Rubrika: CESTOVÁNÍ

Evropské hlavní město kultury pro rok 2024, Bad Ischl a s ním i dalších 22 obcí v Horním Rakousku a Štýrsku. Místo na soutoku řek Traun a Ischl, kde si základnu lásky budovali císař František Josef I. a Sisi. Dýchne na vás nejen nostalgie, ale i lázeňská blaženost.

V lázeňském městě Bad Ischl se teplými solankovými koupelemi lidé léčili už v roce 1822. Užívali si je horníci z nedalekých solných dolů i vídeňská honorace. Solanka totiž obsahuje řadu cenných minerálních látek, ale především jód ve vysoké koncentraci. Má blahodárný vliv nejen na srdce a pokožku, ale i dýchací cesty, pohybový aparát či ženské pohlavní orgány. A prospívá i ve formě pitného režimu.  V Solné komoře, na jejímž území leží i Horní Rakousy, se sůl těžila již od keltských dob. Ale teprve v 17. století začala z Hallstattu do Bad Ischlu proudit dřevěným potrubím solanka.

Ulicí Kaiser-Franz-Josef- Strasse dojdete až k císařské vile. Rakouskému císaři Františku Josefovi I. bylo třiadvacet let, když se právě tady zasnoubil s šestnáctiletou Alžbětou Bavorskou, přezdívanou Sisi. Jako svatební dar dostal od své matky, Žofie Frederiky, nádhernou vilu postavenou v biedermeierovském stylu. V průběhu let začali mladí manželé dům různě přestavovat, až se dostavěla dvě křídla. Vila tak vytvořila půdorys ve tvaru písmene E. Účel sídla? Každé léto tu císařský pár trávil několik týdnů, oslavovaly se zde i císařovy srpnové narozeniny. Po smrti Sisi sem jezdil císař sám a v nádherně zdobených komnatách si vyřizoval neodkladné vládní záležitosti. Bylo to právě tady, kde 28. července 1914 podepsal vyhlášení války Srbsku, čímž rozpoutal první světovou válku. O pár hodin později zde sepsal manifest Mým národům, ve kterém panovník vyhlášení války vysvětloval a obhajoval. To bylo také poslední léto, které zde strávil. V anglickém parku objevíte kromě mramorové kašny i Marmorschlössl. V tomhle zahradním zámečku měla císařovna Sisi čajovnu. V současnosti tu probíhají výstavy o habsburském rodu nebo dvorské kultuře. Až do 27. října tu vystavuje čínský umělec Aj Wej-wej. Název výstavy zní Transcending Borders.

Návštěva cukrárny Zauner je pro mlsné jazýčky nutností, protože má za sebou dlouhou historii výroby vynikajících cukrovinek, jako jsou Zaunerstollen, Ischler Krapferl nebo tartaletky, Kaisergugelhupf, Zauner Kipferl a Kaisertorte. Viktor Zauner otevřel v roce 1927 přímo na řece Traun kavárnu „Café Esplanade Zauner“, která existuje dodnes. Philipp Zauner je sedmou generací, která vede rodinný podnik.  Jako bývalý dvorní cukrář a dvorní dodavatel si společnost klade za hlavní prioritu udržovat tradice, zachovávat osvědčené metody a zároveň být otevřená moderní době. Stammhaus v ulici Pfarrgasse i Grand Café na Esplanádě zvou k ochutnávce nostalgických pochoutek.

Siriuskogl je nádherný vyhlídkový bod v Bad Ischlu, na který se dostanete během 20minutové túry. Na vrcholu stojí dřevěná rozhledna „Vyhlídka císaře Františka Josefa“ z roku 1885. Hned vedle se nachází hostinec Christopha „Krauliho“ Helda. Jeho kreativita a vášeň pro čerstvou, autentickou a především kosmopolitní kuchyni jsou nakažlivé. Krauliho podnik se vyznačuje jednoduchým, nekonvenčním, ale především oddaným způsobem vaření. V profesním i soukromém životě je znám jako kuchyňský rebel, milující tvrdohlavec a vizionář. Krauli je známý z mnoha německojazyčných televizních pořadů.

Z Bad Ischlu je to pouhá půlhodinka cesty autem k jezeru Attersee. Skoro devatenáct kilometrů dlouhé jezero vlastní rakouské spolkové lesy a je třetím největším a druhým nejhlubším jezerem v Rakousku. Attersee se pyšní neskutečně čistou vodou (lze vidět až do hloubky dvaceti metrů) a příznivou teplotou vhodnou ke koupání.

