Strhující příběh o dobrodružném putování Sibiří, o nástrahách, které divoká příroda skrývá i o tajemství léčivé moci sibiřských šamanů. To je nová kniha doc. Bohuslava Hanuše Nastává ráj pekla, kterou ve čtvrtek slavnostně pokřtili herci Kateřina Kornová, Jaroslav Sypal a zpěvák Jindřich Kraus v krásném prostředí pražské Ristorante Adriatico.

„Je to v podstatě určitá forma cestopisu. V knížce vystupuje jeden známý ruský lékař, původně vojenský doktor a neurochirurg, který se rozhodl putovat a pomáhat lidem v tamějších končinách. Seznámil se tam i se známým šamanem, který mu vysvětlil, co na šamanismu skutečně je. O tomto zvláštním člověku je část mé knihy. Je to tedy nejen cestopis, ale i trochu morální záležitost,“ prozradil autor a vyhlášený lékař doc. Bohuslav Hanuš.

Své kmotry si nevybral náhodou, všichni s ním mají osobní zkušenost. „Za panem docentem jezdím už druhým rokem, jsem jeho pacientka. Byl to on, kdo mě znovu postavil na nohy,“ prozradila Kateřina Kornová. „Alternativní medicíně jsem otevřená, je pro mě doplňkem té konvenční i výbornou prevencí,“ dodala.

S vlastním zážitkem se svěřil i Jaroslav Sypal. „Měl jsem problém s uchem a dostal jsem od své známé typ, že v Trhových Svinech ordinuje doktor Hanuš, za kterým jezdí celá republika. Tak jsem se za ním vydal. Je to úžasný diagnostik, přesně zjistí, co má člověk v těle. Moc mi pomohl,“ prozradil herec. „Když mi říkal, že jezdívá za kamarádem do tajgy, netušil jsem, že o tom jednou napíše tuto knihu. Přál bych jí, aby se stejně, jako léčebné metody pana docenta, stala bestsellerem,“ dodal.

Třetím kmotrem se stal zpěvák a nakladatel Jindřich Kraus, který je také doktorovým pacientem. „Kam nemůže lékař, musí doktor Hanuš,“ prohlásil s úsměvem.

Na slavnostním křtu nechyběli ani další VIP hosté. Výtvarnice Alexandra Hejlová, zpěvák Martin France, moderátor Slávek Boura, anebo hudební skupina Maxíci. „Šamanství věřím. Kamarád mi vyprávěl příběh, jak se setkal s brazilskými šamany a prožil s nimi rituál, díky němuž si pak mohl povídat s lidmi, kteří tu už dávno nejsou,“ prozradil zpěvák kapely Pavel »Kyklop« Vohnout a nemohl se dočkat, až si knížku přečte.

Jen málokterý křest, se nese v tak příjemné a přátelské atmosféře, jako ten u knížky docenta Hanuše. O tu se zasloužil i italský zpěvák Davide Mattioli, který mu poskytl zázemí ve svém podniku Ristorante Adriatico v centru Prahy. Ten je vyhlášený výbornou italskou kuchyní. „Knížce bych přál, aby čtenářům »chutnala«minimálně  tak, jako naše pizza,“ usmíval se zpěvák.

Kdo je doc. Hanuš?

Doc. RNDr. et MUDr. Bohuslav Hanuš není v psaní knih žádným nováčkem. Publikoval více než 140 odborných a populárních článků a v češtině tři knihy, které slavily značný úspěch. Více než tři desetiletí se věnuje léčebně-alternativním metodám, a proto se pravidelně setkává se sibiřskými šamany. Svým neobvyklým cestám i tajemství šamanismu věnoval svou čtvrtou knihu, absolutní novinku, kterou nazval Nastává ráj pekla. Jako lékař působí v Trhových Svinech a věnuje se multispektrální terapii.

 

AUTOR: Monika Brabcová

FOTO: Dagmar Pavlíková

Dávno již dávno tomu, kdy stanice Český rozhlas 2 – Praha každou sobotu přenášela z Divadla U hasičů populární pořad Tobogan, který vznikl v roce 1990.  Jeho protagonistou, hostitelem a vlastně i rodnou matkou byl moderátor  Tomáš Sláma, který za tento pořad převzal osobní odpovědnost a proto se také k němu vždy choval  velmi starostlivě jako k milovanému dítěti.

Před patnácti lety se Tomáš Sláma odebral do nebeského studia odkud shlíží na současnou rozhlasovou i televizní tvorbu.  Věřím, že vlídně a porozuměním  tak jak jsem ho – byť jen krátce – měl tu čest na přelomu tisíciletí poznat.   Dovolím si našim představit alespoň ve zkratce jeho myšlenky o které se mnou kdysi rozdělil.  Tomáš Sláma vždycky říkal, že přestože se rozšířily možnosti jak oslovit posluchače prostřednictvím diváka, který sedí v sále, základní linie pořadu zůstává stejná – tedy typ zábavného pořadu. Průvodce Toboganu se svými hosty dokáže upoutat posluchače u přijímačů i přítomné diváky, aniž by se  účinkující museli stavět na hlavu, polykat ping-pongové míčky, svlékat si trenýrky nebo užívat vulgární výrazy. Prostě – byl to PAN moderátor a konferenciér!!

Zůstala filozofie rozhlasového Toboganu po všechny ty stovky jeho vysílání stejná jako když jste začínali?

Nehovořil bych o filozofii, spíše o principu. Měl by to být kontaktní program, kdy diváci a zároveň posluchači mají příležitost vnímat přímý přenos. Se všemi chybami a nepovedenostmi. Věřím, že to – jak posluchači u přijímačů, tak návštěvníci Divadla u hasičů – pak mohou za určitých okolností vzít jako přednost.

Jaké jsou to okolnosti, můžete je pojmenovat?

Když vám někdo při telefonním vstupu něco vyčte nebo vynadá, nesmíte se zlobit, protože může mít pravdu. Když to přiznáte a třebas se omluvíte, posezení pokračuje. Když třeba vtipně odpovíte, diváci to vnímají a mají radost, že jsou u toho. Tobogan není estráda ani talk show. Potlesk není na povel. Je přirozenou reakcí diváků, kteří se – snad to tak můžu říct, naučili pěkně za pěkně zazpívanou  písničku zatleskat, stejně tak jako kratičké vyznání nebo bystrý, okamžitý postřeh. Myslím si, že se v Toboganu nikdo  nepředvádí a že vnitřní spojnicí je vzájemná úcta. Těch okolností je víc, snad není třebas je rozvádět. Jen tu nejzákladnější: zpívá se živě a nikdy nikdo nepřišel s kompaktem pod paží.

Vidíte to jako přednost?

Přednost? To je povinnost! Když předstoupíte před diváka, musíte mu něco odevzdat. Představte si, že bych si nechal namluvit průvodní slovo Mirkem Moravcem a tvářil se jako mistr světa. Řeknu to co si myslím: zpívání na playback je pro mě podvod.

Podle jakého klíče vybíráte své hosty?

Potřebujeme mít diváky v sále, aby svou účastí potvrdili, že tam opravdu jsme. V tuhle chvíli, v tyto minuty. Základem výběru proto jsou herci a muzikanti, ale nejen ti slavní a populární, ale i ti, kteří nás něčím zaujali. Měli jsme tam takhle už dvakrát Dejvické divadlo, snad během necelého roku, protože nás nadchli inscenace Kouzelné flétny a Příběhy obyčejného šílenství. Může to být i významné životní jubileum nebo premiéra, stejně tak jako udělování cen Thálie. To vše nám poskytuje jistou pestrost a pokaždé je to proto malinko jiné.

