy – odpudí je.

PhDr. Marie Formáčková

 

Fenomenální hlas Roberta Caporaliho zazní v Praze

Fenomenální italský zpěvák Roberto Caporali, který již několik let žije v Praze  a  úspěšně koncertuje nejen po celé  České republice, ale stejně tak i v zahraničí.

Tentokrát Vás můžeme pozvat na jeho předvánoční koncert  v Praze  a  pro velký zájem rovnou dvakrát.  Oba předvánoční koncerty  se uskuteční  v  Obecním domě – kavárně,  první 12.12.2018  od 20:30 hpd. a ten druhý pak  17.12.2018 od 20:30 hod.

Zároveň se můžete těšit na neméně skvělou  houslistku  Jolanu Szajewskou.

Vstupenky  zakoupíte  na www.ticketportal.cz

 

 

NA TRAGICKEJ ŽIVOT BYLA PES

Říká se, že každý je nahraditelný, ale pravda to není. Jsou lidé, které nahradit nelze. Také se říká, že člověk žije tak dlouho, dokud na něho druzí vzpomínají. V tom případě je HELENA RŮŽIČKOVÁ zřejmě nesmrtelná, protože na ni se pořád vzpomíná. Také proto, že ji stále ještě nikdo nenahradil.

Helena Růžičková ve třech letech

Narodila se 13. června 1936 ve 13 hodin 35 minut v nemocnici U Apolináře. Měřila 50 centimetrů, vážila 3 180 gramů. Byl krásný slunečný den ve znamení Blíženců. Maminka se jmenovala Draga Málková, za svobodna Hudecová, narozená v Sarajevu 21. ledna 1903. Původním povoláním byla úřednice. Tatínek se jmenoval Alois Málek, narozen 7. prosince 1898 ve Vrbátkách u Prostějova, povoláním úředník. Sloužil jako voják v Alžíru, pak pracoval v Praze v posádkovém domě, kde působil také jako překladatel a tlumočník.

Dědeček z tatínkovy strany se jmenoval Antonín Málek a byl statkářem pocházejícím z polské šlechtické rodiny. Dědeček z maminčiny strany ing. arch. a akademický malíř Karel Václav Hudec zřejmě předal Heleně umělecké geny. Krásně maloval a je autorem několika budov, například nádraží v Sarajevu a divadla v Záhřehu. Oženil se s Katharinou Kette, učitelkou, s níž se seznámil v Sarajevu.

Po narození Helena, vytoužené a jediné dítě, své nejbližší hodně potrápila. Trpěla naprostým nechutenstvím, špatně přibývala na váze, byla často nemocná. Maminka se snažila, jak mohla. Kojila ji do devíti měsíců, vozila ji k lékaři na horské sluníčko. Přesto nemoc střídala nemoc. Spalničky, plané neštovice, angína, několikrát zánět středního ucha, spála… I když to s ní několikrát vypadalo velmi vážně, pokaždé se z nemoci nakonec dostala. „Je to bojovnice,“ říkali lékaři.

Vyrůstala v láskyplném prostředí s rodiči a babičkou Annou. Vlastně to nebyla její babička, ale sestra babičky, která maminku Dragu vychovala. Rodiče spolu žili v harmonii dlouhá léta, po manželově smrti se paní Málková ještě jednou provdala. V dvaasedmdesáti řekla ano a deset let prožila v dalším spokojeném manželství. Helena o ní říkala, že měla na manželství mimořádný talent. Ostatně ona ho po ní zdědila, také měla dlouholeté spokojené manželství.

Zásadní pro ni bylo datum 1. září 1939. Tehdy ji tatínek přivedl do baletní školy Heleny Štěpánkové, primabaleríny Národního divadla. Byla teprve tříletá, ale vzali ji, primabaleríně Štěpánkové se okamžitě zalíbila její odvaha, se kterou se do všeho pouštěla. Tanec jí šel, bavil ji a za chvíli se z ní stala sólistka.

Pár měsíců na to začala navštěvovat hodiny klavíru u paní profesorky Kordové. To ji ale naopak ani trochu nebavilo. Sedět na stoličce u klávesnice, to nebylo nic pro ni a jak mohla, z hodin klavíru se ulila, k velkému žalu své maminky, která si představovala, že její dcera bude klavírní virtuózka a jednou třeba bude mít koncert v slavném Rudolfinu.

