Gustave Moreau: francouzský malíř, představitel symbolismu

Malíř Gustave Moreau, známý svými osobitými obrazy biblických a mytologických námětů, které ztvárňoval se snovou atmosférou, měl jednu velkou výhodu – narodil se 6. 4. 1826 v rodině významného architekta, který jeho umění přál, a nikdy ho netrápila hmotná nouze.

Gustave Moreau – vlastní podobizna

Gustave Moreau byl francouzský umělec a důležitá postava v hnutí symbolistů . Jean Cassou ho nazval „symbolistickým malířem par excellence“.  Byl vlivným předchůdcem symbolismu ve výtvarném umění 60. let 19. století a na vrcholu symbolistického hnutí v 90. letech 19. století patřil k nejvýznamnějším malířům.

Chimera (1867), olej na panelu, 33 x 27,3 cm

Moreau maloval alegorie a tradiční biblické a mytologické náměty oblíbené na akademiích výtvarného umění. JK Huysmans napsal: „Gustave Moreau dal ponurým starým tématům novou svěžest díky talentu jak jemnému, tak bohatému: vzal mýty opotřebované opakováním staletí a vyjádřil je jazykem, který je přesvědčivý a vznešený, tajemný a nový „.  Ženské postavy z Bible a mytologie, které tak často zobrazoval, začaly být mnohými považovány za archetypální symbolistky.

Píseň písni (Song of Songs – 1853), 300 × 319 cm., Musée des Beaux-Arts de Dijon

Moreau byl vyznamenán Officier de la Légion d’Honneur v roce 1883. Poněkud misantropický, v pozdějších letech se stal stále více uzavřeným, ačkoli si udržoval úzký okruh přátel. Své dílo se často zdráhal prodat, vystavoval jen zřídka a odmítl řadu prestižních nabídek, včetně pozvání vystavovat na Salon Les XX v Bruselu (1887), odmítl místo profesora, když byl zvolen do Ecole . des Beaux-Arts (1888) a odmítl nabídky na výzdobu budov na Sorbonně (1891). Teprve po smrti svého přítele Élie Delaunaye v roce 1891 souhlasil s převzetím Delaunayova ateliéru na Ecole des Beaux-Arts. Moreau vynikal jako učitel, mezi jeho žáky patřil Henri Matisse , Georges Rouault a další významní umělci. Jeho rodiče koupili městský dům v roce 1852 na 14 Rue de La Rochefoucauld, přestavěli horní patro na ateliér pro Moreau, kde žil a pracoval jako svobodný mládenec po zbytek svého života.

Athenians being Delivered to the Minotaur in the Cretan Labyrinth (1855), 102.5 x: 200 cm., Musée municipal de Bourg-en-Bresse

Moreau zemřel na rakovinu 18. 4. 1898, odkázal městský dům a studio s téměř 1200 obrazy a vodovými barvami a více než 10 000 kreseb státu, aby byl přeměněn na muzeum. Musée Gustave Moreau bylo otevřeno pro veřejnost v roce 1903 a je otevřeno dodnes. Je to zdaleka největší a nejvýznamnější sbírka jeho díla.

Pietà (1854), 75 x 96 cm

Titulní obraz: Únos Evropy (Abduction of Europa – c. 1869), 26 x 42 cm, Musée d’Orsay

Zdroj: wikipedia.org, Britannica

Obrazárna Pražského hradu láká na díla Rubense nebo Tiziana

Rubens, Tizian nebo Cranach. I tito umělci jsou zastoupeni ve sbírkách Pražského hradu. Expozice Obrazárny nabízí přes sto nejkvalitnějších obrazů z majetku Pražského hradu, která čítá na 4 tisíce kusů. Jedná se o nejstarší kontinuálně existující sbírku obrazů u nás, jejíž kořeny sahají do přelomu 16. a 17. století. I díky tomu se sbírka svou kvalitou děl řadí mezi nejvýznamnější evropské umělecké kolekce.

