Autor: Ondřej Syrový

Herečka Kateřina Macháčková: „Jednička byla prima. Moc ráda jsem chodila do školy…“

Bývalá televizní hlasatelka Marie Retková: „Pamatuji si, že to byla v pololetí jednička – jen jedna, až na konci byly známky z jednotlivých předmětů. A to už si nejsem jistá, jestli se mi tam nekroutila nějaká dvojka. Jestli byly oslavy, už nevím. Myslím, že jsme měli polárkový dort, na tu chuť si vzpomínám dodnes.“

Zpěvačka Helena Maršálková: „Poslední samé jedničky.“

Zpěvák skupiny Maxíci Pavel „Kyklop“ Vohnout: „Byl jsem hrdý, přes celý vysvědčení jsem měl jedničku, ale to pokračování už bylo jinde. To už jsem nebyl hrdina ale rebel.“

Publicistka Marie Formáčková: „Pamatuji si, že když mě nevzali do školy, protože jsem se narodila v prosinci a dostala jsem odklad, rok jsem probrečela. Hrozně jsem se totiž do školy těšila. Takže jak jinak, vzpomínám dobře, protože jsem měla samé jedničky.“    

Zpěvačka Pavlína Jíšová: „Jistě důležitá věc v životě každého prvňáčka  – my jsme se fotili v první lavici. Mám z toho dodnes schovanou fotečku. Byly samé jedničky, takže pohoda. Konkrétně si však předání vysvědčení nepamatuju. Jen vím o té fotce.“

Pro herečku Báru Fišerovou jsou Velikonoce krásné náboženské svátky a zároveň symbolizují příchod jara. Potrpí si na tradiční velikonoční výzdobu,  domácí velikonoční nádivku, malování vajec a v neposlední řadě na velikonoční nadílku, která nesmí nikdy chybět.

Co se Vám vybaví, když se řeknou Velikonoce?

„Když se blíží Velikonoce vybaví se mi překrásné náboženské svátky a pro mě také svátky jara….první hřejivé paprsky slunce, první kytičky a vybarvování přírody a všeho kolem do jasných zářivých barev…“

Jak oslavíte letošní Velikonoce?

„Velikonoce slavím tradičně a oslavím je doma v Praze s rodinou. Už začátek svatého týdne mám doma velikonoční výzdobu, hlavně žlutozelenou s plno zajíčkama a beránkem..“

Dodržujete nyní nějaké velikonoční obyčeje?

„Velikonoční obyčeje se snažím dodržovat tradičně, maluju vajíčka, a co se týká například Zeleného čtvrtku, kdy máme k jídlu něco zeleného, Velkého pátku, kdy držíme půst a samozřejmě nejvíc Velikonočního pondělí, kdy máme velikonoční nadílku, na kterou se moc těším včetně něčeho malého na sebe, aby nás nepokakal beránek. (smích)

Vnímáte také Velikonoce jako křesťanský svátek?

„Samozřejmě Velikonoce jsou především křesťanský svátek a na to nikdy nezapomínám…Myslím, že po náboženské stránce mají Velikonoce pro věřící větší význam než Vánoce…také nikdy nezapomenu na Velikonoční hod boží sledovat požehnání papeže z Vatikánu Urbi et Orbi.“

Máte nějaké vzpomínky z dětství?

„Z dětství mám na Velikonoce vzpomínky veselé, plné barev z Velikonoční výzdoby, barevné pomlázky, vůně z pečícího se beránka a mazance plného rozinek a nejvíc z pondělního „výprasku“od kluků a nejvíc sladké nadílky, což mi zůstalo do dnes….“

Co obvykle vaříte na velikonoční svátky?

„Na Velikonoční svátky děláme hlavně Velikonoční nádivku, kterou máme úplně výbornou…jinak ostatní už necháváme podle chuti. Mazanec a beránka bohužel moc neumím, tak je vždy musím koupit, ale na slavnostním stole nám nikdy nechybí…“

Máte spojené Velikonoce s příchodem jara?