Přesto se zeptám na Vaše nejzajímavější hosty…

Kdybych je všechny jmenoval, můžeme tento rozhovor ukončit. Jen namátkou mohou jmenovat Miroslava Horníčka, Vladimíra Komárka, Radovana Lukavského, spisovatele Ephraima Kishona nebo Petra Šabacha. Na našem pódiu se vystřídalo přes čtyři sta osobností. Mně se jevil každý z nich jako osobnost, každému jsem se snažil pozorně naslouchat – od toho tam jsem. Publikum je velmi pozorné, protože kdyby viděli, že jsem roztěkaný nebo něco čtu z papíru, hned by mně to vytkli. A to volím slušné slovo.

Jaký je ohlas u posluchačů? Píšou vám?

Podle statistik a podle toho čemu se říká sledovanost – dobrý, ale byl bych rád, kdyby se to posuzovalo jinak.    Podle potřebnosti. Jestliže za vámi každou sobotu přijde tři sta diváků, o něčem to vypovídá. Jakmile vidím zaplněné hlediště, mám pocit, že jsem se zasloužil o to i já, přestože lidé přišli za ‚svým‘ hostem. A dopisy? Jsou povzbuzující a vážím si jich. Stejně jako těch kritických. To je jako s fackou. Když přijde včas, je to lepší než servilní poklonkování.

V minulém režimu jste se občas musel utkat s vrchností. Zůstal vám nějaký pocit křivdy?

Ty pány-soudruhy  bych nenazýval vrchností, to bychom jim lichotili. Byl jsem před několika dny v Ostravě, kde se to v roce 1972 odehrávalo. Mám na mysli proces se členy našeho divadla Waterloo. Myslíte, že jsem se šel ‚trýznit‘ pohledem na soudní budovu, kde nám ‚darovali‘ paragrafy za pobuřování? Ne. Šel jsem se podívat do míst, kde jsme v malém sálku Atlantik četli naše první povídky, hráli kabarety, poslouchali jazz, vymýšleli textappely i happeningy. To naopak bylo nádherné a to ve mně zůstává.

Vydal jste několik knih, kazet a kompaktů…

Těch kazet z Mikrofór a Toboganů bylo skoro deset. I dlouhohrající desky. Na jedné z nich bylo zachyceno vystoupení Pavla Boška. Teď se trápím se čtvrtou knížkou. Trochu vzpomínek, glosy, povídky. Měl jsem radost, že se nám podařilo vydat kompakt s názvem Miroslav Horníček v Toboganu. Musím prozradit, že právě on, společně s panem Hurníkem a jeho paní byli ‚příčinou‘ živých pořadů. Vysílali jsme je ze studia 3. V rohu stál klavír a já říkám panu Hurníkovi: „Nechtěl byste nám něco zahrát“ „Proč ne? Zahraju i s Janou!“ Usedli a hráli. Miroslav to komentoval a bylo to jako v Hovorech H. Po odvysílání mně řekl: „Proč to neděláte v divadle?“ No a ten pravý Tobogan byl na světě.

Není Tobogan někdy hotové dobrodružství?

Určitě ano. A to celých sto šedesát minut. Současně je to ale také krásná jízda při které mívám pocit, že jsem členem swingujícího orchestru, kterému to – přes občasné zaskřípnutí – hezky hraje.

Čím pro vás Tobogan je?

Je to krásný sešup na závěr týdne. Osprchujete se a připravíte na další sobotu. Víte, já se daleko víc než moderátor, scénárista, dramaturg, redaktor nebo herec, považuji za správce, který má v divadle sobotní službu a dělám proto všechno možné pro to, aby se každý, kdo tam vejde, cítil dobře a rád se opět vrátil.

Profil

Tomáš Sláma, autor, moderátor, dramaturg

• narodil se 16. 4. 1940 v Rychnově nad Kněžnou.
• vystudoval gymnázium, elektroželezniční školu a scénáristiku dokumentární tvorby na FAMU
• začínal v ostravském Divadélku pod Okapem (1962-1967)
• v roce 1968 spoluzakladatel divadla Waterloo, po procesu se členy tohoto divadla (1972) pracoval na dole Paskov
• uváděl rozhlasové pořady Mikrofórum, 3 x 60 stereo a televizní programy Nedělní ráno a Přezůvky sebou.
• v roce 1990 byl odvysílán první rozhlasový Tobogan, který se vysílá doposud.
• je autorem tří knih
• zemřel 15. června 2004

 

Autor:   Vladimír Rogl

Foto:   archiv Český rozhlas Dvojka

Spisovatelka Markéta Harasimová patří mezi nejplodnější české autorky. Věnuje se převážně detektivnímu a psychologickému žánru, přičemž je také televizní a divadelní scenáristkou. Na konci října pokřtila v Café Kampus v centru Prahy svůj devatenáctý titul, psychologický thriller na téma domácího násilí Černá vdova.

„Černá vdova je tak trochu poselstvím pro ženy, kterých se dotýká domácí teror, ať už psychický, nebo fyzický. Vycházela jsem také z vlastních zážitků, i když příběh je samozřejmě fiktivní. Mottem knihy je citát Jeana-Paula Sartra Zlo je silné tam, kde dobro mlčí, což myslím mluví samo za sebe. Nikdo by neměl mlčet, když se mu děje bezpráví,“ přibližuje Harasimová svůj nový titul. „Kdyby kniha pomohla alespoň jediné ženě, které je ubližováno, splní svůj účel,“ dodává autorka.

Markéta Harasimová

Román Černá vdova pokřtili herci Jan Čenský a Karel Heřmánek. Kmotři i autorka také přečetli ukázky z křtěné knihy. Čenský je uvedl mrazivým prologem, který poodhaluje, jakým směrem se bude román ubírat, a Harasimová přiblížila zásadní dějový zvrat, v němž hrdinka čelí obvinění z vraždy.

Moderátorka Petra Zajíčková si připravila řadu otázek. Zajímalo ji například, jak to kmotři mají s domácím násilím ve své herecké práci, případně zda se s ním setkali v soukromí. „Já si nevzpomínám, že bych hrál nějakého násilníka, zároveň jsem ani nebyl znásilněn,“ prohlásil s nadhledem Heřmánek.

Čenský se nechal slyšet, že ačkoli byl jako dítě často bit, bylo to vždy spravedlivé, a s násilím, které nemá rád, se naštěstí nikdy nesetkal. „V jedné inscenaci mě ale seřezal pan Zounar, tak otcovsky. To jsem si ale taky zasloužil,“ podotkl s úsměvem. Dodal ještě, že ve věcech spojených s domácím násilím je v podstatě naivní a tyhle věci jsou pro něj nepochopitelné. „Jak bylo řečeno v ukázce, odporují zdravému rozumu,“ okomentoval úryvek z knihy. „Já zkrátka nemám rád násilí. A to ani v sexu,“ přiznal se herec.

Poté již následoval slavnostní křest sektem. Přání Karla Heřmánka znělo dojemně: „Knize přeji, aby se líbila ženám. A ženám přeji, aby se líbily mužům a aby na ně muži byli hodní.“ Jan Čenský kladl na srdce především mužskému čtenářskému publiku, aby vůči ženám zůstali galantní.

www.nakladatelstvi-maha.cz

www.marketaharasimova.cz

 

Autor: zpracovala Alexandra Hejlová

Foto: archiv Markéta Harasimová

 

Půvabná, něžná, skromná, přitom velice úspěšná a jedna z nejpracovitějších   českých hereček, Bára Fišerová, má mnoho úspěchů u nás, ale i v zahraničí a to zejména v Německu. Tam si jí němečtí režiséři, scénáristé, producenti natolik oblíbili, že Báru Fišerovou můžete velice často vidět za hranicemi české republiky. Dostala se na červený koberec v Mnichově kde se zúčastnila premiéry filmu Die Puppenspieler (Loutkáři) a předávání prestižních filmových cen „Filmfest München“. Z českých filmů, ve kterých zazářila, můžeme vyjmenovat například Bastardi 3, Báthory, Čertova nevěsta, Non Plus Ultra, Kameňák, T.M.A.,  Jezerní královna, Martin a Venuše, Andělská tvář a mnoho dalších.