Attersee je spojeno také s českou stopou. U jezera totiž pobýval rodák z Kaliště u Jihlavy, hudební skladatel Gustav Mahler. Poprvé se u Attersee ocitl v roce 1893 v rámci rekonvalescence po prodělané choleře a místo mu učarovalo natolik, že sem další tři roky jezdil v letních měsících za odpočinkem. Nadšeně se věnoval cyklistice, pěší turistice a koupání. Komponista bydlel v hostinci Gasthaus zum Höllengebirge (dnes hotel Föttinger) ve Steinbachu a nádherné prostředí ho velmi inspirovalo k napsání nových skladeb.

Zdroj: Austria.com

 

 

 

Klášter Na Františku, mimořádně historicky cenný klášterní komplex, jedna z nejstarších gotických staveb Prahy, nese jméno své zakladatelky, přemyslovské princezny sv. Anežky České (svatořečené roku 1989). Anežka Přemyslovna (patrně 1211–1282) založila zdejší klášter klarisek a menších bratří za podpory královské rodiny počátkem třicátých let 13. století, zanedlouho poté do něj vstoupila a stanula v jeho čele.

Klášter Na Františku byl prvním sdruženým dvojklášterem klarisek a menších bratří v Záalpí, byl však také budován jako rodové pohřebiště Přemyslovců. Stal se místem královské korunovace i svědkem královských pohřbů, místem posledního odpočinku sv. Anežky České.

Význam kláštera po Anežčině smrti neupadl, ctili jej také Lucemburkové, nástupci Přemyslovců. Řeholnice obývaly klášter až do počátku husitských válek, po jejich skončení se do kláštera navrátily a usilovaly o jeho obnovu. Další etapou dějin kláštera je jeho převzetí dominikány v době rudolfínské. Tehdy definitivně zanikl klášter menších bratří. Pozemky kláštera byly rozprodány, postupně na nich vznikala nová městská čtvrť. Po odchodu dominikánů se klarisky na František vrátily, úpadek kláštera však nezastavily. Roku 1782 byl Josefem II. klášter zrušen a následně prodán v dražbě.

Zchátralému klášteru pronajímanému pro nejrůznější účely opakovaně hrozilo zboření. Poslední návrh přinesl asanační plán Prahy na sklonku 19. století. Díky svému významu však klášter zániku unikl. Od počátku 20. století byl postupně dokumentován, zkoumán a opravován. I přes pohnuté osudy areálu se dodnes dochovalo jádro unikátní dispozice bývalého dvojkláštera. V sedmdesátých letech 20. století byl prohlášen národní kulturní památkou. Po dlouhotrvající rekonstrukci pak byl v osmdesátých letech zpřístupněn. Dějiny jednotlivých staveb mapují za-stavení prohlídkového okruhu v exteriéru i interiéru kláštera.

Přízemí areálu zaujímá prohlídkový okruh věnovaný historii dvojkláštera a jeho zakladatelce. Jeho součástí je také lapidárium v konventu klarisek (černá kuchyně a refektář) a menších bratří (ambit), které zahrnuje významný soubor architektonických fragmentů z doby výstavby kláštera, zakládacích desek oltářů a náhrobních kamenů. Celoročně a zdarma jsou přístupné také obě klášterní zahrady s prohlídkovým okruhem architekturou kláštera a sochařskými díly předních českých umělců.

Sochařská zahrada

V klášterních zahradách jsou instalovány téměř dvě desítky sochařských děl současných českých autorů. Výjimkou je pouze významné dílo Františka Bílka, jedna z prvních sochařových realizací s názvem Golgota (1892). Díky zápůjčkám autorů – Michalu Gabrielovi (Tanečníci), Čestmíru Suškovi (Buben), Jaroslavu Rónovi (Podobizna s lebkou), Pavlu Opočenskému (Umyvadlo, Zpovědnice) a Stefanu Milkovovi (Amorfoid) jsou vedle děl doyenů českého sochařství – Karla Malicha (mezi jinými Energie, Strom), Stanislava Kolíbala (Pád) a Aleše Veselého (Zavěšené břemeno, Šikmý průřez šikmou osou) – zastoupeni také etablovaní sochaři generace, z níž řada náležela k členům umělecké skupiny Tvrdohlaví, založené v roce 1987. Přímo pro areál Anežského kláštera vytvořil dva samostatné objekty František Skála (Přístěnek, Sluneční vozík). Přístěnek je určen zejména nejmenším návštěvníkům areálu.

