Autor filmů Kajínek, Jan Žižka nebo Choking Hazard, který byl ve světové premiéře uveden v New Yorku, Marek Dobeš, je bez diskuze osobností světového formátu. Marek Dobeš v současné době debutuje v pražském Divadle Bez hranic se svoji divadelní hudební komedii Sni dál a aktuálně chystá na podzim uvést do kin svůj druhý celovečerní film Ďáblova sbírka! V rozhovoru vám Marek Dobeš představí svou práci a prozradí něco málo o svém novém filmu!
Jan Hřebejk označil tvůj nový film za punkový, má pravdu?
Velmi si jeho označení vážím. Honza Hřebejk má obrovský přehled o tom, co se v naší kinematografii děje. Na uzavřenou pracovní projekci ho pozval představitel jedné z hlavních rolí, Bohumír Starý, ještě v době, kdy nebyla hotová zvuková míchačka, a já měl obavu, jak v téhle nedotažené fázi film přijme. Byl nadšený a neopomněl to zmínit na Twitteru. Hned jsem se s tím všem chlubil.
Na diskuzi po pracovní projekci filmu jsi zmínil, že Bohumírovi Starému jsi psal scénář na tělo, jak jsi ho objevil?
Mirek Starý je extrémně zkušený, fantastický herec, kterého nikdo nezná. A o to mi přesně šlo. Seznámila mě s ním kdysi herečka Simona Prasková a stačilo mi pár minut v jeho přítomnosti, abych pochopil, že přesně herce s takovou mírou autentické energie do svého projektu potřebuji. On začínal v nějakých devatenácti letech u klasika žánru, kterému se v Americe říká „character driven movie“, Karla Kachyni. A hned hrál hlavní roli. Režisér Kachyňa byl proslulý přesným a výrazným postižením psychologie postav, často zachycuje běžné lidské osudy, zajímá jej svět outsiderů. To je přesně to, co jsem chtěl v Ďáblově sbírce vyprávět. Kdybych měl styl Ďáblovy sbírky ještě víc upřesnit, tak jsem se snažil, aby byla někde mezi Kachyňou a Fassbinderem.
Točit jako Rainer Werner Fassbinder, to si tedy nekladeš nízké cíle. Tobě ale už sedmatřicet bylo už dávno…
Proto jsem také na filmu pracoval tak dlouho. To co on by zvládl za týden jsem od námětu ladil deset let. Tři roky jsme s přestávkami natáčeli. Jednak jsem potřeboval, aby mi herci zestárli a před kamerou se přirozeně vizuálně i herecky proměnili, protože dobrý herec stále zraje a my se dějově pohybujeme v rozmezí několika let, jednak jsem stále znovu a znovu pouštěl film divákům, abych zjistil, jestli se mi podařilo dosáhnout zamýšleného působení. Fassbinder trval na tom, že společenskokritické umění musí zasahovat divákovy city. To právě dokonale uměl Kachyňa. A ten se dožil devětasedmdesáti.
Koho jsi obsadil dál?