„Velikonoce mám já osobně hlavně spojené s příchodem jara…pro mě s velkým očekáváním, protože miluji slunce, teplo, kytky, stromy jak začínají kvést…s jarem se probouzím i já sama…“

Bez čeho si Velikonoce nedokážete představit?

„Velikonoce si nedokážu představit bez všeho, co k nim patří…a především bez rodiny se kterou je oslavujeme…milujeme jaro a Velikonoce jsou pro nás probuzením do období tepla, slunce, posezení na zahrádkách a vždycky se těšíme na tu pondělní sladkou nadílku jako malé děti a to je pro mě ten krásný pocit, že v těchto svátečních chvílích člověk ví, že má stále tu dětskou duši…kterou neztratil…Já miluji svátky a oslavím je naplno s radostí a vším co k nim patří….jsou to vždy šťastné dny….“

Ondřej Spýťa Syrový, Alexandra Hejlová

Foto: Divadlo Bez Hranic, archiv ARTSTARVIP, CSFD.cz

Dana Batulková: „Byla to náhoda. Bývala jsem plachá, a tak jsem o této profesi nesnila. Na gymnáziu jsem recitovala básničky a pan profesor si mě vybral do svého recitačního kroužku, vyhrávala jsem i soutěže. Chtěla jsem jít studovat angličtinu, ale pan profesor mi jednou řekl, proč to nezkusím na DAMU. Já nikdy nechodila ani do ochotnického kroužku, protože jsem se strašně styděla. Ale začala jsem o tom přemýšlet. Naučila jsem se nějaké monology a šla jsem tam. Vzali mě, a to mi obrátilo život naruby. Nikdy jsem nic takového neplánovala. Ale tu výzvu jsem přijala.“

Libuše Švormová: „To se mě ptáte na věci, které už téměř přesahují mou paměť! (směje se) Na škole jsem hezky recitovala a jeden kantor mi řekl, že bych se měla pokusit o studium na DAMU, tak jsem ho poslechla. Vystudovala jsem, ale to už je rok 1959, co jsem tam skončila. Potom jsem šla k divadlu, a tak začala má pravá divadelní kariéra.“

Miriam Kantorková: „Moje cesta vedla tak trochu s oklikami. Já jsem třeba herečkou vůbec nechtěla být! U nás, z tatínkovy i maminčiny strany, byli lékaři. Můj nejstarší bratr, doktor Pavel Kantorek, je lékař, i když už v penzi, navíc byl po Emilu Zátopkovi náš nejlepší maratonec. Já ze školy odcházela se samými jedničkami a nedovedla jsem si představit, že bych se nedostala na gymnázium, což se stalo.“

Veronika Žilková: „Nikdy jsem nechtěla být herečka. Chodila jsem na gymnázium s přírodovědným zaměřením, dělala jsem matematické olympiády, během studentských let jsem se věnovala vědecké činnosti. Sbírala jsem dermatoglyfiku mongoloidních dětí. Chodila jsem do kroužku antropologie, kde začal výzkum a antropolog, co jej vedl, pro něj potřeboval dermatoglyfy na rukách všech dětí s Downovým syndromem. Ukazovalo se totiž, že opičí rýha na ruce se opakuje u rodičů, kteří jsou latentními nosiči chromozomální změny.“

Valérie Zawadská: „Začínala jsem v mateřské školce v Pohořanech u Olomouce, ale nevěděla jsem o tom. Byla jsem ráda středem pozornosti. Když jsem nastoupila na základní školu, tak jsem chodila do tanečního a pěveckého kroužku, kde už byla moje starší sestra Anička. Později jsme se potřetí stěhovali s celou rodinou, do Loučné nad Desnou okres Šumperk, kde už jsme zakotvili definitivně. Tam jsem se stala spoluzakladatelkou dětského divadelního kroužku. Začínali jsme coby loutkaři, ale mě to za tím paravanem hluboce nebavilo. Chtěla jsem být vidět, takže jsme přesvědčili pana režiséra, že budeme hrát normální – klasické divadlo. Moje první role byla král v pohádce Sůl nad zlato. Žádná princezna. Dostala jsem mastix, fousy, korunu.“