Zdroj: NGP

Městečko Hallstatt v Rakousku bylo vždy v hledáčku turistů, leží bezprostředně u Halštatského jezera a již od roku 1996 je zapsané na seznamu UNESCO. Turisté sem jezdí již po léta obdivovat barevné domky natěsnané vedle sebe na pobřeží, přímo pod vysokými horami. Pohled doslova pohádkový.

Malebné dřevěné domky jsou nalepené na skále, která se majestátně pnou nad jezerem. Z vyřezávaných oken trčí truhlíky s muškáty. Některé domky obrůstá břečťan, jiné zase stojí na vodní ploše. Ze skalní výšky teče dolů vodopád. Hallstatt  je pohádková idylka. A není divu, že přilákal i filmaře, kteří si městečko vybrali jako předlohu Ledového království, a vy tak máte možnost navštívit pravý Arendell. Číňané se do snímku pro děti zamilovali natolik, že si pořídili kopii Hallstattu. Umístili ji do průmyslové provincie Kuan-tung, kde stojí nachlup stejné domy, pivnice, obchody nebo promenáda podél uměle vytvořeného jezera.

Kostnice

Navštívíte-li místní kostnici, naskytne se vám velmi netradiční pohled. Více než tisíc vybělených lebek je zde vystaveno a seřazeno podle rodinných vztahů. Většina z nich na sobě nese jméno, datum narození a úmrtí dotyčné osoby a kresbu – nejčastěji květiny, dubové listí, břečťan a kříže. Kosti se z důvodu omezené kapacity prostoru ukládaly daleko od lebky.

Vznik kostnice v Hallstattu se datuje do 16. století. Zemřelí se tehdy ukládali do rakví a po přibližně patnácti letech hrobník pozůstatky vykopal, kosti pohřbil v horách a zanechal pouze lebku. Tu nechal venku pomocí slunečních paprsků zcela vybělit a poté ji místní malíři vyzdobili požadovanými kresbami. Následně na to se lebka uložila do kostnice na určené místo podle příbuzenských vazeb.

Nejstarší solné doly světa

Přímo nad Hallstattem si dokonce můžete projít vůbec nejstarší solný důl na světě! Prohlídkové okruhy trvají průměrně kolem 90 minut a na závěr se můžete sklouznout po 60 m dlouhé hornické skluzavce.

Hallstattské jezero

Hallstattské  jezero je dlouhé 8 kilometrů a hluboké 125 metrů. Nad ním se ve výšce 2108 metrů vypíná hora Krippenstein. Je součástí pohoří Dachstein a ve svých útrobách ukrývá přes 60 kilometrů jeskyní. Zpřístupněné prostory získaly pojmenování podle oper Richarda Wagnera. V nádherně nasvícené Rieseneishöhle (Obří ledové jeskyni) se v létě dokonce pořádají koncerty klasické hudby.

Romantická krajina jezera a okolních hor byla v minulosti spíše překážkou, neboť až do konce 19. století byla vesnice velmi špatně přístupná. V podstatě se tam nedalo dostat jinak, než lodí, případně velmi úzkou horskou stezkou. Následně musely být pro stavbu silnice odstřeleny části skal.

Úžasné výhledy na město, jezero i hornaté okolí vám nabídne prosklená vyhlídková plošina umístěná na kopci nad Hallstattem. Vznáší se volně ve výšce 360 metrů. K vyhlídce vyjděte pěšky nebo se nahoru vyvezte lanovkou.

Zdroj: Austria.com

Valdštejnská jízdárna byla postavena v roce 1630, Národní galerie Praha využívá prostor Valdštejnské jízdárny ke krátkodobým výstavním projektům. Jízdárna se nachází v zahradě komplexu raně barokního paláce, který pro Albrechta z Valdštejna vybudovali italští architekti Andrea Spezza a Nicolo Sebregondi. Po náročné rekonstrukci v roce 2000 byla jízdárna opět zpřístupněna veřejnosti.

Valdštejnská jízdárna je historická budova školy jezdectví, dnes výstavní sál u stanice metra Malostranská. Jízdárna přiléhá k Valdštejnské zahradě, na opačné straně než je Valdštejnský palác, a je součástí sídla Senátu Parlamentu ČR. Valdštejnskou jízdárnu spravuje Kancelář Senátu, která ji za symbolickou částku v roce 1996 pronajala Národní galerii, jež zde realizuje svůj program krátkodobých výstav.

