Kraťasy

 

Kraťasy ze života lidí, nejsou jenom příběhy pro pobavení a pro poučení, ale ukazují   různorodost myšlení lidí, jejich vyjadřování a přenášení myšlenek pro ostatní. Autoři jsou z  různých míst naší země a někdy je znát v jejich tvorbě odraz koloritu místa, kde žijí oni, nebo hrdinové jejich příběhů. V uspěchané době tak mohou ostatní, kteří nemají čas na  cestování po naší krásné zemi, alespoň malinko nahlédnout pomocí své fantazie do jiného města, nebo vísky, kde se kraťas odehrál.

Projekt Kraťasy nakladatele Jindřicha Krause, se také stal možností realizace tvorby  neznámých autorů, ale i zpovědí obyčejných lidí, pro které jsou Kraťasy určeny.

Věříme, že si každý najde chvilku ve vlaku, v metru, u lékaře, nebo prostě v posteli,  aby si  přečetl postupně krátké, ale skutečné a někdy až neuvěřitelné příběhy ze života.  Možná,  že v některých z nich poznáte sami sebe, nebo váš podobný prožitek. Možná,  že  usednete a  napíšete také příběh, který v dalším pokračování projektu Kraťasy oslní a  pobaví ostatní.

Věřte, že úsměvu a humoru, který je k životu tak potřebný, je stále méně!

Projekt vznikl ve spolupráci Jindřicha Krause (a jeho pořadu o knihách – S knihami se kamarádím) a  Českým rozhlasem Hradec Králové, který pořad Kraťasy vysílal a dále vysílá na vlnách rozhlasu.

Život krásný barvy má

 

Sbírka veršů, převážně textů písní, které autor napsal v období svého života. Verše voní nádechem country stylu, jehož je autor příznivcem.  Hlavním tématem je víra v přátelství  a láska k rodičům, dětem, ženám a přírodě.

Knížka je doplněna barevnými reprodukcemi originálů obrazů, které na témata svěžích textů autora, vytvořila malířka Alexandra Hejlová. Malířka vystavuje své obrazy po celém světě. Její obraz vlastní mnoho známých osobností jako například  i Michael Douglas.

Kniha je vhodná jako dárek pro blízké osoby.

KRÁLOVNA BEZ TRŮNU

Zpěvačka Věra Bílá je bezpochyby královnou romské hudby u nás, i když na trůnu nesedí. Nestojí o něj. A její životní příběh se podobá jízdě na horské dráze. Narodila 22. května 1954 v Rokycanech v muzikantské rodině Giňů jako prvorozená ze sedmi sourozenců. V patnácti letech začala žít se svým manželem Františkem, se kterým po deseti letech adoptovali syna, který se také dostal jméno František. Ovšem dráhu zpěvačky začala už dávno předtím na rodinných sešlostech, svatbách a zábavách s cimbálovou muzikou svého otce Karola Giňi.

Ví se o ní, že má talent a ještě nedávno o ni jako o zpěvačku i jako o osobnost byl zájem všude na světě. A možná pořád trvá, ale ji to nezanímá. Kariéru nebuduje, chvíli je nahoře a chvíli zase dole. Byly doby, kdy často sedávala před hracím automatem a házela tam minci za mincí. V jejím života byla období, kdy dokázala vydělat svým zpíváním statisíce, jenomže kvůli téhle své hráčské vášni nedokázala dát dohromady platby za elektřinu nebo plyn, pak se potýkala s dluhy a nakonec se musela přestěhovat do jedné z rokycanských ubytoven.

Jako by byla zapomenutá léta, kdy k Věře patřila vynikající skupina Kale. Projezdili společně celý širý svět, natočili dvě velmi úspěšná alba a pak vydali ještě jeden písničkový výběr. Jenomže uprostřed práce a uprostřed velkolepých plánů byl konec. Těsně předtím, než se podepsala smlouva se slavnou newyorskou Carnegie Hall, se Věra sebrala a odjela na Slovensko. Rozhodla se, že tam bude vystupovat radši, než někde v Tramtárii, kam se musí dopravovat hodiny letadlem.

Za jejím tehdejším raketovým startem a posléze věhlasem stála zpěvačka a skladatelka Zuzana Navarová. Ta Věru, dá se říct, objevila pro svět a v roce 1999 o Věře pro časopis Reflex řekla:

„Věrou jsem splatila svůj dluh vůči romské muzice, ke které mám vztah od dětství. V Hradci bydlely v našem těsném sousedství tak zvané sociální případy a romské rodiny. S romskými dětmi jsem měla blbé i dobré zkušenosti. Takové to ´naval padesátník, nebo dostaneš do huby´ mi mnohonásobně vynahradila spolužačka Romka, když se mě velmi zásadně zastala na zábavě ve chvíli, když mě obtěžoval obávaný místní ožrala. Věru jsem poprvé slyšela ve čtrnácti, měla vykouřený hlas, zpívala s tátou u cimbálu odmalička. Tehdy na té romské zábavě, kam nás pozvali náchodští Romové, nám všichni dávali najevo, že jsou rádi, že tam jsme. To bylo podstatné, i Věra mi od začátku věřila. Aspoň se mi to tak jevilo. Štve mě, když někdo říká, že je takových zpěvaček mezi Romy plno. Omyl, Věra je jedinečná. Je to folklorní zjevení.“

Zuzana Navarová de Tejada (1959–2004) byla originální zpěvačka, skladatelka a hlavně pozoruhodný člověk. Zpívala se skupinami Nerez, Tres a Koa. Skládala hudbu k divadelním představením, a stala se producentkou dvou alb Věry Bílé a skupiny Kale. Věru poprvé zaregistrovala na tancovačce v náchodském závodním klubu Tempo a pozvala ji na svůj koncert do Lucerny.

