V Marhoulově Doznání natočeném na negativ účinkuje i Formanův Brad Dourif

Svůj nový, čtvrtý celovečerní film Doznání natočil režisér Václav Marhoul opět na 35milimetrový negativ. Snímek odehrávající se v moskevské věznici Lubjanka v roce 1938 vznikl v ateliérech u amerického Los Angeles podle scénáře Bena Shapira. Hrají v něm přední američtí herci, mezi nimi také dosud neoznámený Brad Dourif, kterého v roce 1975 režisér Miloš Forman obsadil do svého Přeletu nad kukaččím hnízdem. Marhoul to dnes řekl v rozhovoru. Doznání bude mít světovou premiéru ve čtvrtek 15. října v hlavní soutěži na Varšavském mezinárodním filmovém festivalu, a to pod anglickým názvem Confession. Do českých kin ho příští rok 28. ledna uvede distribuční společnost Bioscop.

Doznání podle Marhoula nesouvisí se stejnojmennou knihou Artura Londona, odsouzeného v roce 1952 v monstrprocesu s Rudolfem Slánským k doživotí a později rehabilitovaného. Téma je ale velmi podobné. „Zachování vlastní morální integrity a sebeúcty ve chvíli, kdy vám jde o život a zároveň jakoby tím postojem ohrožujete život mnoha lidí okolo sebe, to je myslím velké lidské téma,“ řekl Marhoul ČTK.

O natáčení se režisér poprvé zmínil před loňskými Vánoci, platilo však informační embargo a nesměl uvést ani název. Mohl oznámit pouze jména dvou herců: Jennifer Jason Leighové a Roba Lowea. Ve filmu účinkuje rovněž pětaosmdesátiletý Nick Nolte a šestasedmdesátiletý Dourif.

Dourifa podle Marhoula udivila práce s 35milimetrovým filmovým páskem místo digitálních kamer. „Z toho záběrového natáčení byl v šoku. A říkal mi: Václave, takhle dneska v Hollywoodu točí už jeden jediný člověk. A to je Clint Eastwood, jemuž je 96 let,“ uvedl šestašedesátiletý český režisér. Na 35milimetrový formát Marhoul točil všechny své dosavadní celovečerní filmy, tedy Mazaného Filipa z roku 2003, Tobruk z roku 2008 a Nabarvené ptáče z roku 2019.

Rozdíl proti digitálnímu snímání je v práci na scéně a ve výsledné výtvarné kvalitě. Jeden záběr podle Marhoula trvá obvykle do deseti vteřin, ne mnohem déle jako s digitálními kamerami. Umožňuje to mimo jiné promyšlenou práci se světlem. „Jsem prostě ročník, jaký jsem, a jsem vychován jako filmař, a ne jako televizář,“ řekl ČTK režisér.

Marhoul vyzdvihl kameru, za níž stál Peter Menzies Jr., držitel Oscara za kameru k filmu Šílený Max: Zběsilá cesta. Menziesova práce se podle Marhoula dokázala vyrovnat kameře Vladimíra Smutného, s nímž by podle svých slov jistě točil, kdyby Smutný loni nezemřel.

Dourif za výkon ve vedlejší roli v Přeletu nad kukaččím hnízdem získal v roce 1976 Zlatý glóbus za Objev roku, britskou cenu BAFTA a nominaci na Oscara. Tři nominace na Oscara má za své filmové role Nolte, v roce 1992 získal Zlatý glóbus za hlavní mužskou roli v romantickém dramatu Barbry Streisandové Pán přílivu.

Z dalších předních herců měla Leighová za roli v Tarantinových Osmi hrozných nominaci na Oscara za nejlepší výkon herečky ve vedlejší roli. Získala za ni Zlatý glóbus a britskou cenu BAFTA, mimo dalších ztvárnila jednu z podstatných postav Lynchova seriálu Twin Peaks – Návrat z roku 2017. Další herec James Franco měl v roce 2011 nominaci na Oscara za hlavní mužský herecký výkon ve filmu 127 hodin a Rob Lowe účinkoval v několika Zlatými glóby oceněném seriálu Západní křídlo o zákulisí Bílého domu.

„Byla opravdová čest spolupracovat s herci nominovanými na Oscara, Emmy či Zlatý glóbus a s jedním z nejvýznamnějších světových režisérů. Snímek Doznání je mimořádně krásné a upřímné dílo hluboce zakořeněné ve víře, morálce, utrpení a v tom, co znamená být svobodným a slušným člověkem,“ doplnil autor scénáře Shapiro.

Roli v novém Marhoulově filmu dostal také australský herec Kodi Smit-McPhee, stejně jako jeho američtí kolegové Emile Hirsch, Richard Brake a Dean Norris.

Zdroj: ČTK

Zemřel herec Jiří Štěpnička, bylo mu 79 let

Zemřel filmový a divadelní herec Jiří Štěpnička, bylo mu 79 let. Z filmových rolí si ho diváci v posledních letech pamatují například v roli plukovníka tajné policie ve snímku Ve stínu nebo ze seriálu Vyprávěj. V dabingu svůj hlas propůjčoval mimo jiné Harrisonu Fordovi. O úmrtí informovalo Národní divadlo (ND), zprávu zveřejnilo také na webu. Štěpnička v divadle působil od roku 1975.

