Narodila se v roce 1913 a byla svědkem všech podstatných událostí moderních dějin. Prožila dvě světové války, zažila začátek filmu, rozhlasu i televize a všechny československé a české prezidenty, kromě Miloše Zemana. Zemřela v necelých sto letech v roce 2012, byla stoprocentní dámou a jmenovala se Zita Kabátová.
Často dostávala otázku, kde bere svůj věčný optimismus a jestli prozradí svůj recept na dlouhověkost. Pokaždé odpověděla, že hlavní zásluhu na tom má rada, kterou jí kdysi do života dal její tatíček – Všechno jenom ke kolenům! To znamená, že si člověk nic nesmí brát příliš k srdci, musí se dívat častěji před sebe, než se ohlížet, a nesmí si slzami kalit výhled na svět.
Ovšem nepopírala, že někdy to bylo hodně těžké, protože ani ji osud nešetřil a také na jejím stromu života uzrálo několik hodně trpkých plodů.
* Když jí bylo osmnáct, zemřela jí maminka.
* Kvůli rolím ve dvou filmech, které společnost Pragfilm natočila během okupace v němčině, nesměla čtvrt století před filmovou kameru.
* Svou životní lásku, olympionika Jiřího Zavřela, si mohla vzít až poté, co se vrátil po deseti letech z jáchymovského lágru.
* Když bylo jejich synovi, který se jí narodil ve čtyřiačtyřiceti, dvanáct, emigroval Jiří Zavřel do Ameriky, kde zemřel.
* Její syn Jiří také odešel do Ameriky, když bylo jeho prvorozenému synovi dvanáct, jakoby zopakoval čin svého otce.
* I když jejími láskami byli muži zvučných jmen – Jára Pospíšil, Franta Juhan, Franta Paul, František Kožík, Eduard Ingriš…, přesto žila většinu života sama.
Ale ji nic z toho nesrazilo na kolena, vždycky se uměla nadechnout a jít dál.
Narodila se 27. 4. 1913 na Malé Straně, kde prožila válečné dětství a takřka idylické prvorepublikové mládí. Hrála ochotnické divadlo, a když jí bylo třiadvacet, šla na konkurs do filmu a uspěla. Velmi rychle se prosadila a stala se opravdovou filmovou hvězdou:
„Filmů jsem natočila přes šedesát, některé z nich už se nedají z technických důvodů promítat, jiné zestárly natolik, že se na ně nedá koukat, ale hodně z nich se stále na obrazovky nebo filmové plátno vrací a já se na sebe a své kolegy ráda podívám. Moje herecká kariéra začala v roce 1935, kdy jsem šla na konkurs svého prvního filmu Václava
Kubáska Světlo jeho očí, a skončila vlastně nedávno, před kamerou jsem stála naposledy v roce 2009. S filmem jsem tedy prožila víc jak sedmdesát let, i když s jednou přestávkou, která ale trvala čtvrt století… Často dostávám otázku, jaké byly tehdy honoráře. Samozřejmě i tehdy záleželo na tom, v jaké pozici člověk byl. Začínající nebo epizodní herec dostal pár korun, hvězda pochopitelně víc. Za svůj první film Světlo jeho očí jsem dostala 3500 korun, gáže v divadle nebyla nikdy větší než 5000. Když jsem pak dostala za jeden film 80 tisíc, to už bylo něco a byla jsem z toho úplně vedle. Ale to byla výjimka. Většinou honorář stačil na šaty do dalšího filmu. Oblékali jsme se totiž za své a šatů bylo potřeba hodně, protože se točil jeden film za druhým. Já točila tak pět filmů za rok, ale v roce 1939 jsem jich stihla deset.
