Vánoční čas – Hana Lajtkepová

„Maminčin mazánek!“ – „Ale tátu nemá!“
Na drobného chlapce se snášely rány i urážky. Těžko říct, co bolelo víc. Snažil se bojovat, ale přesila byla příliš veliká. Rány však náhle ustaly.
„Koukejte mazat, frackové! Na jednoho si troufáte. To je fakt hrdinství!“
Chlapec stále seděl na zemi a stíral si z obličeje špínu společně s krví, která mu tekla z rozbitého nosu. Svého zachránce dřív ucítil než pořádně uviděl. Byl to bezdomovec, který se nedávno objevil v jejich městě. Chybělo mu oko a – jak si hoch právě všiml – taky měl na pravé noze protézu. Zarostlý muž se k němu váhavě sklonil.
„Jsi v pořádku, Johny?“
Oslovený zapomněl na potlučené tělo a bleskově vyskočil na nohy.
„Odkud znáte moje jméno?“
„No, … ti ´hrdinové´ ho říkali, když se na tebe chystali. Já … nemám rád, když se takoví vytahujou na slabší a …“
„Já nejsem slabší! Jen jsem to nečekal. Ubránil bych se i bez vás.“
Bezdomovec se na chlapce zadíval svým jediným okem. Ten pohled nebyl zlý. Spíš to vypadalo, jako kdyby se mu v něm objevila slza.
„Jděte od mého syna dál!“ Matka se přihnala jako vichřice, strhla k sobě Johnyho a zle se na špinavého muže podívala. Ten jen rychle sklonil hlavu, zvedl dlaně v obranném gestu a začal kulhavě couvat.
„Ještě jednou vás uvidím blízko syna nebo dalších dětí a přísahám, že vás nechám odvézt co nejdál za město. Nevím, proč jste sem přišel, ale my vás tu nechceme. Jděte někam jinam. Tady žijí slušní lidé!“
„Opravdu?“ ozval se chraptivě muž aniž by zvedl hlavu. „Ti vaši slušní lidé mají teda neslušné děti, kteří mlátí slabšího.“
Muž se otočil a kulhal pryč.
Matka několikrát naprázdno otevřela a zase zavřela ústa a pak se podívala na syna, kterého stále pevně držela. „O čem ten špindíra mluví?“
Johny si rukávem utřel nos. Krev mu už netekla. Sláva. Opatrně popotáhl a pak jen nerad špitl. „On mě… zachránil.“
Domů došli mlčky. Teprve večer se matka k odpolednímu incidentu vrátila. Johny jí vše řekl a zakončil otázkou, která ji vždy bodla do srdce, protože neuměla odpovědět.
„Mami, kde je táta? Já už si na něj ani nepamatuju. Říkala jsi, že je voják, hrdina, ale proč se nevrátí k nám domů?“
„Já to nevím, zlatíčko. Věř mi, kdybych uměla dělat zázraky, přivedla bych ti tátu domů. Taky mi moc chybí.“
Před spaním se Johny zadíval do tmy za oknem. Zázraky neexistují. Prý se dějí o Vánocích, ale on tomu nevěří. Každý rok mají u stolu přichystaný třetí talíř, ale nikdy nikdo nepřijde. Všechno je to hloupost.
Týdny ubíhaly. Slunné podzimní dny vystřídaly plískanice, které se jednoho dne změnily v chumelenici a mráz. Johny si uvědomil, že už hrozně dlouho neviděl toho bezdomovce. Co když zmrzl? Tenkrát mu ani nepoděkoval a uvnitř se kvůli tomu trápil. Když mu skončila škola dřív a věděl, že máma je ještě v práci, vybral ve skříni teplý svetr a kalhoty, které tam matka po jeho otci stále schovávala. Nacpal věci do batohu a vydal se do městečka hledat svého zachránce. Už se stmívalo a věděl, že by se měl hodně rychle vrátit domů, když muže konečně uviděl. Seděl stulený blízko železničního mostu a vypadalo to, že nevnímá nic kolem sebe. Snad není mrtvý?!
