V Olomouci mám kamarádku Álu a ta má bratra, se kterým mě seznámila. Léta jsem ho znala z rozhlasu a také z televizní obrazovky, stejně jako velká část národa, která miluje humor. Český básník, překladatel z angličtiny a slovenštiny, nakladatelský redaktor, kulturní publicista, scenárista a moderátor Ivo Šmoldas mě nezklamal, když jsme se potkali v galerii Mona Lisa na olomouckém Horním náměstí. Tvářil se sice jakoby nic, ale v očích mu šibalsky hrálo. „Tak jsme se potkali – a právě v Olomouci,“ podal mi ruku. „Předpokládala bych, že je to vaše rodné město. Celé dětství a studentská léta jste tu prožil, pokud vím. Proč tedy Prostějov? Nevloudila se vám do životopisu chybička?“podivila jsem se. „Chybička se vloudila, když v olomoucké porodnici zrovna malovali. Tak mi nezbylo než spatřit světlo světa ve městě, kde se ale narodili jiní machři. Třeba básník Jiří Wolker, taktéž tenistka Petra Kvitová nebo Otto Wichterle – vynálezce kontaktních čoček.“ „Vy jste ovšem taky zdatný sekáč,“ řekla jsem upřímně. Očividně ho to pobavilo. „Druhdy už mi to někdy někdo sdělil.“ „To přece není žádná novinka,“ ujistila jsem ho. „Dokážete hravě zaplnit a rozesmát hlediště v celé republice. Ten osobitý a originální styl humoru lidi milují. Pohotové a vtipné reakce na dotazy diváků, smršť historek a postřehů ve vašem podání je pokaždé fascinující.“ Zamyslel se. „Je sice pravda, že bavím národ svým tlacháním, ale že mám předpoklady být pohotový a vtipný, tím já bych si tak jistý nebyl. Čekám vždycky, že mi v hlavě zajiskří, že přijde myšlenka, a když otevřu klapačku, že ze mne něco vypadne. Pokaždé pak stojím v úžasu, co je mi díky tomu řečnění z fleku dopřáno.“ Ivo Šmoldas však neinterpretuje nějaký laciný humor. V podtextu jeho vyprávění je mnoho podnětů k přemýšlení. „Vaše specifická čeština je nenapodobitelná,“ řekla jsem s obdivem. Pokrčil rameny: „To bych netvrdil. První šok ze své mluvy jsem měl v počáteční pubertě. Otec přivlekl domů kotoučový magnetofon SONET DUO a já hned pojal nápad nahrát si na pásek svůj hlas. Když jsem si pak nahrávku pustil, ozvalo se něco strašlivého. Co to je, co to dělá, co z toho magneťáku leze za zvuky? Byl jsem zděšen. To seš ty, řekla mi ségra. Nejradši bych se neviděl. Copak se dá s takovou mluvou žít? Nakonec jsem se s tím svým projevem smířil a řekl si, že se vlastně nemusím poslouchat.“ Rozveselilo mě to. „Dnes vás poslouchá kdekdo. Je to krásná práce, bavit lidi.“ Přikývl: „Moje představa kdysi ale byla vybrat si povolání, co vyžaduje opravdovou odvahu, tak jsem chtěl být učitelem. Nakonec jsem zjistil, že tolik odvahy přece jen nemám.“ Potom mi sdělil, že po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy nastoupil do nakladatelství Český spisovatel a pak i další jeho cesta vedla světem knih. „A co nakonec odstartovalo vaši uměleckou kariéru?“ nešlo mi do hlavy. „Prý hrajete i divadlo.“ Pozvedl obočí: „Předstírám herectví ve dvou inscenacích.“ „A jak to všechno vlastně začalo?“ zvědavost mi nedala. „Mezi kašpary a komedianty jsem byl zavlečen Halinou Pawlowskou, se kterou se znám léta,“ pustil se do vyprávění. „Je veskrze optimistická, a tak měla kuráž pozvat mě před kameru do svého pořadu Banánové rybičky. Nejdřív jsem to kategoricky odmítl, ale když mi z produkce sdělili výši honoráře, tak mi nezbylo než se překonat, protože, jak je o mně všeobecně známo, tříská se mnou lakota.“ „To byl ovšem podařený start. Následovaly další pořady,“ podotkla jsem. „To bylo tím, že jsem si nevzpomněl na své rodiče, kteří mně říkali, nepitvoř se pořád, nebo ti to zůstane. A tak mi to zůstalo,“ rozhodil ruce. „Nemám být tak zapomnětlivý.“ „Tomu nerozumím,“ přiznala jsem. „Tvrdíte, že si nikdy nic nepamatujete, že jste líný, hamižný, pomalý, proč to?“ Zamyslel se sotva na vteřinu a sdělil mi: „Když se člověk dokáže kvalitně pomluvit, vezme vítr z plachet těm, kteří by to udělali amatérsky a špatně.“ „To je teda argument,“ rozesmála jsem se. „Tak co umíte skvěle? Co vás ještě nadchlo?“ vyzvídala jsem. „Nic nedělat,“ zatvářil se pohodově. „To dělám rád. Takové blaho si dopřávám o prázdninách na chalupě v jižních Čechách. Jenže naskočit pak zase do procesu, to je svízelné, avšak potřebné.“ Pak pozvedl významně ukazovák: „Také kouřit cigára mi šlo. A bůh ví, že to jsem nikdy neodbejval. Až do chvíle, kdy se mi zjevil Kalousek.“ „Cože?“ nevěřila jsem. „Na televizní obrazovce,“ vysvětlil mi. „Oznámil, že na tabák zvyšuje spotřební daň.“ Na vteřinu se odmlčel, aby mi pak barvitě ten zážitek popsal: „Tak tohle už je úplná nenažranost, řekl jsem si. Co já vám za ta léta nasypal peněz a pořád nemáte dost? Tak jsem se neudržel a z plných plic jsem mu přes tu televizní obrazovku řekl: Chceš-li moc, nedostaneš nic. Tedy vlastně jsem mu ještě řekl, co z mé strany tak akorát dostane. Cigarety hned letěly do pryč a šlus.“ Poslouchala jsem ho a ani na vteřinu nezapochybovala, že to bylo jinak. „Jste skvělý vypravěč,“ musela jsem uznat. „I s kolegy na pódiu však perlíte. Jak si je vybíráte?“ zajímalo mě. „Vybírám si ty hodně mluvné,“ přiznal. „První otázkou je narazím jako sud a pak už to z nich jde samo. Mnohdy se stane, že já, ač notorický nesportovec, musím nakonec zvládat skok do řeči.“ Skvěle jsem se bavila. Když jsme se loučili, pan Ivo Šmoldas řekl: „Bylo mi potěšením.“ „A co teprve mně,“ řekla jsem já a už se viděla na jeho večerním olomouckém představení.
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: Český rozhlas Dvojka
Komentáře z facebooku