Bára Fišerová

Vzpomínáš si na své první herecké začátky? Jak vím, tak před několika lety Tě už dávno chtěla ve Vinohradském divadle paní Jirásková, tehdejší ředitelka divadla, s kterou jste se setkaly při natáčení legendárních Bakalářů?

Mé první herecké začátky přišly už v dětství… Jako malá holka jsem často stála před kamerou a točila televizní pohádky a inscenace. První velká role v dospělosti přišla asi tak kolem mých osmnáctin a byla to sestřička Lucka v Bakalářské povídce Přehmat režisérky Jitky Němcové. Bylo to krásné a velmi poctivé natáčení. Měli jsme předtím v televizní zkušebně několik zkoušek, což tenkrát bylo zvykem a to mě moc bavilo. Když jsem přišla na první zkoušku, zjistila jsem, že hraji po boku velkých hereckých osobností a mám hlavní roli, ale byla jsem mladinká holka, co si myslela, že je stejně skvělá jako ony…, tak jsem nepanikařila a naopak jsem byla tak hrdá, že jsem v takové nádherné společnosti s paní J. Jiráskovou, Z. Adamovskou, K. Fialovou, Z. Herfortovou, J. Schmidem, ředitelem divadla Ypsilon a mnoha dalšími. Dnes vím, že to bylo velké štěstí se s nimi potkat. Dnes bych byla pěkně nervózní, abych se jim alespoň „po kotníky“ vyrovnala. Ta povídka dokonce získala cenu, tak to byla velká odměna a ocenění toho, že jsem to zvládla. Díky téhle roli mi osud přivál velkou šanci být opravdovou divadelní herečkou v jednom z nejprestižnějších a nejúžasnějších divadel v Praze, ale já si to štěstí totálně pošlapala svou blbostí.

Bára Fišerová

Prozradíš nám, co se tehdy stalo? 

Říkám tomu dodnes největší zkrat a největší chyba mého života. Během natáčení mě paní Jiřina Jirásková, tehdejší ředitelka Vinohradského divadla, nabídla angažmá  ve Vinohradském divadle. Tenkrát tam chyběla mladinká herečka, která byla plnoletá a přitom vypadala na slabých patnáct…Pamatuji si, že to bylo pro mě obrovské překvapení a trochu šok, že mě chce jedna z nejslavnějších českých hereček nabídnout, abych vedle ní a dalších herců Vinohradského divadla stála na jevišti. Byla jsem dost suverénní, ale tohle jsem si prostě netroufla, bez školy, bez jakékoliv herecké divadelní průpravy. Zrovna mě přijali na herectví a já si řekla, že teď nemůžu. Musím se nejdřív učit stát na jevišti – ve škole… Byla jsem hloupá! Ta největší škola by bylo právě Vinohradské divadlo, ale já nakonec s velkým díky, respektem a úctou – nabídku odmítla. A pak, že člověk není strůjcem svého štěstí, ale osud rozhodne za něho Tak to není, osud vám něco nabídne a je na vás se s tím poprat. Já sama nad sebou tenkrát prohrála tuhle neopakovatelnou příležitost, jaká vůbec může herečce přijít. Do konce života toho budu litovat a nikdy na tu chvíli nezapomenu! Rozhodla jsem o svém neustálém boji o své místo v divadle i před kamerou. A tak bojuji dodnes, i když pár vítězství už jsem si prožila. 

Bára Fišerová

To rozhodně ano!  V současné době hraješ v úspěšném seriálu na TV Prima „Modrý kód“ a stala jsi se tváří TV Prima – není to ovšem Tvůj první seriál, bylo jich víc.  Můžeš zavzpomínat?

Už třetím rokem natáčím velmi úspěšný seriál Modrý kód, kde hraji sestřičku Pavlu a jsem za to moc ráda. Bylo to velké štěstí stát se součástí Rubavského urgentního příjmu ve společnosti mých skvělých kolegů. Tak  dlouhý seriál jsem nikdy předtím netočila. Hrála jsem v několika televizních seriálech v České televizi, ale ty měly nejvíce 13 dílů. Velkou radost jsem měla z natáčení, pokračování Nemocnice na kraji města po 25 letech. Tenhle fenomenální seriál jsem milovala jako dítě a najednou v jeho pokračování s několika původními postavami jsem se osobně potkala před kamerou, bylo to neuvěřitelné a moc milé. Ted žiji seriálem Modrý kód a věřím, že se dočká ještě několika dalších nových dílů.

Bára Fišerová

Ovšem ty jsi hlavně divadelní herečka, máš jedno představení za druhým…, kde Tě mohou naši  čtenáři v současné době vidět a kam se za Tebou mohou přijít podívat?

Divadlo je moje velká láska a asi bych bez něho už být nechtěla, i když někdy si říkám, že si od zkoušení dám pauzu, stejně to dlouho nevydržím a zase jsem šťastná, když přijde nějaká hezká divadelní práce. Teď hraji především v Divadle Bez Hranic, kam mohou diváci přijít na milé komedie, např. Vražda sexem, Limonádový Joe, Mrtvola v hotelu Westminster, Na Vánoce budu gay, nebo Sluhu dvou pánů. Momentálně zkoušíme detektivku „Past na myši“, což je zase příjemná změna od komediálního žánru, i když já komedie miluji nejvíc a ještě chystáme tradiční silvestrovskou premiéru „Bacha, pojišťováci“. Na jaře mě čeká takový můj splněný herecký sen a to role Lízy Doolittlové v My fair lady. Bude to vtipné a zvláštní zpracování tohoto muzikálu a moc se na to těším.

Bára Fišerová

Jak vím, tak ty také hraješ v mnoha zahraničních produkcích, jsi velice úspěšná v zahraničí, jako herečka což si myslím, že se u nás tak moc neví, protože ty jsi neuvěřitelně skromná a já bych byla ráda, kdybys o svých zahraničních úspěších, alespoň něco prozradila!

Tady se všeobecně moc neví o českých hercích, kteří hrají v zahraničních produkcích. Já jsem strašně ráda, že tu možnost mám, především proto, že mluvím výborně německy a velmi slušně anglicky. Točím nejvíc s německými produkcemi a je zvláštní, že úplně nejvíc dobové historické filmy. Největší úspěch byl historický film Loutkáři, díky němu jsem se dostala až na „červený koberec“ na filmový festival v Mnichově. Byl to zážitek být v herecké delegaci se známými a velmi úspěšnými německými herci a režisérem oceněným snad všemi možnými německými televizními a filmovými cenami. Byl to opravdu krásný okamžik v mé profesi. Nedávno jsem dotočila americkou filmovou pohádku s Holywoodskými hvězdami, což bylo také snové setkání, především se Sally Hawkins, která byla nominována na Oscara za hlavní roli v nádherném filmu Tvář vody. Těchto setkání a takovéhle práce si nesmírně vážím a moc za ní děkuji!

Bára Fišerová a Helen Woigk

Bára Fišerová, Herbert Knaup a Helen Woigk

Musím říct, že jsi žena mnoha tváří a jsi nejen úspěšná herečka, ale i malířka, ilustrátorka a spisovatelka v jedné osobě! Nedávno Ti vyšla Tvá druhá kniha, můžeš nám i o tomto Tvém počinu něco prozradit?