Historie

Jízdárna sloužila svému účelu do konce 19. století. Provoz budovy s sebou nesl vysoké náklady, a tak rodina Valdštejnů pronajala jízdárnu mladoboleslavské automobilové továrně Laurin & Klement. V roce 1926 toto nájemní právo přešlo na Akciovou společnost, dříve Škodovy závody v Plzni, po níž si budovu jízdárny pronajímaly další podniky automobilového průmyslu. Pronájem jízdárny autodílnám pokračoval i po válce. Přibližně ve stejné době byla před jízdárnou zahájena výstavba nepříliš povedeného Výstavního pavilonu hlavního města Prahy, který později sloužil Ministerstvu informací a v roce 1953 byl pronajat Čs. krátkým filmem.

V souvislosti s výstavbou stanice metra Malostranská byla v roce 1974 budova zdemolována. V roce 1950 bylo naplánováno, že ve sklepích jízdárny vzniknou halové garáže, u zdí jízdárny a pavilonu pak měl vzniknout výtah pro automobily. Nakonec však bylo rozhodnuto, že se jízdárna stane výstavní galerií a Valdštejnskou jízdárnu tak začala využívat Národní galerie.

Zdroj: NGP

 

Přírodní rezervace Divoká Šárka se nachází na skalnatých úbočích Šáreckého potoka. Romantické skalnaté údolí spojované s legendou o Šárce a Ctiradovi, která se údajně ve zdejších lesích odehrála. Rozlehlá lesní oblast na území Prahy působí jako oáza v ruchu velkoměsta.

Přírodní rezervace Divoká Šárka se nachází na skalnatých úbočích Šáreckého potoka (mezi soutěskou Džbán a Čertovým mlýnem) a na stepích nad ním, zejména na jeho pravém břehu. Stepi potom přecházejí do rozsáhlého lesa, což tak vytváří jeden z nejrozsáhlejších pražských parků.

Šárka se stala oblíbeným cílem horolezců i letních výletů za vodou, lidé se rádi koupávali v přírodní nádrži Džbán, aktuálně zde ale není čistá voda a areál je uzavřen. Naopak klasické koupaliště s krásně čistou vodou naleznete v údolí Divoké Šárky uprostřed přírody asi 10 minut pěšky od konečné tramvají.

Cestou do údolí se vyplatí krátký výstup na Kozákovu buližníkovou skálu napravo od cesty. Na jejím plochém vrcholu se již v osmém století rozkládalo slovanské hradiště a naši předci nevybrali toto místo vůbec náhodně. Stačí se posadit, z batohu vyndat oblíbený nápoj a nechat na sebe působit výjimečnost a neopakovatelnost tohoto místa. Počátkem 9. století bylo toto hradiště údajně hlavním mocenským centrem středních Čech. Turistickou značenou cestou údolím můžeme poté dojít do Nebušic, na Jenerálku (skalní hřbet u pravého břehu Šáreckého potoka), Zlatnici (skalnatý ostroh nad Šáreckým údolím), Vízerku (oblast na levém břehu Šáreckého potoka či zpět do Veleslavína. Šárka svádí k nejrůznějším aktivitám během celého roku.

V létě je oblast vhodná k procházkám či jízdám na kole, během zimy je zde možné jezdit na běžkách či bruslit na zamrzlé nádrži Džbán.

Zdroj: www.sarecke-udoli.cz/pr-divoka-sarka

 Palác Kinských byl postaven v letech 1755 až 1765 na místě parcel tří domů s raně středověkými základy. Nejjižnějšímu domu, zmíněnému poprvé roku 1363, předcházel románský objekt z 12. století, jehož přízemí vybudované z kvádříkového zdiva se dosud zachovalo ve sklepení paláce.

Po roce 1560, kdy byl dům v držení Trčků z Lípy a později Příchovských z Hodějova, došlo k renesančním přestavbám. Severní část dnešního paláce vznikla ve druhé třetině 13. století. Vlivem středověkého způsobu života se v dnešních sklepech zachovalo původní přízemí, včetně raně gotické křížové klenby.

