V pátek 29. srpna 1924 dopoledne byla třímužová četnická stanice Rokytnice v Orlických Horách v politickém okrese Žamberk v Čechách vyrozuměna čeledínem sloužícím u rolníka Divíška v sousedním Pěčíně, že na poli u stohu byla bratrem nalezena mrtvola Františka Divíška.

Na necelé tři kilometry vzdálené místo se na povozu, jímž čeledín přijel, odebral velitel četnické stanice vrchní strážmistr Karel Kovář spolu se strážmistrem Petrem Kamišem.

Tělo 30 roků starého Františka Divíška leželo na břiše a jeho hlava byla zalita krví. Na první pohled bylo zřetelné, že pod tělem leží smrtící zbraň, revolver.

Mrtvého nalezl jeho starší bratr a majitel usedlosti Josef Divíšek, když přijel spolu s čeledínem na pole pracovat. Setrval tedy na místě a čeledína poslal do Rokytnice vyrozumět četníky.   

K případu byla přivolána soudní komise od okresního soudu v deset kilometrů vzdáleném Žamberku.

Strážmistr Kamiš pořídil skizzu místa nálezu mrtvoly a vrchní strážmistr Kovář postupně vyslýchal obyvatele obce, kteří se mezi tím na místě shromáždili.

V průběhu soudní komise byl z pod těla mrtvého sebrán zcela nový šestiranný revolver, z něhož bylo pouze jednou vystřeleno. Přitom lékař nevyloučil, že by se mohlo jednat také o vraždu a připustil, že mohlo být stříleno i z větší vzdálenosti.

Pitva byla provedena následujícího dne dopoledne v márnici místního hřbitova a jejím závěrem bylo, že smrt nastala okamžitě po zasažení výstřelem z revolveru do pravého spánku. Kromě toho bylo v pitevním protokolu uvedeno, že František Diviš byl od narození tělesně postižen, neměl horní patro a musel proto jíst pouze tekutá jídla. Mimo to měl i několik dalších tělesných vad.  

První podezření samozřejmě padlo na 34 roků starého Josefa Divíška, majitele usedlosti, který byl také obdobně jako jeho mladší bratr od narození tělesně postižen a neměl pravou ruku.

Přesto, že odmítal spáchání bratrovraždy na obdobně tělesně postiženém mladším bratru Františkovi, byl Josef Divišek hlasem veřejným označen za pachatele tohoto podlého činu, a proto byl vrchním strážmistrem Kovářem zatčen a dopraven jako důvodně podezřelý ze spáchání zločinu úkladné vraždy do vyšetřovací vazby ve věznici okresního soudu v Žamberku.

 Jelikož nebyly dalším vyšetřováním proti zatčenému zjištěny žádné usvědčující důkazy, bylo trestní řízení proti němu zastaveno a Josef Divíšek byl propuštěn z vyšetřovací vazby na svobodu.

Dokonce po necelých šestnácti letech byl Josef Diviš počátkem léta roku 1940 opět veřejně nařčen jedním z obyvatel Pěčína ze zavraždění jeho mladšího bratra Františka.

Toto nařčení se dostalo až ke sluchu štábního strážmistra Vladislava Richarda Jarého kancelářského pomocníka na četnické pátrací stanici v Hradci Králové.

Štábní strážmistr Jarý mezi svatebčany

Ve spisovně královéhradecké pátračky si štábní strážmistr Jarý vyhledal spis k případu z léta roku 1924. Spis byl spolu s dalšími nevyřešenými případy zaslán rokytnickou četnickou stanicí v roce 1928, záhy po zřízení pátrací stanice.

Z uvedeného spisu štábní strážmistr Jarý zjistil, že Josef Divíšek byl opakovaně po řadu let udáván a označován jako pachatel vraždy svého bratra.

Prověřováním těchto oznámení se po letech zabývali jak vrchní strážmistr Kovář, tak i tehdy již štábní strážmistr Kamiš, kteří byli oba na místě činu a vždy konstatovali, že se nepodařilo proti Josefu Divíškovi opatřit takové usvědčující důkazy, aby trestní řízení mohlo být vůči jeho osobě opět obnoveno.