Dagmar Bláhová: „Na jevišti jsem stála poprvé ve třinácti letech v dětské opeře Ogaři. Zpívala jsem v dětském sboru Severáček v Liberci. V sedmnácti jsem pak přišla do Ypsilonky, kde jsem hrála svoji první roli. A potom jsem šla na DAMU.“

Bára Fišerová: „K herectví jsem se dostala už jako dítě. Bylo mi asi 6 let a hrála jsem dětské role. Od té doby jsem věděla, že chci být herečkou, ačkoliv jsem šla studovat balet. Všechny tyto role byly před kamerou, na jeviště jsem se dostala až později. Je ale pravda, že divadlo mne fascinovalo již v dětských letech. Tajně jsem se jako malá holčička chodila koukat na zkoušky Hamleta, kterého zkoušeli František Němec a Zorka Jandová. Zamilovala jsem se do těch představení a přála si, abych jednou také stála na jevišti jako oni (smích).“

Vlasta Peterková: „Začalo to už na základní škole. Milovala jsem hodiny dějepisu, na které jsme měli báječného profesora. Když nám přednášel, dělal to s takovým zaujetím, a tak vše prožíval, že mě to úplně fascinovalo. Dá se říct, že to bylo moje první divadlo.“

Ondřej Spýťa Syrový

*odpovědi byly použity z partnerského studentského magazínu DISUK.cz

 

Když se řekne Gabriela Vránová, každému se vybaví člověk mnoha tváří. Někdo si vzpomene na roztomilou Aničku Čihákovou z Chalupářů, jiný na roli psychicky labilní učitelky Hajské ze seriálu My všichni školou povinní a další si vzpomene na vynikající recitátorku a ženu vládnoucí bravurně slovem. Pro všechny příznivce bylo jistě nemalým šokem, když nás v loňském roce nečekaně opustila.

Gabriela se narodila 27.července 1939 na Slovensku. Vyrůstala v rodině učitelů, kteří ji od mala vštěpovali lásku k literatuře, mluvenému slovu i divadlu. Otec se věnoval kromě vyučování také psaní básní, což Gabriela podědila po něm.

Ač narozená na Slovensku, její profesní i soukromý život se odehrával v České republice. Dětství prožila v Brně, kde také vystudovala JAMU. Poté se přesouvá do Prahy, kde začala působit v Divadle na Vinohradech, ve kterém s přestávkou zůstává až do konce svého života.

Sama sebe vnímala spíše jako divadelní herečku. Známá byla divákům díky spoustě televizních inscenací a seriálům, kde dostávala pravidelně příležitost. Namátkou uvádíme: Sňatky z rozumu, F.L.Věk, Chalupáři. Z novějších: Náměstíčko, Hříchy pro diváky detektivek, Doktoři z Počátků nebo barrandovský seriál Stopy života.

Během své kariéry spolupracovala významně s rozhlasem. Účastnila se natáčení řady rozhlasových her, pohádek a nebo také před mikrofonem recitovala poezii. Několik let dokonce spolumoderovala pořad Noční mikrofórum. Napsala i úspěšnou knihu Magnetický vítr, kde spojuje své paměti s fejetony a poezií. Kniha sklidila velký úspěch a byla později natočena i pro rozhlas, který ji následně vydal na kazetách a CD.

Ve spojitosti s poezií si udělala ještě jednu velkou radost. Pod režií svého syna Ondřeje Kepky natočila televizní pořad Království poezie. Dočkala se i několika dokumentárních snímků o svém životě (13.komnata, Neobyčejné životy, Po stopách hvězd…)

V závěru svého života jezdí po České republice s kulturním programem, který obsahoval poezii, ale také příhody ze života. Její poslední filmová role byla ve filmu Bastardi III. Úplně naposledy se před kamerou objevila v roce 2016 v seriálu Doktorka Kellerová.

