Záhada ve chlévě – Michal Dlouhý

Třímužová četnická stanice Svitávka v politickém okrese Boskovice byla ve druhé polovině března roku 1926 v oslabení. Velitel stanice vrchní strážmistr Bohumil Slaný totiž čerpal zaslouženou dvoutýdenní dovolenou, kterou trávili spolu s manželkou u švagra v západních Čechách.

Službu ve staničním obvodu čítajícím mimo Svitávku obce Sebranice, Sasinu, Klevetov, Zboněk, Míchov, Podolí, Vísky, Bačov a Chrudichromy vykonávali strážmistři Josef Hickl a Josef Novák.

Před svým odjezdem vrchní strážmistr Slaný požádal svého kolegu velitele boskovické četnické stanice vrchního strážmistra Eduarda Hobsta, aby mu na jeho chlapce dohlédl a svým podřízeným uložil, aby složitější záležitosti řešili ve spolupráci s panem vrchním strážmistrem Hobstem.

Ve středu 24. března 1926 ráno si služebně starší strážmistr Hickl předepsal celodenní obchůzku obcemi Chrudichromy, Bačov, Vísky a Podolí. Strážmistr Novák vykonával službu pohotovostního četníka, přitom vyřizoval s chodem četnické stanice nezbytnou písemnou agendu a aktualizoval pátrací pomůcky podle Ústředního policejního věstníků vydávaného pro oblast celého státu policejním ředitelstvím v Praze a Policejního oznamovatele vydávaného pro oblast země Moravské brněnským policejním ředitelstvím.

Krátce před devátou hodinou se do staniční kanceláře dostavil rozrušený místní rolník Petr Kučírek a oznámil službu konajícímu strážmistrovi, že nalezl ve chlévě svou ženu Růženu mrtvou, ležící v tratolišti krve. Ubodaly a usmýkaly ji splašené krávy, které se utrhly od žlabů.

Strážmistr Novák, vědom si pokynu staničního velitele, před odchodem z kasáren nejprve telefonoval na četnickou stanici do Boskovic a nahlásil věc vrchnímu strážmistru Hobstovi.

Po vzájemné domluvě se strážmistr Novák vydal na místo, aby jej zajistil před zvědavci a kde vyčká, než se pan vrchní strážmistr Hobst dostaví. Ten cestou pro jistotu vyrozumí i boskovický okresní soud a vyžádá vyslání soudní komise k ohledání těla mrtvé, aby v budoucnu nenastaly v případu jakékoliv pochybnosti.

Během krátké cesty do usedlosti Kučírkových si strážmistr Novák povšiml, že na rolníkových kalhotách i blůze jsou stopy krve. Toto zjištění si však nechal pro sebe. Jelikož Kučírek nikomu o nálezu mrtvé ženy kromě četníků neřekl, tak se v blízkosti usedlosti nikdo nenacházel.

První, co strážmistr Novák udělal, tak opatrně vstoupil do chléva a uvázal odvázané krávy. Dobytek byl zcela klidný a nejevil sebemenší známky neklidu. Rovněž tak řetězy nebyly nijak poškozené. Poté sáhnutím na pod slámovou podestýlkou a hnojem ležící tělo ženy zjistil, že je chladné, a tudíž je žena bezpochyby mrtvá. Přitom si všiml, že v koutě chléva se nachází i mrtvá koza, rovněž v tratolišti krve.

Čekání na vrchního strážmistra Hobsta netrvalo dlouho, jelikož z Boskovic vzdálených něco málo přes pět kilometrů přijel na jízdním kole.     

Používání jízdních kol četnictvem

Ihned po příjezdu obdržel vrchní strážmistr od přítomného strážmistra hlášení o situaci na místě, včetně zjištění krevních skvrn na kalhotách a blůze oznamovatele i o tom, že dobytek nacházející se ve stáji byl odvázán a nikoliv utržen, a byl v době jeho příchodu na místo naprosto klidný.

Rolník Kučírek vypověděl vrchnímu strážmistrovi, že když se ráno vzbudil, respektive, když jej pláčem vzbudil jejich šestiměsíční syn Václav, dožadující se jídla, tak zjistil, že jeho žena v místnosti není.

Vypravil se tedy do chléva, aby nadojil něco mléka pro dítě, a přitom zde nalezl od žlabu odvázané krávy a ženu ležící ve slámě a hnoji v tratolišti krve. Bylo mu jasné, že ji ubodal a usmýkal splašený dobytek. Ihned mu přišlo na mysl, že by mohl být podezříván ze zavraždění manželky, tak vzal do ruky nůž, kterým podřízl kozu a její krví si utřísnil svůj oděv.

Umyl se a po nakrmení syna Václava jej donesl k sousedce, aby mu ho pohlídala, že si musí nutně cosi vyřídit a odebral se na četnickou stanici     

Vrchní strážmistr Hobst poslouchal rolníkovo vyprávění a jako by přitakal tomu, co říká. Přitom si však myslel své. Ne zemi spatřil i rozlámanou stoličku na dojení a na jednom konci ulomené nohy se nacházela krev. Hlava ženy byla poseta ranami a zborcená krví. Kalhoty a sukně byly podhrnuté, a tudíž bylo jasné, že tělo ženy bylo vlečeno po zemi na místo jeho nálezu. Kromě toho rány na těle ženy zkušenému vrchnímu strážmistrovi připadaly způsobené bodnutím ostrým předmětem, a nikoliv od rohů krávy. Mimochodem krávy nejevily žádné známky splašení či neklidu a jejich rohy byly naprosto čisté a nenesly sebemenší stopy krve.

 Čekání příchodu soudní komise využil vrchní strážmistr Hobst ke zjištění informací o zemřelé a o poměrech, které mezi manžely panovaly. Růžena Kučírková byla 29 roků stará, po několikaletém manželství se jí narodil syn Václav. Dle sdělení manžela byla jeho žena líná, nedbala na pořádek a čistotu, řádně se nestarala o syna, ani o hospodářství, byla rozhazovačná, a ještě k tomu tolik náruživá, že jí jako manžel nestačil.

Takový výčet výhrad a záště, namísto lítosti nad ztrátou manželky a matky malého dítěte vrchního strážmistra jenom utvrdil v názoru, že se bude jednat nikoliv o nešťastnou náhodu, jak byla věc četnictvu oznámena, nýbrž o zabití a možná i o vraždu.

Přítomnost dvou četníků vyvolala shluknutí lidí z okolí a samozřejmě se dostavil i obecní starosta Horák. Ten vrchnímu strážmistru Hobstovi přiblížil poměry v rodině Kučírkových.

Rolník Petr Kučírek, 46 roků starý, velmi pracovitý, avšak hamižný a lakomý. Aby si nemusel zjednávat pomoc, pole po nocích orá sám a svítí si přitom lucernou pověšenou krávě na rohu. Na jaře roku 1912 se dokonce u Kučírkových oběsil nádeník Jan Mlýnský, který se oddával alkoholu a spáchal sebevraždu. Od té doby prý u Kučírka nikdo nechce sloužit. Kromě toho měl však s o řadu let mladší manželkou Kučírek věčné nesváry pro její nepořádnost a rozhazovačnost.  Na rozdíl od manžela, který je drobné postavy, byla Růžena Kučírková robustní a mezi lidmi povídá, že svého manžela i bije.  