Kolekce evropského malířství obsahuje díla významných italských, německých, nizozemských, vlámských a dalších mistrů německé, nizozemské a italské renesance a manýrismu i umělců středoevropského a holandského baroka. Současná stálá expozice Obrazárny Pražského hradu je dokladem tradiční sběratelské a mecenášské aktivity panovníků i prezidentů, s jejichž uměleckým vkusem se dnešní návštěvník může seznámit. Komentované prohlídky umožňují návštěvníkům oživit si již známé informace a zároveň načerpat nové zážitky.

Počátky sbírky sahají do období vlády Rudolfa II., císaře Svaté říše římské, českého krále a rakouského arcivévody. Od roku 1583, kdy Rudolf II. požádal české stavy o příspěvek na zvelebení Pražského hradu, došlo nejen k nákupům obrazů a soch po celé Evropě a k vytváření uměleckých děl na zakázku pro tuto sbírku, ale i k dostavbě několika sálů pro jejich vystavení. V roce 1612, kdy Rudolf II. umírá, čítala sbírka na 3000 děl.

Pokračovat ve čtení „Obrazárna Pražského hradu láká na díla Rubense nebo Tiziana“

Galleria degli Uffizi: Perly italského malířství

Pokud milujete italské umění, určitě se vypravte do Florencie, konkrétně do galerie Uffizi. Řadí se mezi nejdůležitější světové obrazárny a potěší zejména obdivovatele renesančního malířství.

Galerie Uffizi sídlí v nádherné renesanční (původně administrativní) budově Palazzo degli Uffizi z let 1560 až 1580, přebudované v roce 1737 pro umístění sbírky rodiny Medicejských. Dnes je Uffizi vůbec největší renesanční pinakotékou, zatímco sochy, etruské umění a užité umění z původní sbírky putovaly do jiných muzeí ve Florencii. V prostorných chodbách paláce zůstalo rozmístěno asi čtyřicet skulptur, mezi nimi například řecká socha Venuše Medicejská ze 3. století př. n. l. Nádherně koncipovaná galerie s krásným interiérem je považována sama o sobě za umělecké dílo.


Zajímavá díla

Působivá expozice na vás čeká hned ve druhém sále, zasvěceném Giottovi a toskánským malířům 13. století. Společně je tu vystavena Cimabuova Madonna di Santa Trinita (1285 – 1286) a Giottova Madonna di Ognissanti (1310). S galerií Uffizi si mnozí spojují především Boticelliho obraz Zrození Venuše (okolo 1486), od stejného autora zde dále uvidíte například obraz Alegorie jara (1477 – 1478). Najdete je v jednom z největších sálů, který nedávno vznikl propojením původních pěti menších místností. Ve stejném sále upoutají vaši pozornost další cenná díla toskánských a vlámských malířů, například Filippina Lippiho, Rogiera van der Weydena a Hanse Memlinga. V úseku věnovaném benátským malířům 15. století uvidíte zejména díla Giovanniho Belliniho a Giorgiona. Svůj samostatný sál má v galerii například Michelangelo Buonarroti, Tizian a Caravaggio. Do 7. ledna probíhá v galerii Uffizi výstava Leonardo da Vinci – univerzální génius.

Zdroj: Britannica

Museo del Prado: Bohatá kolekce španělského malířství

Spousta turistů přijíždí do Madridu jen proto, aby navštívili slavnou galerii Prado. Jedině tady můžete vidět tolik děl nejznámějších španělských malířů, jako byl Vélazquez, El Greco, Ribera či Goya.

Muzeum Prado, muzeum umění v Madridu , kde je uložena nejbohatší a nejkomplexnější sbírka španělského malířství na světě.

Zastoupeno je ale i italské umění, často vznikající na objednávku španělských vládců. Proto se tu setkáte i s vynikajícími díly Tiziana či Rubense. Muzeum Prado otevřel v roce 1819 Ferdinand VII. Zdejší sbírky měly být výrazem národní hrdosti, proto se zpočátku skládaly téměř výhradně z děl španělských umělců. Až později byla dokoupena některá významná díla italská, holandská, vlámská a další. Zajímavé je, že skladba sbírek v Pradu je vlastně zrcadlem sběratelského vkusu španělských vládců. Umění zemí, jež neměly se španělskými monarchy zrovna přátelské vztahy, je tu zastoupeno skromněji.