„Já se potila strachem, Lucerna byla plná lidí, bála jsem se, že mě vypískají a udělaly se mi z toho puchýře na nohou. Šla jsem na jeviště bosa, stoupla si k mikrofonu a spustila jsem. Když mi pak lidi začali tleskat, říkala jsem si: ´Ty blbče, zbytečně ses celé čtyři hodiny klepala.´ Tehdy jsme hned dostali nabídku z Corona Baru, a když jsme odtamtud jezdívali domů, tak jsem klukům z kapely říkala, jak to jednou s námi bude. Že pojedeme do Paříže, do Itálie a do dalších zemí. Poslouchali s otevřenou pusou, taková představa se jim líbila. Jeden z kluků se mě zeptal, jestli se někdy podíváme taky do Ameriky – a já mu řekla: ´Jasně, že jo, ale to bude až nakonec.“ 

Zuzana Navarová pak dovedla zpěvačku a kapelu Kale k první desce Rom-pop, která byla skvělá, ale moc se neprodávala.

V té chvíli nastoupil na scénu manažer Jiří Smetana, který žil dlouhá léta jako emigrant v Paříži, pořádal tam koncerty a znal poměry na francouzském hudebním trhu. A právě on zajistil vydání desky Rom-pop ve Francii a zařídil velký rozhovor s Věrou Bílou v listě Libération, který ji dokonce dal na obálku.  A vlak se rozjel… Ozvali se pořadatelé koncertů z Itálie, Španělska, Kanady, otevřel se svět. Prestižní britský list Guardian psal o Věře jako o romské královně nebo Elle Fitzgerald romské hudby.

V roce 1998 vydala skupina Kale s Věrou Bílou druhé album Kale kalore (Černí čerňoučtí) a následovaly desítky vyprodaných evropských sálů. Ve Francii ji začali zbožňovat a mohla by tam vystupovat denně. A přišly nabídky ze zámoří. V Kanadě jí dokonce nabídli trvalý pobyt a ve Spojených státech byla hvězdou festivalu romské kultury z celého světa.

Dalo by se říci, že se z ní stala světově uznávaná celebrita, jenže Věra Bílá to snad ani nevnímala. Stále žila ve svém skromně zařízeném malém bytě v Rokycanech a jediné, co na něm občas změnila, bylo přestavění nábytku.  Jednou byla postel pod oknem, podruhé proti němu. Všem novinářům neustále opakovala – a dělá to stále, že je jen obyčejná ženská a že taková i zůstane. Ostatně o jejím obyčejném životě je i film Černobílá v barvě, který téměř rok natáčela režisérka Mira Erdevički-Charap a který měl premiéru na jaře roku 1999.

Ovšem nebyla to Věřina první filmová zkušenost. Hrála již dřív ve dvou filmech slovenského režiséra Dušana Hanáka: „Růžové sny“ (1976) a „Já milujem, ty miluješ“ (1980). V roce 1998 si zahrála ve filmu režiséra Ivo Trajkova „Minulost“.

Do období, kdy se Věra potkala se Zuzanou Navarovou, patří také herečka a zpěvačka Bára Hrzánová (1964), o které Věra mluví jako o jedné ze svých mála kamarádek:

„Kamarádit s Věrou Bílou znamená být ku pomoci pokaždé, když Věra potřebuje, ale ona vás za to zahrne svojí láskou, a to opravdu stojí za to. Především to ale oplácí svým zpíváním. Když totiž Věra začne zpívat, tak zapomenu na všechno a jenom vnímám, jak nohama vrůstá do země, uprostřed těla jí září obrovské srdce jako slunce, a hlavu má někde hodně vysoko v oblacích, kam se my ostatní nikdy nepodíváme. Pokaždé mě to dostane na kolena.

Pro Věru nehraje roli, jestli hraje v Pardubicích nebo v Carnegie Hall. Za co by jíní dali duši a utahali by k smrti plastické chirurgy, jí je úplně jedno. Ona hraje, protože potřebuje peníze, protože ji baví lidé, pro které hraje, ale kariéra, to není pojem z jejího světa.  Vrátit se do nějaké naší hitparády, to možná vůbec není její přání.

Možná proto začnou padat hvězdy z nebe, kdykoliv Věra začne zpívat…“

Mnohokrát už Věra mluvila v rozhovorech o Romech a o tom, jak vidí jejich místo v tak zvané majoritní společnosti. A je fakt, že si nikdy na nic nestěžovala, spíš naopak chválila.

„V Rokycanech žije asi sedm set Romů a ten počet se během let příliš nemění. Tu a tam se někdo odstěhuje, tu a tam někdo přibude, ale v podstatě tady žijeme od války stejné rodiny, jen se na jedné straně rozrůstáme, na druhé ti nejstarší, kteří sem kdysi přišli, zase odcházejí do jiného světa. Lidé jsou tady na nás zvyklí, Rokycany jsou malé město, každý si vidí do talíře, jeden druhého zná. Mně tady ani neberou jako zpěvačku, ale jako normální holku, kamarádku, kterou znají odjakživa a se kterou vyrůstali. Když je hezky, tak si sednu na náměstí na lavičku, klidně tam vydržím celý den. Lidi se u mě zastavují, někdo chvíli posedí, někdo jen tak prohodí pár slov. Prostě neřešíme, jestli je někdo takový a někdo zase jiný.

