ART Archivy - Strana 7 z 16

Leonardo da Vinci: Mistr renesance

Leonardo da Vinci, narozený 15. dubna 1452 v italském městě Vinci, je jednou z nejvýznamnějších osobností dějin umění, vědy a techniky. Jeho multifunkční talent a inovativní myšlení ho učinily ikonou renesančního období a do značné míry ovlivnily vývoj evropské kultury.

Umělecký génius

Leonardo byl především malířem a jeho nejznámějšími díly jsou „Mona Lisa“ a „Poslední večeře“. „Mona Lisa“, s jejím tajemným úsměvem a mistrovským zachycením světla, zůstává jedním z nejuznávanějších a nejstudovanějších obrazů v historii. „Poslední večeře“, malba umístěná v klášteře Santa Maria delle Grazie v Miláně, zobrazuje Krista a jeho učedníky v okamžiku, kdy oznamuje zrazení.

Leonardo nebyl pouze malířem. Vyvinul nové techniky malby, včetně sfumato, což je metoda postupného přechodu mezi barvami a tóny, která vytváří měkké a přirozené obrysy. Jeho důraz na detail, prokreslenost a pozorování lidské anatomie byl revoluční a posunul umění do nového rozměru.

Vědec a vynálezce

Mimo umění byl Leonardo také vášnivým vědcem a inženýrem. Jeho poznámky a skici obsahují návrhy strojů, jako jsou letadla, ponorky a tanky, které předběhly svou dobu. Ačkoli většina jeho technických výkresů zůstala nerealizovaná, ukazují na jeho hluboké porozumění fyzice, mechanice a anatomii.

Leonardo se věnoval také studiu přírody, biologie a hydrodynamiky. Jeho sofistikované pozorování přírody a lidského těla přineslo cenné poznatky, které byly v jeho době naprosto neobvyklé. Ve svých zápiscích poznamenával detaily o poměrech lidského těla, pohybu vody a rostlinných struktur, což položilo základy pro moderní vědecký přístup.

Renesanční ideál

Leonardo da Vinci je symbolem renesančního ideálu „učeného muže“, jenž usiluje o znalosti ve všech oblastech lidské činnosti. Jeho schopnost spojit umění a vědu představuje unikátní přístup, který i dnes inspiruje umělce a vědce. Jeho myšlenky o pozorování a experimentování formovaly moderní vědu a inspirovaly nespočet dalších generací.

Odkaz

Leonardo da Vinci zemřel 2. května 1519 ve Francii, ale jeho odkaz žije dál. Je považován za jednoho z největších géniů v historii lidstva a jeho díla a myšlenky i nadále ovlivňují umění, vědu a techniku. Touha po znalostech, kterou Leonardo ve svém životě měl, zůstává inspirací pro umělce, vědce a inovátory po celém světě.

Leonardova schopnost pozorovat a analyzovat svět okolo nás, jeho cílevědomost a neúnavná snaha o dokonalost z něj činí nadčasovou osobnost, jejíž příspěvky formují naše chápání umění a vědy dodnes.

Michelangelo da Caravaggio: Malířský Génius s Temnou Duší

Michelangelo da Caravaggio, narozený v roce 1571, byl jedním z nejvýznamnějších a nejkontroverznějších malířů evropského baroka. Jeho život, prostoupený dramatickými zvraty a neustálými konflikty, odráží vášnivou, vznětlivou a vzpurnou povahu umělce, jehož dílo zásadně ovlivnilo vývoj malířství. Osudové výtržnosti, kriminální činy a vášní naplněné útěchy vedly Caravaggia k pověsti umělce, který se spíše než štětcem oháněl rapírem.

Umělec i Rebel

Caravaggio, známý pro své nekompromisní přístupy, se vzpíral jak uměleckým konvencím, tak i normám společnosti. Jeho práce bourala tradiční estetiku raně barokního klasicismu a zavedla nový, expresivní způsob zachycení psychologických emocí a naturalistického zobrazení postav. Téma jeho obrazů byla často zasazena do temnosvitu – techniky, která zdůrazňovala kontrast mezi světlem a stínem, což přispívalo k dramatismu a intenzitě zachycených okamžiků.

Caravaggiova výrazná individualita a inovativní styl se projevily na mnoha význačných dílech, jako je „Nemocný Bakchus“ nebo „Zachráněný Izák“, které dnešní diváky stále fascinují.