Jessicu Bechyňovou, která za dobu natáčení filmu stačila dostudovat Divadelní fakultu AMU. Znal jsem ji ještě z placu seriálu Filipa Renče Sanitka 2, kde tehdy byla ještě v komparzu a pozval jsem ji na casting na hlavní ženskou roli spolu s velkým množstvím mnohem zkušenějších mladých hereček. Svou zvýšenou emocionalitou a senzitivitou byla přesně tam, kde jsem tu postavu chtěl mít. Možná v tom sehrál roli fakt, že nezná svého tatínka, takže když jsem jí svěřil roli dcery hledající otce a vymezující se vůči podobě jeho životních plánů, prožívala před kamerou i svůj vlastní osud. Je velmi citlivá, zároveň z ní ale cítíte určitou nezlomnost, což je pro film o zrání a vzpouře důležité přinést na plac v sobě, to se nedá v tak nízkém věku herecky navodit, to prostě musíte v daný moment prožívat vnitřně. A navíc znovu a znovu. Jejího otce hrál Marek Matoušek, herec, který žil i herecky pracoval dlouho ve Spojených státech a teprve když získal americké občanství, mohl přiletět do Evropy a věnovat se filmovému herectví zde, protože v době nabývání státního občanství se musíte zdržovat na území státu, jehož pas chcete získat, takže nemůžete zemi opouštět na dlouho. A ten mne seznámil s femme fatale mého filmu Silvií Šuvadovou. Znali se z Kalifornie, doporučil mi ji jako ideální představitelku tajemné Slovenky, která je jakousi protihráčkou hlavní hrdinky. Silvia se podobně jako Mirek Starý proslavila už v mládí, když hrála hráčku na violoncello v oscarovém filmu Kolja. Když jsem zjistil, že bych ji mohl mít ve svém filmu, byl jsem rozhodnut, že ji musím získat a to i za cenu výrazného přepisu částí scénáře, protože původně měla tato postava jiný charakter. Nebyla tak silná, tak nebezpečná, neměla takové ostří, jako když se k nám rozhodla připojit Silvia a vnesla svoji osobnost. Také jsem ji nechal v některých zásadních momentech improvizovat. Její životní filozofie je poměrně vyhraněná a dokonale se strefila do momentů, kde její postava objasňuje svůj pohled na institucionalizované náboženství.
Na promo fotografie z filmu jsi umístil citát TGM „nebát se a nekrást“, nejde už dnes o banální a přežitou maximu?
Sám jsem si ověřil jak těžké je stále bojovat s tím vnitřním strachem. Nebo spíš řekněme autocenzurou. Když jsem kdysi dávno koprodukoval s Českou televizí kraťas Byl jsem mladistvým intelektuálem, prošli jsme s kolegy Štěpánem Kopřivou a Jiřím Pavlovským svobodně ústrojím tak velké organizace jenom proto, že na nás nikdo neměl čas. Prostě měli důležitější věci na práci, než dohlížet na tři šílence. Navíc producent Čestmír Kopecký byl zvyklý na projekty, které vybočují, stál za sérií Česká soda. Přesto, pokud by dramaturg přiřazený na vývoj „Intelektuála“ stihnul zasáhnout, nikdy by náš film diváci neviděli v té podobě, v jaké se nám ho podařilo dokončit. Totéž zombie komedie o hledání smyslu života Choking Hazard. Se Štěpánem Kopřivou jsme film produkovali, aniž by si nás kdokoli z oficiálních filmových míst všiml. Nedostali jsme ani korunu od fondu nebo televize a ani jsme o to neusilovali. Všechno jsme si platili spolu s privátními investory a za pomoci filmové garancie distributora Bontonfilm sami. Protože pokud tvoříš s vědomím, že budeš žádat o peníze na tvorbu nějaká oficiální místa, vždy se vnitřně kontroluješ, podrobuješ autocenzuře. Přemýšlíš, zda jsi to či ono nepřehnal a jestli to někoho nenaštve. Jenže film o církevních restitucích zákonitě naštve mnohé. A s tím se pojí to slovo nekrást. Okrádat stát nebo národ lze mnoha způsoby a při církevních restitucích k tomu dle mého názoru došlo.
Jsi proti církevním restitucím?
Nejsem proti restitucím jako principu, jsem proti objemu a formě církevních restitucí. Církev nikdy nic nevybudovala sama o sobě, vždy šlo o spolupráci s městem a donátory z řad farníků. Typickým příkladem může být prodej Jindřišské věže. Byla postavena městem Prahou a měšťany jako součást kostelního areálu Kostela svatého Jindřicha a Kunhuty v patnáctém století. A nyní ho Arcibiskupství pražské prodává s tím, že je mu jedno, kdo ho koupí, hlavně, že za něj dostane částku minimálně 75 milionů. Dokonce ho ani přednostně nenabídlo městu. To jde proti všem slibům, že církev nebude restituovaný majetek rozprodávat. Ostatně fakt, že v tom rozsahu, v jakém proběhly, byly církevní restituce protlačeny v parlamentu za pomoci dvou přeběhlíků, aniž by na jejich objemu panoval konsenzus, opoziční poslanci dokonce zákon označovali za „krádež století“ a vládní poslance obviňovali z vlastizrady, jasně ukazuje, že česká společnost zase jednou donucena odevzdat své vlastnictví bez konsenzu, že je to tak správné.