V období, kdy herecké práce tolik není tak maluji. Měla jsem už několik výstav v Pražských galeriích a baví mě to. V roce 2011 jsem produkovala svou první knížku, byla to dětská knížka příběhů o skřítkovi, jmenovala se „Rudla, skřítek hlídací, dobro k lidem navrací„. Tuhle knížku jsem jen ilustrovala a celou produkovala. Oslovila jsem mého kamaráda, herce Rudu Kubíka, abychom se spolu do toho pustili. Právě on napsal roztomilé příběhy našeho skřítka Rudly. Byla to dost složitá práce vydat knížku a tak jsem se zařekla, že to už „Nikdy“!: A vidíš, nikdy neříkej nikdy! Minulý rok jsem dostala bláznivý nápad vydat druhou knížku, kterou jsem tentokrát nejen ilustrovala, ale i napsala. Tedy lépe řečeno jak vždy říkám, opsala… Je totiž vytvořena z nočních „Smsek“ dvou lidí po dobu několika let. Nejtěžší tedy byl výběr těch nejpoetičtějších a vytvořit z nich příběh…dát mu začátek a konec…potom pár mých ilustrací a knížka byla hotová. Mám velkou radost, že se všem líbí a největší kompliment přišel od mé kamarádky Evy Decastelo, která byla tak moc hodná a uvedla mi celý slavnostní křest knihy, ta mi řekla, že jí připomíná Malého prince. To mě tak moc potěšilo, protože Malého prince od prvního mého čtení miluji a jeho životní filosofie je i mou, i příběh v mé knížce asi opravdu připomíná příběh Malého prince a jeho růže…, ale je pravda, že v pět hodin ráno, když svému „princi“ píšete smsku, vás to nenapadne. Vidíte na písmenka jedním okem, prsty ruky se ani nemohou trefit na tlačítka telefonu…, přesto píšou nádherné sonety či básničky. Asi proto, že píšete srdcem. Taková je tedy moje druhá knížka „Z (NE)pravého břehu jedné řeky“.

Leoš Noha, Bára Fišerová a Sabina Laurinová

Kniha Báry Fišerové – Z (NE)pravého břehu jedné řeky

Kniha Báry Fišerové -Z (NE)pravého břehu jedné řeky , vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců, v Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

BÁRA FIŠEROVÁ – Divadlo Bez Hranic

AUTOR: Alexandra Hejlová

FOTO: archiv Bára Fišerová

Naposledy  se rozloučíme i my s Karlem Gottem, jedinečnou osobností české populární hudby. Za náš časopis  v pátek zavzpomínala Marie Formáčková a dnes uzavřeme vzpomínkami herce Jiřího Štědroně, italského zpěváka Davide Mattioliho, zpěváka hudební skupiny Maxíci – Pavla Vohnouta a v neposlední řadě herce Jaroslava Sypala. 

V červnu 1961 jsme se sešli poprvé. Zpívali jsme s Brněnským rozhlasovým orchestrem ve vyprodaném sále Stadionu nové písně brněnských autorů. Já sám už ani nevím, co jsem zpíval, netuší to dneska už asi nikdo, a je to jedno, ale Gott byl zjevení. Vím, že s pusou otevřenou stála v zákulisí i tehdejší brněnská a nejen brněnská hvězda první velikosti, Bromova sólistka, Jarmila Veselá. Stejně nadšená jako my všichni. Vlastně myslím, že jsem Karla pak už nikdy neslyšel zpívat tak brilantně a bravurně. Nebo už to nebylo tak překvapivé, neboť jsme přivykli. Kráse přivyknete snadno…

Někdy v roce pět nebo šest přišel v rámci vyhlášení cen Divadelních novin do Semaforu. V rámci nezávazné debaty jsem mu neuváženě sdělil, že v kterési hře zpívám Oči má sněhem zaváté jako parodii.

„Jako parodii?“ vyjekl zděšeně.

„No, hraju takovýho malinko ujetýho profesora zpěvu, kterej to dává…“

Asi jsem ho nepřesvědčil. Zůstal ostražitý. Svoje parkety, ty on si hlídal…

Podruhé byl v divadle někdy před rokem na Kytici a vyhledal mě po představení, jakkoli najít moji šatnu v bludišti chodeb a točitých schodů není snadné.

„Máš svůj styl!“ poplácal mě po rameni. Velice si toho považuju.

Byli jsme kdysi dávno jednu sezónu členy stejného divadla. Divadla Apollo. V letech 1967-8. S Hálou, Přenosilkou, Filipovskou a Spáleným. I když Karel byl první půlrok té éry v Las Vegas, jeho duch byl přítomen. Mirek Klempíř, Gottův dvorní skladatel, který nemohl do Ameriky odejet, protože měl těsně před odjezdem autohavárii, mi napsal pár písniček, třeba Tak snadno nebo Poutníče příští.

A Karlův tatínek se mezitím u mě taky zapsal velmi pozitivně. Sehnal mně, přistěhovalci z Brna, ubytovnu v Dejvicích. Do té doby jsem přespával v malinké šatně v Redutě. Šatně tak malé, že jsem musel spát skrčený do el.

Když se Karel vrátil, sešli jsme se náhodou u jednoho stolu v tehdy velice módní čínské restauraci ve Vodičkově ulici. Kuli jsme zrovna jakési countryové, mimochodem nikdy neuskutečněné, pikle se Zdeňkem Rytířem. Jednou z našich ikon byl třeba Bob Dylan.

„Já nevím, o co tomu Dylanovi jde!“ uzavřel tehdy Karel důrazně, bez přehánění skoro až nenávistně, sotva započatou debatu na to téma.

Mockrát jsme si prostě tak docela nerozuměli.

Ale nikdy na něj nezapomenu.

Jiří Štědroň

 

Můj osobní názor na mistra je, že byl jedinečný člověk, který byl pokorný, skromný… Když přišel na podium nad nikoho se nepovyšoval – bavil se s každým, až  po posledního technika, montéra, který na podiu pracoval… až po člověka, který se chtěl s Karlem vyfotit – obrovská pokora .. To co bohužel MLADÁ GENERACE dneska ani nezná, protože neznají to slova POKORA a ani nevědí co to znamená. Nemají v sobě to, co mají právě jen VELCÍ UMĚLCI, jako byl právě Karel Gott! Potkal jsem často Karla kvůli koncertům DAMICHI a vždycky jsme mluvili italsky, protože měl rád se mnou komunikovat italsky. Měl jsem ho moc, moc rád a bude mi velmi chybět!

Davide Mattioli

 

Zemřel  člověk, kterého jsem měl neskutečně rád. V poslední době těch, kterých jsem  si  vážil, za jejich lidskost a umění, nebylo mnoho. Karlova smrt mně velmi překvapila, i když  vzhledem k jeho věku  a závažnosti onemocnění se to dalo očekávat. Na smrt však  nikdy nejsme připraveni. Jsem z toho smutný a chtěl  bych Karlovi poděkovat někam tam nahoru, za pár  chvil přátelské konverzace, za pokřtění mé sólové desky a hlavně za  rady do hudebního života, za neskutečnou pokoru. Karel byl můj vzor a učitel pokory a navedl  mojí  cestu  životem, za to  mu s úctou děkuji. O to víc mě mrzí ta šaráda různých populistů, moralistů a lidí, kteří něčemu blbému  říkají  černý humor. Pan Karel Gott především  rozdával radost, bez ohledu na režimy, ve kterých působil a byl  součástí každé rodiny, ač více či méně, spojoval lidi a přinášel jim radost. Určitě při  tom nemyslel na státní pohřeb, nebo jinou formu uznání, ale myslel na to, rozdat se do poslední chvíle. Já ho za to naprosto obdivuji.

Jsem rád, že jsem se narodil a žiji v době Pana Karla Gotta, že jsem poznal někoho, kdo je nenahraditelný a zůstane v mé duši, až do  mé smrti.

Pane Gott, děkuji!

Pavel Vohnout Kyklop

 

Ta smutná zpráva mě doslova poslala do kolen. Odešla legenda legend, osobnost, která byla neodmyslitelnou součástí našich životů.