Oba domy se poprvé spojily roku 1508, když si je najal Albrecht z Kolovrat. Kolem roku 1583 prošla severní část objektu větší přestavbou, při níž byl mj. zřízen v průčelí balkon. Nejpozději roku 1750 získal severní část Jan Arnošt hrabě Golz, před rokem 1755 k ní přikoupil i část jižní a obě definitivně spojil. Při prodeji paláce Františku Oldřichu Kinskému roku 1768 měl již svou konečnou podobu a byl snad i ozdoben sochami I. F. Platzera.

Ve třicátých letech 19. století se dále rozšířil připojením severního (levého) domu č. p. 607, u něhož jsou opět zachovány gotické sklepy, a byl klasicistně upraven. Komplex se skládá z hlavní budovy při náměstí, levého křídla, příčného křídla, budovy při Týnské ulici a bočních křídel. Zadní budova do Týnské ulice pochází z roku 1838, stejně jako pozdně klasicistní úpravy fasád. V téže době byla také upravena obě palácová nádvoří, z nichž zadní sloužilo původně jako hospodářské zázemí. Zde se zachovala kašna s obdélnou nádrží. Ve správě Národní galerie v Praze je palác od roku 1949.

Zdroj: NGP

Šternberský palác uchovává od roku 1947 mistrovská díla Národní galerie Praha, jejíž předchůdkyně Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění zde sídlila již v 19. století.

Stavebníkem paláce byl říšský hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka (1643–1708), který jako potomek jednoho z nejstarších šlechtických rodů patřil k nejmocnějším českým aristokratům. Roku 1690 koupil pozemek v sousedství pražského Arcibiskupského paláce. Na topograficky složité, k Jelenímu příkopu se prudce svažující parcele, stál starší dům středověkého původu. Nový vlastník ihned začal s plánováním stavby rozlehlé rezidence, která se uskutečnila v letech 1699–1708 a jež se připisuje Giovannimu Battistovi Alliprandimu. V roce 1708, kdy stavebník zemřel, byla budova hotová jen částečně.

Palác byl do roku 1811 jako fideikomis v rodinném vlastnictví a sídlila v něm tehdy Společnost vlasteneckých přátel umění, která budovu prodala roku 1871. Několik let pak palác sloužil jako ústav pro duševně choré a od první světové války patřil armádě. Po druhé světové válce se stal sídlem nově konstituované Národní galerie.

Šternberský palác dnes představuje i přes jen fragmentárně dochovanou původní výzdobu prvořadý skvost architektury vrcholného baroka v Praze. Ve stavbě a jejím vybavení se setkávají vlivy z různých směrů, a vytvářejí tak ideální prostor pro umělecká díla rozmanitých stylů a dob.

Zdroj: NGP

Peter Falk z bronzu, sladkosti za babku, termální lázeň pro hrochy a vězení nefalšovaného hraběte Drákuly. Ne, to není bohapustý výmysl, to je kolorit Budapešti. Na zdejších bulvárech se budete cítit jako v Paříži a v blízké vesnici na kůlech jako v Thajsku.

Budapešť je město nejen velmi příjemné, ale je také tajuplné a zábavné. Pod svými základy ukrývá jeskyně. Zdejší podzemní svět se skládá z více než dvou set dutin. Hodně z nich je otevřených pro turisty. Můžete se tak na vlastní oči podívat, kde byl vězněn Vlad Tepeš, známý jako hrabě Drákula, kde bylo velitelské stanoviště během studené války s vojenskou nemocnicí nebo kde bydleli prehistoričtí lidé.

Paulínští mniši zase provozují jeskynní kostel ve vrchu Gellért, který je inspirovaný podobnými skalními stavbami z francouzských Lurd. Ne vždy tu ale pauláni našli klid a mír. V roce 1951, přesně na Velikonoční pondělí, byl celý řád zatčen státní bezpečností a obviněn z velezrady. Hlavní mnich byl popraven a zbytek osazenstva skončil v pracovních táborech. Aby bylo dílo dokonané, komunisté vchod zabetonovali. Jeskynní kostel spatřil světlo světa zase až po pádu komunismu v roce 1989.

Místní raritou je záplava bronzových soch všech velikostí, jejichž historická hodnota není nijak závratná. Mezi ty oficiální, které se těší velké popularitě, patří například postava herce Petera Falka alias detektiva Colomba s typickým doutníkem mezi prsty a rukou na čele v chápajícím gestu. Nablízku je mu i jeho věrný psí společník.