 Soudní komise se z Boskovic dostavila na místo ještě před polednem. Lékaři našli na těle Růženy Kučírkové několik bodných ran, ale i řadu ran na hlavě po úderech tupým předmětem. Rozhodně vyloučili, že by se jednalo o zranění od rohů dobytka. Naopak bodné rány byly naprosto shodné s těmi, které se nacházely na těle kozy, Kučírkem, po údajném nálezu mrtvé ženy, zabité. Rány na hlavě byly bezpochyby způsobeny nohou ulomenou od stoličky používané při dojení. Na jednom konci ulomené nohy byla nejenom krev, ale i několik vlasů mrtvé.

Na základě ohledáním těla mrtvé zjištěných skutečností bylo přistoupeno za přítomnosti členů soudní komise i obecního starosty na místní četnické stanici k výslechu rolníka Kučírka.

Pod tíhou uvedených skutečností začal rolník Kučírek podrobně vyprávět, co se předchozího dne událo. Večer se Kučírek, jako mnohokrát předtím, dostal se svojí ženou do hádky. Ona, jelikož byla silnější než on, jej od sebe odstrčila takovou silou, že upadl na zem a po nárazu hlavou do zdi pozbyl vědomí.

Když se po nějaké době probral, pojala ho při pohledu na ženu zlost, vrhnul se na ní a povalil ji na zem. Přitom ho ona vší silou uchopila za přirození. Aby se vysvobodil z bolestivého sevření, začal její hlavou opakovaně tlouci o žlab. Když jej konečně pustila, popadl ze země stoličku na dojení, ulomil z ní nohu a několikrát bezvládně ležící ženu uhodil do hlavy a nožem ji v návalu vzteku ještě několikrát bodl do těla. Poté odešel do světnice, kde nakrmil jejich půlročního syna Václava a oba šli spát.

Když jej syn svým pláčem probudil, šel se podívat do chléva, kde nalezl ženu již studenou. Odvázal krávy a tělo mrtvé poházel hnojem a podestýlkou, aby to vypadalo, že byla ubodána a usmýkána dobytkem. Jelikož si všiml, že má svůj oděv zatřísněný od krve, zabil kozu a potřísnil ho krví, aby spáchaný zločin zahladil.

Umyl ze svých rukou a obličeje krev. Poté nakrmil syna Václava, odnesl jej sousedce se žádostí o jeho pohlídání a šel nález mrtvé manželky oznámit četníkům. Nakonec se přiznal, že svoji ženu Růženu zavraždil a že svůj čin spáchal ze žárlivosti.

Tělo Růženy Kučírkové bylo dopraveno do márnice místního hřbitova, kde bylo druhý den, ve čtvrtek dopoledne dvěma soudními lékaři pitváno.

Petr Kučírek byl vrchním strážmistrem Hobstem prohlášen za zatčeného pro spáchání zločinu vraždy, kterého se dopustil na svojí ženě Růženě Kučírkové, a byl dodán do vazby ve věznici okresního soudu v Boskovicích.

Při obdukci bylo zjištěno, že bodné rány byly způsobeny nožem, který Petr Kučírek použil i k zabití kozy. Smrt ženy způsobila bodná rána, která přeřízla srdeční tepnu.

Nedobré vztahy v usedlosti Kučírkových byly všeobecně známy a věděli o nich i místní četníci.

Od sousedů dále strážmistr Hickl zjistil, že Kučírka opakovaně vyzývali, aby se s hysterickou a nepořádnou manželkou dal rozvést, což on odmítal.

Rovněž tak se v obci vědělo, že Kučírková svého muže bije. Vzhledem ke své robustní postavě měla vždycky nad drobným manželem navrch.   

V úterý 7. září 1926 se případem zločinu vraždy spáchaném na Růženě Kučírkové začala zabývat brněnská porota.  Při líčení opakovaně zaznělo, že Kučírek se svojí ženou dlouhodobě nežili ve shodě. Na rozdíl od nepořádné a nečistotné ženy s častými hysterickými záchvaty, byl Kučírek znám jako samotář, řádný a tichý člověk.

Jelikož porota odpověděla zamítavě otázky jak na zločin vraždy, tak i na zločin zabití, vynesl soud nad Petrem Kučírkem osvobozující rozsudek.

Vzhledem k tomu, že si státní zástupce ponechal třídenní lhůtu na rozmyšlenou, byl Petr Kučírek na základě rozhodnutí soudu ještě ponechán ve vazbě. Poté však byl pravomocně osvobozen a propuštěn z vazby.

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Pokračující výdaje – Michal Dlouhý

Závěrečné zkoušky dopadly pro Alta i jeho vůdce s klasifikací „velmi dobrý“. Cestou z Pyšel do Nitry se strážmistr Votruba rozhodl využít situace, že je v Čechách a strávit zde osmidenní nařízenou dovolenou po absolvování kursu. Přitom navštívil své rodiče v nedalekých Hořelicích na kladensku, aby jim ukázal svého šampiona. Od rodičů si vypůjčil část peněz na splacení zbývající části ceny za Alta ve výši 600 Kč jeho předchozímu majiteli štábnímu strážmistru Vychodilovi. Od rodičů si přitom Rudolf vyslechl opakované výčitky za značné výdaje spojené s pořízením vlastního psa.

Úhrada zbytku ceny za Alta

Cvičený pes, s nímž Rudolf Votruba přijel do své rodné obce, se samozřejmě stal středem pozornosti. Každý den chodili Alto se svým pánem na dlouhé procházky, které byly vždy spojeny s výcvikem, aby si služební pes udržoval své dovednosti a návyky získané v právě absolvované psí univerzitě.  

Příjezd do Nitry byl v duchu šťastného shledání rodiny po několikaměsíčním odloučení. Ani zde nebyl Rudolf Votruba ušetřen výčitek manželky za nerozvážné výdaje. Když však paní Etela viděla zápal, s jakým se její manžel věnuje Altovi, uvědomila si, že jeho tužbou, pro jejíž splnění je schopen obětovat úplně všechno, je stát se vůdcem služebního psa, jako je jeho kolega štábní strážmistr Neumann z nitranské pátračky.  

Zcela nejdůležitější však bylo zbudování kotce a boudy pro Alta. Strážmistr Votruba si byl stále vědom upozornění, že Alto nemá rád děti a měl obavy, aby neublížil malému Jaromírovi, který mezitím oslavil své první narozeniny. Od otce dostal Jaromír jako opožděný dárek autíčko. Jaromír byl z pejska doslova unešený a nejraději by ho stále hladil po srsti a někdy i proti ní. Alto hlazení dětskou ručkou doslova trpělivě snášel a o nenávisti k dětem nebylo ani náznaku.

Nezbytné výdaje na zbudování kotce tvořeného železnými sloupky a drátěným oplocením dokázala paní Etela, z bezpečnostních důvodů a z obav, aby Alto neublížil malému Jaromírovi, tolerovat. Přes veškerou snahu, pořídit kotec a boudu co nejlevněji, vyšplhala se jejich cena na téměř 300 Kč.