Zajímavá díla

Ačkoli je Prado nabité význačnými díly, jedno nade všechna vyniká: Velázquezovy Dvorní dámy. Diego Velázquez je špičkou mezi španělskými barokními malíři a tento obraz patří k jeho nejlepším. Bývá dokonce označován za jedno z nejvýznamnějších děl v celé historii evropského malířství. Od téhož autora dále uvidíte plátno Arachnin příběh (Přadleny), plátno s mytologickým námětem Vulkánova kovárna či umělcův další velmi slavný obraz, Kapitulace Bredy. Nádherné jsou obrazy El Greca – Seslání ducha svatého, Kavalír s rukou na hrudi či pozdní Ukřižování. Pozornost budí dva Goyovy obrazy – Nahá Maja a Oblečená Maja, které byly původně zasazeny do jednoho rámu.
Pokud patříte k obdivovatelům vlámského malířství, jistě už víte, že v Pradu na vás čeká lahůdka: nejslavnější a nejobdivovanější obraz Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší. Krásný je i další Boschův triptych s názvem Vůz sena (1495 – 1500). Německé umění je zastoupeno dvěma deskovými obrazy s názvem Adam a Eva (1507) od Albrechta Dürera. Tím výčet lákadel madridského Prada zdaleka nekončí.

Dvorní dámy od Velázqueze

Zdroj: Britannica

Leonardo da Vinci: Tajemná Mona Lisa

Miliony návštěvníků každoročně navštíví francouzské muzeum Louvre, aby spatřili Monu Lisu, zřejmě nejslavnější portrét všech dob od famózního malíře Leonarda da Vinciho. Jak se podobizna poměrně obyčejné ženy proměnila v celosvětovou senzaci?

Pohled na dav kolem Leonarda da Vinciho, Portrét Mony Lisy,  olej na topolové desce, 77 x 53 cm – Musée du Louvre

Totožnost Mony Lisy dodnes mnohé vzrušuje, podobně jako tajemství jejího úsměvu. Někteří mají za to, že jde o Leonardův autoportrét, pouze v ženském vizuálu. Naopak historik Silvano Vincetti tvrdí, že umělec vyobrazil Giana Giacoma Caprottiho zvaného Salai, svého spolupracovníka a zároveň – dle mínění mnohých – i milence. Podle Caprottiho prý vznikl také da Vinciho obraz Svatý Jan Křtitel, což se Vincetti snažil doložit podobností nosů a očí obou postav. Řada historiků a vědců však považuje danou teorii za nepodloženou.

S dalším vysvětlením identity ženy na obraze nepřišel nikdo menší než zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, podle nějž takto Leonardo zvěčnil svou matku.

Ve skutečnosti totožnost Mony Lisy známe. Šlo zřejmě o Lisu del Giocondo, rozenou Gherardini, ženu florentského obchodníka Francesca del Giocondo. V souvislosti s obrazem ji už v 16. století zmínil Giorgio Vasari, první da Vinciho životopisec. Hypotézu potvrzuje i poznámka objevená roku 2005 v jednom z Ciceronových děl, uloženém v knihovně heidelberské univerzity. Italský úředník Agostino Vespucci si na okraj stránky napsal, že „da Vinci právě pracuje na portrétu Giocondovy manželky Lisy“. Ostatně, v Itálii dnes obraz znají spíš jako La Giocondu.

Tajemný úsměv Mony Lisy inspiroval mnoho spisovatelů, zpěváků a malířů.

Zdroj: smarthistory

Pošlete Ďáblovu sbírku do kin!