Nikdy jsem se za svůj původ nestyděla, zpívám romsky, miluji romskou hudbu a nevyměnila bych ji za nic na světě. Jsem ráda, že jsem měla možnost podívat se do světa a zpívat jim tam. Netěší mě to jenom kvůli mně, já ostatně vůbec nerozlišuji, jestli zpívám v Rokycanech, v Praze nebo v Paříži, pokaždé si stoupnu proti lidem a chci jim něco svými písničkami říct. A chci jim taky říct, že naše romská kultura je citová, bohatá a krásná. Ať jsme byli v New Yorku, v Hollywoodu, v Dánsku, Finsku, Holandsku, Švédsku, Švýcarsku, Maďarsku, Polsku a já nevím, kde ještě, všude jsem bojovala za Romy. Všude jsem chtěla ukázat, že existuje nefalšovaná romská kultura, že Romové jsou talentovaní, že mají citlivou duši, která volá po pozorumění. Mnohokrát jsem říkala, že mezi Romy je spousta talentů, spousta mimořádných lidí, ale mají málo šancí si někde veřejně zahrát, někde svoje umění předvést, často o jejich nadání nikdo neví. Myslím, že se nám toho s Jiřím Smetanovu, mým někdejším manažerem, povedlo dost, nemám se za co stydět.le jedna věc mě velmi mrzí. Nikdo z Romů ještě nepřišel a neřekl: „Tak hele, Věro, děkujeme ti za to, co jsi pro nás udělala.“

Věra nedělá s rozhovory drahoty, poskytla jich už spousty, často vzpomíná na manžela, který před časem zemřel, a také na syna, který odešel ze světa za tragických okolností. Zbyla jí snacha, vnuk s vnučkou, sourozenci s rodinami. A především vzpomínky:

„Moje maminka pocházela z muzikantské rodiny, a kdyby měla jednodušší život, kdyby nebyla na všechno sama, třeba by z ní taky byla dobrá zpěvačka. Zpívala krásně, to si moc dobře pamatuji, protože i přes svůj životní úděl si našla chvíli, kdy si zazpívala pro potěšení. O tátovi ani nemluvím, ten s muzikou žil, hrál od malička a taky skládal, jenomže se o tom neví. Byl negramotný, nezapisoval svoje písničky do not, prostě si je pamatoval a hrál, od něho se je učili jiní a dneska nikdo ani netuší, že má na repertoáru písničku mého táty. Já to netuším taky, je to prostě naše romské hudební bohatství, naše tradice a takových muzikantů, jako byl táta, bývalo mezi námi vždycky hodně. Hráli nádherně, byli talentovaní a svoje díla dávali světu všanc, bez nároku na honoráře, bez nároku na tantiémy. Můj táta chodil hrát po vesnicích od malička, zpočátku jenom za něco k snědku, a dělal to celý život. Rodinu ale živil hraním celkem dobře, vždycky jsme se najedli, protože hrával na svatbách, odkud přinesl výslužku, když se v Plzni konala gastronomická výstava Expo Plzeň, tak tam hrával pravidelně rok co rok, a taky tam dostával různé dobroty. Ta výstava byla věnována jídlu, a co se nespotřebovalo, to mu zabalili domů pro děti. Někdy byla taková odměna lepší než peníze, zvlášť pro nás děti to bylo fajn.                                        

Já už jsem na tom líp, než táta, umím číst i psát, i když jako holka jsem o školu moc nestála. Ráno jsem si vždycky šla sednout ke kašně, a jeden kluk, který se jmenoval Vojta, a my mu říkali prezident, koupil párky, chleba, vzal nás k pivovaru, tam jsme si udělali ohníček, párky jsme opekli a vůbec jsme nešli do školy. Domů jsme přišli odpoledne celý špinavý, máma nás pokaždé zmlátila, ale my jsme to udělali druhý den zase.

Ale hudba ve mně byla odjakživa a stejně jaké kdysi táta, taky skládám. Noty ale neznám a znát je ani nepotřebuju. Beatles je taky neznali a jak pěkné měli písničky! Ale rozumím akordům, vím, kde je chyba, dobrou hlavu mám po tátovi, zpívám to, co moje srdce cítí, a když to nemůžu dát hubou, tak to dám písní. Tak se s každým dokážu domluvit, v cizině lidi věděli, o čem zpívám, nepotřebovali to překládat. Opravdu, všichni to věděli. A bylo jim jedno, jak vypadám. Nepotřebuji ze sebe dělat dámu. Jdu na pódium bosa, vlasy sepnu sponkou, trochu se namaluju rtěnkou a je to!

Nic ze sebe nedělám a ani nemám proč, vždyť jsem chodila jenom do základní školy, žádné další vzdělání nemám. Potkala jsem totiž svýho Fandu a od té doby je ze mne žena v domácnosti. Ovšem žena, která taky vydělává. I když musím říct, že mně peníze nikdy neříkaly nic. Když jsem přijela domů z koncertu a přivezla jsem honorář, už u mě seděla celá rodina, kamarádi, známí, všichni se chtěli najíst, tak jsme objednali jídlo a užívali jsme si. Všechno jsme utratili a druhý den jsme zase neměli nic. Ale to mě nikdy netrápilo, ovšem tíží mě, když nemám koncerty a doma nejsou tudíž peníze delší dobu. Peníze jsou k životu potřeba, protože za všechno se musí platit. Manžel je nemocný, potřebuje léky, já mám cukrovku, takže je potřebuji taky, a to všechno stojí velké peníze. Musí se platit za byt, za elektřinu, za plyn…“

Nezdráhá se ani mluvit o své hráčské vášni, která už nepatří minulosti:

 „Lidi o mně vykládají, že jsem vydělala spoustu peněz a všechny jsem je prohrála v automatech. Mají pravdu, jenomže tady není co dělat. Nemáme tady ani kino, ani divadlo, nekonají se žádné koncerty, není kam jít. A tak jdu do herny, těch je tady dost.

Prohrála jsem často, je to pravda, ale nikomu do toho nic není, Byly to moje peníze, já se na ně dřela, nikdo mi nic nedal. Tmisíckrát jsem si řekla, že už hrát nebudu, ale nikdy jsem to nedodržela. Pokaždé jsem došla k závěru, že vlastně nic nepotřebujeme, tak proč bychom měli šetřit? Zavelela jsem: Fando, jdeme! A spolu jsme šli do herny, zahráli si, prohráli a vrátili se spokojeně domů. Měli jsme klid. Kdybychom ty peníze neprohráli, ostatní by za námi chodili, chtěli by si půjčit nebo něco zaplatit, my bychom se jim snažili pomoct, na všechny by se nedostalo, oni by se zlobili –  a takhle bylo po všem a všichni jsme měli klid.