Vzhledem k tomu, že byl Alto vlastním služebním psem, a nikoliv psem erárním, musel strážmistr Votruba odevzdat erární pomůcky pro používání a ošetřování psa, jež převzal současně s erárním služebním psem Inda od strážmistra Škorpíka. S pořízením vlastních pomůcek byly spojeny výdaje, které se postupně vyšplhaly na 200 Kč. To už Etela Votrubová začala projevovat svoje výhrady. Jediným štěstím bylo, že strážmistr Votruba dostal proplaceny peníze za krmení a ošetřování služebního psa.

Alespoň k výcviku Alta v ostrosti však musel pořídit alepoň rukáv, který ač již byl používaný, vyšel na 60 korun.

V souvislosti se zprodlením splátky vypůjčených peněz bance Slavia na pořízení Alta byla strážmistru Votrubovi obestavena část platu a musel nadřízeným obsáhle zdůvodňovat, proč se dostal do platební neschopnosti. Stalo se tak zejména onemocněním manželky v době jeho odkomandování do Pyšel a zejména v souvislosti s pořízením druhého vlastního psa, poté, co byla jemu přidělená erární fena Inda vyřazena z výcviku a vlastní pes Loki, jehož si následně pořídil, uhynul na srdeční mrtvici. Vzhledem k velmi dobrým vlastnostem psa Alta, jehož dává po úspěšném absolvování kursu k dispozici pro bezpečnostní službu, nelituje vynaložených peněz. Své dluhy uznává a samozřejmě je čestně splatí.

Velitel četnického oddělení v Nitře major Hodinář strážmistra Votrubu v souvislosti s touto událostí důrazně upozornil, aby se v budoucnu vystříhal dluhů.

Dalším nesmyslným znevýhodněním vlastních služebních psů oproti psům erárním byla skutečnost, že četnickou stanici se služebním psem, ani četnickou pátrací stanici, na níž nebyl trvale zařazen erární služební pes, nebylo možno vybavit boudou a drátěnou ohradou na účet četnické správy. To se v případě nitranských četnických kasáren týkalo jak vlastního služebního psa Bariho štábního strážmistra Neumanna sloužícího na pátračce, tak nyní i psa Alta strážmistra Votruby z místní četnické stanice. To mělo za následek další soukromé výdaje obou vůdců služebních psů, kteří chtěli dopřát svým psům i ve službě odpovídající kotce a boudy.

Přípisem ministerstva vnitra čís. jedn. 23.188/13 ze dne 14. listopadu 1928 byly stanoveny podrobnosti pro zřizování boud a výběhů na četnických stanicích, na nichž jsou trvale zařaděni erární služební psi. Boudy měly být zhotoveny dle přiložených obrázků z hoblovaných prken s pultovou odnímací střechou a natřené roztokem karbolínu. Kotce o rozměrech 2 x 2 m měly být zhotoveny ze čtyř 1.8 m vysokých sloupků zhotovených z železné roury o průměru 33 mm nebo z uhlového železa 10 mm silného, obehnaných pletivem z pozinkovaného drátu 2.8–3 mm silného (oka pletiva o velikosti 5 x 5 cm) a jednokřídlými dvířky o rozměrech 0.8 x 1.8 m se zámkem na trnový klíč. Kotce měly být zřizovány, pokud možno stranou frekvence. V případě, že pro ně nebylo dosti místa, měly být zřízeny pouze boudy, u nichž byl služební pes uvázán na řetízku upevněném druhým koncem v kolíku zaraženém do země blízko boudy.  Dle výše uvedených doporučení se snažili oba vůdci nitranských služebních psů zbudovat, byť za cenu nejnižších možných nákladů, vyhovující boudy a výběhy pro své psy.

Avizovaná nebezpečnost Alta pro děti se ve vztahu k malému Jaromírovi zdála být bezpředmětnou. Ačkoliv normálně velmi ostrý Alto, snášel Jaromírovu přítomnost s naprostou oddaností.

Víc než na otcův návrat ze služby či z výcviku domů se Jaromír těšil na Alta, jehož obrázek měl stále u své postýlky.

Alto s malým Jaromírem

Paní Etela poměrně rychle překonala svůj strach a respekt ze psa výslovně cvičeného k ostrosti v rámci výkonu bezpečnostní služby.

Strážmistr Votruba byl velmi hrdý na svého Alta, který ve srovnání s Neumannovým starším psem Barim sklízel obdiv nejen u kolegů četníků, ale i u obyvatel Nitry. Dělo se tak nejen cestou z domova do četnických kasáren a zpět, ale zejména při výkonu obchůzkové služby ve staničním obvodě nitranské četnické stanice, do níž byl nyní strážmistr Votruba s Altem pravidelně velen.

Coby vůdce služebního psa vyfasoval strážmistr Votruba pistoli vzor 22, výrobní číslo 9630 se zásobníky, koženým pouzdrem, přívěsnou šňůrou s karabinkou, čistícím kartáčkem, dvaceti ostrými a jedním cvičným nábojem. I když pistoli s bodákem mohl nosit pouze při stopování, jsa doprovázen dalším četníkem. Pokud však vykonával pouze obchůzkovou službu se služebním psem, musel být jako ostatní četníci podle předpisu karabinou se vztýčeným bodákem a šavlí. Nošení pistole bylo totiž výsadou pánů důstojníků, velitelů četnických stanic a kolegů z pátračky.

Alto svým nádherným vzhledem a poslušností doslova budil respekt svého okolí. Těm, kteří neměli čisté svědomí, bylo jasné, že tomuto služebnímu psu budou jen velmi těžko unikat.

Přesto prozatím nenastal jediný případ, kdy by služební pes Alto byl vyžádán některou z četnických stanic v nitranském soudním okrese k vypracování pachové stopy v souvislosti se spácháním trestného činu.

Dotaz na účtárnu zemského velitelství četnictva 

Jedno z mála pozitiv bylo, že při stopování se služebním psem, na rozdíl od výkonu obyčejných obchůzek se služebním psem, náležel vůdci služebního psa příplatek ve výši 50 % normálního stravného. Tak zněla odpověď účtárny zemského četnického velitelství v Bratislavě. Alespoň nepartná kompenzace vysokých, strážmistrem Votrubou vynaložených nákladů.  

A aby těch výdajů nebylo málo, čekali manželé Votrubovi příchod dalšího člena rodiny. Z tohoto důvodu se rozhodli odstěhovat od manželčiných rodičů a zařídit si vlastní byt v Priehradné ulici. To bylo spojeno s výdaji na pořízení kamen, vymalování a vybavení bytu základním nábytkem.

Stěhování rodiny bylo samozřejmě spojeno i s přestěhováním boudy pro psa a opětovným vybudováním výběhu.  

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Nová kniha spisovatele Michala Dlouhého – JEDNIČKÁŘI

Právě vychází nová kniha úspěšného spisovatele Michala Dlouhého „JEDNIČKÁŘI“, v Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline. Emeritní vrchní policejní rada, Michal Dlouhý, se tentokrát, na rozdíl od své tradiční knižní tvorby věnované výhradně případům řešeným četníky, obrací do nedávné minulosti.

Děj knihy se odehrává v Čechách, ve fiktivním okresním městě, vzdáleném necelých 100 kilometrů od Prahy.