Mladost a Umělecký Rozvoj

Michelangelo Merisi se narodil v Miláně jako syn správce. Jeho umělecká kariéra začala v Milaně pod vedením malíře Simone Peterzana, který mu přiblížil nejen manýrismus, ale také benátský kolorismus. V roce 1592 se Caravaggio přesouvá do Říma, kde začíná tvořit pod svým nyní známým jménem. První roky v „Věčném městě“ byly skromné, a Caravaggio se nebál malovat obyčejné náměty, které později přivedly jeho uměleckou identitu ke světlu.

Po úspěchu obrazu „Extáze svatého Františka“ se mu podařilo získat uznání od toskánského kardinála Francesca del Monte, což mu otevřelo dveře k mnoha významným zakázkám a uměleckým projektům.

Malířské Mistrovství v Římě

V letech 1599-1600 Caravaggio pracoval na triptychu pro kapli Contarelli v kostele San Luigi dei Francesi, kde vytvořil nejslavnější obrazy, „Povolání sv. Matouše“ a „Umučení sv. Matouše“. Tyto práce způsobily pozdvižení a Caravaggio se stal jedním z nejuznávanějších malířů v Římě. Jeho odvážný styl byl však mnohdy odmítán, a to zejména pro svou nekompromisní realismus, který odhaloval hrubé rysy lidových postav bez jakýchkoli idealizací.

Konfrontace s Právem a Konec

Život Caravaggia však nebyl pouze naplněn uměleckými úspěchy. Jeho neklidná povaha a skandály vedly k vážným konfliktům se zákonem. V roce 1606, po tragické potyčce, musel uprchnout z Říma poté, co zabil muže během hádky. Jeho útěk z města vedl k životu štvance, který se snažil najít útočiště a klid v Neapoli a na Maltě, kde pokračoval v tvorbě a vyprodukoval řadu významných děl.

Odkaz Velkého Malíře

Poslední roky Caravaggia v sobě nesly jak uměleckou plodnost, tak i neustálý pocit pronásledování. Jeho smrt v roce 1610, ať už násilná či způsobená nemocí, zůstává obestřena tajemstvím. Během stanoveného času upadl v zapomnění, ale jeho význam byl znovu objeven v první polovině 20. století. Dnes je Caravaggio považován za jednoho z nejvlivnějších malířů barokního umění, jehož dílo a osobní příběh nadále fascinují nejen umění milovníky, ale i historiky.

Bez Michelangela da Caravaggia by evropské barokní malířství vypadalo zcela jinak. Jeho umělecké inovace nezanechaly stopu pouze v jeho době, ale výrazně ovlivnily i další generace malířů, jako byli Rubens, Rembrandt a Velázquez. Caravaggio, se svými temnými příběhy a zářivými obrazy, bude i nadále žít v srdcích diváků a ve zdech galerií po celém světě.

Posmrtný Caravaggiův portrét od Ottavia Leoniho asi z roku 1621

Édouard Manet

Édouard Manet byl francouzský modernistický malíř, významná osobnost přechodu od realismu k impresionismu. Narodil se 23. ledna 1832 v Paříži a 30. dubna 1883 v Paříži zemřel.

Édouard Manet měl možná tu smůlu, že začínal tvořit v době, kdy se kyvadlo dějin vychylovalo od klasického akademického malířství i impresionismu. Pro své generační kolegy byl příliš progresivní a pro mladé malíře příliš klasický. Manet měl inovátorského ducha, který při studiu starých mistrů jako byl např. Diego Velázquez doplnil výtečnou technikou malby obrazů. Od impresionistů převzal zálibu zobrazování reality pomocí dlouhých výrazných tahů štětce, studování objektů v plenéru a soustředil se také na práci se světlem a barvami. Na rozdíl od impresionistů se ale nevzdal černé barvy, kontur a klasické kompozice. S impresionisty vlastně ani být spojován nechtěl – usiloval o samostatné začlenění svých obrazů do výstav Salonu a vyhýbal se označení impresionismus.

Bar ve Folies Bergère

Manetův proslulý obraz. V zrcadle se odráží zaplněný bar. Obraz je plný otázek: jaký je osud barmanky? Prodává pouze za barem nebo i sebe? Co si o návštěvnících baru myslí? Obraz ukazuje pozlátko pařížského života té doby, ale také evokuje nejistotu a neklid, který sebou přinášela.

Snídaně v trávě

Obraz byl namalován tak, aby v divákovi vyvolával pocit, že jde o ateliérovou malbu. Tento dojem je posílen světlem jenž nevrhá téměř žádný stín, a dále kloboukem muže vpravo, který je typický pro nošení v interiéru. Manet úmyslně zvolil velké plátno, využívané převážně pro historické výjevy. Spolu s vyzývavostí obrazu – nahá dívka se dvěma oblečenými muži (navíc dívající se sebejistě přímo na diváka) – tím dosáhl nebývalého ohlasu. Dílo je nyní v Musée d Orsay v Paříži.