Geniální umělec a úžasně skromný člověk, který by i pyšnou princeznu naučil pokoře…

Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním několikrát setkal. Vždy jsem k němu vzhlížel jako trpaslík k Mont Everestu.

V roce 1992 , když po tzv. Sametové revoluci, hercům pšenka příliš nekvetla, jsem dva a půl roku dělal vedoucího programu jednoho z prvních soukromých rádií R.I.O. Anoncovali jsme sbírku na zvířecí útulek, kterému hrozil zánik. Zvířata, pokud by se do měsíce nesehnalo 300.000 kč – by byli utraceni.

Naši posluchači denně přispívali nejrůznějšími finančními částkami. Jednoho dne se v našem rádiu objevil i pan Karel Gott s obálkou v ruce. Nechtěl ode mě žádné potvrzení, věřil že jeho příspěvek skončí tam kde má. Nezklamal jsem ho. Když odešel, otevřel jsem obálku. Bylo v ní 20.000 Kč! Na tu dobu neuvěřitelné peníze. Velký umělec – velké srdce! Pak jsem se s ním potkal ještě několikrát. Dokonce jsem s ním při natáčení Silvestra pro jednu naší komerční televizi – sdílel šatnu. Hltal jsem jeho vyprávění a úvahy, byl neuvěřitelně sečtělý. Můj tatínek byl spisovatel dětských pohádkových knížek. Díky mému kamarádovi, fotografovi, Fandovi Jiráskovi jsme navázali s mistrem spojení a tatínek mu pro jeho tehdy malé dcerky posílal své knihy pohádek. Karel Gott se za to při jejich čtení pokaždé nechal vyfotit. Větší reklamu si tatínek nemohl přát. Jednou se stalo, že měl geniální zpěvák pokřtít tatínkovu knihu Vodnických pohádek v jedné pražské prodejně knih. Když Karel Gott zjistil o jakou prodejnu se jedná, vzkázal po Fandovi Jiráskovi, že se omlouvá, ale že s tou prodejnou knih nemá dobré zkušenosti, takže nepřijde.

Ale tímto to neskončilo. Můj tehdy osmdesátiletý tatínek snídal, když mu zazvonil mobil. Tatínek spolknul sousto a přijal hovor. ,,Dobrý den, pane Sypale, tady je Karel Gott.

Chtěl jsem se Vám dodatečně omluvit za ten křest Vaší knihy.

Věřte, že kdybych neměl tu špatnou zkušenost – přišel bych.

Ještě jednou promiňte a hezký den!“

Tak takový byl Karel Gott. Taková slušnost se už nenosí, už dávno vyšla z módy.

Mám v pohledu na naše velikány jasno. Za posledních 100.let stavím jednoznačně nejvýš dva Čechy – Jana Wericha a Karla Gotta. Jsem šťastný, že jsem žil v jejich době.

Sbohem, pane Gotte! A ohromné díky za úžasné písně a za to,  že jste vůbec byl! Tam nahoře, už na Vás čeká Karel Svoboda a střihnete si spolu Lady Carneval. A já si jdu pustit moji oblíbenou:,,Když jsem já byl tenkrát kluk…“ V ní je totiž úplně všechno…Moje dětství, mládí a …Vy mistře!

Jaroslav Sypal

Foto: F. Jirásek

 

Autor:   zpracovala Alexandra Hejlová

Pablo Picasso

…španělský malíř, grafik a sochař, který se narodil 25. října 1881 v Malaze. Jeho otec Don José Ruiz Blasco byl učitelem kreslení a podporoval malířské sklony svého syna. V roce 1895 získal otec místo na Akademii krásných umění a Picasso byl na školu přijat jako student. Jeho studentské práce byly dokonce mnohem lepší, než závěrečné práce končících studentů. Samostatně poprvé vystavoval v roce 1897. V moderním umění je snad jediným umělcem, jehož tvorba je tak proměnlivá. Ve své tvorbě vycházel z velkých španělských mistrů. Picassovo modré období (1901–1904) je inspirováno tvorbou V. van Gogha a H. Toulouse-Lautreca. V roce 1904 se Picasso natrvalo usadil v Paříži. Seznámil se zde s Apollirnairem a Matisem, G. Steinovou. Následovalo růžové období (1905–06). Tematika a kompozice obou období jsou shodné, typy a žánrové výjevy z music-hallů, výčepů a cirků Barcelony a Paříže. Vrcholným dílem jeho dalšího negerského období (1906–07) je obraz SLEČNY AVIGNONSKÉ. V následujících letech je v jeho tvorbě patrné zjednodušování tvarů, jdoucí až k úplné geometričnosti.

Za války byl členem hnutí odporu. Od roku 1944 byl členem Francouzské komunistické strany. Od roku 1964 jeden z pěti čestných předsedů Světové rady míru. Po II.světové válce Picasso ve stále nových variacích obměňoval vlastní výrazové prostředky v oscilaci mezi realismem, expresionismem a klasicismem. Od konce 50. let se věnoval osobitým parafrázím na známé kompozice starých mistrů. Pablo Picasso, jeden z největších malířů 20. století zemřel 8. srpna 1973 v Notre-Dame-de-Vie nedaleko Mougins.

 

Yves Montand

…francouzský zpěvák a filmový herec italského původu, se narodil 13. října 1921 v Monsummano Alto, Toskánsko, Itálie. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala z Itálie do Francie. Jeho otec při snaze získat francouzské občanství uváděl, že utekli před Mussoliniho režimem, ale ten se ve skutečnosti dostal v Itálii k moci až v roce 1922. Montand vyrůstal v Marseille, kde pracoval v obchodě, který vedla jeho sestra. Svou uměleckou kariéru začínal jako koncertní zpěvák. Pro svět jej objevila v roce 1944 známá šansoniérka E. Piaf, která mu pomohla na počátku jeho pěvecké dráhy. V roce 1952 přišla jeho první velká role – řidič náklaďáku ve slavném filmu Mzda strachu, který se dočkal i amerického remaku. V roce 1960 se nakrátko přesídlil do Hollywoodu, kde si zahrál s Marylin Monroe ve filmu Let´s make love. S Marylin prožil krátkou milostnou aférku, nicméně po návratu do Francie se seznámil a posléze oženil s herečkou Simone Signoretovou. Manželství bylo podle všeho docela harmonické a trvalo až do její smrti v roce 1985, Přestože Montand měl několik afér s jinými ženami. Ve filmech ztvárňoval Montand tvrdé muže z nižších sociálních vrstev (již zmiňovaná Mzda strachu), později postavy politických aktivistů Costy-Gavrase (Doznání, Stav obležení). Ve své filmové kariéře spolupracoval s mnoha významnými režiséry, ale hudbě se ale věnoval s přestávkami po celý život (v roce 1957 koncertoval i v Praze). Filmy točil až do své smrti. Yves Montand zemřel  9. listopadu 1991 v Senlis, Oise, Picardie, Francie a je pohřben na hřbitově Père Lachaise v Paříži.