Ďáblova sbírka, druhý autorský film Marka Dobeše (Jan Žižka,
Kajínek a Choking Hazard), je typický crossžánr. Pracuje s prvky thrilleru, dramatu i satiry, usiluje o černohumorně vtipný a nepředvídatelný divácký zážitek. Kombinuje moderní žánry found footage a mockumentary s ideovým společenským přesahem. Tvůrci černé vlastenecké komedie Ďáblova sbírka nabízejí na platformě Startovač netradiční cenu své crowd funding kampaně – zatčení hlavního dárce ve Vatikánu.

https://www.startovac.cz/projekty/dablova-sbirka

Po deseti letech práce od námětu k posledním dokončovacím tahům v postprodukci a míchačce, černá autorská komedie Ďáblova sbírka je již skoro hotova. Přesto je před tvůrci filmu ještě posledních pár rozhodujících finálních kroků. Proto se tvůrci obracíme s prosbou o pomoc! Na vás  teď záleží, zda se jim projekt podaří dotáhnout k plánované podzimní premiéře v Kině Lucerna

Odměny jako VIP vstupenky na premiéru nebo memorabilie z předchozích projektů Choking Hazard, Kajínek, Jan Žižka, Byl jsem mladistvým intelektuálem, čekají na vás! Tím můžete podpořit nový film Marka Dobeše!

Hlavní cena – autoři plánují sebeznovu zatčení ve Vatikánu. Už se jim to jednou povedlo. Tak proč to nezopakovat s někým z vás?!

Filmový, televizní a divadelní režisér  Jan Hřebejk řekl o filmu:
V Čechách znám pouze dva tvůrce, kteří jsou schopni natočit opravdu punkový film, který má humor a smysl: Pavla Göbla a Marka Dobeše, jehož Ďáblova sbírka přinese slušnou porci naprosté tvůrčí svobody… Hodně mi to sedlo! Děkuju za zážitek. Vážně se mi Ďáblova sbírka moc líbila! A trochu tu svobodu »závidím«.

O filmu samotném:

 

Tři muži se chtějí zapsat do české historie. Jeden filmař cítí příležitost. A mezi nimi dívka, rozhodnutá odhalit tajemství zmizelého otce.
Richard Bartyzal věřil, že je pouhý krok od objevu důkazů spolupráce mezi nacisty a Vatikánem. S přáteli chtěli najít osobní archiv Adolfa Hitlera údajně ukrytý za květnového povstání českých vlastenců. A slavnostně ho odevzdat státu. Nyní jsou nezvěstní. Policie je viní z loupežného přepadení
i vraždy. Petře Bartyzalové zbývá jediná možnost. Prostudovat materiály, které její otec natočil a vydat se po jeho stopách. Co zjistí, jí donutí přehodnotit svůj vztah k němu. Hledá otce, aby našla sama sebe.

 

www.dablovasbirka.cz

Foto: Alfedus, spol. s r.o.

Zdroj: Alfedus, spol. s r.o.

 

Velikonoce z obrázků Josefa Lady

Malíř, ilustrátor, karikaturista a zakladatel českého komiksu Josef Lada je sice známý především tvorbou pro děti, mezi dospělými čtenáři ho ale proslavily hlavně ilustrace k dílu Jaroslava Haška.

Kromě kreslení také psal a společně s Čapkem, Nezvalem a Vančurou je považovaný za jednoho ze zakladatelů takzvané moderní pohádky v české literatuře; za své dílo roku 1947 obdržel titul národní umělec. Celkem nakreslil přibližně 15000 barevných a černobílých ilustrací, Ilustroval více než 110 knížek pro děti a namaloval přes 550 obrazů. Nejznámějšími Ladovými motivy jsou vodníci, ponocní, hospodská rvačka nebo zabijačka, hrad Zlenice a hlavně rodná vesnička Hrusice ve všech ročních obdobích. Dnes – Velikonoce Josefa Lady.

Zpracovala: Alexandra Hejlová

 

Renesanční sochařské dílo Michelangela Buonarrotiho – David

Socha Davida je vyhotovena z kararského mramoru a váží přibližně 6 tun a s podstavcem měří úctyhodných 517 cm, bez podstavce 410 cm. Michelangelo dokonale znázornil proporce lidského těla a v současné době je toto dílo označováno jako jedno z nejlepších sochařských vyobrazení mužského těla v renesančním stylu. 