„Jiří Štěpnička patřil k hereckým osobnostem, jejichž profesní život byl po desetiletí spjat s Národním divadlem. Jeho rozsáhlý repertoár připomíná šíři jeho talentu i proměny činoherního souboru, jehož byl dlouholetou součástí,“ uvedlo divadlo. Podle mluvčího ND Tomáše Staňka zemřel herec dnes ve zdravotnickém zařízení.

V roce 2017 u příležitosti svých 70. narozenin Štěpnička ČTK řekl, že si už jako gymnazista napsal: Mám rád víno rubínové, červené, co chutná po slunci. Mám rád ženy, všechny trochu, jednu moc. Ale ze všeho nejraději mám rád slunce – dává vínu chuť, ženám krásu a mně život. „Což může být moje životní krédo,“ uvedl tehdy.

V divadle ztvárnil desítky rolí. V Národním divadle zářil jako Petruccio ve Zkrocení zlé ženy, Švanda ve Strakonickém dudákovi či Vévoda z Cornwallu v Králi Learovi. Za zmínku stojí také jeho Stavrogin (Běsi), Vávra (Maryša), Lazar (Markéta Lazarová), Lord Hastings (Richard III.), Shylock (Kupec benátský), Ragueneau (Cyrano z Bergeracu), Radovid (Radúz a Mahulena) nebo Filip Dubský (Naši furianti). Za roli Raymonda v inscenaci Blackbird získal Štěpnička Cenu Thálie za rok 2010.

Před kamerou se poprvé objevil ve 14 letech ve snímku Tažní ptáci. Na stříbrném plátně v posledních letech zaujal například v thrilleru Davida Ondříčka z 50. let Ve stínu. Zahrál si i ve filmech Slasti otce vlasti, Jak básníci přicházejí o iluze, PF 77 nebo v seriálech Synové a dcery Jakuba Skláře, Chlapci a chlapi či Terapie. Objevil se také například v Ordinaci v růžové zahradě, ve Vyprávěj nebo v Expozituře.

Štěpnička se prosadil rovněž v dabingu, svůj hlas propůjčoval Fordovi, Michaelu Douglasovi, Stevenu Seagalovi nebo Jeffu Bridgesovi. V roce 2002 získal Cenu Františka Filipovského, oceněn byl za nadabování Mela Gibsona v komedii Po čem ženy touží.

Štěpnička byl všestranný herec a vynikající dabér, vzpomínají kolegové

Zesnulý Jiří Štěpnička byl mimořádně všestranným hercem s nespočtem divadelních, filmových a televizních rolí. Vzpomínají na něj tak kolegové, které oslovila ČTK. Prezident Herecké asociace Ondřej Kepka Štěpničku kvůli jeho mistrovství v dabingu označil za českého Harrisona Forda. Pro ředitele Národního divadla Jana Buriana byl Štěpnička mimořádným hercem a kamarádem, do jehož osudu se promítly dějiny.

Podle ministerstva kultury odešla výrazná osobnost českého divadla, filmu a dabingu. „Ministerstvo kultury vyjadřuje upřímnou soustrast jeho rodině, blízkým i celému divadelnímu souboru. Čest jeho památce,“ uvedlo ministerstvo na facebooku.

Štěpnička, držitel Ceny Thálie za rok 2010 za inscenaci Blackbird, podle Kepky vynikal snad ve všech hereckých oborech. „Marně přemýšlím, kdo byl tak všestranný jako Jiří Štěpnička. Napadá mě snad jenom Boris Rösner,“ uvedl Kepka.

Za svůj dabérský výkon obdržel Štěpnička v roce 2002 Cenu Františka Filipovského, a to za film Po čem ženy touží, v němž namluvil Mela Gibsona. Štěpničkovým hlasem mluvil k divákům také Michael Douglas nebo Gérard Depardieu. „Je to především pro mě český Harrison Ford. On zpropagoval Harrisona Forda svým naprosto jedinečným podáním. Je to jedna z největších ikon dabingu vůbec,“ řekl Kepka. Podle něho pro českého diváka Štěpničkův hlas s Fordovými postavami zcela srostl.

Štěpnička v roce 2023 obdržel cenu Herecké asociace za dlouholeté herecké mistrovství v dabingu a v roce 2024 ocenění Master Prix Nadace Život umělce.

„Odešel kamarád a vynikající herec, jehož osud je obrazem našich pohnutých moderních dějin. Uměl být šťastný v divadle a velmi si vážil své rodiny. Budeme na něj velmi vzpomínat,“ uvedl Burian. Štěpnička na prknech Národního divadla účinkoval od roku 1975.

Kepku se Štěpničkou pojila společná práce v Českém rozhlase. Kepka zde v 90. letech dramatizoval v roli režiséra a herce televizní námět režiséra Dušana Kleina Hřích pro diváky detektivek. Rozhlasová obdoba stála na Štěpničkovi. „Byl fenomenálním rozhlasovým hercem,“ poznamenal Kepka.

Zdroj: ČTK

Premiéra komedie „Volejte ředitele!“ sklidila obrovský úspěch. Sál řval smíchy

Nová divadelní komedie Volejte ředitele! pod režijní taktovkou Radka Fejta vtrhla na scénu s nevídanou energií a okamžitě si podmanila publikum. Za celým projektem stojí autorka textu a zároveň producentka představení Michaela Nilsson Marečková. Očekávaná premiéra se proměnila v naprostý triumf. Příběh z prostředí jedné malé základní školy, kde se po rodičovské dovolené vrací do čela Jaroslav Svačina v podání skvělého Miri Noska, vynesl tvůrcům dlouhotrvající bouřlivé ovace.