 

John Lennon

…zpěvák, skladatel a kytarista, pacifický intelektuál a všestranná umělecká osobnost, se narodil 9. října 1940 v Liverpoolu. Jméno John dostal po dědečkovi. Dětství Lennon strávil u své tety Mimi. Již za studií na střední škole založil spolu s Petem Shotonem a Ericem Grirrithem skifflovou skupinu Quarrymen, 15. června 1956 se poprvé na koncertě Quarrymen setkal s Paulem McCartneym. O tomto setkání byla napsána kniha Den kdy John potkal Paula. Lennon mu nabídl místo ve skupině. O dva roky později se k nim přidal G. Harrison a tím bylo zformováno jádro budoucích BEATLES. V tomtéž roce, když Lennonovi bylo 16 let, zemřela jeho matka poté, co byla sražena autem, které řídil opilý policista. S touto tragédií se Lennon nikdy nedokázal úplně vyrovnat a později jí věnoval několik písní (např. Julia). Quarrymeni se postupně přejmenovali na Johny and the Moondogs, Silver Beatles až na Beatles. 23. srpna 1962 se Lennon oženil s Cynthií Povelovou. Popularita Beatles v té době prudce stoupala. Vůdčími osobnostmi skupiny byli Lennon a McCartney. V únoru 1963 natočili za jediné odpoledne svou první desku Please Please Me a tímto okamžikem byla po celém světě odstartována obrovská vlna beatlemánie. Ta vyvrcholila v únoru 1964, kdy Beatles vystoupili v USA v proslulé televizní show Eda Sullivana (sledovalo je 73 miliónů diváků). V roce 1965 byli Beatles za své zásluhy vyznamenání řádem britského impéria M.B.E. 4. března 1966 v rozhovoru pro londýnský večerník Maureen Lennon mimo jiné prohlásil, že Beatles jsou nyní slavnější než Ježíš. V červenci článek přetiskl americký časopis Datebook a zmíněná věta způsobila velký odpor mezi konzervativními náboženskými skupinami. Všechny americké rozhlasové stanice bojkotovaly vysílání písniček, Ku Klux Klan organizoval obrovské demonstrace, na kterých se pálili desky Beatles a všem členům skupiny bylo vyhrožováno smrtí. V roce 1967 se Lennon poprvé setkal s japonskou avantgardní výtvarnicí Yoko Ono a v téže době se začaly projevovat první příznaky krize ve skupině. V tomtéž roce vydali Beatles přelomové album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, ale toto album je již víceméně dílem P. McCartneyho, který získával ve skupině stále větší vliv. Lennon začal žít s Yoko a v listopadu 1968 se rozvedl se Cynthií. Tehdy také vyšlo první ze tří avangardních alb Johna a Yoko  Unfinished Music No.1, které šokovalo již svým obalem, na němž jsou oba vyfoceni nazí. V květnu 1969 se Lennon s Ono oženil a při této přiležitosti vydali The Wedding album. Od r. 1969 začal Lennon vystupovat se svou novou kapelou The Plastic Ono Band a Beatles vydalo své poslední album Abbey Road, kterým se důstojně rozloučili se svými fanoušky. Na počátku r. 1970 se Beatles definitivně rozpadli, Lennon vydal své první sólové album John Lennon/Plastic Ono, v r. 1971 vydal Imagine. V témže roce se s Ono přestěhovali  do USA. Kvůli svým radikálně levicovým názorům byl Lennon už od počátku v USA pronásledován FBI. Po vydání dvojalba Some Time In New York City popudil svými texty americké orgány dokonce natolik, že se snažili o jeho deportaci. V letech 1973-1974 si Lennon s Ono prožili tzv. „ztracený víkend“, osmnáctiměsíční odloučení, v lednu 1975 se Lennon k Ono vrátil a manželská krize se zažehnala. Ono otěhotněla a imigrační úřad dočasně zastavil soudní řízení o vyhoštění z tzv. „humanitárních důvodů“. V červenci 1976 dostal Lennon zelenou kartu, která mu umožnila legální pobyt v IUSA. Stáhnul se z veřejného života, žil v ústraní, věnoval se rodině a jen výjimečně se objevoval v nahrávacím studiu. Vydal svou třetí knihu Skywriting By Word Of Mouth. Až v r. 1980 začal pracovat na albu Double Fantasy (vyšlo 15. listopadu 1980), druhá část alba (Milk And Honey) vyšla až posmrtně v roce 1984. 8. prosince1980 byl John Lennon před svým bydlištěm v rezidenci Dakota Forum ve 22 hodin 50 minut těžce raněn pěti výstřely z revolveru psychicky labilního M. D. Chapmana. O pár minut později po příjezdu do nemocnice byl oficiálně prohlášen za mrtvého.

 

AUTOR:   Zpracovala Alexandra Hejlová – zdroj  /  www.birthday.wz.cz

FOTO:    www.birthday.wz.cz

 

 

 

Byla jsem ještě malá holka, když můj strýc, který pracoval v jednom státním úřadě s pánem, který se jmenoval Karel Gott, přinesl několik fotografií jeho stejnojmenného syna. Několik mých sestřenic a také já jsme na druhé straně snímku četly osobní věnování. Na té mé stálo  – Marušce ze srdce Karel Gott. Tehdy mě sice ještě víc zajímal Neználek ve slunečním městě, ale brzy jsem se tou fotografií začala chlubit. V krátké době totiž o tom mladíkovi věděli všichni, a tak už to zůstalo.

Když jsem před časem dala na facebook snímek, kde jsem s ním zvěčněná, moje bývalá spolužačka zavzpomínala, jak jsem donekonečna na studentské koleji hrála dlouhohrající desku s jeho písničkami, takže je zanedlouho znali všichni nazpaměť. Tehdy jsem jinou desku neměla, ale časem k ní přibylo mnoho dalších, ale hlavně jsem se s ním mohla seznámit osobně, když jsem začala pracovat ve velkém ženském časopise.

Mnohokrát jsem s ním dělala rozhovor a ráda jsem s ním autorizovala. Byl precizní, věděl, že časopis, pro který byl rozhovor určený, má vysoký náklad (tehdy to byl bezmála milión, dnes neuvěřitelné číslo!), a tak si dal na autorizaci záležet. Jednou dokonce přinesl bábovku, prý aby byla pohoda. A ta s ním byla vždycky, protože byl slušný, ohleduplný a hlavně nikoho nikdy nechtěl trápit.

Když jsem pak byla mezi vyvolenými, kteří s ním jeli do New Yorku, aby napsali o jeho koncertu ve slavné Carnegie Hall, opravdu jsem měla pocit, jako bych dostala nejvyšší státní vyznamenání. Bylo to skvělé, dokonce jsem o tom spolu s fotografem Jaroslavem Tatkem dala dohromady knížku a on za ni poděkoval. To mě opravdu přivedlo do rozpaků, protože děkovat jsem měla spíš já.

Ale takový on prostě byl, proto má dnes každý pocit, že mu odešel někdo nesmírně blízký, bez něhož si další život nedokáže představit. Jsem ráda, že vztah k němu dává najevo celý národ a myslím, že to musí být útěchou hlavně pro jeho nejbližší rodinu, která je krásná a on ji nesmírně miloval. Úmyslně říkám nejbližší, protože v podstatě širší rodinou jsme i my ostatní. A v tom našem společném smutku je i něco krásného. Měli jsme totiž štěstí, že jsme mohli žit ve stejné době, ve které nám zpíval.

Autor: Marie Formáčková

Foto: Marie Formáčková

Hana Gregorová je zpět! Se svou novou divadelní společností Divadélko Radka Brzobohatého má zase kde hrát. Zakotvila ve Strašnickém divadle, kde už s herci předvedli velmi úspěšnou a skvělou komedii Boeing-Boeing, aneb Tři letušky v Paříži.

Představení se setkalo s obrovským ohlasem. Diváci se smáli od začátku dokonce a vše zakončilo standing ovation.

Ve složení Miroslav Šimůnek, Vojtěch Efler, Eva Burešová, Bára Mottlová, Irena Máchová a strhující výkon předvedla právě a režisérka a herečka Hana Gregorová.

„Nemám problém udělat si ze sebe legraci a mám ráda role, v kterých se můžu takhle vyřádit,“ svěřila se herečka a režisérka představení.

Myšlenky mít znovu divadelní společnost poté, co odstoupila novému nájemci prostory divadla v centru Prahy, se v podstatě nikdy nevzdala.