Olympia

Manetův obraz způsobil v roce 1865 v Paříži velký rozruch. Názvem sice odkazuje na antickou mytologii, ale pojetím byl velice současný, což ještě v té době nebývalo zvykem (nahota se zakrývala antickými prvky, mytologií, výzdobou obrazu, atd.). Navíc šlo nepochybně o prostitutku, což bylo velmi provokativní. Výraz má vzdorný a ne-li nepřátelský (na místo tradičních unylých úsměvů) a dívá se přímo do očí diváka. Kurtizána navíc právě dostává květiny od některého ze zákazníků.

Piják absintu

První obraz, který představil porotě Salónu, když mu bylo sedmadvacet let. Byla na něm vidět originální technika i styl. Již samotný námět působil v té době neobvykle. Šlo pouze o reálné zachycení pijáka a ne o alegorické ztvárnění.

Balkón

Kontrast mezi světlem venku a tmou, která pohlcuje postavy v interiéru.

Foto: wikipedia.org, slavneobrazy

Televize Nova uvede nový seriál Jiřího Vejdělka – Taneční

Páteční večery na TV Nova obsadí od 4. října nový seriál jednoho z komerčně nejúspěšnějších tuzemských tvůrců, režiséra Jiřího Vejdělka a scenáristky Ivany Hokrové. Taneční budou v osmi dílech vyprávět příběh Moniky (Jitka Ježková) a Oldřicha (Saša Rašilov), manželského páru, který spolu kdysi vyhrával taneční soutěže, přičemž se právě chystá otevřít taneční kurzy pro veřejnost. Moniku ovšem po mnoha letech nebaví tančit pouze přesně podle toho, jak ji Oldřich vede, přičemž Oldřich vede opravdu rád. Taneční pro TV Nova natočila produkční společnost Perfect film s producenty Ondřejem Hokrem a Jiřím Vejdělkem. Kreativním producentem TV Nova je Matěj Podzimek.

„Svět je plný příběhů a návodů, jak najít lásku. Ale jak ji udržet, to už vám nikdo moc neřekne. Scenáristka Ivana Hokrová si tu práci dala. Přináší příběh manželů, které kdysi spojila vášeň pro tanec, ale roky společného života a výchova dvou dětí způsobily, že dnes jeden tančí sambu a druhý valčík… Oba musí zjistit, že nic není samozřejmost. A nejméně ten druhý,“ říká kreativní producent TV Nova Matěj Podzimek a dodává: „Diváci v Tanečních dostanou pozitivní seriál do neklidných dob. Plný elegance, tanečních čísel a zahraničních i českých hudebních hitů let nedávných i dávno minulých. Seriál o nejobyčejnějších a přitom nejdůležitějších věcech, vyprávěný s úsměvem a nadějí v dobrý konec.“

Monika (Jitka Ježková) a Oldřich (Saša Rašilov) spolu kdysi vyhrávali taneční soutěže. A i teď ve společném manželském životě Monika tančí přesně podle toho, jak ji Oldřich vede. On totiž vede rád. Vždy a všude. Takže když s Monikou začne pořádat taneční pro středoškoláky, je ve svém živlu. Zato Monika toho začíná mít dost. Už ji nebaví pořád skákat podle Oldřicha a jeho matky (Dana Kolářová), která mu přizvukuje. Situaci nepomáhá ani Moničin bývalý partner (Roman Zach), který o ni zjevně stále stojí. A když se do toho vloží ještě Moničina svobodomyslná sestra (Hana Vagnerová), začne jít opravdu do tuhého. Vypadá to, že pokud se Oldřich své role tanečního a životního mistra nevzdá, nebude mít brzy nejen s kým tančit, ale možná ani žít.

„Mě tanec vždycky zajímal, a to z toho hlediska, jak je tam nastavená mužská a ženská role. Poměrně jasně a z mého pohledu pro ženy poměrně nevýhodně, protože žena je vedena a musí poslouchat. Připadalo mi zajímavé to porovnat s tím, jak to máme dnes ve vztazích, kdy se dynamika mezi mužem a ženou poměrně dost vyvíjí. Tak jako v tanci, tak je to i ve vztazích ve spoustě rodin tak nějak zakonzervované a jakýkoliv pokus o to, aby to bylo jinak, může být docela složitý,“ říká o vzniku námětu scenáristka Ivana Hokrová. Producent a režisér Jiří Vejdělek ji doplňuje: „Myslím, že se do seriálu podařilo otisknout to, co Ivanka na začátku chtěla, i to, co jsem chtěl já. Když jsem si přečetl ty úvodní stránky, které mi poslala jako námět, pamatuji si, že to bylo v noci, tak jsem celou noc nespal. Vybavoval jsem si, co jsem v tanečních zažíval, a myslím, že si to vybaví i diváci. Mohou zavzpomínat na své taneční nebo mohou dostat chuť na ně zajít. Třeba i ty pro pokročilé. A myslím si, že ten seriál je zábavný, elegantní a že má svůj taneční půvab. A že se to přeneslo i do scén, kde se netančí. Myslím, že to může otevřít diskusi mezi muži a ženami, abychom se konečně trochu líp dohodli, jak si ten svět nově rozparcelujeme. To parcelování, co tady bylo, už nejspíš nevyhovuje. Doufám, že to uděláme v klidu, bez nějakých zbytečných třeskutých bitev, a že to uděláme se stejným nadhledem jako postavy v Tanečních.“