Renesanční sochařské dílo Michelangela Buonarrotiho z let 1501 – 1504. Znázorňuje biblického Davida těsně před soubojem s Goliášem. Dílo bylo objednáno florentskou Signorií, smlouvou roku 1501. Michelangelo za sochu Davida údajně dostal 900 zlatých dukátů, což prý bylo víc, než vydělal za celý svůj život jeho současník Leonardo da Vinci. Po dokončení byla socha umístěna nejprve u vchodu do Piazza Vechio, florentské radnice. Později byla přemístěna do místní Akademie. Na jejím místě byla vystavena replika. Už za Michelangelova života se spekulovalo, zda mu někdo stál modelem, k tomu se ale nevyjadřoval. Je však jisté, že Michelangelo byl gay, nebo přinejmenším bisexuál, ve stáří psal básně opěvující muže. Další záhadou byl malý penis. Anatomové spočítali, že by vzhledem ke stavbě těla měl mít cca 17 cm. Ale stačí se podívat na sochy z té doby, i od jiných mistrů, a zjistíme, že se to týká  všech. To souvisí se skutečností, že vzorem pro umělecká díla i po staletích zůstávalo starověké Řecko. V jeho kultuře byl právě malý penis znamením alfa samce. Umělci je dělali úmyslně menší, aby to zdůraznili. A také ho spojovali se sebeovládáním vlastní erekce. Velký pyj byl naopak symbolem obscénnosti, ošklivosti a bláznivosti. Byl výsadou Satyrů, démonů s tělem kozla a tváří člověka, až na špičaté uši a malé rohy.

Zdroj: florencie.info

Černý čtverec na bílém pozadí, revoluční obraz malíře Kazimira Maleviče

Příští rok tomu bude přesně 110 let od chvíle, kdy Malevič vystavil ikonický Černý čtverec na bílém pozadí. Z minimalistického manifestu abstraktního umění přitom dodnes sálá svěžest, jíž by mohl závidět nejeden současný malíř. Pokud přistoupíme na to, že kvalitní cenu umění prověří čas, u tohoto plátna to platí na sto procent. 

Černý čtverec na bílém pozadí, revoluční obraz malíře Kazimira Maleviče, oslavují v běloruském Vitebsku, kde průkopník geometrické abstrakce několik let pracoval. Na dílech přelomového suprematismu, jehož je Čtverec ikonou, začal pracovat před více než sto lety.

Kazimir Malevič hledal novou dimenzi umění, chtěl osvobodit obrazy od přírodních forem a figur lidí. Tak vznikl Černý čtverec. Je to nejdůležitější obraz dvacátého století. Bylo mnoho pokusů odtrhnout se od figurativního umění. Jako Kandinskij a jiní umělci. Ale vrchol přišel až s Černým čtvercem.

Malevič se narodil se 23. února 1878 v Kyjevě v polské rodině jako první ze 14 dětí technika v cukrovaru. Rodina se kvůli povolání otce často stěhovala, Malevič proto své dětství strávil daleko od slavných galerií v ukrajinských vesničkách. Později studoval na uměleckých školách v Kyjevě a Moskvě. Platí za otce takzvaného suprematismu, uměleckého hnutí zaměřeného na základní geometrické tvary. Jeho abstraktní tvorba vyvrcholila v roce 1915 přelomovým obrazem Černý čtverec na bílém pozadí a o několik let později cyklem Bílá na bílé.

Zdroj: femininefresh

Jeden z nejvýznamnějších českých výtvarníků současnosti – Jiří Kovanda

Jiří Kovanda patří k nejvýznamnějším současným českým umělcům. Jeho tvorba je zastoupena na prestižních světových přehlídkách umění, například v londýnské Tate Modern (performance Líbání přes sklo) či na přehlídce Documenta 12 v Kasselu.

Mezinárodní proslulost mu získaly zvláště jeho akce a intervence ze 70. a 80. let 20. století, které se staly nepostradatelnou součástí zásadních výstav a publikací mapujících a začleňujících umění bývalého východního bloku zpět do evropského a světového kontextu, za všechny East Art Map, Body and the East and Parallel Actions. Kovandovy rané akce a instalace byly zprvu přijímány jako politické umění (tak jako všechno, co v normalizačním prostředí vyčnívalo z onoho „normálu“), v současné době byl však názor na ně korigován a byly posunuty blíže do oblasti individuální a sociální zkušenosti a minimalistického gesta. Navozování vztahů a nenápadné změny podob běžných věcí a jevů, byly ústředním motivem jak zmíněných akcí, které jeho dílo staví do kontextu akčního a konceptuálního umění té doby, tak také pozdějších instalací a intervencí, ve kterých úlohu hlavního aktéra Jiří Kovanda odevzdal světu předmětů a materiálů. Tyto realizace jeho tvorbu přibližují kontextuálnímu umění a minimalismu.