Od první minuty v salvách smíchu

Bránice diváků nedostaly šanci si odpočinout. Obrovská jízda a skvělá sranda se totiž rozjela hned od první chvíle, kdy se na jevišti objevily první postavy. Autorský text Michaely Nilsson Marečkové trefil realitu českého školství přímo do černého s neuvěřitelnou lehkostí. Úvodní seznámení s lavinou byrokratických restů, personální krizí a kabinetními válkami okamžitě nastartovalo vlnu humoru, která s přibývajícími minutami čím dál víc gradovala.

V druhé polovině pak děj dospěl do naprosté divadelní exploze. Situace nabíraly na nečekané absurdní obrátce, tempo se ještě více vystupňovalo a vtipy přicházely v tak rychlém sledu, že sál ke konci doslova řval smíchy.

Hvězdné obsazení

Hereckému týmu dominuje Mira Nosek, jehož ztvárnění unaveného, ale odhodlaného ředitele Jardy Svačiny bylo neobyčejně autentické. Skvěle mu sekundovali Jaroslava Stránská, Eva Hráská, Barbora Kepková, Juraj Bernáth. Chemie mezi herci na jevišti fungovala dokonale a okamžitě se přenesla do publika.

Obrovský úspěch a ovace na závěr

Když se blížilo finále a ředitel Jarda byl okolnostmi i prohnanou starostkou, která ho chce ze školy vyštípat, dotlačen ke zdi, musel udělat zásadní životní rozhodnutí. Jak celá tato napínavá školní bitva dopadne, sice neprozradíme, ale diváci v sále byli u vytržení. Závěrečnou děkovačku zaplavila vlna čistého nadšení, která vyvrcholila nekonečným potleskem a zaslouženými ovacemi. Komedie Volejte ředitele! jasně dokázala, že má ambice stát se diváckým hitem letošní sezóny.

Nenechte si ujít další představení!

Chcete se také od první sekundy bavit a nahlédnout pod pokličku školního blázince? Diváci mají jedinečnou šanci zajistit si svá místa na příští reprízu, která se uskuteční již 20. listopadu. Představení v podání Divadla MIRAON hostuje Vršovické divadlo MANA. Předprodej vstupenek na toto nadcházející představení je již spuštěn a lístky si můžete zakoupit online přes:

WebTicket.cz

Foto: Divadlo MIRAON – Jana Tesaříková

Deset dní svobody na Balkáně: Petr H. Batěk procestoval Albánii jen s batohem

Někdy je potřeba na chvíli změnit prostředí. Ne proto, aby člověk někam utekl, ale aby se mohl nadechnout, srovnat si myšlenky a podívat se na svůj vlastní život trochu z odstupu. Přesně takovou cestu si tentokrát dopřál Petr H. Batěk.

První ráno v Albánii – Krujë, horská oblast nedaleko Tirany

Herec, zpěvák a moderátor vyrazil na konci září do Albánie. S batohem, bez přesně naplánovaného programu a s chutí nechat se překvapovat tím, co přijde. Nebyla to klasická dovolená, během níž člověk přesně ví, kde bude další den. Petr se rozhodoval průběžně, podle nálady, místa i lidí, které cestou potkal. A právě díky tomu poznával Albánii z trochu jiné perspektivy – zemi plnou života, krásy, nedokonalosti a především kontrastů.

Na hradu v Krujë

„Občas je nutností změnit prostředí a urovnat si myšlenky. Mě k tomu momentálně pomohl trip po Albánii,“ říká Petr a dodává, že právě baťůžkaření a cestování bez konkrétního cíle ho baví, protože mu „otevírá obzory“.

A když člověk sleduje jeho cestu, má pocit, jako by na chvíli cestoval s ním.

První setkání s Albánií přišlo v Krujë, v horské oblasti nedaleko Tirany. Už příjezd mu připomněl, že se ocitl ve světě, který bude jiný než ten, který zná z domova. Když se večer vracel k penzionu, městem proti němu volně kráčeli dva koně. „Jsem na Balkáně.“ poznamenal s pobavením a možná i trochou úžasu. Kůň je totiž symbolem síly, svobody, vytrvalosti a životní energie.

Následující den patřil místní tržnici a hradu, prvním albánským slovíčkům a především lidem. Petr si všiml jejich otevřenosti a komunikativnosti, stejně jako krajiny, která rozhodně nepůsobila dokonale uhlazeným turistickým dojmem. „Lidi jsou tu hodně komunikativní a milí. Krajina neutěšená,“ shrnul své první dojmy.

Tržnice v Krujë

A právě to je na jeho pohledu na Albánii zajímavé. Nesnaží se zemi přikrášlovat. Všímá si toho hezkého i toho, co už tak idylické není. Zajímá ho skutečný život kolem něj.

Petr a Bushi

Z hor se postupně přesunul k moři. V Durresi neboli Drači poznal místního Albánce Bushiho s tureckými předky a u Rakie se spřátelili. Bushi nazval Petra „mikem”, což je v Albánii něco jako blízký přítel. Dokonce se mu podařilo dostat se do drobného konfliktu s plážovým hlídačem, když se převlékl do plavek. „Teď mě zrovna vyhodili z hotelové pláže, protože jsem se tu převlíkl bez okolků do plavek,“ napsal s humorem.