Kolik jsem prohrála? Nikdy jsem to nepočítala, ale mohlo to být tak milion a půl. Ptáte se, jestli mě to nemrzí? Kdepak, ani trochu. Přijde nemoc a skončíte, copak si člověk může něco vzít do hrobu? Nakonec každému z nás stačí pár prken.  Vždyť tady na světě jsme jenom chvíli, jako na pouti.

Pořád se všichni ptají na peníze. Ale ty přece nejsou všechno. Celý život mě trápí, že jsem neměla děti. Z toho mě bolí srdce. Já vím, měli jsme Fandu, adoptovali jsme si ho jako miminko, od peřinky, ale stejně mi děti chybí. I když na druhé straně musím být vděčná manželovi, že se mnou zůstal. Byli jsme spolu čtyřicet roků, a to je opravdu zázrak. Jinej chlap by se mnou nebyl ani minutu, u nás totiž neexistuje, aby někdo zůstal s neplodnou ženou. Kdyby mě nechal, nikdo by ho za to neodsoudil. Ale Fanda mě neopustil, ten se mnou zůstal až do svého posledního vydechnutí.“  

Před časem se Věře zase začalo blýskat na lepší časy. Dala se dohromady s vynikající romskou kapelou, tvrdě cvičili, skládali, dávali dohromady repertoár. Jenomže přišla rána. Kapelník skupiny a hlavní sponzor celého počinu se dostal do vězení a Věra se opět uchýlila do svého pokojíku v ubytovně. Ale nikdo z nás neví, co ho v budoucnosti čeká a Věra určitě svoje poslední slovo ještě neřekla.

AUTOR :   Marie Formáčková

FOTO:       Archiv /  Marie Formáčková

Princi Štědroňovi jde na trh nová kniha – Nikam se necpi !

Pro některé princ z Popelky, pro některé interpret nezapomenutelného hitu Belinda, pro některé semaforská legenda, ale v neposlední řadě i autor knih. Legendárnímu Jiřímu Štědroňovi jde na trh nová kniha – „Nikam se necpi“. Bezpečně v ní čtenáře provede zákoutími prostředí, které důvěrně zná a má rád, a to divadla. V knize nechybí dostatečná dávka humoru, sebeironie, ale i optimismu. 

Slavnostní křest knihy se konal v divadle Semafor a nechyběli ani hvězdní kmotři. Jedním z kmotrů byl i nakladatel knihy Jindřich Kraus, který na akci i zazpíval. Dále hlavní semaforští aktéři Jiří Suchý a Jitka Molavcová a šansoniérka Irena Zlámalová, která se podílela na knize jako fotografka.

Na křest dorazili i zajímaví hosté – publicistka Marie Formáčková, někdejší hlasatelka Marie Tomsová, hudební skupina Maxíci či moderátor Slávek Boura.

„Dá se říci, že kvůli Jiřímu Štědroňovi jsem šla studovat žurnalistiku, protože to vždy byl můj idol a chtěla jsem s ním dělat, což se mi povedlo. Knize bych hlavně přála, aby se prodávala, a proto si jdu hned jednu koupit.“ komentuje novou knihu Marie Formáčková

 

Na akci naše redakce oslovila i hlasatelku Marii Tomsovou, která knize popřála: „Knize bych popřála hodně spokojených čtenářů a Jirkovi hodně spokojených posluchačů, ctitelek, obdivovatelů a obdivovatelek, dobrých písní a dobrých rolí.“

AUTOR:  Ondřej Syrový

FOTO:     Dagmar Pavlíková

DÁMA Z POVOLÁNÍ

Narodila se v roce 1913 a byla svědkem všech podstatných událostí moderních dějin. Prožila dvě světové války, zažila začátek filmu, rozhlasu i televize a všechny československé a české prezidenty, kromě Miloše Zemana. Zemřela v necelých sto letech v roce 2012, byla stoprocentní dámou a jmenovala se Zita Kabátová.

Zita Kabátová v roce 1938

Často dostávala otázku, kde bere svůj věčný optimismus a jestli prozradí svůj recept na dlouhověkost. Pokaždé odpověděla, že hlavní zásluhu na tom má rada, kterou jí kdysi do života dal její tatíček – Všechno jenom ke kolenům! To znamená, že si člověk nic nesmí brát příliš k srdci, musí se dívat častěji před sebe, než se ohlížet, a nesmí si slzami kalit výhled na svět.

Ovšem nepopírala, že někdy to bylo hodně těžké, protože ani ji osud nešetřil a také na jejím stromu života uzrálo několik hodně trpkých plodů.

* Když jí bylo osmnáct, zemřela jí maminka.

* Kvůli rolím ve dvou filmech, které společnost Pragfilm natočila během okupace v němčině, nesměla čtvrt století před filmovou kameru.

* Svou životní lásku, olympionika Jiřího Zavřela, si mohla vzít až poté, co se vrátil po deseti letech z jáchymovského lágru.

* Když bylo jejich synovi, který se jí narodil ve čtyřiačtyřiceti, dvanáct, emigroval Jiří Zavřel do Ameriky, kde zemřel.

* Její syn Jiří také odešel do Ameriky, když bylo jeho prvorozenému synovi dvanáct, jakoby zopakoval čin svého otce.

* I když jejími láskami byli muži zvučných jmen – Jára Pospíšil, Franta Juhan, Franta Paul, František Kožík, Eduard Ingriš…, přesto žila většinu života sama.