A který z nich mám nejraději? Za žádný se vyloženě nestydím, ale i dneska mi dělá největší radost film Vladimíra Slavínského Muži nestárnou z roku 1942.“
Divadlo začala hrát jako dítě u ochotníků, své první vystoupení si ale nepamatuje, protože byla miminko v zavinovačce. Profesionálně začala hrát jako dvacetiletá v dětském Divadle Míly Melanové, dva roky na to, v roce 1935, byla angažována do divadla Akropolis. Poté odešla k Jiřímu Sedláčkovi do Tyláčku, kde se jí líbilo, nicméně nabídce Oldřicha Nového v roce 1939 neodolala:
„ Potřeboval náhradu za Trudu Grösslichtovou a Ljubu Hermanovou a já se mu do jejich rolí typově hodila. Tam jsem byla velmi spokojená a považuji to za své nejšťastnější divadelní angažmá. Ale také jsem odešla. Přišla nabídka na zájezdová představení hry Modrý Démant a já se s divadlem rozloučila, aniž bych tušila, že to bude na dlouhá léta. Až po mnoha a mnoha letech mi režisér Jan Hřebejk nabídl roli v klasické hře Christophera Hamptona Nebezpečné známosti v Divadle pod Palmovkou. Tehdy jsem přímo na jevišti oslavila 85. narozeniny.“
Na svět přišla v rodině stavitele Benna Kabáta v Praze na Úvoze. Nejdřív bydleli v domě U bílé koule, kde byl jejich sousedem autor panoramatické Bitvy u Lipan malíř Luděk Marold nebo zakladatel zoologické zahrady profesor Jiří Janda. Když začala navštěvovat gymnázium, přestěhovali se do Vrtbovského paláce, kde měl její otec kancelář a dostali tam překrásný byt.
„Tatíček měl na starosti údržbu malostranských paláců a mě jeho profese nesmírně okouzlovala. Ráda jsem s ním pracovala, hodně jsem ze stavitelství pochytila, a kdyby nebylo divadla a filmu, asi bych pokračovala v jeho šlépějích.
Ale Thálie u mě vyhrála na celé čáře, měla jsem totiž lásku k divadlu po kom dědit. Oba rodiče hráli u nás v Malostranské besedě ochotnické divadlo, ale hlavně k nám do rodiny patřil první český filmový herec Josef Šváb Malostranský, který byl bratrancem mamičky. Byl to on, kdo na Jubilejní výstavě v roce 1891 zazpíval do Edisonova fonografu a natočil v roce 1898 s Janem Kříženeckým první český film Dostaveníčko v mlýnici.“ xxx Její mamince bylo dvacet, když Zita přišla na svět, ale trpěla Addisonovou nemocí, na kterou v osmatřiceti zemřela. Dneska už by to nebyl žádný problém, jenomže tehdy léky na tuto chorobu ještě nebyly. Bohužel si ji Zita v posledních letech života moc neužila, protože ji tatínek poslal do německého kláštera v Ostrově nad Ohří, aby se pořádně naučila německy. „Německy jsem se učila léta, nejdřív ve škole v Josefské ulici, kde jsem mívala dobré známky, pak jsem přešla do gymnázia, kde už to bylo poněkud horší, hlavně z té němčiny. Když jsem z ní dostala v kvartě na vysvědčení pětku, rozhodl se to tatíček jednou provždy vyřešit a poslal mě tam, kde české slovo neuslyším.
Dva roky klášterní školy postaví člověka do latě. Šla jsem tam v šestnácti a stihla jsem toho hodně. Složila jsem univerzitní zkoušku z němčiny, naučila jsem se francouzsky, taky šít a malovat na porcelán, ale hlavně jsem začala být hodně samostatná. Jakoby osud věděl, že to budu vzápětí potřebovat, až povedu tatíčkovi domácnost.