A jak na ni vzpomínají kolegové?

Herečka Kateřina Macháčková:

„Byla to moc milá dáma, úžasná kolegyně a výborná herečka. V posledních letech už se s kolegy neloučím, jsou tu stále s námi, v myšlenkách, v rolích, ve kterých se vracejí.“

—

Režisér Tomáš Magnusek:

„Gabriela Vránová pro mne byla velmi výraznou hereckou osobností se silným hereckým projevem. Setkal jsem se s ní pracovně čtyřikrát a nelitoval jsem. Velmi milovala svého syna Ondřeje a svoji práci. Budu na ni také vzpomínat jako na dámu, která se chodila poctivě rozloučit se všemi svými kolegy.“

—

Publicistka Marie Formáčková:

„S Gabrielou Vránovou jsem několikrát během své novinářské kariéry dělala rozhovor. Vždy byla velmi vstřícná, dokonce mě pozvala k sobě domů, seznámila mě s manželem i svým synem Ondřejem, byla pohostinná a vždycky jemná a tak zvláštně křehká, až jsem se bála mluvit nahlas. Patřila k lidem, kteří dělají svět hezčím už jen tím, že jsou.“

—

Herečka Eva Režnarová:

„Gabriela Vránová, když vešla do divadla, bylo ji slyšet už od vrátnice. S neodmyslitelným kloboukem na hlavě, s úsměvem na tváři, hlasitě všechny zdravila. A my řekli – Gábi je tady. Hrály jsme spolu v mnoha představeních – Tomáš Becket, Lysistrata, To byla moje písnička a další a další. Těšila jsem se na jednodenní zájezdy s představením Křehká rovnováha, kdy nastoupila do auta s obrovským kufrem a líčila své zážitky s takovým humorem, se smyslem pro pointu, že jsme se dlouho tak nikdo nenasmáli. Obrovsky vzdělaná, sečtělá, měla přehled přes kulturu a další a další obory. Skvělá herečka a pedagožka. Měla jsem ji moc ráda. Je nenahraditelná.“

—

Operní diva Edita Randová:

„Nemohu zapomenout na cestu v autě s Gábinkou na koncert open air na Moravu při prvních povodních. Gábinka tam recitovala a já zpívala. Byla to nejkrásnější cesta autem jakou jsem zažila. Kdykoliv jsme se pak potkaly, vždy jsme o této cestě mluvily. Věřím, že teď tam nahoře si také na to vzpomene.“

—

Legendární dětská herečka Michaela Kudláčková:

„Měla jsem ji strašně ráda. Ono to tak vypadá, podle role Hajské, že to byla nějaká protivná ženská, ale to je dané tím, že ona byla naprosto brilantní herečka. A v civilu neskutečně hodný, jemný a kultivovaný člověk. V reálu na mě působila jako nějaká dobrá víla.“

—

Zpěvačka Jana Yngland Hrušková:

„Gabriela byla osobnost velkých gest a zůstane v našich srdcích jako velká dáma.“

—

Ondřej Spýťa Syrový, Jan Macháček

Na prknech, co znamenají svět, stojí Pavla Břínková (69) téměř padesát let. Dlouhá léta byla hvězdou Hudebního divadla Karlín, do kterého se po odmlce vrátila a například v muzikálech Carmen a Sestra v akci tam září dodnes. Je dvojnásobnou držitelkou ceny Thálie, jedna z nich je dokonce za celoživotní mistrovství!

Jak a kdy jste se dostala ke zpěvu?