Jedničkáři jsou pracovníci tzv. prvního oddělení služby kriminální policie a vyšetřování okresního ředitelství Policie České republiky. Pojmem „první oddělení“ bylo a je označováno oddělení obecné kriminality a žargonově se mu říká „jednička“ a jeho pracovníkům „jedničkáři“. Vedle oddělení obecné kriminality je oddělení hospodářské kriminality, označované jako „druhé oddělení“ neboli „dvojka“ a jeho pracovníci jsou označovaní jako „dvojkaři“.

Služba kriminální policie a vyšetřování neboli „společná služba“ vznikla dnem 1. ledna 2002 sloučením dříve samostatné služby kriminální policie a úřadů vyšetřování na základě zásadní změny trestního řádu. Tehdy došlo dá se říci ke spojení dvou protikladných subjektů, které se dá přirovnat ke spojení ohně s vodou. To je samo o sobě dramatické prostředí, které je navíc úzce spojeno s nejzávažnějšími zločiny, které představuje zejména násilná a mravnostní kriminalita, o níž pojednávají jednotlivé povídky.

Protagonisty knihy je dvojice policistů, major JUDr. Jaroslav Falta a kapitán Petr Brouček. Major JUDr. Falta, bývalý vyšetřovatel a typický prototyp úředníka, a kapitán Brouček, kriminalista tělem i duší, zabývající se násilnou a mravnostní kriminalitou. To představuje dvojici plnou protikladů, vzájemně se doplňující a efektivně pracující na přidělených případech.

Podle charakteru řešených případů se k nim přidávají kolegové a kolegyně, zabývající se drogovou kriminalitou, trestnou činností páchanou mládeží a na mládeži, majetkovou, ale i hospodářskou kriminalitou. Byť se jedná o kriminalisty „okresního formátu“, nevyhnou se ani případům celostátního významu nebo případům majícím vztah k mezinárodnímu organizovanému zločinu či praní špinavých peněz.

Každá povídka je věnována jednomu kriminálnímu případu řešenému oběma protagonisty a kniha jako taková odráží služební, ale zejména soukromé radosti i strasti dvojice hlavních aktérů.

Jedná se o soubor třinácti kriminálních povídek inspirovaných skutečnými případy z počátku 21. století.

Podle první povídky natočil režisér Jiří Svoboda kriminální film s názvem Domina.

Kniha je vydána prozatím v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz  , www.megaknihy.cz , http://www.palmknihy.cz 

AH

Noční služba – Hana Lajtkepová

Myslím, že jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že bych se stal guardem. Ale když jsem začal studovat vysokou školu, potřeboval jsem si přivydělat. A dělat nějakého sekuriťáka mi přišlo jako dobrý nápad.
Velmi brzy jsem pochopil, že moje představy byly velmi zkreslené. Ta práce není vůbec jednoduchá.
Hodně se nachodíte, dát si šlofíka při noční, když už toho máte dost, není možné. Riskujete vyhazov. A taky jsem na začátku natrefil na poněkud vydřidušskou společnost, která nás nutila dělat čtyřiadvacetihodinové směny. Uměli to ve výkazech udělat tak, že obešli zákon, který tohle zakazuje. Asi je vám jasné, že s mým studiem to šlo z kopce. Po dvou letech jsem sice změnil zaměstnavatele, ale ze školy jsem vypadl.
Moje nové působiště bylo lepší na plat, ale také náročnější. Jelikož centrála sídlila v zahraničí, museli jsme zvládat každodenní komunikaci v angličtině. A byli jsme pod stálým dohledem kamer. Ale zvykl jsem si. I na obchůzky rozsáhlého areálu, které jsme museli stihnout v určeném čase. Ani jsem si nevšiml, jak čas letí. Dvanáctihodinové směny se nepravidelně střídaly a já byl po téměř deseti letech služby už ostřílený kozák. Jasně, občas mě dokázali někteří lidé pořádně vytočit, ale jinak jsem byl tak nějak spokojený. Až do mé nedávné noční služby …
Noc ubíhala jako stovky předešlých. Sledoval jsem monitory na různých patrech budovy. Všude pusto prázdno. Klid a ticho. Jen dole u garáží se k výtahu pomalu blížil starší kolega. Počítám, že za chvíli vyjede ke mně výtahem a trochu oživí ospalou atmosféru. Možná bychom si oba měli dát kafe, pomyslel jsem si a v tu chvíli se začaly otvírat dveře výtahu.
„Sakra, Tondo, ty sis pospíšil! Kafe ještě nemám.“ Uchechtl jsem se a zvedl oči od obrazovek. Na osvětleném prostranství před výtahovými dveřmi stála, bokem ke mně, postava. Bezchybný modrý oblek, husté hnědé kudrnaté vlasy.
„Ha, ha, dobrej vtip!“ Pronesl jsem sarkasticky, ale někde v zátylku mě zamrazilo. Tonda je menší, poněkud při těle a tenhle člověk je vyšší a štíhlý. To nemůže být kolega!
„Hej, jak jste se sem dostal?“ Houkl jsem poněkud přiškrceným hlasem k neznámému. Začal se ke mně otáčet jako ve zpomaleném filmu. Srdce mi tlouklo až v krku a podivný pocit hrůzy se stupňoval. Na to, co jsem uviděl, jsem opravdu nebyl připravený.
Ten muž, nebo co to bylo, neměl tvář. Na místě obličeje se mu kroutily husté hnědé vlasy. Byla to vlastně hlava ze zadní strany. Jenže … jenže já cítil, jak se na mě to stvoření upřeně zadívalo. A udělalo krok vpřed.
Buď jsem usnul a musím se vzbudit, nebo musím omdlít, blesklo mi hlavou.
„Stůjte!“ zaskřehotal jsem z posledních sil. K mému překvapení se to něco opravdu zastavilo. Nespouštělo to ze mě oči, které jsem neviděl, ale tušil a přísahal bych, že mu na neexistující tváři hraje pobavený úšklebek. A pak se zase pohnul, ale nikoliv mým směrem. Udělal jeden pořádně velký krok vzad a zmizel mi za velkou skříní. Cítil jsem jeho přítomnost, ale nemohl jsem se hnout, byl jsem absolutně paralyzovaný. K hrůze se přidalo zoufalství. Co přijde teď?
V tu chvíli se s rachotem otevřely dveře výtahu a do velína rozvážně vkročil Tonda. I přes svou únavu si všiml mého vytřeštěného pohledu směrem ke skříni. Zvědavě za ní nakoukl a pak zakroutil hlavou. „Neříkej mi, že tě tak vyděsil ten malej pavouk. Hele, já už na tyhle vtípky nějak nemám sílu. Nebylo by kafe?“
Ztěžka jsem polknul a kývl. Konečně jsem se mohl hýbat. Vypili jsme každý černý životabudič a pokračovali v práci. Za pár hodin jsem na obchůzku vyrazil já a věřte, že poprvé v životě jsem se opravdu bál každého stínu. K mé obrovské úlevě už ale zbytek služby proběhl bez podivností.
Ráno jsem s úlevou předal práci střídajícímu kolegovi a s hlubokým výdechem opustil budovu. Nejspíš mě v noci přemohl mikrospánek a bujná fantazie si se mnou nehezky pohrála. Usmál jsem se a s povzdechem nad sebou zakroutil hlavou. V tu chvíli se mě zmocnil pocit, jako by mne někdo pozoroval. Prudce jsem se otočil směrem k budově, kterou jsem před okamžikem opustil. Ve druhém patře za oknem se rýsovala vysoká postava. Kolem hlavy se jí nepoddajně vlnily husté vlasy, zakrývající celý obličej. V následující chvíli kolem toho modrého přízraku prošel jeden z mých kolegů. Vypadalo to, že vůbec nikoho nevidí, ale to něco uvidělo jeho. Tíha jeho pohledu zmizela, jako kdyby nikdy neexistovala. Zmizel i on. Ale opravdu zmizel? Co chtěl? Co se bude dít na mé příští směně? A kdo to byl? Nebo spíše, co to bylo? No, já to vlastně nechci vědět. Radši. Vy byste chtěli?