Okrádání ČR v různých podobách jsi tedy zvolil pro svůj film jako hlavní téma?
Ano. Hlavní hrdinka filmu se musí nějak postavit k osudu svého otce, který si toto téma vzal za své. Takže se nejen snaží zjistit, co se s ním stalo, ale také se pokouší najít vlastní stanovisko vůči jeho usilování. Myslím, že dříve nebo později se každý mladý člověk začne zamýšlet nad cestou svých rodičů. A vztahovat se k ní. To samé platí v širším plánu o vztahu ke své zemi. A pak jim mnohým možná dojde, že národní státy jsou permanentním lákadlem žraloků všeho typu. Každý by si z nich rád kus urval. Pokud bychom zůstali u té Jindřišské věže, je v ní zavěšen desátý nejstarší zvon v Praze z roku 1518 nazvaný Maria. Drtivá většina Mariiných sester byla roztavena za obou světových válek. Ty zvony nám byly ukradeny nejprve rakousko-uherskou válečnou mašinerií a následně německou. Stovky a stovky zvonů z celé naší země zmizely do Německa, aby z jejich kvalitního kovu vznikly válečné nástroje. A vrátilo se jich jen pár. Dodnes některé zůstávají v Německu. Stejně jako tisíce dalších předmětů, které nám nacistické Německo odcizilo. S tím se pojí má snaha ukázat ve filmu různé podoby rozkrádání obecněji. Týká se to i snahy o vymazání pocitu češství, jak se o to pokoušeli nacisté v době protektorátu mimo jiné konkrétně uzavřením vysokých škol nebo odcizením insignií i archivu Univerzity Karlovy.
Je pravda, že toto jsou v dnešní době poněkud kontroverzní názory.
A nemělo by umění jít proti aktuálně protěžovanému proudu? Být novodobým svazákem je strašně jednoduché. Natáhnout ruku pro peníze na film o dobrodiní transgenderového prozření mladé hrdinky je dnes tak snadné. Všechny ty komise rozhodující o financích mají pocit, že když budou tlačit progresivní angažovanou agendu, spasí svět. Opak je pravdou. Mám rád Voskovce a Wericha, ale přesně oni jsou příkladem toho, jak tato utopická rádoby avantgarda může přeprogramovat společnost až do té míry, že vykročí budovat světlé zítřky v područí komunistů. Dnes opět vstupujeme do ideologií prosáklé doby a nový předvoj tlačí genderové experimenty, masmigrační multikulti společenský chaos nebo radikální ekologické poručíme větru dešti teorie. Na toto všechno se peníze ve veřejném prostoru vždycky najdou. A ti, kteří je z našeho společného majetku přerozdělují, mají dokonce pocit, že oni jsou ti světanapravci, kteří nazřeli mechanismus, jak budovat nové lepší zítřky. Jenže to si dialektičtí materialisté a národní socialisté mysleli také.
Domníváš se, že se historie opakuje?