„To vám řeknu s naprostou přesností. V pěti letech mě maminka přivedla do Dismanova rozhlasového dětského souboru, kam chodili moje sestry, i můj zemřelý bratříček, kterého jsem ale nepoznala. Odešel, než jsem se narodila. Setrvala jsem tam do osmi let. Zřejmě pan režisér zjistil, že jsem talentovaná, neb už v pěti letech jsem natáčela se strýčkem Jedličkou pohádku O červené Karkulce a ty desky se prodávají dodnes! V osmi letech jsem ale řekla, že bych chtěla zpívat a maminka mě přivedla do Kühnova dětského sboru.“

Jak dlouho jste zůstala tam?

„Až do svých čtrnácti let, kdy jsem podala přihlášku na Státní konzervatoř, obor operní zpěv. Všechno se dělo proti vůli mých rodičů. Na vše jsem se musela připravit sama. Myslím si ale, že jsem k tomu byla předurčená. Málokteré dítě ví v osmi letech přesně, co chce dělat. Já to věděla. Nechtěla jsem nic jiného, než stát na jevišti a zpívat. Konzervatoř jsem si vydupala proti vůli rodičů. Byla jsem vždycky senzitivní a subtilní holčička, a tak si mysleli, že případný neúspěch bych neusnesla. To se ale mýlili. Musela jsem jim dokázat, že vyhraju. Dělala jsem zkoušky ve čtrnácti a půl letech a měla jsem jen malou naději. Přihlásilo se sedmdesát dva uchazečů a většina z nich byla starší, od osmnácti výš. Skončila jsem jako druhá a byl to můj první velký úspěch.“

Pak vás už maminka podporovala?

„Ano. Viděla, že jsem ve dvaceti letech v Karlíně dostala hlavní roli, tak už se s tím smířila.“

Měla jste nějaký vzor?

„U nás to byla Milada Šubrtová. Fascinovala mě její barva hlasu, a to, že zpívala Rusalku, kterou jsem jako studentka viděla 55x! Dodnes je tam ode mě důlek. (směje se) Měla krásný, kovový, bezproblémový hlas, zpívala, jako mluvila. Když jsem byla starší, obdivovala jsem Barbru Streisand, anebo světoznámou Carmen Julii Migenes Johnson, která ale zpívala i šansony, muzikál a pop. V té jsem se shlédla. Když mi bylo třicet, dostala jsem do ruky její album, kde zpívala Gershwina a podle jejího vzoru jsem taky natočila takovou všehochuť pod názvem Chtěla bych tančit jen.“

Vzpomenete si na svůj debut?

„Od dvaceti let jsem hrála v Karlíně, takže můj debut byl tam. V šestém ročníku na konzervatoři jsme jeli na výměnný zájezd do Gruzie, kde jsem zpívala Carmen a další. Tam mě vychovávali jako mezzosoprán, což byla chyba, ale hlas mi nezkazili. Vrátila jsem se a volali mi, že zrovna v Karlíně běží konkurz na muzikál West Side Story. Nic jsem o tom divadle nevěděla, chtěla jsem dělat operu a viděla jsem se v Národním. Americký muzikál v roce 1969 tady byla jedna velká neznámá. Šla jsem tam s tím, že si třeba vydělám pár korun. Po třech kolech mě vybrali do hlavní role, a to byla bomba. Svou první premiéru si pamatuji naprosto živě.“

Jaká byla?

„Práce to byla nádherná, ale když došlo k premiéře, tak jsem onemocněla. Měla jsem horečku, bylo mi špatně. Ale jak říká můj manžel, „zabejčila jsem se“. Šla jsem zpívat nemocná. Dodnes nechápu, jak jsem to mohla odzpívat, protože María má obrovský rozsah, ale zvládla jsem to.“

Nebála jste se, že si ublížíte?