V seriálu se objeví i nastupující herecká generace, zastoupená Annou Marií Fučíkovou, Antonínem Holoubkem, Danielem Žižkou, Jennifer Baluchovou, Annou Dvořákovou nebo Janem Fantou. „To je vždy moje velká ambice. Mít herce, které znáte a kteří jsou fantastičtí, a nabídnout jim roli, kterou nehráli a která by je bavila. Už za sebou mají tolik rolí, že objevit něco úplně nového není úplně snadné. Potom, na druhou stranu, jim dát jako protiváhu herce, kteří se od nich tak trochu učí. Začátečníci. Vnáší do toho něco živého a něco nového a překvapují člověka v tom, jak tu věc pojmou. A diváci je neznají. Takže je to nové i pro mě jako režiséra a myslím si, že tady jsme udělali hned několik zázračných objevů. Co diváci v Tanečních uvidí, v rolích, jak říká Ivanka, puberťáků, tak to je velká věc. Třeba Anna Marie Fučíková, která hraje dceru Jitky Ježkové, bude oslňující nejen jako tanečnice, v čemž se strašně zlepšila během příprav, ale i jako herečka,“ říká k tomu režisér a producent Jiří Vejdělek.

Taneční // režie: Jiří Vejdělek // scénář: Ivana Hokrová // producenti Perfect film: Jiří Vejdělek, Ondřej Hokr // kreativní producent TV Nova: Matěj Podzimek // výkonný producent Perfect film: Kateřina Špůrová // výkonná producentka TV Nova: Vladana Horná // kamera: Jan Drnek // choreografie: Tereza Prucková // zvuk: Klenka, Petr Senft // architekt: Jan Vlček // výprava: Roman Chochola // umělecký maskér: Zdeněk Klika // střih: Ondřej Hokr // hrají: Jitka Ježková, Saša Rašilov, Daniela Kolářová, Dana Batulková, Hana Vagnerová, Roman Zach, Zuzana Norisová, Alžbeta Staňková, Vasil Fridrich, Anna Marie Fučíková, Antonín Holoubek, Daniel Žižka, Jennifer Baluchová, Anna Dvořáková, Jan Fanta, Daniel Maslák, Laura Kopecká, Eva Leinweberová

Zdroj a foto: TV Nova

Kolumbijský malíř a sochař Fernando Botero

Fernando Botero byl kolumbijský malíř a sochař. Je považován za jednoho z největších umělců dvacátého století. Vytvořil si osobitý výtvarný styl, čerpající z odkazu evropských i mimoevropských uměleckých tradic. Charakteristickým znakem jeho díla, a to jak plastik, tak obrazů, je figurativní tvorba, jejíž předměty jsou proporčně předimenzované. Ve věku 91 let zemřel 15. 9.2023.

Narodil se v roce 1932 v Medellínu ve střední Kolumbii. O umění se začal zajímat jako chlapec a už v 15 letech prodával své kresby z býčích zápasů u bran arény v Bogotě.

Jeho kariéra nabrala na obrátkách v sedmdesátých letech, kdy se setkal s ředitelem jednoho z newyorských muzeí Dietriechem Malovem. Toho Boterovo umění uchvátilo a společně uspořádali několik výstav. Výtvarníka pak začali kontaktovat světoví obchodníci s uměním.

Typický styl, ve kterém jsou běžné předměty či lidé nafouknutí do absurdních rozměrů, se poprvé objevil na obraze Zátiší s mandolínou z roku 1957. Botero, milovník italské renesance, adaptoval i klasické dílo Leonarda da Vinciho Monu Lisu – v jeho verzi ale má florentská dáma nafouknuté tváře a neúměrně zmenšený obličejík.