Jednoznačně. Představy, že zrovna ta naše generace přišla na to, jak změnit svět k lepšímu, jsou nedílnou součástí iluzí, které lidstvo provázejí od nepaměti. Křesťanství například. V mnoha ohledech pomohlo, například Evropě po rozpadu dominance starověkého Říma, ale svou utopickou dogmatičností zastavilo vědecký vývoj na stovky let. V zásadě si myslím, že svět funguje správně, tak jak ho nastavila evoluce a s ohledem na schopnost člověka řešit intelektem složité problémy. Snahy přeprogramovat lidskou přirozenost, pocit, že jsme už v závodě s přírodou utekli mimo kategorie vymezené antropologickou konstantou, to všechno se v posledku negativně projeví, jako se tomu stalo v minulosti už mnohokrát. I proto jsem vložil do promo materiálů to klasické Masarykovo „nebát se a nekrást.“ Nebát se říkat pravdu nebo se alespoň svobodnou diskuzí snažit ji hledat a nebrat druhým pod jakýmikoli záminkami to, co si vybudovali oni sami svou pílí. To považuji za zásadní. Žijeme v historické době a stejně jako generace před námi jsme v pokušení řešit vývoj společnosti radikálními metodami. Proti tomu stojí Masarykova teorie drobné každodenní práce.
Před bezmála dvaceti lety jsi natočil bláznivou zombie komedii Choking Hazard, poté jsi napsal původní scénář filmu Jan Žižka. A Teď mluvíš o vlastenectví a národním zájmu. Nezačíná se z tebe v poslední době tak trochu suchar?
Ďáblova sbírka je černá komedie. Ale máš pravdu, že filmem Jan Žižka jsem chtěl říci pár věcí, které považuji za závažné. Pracoval jsem na něm sedmnáct let. A v některých ohledech pro něj platí to samé, co pro Ďáblovu sbírku. Protože témata jako láska k vlasti, snaha prospět svému národu, hrdost na domácí tradice, to vše začínalo být částí elit odsouváno jako stará veteš. S dodatkem, že žijeme ve sjednocené Evropě a že s otevřenou ekonomikou je potřeba otevřít i naše hranice. A především otevřít mysl a přivítat nové progresivní trendy, myslet ideálně globálně, tak nějak celoplanetárně, vytrhat kořeny, zavrhnout dělení na muže a ženy, začít vzývat Gaiu a univerzální sjednocené lidstvo, kde je urážkou zeptat se toho druhého odkud pochází, jaké vzorce chování vyznává a podle toho se rozhodnout, zda mu svěřit občanství nebo nikoli. Když jsem navštívil herce Jana Krause, abych si s ním o slepém vojevůdci promluvil, samotného mne šokovalo, jakých hlubin odsudku se česká společnost ve svých špičkách dobrala. Ta společnost, která za první republiky ústy prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka prohlašovala „Tábor je náš program a tomu programu zústaneme věrni.“ Jan Kraus byl v rámci soutěže Největší Čech jakýmsi „advokátem“ proslulého zemana z Trocnova, který vedle dalších historických jmen ve finálním diváckém hlasování získal dokonce už pátou pozici. Zajímalo mne, proč si Jan Kraus svého jmenovce vybral. „Nikdo jiný ho hájit nechtěl,“ zněla lapidární odpověď. Jméno vojevůdce, ke kterému se Češi obraceli vždy, když si potřebovali dodat odvahy, najednou zavánělo blamáží. Nebylo dost in, byla z něj cítit zatuchlina. A také toxická maskulinita dalo by se říci progresivním žargonem. Vždyť si dovolil pozvednout zbraň, aby hájil domácí myšlenku, chtěl reformovat Řím, nepodvolil se, když tehdejší elity sklopily uši a holdovaly císaři. Postavil se přesile, nebál se nabídnout život svůj i jemu svěřených bojovníků, prokázal bojovnost, vytrval a zvítězil. Ach jak nemoderní. Muži by přeci měli od školky šít na panenky, ne mávat dřevěným mečíkem a s pokřikem hr na ně se vrhat na jiné chlapečky. Pak přišla válka na Ukrajině. Kousek od našich hranic se malí postavili obru. Nerezignovali. Hájí myšlenku práva na sebeurčení, svou národní svébytnost a svou vlast. Nicméně zopakuji – stejně jako ve svém krátkometrážním debutu Byl jsem mladistvým intelektuálem a v zombie komedii o hledání smyslu života, i ve filmu Ďáblova sbírka si držím určitý ironický odstup. Nevnucuji jediný možný pohled. Otevírám diskuzi tam, kde ostatní signalizují ctnost. Je totiž daleko jednodušší dělat aktivistické globální oči než změnit něco sám na sobě nebo ve svém bezprostředním okolí.