Takové drobné příhody možná řeknou o cestování více než dlouhé popisy
památek. Člověk je najednou skutečně uvnitř dění.

A pak přišla Karavastská laguna. Krásné, téměř opuštěné místo, kde se
člověk ocitne mezi přírodou, rybáři a pasoucími se kravami. Jenže i tady
Petr viděl obě stránky reality. Vedle krásy krajiny vnímal odpadky v okolí a prázdno, které může být působivé, ale zároveň trochu posmutnělé. „Krásné místo, až na ty odpadky v lesíku,“napsal. „Kromě krav a rybářů je tu pusto. Ale krajina nádherná!“

Právě tehdy se začal stále zřetelněji ukazovat hlavní poznatek z jeho cesty, který později pojmenoval velmi jednoduše: „Albánie je plná kontrastů.“

Kontrastní byla i Vlora. Mořská zátoka, hotely, turistické atrakce a mnohem komerčnější prostředí odkryly zase úplně jinou tvář země než horská Krujë nebo opuštěná laguna. Petr původně počítal s tím, že ve Vloře zůstane jediný den a bude pokračovat dál na jih. Nakonec ale svůj plán změnil.

„Tady asi chvíli zůstanu.“

A právě v tom spočívalo kouzlo jeho putování, ve svobodě.

Cestoval také místními autobusy, což pro člověka zvyklého na přesné jízdní řády představovalo další malý kulturní zážitek. Odjíždí se zkrátka tehdy, když je autobus dostatečně plný a až se lidé na času odjezdu s řidičem domluví. „Cestování po Albánii busem je netradiční zážitek, většinou se cestuje dodávkami s nevalným technickým stavem.“ komentoval Petr. Čekání ale nebylo promarněným časem. Jedno ráno ho třeba oslovil místní taxikář a pozval ho na kávu. Jedno z dalších neplánovaných setkání, další malý příběh.

Místními autobusy

A pak zase změna směru.

Místo původně zamýšlené cesty dál na jih se Petr rozhodl pokračovat do Beratu, města tisíce oken.

Berat

Možná proto se jeho albánské putování nedá popsat jen jako cesta z místa A do místa B. Byla to spíš řada setkání a obrazů, které se postupně skládají do jednoho rozmanitého dojmu.

Hory. Moře. Tržnice. Hrady. Hotely. Autobusy, které čekají na poslední cestující. Místní lidé, kteří se dají s cizincem do řeči. Káva s taxikářem. Rakia s mužem, kterého před chvílí neznal. Krávy u laguny. Dva koně procházející v noci městem. A mezi tím vším člověk, který se rozhodl na chvíli zpomalit a jen se dívat.

Petr během své cesty několikrát změnil původní plán.

Jeho balkánské putování nakonec směřovalo přes Berat a Durrës do Tirany,
odkud 9. října odletěl zpátky domů. Loučení s Albánií shrnul výstižně:
„Budu se sem vracet.“

Durrës

Deset dní strávených s batohem na zádech a bez pevného itineráře se totiž nedá jen tak odložit. Nebylo to o počtu ujetých kilometrů ani o seznamu navštívených památek. Byla to cesta o ochotě nechat věci volně plynout, o neplánovaných setkáních a o místech, která sice nebyla dokonalá, ale o to byla skutečnější. “Když jsem brzy ráno opouštěl Vloru, nepotkali mě dva koníci, ale pro změnu osel.”

Durrës

Přestože Petra po návratu okamžitě pohltil jeho obvyklý svět – divadlo,
hudba, natáčení – zážitky plné svobody a albánských kontrastů už v něm
na vždy zůstanou.

Foto: Petr H. Batěk

Porota na DesignBloku udělila cenu Grand Prix všem zúčastněným studentům

Křišťálové poleno, tedy Cenu za mimořádný přínos světovému designu letos na festivalu DesignBlok obdržel nizozemský produktový a interiérový designér Marcel Wanders. Cenu Grand Prix za mimořádný počin pak dostali všichni studenti, kteří se letošního 28. ročníku účastní. Ocenění má podobu březového polínka, které odkazuje jak na dřevo jako na základní surovinu, tak na sounáležitost a soudržnost.

Wanders, spoluzakladatel značky Moooi, patří k nejvýraznějším postavám současného designu. Nizozemský tvůrce od 90. let 20. století podle poroty do designu navrací emoce, představivost a lidskou zkušenost.

Nejvyšším oceněním Grand Prix pro studenty festival podle prezidenta mezinárodní poroty Maxe Frasera vyzdvihl význam škol a nastupující generace designérů, která podle něho projevuje pozoruhodný talent. „Jako porotu nás při procházení prezentací po celém městě nejvíce zasáhl vzácný záblesk optimismu. Vítězové této ceny představují jedno z nejpůsobivějších vyjádření toho, co může design nabídnout,“ citoval Frasera web Czech Design.

Mezi oceněné patří pražská Vysoká škola uměleckoprůmyslová, zlínská Univerzita Tomáše Bati, fakulty umění a designu univerzit v Ústí nad Labem a v Plzni. DesignBloku se rovněž účastní Technická univerzita Ostrava, Vysoké učení technické v Brně nebo brněnská střední a vyšší odborná škola umění a designu.