Ale ji nic z toho nesrazilo na kolena, vždycky se uměla nadechnout a jít dál.

xxx

Narodila se 27. 4. 1913 na Malé Straně, kde prožila válečné dětství a takřka idylické prvorepublikové mládí. Hrála ochotnické divadlo, a když jí bylo třiadvacet, šla na konkurs do filmu a uspěla. Velmi rychle se prosadila a stala se opravdovou filmovou hvězdou:

„Filmů jsem natočila přes šedesát, některé z nich už se nedají z technických důvodů promítat, jiné zestárly natolik, že se na ně nedá koukat, ale hodně z nich se stále na obrazovky nebo filmové plátno vrací a já se na sebe a své kolegy ráda podívám. Moje herecká kariéra začala v roce 1935, kdy jsem šla na konkurs svého prvního filmu Václava

Kubáska Světlo jeho očí, a skončila vlastně nedávno, před kamerou jsem stála naposledy v roce 2009. S filmem jsem tedy prožila víc jak sedmdesát let, i když s jednou přestávkou, která ale trvala čtvrt století… Často dostávám otázku, jaké byly tehdy honoráře. Samozřejmě i tehdy záleželo na tom, v jaké pozici člověk byl. Začínající nebo epizodní herec dostal pár korun, hvězda pochopitelně víc. Za svůj první film Světlo jeho očí jsem dostala 3500 korun, gáže v divadle nebyla nikdy větší než 5000. Když jsem pak dostala za jeden film 80 tisíc, to už bylo něco a byla jsem z toho úplně vedle. Ale to byla výjimka. Většinou honorář stačil na šaty do dalšího filmu. Oblékali jsme se totiž za své a šatů bylo potřeba hodně, protože se točil jeden film za druhým. Já točila tak pět filmů za rok, ale v roce 1939 jsem jich stihla deset.

A který z nich mám nejraději? Za žádný se vyloženě nestydím, ale i dneska mi dělá největší radost film Vladimíra Slavínského Muži nestárnou z roku 1942.“

Divadlo začala hrát jako dítě u ochotníků, své první vystoupení si ale nepamatuje, protože byla miminko v zavinovačce. Profesionálně začala hrát jako dvacetiletá v dětském Divadle Míly Melanové, dva roky na to, v roce 1935, byla angažována do divadla Akropolis. Poté odešla k Jiřímu Sedláčkovi do Tyláčku, kde se jí líbilo, nicméně nabídce Oldřicha Nového v roce 1939 neodolala:

„ Potřeboval náhradu za Trudu Grösslichtovou a Ljubu Hermanovou a já se mu do jejich rolí typově hodila. Tam jsem byla velmi spokojená a považuji to za své nejšťastnější divadelní angažmá. Ale také jsem odešla. Přišla nabídka na zájezdová představení hry Modrý Démant a já se s divadlem rozloučila, aniž bych tušila, že to bude na dlouhá léta. Až po mnoha a mnoha letech mi režisér Jan Hřebejk nabídl roli v klasické hře Christophera Hamptona Nebezpečné známosti v Divadle pod Palmovkou. Tehdy jsem přímo na jevišti oslavila 85. narozeniny.“

xxx

Na svět přišla v rodině stavitele Benna Kabáta v Praze na Úvoze. Nejdřív bydleli v domě U bílé koule, kde byl jejich sousedem autor panoramatické Bitvy u Lipan malíř Luděk Marold nebo zakladatel zoologické zahrady profesor Jiří Janda. Když začala navštěvovat gymnázium, přestěhovali se do Vrtbovského paláce, kde měl její otec kancelář a dostali tam překrásný byt.

„Tatíček měl na starosti údržbu malostranských paláců a mě jeho profese nesmírně okouzlovala. Ráda jsem s ním pracovala, hodně jsem ze stavitelství pochytila, a kdyby nebylo divadla a filmu, asi bych pokračovala v jeho šlépějích.

Ale Thálie u mě vyhrála na celé čáře, měla jsem totiž lásku k divadlu po kom dědit. Oba rodiče hráli u nás v Malostranské besedě ochotnické divadlo, ale hlavně k nám do rodiny patřil první český filmový herec Josef Šváb Malostranský, který byl bratrancem mamičky. Byl to on, kdo na Jubilejní výstavě v roce 1891 zazpíval do Edisonova fonografu a natočil v roce 1898 s Janem Kříženeckým první český film Dostaveníčko v mlýnici.“ xxx Její mamince bylo dvacet, když Zita přišla na svět, ale trpěla Addisonovou nemocí, na kterou v osmatřiceti zemřela. Dneska už by to nebyl žádný problém, jenomže tehdy léky na tuto chorobu ještě nebyly. Bohužel si ji Zita v posledních letech života moc neužila, protože ji tatínek poslal do německého kláštera v Ostrově nad Ohří, aby se pořádně naučila německy. „Německy jsem se učila léta, nejdřív ve škole v Josefské ulici, kde jsem mívala dobré známky, pak jsem přešla do gymnázia, kde už to bylo poněkud horší, hlavně z té němčiny. Když jsem z ní dostala v kvartě na vysvědčení pětku, rozhodl se to tatíček jednou provždy vyřešit a poslal mě tam, kde české slovo neuslyším.

Dva roky klášterní školy postaví člověka do latě. Šla jsem tam v šestnácti a stihla jsem toho hodně. Složila jsem univerzitní zkoušku z němčiny, naučila jsem se francouzsky, taky šít a malovat na porcelán, ale hlavně jsem začala být hodně samostatná. Jakoby osud věděl, že to budu vzápětí potřebovat, až povedu tatíčkovi domácnost.