Ve čtyřech letech za ni rodiče podepsali smlouvu v Národním divadle a v Deutsche Theater, kde Helena začala tančit dětské role v baletních představeních. Dostávala honorář, byla výdělečně činná, a tak se podle toho zařídila. Tehdy totiž začala kouřit. Obdivně se dívala na dospělé kolegy, kteří si o přestávce v šatně zapálili a někoho z nich napadlo nabídnout cigaretu i jí. Hned jí to šlo a kouření se jí natolik zalíbilo, že už s ním nikdy nepřestala. Což o ní bylo všeobecně známé. Bez cigarety ji viděl málokdo.

Školní docházku zahájila v soukromé škole s výukou němčiny a angličtiny. Učitelům ale vadily její časté absence způsobené vystupováním v divadle a později i filmováním. Před kamerou poprvé stála už jako čtyřletá, když hrála jedno z Kudrnovic dětí ve filmu Babička režiséra Františka Čápa, jako pětiletá zase dostala roli ve filmu Miroslava Cikána Z českých mlýnů. Aby kvůli tomu neměla ve škole přeblémy, přeřadili ji rodiče do církevní školy sv. Anny v Ječné ulici.

Na své dětství vzpomínala ráda a mnohokrát. Vyprávěla třeba o tom, že jednou o Vánocích chtěla maminku překvapit vlastnoručně upečenou vánočkou. Protože jí těsto nekynulo, tak ho snědla syrové. Ono ale vykynulo v ní a způsobila si nepříjemné zdravotní problémy. Mnohokrát také vyprávěla o stojce, kterou udělala na vyšehradských hradbách a divila se, proč jí maminka vlepila facku, když byla tak šikovná a nezřítila se ze srázu.

Po páté třídě byla přijata na Jiráskovo klasické gymnázium v Resslově ulici, ale po primě přišel rok 1948 a s ním systém jednotného školství. Dostala se do osmiletky v Botičské ulici, kterou zvládla v pohodě. Pak vystudovala vyšší zdravotní školu, obor zubní technik, která sídlila na Alšově nábřeží. Po maturitě chtěla studovat na DAMU, ale nevzali ji. Podle přijímací komise měla „nedomykavost hlasivek a šavlovité nohy“.

Do školy ji sice nepřijali, zato potkala na přijímacích zkouškách mladého muže jménem Jiří Růžička, studenta třetího ročníku herectví. Jelikož právě trénoval šerm, byl patřičně oděn a v ruce svíral šavli. To se Heleně líbilo a později říkala, že šavle pro ně byla osudová. Jí se líbila Jirkova šavle a jemu nevadily její šavlovité nohy.

Svatbu měli 23. července 1955, jí bylo devatenáct, jemu třiadvacet. Civilní obřad proběhl ve 12,30 na úřadě ve Vodičkově ulici. Nevěsta měla tyrkysový kostýmek s bílými doplňky, klobouček s puntíkatým závojem. Ve 14,30 se konal obřad v metodisticko-evangelické modlitebně v Ječné ulici. Pro tuhle příležitost se nevěsta převlékla do dlouhých bílých šatů. Za svědka jí šla kamarádka Jiřina Bohdalová. Hostina byla objednána v hotelu Šroubek na Václavském náměstí, který byl později přejmenován na hotel Evropa. Na svatební cestu jeli novomanželé na Kokořín.

Syn se narodil 8. ledna 1956. Šest měsíců po svatbě, a to navzdory tomu, že Heleně lékaři řekli, ž děti mít ze zdravotních důvodů nikdy nebude. Dostal jméno Jirka po tatínkovi a už navždy se stal pro Helenu i okolí „malým Jirkou“, a to i tehdy, kdy svého otce – „velkého Jirku“ – výrazně přerostl.

Jirkové

O malého Jirku se starala Helenina maminka, bydleli totiž ve společném bytě, manžel Jirka dostal angažmá jako herec v divadle v Mladé Boleslavi, ona pracovala jako zubní laborantka a zároveň byla ve stejném divadle choreografkou. Vyrážela tam každý den vlakem po práci. Jako choreografka na sebe velmi brzy upozornila. Spolupracovala s tehdy velmi slavnou gymnastkou Evou Bosákovou, která jí do jedné hry půjčila svůj gymnastický oddíl.