Cenu za nejlepší školní prezentaci nazvanou Touch and Sound získal ateliér Design nábytku a interiéru z Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Ceny v dalších kategoriích si odnesli za své výrobky a prezentace tuzemští designéři a návrháři Rozálie Vlachová, Tomáš Král, Monika Drápalová, Josef Tomšej a Jiří Krejčiřík.

Letošní DesignBlok začal 7. října a trvá do neděle 11. října. Účastní se ho 368 vystavujících a značek z 24 zemí. Mezi hlavní místa patří Jízdárna Pražského hradu, Veletržní palác, Průmyslový palác na Výstavišti a Uměleckoprůmyslové museum, odehrává se ale i v dalších pražských lokacích.

Nejmenší návštěvníky láká volně přístupná instalace Hexo zlínské Univerzity Tomáše Bati na Výstavišti. Studenti Martin Bielik a Tereza Sedláčková navrhli variabilní herní prvky pro zahrady mateřských škol. Umožňují dětem, aby se samy podílely na utváření prostoru a nebyly pouze uživateli hotové prolézačky. Na vývoji se podílela Karel Komárek Family Foundation, která nyní podle mluvčího Lukáše Pfausera bude usilovat o rozšíření systému Hexo do školek.

Zdroj: ČTK

Francouzská policie našla dva Renoirovy obrazy ukradené v září z muzea

Francouzská policie objevila dva obrazy malíře Pierra-Augusta Renoira, které v září dva muži ukradli z muzea věnovaného dílům tohoto francouzského impresionisty. Policisté zadrželi šest lidí, mezi nimiž jsou i dva pravděpodobní pachatelé, informovala dnes francouzská televize BFM TV.

Z Renoirova muzea v Cagnes-sur-Mer na jihovýchodě Francie 8. září nad ránem zmizely čtyři obrazy. Dva z nich zloději na útěku upustili a byly opět nalezeny, po dalších dvou dílech stejně jako po zlodějích začala policie pátrat.

BFM TV ve čtvrtek uvedla, že policisté ve středu na několika místech Francie zadrželi šest lidí, obrazy u nich však nenašli. Obrazy Dívka u studny z roku 1886 a Portrét madame Colonna Romano z roku 1910 policisté objevili až o den později.

Starosta města Bryan Masson po krádeži médiím řekl, že byla dílem profesionálů, dobře vybavených a maskovaných, kteří zmizeli během několika minut. Škodu odhadli odborníci až na deset milionů eur (245 milionů korun).

Renoirovo muzeum v Cagnes-sur-Mer bylo založeno v roce 1960 ve vile, kterou malíř nechal postavit na konci 19. století. Trávil tu zimy, aby si léčil revmatoidní artritidu.

Zářijová krádež se stala téměř rok po medializované loupeži v Louvru, nejnavštěvovanějším muzeu světa v srdci Paříže. Tam během několika minut zmizelo osm šperků, včetně diadému francouzské císařovny Evženie, který byl později nalezen silně poškozený. Muzeum odhadlo škodu na 88 milionů eur.

Zdroj: ČTK

Michaela Nilsson Marečková: Divadlo není jen potlesk. Za každou premiérou je spousta práce, kterou divák nikdy nevidí

Michaela Nilsson Marečková patří k osobnostem, které divadlo nejen hrají, ale také ho vytvářejí. Je herečkou, producentkou, scénáristkou a jednou ze zakladatelek Divadla MIRAON. Její nová hra Volejte ředitele! vstoupí 10. října na jeviště Vršovického divadla MANA. Povídaly jsme si nejen o nové komedii, ale také o odvaze psát vlastní příběhy, o životě nezávislého divadla a o tom, co se všechno musí stát, než se zvedne opona a divadelní sál poprvé vybuchne smíchem a potleskem?

Michaelo, když se řekne „Volejte ředitele!“, co se Vám vybaví jako první – konkrétní obraz, postava, situace, nebo třeba nějaký skutečný zážitek?

Pro mě je tato fráze takovou předzvěstí blížícího se průšvihu. Zvoláním, po kterém přichází rozražení dveří ředitelny a oznámení nepředstavitelné „jobovky“. A ano, právě takové věci se ve školství dějí prakticky den co den. Proto jsem se rozhodla naše představení ze života jedné malé školy pojmenovat právě takto.

Když zmiňujete ty denní „jobovky“ – kdo je v té vaší divadelní škole jejich nejčastějším autorem? Kdo vlastně onoho ředitele volá nejčastěji?

Tato věta zazní z úst postavy horlivé paní učitelky Jarmilky, která je takovým roztomilým poslem nepředstavitelných katastrof. A pokud správně počítám, hned v závěsu za Jarmilkou je v počtu volání pana ředitele postava paní starostky, která je katastrofou pro školu trochu sama o sobě.

Kdybyste měla jednou větou přesvědčit někoho, kdo o hře vůbec nic neví, aby na ni přišel, co byste mu řekla?

Řekla bych: Vzpomeň si na svůj nejkurioznější zážitek ze školy a vynásob ho deseti.

Co bylo při přípravě inscenace nejtěžší? Samotné psaní, hledání správného obsazení, zkoušení, produkce, nebo všechny ty věci dohromady?