Abych se doučila, co jsem ještě neuměla, vystudovala jsem po návratu z kláštera školu pro ženská povolání v Podskalské ulici, takže bych se klidně mohla živit jako hostinská. Pravdou ale je, že dlouho jsem sama na vedení domácnosti nebyla. Tatíček si po nějaké době přivedl domů novou ženu, emeritní členku Slovenského národního divadla Jožku Čepelovou, s níž jsem si velmi rozuměla. Nejen proto, že byla stejně jako celá naše rodina praštěná divadlem, ale také hrála ráda tenis a milovala psy.“
Byla půvabná, dobře vychovaná, kultivovaná a mužům se vždycky líbila. A její partneři byli opravdu pozoruhodní:
„Když jsem byla dívka, kluci si na mě moc netroufali, měli respekt z mého tatíčka. To by tak bylo, aby svedli váženému panu staviteli dceru! Ti, co si dodali odvahu, byli většinou sportovci. A pro ty já měla vždycky slabost, zejména pro plavce a pólisty. Ti totiž mají nádherně dlouhé svaly! A tak jsem chodila s hráčem vodního póla nebo s výborným tenistou, který byl jinak synem velkého pražského knihkupce.
Když jsem začala točit filmy a hrát profesionálně divadlo, přišli do mého života i umělci. Mojí velkou láskou byl Jára Pospíšil, vynikající operetní zpěvák. Byl o osm let starší,
pocházel z kultivované rodiny, a seznámili jsme se v baru U Zámečníka, kde svého času vystupoval. Jezdili jsme spolu do světa, milovali jsme Tatry, a hráli jsme spolu ve filmu Klatovští dragouni. Když po roce 1939 jako Žid musel opustit Velkou operetu a zapojit se do manuální práce, odjel na Vysočinu, kam jsem za ním často jezdila, protože jsem tam měla tetu. Byla to vážná známost, chtěl se ženit a mít děti, jenomže já byla k takovým nabídkám zdrženlivá. Takže naše láska skončila, ale přáteli jsme zůstali.
Další mojí láskou byl Franta Paul (pozdější tatínek Jany Paulové), s nímž jsem se setkala v divadle Akropolis, kde režíroval a hrál. Byli jsme si velmi blízcí a chodili jsme spolu poté, když se rozvedl se svou první ženou a než poznal druhou ženu. Byla jsem do něho opravdu zamilovaná, byl báječný, zkušený, energický, stále v dobré náladě. Toho bych si vzala hned, jenomže zakročil tatíček. Nelíbilo se mu, že je Franta o patnáct let starší a navíc mu vadilo, že je komediant. Jeden prý v rodině bohatě stačí. A tak se naše cesty začaly vzdalovat, protože já nechtěla nic dělat tatíčkovi navzdory a on dostal angažmá v Olomouci.
Poté patřilo mé srdce motocyklovému závodníkovi Frantovi Juhanovi. S ním jsem se znala od dětství, protože vyrůstal na Jánském vršku, odkud v zimě jezdil po sněhu na futrále s houslemi. Byl to úžasný chlap, jezdili jsme spolu do jeho srubu na Kačáku u Nahorub, kde jsem s ním prožila nezapomenutelné chvíle. Měli jsme se opravdu rádi, a kdyby nebylo února1948, asi bychom spolu zůstali. Rozhodl se zůstat v zahraničí, protože to měl s účastí na mezinárodních závodech stále těžší. Takže jsme se na dlouhá léta rozloučili, ale bylo nám dopřáno ještě jedno setkání po listopadu 1989, krátce před jeho smrtí.“