Rok na to začala jezdit do divadla v Příbrami, kam šel manžel do dalšího angažmá a jelikož pro ni ani tady nebylo herecké místo, stala se tam osvětlovačkou. Dlužno říct, že velmi dobrou osvětlovačkou, na kterou pak dlouho vzpomínali. Možná by svítila celý život, kdyby při jedné zkoušce nešla ukázat herečce, která stále nechápala režisérovy pokyny, jak to má udělat. Režisér byl jejím výkonem unesen a už Helenu na jevišti nechal.

Ráda vzpomínala na dobu, kdy hostovala v pražském Činoherním klubu. Dodnes lidé nezapomněli na její roli Hejtmanky v Gogolově Revizorovi, kde byl jejím partnerem ruský herec Oleg Tabakov. Dostala se s ní i do světa. V roce 1970 například do Aldwyn Theatre v Londýně, kde svým výkonem diváky nadchla. Celé léta pečlivě schovávala výstřižek z deníku The Guardian z 23. dubna 1970, kde o ní napsali:

„Helena Růžičková hraje Hejtmanku jako neukojenou rozkošnici. Je jí všude plno. Září v růžovém a zeleném, dokáže se ponořit do hlubin zklamání. Groteskní, komická, se schopností vyjádřit přesně všechny tóny herecké kreativity.“

V The Daily Telegraph zase napsali:

„Ve druhé části hry Gogol rozkresluje typy úředníků do nejmenších detailů, aby bylo jasné, jak mohou ovlivňovat svou společnost. Každý z nich je vybaven vnější daností, ale to vše překrývá hereckou tvorbou široce úsměvná Hejtmanka a podání Heleny Růžičkové.“

Kdo ví, kudy by se její herecká cesta ubírala, kdyby nedošlo k jejímu násilnému přerušení. Tak jako spoustu umělců, postihl i ji zákaz činnosti. Říkalo se, že kvůli alkoholu, přišla prý na představení opilá a vynadala divákům. Ale ona vždycky tvrdila, že to není pravda, že opilá nebyla. Ostatně nebylo jednoduché ji opít. Její velké tělo zřejmě mělo vůči alkoholu imunitu. Tvrdila, že to na ni kdosi navlékl, že jí někdo dal do kávy omamnou látku. Byla přesvědčená, že ji kdosi chtěl otrávit, ale špatně si vypočítal dávku, takže jenom vypadala jako opilá. Jak to ale bylo doopravdy, to už se dneska asi nikdo nedozví.

Neměla spočítané, kolik filmů natočila, v kolika televizních inscenacích účinkovala. Stávalo se jí, že se uviděla na obrazovce a divila se, co je to za film či televizní pořad. Musela se podívat do programu a stejně si nevybavila, za jakých okolností dílo vzniklo. Udělala toho mnohem víc, než stačila její paměť zaznamenat. Měla ale několik svých oblíbených rolí, k nimž se hrdě vracela.

V roce 1969 na sebe upozornila jako Heduš ve filmu Jaroslava Papouška Ecce homo Homolka. Celkem vznikly o rodině Homolkových tři filmy, ač o trilogii zpočátku nebyla ani řeč. O pokračování rozhodl až divácký ohlas. Tak se točily další díly, ač samotný režisér z toho nebyl nadšený. S pokračováním ho smířil fakt, že filmy vlastně jako trilogie nevypadají. První díl byl černobílý na klasickém formátu, druhý – Hogo fogo Homolka – byl širokoúhlý, třetí – Homolka a tobolka – barevný.

Helena se synem Jirkou

Mimochodem, nebylo to její první setkání s Jaroslavem Papouškem. Už v roce 1968 ji obsadil do filmu Nejkrásnější věk, který se odehrával v sochařském ateliéru Akademie múzických umění, kde si přivydělávají lidé z ulice jako modely. Jedním modelem byl Josef Šebánek, pozdější táta Homolka, dalším Helena Růžičková.