Po domluvě s velitelem pátrací stanice vrchním strážmistrem Jindřichem Svobodou se případem začal opětovně zabývat právě štábní strážmistr Jarý.

V Žamberku se mu podařilo zjistit, že smrtící zbraň, revolver, si krátce před svojí smrtí zakoupil František Divíšek. Prodávající, který jej znal si i po letech velmi dobře pamatoval, že Divíšek byl tehdy nešťastný a naříkal si, že byl vzhledem ke svému tělesnému postižení odmítnut ženou, které nabídnul manželství.

Opakovaným výslechem Josefa Divíška, bylo potvrzeno, že jeho postižený bratr František měl skutečně zájem uzavřít manželství s jednou místní dívkou, ta ho však velmi nevybíravým způsobem odmítla, a ještě jej zesměšnila. Od té doby se stal František zádumčivým.

 Výše uvedené bylo štábnímu strážmistru Jarému potvrzeno i dotyčnou ženou. Ta uvedla, že měla výčitky ze zapříčinění smrti Františka Diviška, a proto jí vyhovovalo, když tato smrt byla přičítána jeho bratru Josefovi. Rozhodně však odmítla, že by to byla ona, kdo jeho nařčení ze zavinění bratrovy smrti opakovaně po obci a jejím okolí šířil.

Až po dlouhých šestnácti letech se podařilo očistit z bratrovraždy bezdůvodně podezíraného Josefa Divíška a případ byl definitivně uzavřen s tím, že František Divíšek spáchal sebevraždu z nešťastné lásky.

Obálka knihy Četnické podpovídky

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY, nedávno vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Počátkem měsíce května roku 1928 obdrželo Ústřední četnické pátracího oddělení v Praze přípis Policejního ředitelství ve Vídni se sdělením, že rakouské bezpečnostní orgány vyšetřují několik případů krádeží koní, kterých se měl dopustit potulný kramář Bohumil Habich z Československé republiky.

Československému četnictvu byl 20 roků starý Bohumil Habich z Březí v politickém okrese Týn nad Vltavou velmi dobře znám.

Aktuálně po něm bylo vyhlášeno pátrání, neboť byl na Bohumila Habicha vydán zatykač, jelikož v prosinci 1927 uprchl z vyšetřovací vazby ve věznici okresního soudu v Týně nad Vltavou.

Pátrací stanicí u okresního četnického velitelství v Českých Budějovicích bylo zjištěno, že se Habich uchýlil před československými bezpečnostními orgány právě do sousedního Rakouska, kde se stal členem potulných tlup putujících po Dolních a Horních Rakousích. Přípisem Vídeňského policejního ředitelství to bylo potvrzeno. O tom, že bude Habich pokračovat v páchání trestné činnosti, ať je kdekoliv, nebylo vzhledem k jeho dosavadnímu způsobu života pochybností.

Rakouské bezpečnostní orgány předpokládaly, že Habich v Rakousku odcizené koně převedl do Československa a zde je prodal.

Všechna okresní četnická velitelství na jihu Čech proto obdržely z Prahy přípis Ústředního četnického pátracího oddělení podepsaný jeho velitelem štábním kapitánem výkonný Josefem Povondrou, aby všechny četnické stanice, zejména četnické stanice v pohraničí a pátrací stanice věnovaly Bohumilu Habichovi a jeho aktivitám náležitou pozornost. Přitom bylo zdůrazněno, že na dotyčného je vydán zatykač.

Krátce poté obdržela pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Českých Budějovicích telegrafickou zprávu o tom, že dne 5. června 1928 Bohumil Habich ukradl rolníku Hehenbergerovi v obci Helfenberg v Rakousích koně – bělouše i s povozem a že s ním přejel hranice do Československa. 