K jejím láskám patřil také spisovatel František Kožík nebo hudební skladatel a dobrodruh Eduard Ingriš. Ona ale za svou největší lásku považovala Jiřího Zavřela, který se stal jejím manželem. I když trvalo léta, než se mohli vzít: „Tatíček pro naši rodinu postavil překrásnou vilu v Dobříni u Roudnice nad Labem, kde jsem jako dívka pozorovala tréninky našeho olympionika – skifaře Jiřího Zavřela. Občas si k nám přijel zahrát tenis, protože jsme měli u vily kurt, ale nikdy jsme nepřekročili hranice slušnosti. Po čase jsme se potkali na nějaké kulturní akci a tam už to mezi námi zajiskřilo. Bylo to za protektorátu, kdy pracoval jako tajemník pro kulturu, za což pak tvrdě pykal po roce 1945. Byl odsouzen na deset let a také si je v uranových dolech v Jáchymově odseděl a hlavně těžce odpracoval. Že je zavřený, jsem se dozvěděla od jeho tehdejší ženy, se kterou měl dcerku. Rodinu si pořídil v době, kdy skončil s aktivním sportem a působil jako sportovní zpravodaj v Londýně. O mé existenci jeho žena věděla, a když se rozhodla odjet s dcerkou do Ameriky, svým způsobem mi ho odkázala. Po jeho návratu z vězení jsme se
opravdu v roce 1956 v chrámu sv. Víta na Pražském hradě vzali. Ovšem nebylo to moje první manželství. Poprvé jsem se vdala v roce 1945 za Jerryho Krále, zástupce firmy Zeiss Ikon v indické Kalkatě. Seznámil nás režisér Ladislav Brom s tím, že když nemůžu točit doma, mohla bych se uchytit v cizině. S mojí znalostí jazyků by to neměl být problém, takže jsem souhlasila, nějaké role jsem už dokonce měla v Indii vyjednané. Jenomže jeho po svatbě přeložili do Londýna a podmínkou jeho působení bylo, že tam bude žít s rodinou. Mě tam však naše úřady nepustily, čímž náš sňatek ztratil smysl a chtěli jsme se rozvést. Jenomže k tomu nedošlo, protože Jerry předčasně zemřel.
Jedno plus tahle anabáze měla, získala jsem příjmení Králová, v papírech jsem se ztratila a mohla jsem jezdit s Vesnickým divadlem Františka Smažíka. Kabátové by to dovoleno nebylo.
Syn se jí narodil v roce 1957, rok po svatbě. Byl plánovaný, i když šlo pro všechny o velké překvapení. Jí bylo čtyřiačtyřicet, manželovi o tři roky víc“
„Tehdy se tvrdilo, že po pobytu v jáchymovských dolech jsou muži neplodní. A on tam byl deset let! Přesto se nám dítě povedlo okamžitě po jeho propuštění a bylo to pro nás oba velké štěstí. Syn dostal jméno po tátovi, byl hodný, milý, dobře se učil a vůbec nám dělal jenom radost. Žili jsme spokojeně, manžel se živil jako grafik a ilustrátor, já jezdila po vlastech českých, moravských a slovenských se zájezdovým divadlem, bohužel tahle idyla netrvala dlouho.
Když bylo synovi dvanáct, tak můj muž a jeho táta emigroval do Ameriky. Určitě by byl rád, kdybychom ho následovali, ale já si vůbec nedovedla představit, že bych opustila svoji rodnou Prahu a hlavně Malou Stranu. Chyběl mi a chybí stále. Nikdy jsme se nerozvedli a já se brzy stala vdovou. Nešťastnou náhodou ho srazilo auto, jehož řidič ho neviděl v odpoledním slunci. Zvláštní je, že syn přesně zopakoval osud svého otce. Také odešel do Ameriky, když jeho prvorozenému synovi bylo dvanáct. Nicméně moc mě mrzí, že jsem za svým synem do Ameriky nikdy neletěla i když bych bývala mohla. Doba už se změnila. Lákal mě mnohokrát a já váhala. Nechtěla jsem tam také proto, že jsem na něho byla trochu naježená, když se rozvedl a odešel. Dneska už to vidím jinak, syn se dál o své dvě děti z prvního manželství stará a má je rád stejně jako dvě další, které má v Americe. Jen já už si na tak dalekou cestu netroufám.“