Musím říct, že jsme měli neuvěřitelné štěstí při sestavování obsazení. S mnohými herci, kteří ve hře Volejte ředitele! účinkují, se znám prakticky od studií nebo jsme spolu už dříve hráli, takže pro některé jsem opravdu psala roli, jak se říká, „na tělo“. Ostatní herce nám pomohla oslovit naše kolegyně, herečka Eva Hráská, které za to moc děkuji.

Ale co bylo nejtěžší? Asi psaní. Bylo pro mě vskutku výzvou začít. Jedná se o můj první autorský celovečerní text pro dospělé publikum. Do této doby jsem psala texty pohádek nebo písní, což je rozsahem i počtem postav trochu méně náročné. A vzhledem k tomu, že jsem detailistka, snažila jsem se každé z postav dát vlastní životní příběh. Takže nejtěžší fáze byla asi ta, než jsem vůbec začala psát a vše žilo a tvořilo se jen v mé hlavě. Jakmile je to na papíře, už to žije. A ve chvíli, kdy se jde do zkoušení, se to teprve rozjede a celý příběh dál krásně roste. V našem případě se pod dramaturgií a režií kolegy Radka Fejta a Evy Hráské rozrostl ještě o další vtipné situace, které by mě jako autorku ani ve snu nenapadly.

Nezávislé divadlo zní romanticky, ale ve skutečnosti za ním bývá obrovské množství práce. Co je ta část divadelního života, kterou divák vůbec nevidí, ale bez níž by se představení nikdy neuskutečnilo?

Řekla bych, že to je právě to neskutečné nasazení a ochota všech kolegů jít do projektu a neúnavně na něm pracovat týdny před premiérou. Zkoušet, aniž byste za to měli okamžitou odměnu, a doufat, že se nám povede udělat opravdu kvalitní představení. Představení, které uspěje v neskutečné pražské konkurenci a bude mít návštěvnost. Představení, které diváky zaujme, pobaví, přinese možná i chvíli zamyšlení nebo vžene slzu do oka. Představení, které divák, co jej zhlédne, doporučí dál přátelům. Pevně doufám, že se nám to podaří, protože to bude tou největší odměnou za naše úsilí.

Divadlo MIRAON funguje už třináct let. Kdybyste se dnes mohla vrátit k Michaele, která do tohoto dobrodružství vstupovala na začátku, co byste jí poradila?

Holka, poslouchej víc sama sebe a svou vlastní intuici. To, že ti někdo řekne, že na něco nemáš, ještě neznamená, že má pravdu!

Byla někdy chvíle, kdy jste si řekla: „Tak dost, tohle už je příliš,“ a přesto jste pokračovala?

Já jsem ve znamení Střelce. Takže ano, hodně takových chvil bylo. U mě většinou tlak vyvolá protitlak a jdu do toho s ještě větší vervou. Ale ano, byly i chvíle, kdy jsem si naopak uvědomila, že některé bitvy za to opravdu nestojí, nedají se vyhrát a je rozumnější ustoupit.

Co je pro vás po těch letech důležitější – potlesk, plný sál, spokojený herecký tým, nebo pocit, že se podařilo říct něco, co jste opravdu chtěla divákům sdělit?

Tady v té otázce jste shrnula asi vše, o co se snažíme. Na začátku je snaha něco publiku sdělit. Předat jim svůj příběh. Ale bez spokojených kolegů (herců, techniků a mnoha dalších, kteří nám pomáhali) by toho docílit nikdy nešlo. A plný sál a potlesk? To je třešnička na dortu a ta největší odměna. To totiž znamená, že se to povedlo…

Jak moc do Vašich vlastních textů vstupuje život kolem vás? Pozorujete lidi, jejich chování, jejich věty?

Píšu ráda o věcech, které se kolem mě dějí. Nejlepší situace totiž píše život sám. Pokud se pouštím směrem, který je pro mě cizí, dlouho si téma studuji a připravuji si materiál. Teď mě například oslovil náš kolega Tomášek. Je to skvělý výtvarník, který nám maluje scénu do pohádky. Profesí je řidič MHD a navrhl mi, zda nechci pokračovat v linii profesní komedie. Už teď vím, že se můžu těšit na mnoho a mnoho vtipných historek z městské hromadné dopravy, které budu poslouchat od jeho kolegů řidičů.

Ty historky z městské dopravy znějí skvěle! Znamená to, že chodíte světem s neustále nastraženýma ušima a okamžitě si zapisujete, co kde zaslechnete?

A jak často! Každý den aspoň dvakrát si řeknu, že tohle jednou musím použít…

Co byste si přála, aby Vám hra Volejte ředitele! přinesla jako autorce? A kam byste chtěla svou autorskou cestu posunout dál?

Pevně doufám, že se komedie Volejte ředitele! bude líbit a rozjede se nejen v Praze, ale i po celé České republice. Pokud ano, dá nám to jako divadlu finanční prostředky a svobodu tvořit dál autorské hry a psát nové příběhy. Už teď mi v hlavě hrají další tři divadelní hry, ale vše závisí jako vždy na financích. Když se nám jako divadlu bude dařit, budou moci vznikat další a další nové příběhy.

Držím palce, ať se ty tři nové příběhy podaří zrealizovat. Když se ale podíváme na nejbližší budoucnost, Divadlo MIRAON rozhodně nezahálí. Slyšela jsem, že už teď máte na stole novou pohádku?