Vedoucí síla pátrací stanice vrchní strážmistr Jan Kadlec okamžitě cestou českobudějovického okresního četnického velitele štábního kapitána výkonného Jana Manna zajistil zalarmování všech okresních četnických velitelství podél státní hranice a jim podřízených četnických stanic.

Poté sám nasedl spolu se strážmistry Františkem Wellnerem a Karlem Papáčkem a služebním psem, fenou německého ovčáka Herou, na motorové kolo s postranním vozíkem a vydali se podél státní hranice pátrat po Habichovi.

 

Hlídka pátrací stanice se služebním psem na motorovém kole

Na základě telefonického upozornění pohraniční četnické stanice ve Frymburku v politickém okrese Kaplice a ve spolupráci s četnickými stanicemi v okresních městech Českém Krumlově a Kaplici se podařilo zjistit, že Bohumil Habich přijel 7. června do Včelné s bílým koněm zapřaženým do bryčky. Tedy dva dny po v Rakousku spáchané krádeži.

 Jelikož se Habich od místních kramářů dozvěděl, že po něm četnictvo intenzivně pátrá, odpřáhl koně od bryčky a uháněl na něm co nejrychleji mohl do lesů směrem ke Kaplici.

Ve směru jeho útěku pronásledovali Habicha soustředění četníci. Když dojel až do Kaplice, jeho kůň již nemohl vyčerpáním dál. Proto koně odstavil do jednoho hostince nedaleko kaplického nádraží a sám odešel do města.

Četníci koně u hostinského zajistili a dále pátrali po prchajícím Habichovi. Přitom bylo zjištěno, že je na představení v cirkusu, který ve městě právě působil.

Cirkusový stan byl četníky obklíčen a po skončení představení byl v okamžiku jen co vyšel ze stanu Bohumil Habich zatčen.

Pátrací stanicí byl zatčený dodán do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Českých Budějovicích.

Při následně prováděném výslechu krádež koně s povozem v Rakouském Helfenbergu doznal a jako spolupachatele uvedl svého strýce Vojtěcha Habicha. Postupně veliteli pátračky vrchnímu strážmistru Kadlecovi přiznal i spáchání dalších krádeží.

Na jaře 1928 ukradl v jedné vesnici u Schremsu v Dolních Rakousích koně, kterého převedl přes státní hranici do Československa, kde jej prodal. Kromě toho v Dolním Radíkově na jižní Moravě ukradl rolníku Janu Pazourovi koně, kterého naopak prodal v Rakousích jakémusi Jungvirthovi. Dále ukradl v Rakousích klisnu, kterou prodal na trhu v Bratislavě. Mimo to na různých místech v jižních Čechách odcizil devět jízdních kol, které různě zašantročil.

Po Vojtěchu Habichovi, 28 roků starému kramáři, rovněž příslušném do Březí v politickém okrese Týn nad Vltavou, který se zdržoval na neznámém místě, bylo vyhlášeno pátrání, které bylo oznámeno i rakouským bezpečnostním orgánům. Právě na území Horních Rakous byl Vojtěch Habich dopaden.   

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

G

GRAFOLOGIE  je zkoumáním písma, které připadá v úvahu nejenom při verbálních deliktech jako jsou vydírání, nebezpečné vyhrožování, urážky na cti, ale i při jiných deliktech jako jsou kupříkladu podvody, vyzvědačství, ba dokonce i při takových deliktech, které s písmem nemají vlastně nic společného. Může se například jednat o zločin vraždy, kdy je u mrtvoly nalezeno psaní závažného obsahu a je důležité věděti, zda důvodně podezřelý je jeho pisatelem či nikoliv. Ačkoliv je procento jistoty u zkoumání písma poměrně dosti vysoké, nedosahuje zdaleka takového procenta jistoty jako u daktyloskopie. Podstatou zkoumání písma je porovnávání zkoumaného dokumentu s vhodným srovnávacím materiálem. Úkolem grafologa je zkoumání odchylek neboli znaků písma od normální abecedy, a to postupným zkoumáním všech znaků písma, jednoho po druhém.