„Já se nikdy nevzdávám… Jsme všichni moc rádi, že se slavnostní zahajovací večer ve Strašnickém divadle povedl. Diváci, kteří byli i ze Strašnic, byli nadšeni nejen skvělou komedií, ale i vyčančaným interiérem.  Moc se mi líbila jedna divačka, která bydlí jen přes park, když pronesla: „Konečně to tu vypadá jako v divadle..“ To je pro nás asi největší kompliment. Záměrně neříkám pro mne, protože vždycky jsem brala a beru všechnu tuhle práci jako práci nás všech, celého týmu – od herců, přes techniky, až po paní uklízečku. Bez nikoho by to nešlo. A hlavně bez Ály Šebkové naší producentky. Kdo ví něco o divadle, dá mi jistě za pravdu,“ prozradila Gregorová.

„Mám opravdu to štěstí, že je kolem mě úžasný tým herců, kteří jsou šťastní, že zase máme stálou scénu a baví je naše komedie. A kromě nových diváků se nám vrátilo i naše „skalní“ publikum, které k nám chodilo v minulosti. Lidé jsou nadšení a fandí nám. Věřím, že i strašnické diváky jsme si získali, a že Praha 10 bude právem pyšná na to, že vracíme tomuto divadlu jeho dávný lesk,“ podotkla Hana Gregorová.

Jak sama přiznala, neprošla si v posledních dvou letech zrovna jednoduchým obdobím, především kvůli – často až nepochopitelnému mediálnímu honu, ale o to více jí těší, že se podařilo to, na čem celou dobu pracovala.

„Jsem moc ráda, že se nám to podařilo, je to radost, a že mám kolem sebe bezvadné kolegy, přátele, kteří za mnou stáli tehdy a stojí i dnes. To je můj motor, moje motivace do další práce. A jsem si jistá, že i Radek, který se na nás dívá tam seshora, by byl pyšný,“ dodala Hana Gregorová u fotografie, jenž zdobí foyer divadla a přibudou k ní i portréty ostatních herců, kteří v divadle hrají.

„Hanka je „herdegbaba“, která je rázná, umí být přísná, ale je to velká profesionálka a osobnost. Je nám s ní dobře, jinak bychom tu ani nebyli. Dělá se nám s ní skvěle, už proto, že ona se o nás umí skvěle postarat – od krásných rolí, až po servis, včetně praní kostýmů nebo toho, že vždycky po představení máme co jíst a pít. A když se nám nechce domů, jdeme si třeba sednout a baví nás to i po tom, co zhasnou světla a zavře se opona,“ dodali svorně herci z představení.

 

Více informací o DRB najdou zájemci na Facebookovém profilu

https://www.facebook.com/Divadélko-Radka-Brzobohatého-2122079371404724/

a co nevidět budou v provozu také nové webové stránky, včetně rezervačního systému na vstupenky.

 

AUTOR:   ALEXANDRA HEJLOVÁ

FOTO:   JAROSLAV HAUER

 

 

Slavný český herec Jaroslav Marvan proslul rolemi úředníků, profesorů, inspektorů, sucharů všeho druhu. Těžko si ho představíme jako po uši zamilovaného muže, jehož okouzlila mnohem mladší kolegyně z Národního divadla. A ještě hůř si představíme, že ta krásná a mladá žena jeho lásku opětovala. A přece se tak stalo…

Jaroslav Marvan

Do krásné devětadvacetileté Aleny Jančaříkové, která přišla v roce 1955 do Národního divadla z Plzně, se čtyřiapadesátiletý zasloužilý umělec Jaroslav Marvan zamiloval okamžitě. Ona do něho také. Ona, která vypadala jako holčička, ač už měla dvě děti. On, který odjakživa vypadal jako ctihodný kmet. On ženatý, ona před rozvodem.

S ním ani v soukromí velká zábava nebyla. Seděl, mlčel, tu a tam pronesl nějakou zdvořilostní frázi. Ona byla veselá, společenská, všichni o ní říkali, že je jako sluníčko. Kam přišla, tam přinesla dobrou náladu. Sblížili se spolu při představení Jiráskovy Lucerny, kde ona hrála Haničku a on zaskakoval za Zdeňka Štěpánka v roli vrchního pána. Láska ale zřejmě propukla při zájezdových představeních. Tehdy divadelní soubory často jezdily za svými diváky po republice a při takových cestách vznikla nejedna láska.

Alena Jančaříková s Josefem Pehrem v Nářodním divadle ve hře Jiříkovo vidění (1956)

Jistě, spojoval je stejný osud. Alena přišla z divadla, kde byla velkou hvězdou, dostávala jednu hlavní roli za druhou a spousta diváků chodila do divadla právě na ni. On měl za sebou desítky filmových a divadelních rolí, nepočítal s tím, že bude v Národním divadled odstaven na vedlejší kolej. Ale právě to se oběma stalo. Věkově a stylově podobných herců jako on tam bylo mnoho a rolí málo. Ona měla smůlu ještě větší. Šéf činohry Otomar Krejča si přivedl Marii Tomášovou, typově stejnou herečku jako byla Alena. K oběma se vrtkavá přízeň múzy Thálie odklonila a oni si potřebovali svoji duši někomu vylít. Těžko se přiznává něco takového před někým, kdo do divadelní kuchyně nevidí. Takže se našli a porozuměli si. Byli na tom stejně, jejich souznění muselo být opravdu velké. Zamilovali se do sebe a bylo to na nich vidět.

Alena bydlela několik let v podnájmu a pak jako matka dvou dětí získala krásný velký, třípokojový byt v Bráníku. Pracovala jako ďas, jen aby dala dohromady peníze na zařízení bytu a na slušný život svých dětí. Ač byla krásná a přitažlivá, nebyla z těch, kdo dovede muže využít. Jaroslavu Marvanovi nikdy o nic neřekla, ač dobře věděla, že peněz má dost. V divadle sice příliš rolí neměl, za to ve filmu se mu dařilo a jeho honoráře byly slušné. Jelikož nikdy nezapřel své původní úřednické povolání, vedl si o všem pečlivé poznámky.

Například za Městečko na dlani dostal 20 000, za Počestné paní pardubické 59 500, za Třináctý revír 100 000, za Bylo to v máji 75 000, za Železného dědka 125 000, za Nikdo nic neví také 125 000, za Posledního mohykána 95 000, za Řeka čaruje 31 000, za Hříšné lidi města pražského 50 000, za Anděla na horách 45 600… Filmů natočil podle svých vlastních záznamu 220!

Alena Jančaříková

Manželka Jaroslava Marvana Marie, které on neřekl jinak než Márinka, o jeho lásce k Aleně věděla od samého začátku. On jí to totiž řekl. Proč to udělal, těžko říct. Snad ji chtěl trápit, snad mu to tak připadalo pohodlnější. Byl si zřejmě příliš jistý tím, že ho neopustí. Těžko si představit, jak to těch několik let, kdy měl se svou kolegyní poměr, doma praktikoval, jisté je, že navenek se vůbec nic nezměnilo. Márinka nikdy nepřestala dávat svému muži obligátní kastrůlky s obědem, které si nosil do divadla navzdory uštěpačným poznámkám svých kolegů. Jediný, komu to vyhovovalo, byla Alena. Ta uznávala, že paní Marvanová je dobrá kuchařka a obsah kastrůlků s radostí konzumovala. Byla věčně rozlítaná, málokdy se stihla pořádně najíst. Díky paní Marvanové měla pravidelně teplé obědy.

Jaroslav Marvan si možná v tomhle stavu liboval. Nedělal si s tím žádné vrásky. K vánocům klidně oběma ženám koupil stejný dárek a ještě jim to řekl. Musel vědět, že se to ani jedné nebude líbit. A taky ne. Scénu mu udělala jak Alena, tak manželka.

Jaroslav Marvan

Jejich známost sice nebyla utajená, ale světu na odiv ji nedávali. Nechodili spolu do společnosti, stýkali se především v soukromí, v Alenině bytě v Bráníku. Tam byla jakási kolonie Národního divadla a Jaroslav Marvan tam chodil ze svého strašnického bytu často a před kolegy mu určitě lichotilo, že o něho má zájem krásná holka o čtvrt století mladší.