Ráda se dívala na Tři oříšky pro Popelku. Ne kvůli sobě, ale protože tam hrál její syn Jirka. Ona dostala roli princovy nápadnice Droběny, Jirka roli kuchtíka. Film vznikl v roce 1973, to jí bylo sedmatřicet, Jirkovi sedmnáct. Šlo o koprodukční film, režisér Václav Vorlíček ho točil s německou produkcí. Kostýmy byly dílem Theodora Pištěka. Pro Helenu navrhl červenou róbu s obrovskými nakasanými rukávy, které ji ještě rozšiřovaly, ale jí se nesmírně líbily. Od té doby si pořizovala podobné róby – balónkové rukávy, nakasané sukně, pastelové barvy…

„Postavu je třeba podtrhnout,“ říkávala. A odjakživa nesnášela, když se někdo oblékal do černého v domnění, že bude vypadat hubenější. Byla šikovná, spoustu si toho sama ušila a velmi dobře pletla. Pro své přátele pravidelně upletla na zimu kulicha, šálu a ponožky, pochopitelně vždy v nějaké pastelové barvě. Taky výborně vařila a nedala dopustit na česnek, ten dávala snad do všeho a tvrdila o něm, že je to zázrak.

Na besedách a estrádách se jí pokaždé ptali na trilogii Zdeňka Trošky Slunce, seno… poprvé – jahody, podruhé – a pár facek, potřetí – erotika. Ani tehdy nemělo jít o trilogii. Původně Zdeněk Troška chtěl točit absolventský film Ta naše vesnička česká, k čemuž nedošlo, protože jako absolventský mu byl uznán jiný snímek. Po letech scénář odnesl na Barrandov a po jeho schválení jako první oslovil Helenu, která dostala roli Škopkové. Tahle role ji proslavila a ona ji měla ráda. Byla přesvědčivá, rázná, chvílemi dojemná, prostě Škopková…

Helena se Zdeňkem Troškou

Největším překvapením zřejmě byla její Anna Urbanová, kterou ztvárnila v televizním seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje. Hrála tam velkou ženu malého muže, jehož

představoval Stanislav Zindulka. Byla to role na ni jako šitá a ona ji měla nesmírně ráda. Také proto, že mohla ukázat další svoji podobu, že není jenom Homolková nebo Škopková. Zase docela jinou svoji polohu předvedla v roli udavačky z televizního seriálu Přítelkyně z domu smutku, který byl natočený podle literární předlohy Evy Kantůrkové.

Ale žádnou se svých rolí nestavěla na první místo. Byla k sobě kritická a tvrdila, že se na sebe nemůže dívat, protože vidí všechny chyby, jichž se dopustila. Faktem ale je, že byla v herecké práci neuvěřitelně pokorná. Role neodmítala, nevadilo jí, když se na plátně třeba jenom mihla a řekla pár slov. Prostě hrála ráda a byl to její život.

Helena a Jirka

Když se s ní její příznivci loučili ve strašnickém krematoriu, napsali někteří z nich vzkazy do kondolenční knihy. Jedni se s ní loučili jako se Škopkovou, jedni jako s Annou Urbanovou, další jako s Droběnou ze Tří oříšků pro Popelku. Ale všichni se loučili s nepřehlédnutelnou osobností, která tu byla a zanechala za sebou velkou stopu. Odešla v lednu 2004, od té doby proteklo Vltavou v jejím rodném městě už hodně vody, ale vzpomínky na ni neodnesla.

PhDr. Marie Formáčková

TALKSHOW JINDŘICHA KRAUSE MEZI ZEMÍ A NEBEM S FARÁŘKOU PETROU ŠÁCHOVOU

Zábavná Talkshow  Jindřicha Krause byla tentokrát v Kulturním domě Mlejn v Praze, s  hostem farářkou a modelkou  Petrou Šáchovou.

Talkshow s písničkami  Jindřicha Krause  a povídání o životě v církvi i na molu s Petrou Šáchovou sklidila opět velký úspěch a my se můžeme těšit na další vystoupení Jindřicha v jeho nejnovějším pořadu „Písničky z klobouku“, které bude před-Mikulášské, 4. prosince 2018 opět v KD Mlejn.

 

FOTO:   Dagmar Pavlíková

Dior podzim-zima 2018/2019 – Revoluční šedesátky

 

Umělecká ředitelka značky Dior, Maria Grazia Chiuri, se nechala pro svou kolekci inspirovat šedesátými léty, kdy byla všechny pravidla módy obrácena vzhůru nohama.