Příklad první

Okresním četnickým velitelem v Hustopečích byl po řadu let nadporučík výkonný Josef Plaček, dnem 14. listopadu 1930 povýšený po téměř deseti letech do hodnosti kapitána výkonného.  Hustopečský okresní četnický velitel chtěl mít svůj svěřený služební obvod v naprostém pořádku a o to víc jej trápily množící se případy žhářství, ke kterým od roku 1927 začalo docházet v samotných Hustopečích.

Po řadě let došlo k prvnímu případu v pátek 14. října 1927 kdy vypukl oheň v domě Václava Grúzy, který se po delší námaze členů místního hasičského sboru a sousedů podařilo uhasit a včasným zásahem bylo zabráněno rozšíření ohně na další budovy usedlosti, případně do sousedství.

K následujícím případům totiž docházelo výhradně ve stodole místního, kdysi velmi zámožného, rolníka Františka Krumpschmieda. K poslednímu z případů došlo na jaře roku 1931.

Velitel místní osmimužové četnické stanice vrchní strážmistr Jan Schuster i jeho podřízení, byť se snažili sebevíc, nebyli sto s uvedenými případy žhářství pohnout.

O rolníku Krumpschmiedovi bylo ve městě i jeho širokém okolí všeobecně známo, že před lety míval milionový majetek, o který svým špatným hospodařením přišel. Kromě toho si svojí prchlivou povahou a neurvalým chováním vytvořil spoustu nepřátel.

Přesto, že neobjasněné opakované případy žhářství, ke kterým docházelo v Krumpschmiedově stodole byly trnem v oku okresního četnického velitele, nepodařilo se hustopečským četníkům dokázat ani snahu majitele, který by si sám založil oheň, o výplatu pojistného, tedy pojišťovací podvod, ani to, že by se jednalo o akt pomsty některého z dlouhé řady rolníkových nepřátel.      

K dalšímu, v pořadí pátému případu došlo na začátku měsíce srpna 1931, poté, co bylo sklizeno obilí a sláma byla uložena ve stodole. Veškerý obsah stodoly lehl v krátké době popelem, jelikož k založení ohně došlo pozdě v noci a požár byl zjištěn se značným zpožděním až okolo půlnoci, kdy již celá stodola byla v plamenech. A tak jako při předchozích případech, stopa vedoucí k pachateli činu nebyla přes veškerou snahu místních četníků zjištěna žádná.

K tomu většina obyvatel města Krumpschmiedovi ohněm způsobenou škodu přála, natož aby kdokoli svědčil proti tomu, kdo mu škodu způsobil, pokud by se tak vůbec stalo.

Je pravdou, že veřejný hlas označil za strůjce ohně právě majitele stodoly. Hlas lidu – hlas Boží na straně jedné, ale bez důkazů není viny, říkal velitel četnické stanice svým podřízeným.

Nic nebylo hustopečským četníkům platné, že okresní četnický velitel krátce před tím začal trávit se svojí chotí lázeňský pobyt v Piešťanech. Vrchní strážmistr Schuster se obával dne návratu kapitána výkonného Plačka do služby.

Proto mu doslova přišlo vhod, když se do staniční služební kanceláře hustopečské četnické stanice dostavil místní občan, učitel hudby Petr Jusa, aby podal důležité svědectví, které však sdělí výhradně staničnímu veliteli.

Vrchní strážmistr Schuster vše slyšel otevřenými dveřmi své kanceláře, a proto pozval oznamovatele dále a nabídl mu židli, což bylo projevem úcty a důvěry, kterého se nedostalo každému.

Učitel Jusa tajemným hlasem sdělil, že v době požáru zahlédl prchat od hořící stodoly syna místního velkostatkáře Michny. Snažil se ho sice pronásledovat, ale neúspěšně. Odpřísáhl však, že se jednalo o Ludvíka Michnu. To byla po dlouhé době pro četníky skutečně uchopitelná stopa!