Kolumbijský umělec se nicméně v souvislosti se svou tvorbou bránil slovům jako „tlustý“ a naopak se označoval za „obránce objemu“ v moderním umění. Gigantismus se promítl i do jeho sochařské tvorby. Jeho odkaz čítá až tři tisíce obrazů a na tři sta soch.

Zdroj: britannica.com

Legendy Einstürzende Neubauten již 18. října v Praze. Představí novou desku s pop music pro paralelní vesmíry a mezisvěty

Legendární německá kapela Einstürzende Neubauten vystoupí již 18. října v pražském Foru Karlín. Naživo představí své nové album nazvané Rampen (apm: alien pop music), které vyšlo letos v dubnu. Nahrávka vychází z volných živých improvizací, které její členové Blixa Bargeld, N. U. Unruh, Alexander Hacke, Jochen Arbeit, Rudolph Moser a Felix Gebhard hráli před dvěma roky na turné k zatím poslední desce Alles in Allem. Přináší novou uměleckou formu pojmenovanou apm – alien pop music: popovou hudbu pro paralelní vesmíry a mezisvěty, pro hyperprostory a mezizóny. Mikrokosmickou a mezigalaktickou zároveň. Předprodej vstupenek probíhá v sítích Ticketmaster a Ticketportal. Koncert pořádá agentura 10:15 Entertainment.

Těžko hledat v hudebním světě jméno, které by bylo více synonymem pro experiment a novátorství, než kapelu Einstürzende Neubauten. Od svého vzniku před čtyřiceti čtyřmi roky v Západním Berlíně se formace proslavila nejen tím, že používá vlastnoručně vyrobené nástroje z kovového šrotu a předmětů denní potřeby, ale především neúnavnými a neustále novými hudebními experimenty a zkoumáním neprobádaných zvukových území. Ovlivnila řadu dalších kapel a uměleckých žánrů – od tanečního divadla po výtvarné umění a film.

Einstürzende Neubauten vznikli 1. dubna 1980 vlastně náhodou. Blixa Bargeld byl požádán, zda by si nechtěl zahrát v berlínském klubu Moon, načež podle svých slov „prostě zavolal několika přátelůmˮ. A kdo měl ten večer čas, stal se zakládajícím členem této formace. Od debutového alba Kollaps v roce 1981 kapela měnila parametry mainstreamu a subkultury, aby nechala zaznít neslyšitelné – a možná i to dosud neslyšené. Tento experimentální terénní výzkum se nyní dostává do nové fáze – fáze „ramp”, ve které se kapela vrací ke svým kořenům a zároveň se znovu definuje. A vytváří vlastní žánr nazvaný apm – alien pop music.

Album Rampen (apm: alien pop music), na kterém se kapela dle svých slov představuje ze svých nejnepředvídatelnějších a nejnekonvenčnějších stránek, vychází z tzv. „ramp” živě zahraných na turné k desce Alles in Allem. „Rampa” znamená v interním jazyce kapely improvizovanou živou skladbu, kterou Einstürzende Neubauten vždy zařazují do programu svých koncertů. Tyto „rampy” pak využijí jako nápady nebo inspiraci pro nové album.

„Vždy jsme při koncertech improvizovali – v minulosti více než dnes. Později, když jsme měli k dispozici více materiálu a skladeb, improvizace se stala vzácnější, ale vždy zůstávala součástí našich koncertů. V jazyku naší kapely nazýváme tyto improvizace před publikem ´rampy´. Mnoho písní, které se ocitly na nahrávkách, vznikly právě jako takové rampy,” vysvětluje frontman Blixa Bargeld. Publikované verze ale nepochází z koncertů jako živáky, často třeba zvuk neměl dostatečnou kvalitu. Místo toho je kapela rekonstruuje jako vylepšené verze ve studiu. Někdy také vezme více verzí z různých koncertů.

Blixa Bargeld následně vysvětluje vznik aktuální nahrávky: „Na turné v roce 2022 jsme hráli částečně ukotvené rampy – tj. dopředu jsme se dohodli na minimálních východiscích: kdo začne, čím nebo jaké akordy. Po skončení turné jsme se rozhodli nejlepší rampy dodělat a nahrát na album. Z celkem 23 ramp jsme vybrali 15 a skladbu po skladbě jsme je nahráli ve studiu Candy Bomber v Berlíně. Nahrávali jsme způsobem jako kapely v 60. letech – všichni dohromady najednou. Samozřejmě, že někde jsme použili střihy, ale v základu jde o ´živou´ nahrávku. A takto vzniklo aktuální dvojalbum.”