Právě díky tomuto impulsu, který v designérce probudil nové nápady, hrají v kolekci hlavní roli koláže, mládí a cestování. Pro kolekci Ready-To-Wear podzim/zima 2018/2019 se umělecká ředitelka módního domu Dior nechala inspirovat názory a symboly, které tehdejším dívkám pomohly nalézt osobní jedinečnost a vlastní já. Impuls pro kolekci vyšel i z módní historické události. Když se skupina mladých dívek v mini sukních, jak ukazují tehdejší fotografie, rozhodla 12. září roku 1962 protestovat před butikem Dior s transparenty “Mini-Skirts Forever”, Marc Bohan, tehdejší umělecký ředitel, přišel s nápadem pro kolekci Miss Dior a přetvořil tak původní vizi ženství Christiana Diora.

Barevné záplaty, květinové výšivky, kilt, vlna, kůže nebo džínovina tvoří poněkud zvláštní kombinaci prvků. Pokud si ale uvědomíte, kolik stylů existovalo a vznikalo v šedesátých letech, vše vám najednou začne dávat větší smysl. V odlišnosti je krása, a to zejména platí u lidí. Návrhářka se proto nebála obsadit modelky zcela odlišných etnik.

Premiéra úspěšné komedie DOKONALÁ SVATBA

Divadelní společnost INDIGO company je stálým hostem Divadla pod Palmovkou. A právě na jevišti tohoto divadla proběhne v úterý 20. listopadu premiéra britské komedie Dokonalá svatba v režii Lumíra Olšovského. Indigo touto hrou v minulosti (2013) zahájilo svou činnost. Po čase se ke komedii, kterou uvádějí nejrůznější produkce po celém světě, vrací. Tentokrát však s novým obsazením, novou výpravou a také nově na libeňské scéně.

 „U Dokonalé svatby jsem si znovu uvědomil, že lepší témata než je svatba, manželství a nevěra, komediograf nemá a pokud bude lidstvo lidstvem, asi mít nebude… Dokonalá svatbo! Jako stáří známí si to už můžeme říct – čím déle se pročítám kupami různých komedií, tím jasněji vidím, že tak povedených dam jako jsi ty je málo. Mnoga ljeta!“ (Jan Šotkovský, překladatel)

Na scéně budou takové hvězdy jako jsou Dana Morávková, Simona Vrbická, Miroslav Dvořák, Václav Kopta, Lilinaan Fischerová, Malvína Pachlová, Patricie Solaříková, Ondřej Volejník, Michael Vykus, Petr Buchta, Zbigniew Kalina, Ja Trojanová.

Přijďte se podívat na skvostnou situační komedii britského dramatika Robina Hawdona o tom, že každé svatbě předchází NOC PŘED SVATBOU a tahle zvláštní noc může ještě všechno změnit.

Premiéra 20.11.2018 v 19:00 v Divadle pod Palmovkou

Reprízy:

6. 12. 2018, 19:00, Divadlo pod Palmovkou

11. 12. 2018, 19:00, Divadlo pod Palmovkou

21. 1. 2019, 19:00, Divadlo pod Palmovkou

12. 2. 2019, 19:00, Divadlo pod Palmovkou

Zdroj: Tisková zpráva Divadelní společnosti  INDIGO company

CIMBÁLOVÁ MUZIKA MIROSLAVA KOTLÁRA V PRAZE

Cimbálová muzika hraje již od 70. let, kdy zprvu rodinná kapela „Kotlárovci“ začala na severu Čech vystupovat zprvu se slovenskými čardáši a později i moravskou lidovou hudbou, která byla a je oblíbeným žánrem rodiny Kotlárů a zejména pak zakládajícího člena, kapelníka Miroslava Kotlára st. (cimbál) dlouholetým učitelem na Základní umělecké škole v Liberci.

Cimbálová muzika Miroslava Kotlára je na severu Čech známá svým pestrým repertoárem a uslyšíte ji téměř na všech městských oslavách a vinařských akcích pořádaných jak městy a obcemi, tak také soukromými podniky po celých Čechách. V roce 2018 cimbálovka oslavila své 1000 vystoupení od svého vzniku.

Nenechte si proto ujít jejich vystoupení v Praze v kavárně Obecního domu, 21.11.2018 od 19:45.

Vstupenky můžete zakoupit  na  www.ticketportal.cz

FOTO:     www.cimbal.cz