Abych se doučila, co jsem ještě neuměla, vystudovala jsem po návratu z kláštera školu pro ženská povolání v Podskalské ulici, takže bych se klidně mohla živit jako hostinská. Pravdou ale je, že dlouho jsem sama na vedení domácnosti nebyla. Tatíček si po nějaké době přivedl domů novou ženu, emeritní členku Slovenského národního divadla Jožku Čepelovou, s níž jsem si velmi rozuměla. Nejen proto, že byla stejně jako celá naše rodina praštěná divadlem, ale také hrála ráda tenis a milovala psy.“

Snímek ze svatby Zity Kabátové

Byla půvabná, dobře vychovaná, kultivovaná a mužům se vždycky líbila. A její partneři byli opravdu pozoruhodní:

„Když jsem byla dívka, kluci si na mě moc netroufali, měli respekt z mého tatíčka. To by tak bylo, aby svedli váženému panu staviteli dceru! Ti, co si dodali odvahu, byli většinou sportovci. A pro ty já měla vždycky slabost, zejména pro plavce a pólisty. Ti totiž mají nádherně dlouhé svaly! A tak jsem chodila s hráčem vodního póla nebo s výborným tenistou, který byl jinak synem velkého pražského knihkupce.

Když jsem začala točit filmy a hrát profesionálně divadlo, přišli do mého života i umělci. Mojí velkou láskou byl Jára Pospíšil, vynikající operetní zpěvák. Byl o osm let starší,

pocházel z kultivované rodiny, a seznámili jsme se v baru U Zámečníka, kde svého času vystupoval. Jezdili jsme spolu do světa, milovali jsme Tatry, a hráli jsme spolu ve filmu Klatovští dragouni. Když po roce 1939 jako Žid musel opustit Velkou operetu a zapojit se do manuální práce, odjel na Vysočinu, kam jsem za ním často jezdila, protože jsem tam měla tetu. Byla to vážná známost, chtěl se ženit a mít děti, jenomže já byla k takovým nabídkám zdrženlivá. Takže naše láska skončila, ale přáteli jsme zůstali.

Další mojí láskou byl Franta Paul (pozdější tatínek Jany Paulové), s nímž jsem se setkala v divadle Akropolis, kde režíroval a hrál. Byli jsme si velmi blízcí a chodili jsme spolu poté, když se rozvedl se svou první ženou a než poznal druhou ženu. Byla jsem do něho opravdu zamilovaná, byl báječný, zkušený, energický, stále v dobré náladě. Toho bych si vzala hned, jenomže zakročil tatíček. Nelíbilo se mu, že je Franta o patnáct let starší a navíc mu vadilo, že je komediant. Jeden prý v rodině bohatě stačí. A tak se naše cesty začaly vzdalovat, protože já nechtěla nic dělat tatíčkovi navzdory a on dostal angažmá v Olomouci.

Poté patřilo mé srdce motocyklovému závodníkovi Frantovi Juhanovi. S ním jsem se znala od dětství, protože vyrůstal na Jánském vršku, odkud v zimě jezdil po sněhu na futrále s houslemi. Byl to úžasný chlap, jezdili jsme spolu do jeho srubu na Kačáku u Nahorub, kde jsem s ním prožila nezapomenutelné chvíle. Měli jsme se opravdu rádi, a kdyby nebylo února1948, asi bychom spolu zůstali. Rozhodl se zůstat v zahraničí, protože to měl s účastí na mezinárodních závodech stále těžší. Takže jsme se na dlouhá léta rozloučili, ale bylo nám dopřáno ještě jedno setkání po listopadu 1989, krátce před jeho smrtí.“

Zita s manželem a synem

K jejím láskám patřil také spisovatel František Kožík nebo hudební skladatel a dobrodruh Eduard Ingriš. Ona ale za svou největší lásku považovala Jiřího Zavřela, který se stal jejím manželem. I když trvalo léta, než se mohli vzít: „Tatíček pro naši rodinu postavil překrásnou vilu v Dobříni u Roudnice nad Labem, kde jsem jako dívka pozorovala tréninky našeho olympionika – skifaře Jiřího Zavřela. Občas si k nám přijel zahrát tenis, protože jsme měli u vily kurt, ale nikdy jsme nepřekročili hranice slušnosti. Po čase jsme se potkali na nějaké kulturní akci a tam už to mezi námi zajiskřilo. Bylo to za protektorátu, kdy pracoval jako tajemník pro kulturu, za což pak tvrdě pykal po roce 1945. Byl odsouzen na deset let a také si je v uranových dolech v Jáchymově odseděl a hlavně těžce odpracoval. Že je zavřený, jsem se dozvěděla od jeho tehdejší ženy, se kterou měl dcerku. Rodinu si pořídil v době, kdy skončil s aktivním sportem a působil jako sportovní zpravodaj v Londýně. O mé existenci jeho žena věděla, a když se rozhodla odjet s dcerkou do Ameriky, svým způsobem mi ho odkázala. Po jeho návratu z vězení jsme se

opravdu v roce 1956 v chrámu sv. Víta na Pražském hradě vzali. Ovšem nebylo to moje první manželství. Poprvé jsem se vdala v roce 1945 za Jerryho Krále, zástupce firmy Zeiss Ikon v indické Kalkatě. Seznámil nás režisér Ladislav Brom s tím, že když nemůžu točit doma, mohla bych se uchytit v cizině. S mojí znalostí jazyků by to neměl být problém, takže jsem souhlasila, nějaké role jsem už dokonce měla v Indii vyjednané. Jenomže jeho po svatbě přeložili do Londýna a podmínkou jeho působení bylo, že tam bude žít s rodinou. Mě tam však naše úřady nepustily, čímž náš sňatek ztratil smysl a chtěli jsme se rozvést. Jenomže k tomu nedošlo, protože Jerry předčasně zemřel.