Je to tak. Hned jak odpremiérujeme Volejte ředitele!, začínáme se zkoušením naší autorské pohádky Andílkovy sváteční trampoty. Kostýmy a scéna jsou již připraveny, písně napsány a teď už zbývá jen nazkoušet samotné představení a jedeme. Premiéru máme 15. listopadu a 6. prosince v Divadle Bez Hranic v Nuslích a pak se s pohádkou rozjedeme na zájezdy po celé republice.

Na jaře nás pak čeká premiéra ještě jednoho autorského představení s názvem Záskok na zabití v režii Rity Jasinské. Autorkou je moje kamarádka, spisovatelka Rosana Zvelebilová, která mně a Radkovi Fejtovi napsala tento trochu temnější příběh přímo na tělo. Takže se u nás v MIRAONU máte opravdu na co těšit!

Nová divadelní komedie: Volejte ředitele!

Místo konání: Vršovické divadlo MANA (Na Kovárně 967/1, Praha 10 – Vršovice)

Termín premiéry: Sobota 10. října od 19:30

Tvůrčí tým: Autorka: Michaela Nilsson Marečková | Režie: Radek Fejt

Hrají: Mira Nosek, Petr H. Batěk, Jaroslava Stránská, Lucie Kožinová, Hana Mašlíková, Barbora Kepková, Daniel Rous, Juraj Bernáth, Petr Vojnar, Eva Hráská, Heidi Janků

Vstupenky: On-line předprodej je spuštěn v síti WebTicket nebo přímo přes pokladnu a také je možné vstupenky zakoupit na pokladně divadla MANA. Vzhledem k blížícímu se termínu doporučujeme rezervaci co nejdříve.

Foto: archiv – Michaela Nilsson Marečková, Divadlo MIRAON

Bastion v pevnosti Josefov na Náchodsku ozvláštní fresky pěti výtvarníků

Objekt v bastionu pevnosti Josefov na Náchodsku ozvláštní barevné fresky pěti výtvarníků z Česka, Slovenska a Ukrajiny. Do Josefova se sjeli na konci minulého týdne na druhý ročník mezinárodního sympozia. Freskami pokryjí zhruba 25 metrů dlouhou venkovní stěnu domu na nádvoří v bastionu, kde sídlí Umělecká kolonie Bastion IV. Nyní práce na freskách vrcholí. Sympozium skončí v sobotu a navštívit jej může i veřejnost.

„Technika fresky, tedy nástěnné malby do čerstvé vápenné omítky, se dnes již používá velmi málo,“ uvedl Novák. Každý z výtvarníků dostal na zdi k dispozici plochu asi pěti metrů čtverečních, kterou pokryje malbou podle svého návrhu. Malby vznikají postupně podle toho, jak výtvarníci nanášejí na zeď omítku, která musí být stále čerstvá. Když omítka vyzraje, malbu již voda nesmyje.

Sympozium se letos zaměřilo na tradiční techniku barokní freskové malby zaalpských zemí. „Účastníci se seznámí s technologickými i výtvarnými principy nástěnné malby prováděné do čerstvé vápenné omítky a s její podobou v prostředí středoevropského baroka,“ uvedli organizátoři. Sympozium je otevřené výtvarníkům, restaurátorům, studentům a dalším zájemcům o historické malířské techniky.

V srpnu se v Bastionu IV sešli mozaikáři. Výsledkem jejich práce byla mozaika ze štípaného skla a kamene zpodobňující rakouského dělostřelce z konce 18. století. Na obdélníkové mozaice zhruba o dvou metrech čtverečních pracovala desítka lidí. Cílem setkání a tvorby mozaiky bylo přispět k renesanci mozaikářství jako uměleckého řemesla.

Umělecká kolonie Bastion IV je v severní části pevnostního města postaveného na konci 18. století. Poskytuje zázemí pro 25 umělců. Turisté a zájemci o výtvarné umění mohou kolonii s jejími výstavami a galeriemi navštívit. Otevírací doba je do konce října o víkendech, svátcích a na objednání.

Zdroj: ČTK

Exkluzivně z divadelního zákulisí: Divadlo MIRAON uvádí novou komedii Volejte ředitele!

Intriky v kabinetech, neúprosný tlak systému a dětská rebelie, která nezná hranic. Nenechte si ujít horkou divadelní novinku ze školního prostředí, která s brilantním humorem a nadhledem odhaluje, co se stane, když učitelům i řediteli dojde trpělivost.

Ve Vršovickém divadle MANA se v sobotu 10. října 2026 uskuteční slavnostní premiéra autorské divadelní komedie Volejte ředitele! z dílny pražského nezávislého souboru Divadlo MIRAON. Inscenace s vtipem, nadsázkou i hořce pravdivými detaily nahlíží do zákulisí české základní školy a otevírá témata vyhoření, přetížení pedagogů i politických tlaků v regionálním školství.

Návrat z rodičovské dovolené do absolutního chaosu

Komedie z pera Michaely Nilsson Marečkové v režii Radka Fejta zavádí diváky do víru každodenní reality malé základní školy. Ředitel Jaroslav Svačina se vrací po rodičovské dovolené zpět do funkce. Místo klidného návratu ho však čeká lavina restů, personální krize, učitelské války, dětské kreativní sabotáže i nová starostka, která má se školou úplně jiné plány.

