O SLAVÍKOVI

Byla jsem ještě malá holka, když můj strýc, který pracoval v jednom státním úřadě s pánem, který se jmenoval Karel Gott, přinesl několik fotografií jeho stejnojmenného syna. Několik mých sestřenic a také já jsme na druhé straně snímku četly osobní věnování. Na té mé stálo  – Marušce ze srdce Karel Gott. Tehdy mě sice ještě víc zajímal Neználek ve slunečním městě, ale brzy jsem se tou fotografií začala chlubit. V krátké době totiž o tom mladíkovi věděli všichni, a tak už to zůstalo.

Když jsem před časem dala na facebook snímek, kde jsem s ním zvěčněná, moje bývalá spolužačka zavzpomínala, jak jsem donekonečna na studentské koleji hrála dlouhohrající desku s jeho písničkami, takže je zanedlouho znali všichni nazpaměť. Tehdy jsem jinou desku neměla, ale časem k ní přibylo mnoho dalších, ale hlavně jsem se s ním mohla seznámit osobně, když jsem začala pracovat ve velkém ženském časopise.

Mnohokrát jsem s ním dělala rozhovor a ráda jsem s ním autorizovala. Byl precizní, věděl, že časopis, pro který byl rozhovor určený, má vysoký náklad (tehdy to byl bezmála milión, dnes neuvěřitelné číslo!), a tak si dal na autorizaci záležet. Jednou dokonce přinesl bábovku, prý aby byla pohoda. A ta s ním byla vždycky, protože byl slušný, ohleduplný a hlavně nikoho nikdy nechtěl trápit.

Když jsem pak byla mezi vyvolenými, kteří s ním jeli do New Yorku, aby napsali o jeho koncertu ve slavné Carnegie Hall, opravdu jsem měla pocit, jako bych dostala nejvyšší státní vyznamenání. Bylo to skvělé, dokonce jsem o tom spolu s fotografem Jaroslavem Tatkem dala dohromady knížku a on za ni poděkoval. To mě opravdu přivedlo do rozpaků, protože děkovat jsem měla spíš já.

Ale takový on prostě byl, proto má dnes každý pocit, že mu odešel někdo nesmírně blízký, bez něhož si další život nedokáže představit. Jsem ráda, že vztah k němu dává najevo celý národ a myslím, že to musí být útěchou hlavně pro jeho nejbližší rodinu, která je krásná a on ji nesmírně miloval. Úmyslně říkám nejbližší, protože v podstatě širší rodinou jsme i my ostatní. A v tom našem společném smutku je i něco krásného. Měli jsme totiž štěstí, že jsme mohli žit ve stejné době, ve které nám zpíval.

Autor: Marie Formáčková

Foto: Marie Formáčková