Jedno plus tahle anabáze měla, získala jsem příjmení Králová, v papírech jsem se ztratila a mohla jsem jezdit s Vesnickým divadlem Františka Smažíka. Kabátové by to dovoleno nebylo.“

xxx

Syn se jí narodil v roce 1957, rok po svatbě. Byl plánovaný, i když šlo pro všechny o velké překvapení. Jí bylo čtyřiačtyřicet, manželovi o tři roky víc“

„Tehdy se tvrdilo, že po pobytu v jáchymovských dolech jsou muži neplodní. A on tam byl deset let! Přesto se nám dítě povedlo okamžitě po jeho propuštění a bylo to pro nás oba velké štěstí. Syn dostal jméno po tátovi, byl hodný, milý, dobře se učil a vůbec nám dělal jenom radost. Žili jsme spokojeně, manžel se živil jako grafik a ilustrátor, já jezdila po vlastech českých, moravských a slovenských se zájezdovým divadlem, bohužel tahle idyla netrvala dlouho.

Když bylo synovi dvanáct, tak můj muž a jeho táta emigroval do Ameriky. Určitě by byl rád, kdybychom ho následovali, ale já si vůbec nedovedla představit, že bych opustila svoji rodnou Prahu a hlavně Malou Stranu. Chyběl mi a chybí stále. Nikdy jsme se nerozvedli a já se brzy stala vdovou. Nešťastnou náhodou ho srazilo auto, jehož řidič ho neviděl v odpoledním slunci. Zvláštní je, že syn přesně zopakoval osud svého otce. Také odešel do Ameriky, když jeho prvorozenému synovi bylo dvanáct. Nicméně moc mě mrzí, že jsem za svým synem do Ameriky nikdy neletěla i když bych bývala mohla. Doba už se změnila. Lákal mě mnohokrát a já váhala. Nechtěla jsem tam také proto, že jsem na něho byla trochu naježená, když se rozvedl a odešel. Dneska už to vidím jinak, syn se dál o své dvě děti z prvního manželství stará a má je rád stejně jako dvě další, které má v Americe. Jen já už si na tak dalekou cestu netroufám.“ xxx

Šla z filmu do filmu, v divadle z role do role, ovšem vynikající znalost němčiny jí během okupace velmi zkomplikovala život. V rámci Pragfilmu hrála pod jménem Maria von Buchlow v německých filmech, protože s univerzitní zkouškou nemohla tvrdit, že němčinu neovládá. Ty filmy byly sice jenom dva, jmenovaly se Schicksaal am Strom a Die Reise nach Wien, přesto se ocitla na černé listině a na dlouhých pětadvacet let musela na filmování zapomenout. Pravda, i jiní s ní v těch filmech hráli a přesto dál pracovali, ale ti měli někde nějaké přímluvce. Ona nikoho takového neměl a ani ho nehledala, protože v těch hloupoučkých filmových příbězích neviděla nic závadného. Nebyla v nich žádná politika a takřka žádný Němec se na jejich natáčení nepodílel. „Měla jsem zákaz hrát v pražských divadlech a točit filmy. V té době mě zaměstnala Růžena Vinklerová z ateliéru Karola, kde jsem pracovala jako koloristka fotografií. Setrvala jsem tam do roku 1950, kdy si na mě vzpomněl František Smažík, který dával dohromady Vesnické divadlo, jehož úkolem bylo přiblížit kulturu pracujícím zemědělcům. Jezdili jsme po celé zemi a měli jsme vždy vyprodáno, protože po válce byl po kultuře hlad. Vesnické divadlo byl kolos. Deset hereckých part, každá asi po dvanácti lidech, do níž patřili nejen herci, ale také technici a řidiči autobusů. Hlavní stan byl v zámečku v Hloubětíně, kde se vyráběly kulisy, šily paruky a kostýmy, prostě to byla veýborně fungující továrna na divadlo. Bylo to fajn, ale po čtyřech letech harcování jsem byla přece jenom unavená, a tak jsem si jednou postěžovala Yvettě Simonové. Ta to doma řekla svému manželovi, báječnému manažerovi Františkovi Spurnému a já vzápětí dostala nabídku do pražského klubu Alhambra, kde jsem v nočním kabaretu vystupovala s Jaroslavem Šterclem, Vlastou Průchovou a orchestrem jejího manžela Jana Hammera. Tím se můj život trochu zklidnil, i když jsem stejně dost často jezdila na různé estrády, které byla fenoménem poválečného období. Vystupovali na nich všichni umělci, já se často na pódiu setkávala s Vlastou Burianem, který však už byl stínem někdejší neřízené a geniální střely.“

Ale ona se k filmu dostala i v době, kdy měla zákaz činnosti. I když to byl trochu jiný kontakt, než dřív:

„Nabídku pracovat v některém pražském kině jsem dostala od Miloše Hercíka, s nímž jsem se znala z Vesnického divadla a stal se z něho vedoucí menších pražských biografů. Věděl, že se mi narodil syn a že bych potřebovala klidnější práci, a nabídl mi místo pomocné síly v kině Blaník na Václavském náměstí. Přijala jsem to a nelitovala jsem. Po Blaníku přišlo

kino Letka, kde jsem měla na starosti dohled nad probíhající rekonstrukcí, což mi vzhledem k tatíčkově škole nedělalo nejmenší problémy.

Poté jsem přešla do Bia Illusion, kde se hrály především pamětnické filmy. Premiéry byly vždy ve čtvrtek, a jelikož jsem znala všechny jejich představitele, zvala jsem je na besedy. Nikdo mi účast neodmítl, dokonce ani můj někdejší šéf Oldřich Nový, a diváci taková setkání přímo milovali. A to jsem neplatila žádné honoráře, pánové dostali láhev vína, dámy kytičku.