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové.

Je to jen sen – Hana Lajtkepová

Muž pomalu odložil telefon a silně se třesoucí ruce položil na stůl nedaleko od přístroje.
„Pane! Haló, pane! Uklidněte se a řekněte svou adresu, prosím. Určitě vám můžeme pomoci. Tak pane, prosím!“ Z telefonu se stále ozýval naléhavý hlas policisty, ale na jeho prosby nikdo neodpovídal. Muž nepřítomně zíral před sebe a nereagoval. Jeho zešedlá tvář pokrytá krvavými cákanci působila děsivě. Bylo štěstí, že telefon měl zapnutý lokátor a tak netrvalo dlouho a otevřeným oknem do místnosti pronikl zvuk blížících se sirén. Když se ozval domovní zvonek a zároveň rázné bušení na dveře, muž se konečně pohnul. Sklonil hlavu a po tvářích se mu začaly kutálet slzy. Policisté museli dveře vyrazit. Ani každodenní práce se zločinem je nepřipravila na to, co v pokoji uviděli. Na podlaze, v tratolišti krve, ležela žena. Na první pohled byla patrná četná bodnutí snad do každého kousku jejího těla. A u stolu seděl plačící muž zírající přímo na mrtvolu. Na výzvy policistů nereagoval. Jeho ruce byly celé od krve. Vlastně byl od krve celý.
Velitel zásahu vytáhl telefon a zavolal kriminálku. Jeho muži spoutali podezřelého. Pro ženu už nemohli nic udělat, takže zavolal ještě koronera. Byl rád, když se kriminalisté ukázali. Jeho práce tady skončila.
Mladý kriminalista přivolal techniky a ti se dali okamžitě do práce. Opatrně, aby nezničil případné stopy a taky, aby se technikům nepletl pod nohama, začal prohlížet byt. I když byly teprve čtyři hodiny ráno, pro jistotu zavolal nadřízenému. Byl rád, že ho nevytrhl ze spánku. Kapitán byl vzhůru a slíbil, že přijede. Byl na místě nezvykle brzy.
„Uf, teda tak rychle jsem vás tady nečekal, šéfe.“ Nadskočil mladík leknutím, když mu nadřízený položil ruku na rameno.
„Měl jsem nějaký špatný sny, takže jsem byl vlastně hned připravenej. Tak povídej.“
Mladý kriminalista šéfa rychle seznámil se vším, co zatím věděl. Oba muži mezitím vešli do dalšího pokoje a zůstali v úžasu stát. Celá místnost byla plná různě velkých panenek, o které bylo zjevně velmi dobře pečováno. Jedno krásně vybavené místo ale bylo prázdné.
„Myslím, že tady chybí nějaká hodně ceněná věc. Asi taky panenka.“ Hlesl mladík.
Kriminalisté se pozorně rozhlédli. Nemohli si nevšimnout, že velmi velká panna je obložená jinými hračkami. Kapitán po panence sáhl a za vlásky jí vytáhl z chumlu. Skoro by přísahal, že ta hračka se při tom nehezky zašklebila. No, nejspíš je to únavou a nevyspáním.
„Sakra, co to je?!?“ Ruce panenky byly až po lokty od krve. Od čerstvé krve. Muži se po sobě podívali. Kapitán odložil hračku a okamžitě zamířil ke spoutanému podezřelému. Ten měl stále poněkud nepřítomný pohled.
„Haló, slyšíte mě?“ Kriminalista muži pomalu zamával rukou před očima. Ten pomalu kývl.
„Já svou ženu nezabil.“ Zašeptal. „To ten zmetek. Ta hnusná panna.“
Kapitán se nadechl k otázce, ale nakonec jen vydechl.
To snad není možné! Zase nějaký vrah, který to bude hrát na nepříčetnost a dostane se z toho za pár růčků? Nejspíš zabil ženu ze žárlivosti. Třeba jí s někým načapal, ale je to slaboch, který si frustraci vybil na slabším soupeři. Na ženě.
V tu chvíli k němu domnělý vrah zvedl zarudlé oči.
„Miloval jsem ji víc než sebe. Nemohli jsme mít děti. A žena se zamilovala do panenek. Starala se o ně jako o děti. Všechno jsou to holčičky, ale před časem se mi podařilo sehnat velkou panenku – chlapce. Žena byla tak šťastná!“ Muži se po tvářích opět začaly koulet slzy. „Ani nevím, kdy se začala měnit. Přestala se starat o domácnost, zapomínala uvařit. Všechen čas věnovala tomu … „ , muž zatnul zuby. Evidentně nemohl hračce přijít na jméno. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl.
„Dnes v noci manželka přišla do ložnice a v náručí držela tu hračku. Říkala, že se musíme rozvést, protože už chce patřit jen Billymu. Tak ho pojmenovala. Začal jsem se smát, ať neblázní a jde se raději vyspat. Nebo, že jí můžu ukázat, jak se chová opravdový chlap a ne hloupá neschopná panenka. A že se tedy rozhodně nerozvedu a nedám svou milovanou ženu neživé figuře…A pak se to stalo. Ten hajzl se na mě otočil. A prý, pokud mu svou ženu nedám, nebudu jí mít už nikdy.“ Muž vzlykl. „Vyklouzl ženě z náručí a najednou držel nůž a ženu vší silou bodl. Vykřikla a padla k zemi. Vrhl jsem se na tu zrůdu, vyrval jí nůž a chtěl jsem ho taky bodnout, ale ať jsem se snažil sebevíc, každá rána dopadla na mou milovanou Mary.“ Po posledních slovech vypukl muž v hořký pláč.
Kapitán nebyl schopen slova. Proboha, co se to děje? Slyšel dobře? Dělá si z něho ten chlap srandu?
Prudce se nadechl, aby tomu vrahovi od plic řekl, co si o tom všem myslí… a celý zpocený se probudil v tichu své ložnice. Chvilku se zmateně rozhlížel po tmavé místnosti než pochopil, že to byl jen hodně divný sen.
,Asi už mi ta moje práce začíná lézt na mozek. A taky moc koukám na televizi.‘ Pomyslel si naštvaně a šel si do kuchyně natočit trochu vody. Ještě se nestačil pořádně napít, když noční ticho prořízla melodie jeho mobilu.
„No, co je?“
„Kapitáne, nezlobte se, že vás budím, ale volali nás k vraždě. Manžel nejspíš ubodal svou manželku.“

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lejtkepové.


foto na titulce z archivu Hany Lajtkepové.