„Rampen (apm: alien pop music) je popová hudba pro paralelní vesmíry a mezisvěty – pro hyperprostory a mezizóny. Je mikrokosmická a mezigalaktická zároveň. Je to všední nárok mimo všechny fyzikální zákony, s nímž Einstürzende Neubauten vstupují na stylovou půdu nikoho mezi minulostí a budoucností. Na jedné straně je tu návrat ke kořenům, na druhé straně vzniká z mohutných erupcí hluku, které se setkávají s kryptickými, často fragmentárními texty, nová umělecká forma: populární hudba pro cizince a vyděděnce. Z antipopu se stal mimozemský pop,” popisuje kapela.

Ne náhodou čistá grafika desky připomíná ikonický obal Bílého alba Beatles. „Vychází to z myšlenky, že Einstürzende Neubauten jsou v jiné sluneční soustavě stejně slavní jako Beatles v našem světě,” uzavírá Blixa Bargeld a poznamenává, že jde o balancování mezi avantgardou a jazykovou drzostí, provokací a popkulturní diskontinuitou. Tento přístup také přímo definuje ústřední téma, které se jako společná nit táhne všemi písněmi: změna, utopické myšlenkové hry a pomíjivost.

Nové album je k poslechu zde.

Předprodej vstupenek probíhá v sítích Ticketmaster a Ticketportal.

Více informací na http://www.1015.cz/.

Arte Sella, galerie v přírodě pod širým nebem

Jedinečná výstava současného umění, která je umístěna pod širým nebem – Arte Sella. Arte Sella vznikla v roce 1986 a od té doby se stala významným místem pro setkávání umělců a milovníků přírody. Také je to místo, které navštěvuje mnoho návštěvníků po celý rok.

Arte Sella se nachází v Severní Itálii, asi 35 km od Tridentu (Trento). Cesta na místo je klikatá a vyvede vás do prostředí krásných alpských luk, kam landart tohoto stylu prostě skvěle zapadne.

Díla a prostor, který je obklopuje, dokonale ladí. Často nutí návštěvníka přemýšlet, jaký materiál kde byl použit a jaké má asi dílo vyznění třeba při dešti. Skvělá je také impozantnost většiny děl – procházíte mezi nimi jak velmi chytře postavenými kulisami chrámů, které působí jako vnořené do krajiny. Jinde zas pohledu dominují. Jinde je potřeba být zas dobrým pozorovatelem, protože některé kousky jsou jakoby prvoplánově skryty a vynoří se až po pohledu z toho správného úhlu, nebo pokud je člověk opravdu pozorným divákem.

Jedním z umělců, kteří mají v této neuvěřitelné galerii své dílo je i český umělec Krištof Kintera. Ten je známý svými inovativními a často provokativními díly, která kombinují sochařství, instalaci a multimédia. Jeho práce často zahrnují každodenní předměty, které přetváří nečekaným způsobem, čímž zkoumá témata jako městský život, konzumerismus a lidskou podstatu.

Dílo Krištofa Kintery je dokonce jedním ze symbolů Arte Selly, o tak významné dílo jde. Jedná se o jakousi věž z použitých zářivek, ale když se na ni díváte, hned vás nenapadne, že jde o zářivky. Musíte jít blíž a celé to pozorovat, jak je to neobyčejné a krásné a při tom základ je tak jednoduchý. Dílo se jmenuje Memorial světla, které bylo. Jak v průvodci galerie citují autora: „Zářivky poskytují světlo do našich životů. Jsou to velmi obyčejné předměty, které považujeme za samozřejmost a už je nepovažujeme za něco magického. Jedná se o hmatatelný monument zrozený z něčeho tak nehmotného, jako je světlo, a připomíná nám, že i když je umělé, je živé. Tato práce podtrhuje, jak lze velmi obyčejný předmět, který zjevně není hoden naší pozornosti, použít se záměrem dát život něčemu magickému: jak se v pohádkách stává, obyčejné se může stát neobyčejným.“

AH
Zdroj: http://www.artesella.it/it/

Umělecký sloh a umělecké směry v dějinách umění

Umělecký sloh představuje důležitý koncept v dějinách umění, který se vztahuje k určité jednotné podobě výrazu, jež je charakteristická pro specifické historické období. Tento sloh se může projevovat v různých oblastech umění – od architektury přes malířství, sochařství až po užité umění a módní styly. Jeho charakteristiky se mění v závislosti na dobových vlivech, kulturních normách a společenské dynamice.

Klasické slohy do 19. století

V evropských dějinách umění před 19. stoletím jsou klasické slohy rozlišovány do několika významných kategorií, které reflektují vývoj myšlení a estetiky:

1. Románský sloh (11. – 12. století) je známý svou masivní architekturou, mohutnými kamennými konstrukcemi a polokruhovými oblouky. Typické jsou pro něj románské kostely a kláštery, které měly za úkol ustavit silný pocit stability a trvanlivosti.

