Za jednu z nejvýznamnějších a dozajista pak za nejznámější osobnost z řad historie tzv. První Československé republiky, bývá považován Tomáš Garrigue Masaryk. A je to jedině správné. Ovšem, i tak je nutno říci, že na mnohé působení nebyl rozhodně sám. Za zmínku proto dozajista stojí také nejedna osobnost z okolí jeho pozdějších politických kolegů… Jedním z takových je například osobnost, náležící k předním tvářím naší prvorepublikové politiky – a sice významný státník, předseda agrární strany a československý premiér – Antonína Švehlu (1873 – 1933).
Pomník Antonína Švehly v Praze
Říkala jsem si proto, že by bylo možná zajímavé, napsat z pozice historičky, /jejíž specializací a mohu snad říci, že i jistou srdeční záležitostí, je právě období tzv. První československé republiky/, o osobnosti Antonína Švehly pár slov. Slov, vycházejících z pozice člověka, který se s odkazem osobnosti A. Švehly setkal u příležitosti několika historických výzkumů a vždy si ho velmi vážil.
Antonín Švehla byl totiž specifickou osobností uvnitř vlastní doby. Narodil se dne 15. dubna roku 1873 v Hostivaři, dnešní součásti hl. města Prahy, tenkrát (před rokem 1922, kdy došlo k připojení), ještě v samostatné obci, do selské rodiny. Jeho osud, převzít jednoho dne rodinné hospodářství svého otce byl daný a tak v počátcích zřejmě ani neuvažoval o své budoucí profesi v jiné oblasti, tím pádem ani o vysokoškolských studiích. Vyučil se pekařem a absolvoval hospodářskou školu v České Lípě. Nicméně události, které ho obklopovaly, mu nebyly lhostejné a rozhodl se proto postupně vstupovat na politickou půdu. Na úroveň vrcholné politiky se dostal až časem, ale na rozdíl od celé řady svých pozdějších kolegů, kteří byli obvykle absolventy pražské Právnické fakulty UK či jiných renomovaných vysokoškolských oborů, a měli tudíž díky svým oborům k politice blízko, on vystoupal tak říkajíc přímo z veřejnosti. Tím byl v zajímavém protikladu k řadě svých současníků, včetně osobnosti později nejváženější – prvního československého prezidenta. Mnozí pamětníci „doby Švehlovy a Masarykovy“ činili proto nejednou zajímavá porovnávání právě mezi oběma muži, v nichž spatřovali jakýsi pandán. T. G. Masaryk (1850 – 1937) byl vystudovaný filozof, vysokoškolský pedagog, později profesor, sečtělý a vpravdě studovaný muž, ale chudý… Zatímco Švehla byl bez jakéhokoliv akademického vzdělání, na první pohled prostý muž z venkova, chytrý, ale, díky svému poděděnému rodinnému hospodářství, které od roku 1900 spravoval po smrti svého otce, movitý. Co je však spojovalo, byl výrazný intelekt, touha po vzniku samostatného Československého státu i třeba zvláštně rezervovaný vztah k penězům, nad které oba muži stavěli skutky a činy. Masaryk a Švehla byli pro své okolí velice zajímavou dvojicí, která si byla z jedné stránky podobná a z druhé pozoruhodně diametrálně odlišná…
Na půdu politiky se Antonín Švehla dostal již koncem 19. století. Zlom nastal v roce 1908, kdy se mu podařilo získat mandát poslance českého zemského sněmu, který trval do roku 1913. Odsud již byl krok k pozdější politice vrcholné, tedy k té, která se před rokem 1918 zatím jen připravovala. Byl jedním z čelních osobností, aktivně usilujících o vznik samostatného Československého státu a dne 28. října 1918 se stal jedním z pěti tzv. Mužů 28. října (tj.: František Soukup, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a Antonín Švehla). Krátce poté získal mandát již jako poslanec Národního shromáždění a poté i post ministerský. To vše se odehrálo během roku 1918. Výrazně se tehdy z pozice svých funkcí podílel na mnohém, například i na vzniku a podobě československé ústavy. O rok později se stal předsedou agrární strany a roku 1922 se stal poprvé předsedou vlády, kde byl v pořadí pátým premiérem. V této funkci Švehlovi předcházeli: T. G. Masaryk, první československý premiér Karel Kramář, druhý Vlastimil Tusar, třetí Jan Černý a čtvrtý Edvard Beneš. Svůj premiérský mandát zopakoval. Doba Švehlovy slávy začala výrazněji upadat až v kontextu s jeho špatným zdravotním stavem, jímž trpěl a který se začal ohlašovat v dalších letech bohužel stále silněji. Ač byl do té doby označován i jako schopný protikandidát proti úřad obhajujícímu prezidentu Masarykovi v roce 1927, nepostavil se mu a naopak jej v zásadním okamžiku podpořil. V roce 1929 se pak více méně stáhl z veřejného politického života úplně, i když zůstal, až do své smrti věrný agrární straně, kde byl do roku 1933 jejím předsedou.