Ozvěna ze studny času – Hana Lajtkepová

Kirran zvedl oči od práce a setřel si pot. Slaboulince se usmál na dívku, která procházela kolem s košíkem zeleniny. Aingeal – Anděl – jméno, které jí v jeho očích přesně vystihovalo a bralo mu klidný spánek. On byl jen nalezenec. Alespoň tak mu to řekli. V každém případě své rodiče neznal. Vychoval ho jeden z dřevařů, který měl v tu dobu už tři dcery. Uživit tolik hladových krků nebylo jednoduché a Kirran se musel od nejútlejšího věku zapojit do práce. V osadě s ním téměř nikdo nejednal jako se sobě rovným, v očích obyvatel byl jen přívažek bez pořádné hodnoty. Samotu bral od malička jako normální věc. Když už měl volnou chvilku, nejraději zmizel z osady a zamířil do lesa nebo k řece. Příroda a její obyvatelé mu byli bližší než lidé. Přesto se mezi lidmi nalezla osůbka, která se s ním uměla smát a hrát si. Byla to Aingeal, dcera stařešiny. Dívenka byla zvídavá a jednou se vydala za Kirranem mimo vesnici. Náhle z tmavého houští vyběhl divočák a rozzlobeně chrochtal. Aingeal polekaně vykřikla a Kirran s nelibostí zjistil, že není sám. Jediný pohled na divočáka a vyděšenou dívku stačil, aby klíčící hněv zmizel a nahradila ho starost. Bez většího přemýšlení zvedl kámen, do druhé ruky popadl velký klacek, začal s ním tlouct do kmenu stromu a výhružně hulákat. Divočák obrátil svou pozornost na hocha. Užuž se na něj chtěl rozběhnout, ale z neznámého důvodu si nakonec jen znechuceně odfrkl a zmizel v houští.

„Běž domů!“ křikl směrem k dívce, odhodil kámen a s obavami se zahleděl do křovin. Netušil, zda se kanec nevrátí. Aingeal prudce zavrtěla hlavou, rozeběhla se k němu a objala ho.

„Zachránil´s mě! Děkuji.“ Kirran zkameněl. Nepamatoval si, že by ho někdo někdy objal. A netušil, jak moc je to příjemné. Přece jen se ale ošil. „Divočina není pro děti. Vrať se do osady.“ Broukl do hřívy jemných vlasů. Byli sice s Aingeal stejně staří, ale on si teď připadal jako velký muž. Dívka domů tehdy neodešla. Naopak se děti začaly scházet a do přírody mnohdy odešly společně. Dětství ale uběhlo rychleji než voda v řece a Aingeal už nemohla odcházet z domu jak se jí líbilo. Jako dcera stařešiny se musela učit dovednosti žen a otec jí začal vyhlížet nápadníka.

Kirran se snažil čas od času dostat do její blízkosti, ale vždy byl nevybíravě odehnán. Tentokrát se na něj usmálo nebývalé štěstí, když se mu přiblížila samotná Aingeal s košíkem zeleniny. Dívčiny oči se na mládence smály a ona přistoupila až k němu.

„Zdravím tě, Kirrane. Dnes večer oslavujeme Beltine, doufám, že přijdeš a neutečeš do lesa, jak je tvým zvykem.“

Kirran ztěžka polkl. „Nikdo mě nepozval. Nemyslím, že bych tam byl vítaný.“ Zachraptěl a sklopil oči.

„Co to povídáš? Teď právě jsem tě pozvala já. Takže večer tě čekám a opovaž se nepřijít.“ Pohrozila mu s úsměvem, pak se zlehka otočila a ladným krokem téměř odtančila. Zbytek dne už mladíkova práce nestála za nic. Ještě nikdy se oslav svátků nezúčastnil. Nezvaný a nechtěný – to byla jeho další jména. Ale dnes večer, dnes se to změní! Pozvala ho sama stařešinova dcera, nejkrásnější dívka v osadě. Třeba se obměkčí sám stařešina …

Ohně už vesele plály, když Kirran vkročil mezi oslavující. Aingeal mu vesele zamávala, přiběhla k němu a vzala ho za ruku. Ukázala na nejvyšší ohnivou hranici a vesele zavýskla. „Pojď, Kirrane, zatancujeme si kolem ní!“ Udělal první krok, když se nad hlavami všech vznesl hněvivý výkřik stařešiny.
„Dost! Co tady dělá ten nalezenec? A jakým právem se dotkl mé dcery?!?“

„Ale otče, to já…“

„Mlč, Aingeal! Mluví tvůj otec a stařešina a ty bys už měla vědět, kde je tvé místo! Děláš mi hanbu. Okamžitě odejdi do našeho domu a po zbytek oslav nevycházej. Přemýšlej o svém provinění a pak můžeš přijít se žádostí o odpuštění!“

„Pane, netrestejte, prosím, vaši dceru. Nezaslouží si trest za to, že má v srdci lásku a pochopení pro všechny!“ Kirran ta slova vykřikl dříve než si uvědomil jejich dopad. Všichni oněměli nad jeho troufalostí a kdyby nepraskala hořící polena v zapálených vatrách, nejspíš by byl slyšet i běh mravenců. Takové se kolem rozprostřelo ticho. Stařešina se vzpamatoval první.

„Jak se opovažuješ mne vůbec oslovit? Ty, který nemáš ani pořádné jméno! Ty, který neznáš otce ani matku! Ty, který bys měl být vděčný za to, že smíš dýchat náš společný vzduch! Ujali jsme se tě a takhle se odvděčuješ? Káráš mne, stařešinu? Pak tedy věz, že nadále nemůžeš zůstat v naší osadě. Nevážíš si dobra, kterým jsme tě zahrnuli, urážíš starší a snažíš se vetřít do přízně mladé nezkušené dívky, abys přišel zdarma k pohodlnému životu! Do svítání opusť osadu a už se nikdy nevracej!“

Kirranovy tmavé oči hněvem téměř zčernaly. Vzedmula se v něm hrdost, o které ani nevěděl, že ji má. Vztyčil hlavu a zhluboka se nadechl, aby ze sebe vykřičel všechny ty roky ústrků. A pak koutkem oka zahlédl smutnou, uplakanou tvář Aingeal. Zadíval se jejím směrem a lehce kývl. „Ať tě v tvém životě provází láska, drahá Aingeal!“ Zašeptal a pak se rychle otočil a vydal se mimo hřejivé světlo ohňů. Do náruče přírody, která byla jeho pravým domovem. Pouze jeho srdce zůstalo navěky v osadě, patřilo Aingeal.