2. Gotika (12. – 16. století) se vyznačuje štíhlými strukturami, stabilními opěrnými systémy a vertikálními liniemi, což umožnilo vznik katedrál s vysokými okny a bohatými vitrážemi. Tato doba přinesla také rozvoj sochařství a malířství.

3. Renesance (14. – 17. století) nastolila nový pohled na člověka a přírodu, kladla důraz na humanismus a studium antiky. Značným způsobem ovlivnila architekturu, malbu a sochařství, přičemž umělci jako Leonardo da Vinci a Michelangelo se stali ikonami této doby.

4. Baroko (17. – 18. století) se projevuje v dramatických emocích, rozmáchlých kompozicích a bohatě dekorovaných prostorách. Barokní umění směřovalo k oslnění a vyjádření božské přítomnosti skrze umění.

5. Rokoko (18. století) je spojeno s lehkostí, elegancí a intimními scénami, které odrážejí život aristokracie. Tento styl se vyznačuje hravými motivy a detailními ornamenty.

6. Klasicismus (18. – 19. století) přivedl nazpět k ideálům antiky a jeho cílem byla harmonie, rovnováha a rozumovost. Umělci usilovali o vytvoření děl, která by vyjadřovala morální hodnoty a estetické normy.

Slohy 19. století a umělecké směry

V 19. století se na scéně objevují další umělecké slohy, které mají široký dopad na kulturu a životní styl:

– Empír vyznačující se používáním historických odkazů a symboliky, dominantní především ve stavebnictví a nábytku.
– Biedermeier, který se soustředil na každodenní život a domácí pohodu, odrážel touhu po klidné a útulné estetice.
– Historismus, který se vyznačoval inspirací z minulých slohů, často vedl k eklatantním misinterpretačním stylem.
– Secese, která reprezentovala prolnutí umění a řemesel, ať už v architektuře nebo výtvarném umění, a snažila se překonat rigidní hranice předchozích slohů.

Na konci 19. století se také vyvíjejí různé umělecké směry, jako jsou romantismus, realismus a impresionismus. Tyto směry již neprojevují tak univerzální charakter a více se soustředí na jednotlivé aspekty lidské zkušenosti a vnímání, proto jsou častěji označovány za „ismy“. Tyto směry, ačkoliv mají vliv na moderní umění, nejsou považovány za umělecké slohy ve stejném slova smyslu, jaké známe z předchozích epoch.

Umělecký sloh a umělecké směry jsou klíčovými koncepty v analýze dějin umění. Zatímco klasické slohy prezentují konzistentní estetická vyjádření v různých oborech během vymezených historických období, umělecké směry 19. století a následně naznačují individuálnější přístup k uměleckému vyjádření, reflektující bohatství lidské zkušenosti. Rozlišení mezi těmito termíny, zejména pro 19. století, však zůstává nejednoznačné, což ukazuje na dynamický a rozličný charakter umělecké produkce.

Americký módní fotograf a filmař Bruce Weber v Praze!

Bruce Weber je ve světě fotografie pojem a nepřehlédnutelný fenomén. Proslavil se především fotografickými sériemi pro módní časopisy, jako jsou Vogue, The Interview nebo Vanity Fair, a spoluprací s předními módními značkami (jako Calvin Klein nebo Ralph Lauren). Paralelně se ale věnoval i portrétní, reportážní a krajinné tvorbě. Pro kapelu Pet Shop Boys nebo pro zpěváka Chrise Isaaka natáčel také hudební videoklipy a vytvořil několik celovečerních filmů.

Celosvětově známý tvůrce teď představuje svou celoživotní tvorbu v Praze v Domě U Kamenného zvonu na výstavě nazvané My Education. „Když se řekne Bruce Weber, vybaví se mi fotografie, kterou měl můj bratr od 80. let v pokoji, aniž bych v té době jeho jméno slyšela. Když jsem při průzkumu archivů zjistila, že autorem Brooke Shields na motorce, se kterou jsme vyrůstali, je Bruce Weber, tak jsem pochopila, že jsem opravdu ta správná osoba, která má udělat jeho retrospektivu, protože nikdo ho nezná tak dobře, jako já,“ směje se kurátorka Galerie hlavního města Prahy Helena Musilová, která výstavu připravila v přímé spolupráci s autorem.

Weber průběžně fotografuje významné osobnosti z kulturního a politického života, mezi jeho nejslavnější snímky patří například unikátní portréty Nelsona Mandely, Georgie O’Keeffe či Louise Bourgeoise.