„Bylo mi dvacet, nic jsem si nepřipouštěla. Ani jsem nešla k doktorovi. Dnes bych tam byla od rána! Tehdy jsem měla mladý, neopotřebovaný hlas, vůbec jsem si to nepřipustila a zpívala to s přehledem. Později jsem si, kromě divadla, zkusila i filmovou práci, ale zajímavé je, že mě vůbec neuchvátila. Moje místo je na jevišti!“

V Hudebním divadle Karlín jste si zahrála v řadě operet, mj. i v Čardášové princezně. Jak na ni vzpomínáte?

„Provázela mě celý život. Jako velmi mladá jsem hrála Stázi. Pak jsem dělala hlavní roli, Sylvu Varescu v Národním divadle Brno. Když jsem byla po šestnáctileté pauze zavolaná zpět do Karlína, bylo to kvůli Čardášové princezně. To mi byla nabídnuta třetí ženská role, Anhilta. A pak jsem ji hrála i v Plzni. S Čardášovou princeznou jsem spjatá, tam jsem dělala všechny role. A učila to i některé své žačky!“

Jak vzpomínáte na svou operetní éru v Hudebním divadle Karlín?

„Byla jsem tam 21 let, a pak jsem si udělala nucenou pauzu. Změnilo se vedení a já jsem odešla. Šestnáct let jsem hostovala v jiných divadlech, natočila jsem čtyři oceněné desky. Jezdila jsem se svými recitály a všude měla narváno. Vůči Karlínu jsem měla blok. A když mě potom jiné vedení oslovilo, neměla jsem pocit, že se vracím na místo činu. Šla jsem zase dál. Byl to další osudový krok.“

Jste dvojnásobnou držitelkou ceny Thálie. Berete to jako životní úspěch?

„Rozhodně! (směje se) První Thálii jsem dostala za roli, kterou jsem si zahrála po šestnáctileté pauze. Vůbec jsem s tím nepočítala. Bylo to veliké překvapení a radost. Ale ještě větší překvapení byla druhá Thálie za celoživotní mistrovství. Když jsem dostala dopis, že budu oceněná, říkala jsem si: Vypadá to, že končím!, ale zase to byla radost, že si na mě někdo vzpomněl.“

Před 22 lety jste napsala knihu Taková jsem já. Co vás k tomu vedlo?

„Slavila jsem dvacet pět let na jevišti. Ve Žďáru nad Sázavou bylo tehdy vydavatelství, které o knížku moc stálo. Byli neoblomní a donutili mě se na chvilku zastavit. Neustále žiju v předstihu, neměla jsem ráda vzpomínání. Musela jsem se donutit zamyslet se, jak všechno šlo, jinak by mi profesní život uletěl jako vítr. Nejdřív jsem knihu zadala, ale nebyla jsem spokojená, a tak jsem se do ní pustila sama. V noci jsem si sedla s tužkou a psala. Nebyly ještě počítače, třikrát jsem ji přepisovala! Byla jsem unavená, ale myslím, že výsledek stál za to. Dodnes mi říkají, abych napsala druhý díl, ale už bych neměla trpělivost.“

Jak hodnotíte vývoj české hudební scény v rámci vašeho žánru?

„Dnes je doba muzikálu. Po všech rozhovorech, co jsem dělala k tomu, jak se koukám na to, že opereta je dnes chudou Popelkou, si stojím za tím, že je přemuzikálováno. Chápu, že dobrou operetu dnes už nikdo nenapíše. Ale zase je škoda na klasickou operetu zapomenout. Mám radost, že se Hudební divadlo Karlín rozhodlo příští rok uvést Veselou vdovu. Bylo mi líto, že divadlo na operetu zanevřelo. Myslím si, že tu má zázemí i diváky. I když je-li mladá generace krmená i špatnými muzikály, nebude na klasickou operetu chodit. Nemá-li možnost jít na výbornou klasickou operetu, nebude ji znát. Lidi, kteří nám plnili divadla, pomalu odcházejí. Byla by škoda, kdyby klasická opereta nežila alespoň v recitálech, které dělám, protože pořád vidím velký zájem.“

Ondřej Spýťa Syrový

Zdroj fotografií: Česká televize