Příklad?
Lajkovat příspěvek o tom, že někdo nějak musí ukončit oteplování Golfského proudu a na Facebooku tomu věnovat denní hon za lajky. Nebo ještě hůře, pohoršování se nad tím, že se ostatní takto neprojevují. Jít a uklidit potok ve své čtvrti od starých pneumatik a civilizačního svinčíku všeho druhu, to už se dnes nenosí. Akce Brontosaurus hrozí prochladnutím organismu, to si světanapravce od počítačové klávesnice přeci přivodit nemůže. Mimo jiné proto jsem natočil Ďáblovu sbírku. Prvotní impulz byl nesouhlas s podobou církevních restitucí. S tím, že jsme ochotni odevzdat národní kulturní dědictví jako je například středověký deskový obraz Madona z Veveří bez jakýchkoli záruk organizaci, která ho obdržela do správy od tehdejší společnosti. Abych o tom jen nemluvil na Facebooku, začal jsem psát celovečerní film. Že se posléze rozrostl o příběh dívky, která se snaží pochopit cestu a životní postoj svého otce, což je otázka kterou si dnes klade většina mladých lidí, to je vítaný bonus. Jsem rád, že Ďáblova sbírka oslovuje široké rozpětí diváků a doufám, že na můj nový příběh přijdou do kina. Natočil jsem ho pro ty, kteří ještě nerezignovali na přemýšlení o tom, co vidí a těším se na jejich názory.
Na začátku filmu říká jedna z postav, cituji „Bavorské Alpy, Adolf Hitler dobře věděl, proč si toto místo vybral. Tady teprve člověku dojde, co nám v Česku chybí. Velkorysost a odvaha k velkým činům. Nebo alespoň to snění o nich.“ Jak jsi to myslel?
Jak jsem to myslel? Snad jak to myslela ta postava, ne? Jde o archiváře, jménem Jaroslav Mostecký, člověka, který se věnuje teoretizování o druhé světové válce celý svůj profesní život. To já nejsem. Ano, je pravda, že při práci na dosud nerealizované černé komedii Adolf Hitler nemá rád disco jsem si nastudoval strýko Adolfa do mrtě, protože dělat si legraci z někoho podobného a vědět toho o něm jen to povrchní minimum, co člověk nabere z televizních dokumentů, to bych se musel jako scenárista stydět. Ale přesto nemohu za slova své postavy ručit. Režisér ručí za celkové vyznění. Nikoli za jednu postavu. Nicméně pokud bych měl za Mosteckého hovořit, potom právě oním Masarykovským „Nebát se a nekrást.“ Respektive pokračováním jeho okřídleného citátu, který zní „Čech a strach jsou synonyma.“ Možná ještě výstižnější je citát Adolfa Hitlera „Čech je cyklistou, jenž se nahoře hrbí, dole však šlape…“ Jsme zvyklí se přihrbit, snažit se tlaku světa uhnout, ulehčit si. V dobách kdy šlo doslova o bytí či nebytí našeho národa, tak to mělo své opodstatnění. Po mnichovské zradě jsme oprávněně uhnuli, protože Němci by nás za blahosklonného přihlížení mocností bez skrupulí vyhladili jako válečné štváče. Toto bytostné ohrožení národa ale už nehrozí. Nyní nemáme omluvu, pokud se nepostavíme problémům čelem. Plus bych rád zdůraznil, že nejsme Německo, nemáme snahu potlačit odpor silou v krvi. V tomto smyslu by nám vyšší sebevědomí na mezinárodním poli neškodilo. Ani velkorysejší vize. Proto jsem také Mosteckému vložil do úst tuto repliku „Na rozdíl od národů jako byli Angličani, Rusové a Němci jsme my unikátní národ. Protože jsme nikdy nikoho neokupovali, neotravovali.“
Ty na filmu pracuješ od námětu už deset let, proč tak dlouho a nebojíš se, že téma zastaralo?