Přínos Kovandových akcí, jejichž těžiště spadá do 70. let minulého století, spočívá v jejich oproštěnosti od dobového důrazu na tělesnost. Přestože v té době pozorně sleduje práce například Vita Acconciho, Chrise Burdena, Mariny Abramovič a Ulaye nebo u nás Karla Milera, Jana Mlčocha a Petra Štembery (se kterými také vystavoval), prožitek tělesnosti nehraje v jeho tvorbě podstatnou roli a to i přesto, že k vyjádření používá téměř výhradně jen sám sebe, bez rekvizit a asistentů. Nevyskytuje se v nich násilí, fyzická bolest, tragédie, groteska. Kovandovy akce daleko výrazněji tematizují problematiku jednání jedince v rámci společnosti či jejího určitého výseku a nabízejí zkušenost skrze realizaci základních situací a vztahů, které často směřují k překonání určité mentální překážky. Jejich časový rozsah je velice nenáročný, často trvají jen pár minut i méně a to právě proto, že nejde apriory o zmíněný body-artový prožitek jako spíše o označení daného jevu, upoutání pozornosti k němu i mimo něj, k asociativnímu poznání a k otevření schopnosti vnímání. Často se jednalo o běžné činnosti nebo ty, které člověk koná bez uvědomění, pouze provedené v posunutém kontextu – například když stál s rozpaženýma rukama na Václavském náměstí; na eskalátoru upřeně hleděl do očí člověku stojícímu pod ním; schovával se na ulici; pokoušel se před pozvanými přáteli na ulici seznámit s dívkou; na ulici prováděl běžné pohyby, ale podle předem připraveného scénáře; utekl od hloučku pozvaných lidí; přišel dříve na schůzku s pozvanými lidmi atp. Důležitý přitom zůstává kontext ulice a veřejného prostoru, ve kterém zkouší a do něhož přenáší často soukromé obsahy, což v té době v totalitárním prostoru muselo nutně vyvolávat i politické konotace, ať již byly autorovy motivace jakékoliv. Některé akce však probíhaly i bez přítomnosti lidí, například když čekal až mu někdo zavolá nebo hleděl tak dlouho do slunce, dokud se nerozbrečel. Jiné byly na lidech závislé – šel v místnosti se zakrytýma očima tak dlouho, dokud do někoho nenarazil nebo lehce narážel do kolemjdoucích na ulici.

Na přelomu roku 1978 a 1979 Kovanda akce opouští a jak sám komentuje, jeho fyzická přítomnost se pro jeho tvorbu stala nedůležitou, stačila mu již jen stopa po činnosti. Akce tak střídají instalace a intervence, které jsou dominantní formou projevu až do roku 1982 a prodlužují autorův příklon ke konceptuálnímu, kontextuálnímu projevu. Jejich minimalistické stanovisko je dovedeno téměř až k neviditelnosti. Většinou až umělecké prostředí a fotodokumentární prezentace slouží k jejich zviditelnění. Z exteriérových můžeme jmenovat například listy přilepené lepící páskou k zemi (časově spadají ještě do období akcí); Slaný roh, sladký oblouk – lem soli a cukru kolem balustrády na mostě 1. Máje v Praze; dřevěné klínky mezi dlažebními kostkami; tři latě zaklíněné v listí; dva listy v parku sepnuté kancelářskou svorkou, dvě krabičky od zápalek na ulici, jedna s okvětími bílého a druhá červeného rododendronu, zmačkaný papír na sněhu, věž z několika kostek cukru u hradeb na Vyšehradě, plyšový návlek pro konec zábradlí na Střeleckém ostrově, hromádka jehličí a hřebíků v lese, ad. Již z naznačené úspornosti provedení, typické pro celé Kovandovo dílo je zřejmé, že se nejednalo o žádné zobrazující instalace, ale o malé, ovšem důrazné náznaky, gesta. Interiérové instalace probíhaly většinou v galerii či bytě: bílý provázek napnutý přes místnost doma v bytě, květináč schovaný za sloupem v galerii, tabule skla v galerii, větev v galerii, aj. Kromě několika výjimek jako například květináč postavený na sloupu z knih z roku 1988 se Jiří Kovanda k intervencím spojeným s fenomenem nenápadnosti vrací až na počátku 21. století, kdy vznikají uvařené špagety nahozené na stěnu galerie, zazděná klobása, sušená banánová slupka zavěšená v galerii, sušenky zadlabané do zdi výstavního prostoru Prague Biennale 2 a jiné.