Bruce Weber je jedním z posledních klasických fotografů, kteří pořizují snímky na film. Výstava My Education je retrospektivou jeho celoživotní práce. Kromě fotek slavných osobností, mezi něž patří Madonna, Amy Winehouse, Brad Pitt či Johnny Depp, je na výstavě poodhalena i jeho láska ke psům, jimž v minulosti věnoval celou knihu fotek. Velká část expozice se také soustředí na snímky atletů. Při otázce, proč je zrovna Praha tím pravým místem pro výstavu, odpovídá Bruce klasickou frází romantických filmů. „Když jsem přijel do Prahy, pomyslel jsem si Where have you been all my life?“

Foto: Bruce Weber, hollywoodreporter.com

Chystá se 1. ročník Empathic Film Festival v Táboře!

Nový filmový festival, Empathic Film Festival, se zaměřením na sociální témata, si slavnostně zahájí první ročník ve čtvrtek 31.října v Kině Svět ve městě Tábor, kde bude festival probíhat po celou dobu jeho konání až do 3. listopadu.

Pořadatelem festivalu je společnost KVart Production, kterou založili manželé Kateřina a Jiří Duškovi. Manželé Duškovi se ale věnují převážně provozování domovů seniorů, kde se s onemocněním demence potýkají téměř denně a hlavně díky tomu vznikl nápad na uspořádání Empathic Film Festivalu. “Sociální témata se dotýkají každého z nás a pokud o nich budeme mluvit, můžeme je pochopit a taky pomoct”, sdělil pořadatel festivalu Jiří Dušek.

Empathic Film Festival odtajňuje program a jména VIP hostů.

Do Tábora přiletí například samotný režisér zahajovacího snímku Ruud Lenssen. Festival zakončí český oceněný film Němá Tajemství za účasti tvůrců a herců.

Empathic Film Festival si jako zahajovací snímek vybral autentický snímek, který natočil Ruud Lenssen o svém otci, který trpí narůstající demencí – Ztracené vzpomínky. Slavnostní zahájení festivalu proběhne ve čtvrtek 31.10. v 19 hodin v kině Svět v Táboře. Po slavnostním zahájení proběhne beseda s režisérem zahajovacího snímku za přítomnosti překladatele do českého jazyka. Festival bude promítat ve čtvrtek již v dopoledních hodinách filmy na téma sociální sítě: Odpojit a Doufám, že příště umřeš. Součástí promítání bude beseda s odborníky na digitální závislost.

V pátek 1.11. budou rovněž dva filmy promítány dopoledne a to: Příběh Edwina Honiga a film Kyberšikana. Páteční večer bude patřit českému snímku rovněž na téma Alzheimerova choroba, který letos získal Českého lva za nejlepší hudbu a byl nominován na celkem 7 ocenění – film Tancuj Matyldo. Film bude promítán od 18 hodin za účasti tvůrců a herců. Nebude chybět ani herec, který byl nominován na Českého lva za vedlejší roli v tomto filmu – Antonio Šoposki.

V sobotu 2.11. dopoledne budou moct diváci zhlédnout hned dva krátkometrážní filmy: Studie o empatii a Alda. Poté bude uveden film Lady Bird, který se dotkne tématu dospívání. V 16 hodin festival promítne další celosvětově oceněný film o Alzheimerově chorobě, tentokrát z americké produkce Pořád jsem to já. Součástí bude beseda s odborníky na tuto chorobu. Sobotní večer pak bude věnován druhému hlavnímu tématu a to: sociální sítě a jejich dopad. V 19 hodin odstartuje thriller o kyberšikaně režiséra Pavla Soukupa Anna is missing. Do Tábora přijede i samotná představitelka Anny, herečka Viktorie Vítová.

Závěrečný den festivalu začne filmem o vlivu sociálních sítích na fungování restaurací a podniků z anglické produkce Šéfkuchař na grilu za přítomnosti influencera a autora slavné gastromapy Lukáše Hejlíka. Festival slavnostně zakončí v neděli v 18 hodin v kině Svět oceněným snímkem režiséra Tomáše Mašína Němá Tajemství za přítomnosti tvůrců a herců. Nebude chybět herečka Milena Steinmasslová, která letos získala Českého lva za vedlejší roli v tomto snímku.

Celým festival bude provázet moderátor a zpěvák Milan Peroutka. V rámci festivalu se uskuteční jeho koncert v rámci doprovodného programu v neděli 3.11. od 14 hodin v kině Svět. Součástí filmů budou besedy s odborníky na dané téma.7

Předprodej vstupenek je již k dispozici na webových stránkách festivalu, kde naleznete také kompletní program:

www.empathicfilmfestival.com

Zdroj: Empathic Film Festival