(na text se vztahují autorská práva)

Bonusová povídka „Kritický den“ Hana Lajtkepová

Televizi zase tak moc nesleduji, ale tu a tam se ráda podívám na nějaký oddechový film. Například „Jáchyme, hoď ho do stroje“. Člověk se pobaví a zasměje se naivitě lidí, kteří vážně věří na „kritické dny.“ Přece dny máme takové, jaké si je uděláme, ne?
Dnes ale přišel den, kdy i mně hlavou proběhla myšlenka, zda na těch kritických dnech něco nebude…
Pár dnů zpátky mě položilo dost drsné nachlazení, cosi, na co jsem dostala i antibiotika. Ztratila jsem chuť i čich, a to zcela. To je pro kuchařku dost velký hendikep, ale já byla schopná jít něco tvořit do kuchyně až dnes, takže mě už ta ztráta netrápila. To byla ovšem chyba.
Nechtěla jsem se pouštět do žádných větších akcí, takže jsem začala zlehka – oškrábala jsem brambory, dala je vařit a odešla vyřizovat e-maily. Náhle se z některého z balkónu sousedů ozvala pořádná rána. Co to…? Přes clonu jsem zacítila jakýsi zápach. Sakra, no jo, dneska jsou čarodějnice a nějaký chytrák zřejmě griluje na balkóně! To musí být strašný smrad, když to prorazilo i to mé „necítění.“ Zápach neustával a já naštvaně běžela na náš balkón, abych objevila viníka. Leč nikdo nikde nic negriloval. Na druhé straně domu také ne! Z těch grilovacích myšlenek jsem pocítila hlad, ale ještě chvíli mi trvalo, než jsem došla do kuchyně. Právě ve chvíli, kdy se varná deska s pípnutím vyčerpaně vypnula. Brambory!!!!!
Ano, tušíte správně. Na brambory jsem naprosto zapomněla a můj ztracený čich mne včas neupozornil, že se něco děje. V hrnci, který právě dosloužil, se kouřilo z černých uhlů, které bývaly bramborami. Holýma rukama jsem popadla hrnec. Auuuuu! Horké nádobí mi vypadlo z popálených prstů a dosedlo na kuchyňskou linku. Jen to zasyčelo a ucítila jsem nový zápach. Bylo mi jasné, co se děje. Rychle jsem navlékla chňapky a nebezpečné nádobí přemístila na nehořlavou podložku. Pozdě. Na lince byl vypálený úhledný kruh od rozpáleného dna. Vařím už dlouhé roky, ale tohle se mi stalo poprvé.
Zchladila jsem si popálené ruce ve studené vodě a s povzdechem oškrábala novou várku brambor. Pak jsem kajícně nařídila minutku. Vím, měla jsem to udělat i poprvé, ale přece umím uvařit brambory!
V břiše mi hlasitě zakručelo a já si vzpomněla, proč jsem do kuchyně původně přišla – přece jsem chtěla něco sníst. Ukrojila jsem si kus chleba, namazala máslem a obložila dobrotami. Chuť sice nemám, ale můžu si jí přestavovat. Labužnicky jsem se do krajíce zakousla, ale už při třetím soustu přišla zrada. Nakrájené rajče se rozhodlo, že si zblízka prohlédne podlahu. Tak to ne. Chňapla jsem, abych neposlušnou zeleninu zachytila, ale místo rajčete mé zuby pevně stiskly jeden z mých prstů třímajících svačinku. Bolest a leknutí udělaly své. Chléb následoval rajče a na podlaze se rozplácl, pochopitelně namazaným dolů. Nevěřícně jsem zírala na prst s otisky svého chrupu a znovu jsem zamířila ke kohoutku se studenou vodou. Ve stínu nečekaných událostí jsem se chovala značně hloupě. Přece je potřeba nejdřív uklidit svinčík. Tohle mi došlo hned v následujících vteřinách, když mi noha podjela na jednom z rajčátek. Ano, následovala jsem mou svačinu a dopadla plnou vahou na tvrdou dlažbu. Pořádně jsem si narazila kostrč a to můžu mluvit o štěstí, že jsem dosedla na měkký chleba.
To je ale den „blbec“, hm, kritický den. A pak jsem se rozesmála. Po tvářích mi stékaly slzy smíchu i bolesti. Tak dost! Mám být šikovnější a víc u práce přemýšlet. Smůlu, pokud fakt existuje, jsem si určitě na dlouhou dobu vybrala, tak můžu být klidná.
Trochu neohrabaně, stále se ještě trochu pochechtávajíc, jsem se začala sbírat ze země. Při té činnosti jsem poněkud víc drcla do stolu a pak už jen s hrůzou sledovala padající kosmetické zrcadlo…