Častým důvodem návštěvy Budapešti jsou její termální lázně. Aby ne, na světě totiž nenajdete město, které by disponovalo větším množstvím léčivých vod. Skutečně to tak je. Pod městem je tak obrovská zásoba pramenité vody, která produkuje ty termální, že se v teplé koupeli válí i hroši ze zdejší zoologické zahrady.

Pokud budete chtít obdivovat památky UNESCO, přijdete si tu na své. Za jednou z nich ale musíte opět pod zem. Je jí linka M1 místního metra, která je nejstarší kontinentální linkou v Evropě a od své výstavby stále bezvadně funguje. Další evropské prvenství, kterým se může maďarská metropole pochlubit, je židovský svatostánek. Velká synagoga je největší synagogou starého kontinentu.

Pokud se chcete podívat na město z výšky, zvolte kopuli baziliky svatého Štěpána. Než sem vyjedete některým z výtahů, prohlédněte si interiér. Kromě překrásné benátské mozaiky tu spatříte také mumifikovanou pěst zakladatele uherského státu, samotného svatého Štěpána.

Zdroj: Britannica

Budovy, náměstí i kašny z cihel. Paláce a velkolepé církevní stavby obložené mramorem. Křivolaké tajuplné uličky. Městské čtvrti ozdobené originálními prapory. Slavný dostihový závod. Nejstarší světová banka. Fontána, o které se píše v Božské komedii. Vypravte se s námi na návštěvu jednoho z nejkrásnějších italských měst.

Toskánská Siena patří mezi nejkrásnější italská města vůbec. Podle pověsti založil Sienu Senius, syn Remův, což byl jeden ze zakladatelů Říma. Pravdou ale je, že původně tu stávala etruská osada, později bylo město součástí Římské říše. Největší slávu zažila Siena ve středověku, kdy se stala jedním z nejvýznamnějších evropských měst. Soustředili se sem hlavně obchodníci s bavlnou a olivovým olejem. Význam města ještě vzrostl v roce 1472, kdy tu byla založena Banca Monte dei Paschi di Siena. Půjčovala obchodníkům, šlechtě, evropským vládcům i papežům. Jde o nejstarší nepřetržitě fungující peněžní ústav na světě. Její sídlo a kanceláře najdete v honosném paláci na Piazza Salimbeni.

Hlinité půdy v okolí Sieny byly už v dávnověku vhodné pro výrobu cihel, a tak se v Sieně stavělo a dělalo z cihel téměř všechno, včetně cihlové dlažby hlavního náměstí. Piazza del Campo vznikla na místě bývalého tržiště. Má neobvyklý tvar, který připomíná lasturu. Mozaiky rozdělují náměstí do devíti částí. Důvod? Stalo se tak na počest vládnoucí Rady devíti, za níž město dosáhlo největší slávy. Náměstí zdobí kašna Fonte Gaia od Jacopa della Quercii. V Palazzo Pubblico sídlí radnice a muzeum. K paláci přiléhá štíhlá věž Torre del Mangia. Tyčí se do výšky 88 metrů a nahoru vede 400 schodů. Když je zdoláte, čeká na vás nádherný výhled. 

Riegrovou stezkou se můžete projít cestou ze Železného Brodu do Semil. Cesta vede skrz romantické údolí Jizery a skalnatým kaňonem Galerie Jizery. Své jméno má po slavném semilském rodákovi doktoru Františku Ladislavu Riegrovi.

Riegrova stezka je 3,5 km dlouhá naučná stezka, vedoucí z městské části Bítouchov – Semily do Spálova. Trasa stezky návštěvníky provází po pravém břehu řeky Jizery a prochází přírodní rezervací Údolí Jizery u Semil a Bítouchova.

Cesta je zčásti vylámaná ve skále, prochází čtyřmi tunely a po 77 m dlouhé visuté lávce 6 m nad řekou – skalní bloky zde dosahují výšky až 40 m. Na stezce byla vybudována také Bömova vyhlídka s pěkným výhledem na řeku.

Historie Riegrovy stezky se píše již od konce 19. století, kdy Klub českých turistů vybudoval tzv. starou část Riegrovy stezky, 1,3 km dlouhou cestu ze Železného Brodu k soutoku říčky Kamenice s Jizerou. V roce 1901 měla být stezka prodloužena do Semil, ale navrhovatelé narazili na odpor tehdejšího majitele pozemků, který neměl s městem dobré vztahy. Až v roce 1909 se začalo s budováním tzv. nové části stezky od Podspálova do Semil.

Zdroj: Semily.cz

AH