Naopak, já jsem velmi často napřed. Chokig Hazard je toho nejvýraznějším příkladem. Když jsme ho natáčeli, vznikala jediná další zombie komedie ve Velké Británii Soumrak mrtvých neboli Shaun of the Dead. Ve světě nás obdivovali, film startoval na prestižním Tribeca Film Festivalu v New Yorku, v českých kinech nás nechápali, zombíci byli neznámým pojmem, natož komedie s nimi. Dneska už to zní jako urban legend, ale taková byla v nultých takřka předinternetových letech doba, vždyť takový Facebook byl založen až 4. února 2004). A proč tak dlouho? Protože jsem se rozhodl, že v trojúhelníku kvalita-čas-finance musím lowbudgetovitost dohnat dostatečným časovým komfortem na výrobu.
Jde přeci o found footage a navíc jste volili guerillové natáčení bez záborů, z ruky, dynamicky, punkově, to nemůže být tak drahé, ne?
Taky jsem si to tak nejprve maloval. Ale pak jsme se rozhodli, že vzhledem k tématu budeme natáčet v Německu přímo v Hitlerově Orlím hnízdě. Takže odvézt štáb do Německa, načež v den natáčení zjistíš, že jsi si vybral nejproblematičtější podzimní den ze všech, padne mlha, jaká tam snad ještě nikdy nebyla a z Alp, které jsi při proslovu chtěl mít na pozadí, nevidíš ani kamínek. No a to neovlivníš, přírodu neukecáš, musíš tam prostě počkat. Pak nás napadlo, že bychom měli natočit jednu klíčovou scénu ve Vatikánu. Tak tam snad mlha hrozit nebude, slibuješ si od práce ve městě a pro jistotu tam jedeš na konci léta, aby bylo venku teplo, ale ne horko. Načež na tebe místo mlhy padne ruka zákona. Napadlo by tě, že ve Vatikánu se mezi turisty budou promenovat pánové tajní v civilu a jakmile vytasíš kameru, i když je to jen turistická handka, už tě vezou.
Nechat se zatknout ve Vatikánu, to není špatná PR historka.
V tu chvíli jsme měli dost nahnáno, protože nejen že jsme nevěděli, jaký postih nám hrozí, ale ještě nám navíc na policejní stanici procházeli záznam po záznamu v kamerách, aby smazali cokoli, co jsme tam případně stihli před jejich příchodem natočit.
A stihli?
Nou komen, jak by řekla jedna z postav. Ale víš, co bych já označil za dobrou PR historku? Že filmaře, kteří natáčejí o rozkrádání českého kulturního bohatství, ve Vatikánu okradou o historický kostým vypůjčený z Barrandova.
Co vám vzali?
Jeden z herců měl na sobě nádherný kostým preláta. Z toho ho vysvlékli s tím, že až dokončí prošetřování jeho přestupku, protože ve Vatikánu se nesmíš procházet v čemkoli spojeném s náboženstvím, tak nám ho zašlou. Uplynuly už dva roky a kostým jaksi nedorazil. Kdoví, třeba je součástí nějaké jejich ďáblovy sbírky.
Tak třeba to do premiéry stihnou.
S boží pomocí ano.
https://www.startovac.cz/projekty/dablova-sbirka
Odměny jako VIP vstupenky na premiéru nebo memorabilie z předchozích projektů Choking Hazard, Kajínek, Jan Žižka, Byl jsem mladistvým intelektuálem, čekají na vás! Tím můžete podpořit nový film Marka Dobeše!
Hlavní cena – autoři plánují sebeznovu zatčení ve Vatikánu. Už se jim to jednou povedlo. Tak proč to nezopakovat s někým z vás?!
Redakce ARTSTAR V.I.P.