Alena ho opravdu milovala. Líbilo se jí, že Marvan má pevné zásady, je spolehlivý, když řekl, že přijde v pět, tak opravdu v pět přišel. Abstinent nebyl, ale neopíjel se. Potrpěl si na kvalitní alkohol, ale jen příležitostně. Byl o prostě úplně jiný člověk, než její bývalý manžel Rudolf Jančařík, který měl s alkoholem velké problémy. Po letech nejistoty a trápení musela mít pocit, že zakotvila v klidném a bezpečném přístavu.

Jenomže tenhle bezpečný přístav měl i své slabiny. Jaroslav Marvan byl příliš zahleděný do sebe, příliš pohodlný a svým způsobem i značně sobecký. Přizpůsobit se musela ona jemu. Ač dřív byla plná života, krásně zpívala, výborně tančila a milovala společnost, kvůli němu se všeho vzdala. S přáteli se nescházela, tancovat nechodila, znala jen práci, starost o děti a občasné klidné chvíle ve společnosti Mistra, jak mu říkala jeho manželka Márinka…

Těhotenství ji sice zaskočilo, ale snášela ho dobře. Velkou oporou jí byla rodina, maminka a sourozenci. Navíc synové se na sourozence moc těšili. Jaroslav Marvan se choval zdrženlivě. Nebylo divu, pro něho to byla zcela nečekaná role. Ve svém věku o otcovství neuvažoval a možná o něm neuvažoval nikdy. Ale k Aleně se choval starostlivě, dítě si také moc přál. Jen paní Marvanová to  nesla velmi špatně, což je pochopitelné. Několikrát ztratila důstojnost a na svého chotě se vrhla. Dokonce ho jednou na ulici před lidmi začala mlátit deštníkem.

Opakovaně navštěvovala Alenku a žádala ji, aby se s jejím manželem okamžitě rozešla. Jaroslav Marvan o tom věděl a jen tiše přihlížel. Do věci se vložil také synovec paní Marvanové, který se rozhodl hájit čest rodiny. Také on za Alenou několikrát přišel a útočil na ni, že dítě se nesmí narodit, protože to poškodí pověst oblíbeného umělce. Dokonce těhotnou Alenku fyzicky napadl.

Jaroslav Marvan

Když se malá Alenka narodila, Tomášovi bylo deset, Petrovi osm let a jejich mamince nastaly velké starosti. Musela vydělat na byt a obživu celé rodiny. Nemohla si dovolit žádnou mateřskou dovolenou, jen jak se trochu zotavila po porodu, začala hned pracovat. To ale přineslo další komplikaci, Alenku musel někdo hlídat. Takže si ještě musela vydělat na paní na hlídání. Byla v jednom shonu, ale své děti nikdy neošidila. Jak mohla, byla s nimi a starala se o něm. Byla nadaná snad na všechno na světě, výborně vařila, všechno jí pod rukama jen hrálo. Měla charisma, nikdy si nestěžovala, byla nabitá energií, zvládala rodinu, práci i Marvana.

Byla elegantní, uměla se obléknout. Když jelo divadlo na zájezd do Paříže, neměla na to, aby si stejně jako její slavné kolegyně nechala ušít šaty v salónu, a tak si koupila bílý kostým v Domě módy a k tomu nápadný černý širák. Vypadala tak exkluzivně, že to kolegyně ve svých drahých róbách vůbec nemohly vydýchat…

Jaroslav Marvan s dcerou Alenkou

Atmosféra houstla, nazrával okamžik, kdy bylo potřeba něco zásadního udělat. Malá Alenka rostla jako z vody. Byl jí rok a byla stále rozkošnější. Jaroslav Marvan měl doma  peklo a čím dál častěji se u nich mluvilo o rozvodu. Ale nebyl to muž, který by bouchnul pěstí a dovedl se rozhodnout. Pendloval mezi dvěma domácnostmi, vyčkával, otálel, nespěchal, nesnášel, když na něho některá z žen naléhala.

„Bylo mi řečeno, že v manželství není žádný rajc, proč se tedy ženil? Dobře, že stát tyto darebáky bezohledně stírá a trestá. Čím více, tím lépe. Za nečestnost musí se pykat. Přece spravedlnost musí býti,“ zapsala si paní Marvanová do svého deníčku a měla pochopitelně na taková slova právo.

A právě tehdy se začalo Aleně Jančaříkové blýskat na lepší časy. Šéfem činohry Národního divadla se v létě 1961 stal Josef Maršálek, bývalý herec, s nímž kdysi byla v angažmá v divadle v Kroměříži a později v Ostravě. Ten jí přislíbil roli v nově připravovaném představení a kromě toho dostala velkou příležitost blýsknout se při návštěvě polského Národního divadla, které mělo přijet do Prahy hostovat. Mezi všemi členy Národního divadla byla vybrána právě ona, aby polské kolegy přivítala a aby uváděla dopolední matiné uspořádané na jejich počest. Rovněž je měla doprovázet na přijetí u ministra kultury.

Jaroslav Marvan s dcerou Alenkou, manželkou a Alenčinou tetou Evou

Tehdy ráno pro ni přijel vůz, přesně podle domluvy. Řidič chvíli čekal, pak zvonil a když se nikde nic nepohnulo, zase odjel. Oznámil to v divadle a řediteli to bylo divné. Tak k ní domů poslal několik kolegů s tím, že se do bytu prostě dostat musí. Vyrazili dveře a našli ji mrtvou… Její smrt dodnes nebyla objasněna, ale už dávno se nad touto tragédií zavřela voda. Aleniny blízcí měli co dělat s výchovou jejích tří dětí a Jaroslav Marvan všechno uzavřel v sobě. Ke své dceři se hlásil, pravidelně se s ní vídal, ale o své lásce ke krásné herečce Aleně nikdy neřekl ani slovo…

 

Jaroslav Marvan

(1901 – 1974)

Narodil se a vyrostl v Praze na Žižkově, vystudoval reálné gymnázium, pracoval v kartografickém ústavu a na Ředitelství pošt, které ho vyslalo na tři roky na Podkarpatskou Rus, kde začal hrát ochotnické divadlo. Po návratu hostoval ve Švandově divadle na Smíchově a v roce 1925 se stal hercem Divadle Vlasty Buriana, kde působil osmnáct let. V roce 1943 přešel do Městských divadel pražských a v roce 1954 se stal členem Národního divadla. Velkou příležitost dostal ve filmu, podle svých vlastních záznamů jich natočil 220. Padesát let žil v bezdětném manželství s Marií, které říkal Márinka. To, že prožil osudovou lásku se svou kolegyní s Národního divadla a měl s ní dceru, zůstalo až do nedávna utajené.

 

Alena Jančaříková

(1927 – 1961)

Narodila se jako Alena Smíšková v Mladé Boleslavi a odjakživa chtěla být herečkou. Po vystudování střední školy nastoupila do divadla v Kroměříži, poté působila v divadle v Ostravě, kde se provdala za svého kolegu Rudolfa Jančaříka, s nímž měla dva syny – Tomáše a Petra. Společně odešli do angažmá v plzeňském divadle a v roce 1955 už bez manžela přijala nabídku z Národního divadla, kde se sblížila s Jaroslavem Marvanem. Rozvedla se a v roce 1960 se jí narodila dcera Alena Marvanová. V prosinci 1961 byla ve svém bytě nalezená mrtvá. Oficiální verze zněla – otrava svítiplynem. Ale její blízcí dodnes tomuto verdiktu nevěří.

 

AUTOR:    PhDr. Marie Formáčková

FOTO:    archiv  PhDr. Marie Formáčkové