Na text v povídce se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové

Petřínský příběh – Hana Lajtkepová

Mladý muž se zastavil a namáhavě se snažil zklidnit dech. Co to bylo za nápad šplhat se přímou cestou nahoru na Petřín? Proč nešel jako všichni normální lidi po cestě?
Ztěžka se posadil do měkké jarní trávy a vytřel si pot z očí. Odpověď na jeho druhou otázku se otevřela přímo před jeho zrakem. Byl první máj a cestičky i lavičky byly plné zamilovaných párů. Snažil se jim co nejvíc vyhnout. První máj je prý lásky čas. Už tomu nevěřil. Jemu se láska na míle vyhýbala. Jasně, nebyl žádný krasavec a měl nějaké to kilo navíc, ale to prý lásce nevadí… To jsou takový kecy, pomyslel si hořce a začal se namáhavě zvedat z trávy. Slíbil na sváteční den kamarádovi pomoc v restauraci. Původně si myslel, že nahoru vyjede lanovkou, ale to by se nesměla zrovinka dnes porouchat. Ještě jednou si otřel zpocený obličej a nejistě se podíval na strmý kopec před sebou.
Kousek za ním se ozvalo chichotání. Podíval se tím směrem a zjistil, že ho pozorují tři mladinké dívky. Něco si špitaly a znovu se zachichotaly. Zrudl, ani nevěděl proč, obrátil se zpět ke svahu a chtěl co nejrychleji zmizet. Tedy, v rámci svých fyzických možností.
„Hej, počkejte!“ Zavolala na něho jedna z dívek a on se opět podíval jejich směrem. Dlouhovlasá blondýnka zamířila přímo k němu. Šla tak lehounce, jako kdyby nestoupala do krkolomného kopce. Zastavila se přímo před ním.
„Jsme si s holkama říkaly, jak to, že jste tady sám. No, my taky nemáme doprovod, jak vidíte. Ale nechceme uschnout, tak si myslíme, že když tu nikoho nemáte, tak nám pomůžete.“ Vrhala na něho nevinný kukuč a stydlivě zašoupala nohou.
Nechápavě se na dívky podíval. „Jak jako pomoct?“
„No přece políbit pod rozkvetlým stromem. To musí bejt na prvního máje. Hele, támhle u cesty zrovna jeden je a nikdo pod ním nestojí.“
„Hele, najděte si někoho jinýho. Já na tyhle blbiny nejsem.“ Odvrkl a nadával si, že se s holkama vůbec pouštěl do řeči. V tu chvíli se ale na něho sesypaly všechny tři.
„Prosím prosím!“ Vykřikovaly jedna přes druhou, až se někteří lidé na cestě začali otáčet jejich směrem. Bylo to hodně nepříjemné.
„Tak dobře. Každá dostanete jednu bratrskou pusu. Ale rychle, spěchám do práce.“
Děvčata ho dovlekla k rozkvetlému stromu a slovo si opět vzala blondýnka. „Bratrská pusa se nepočítá, musí to bejt faktickej pravej francouzák.“ Přivřela oči a pootevřela plné rty. Znovu zrudl. Tentokrát určitě o několik stupňů víc než před chvílí.
„Holky neblázněte. Kdoví, jestli nejste ještě pod zákonem. Nechci mít kvůli vám žádnej malér.“
Blondýnka s odporem píchla prstem do jeho břicha.
„Buď v klidu, tlusťochu. S takovým tlustým hrochem by se nelíbala ani moje babička. Ale jak si dřepěl v trávě, viděly jsme, jak slintáš nad každým párem. Tak jsme tě odtud chtěly vyhnat. Máme tu rande a nepotřebujeme nějakýho úchyla, kterej by nás pozoroval. Vypadni!“
Mladý muž ztratil řeč. Hanba a lítost ho otočily na podpatku a on, aniž by teď někoho dalšího vnímal, zamířil k restauraci po cestě. Za zády slyšel výsměšný smích a nejen ten. Holky přidaly i několik urážlivých nadávek.
Do restaurace dorazil uřícený a téměř bez dechu.
„Jé, Dane, to je super, že už jsi tady. Až do večera máme na většinu stolů rezervace. Potřebuju tě v kuchyni.“ Kamarád Luboš si v tom shonu ani nevšiml Danova výrazu a táhl ho rovnou do kuchyně.
„Lidi, tohle je Dan, fakt super kuchař. Ukažte mu, kde co najde a já zas letím!“
Práce dala Danovi zapomenout na hořký zážitek. Asi hodinu před zavírací dobou se do kuchyně opět vřítil Luboš.
„Dane, ta tvoje božská mana hosty totálně uchvátila. Chtějí osobně poděkovat kuchaři.“
Danovi se okamžitě vybavilo jeho dnešní ponížení.
„Hele, vykašli se na to. Řekni, že kuchař má moc práce. Já nikam nejdu.“
„Neblázni! Teplá jídla už teď stejně neděláš, spíš pomalu uklízíš. Tak se nenechej prosit. Navíc, jsou to VIP hosté. Tak mě přece nepotopíš.“
Jen hodně nerad si mladý muž utřel ruce do zástěry a neochotně vyšel na čerstvý vzduch. Slunce už bylo za obzorem a na nebi začaly blikat první hvězdy. Pod Petřínským vrchem zářila májová Praha.
Možná čerstvý vzduch, možná ten úchvatný výhled způsobily, že se Dan přestal mračit a nechal se dotáhnout až ke společnosti u stolu.
„Tak tohle je ten tvůj poklad, Luboši.“ Pronesla jedna z dam a zvědavě si mladého kuchaře prohlížela.
„Řeknu vám, mladý muži, já mám hodně mlsný jazýček, ale na vašich dnešních výtvorech jsem nenašla chybu. Všechno bylo tak skvělé, že je mi líto, že vás nemám doma.“
Dan polekaně zamrkal a dopolední vzpomínka na něho znovu tvrdě zaútočila. Jenže v očích té dámy nebyla ani špetka posměchu. A nebyla to žádná paní v letech, ale docela pěkná ženská. Mile se na něho usmála.
„Vy už zavíráte kuchyni a my se taky chystáme domů, ale kdybyste souhlasil, ráda bych si s vámi ještě popovídala o některých vašich receptech. Tedy, pokud nejsou vázané nějakým profesním tajemstvím, samozřejmě.“
„Víte … měl jsem hodně náročný den a jsem strašně utahaný…“
„V pořádku. To je přece jasné. Omlouvám se. Zítra zase vaříte?“
„Ne … já tady jen vypomáhal. Mám teď týden dovolenou a …“
„Výborně. Takže se sejdeme v Staropražské galerii. Je to taková útulná malá kavárna, ale kávu mají výtečnou. Zvu vás. Budu tam zítra v jednu po obědě. A dnes mne aspoň vyprovodíte? Jak vidíte, kamarádi se ztratili beze mne a já se sama trochu bojím.“
Luboš, který do téhle mlčel, což byl u něho nadlidský výkon, do Dana strčil.
„V pohodě. V kuchyni uklidíme. Přece nenecháš dámu jít samotnou nebo čekat, až vydrhneš pánve. Za ten dnešek to máš u mě. Velkej dík a zbytek ještě domluvíme. Tak čau.“ Zatahal významně za Danovu zástěru a ten mu jí nejistě podal.
„Neboj, ona tě nekousne.“ Šeptl mu Luboš rychle do ucha a byl pryč.
„No, jen se převleču. Hned jsem zpátky.“ Zadrmolil Dan a zmizel zpátky do kuchyně. Převlékl se opravdu bleskově. V hlavě měl zmatek a taky mu tam hlodal červíček pochybností a strachu. Nebyl si jistý, zda by dnes ustál ještě další krutý žert. Pomalu vyšel na terasu, kde stále čekala.
„Tak už můžeme?“ Usmála se žena na Dana a on rozpačitě kývl.
„To je fajn. Mimochodem, já jsem Dana.“ Podala mu ruku, a když jí opatrně stiskl, nechala svou dlaň v té jeho o malou chvilku déle než je zvykem.
„Já jsem Daniel. No, jestli vám to nevadí, klidně vás budu cestou dolů držet za ruku. Ony ty cesty jsou místama záludný. Tak abyste třeba neupadla.“
Rozesmála se krásným zvonivým smíchem, ve kterém nebyla ani špetka výsměchu. Pak se mu s klidnou samozřejmostí zavěsila pod loktem a vzhlédla k nebi plnému hvězd.
„Dana a Daniel. Hezké. Je krásná noc. Co lepšího si člověk může na 1. máj přát?“

Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové

foto –  pixabay

Četnické humoresky: Töpfer, Junák, Doucek, Kraus pokřtili knižní novinku Michala Dlouhého!

V sobotní podvečer 4. 5. 2024 v Muzeu RAF v Ivančicích, proběhl  křest a autogramiáda nové knihy autora knih o četnících, duchovního otce slavných Četnických humoresek  JUDr. Michala Dlouhého, Ph.D. z nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus. Nesměly chybět hvězdy seriálu Četnické humoresky –  herec, režisér, scenárista, vysokoškolský divadelní pedagog, divadelní ředitel  Tomáš Töpfer,  herec a rozhlasový moderátor Zdeněk Junák a herec Národního divadla v Brně Pavel Doucek.

Michal Dlouhý představil novou knihu, „Četnické podpovídky“. Po celý slavnostní večer se o hudební doprovod postaral muzikant Jindřich Kraus, jenž je zároveň nakladatelem knih Michala Dlouhého.

Setkání vyvrcholilo besedou o četnících, jejich práci a historii. Michal Dlouhý v prvorepublikové četnické uniformě k nové publikaci uvedl, že „povídky jsou zpracovány na základě skutečných kriminálních činů“.  Knihu si na místě řada čtenářů nechala od autora podepsat.

Herec a představitel vrchního strážmistra Arazíma Tomáš Töpfer a Zdeněk Junák, který hrál praporčíka Ambrože spisovateli Michalu Dlouhému pokřtili jeho již dvacátoudruhou  knihu „Četnické podpovídky“ společně s hercem Pavlem Douckem, který ztvárnil roli psovoda Antonína Šebestíka s nakladatelem a hudebníkem Jindřichem Krausem.

AH

Foto: archiv Michala Dlouhého, Muzeum RAF

 

 

Karel Hynek Mácha – Máj

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléz šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v ústa, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňádra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“
Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“