Fakt, že Švehlův zdravotní stav byl vážnou překážkou jeho jakékoliv další práce, potvrzuje řada tehdejších pamětníků, například lékař a politik Otakar Srdínko: „Švehla by si troufal všechny tyto překážky překonati, kdyby byl zcela zdráv, ale obává se, že by jeho zdravotní stav mohl selhati uprostřed cesty, a tu by ztroskotání bylo horší. Bude tedy lépe, odejde-li hned…“ Vzpomíná profesor Jan Krčmář – prvorepublikový ministr, politik a výtečný představitel právní vědy, na rozhovor s doktorem Srdínkem (svým předchůdcem na postu ministra školství) a cituje Srdínkova slova o Antonínu Švehlovi a jeho zdravotním stavu. (KRČMÁŘ J.: Paměti, s. 139) Odchod, jaký Antonín Švehla provedl, byl vlastně jedním z důkazů jeho čestnosti, pro kterou si ho mnoho jeho blízkých i vzdálených kolegů a pamětníků vážilo. Byl ctěným mužem a vynikal mj. i tím, že míval „šťastnou a moudrou ruku“ také na výběr svých spolupracovníků anebo kolegů. V tomto kontextu není úplně bez zajímavosti, že například výše zmiňovaný profesor Krčmář byl ministrem školství a národní osvěty ve vládě Jana Černého zvolen, zřejmě právě díky vlivu Antonína Švehly, který včas rozpoznal jeho výtečné vlohy pro podobný resort. „O zásluhu, že jsem byl jmenován…“ (Hovoří pánové Dr. Srdínko a Dr. Bartoš). „Oba se shodují v tom, že o mém jmenování rozhodl Švehla.“ Vzpomíná a slova svých kolegů popisuje Jan Krčmář (1887 – 1950), který si osobnosti Antonína Švehly taktéž velice vážil. (KRČMÁŘ J.: Paměti, s. 139) O to nepříjemnější byla pro všechny současníky smutná zpráva, která přišla 12. prosince roku 1933. Tehdy Švehla podlomenému zdraví podlehl a jak profesor Krčmář, tak i celá řada dalších pamětníků uváděla, že šlo o období velkého smutku, kdy se po nějakou dobu odkládaly i termíny nejrůznějších kulturních a společenských akcí, protože na ně jednoduše nebyla vhodná nálada.
Antonín Švehla si v rámci svého politického působení získal pověst schopného a činorodého muže, který bránil energicky představy, za něž spolu s Masarykem a mnoha dalšími bojoval. Osobně bych vyzvedla jako pozitivum i jeho čestný přístup vůči ostatním kolegům, ke kterým přistupoval, zdá se, skutečně moudře.
AUTOR: Ph.Dr. Michaela Košťálová (historička umění, spisovatelka)
FOTO: Wikipedie
Komentáře z facebooku