Šla z filmu do filmu, v divadle z role do role, ovšem vynikající znalost němčiny jí během okupace velmi zkomplikovala život. V rámci Pragfilmu hrála pod jménem Maria von Buchlow v německých filmech, protože s univerzitní zkouškou nemohla tvrdit, že němčinu neovládá. Ty filmy byly sice jenom dva, jmenovaly se Schicksaal am Strom a Die Reise nach Wien, přesto se ocitla na černé listině a na dlouhých pětadvacet let musela na filmování zapomenout. Pravda, i jiní s ní v těch filmech hráli a přesto dál pracovali, ale ti měli někde nějaké přímluvce. Ona nikoho takového neměl a ani ho nehledala, protože v těch hloupoučkých filmových příbězích neviděla nic závadného. Nebyla v nich žádná politika a takřka žádný Němec se na jejich natáčení nepodílel. „Měla jsem zákaz hrát v pražských divadlech a točit filmy. V té době mě zaměstnala Růžena Vinklerová z ateliéru Karola, kde jsem pracovala jako koloristka fotografií. Setrvala jsem tam do roku 1950, kdy si na mě vzpomněl František Smažík, který dával dohromady Vesnické divadlo, jehož úkolem bylo přiblížit kulturu pracujícím zemědělcům. Jezdili jsme po celé zemi a měli jsme vždy vyprodáno, protože po válce byl po kultuře hlad. Vesnické divadlo byl kolos. Deset hereckých part, každá asi po dvanácti lidech, do níž patřili nejen herci, ale také technici a řidiči autobusů. Hlavní stan byl v zámečku v Hloubětíně, kde se vyráběly kulisy, šily paruky a kostýmy, prostě to byla veýborně fungující továrna na divadlo. Bylo to fajn, ale po čtyřech letech harcování jsem byla přece jenom unavená, a tak jsem si jednou postěžovala Yvettě Simonové. Ta to doma řekla svému manželovi, báječnému manažerovi Františkovi Spurnému a já vzápětí dostala nabídku do pražského klubu Alhambra, kde jsem v nočním kabaretu vystupovala s Jaroslavem Šterclem, Vlastou Průchovou a orchestrem jejího manžela Jana Hammera. Tím se můj život trochu zklidnil, i když jsem stejně dost často jezdila na různé estrády, které byla fenoménem poválečného období. Vystupovali na nich všichni umělci, já se často na pódiu setkávala s Vlastou Burianem, který však už byl stínem někdejší neřízené a geniální střely.“
Ale ona se k filmu dostala i v době, kdy měla zákaz činnosti. I když to byl trochu jiný kontakt, než dřív:
„Nabídku pracovat v některém pražském kině jsem dostala od Miloše Hercíka, s nímž jsem se znala z Vesnického divadla a stal se z něho vedoucí menších pražských biografů. Věděl, že se mi narodil syn a že bych potřebovala klidnější práci, a nabídl mi místo pomocné síly v kině Blaník na Václavském náměstí. Přijala jsem to a nelitovala jsem. Po Blaníku přišlo
kino Letka, kde jsem měla na starosti dohled nad probíhající rekonstrukcí, což mi vzhledem k tatíčkově škole nedělalo nejmenší problémy.
Poté jsem přešla do Bia Illusion, kde se hrály především pamětnické filmy. Premiéry byly vždy ve čtvrtek, a jelikož jsem znala všechny jejich představitele, zvala jsem je na besedy. Nikdo mi účast neodmítl, dokonce ani můj někdejší šéf Oldřich Nový, a diváci taková setkání přímo milovali. A to jsem neplatila žádné honoráře, pánové dostali láhev vína, dámy kytičku.
Jelikož jsem se osvědčila, překládali mě vždy do těch kin, kde to potřebovalo dát do pořádku, a tak jsem pracovala ještě v kině Zvon nebo Sofie. Ale to věčné dohadování s lidmi a obavy, zda finančně vyjdeme, mě vysilovalo. Po pár letech jsem zažádala o důchod. Pak už jsem jezdila jenom tu a tam na estrády a začala jsem žít život aktivní důchodkyně, která se ráda s někým sejde nebo se vypraví na výlet.“
Ale film si ji stejně našel. V roce 1969 ji obsadil do filmu Hvězda režisér Jiří Hanibal a kupodivu si nikdo na její doživotní zákaz hraní ani nevzpomněl. a tak se začala na filmové plátno vracet. K těm šedesáti prvorepublikovým filmům přibylo dalších čtyřiatřicet, poslední natočila v šestadevadesáti.
Marie Formáčková