Škola mezitím přežila jen díky obětavé, ale poněkud ezoterické zástupkyni Květuši, hyperaktivnímu učiteli–školníkovi–kuchaři Karlovi a nekončící improvizaci zbývajícího personálu.

„Cílem inscenace je reflektovat aktuální společenské problémy českého školství prostřednictvím humoru a dramatické nadsázky. Chceme přiblížit divákům práci pedagogů a vedení , která je často neviditelná a nedoceněná, a otevřít dialog mezi školami, rodiči i veřejností,“ přibližují autoři inscenace.

Hvězdné obsazení i inovativní přístup k hudbě

Vedle trefného humoru a chytlavých písní láká novinka také na atraktivní herecké obsazení. V alternacích se představí oblíbené tváře televizních obrazovek a pražských scén – Mira Nosek, Petr H. Batěk, Jaroslava Stránská, Lucie Kožinová, Hana Mašlíková, Barbora Kepková, Daniel Rous, Juraj Bernáth, Petr Vojnar, Eva Hráská či Heidi Janků. Pokud se chcete upřímně pobavit nad realitou českého školství, tato podzimní premiéra ve Vršovicích je tou správnou volbou.

O Divadle MIRAON

Divadlo MIRAON je nezávislé autorské divadlo, které před téměř 13 lety založili Michaela Nilsson Marečková, Radek Fejt a Ondřej Lechnýř. Spojuje původní tvorbu, poctivé herecké řemeslo a silné příběhy reagující na současný svět. Jako zájezdový soubor přináší kvalitní divadelní zážitky divákům po celé České republice.

Informace o představení:

Název hry: Volejte ředitele!

Autorka textu: Michaela Nilsson Marečková

Režie: Radek Fejt

Texty písní: Michaela Nilsson Marečková, Dominik Ryba

Datum a místo premiéry: 10. října 2026, Vršovické divadlo MANA, Praha

www.divadlomiraon.cz

Zdroj: Mgr. Michaela Nilsson Marečková, Divadlo MIRAON

Memoáry o Dianě vyvolaly bezprecedentní střet mezi Windsorovými a Spencery

V úterý 22. září vyšla kniha bratra zesnulé princezny Diany Charlese Spencera, která znovu otevírá desítky let staré rány v britské královské rodině, uvedla agentura AP. Kniha Swan Song: Diana, My Sister (Labutí píseň: Diana, moje sestra) představuje podle agentury Reuters Spencerův pohled na život jeho sestry a její nešťastné manželství s princem Charlesem, nynějším králem Karlem III.

Minulý týden zveřejněné úryvky z textu vyvolaly rozruch v médiích a neobvykle ostrou reakci Buckinghamského paláce. Spencer obvinil nynějšího krále Karla III. z neuctivého výroku o jeho zesnulé bývalé manželce. Diana zemřela v roce 1997 při autonehodě v Paříži ve věku 36 let.

Spencer v knize tvrdí, že se dostal do sporu s tehdejším princem Charlesem ohledně plánů královského paláce, podle nichž princové William a Harry měli v pohřebním průvodu kráčet za rakví své matky. Spencer princi údajně řekl, že Diana by si nepřála, aby její synové – tehdy ve věku 15 a 12 let – museli takovou zkouškou projít.

Princ podle Spencera na Dianino přání odpověděl: „Buď bez obav, brzy na ni zapomeneme.“ Spencer také obviňuje Charlese z toho, že vůči své bývalé ženě choval opovržení.

Buckinghamský palác po zveřejnění těchto pasáží reagoval na své poměry ostře formulovaným prohlášením. „Jeho Veličenstvo si uvědomuje, že bolest ze ztráty sourozence může zatemnit rozum, ovlivnit úsudek a zkreslit vzpomínky způsobem, který ostatní – i po mnoha letech od takové ztráty – nemusí chápat,“ uvedl palác. Spencer však na svých tvrzeních trvá a v rozhovoru pro stanici BBC zdůraznil, že říká pravdu.

Podle AP nynější přestřelka mezi královskou rodinou a Spencerem opět připomněla bouřlivou historii Charlese a Diany. Princ Charles, kterému tehdy bylo 32 let, se oženil s 20letou lady Dianou Spencerovou v roce 1981. Manželé se rozešli v roce 1992 a rozvedli se v roce 1996. Před rozvodem Diana v rozhovoru s BBC prohlásila, že „v tom manželství jsme byli tři, takže v něm bylo trochu přelidněno“. Narážela tak na Charlesův vztah s nynější královnou, Camillou Parkerovou Bowlesovou, s níž se Charles v roce 2005 oženil.

Princezna Diana zahynula v srpnu 1997 při autonehodě v podjezdu pařížského náměstí Alma, když její vůz ujížděl před fotoreportéry. Spolu s ní zemřeli její přítel Dodi Al-Fayed a řidič.

Napětí mezi královským dvorem a Dianinou aristokratickou rodinou Spencerových bylo po její smrti hojně diskutovaným tématem. Mnozí měli za to, že palác příliš pomalu reagoval na celosvětovou vlnu zármutku nad Dianinou smrtí. To přimělo členy královské rodiny uznat, že díky své schopnosti přirozeně vycházet s lidmi dokázala Diana navázat vztah s veřejností způsobem, jakého tehdy ostatní členové rodiny nebyli schopni.

Zdroj: ČTK