Dana Batulková: „Byla to náhoda. Bývala jsem plachá, a tak jsem o této profesi nesnila. Na gymnáziu jsem recitovala básničky a pan profesor si mě vybral do svého recitačního kroužku, vyhrávala jsem i soutěže. Chtěla jsem jít studovat angličtinu, ale pan profesor mi jednou řekl, proč to nezkusím na DAMU. Já nikdy nechodila ani do ochotnického kroužku, protože jsem se strašně styděla. Ale začala jsem o tom přemýšlet. Naučila jsem se nějaké monology a šla jsem tam. Vzali mě, a to mi obrátilo život naruby. Nikdy jsem nic takového neplánovala. Ale tu výzvu jsem přijala.“
Libuše Švormová: „To se mě ptáte na věci, které už téměř přesahují mou paměť! (směje se) Na škole jsem hezky recitovala a jeden kantor mi řekl, že bych se měla pokusit o studium na DAMU, tak jsem ho poslechla. Vystudovala jsem, ale to už je rok 1959, co jsem tam skončila. Potom jsem šla k divadlu, a tak začala má pravá divadelní kariéra.“
Miriam Kantorková: „Moje cesta vedla tak trochu s oklikami. Já jsem třeba herečkou vůbec nechtěla být! U nás, z tatínkovy i maminčiny strany, byli lékaři. Můj nejstarší bratr, doktor Pavel Kantorek, je lékař, i když už v penzi, navíc byl po Emilu Zátopkovi náš nejlepší maratonec. Já ze školy odcházela se samými jedničkami a nedovedla jsem si představit, že bych se nedostala na gymnázium, což se stalo.“
Veronika Žilková: „Nikdy jsem nechtěla být herečka. Chodila jsem na gymnázium s přírodovědným zaměřením, dělala jsem matematické olympiády, během studentských let jsem se věnovala vědecké činnosti. Sbírala jsem dermatoglyfiku mongoloidních dětí. Chodila jsem do kroužku antropologie, kde začal výzkum a antropolog, co jej vedl, pro něj potřeboval dermatoglyfy na rukách všech dětí s Downovým syndromem. Ukazovalo se totiž, že opičí rýha na ruce se opakuje u rodičů, kteří jsou latentními nosiči chromozomální změny.“
Valérie Zawadská: „Začínala jsem v mateřské školce v Pohořanech u Olomouce, ale nevěděla jsem o tom. Byla jsem ráda středem pozornosti. Když jsem nastoupila na základní školu, tak jsem chodila do tanečního a pěveckého kroužku, kde už byla moje starší sestra Anička. Později jsme se potřetí stěhovali s celou rodinou, do Loučné nad Desnou okres Šumperk, kde už jsme zakotvili definitivně. Tam jsem se stala spoluzakladatelkou dětského divadelního kroužku. Začínali jsme coby loutkaři, ale mě to za tím paravanem hluboce nebavilo. Chtěla jsem být vidět, takže jsme přesvědčili pana režiséra, že budeme hrát normální – klasické divadlo. Moje první role byla král v pohádce Sůl nad zlato. Žádná princezna. Dostala jsem mastix, fousy, korunu.“
Dagmar Bláhová: „Na jevišti jsem stála poprvé ve třinácti letech v dětské opeře Ogaři. Zpívala jsem v dětském sboru Severáček v Liberci. V sedmnácti jsem pak přišla do Ypsilonky, kde jsem hrála svoji první roli. A potom jsem šla na DAMU.“
Bára Fišerová: „K herectví jsem se dostala už jako dítě. Bylo mi asi 6 let a hrála jsem dětské role. Od té doby jsem věděla, že chci být herečkou, ačkoliv jsem šla studovat balet. Všechny tyto role byly před kamerou, na jeviště jsem se dostala až později. Je ale pravda, že divadlo mne fascinovalo již v dětských letech. Tajně jsem se jako malá holčička chodila koukat na zkoušky Hamleta, kterého zkoušeli František Němec a Zorka Jandová. Zamilovala jsem se do těch představení a přála si, abych jednou také stála na jevišti jako oni (smích).“
Vlasta Peterková: „Začalo to už na základní škole. Milovala jsem hodiny dějepisu, na které jsme měli báječného profesora. Když nám přednášel, dělal to s takovým zaujetím, a tak vše prožíval, že mě to úplně fascinovalo. Dá se říct, že to bylo moje první divadlo.“
Ondřej Spýťa Syrový
*odpovědi byly použity z partnerského studentského magazínu DISUK.cz
Komentáře z facebooku