Existuje však další, téměř nepřerušený proud Kovandovy tvorby a tím jsou kresby, koláže a asambláže. Surrealisticky laděné koláže z počátku 70. let jsou vůbec prvními veřejně prezentovanými pracemi autora, které chronologicky předcházely proslulým akcím. Existují také jakési “akce na milimetrovém papíře”, doprovázené často textem. Kresebné, kolážové a dekolážové postupy zachycují určité situace a dosahují prostého poznání i filozofické a fenomenologické závážnosti. Podkladový milimetrový papír je měřítkem řádu a jeho překročení. Jejich častými náměty je obvod, okraj, vymezení, spojení, odtržení, fragmentární propojení, neúplnost ap. Kromě těchto minimalistických projevů vznikají také na přelomu 70. a 80. let koláže a kresby, předznamenávající období postmoderny, které se odvíjelo v duchu postupného odklonu od konceptuálního jazyka (nikoliv myšlení) a příklonu k postmoderní relativizaci, vizualitě, recyklaci a obrazu. Toto členění je však nutno chápat s rezervou, neboť oba principy jsou v díle Jiřího Kovandy trvale přítomny a různě se proměňují a revitalizují.

Kovandova tvorba 80. let je vzhledem k předcházejícímu období akcí a intervencí současnou teorií nedostatečně zhodnocena. Autorův jazyk se proměnil, využívá citací na nejrůznějších úrovních, pracuje s bohatým a různorodým vizuálním materiálem a často nepostřehnutelným humorem. Recykluje brak i kvalitu, vtip i vážné události, politiku a přírodovědu, malířské styly a amatérské přístupy. Po počátečním “divokém” nástupu, kdy si vyzkoušel možnosti malby a různých malířských rukopisů se jeho projev stává opět více soustředěným a ekologickým i v rámci této vizuální pestrosti. Například zpočátku nezakrytě citované Polkeho skvrny a Pollockův dripping se o něco později objeví jako ohlas na použitém černém papíře po malířích pokojů, na který už jen připevní alobalovou reliéfní bustu malíře nebo malířskou paletu. Narozdíl od třeba Davida Sallea nevrství množství obrazového materiálu, netřídí ho a nevytváří esteticky vytříbené nové struktury, spíše si hraje s neumělostí a neuměleckostí, aby se stejně tak jako v předchozích akcích a instalacích jeho umění netvářilo jako umění, ale aby z něj (jak poznamenává Tomáš Pospiszyl) raději vykukovala trapnost, než aby bylo nástrojem, návodem nebo ilustrací k životu a ideálu. Tuto trapnost můžeme sledovat už v raných akcích, které záměrně nesou prvky nepovedenosti, nedokonalosti (kterou známe například i z prací Holanďana Base Jana Adera). Tímto “lidským” rozměrem si i tyto staré práce udržují svou aktuálnost. Radikální jsou stoprocentně recyklované obrazy běžných textílií s nápadnými obrazovými vzory napnuté na podrámy, kde ready-made obraz je doplněn jen o drobný předmět, atribut: brož, teploměr, mince, větev. Výrazný je také cyklus citací vtipů českých humoristů, uměleckých děl a jiného obrazového materiálu na velkých šedých plochách plátna se “zeleninovou přílohou”. Novým použitím zneutralizované nebo přeměněné symboly a nové kontexty Kovandovi nesloužily ke kritice společnosti, ale opět k odhalení nových, jiných pohledů a souvislostí, případně jako úsměvný komentář.