Johny zahnal strach a rozběhl se k nehybné postavě. Už byl téměř u ní, když se bezdomovec náhle narovnal a vytáhl nůž. Jakmile ale spatřil vylekaného hocha, rychle zbraň schoval.
„Promiň, promiň. Nechtěl jsem tě vylekat. Ale občas se musím bránit a …“
Chlapec před něj beze slova vysypal obsah batohu. Oba dva chvíli nespustili zrak z malé hromádky. „To… to je pro mě?“
Johny konečně našel řeč. „Chtěl jsem jen poděkovat za … za tamto … tenkrát. A taky,“ kluk náhle dostal nápad. Slova se mu hrnula z úst a on je ani nechtěl zastavit. –„taky, jsem si říkal, že byste s náma mohl být na Štědrý večer. Vždycky tam máme talíř pro třetího. Jenže byste se musel umejt, abyste tak nesmrděl. A taky se líp oblíct. Tohle je po tátovi. Mohlo by vám to bejt. Tady je adresa.“ Vytrhl ze zápisníku první stranu se svou adresou, otočil se na patě upaloval pryč.
„Hej, hochu, a co tvoje matka? Copak ona není proti?“ Volal za ním překvapený muž.
„Není.“ Houkl Johny a raději se neohlížel, aby ten člověk neviděl, že lže.
Po téhle příhodě to vypadalo, že se čas úplně zbláznil a začal někam hrozně pospíchat. Johny přemýšlel, jak to mámě říct, ale než něco vymyslel, probudil se do Štědrého dne. Hlavu měl prázdnou, nic nevymyslel, lhát nechtěl. Počká do večera, třeba ten bezdomovec ani nepřijde. Koneckonců, za celou dobu ho ani jednou nepotkal. Třeba si jen vzal věci a odešel z městečka.
Johny měl Štědrý den rád. Od rána s maminkou něco připravovali a vždycky se hodně nasmáli. Ten den byl prostě jejich. Když se ale za oknem začalo smrákat a maminka začala slavnostně prostírat, hoch znervózněl. A co víc, máma tentokrát připravila jen dva talíře!
„Mami, a co třetí talíř pro hosta?“ ozval se přiškrceně.
Zkoumavě a trochu smutně se na něj podívala. „Už jsi velký kluk, Johny. A myslela jsem, že jsme si to vše už dříve vyříkali. Nebudeme si lhát do kapsy. Budeme tady jen my dva. Třetí talíř není nutný.“
„Ale to je přece tradice, maminko. A navíc jsou vánoce. To se dějí i zázraky!“ Slyšela v synově hlase náznak paniky. To nebylo dobré znamení. Co se to děje? Co …
Ať už se chtěla zeptat na cokoli, nestihla to. Myšlenky jí přetrhl zvuk domovního zvonku. Tázavě se podívala na chlapce, který stál u prázdného místa stolu a byl bledý jako stěna.
Rychle sundala zástěru a rázně vykročila ke dveřím. Johny se kolem ní náhle bleskově prosmýkl a byl u dveří první. Trhl s nimi a otevřel je dokořán. Na prahu stál vysoký muž. Měl na sobě svetr a kalhoty, které dal Johny bezdomovci, ale tenhle člověk nebyl zarostlý ani špinavý. I když, nu, ano, měl jen jedno oko a …
„Johne!“ Chlapec nadskočil leknutím. Rychle se ohlédl na mámu. Řekla přece jeho jméno, ale … ale nespouštěla oči z příchozího a po tvářích se jí začaly koulet slzy jako hrachy. A pak se nečekanému hostu vrhla kolem krku. Stiskl ji v náručí a i jemu skanula slza. Johny stál pár kroků od nich a nich nechápal. Dokonce cítil, že se začíná zlobit. V tu chvíli se na něj jeho matka konečně podívala, setřela si slzy a natáhla k němu ruku. Váhavě jí podal svou a ona ho jemně přitáhla.
„Tvůj táta se vrátil, Johny. Zázraky se přece jen dějí.“