Jelikož jsem se osvědčila, překládali mě vždy do těch kin, kde to potřebovalo dát do pořádku, a tak jsem pracovala ještě v kině Zvon nebo Sofie. Ale to věčné dohadování s lidmi a obavy, zda finančně vyjdeme, mě vysilovalo. Po pár letech jsem zažádala o důchod. Pak už jsem jezdila jenom tu a tam na estrády a začala jsem žít život aktivní důchodkyně, která se ráda s někým sejde nebo se vypraví na výlet.“

Ale film si ji stejně našel. V roce 1969 ji obsadil do filmu Hvězda režisér Jiří Hanibal a kupodivu si nikdo na její doživotní zákaz hraní ani nevzpomněl. a tak se začala na filmové plátno vracet. K těm šedesáti prvorepublikovým filmům přibylo dalších čtyřiatřicet, poslední natočila v šestadevadesáti.

Marie Formáčková

Z (NE)pravého břehu jedné řeky

 

 

Bára Fišerová

Z (NE)pravého břehu jedné řeky

 

Jedno deštivé dopoledne… jedno setkání… jeden příběh… On a Ona.

Tato kniha vypráví milostný příběh dvou lidí, jejichž láska se probouzela po nocích psaním nočních smsek v telefonu… Smsky s hromy a blesky, ze kterých se staly básně, sonety, vyznání… Smsky, které v sobě mají hravost, snovou melancholii, vášeň, něhu, emoce, naději, bezmocnost, pravdu i křivdu… a během několika let vytvořily román, kterým oba žili… Jejich poezii. Tento příběh je opravdový, pravdivý a silný…

Vydáním a výběrem Smsek z desítek až stovek po dobu několika let tento příběh ožívá v knize… aby nebyl nikdy zapomenut…

BÁRA FIŠEROVÁ je česká divadelní a filmová herečka. Narodila se v Praze.Po ukončení studia herectví prošla několika Pražskými divadelními scénami a natočila několik filmů v Čechách a v Německu a několik televizních inscenací a pohádek.V současné době hraje především v Divadle Bez Hranic  a  stala se i seriálovou herečkou… Protože se narodila do umělecké rodiny, kde její otec byl výtvarník, akademický malíř, začala také malovat. Měla několik výstav v českých galeriích a ilustrovala dětskou knihu s názvem “Rudla, skřítek hlídací, dobro k lidem navrací. “ Píše také povídky a básně, které si schovává, jak sama říká, do svého tajného šuplíku.

Nyní vydává svou první autorskou knihu “Z (Ne)pravého břehu jedné řeky“, inspirovanou svými životními příběhy. Celá kniha je provázena jejími vlastními ilustracemi.

Nikam se necpi!

 

 Jiří Štědroň

Nikam se necpi!

Pojďte spolu s Miloslavem Guldou, jen do jisté míry úspěšným, ale nepochybně  sympatickým hrdinou knížky, kterou držíte v rukou, prožít jeho cestu odnikud nikam. Cestu plnou naděje a očekávání, ale i překvapivých zvratů k horšímu. Autor vás bezpečně provede zákoutími prostředí, které důvěrně zná a má rád, jakkoli někdy hořce a s nezbytnou porcí sebeironie. Jde o divadlo a o jeho patrně nejméně honosnou tvář, které se tak často, a ne vždycky úplně spravedlivě, říkává šmíra. Ale „když máš talent, tak se neubráníš!“ říká jeden ze Štědroňových neslavných hrdinů. Jeden z dlouhého zástupu těch, kteří žijí z lásky k divadlu, nejsou prakticky vidět a prakticky nic nevydělávají, aby o to nápadněji zářili jejich šťastnější kolegové.Životaschopnost a nezdolný optimismus jsou základní vlastností Míly Guldy. Ať se děje co se děje, nikdy neztrácí tah na branku, nikdy nepochybuje o smysluplnosti svého snažení. Nebo pochybuje, ale moc o tom nemluví. Dnes, kdy doba velí dávat co nejokatěji najevo námahu, kterou jsme vynaložili na tvorbu i těch třeba nejskromnějších plodů svého snažení a kdy tak často roníme  ty co nejmokřejší slzy, jen ať svět vidí, jak krutě nám bylo ublíženo, jde nesporně o příklad hodný následování. 

Kdo tento týden slaví narozeniny?

Pavel Zedníček (1.11.1949)

Přední český herec a komik se nejvíce zapsal do vědomí široké veřejnosti díky zábavnému pořadu Kufr, který byl vysílán v letech 1992 – 2004 v ČT. Mimo jiné ho diváci mohou znát z rozsáhlé divadelní činnosti  (Hamlet, don Juan), seriálů Sanitka a Konec velkých prázdnin či z pohádky Lotrando a Zubejda. Jeho nejznámější dabingovou rolí je Alan Bunda sitcomu Ženatý se závazky.

Se Sabinou Laurinovou v seriálu Konec velkých prázdnin

Yvetta Simonová (4.11.1928)

Legenda legend české pěvecké scény působí na jevišti již od konce 40. let minulého století. V tandemu s Milanem Chladilem nazpívala řadu duetů, které se hrají v rádiu dodnes (Sladké hlouposti, My dva a čas, Dáme si do bytu ad.).

Yvetta Simonová s Milanem Chladilem

Jan Tříska (4.11.1936 – 25.9.2017) 

Asi každému utkvěl v paměti Jan Tříska jako striktní Igor Hnízdo z filmu Obecná škola. Mimo tohoto filmu se objevil v mnoha výrazných rolích nejen u nás, ale i v zahraničí. Mohli jsme ho vidět v první československé Popelce jako potulného pěvce, kata ve filmu Máj či advokáta v Magnuskově trilogii Bastardi.

Z filmu Hranaři, kde si zahrál tajného agenta

Karel Havlíček Borovský (31.10.1821 – 29.7.1856)

Když se vrátíme do daleké minulosti českého národa, tak jednou z výrazných osobností 19. století byl právě Karel Havlíček Borovský. Jedna z předních osob národního obrození a autor doteď uznávaných děl Král Lávra či Křest svatého Vladimíra.

Ondřej Spýťa Syrový