Od roku 1990 můžeme sledovat nové silnější vyznění minimalismu. Vznikají jedny z prvních dřevěných objektů, obrazy z latí, žebřina a poté velké série “krabiček”, různě stlučených z překližky, ponechaných v syrovém stavu a doplněných konkrétní aplikací (dřevo, výřez, kresba propiskou, nanesená barva, nalepený dekorativní papír, plsť, krabička, přibitá kůže, atp.). Vznikají i jiné drobné asamblážové “každodenní” objekty s posunutým obsahem třeba lopatka s ocáskem (provlečeným provázkem), hodinky zalité v sádře, konvička s obrazem architektury. Zároveň však Kovanda stejné principy – jakési základní a úsporné malířské a umělecké zásahy – uplatňuje i na obrazech, které výrazně zminimalizoval i co do velikosti. S těmito objekty, obrazy a kolážemi pak nakládá podobně jako v předchozí době s cizím vizuálním materiálem, kombinuje je v různých instalacích a sériích, stejno i různorodých. Některé postmoderní postupy a recyklace si tak podržují stále svou důležitost. Tak jako celá jeho tvorba i práce tohoto období zaujímají ironický postoj k samotnému umění (k vlastnímu především) a uměleckým směrům a stylům. Neustálé relativizování je nástrojem uchování si čerstvého nadhledu, který Jiřímu Kovandovi, na rozdíl od některých jeho vrstevníků ze 70. let, umožnil kontinuálně tvořit a ovlivňovat podobu umělecké scény u nás. Na začátku 21. století se v českém prostředí dokonce hovořilo o postkovandovském syndromu, kdy nejmladší generace projevila silný zájem o „nenápadné, nezjevné“ tendence, které tvorba Jiřího Kovandy přímo zosobňuje. Třináctiletá působnost autora na Akademii výtvarných umění v Praze je pak pro vývoj současného českého umění zásadní.

Jiří Kovanda se narodil 1. května 1953 v Praze. Za jakýsi průlom do „opravdového“ světa umění považuje v polovině 70. let kontakt s polským prostředím (KwieKulik studio, Andrzej Partum), které mu paradoxně zprostředkovalo kontakt s pražskými akcionisty Karlem Milerem, Janem Mlčochem a Petrem Štemberou, se kterými se pravidelně setkávali do začátku 80. let, především v prostředí Národní galerie v Praze, kde byli kromě Štembery všichni postupně zaměstnáni (Jiří Kovanda pracoval v depozitáři). Kolem roku 1985 také navázal kontakt s Jiřím Davidem a umělci a organizátory Konfrontací. Na konci 80. a v 90. letech byl Jiří Kovanda zastoupen téměř na všech zahraničních i domácích výstavách významné kurátorské dvojice Jany a Jiřího Ševčíkových, kteří mají asi nejvýraznější podíl na jeho světovém úspěchu. Od roku 1995 je Jiří Kovanda odborným asistentem na Akademii výtvarných umění v ateliéru Vladimíra Skrepla. Širší přijetí díla Jiřího Kovandy bylo v českém prostředí opožděné a to nejen díky situaci ovlivněné politickým vývojem země a díky tomu, že Jiří Kovanda je při veškeré své erudici autodidakt, ale především díky základnímu a do jisté doby nepřijatelnému principu jeho práce a myšlení: záměrnému lavírování na samé hranici toho, co se uměním rozumí. V roce 2006 mu Moravská galerie Brno udělila cenu Michala Ranného, v loňském roce po něm byla pojmenována cena pro umělce nad 35 let “Cena od Jiřího Kovandy” a získal ocenění Osobnost roku 2007, vyhlašované Galerií Klatovy/Klenová.

V současné době se Jiří Kovanda věnuje, snad vyjma obrazů, všem dřívějším formám projevu, intervencím, performancím a instalacím, vytváří objekty a koláže a neodmítá ani výzvy pro remaky svých starších akcí. 

Zdroj: ArtMap