Jelikož byl ve městě velkostatkář Michna váženou osobou, vypravil se do jeho usedlosti osobně velitel četnické stanice se svým zástupcem štábním strážmistrem Josefem Znoyem, neboť tak závažná informace musela být okamžitě prověřena.

Přestože se Ludvík Michna i jeho otec zapřísáhli, že je podezření ze žhářství naprosto nedůvodné a vyloučeno, nedokázal velkostatkářův syn na inkriminovanou dobu prokázat své hodnověrné alibi. Z tohoto důvodu byl zatčen a dodán do vazby ve věznici hustopečského okresního soudu. Hned druhý den byl Ludvík Michna převezen do věznice brněnského krajského soudu.

Po několika dnech se velkostatkář Michna dostavil na hustopečskou četnickou stanici a sháněl se rovnou po jejím veliteli. Vrchní strážmistr si do své kanceláře pozval i svého zástupce, aby měl svědka svého případného ovlivňování ze strany velkostatkáře. Ten však četníkům předložil dopis podepsaný Josefem Kovistkou a odeslaný z Brna, aby na rozcestí za Křížovým vrchem složil 70 tisíc korun s tím, že svědek proti jeho synu Ludvíkovi zmizí a ten bude tím pádem osvobozen.

Vrchní strážmistr Schuster velkostatkáři sdělil, aby rozhodně žádné peníze vyděrači nedával a dopis samotný zajistil pro účely vyšetřování.

Druhého dne hustopečská četnická stanice obdržela obdobný dopis, psaný stejnou osobou a rovněž odeslaný z Brna, avšak dva dny po odeslání dopisu velkostatkáři Michnovi. V dopise stálo, že se četníkům zle povede, propustí-li mladého Michnu z vazby.

O existenci dopisů byla vyrozuměna pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Brně, která ověřila, že v Brně žádný Josef Kovistka není policejně hlášen. S jejím velitelem vrchním strážmistrem Františkem Muzikářem bylo dohodnuto, že následujícího dne hlídka pátračky oba dopisy vyzvedne za účelem jejich zkoumání znalcem.

Ještě než do Hustopečí dorazilo motorové kolo pátrací stanice, přinesl poštovní doručovatel další dopis, opět odeslaný z Brna a psaný stejnou osobou. Štábní strážmistr Ladislav Jurník z pátračky se po prohlédnutí všech tří dopisů začal probírat spisy ke všem pěti případům žhářství spáchaných ku škodě rolníka Františka Krumpschmieda, a po chvíli se začal vyptávat na Petra Jusu.   

K jeho osobě bylo četníkům známo, že býval krejčovským mistrem a nyní je učitelem hudby právě v Brně!

To byl důvod k tomu, aby si s ním četníci promluvili. Petr Jusa však nebyl zastižen doma a od jeho sousedky bylo zjištěno, že téměř každý den jezdí kamsi do Brna učit hudbě. Krátké čekání se četníkům vyplatilo, neboť hovorná sousedka utrousila i to, že pan učitel to nemá tak trochu v hlavě v pořádku a že před časem byl už dokonce internován v ústavě pro choromyslné…

Je pravdou, že když Jusa spatřil četnické motorové kolo před svým bydlištěm, tak poněkud znejistěl. Aby nejednali na ulici, pozval pány četníky k sobě do bytu. Zde byl vyzván, aby řekl kde byl ve dnech kdy byly v Brně podány dopisy. Na to mu nezbývalo než odpovědět, že učil v Brně své žáky hudbě. Proto jej štábní strážmistr Jurník z pátračky požádal o poskytnutí nějakých dokumentů s jeho rukopisem, pro účely vyšetřování.

Na uvedený požadavek Jusa reagoval klidně, a aniž by se ptal na podrobnosti, poskytl četnictvu svůj poznámkový sešit.

Grafolog při podrobném zkoumání písma tří dopisů podepsaných Josefem Kovistkou a Jusova poznámkového sešitu konstatoval, že vše bylo napsáno stejným inkoustem, a všechny tři dopisy byly, byť napsány pozměněným písmem, avšak téže osobou, tedy Petrem Jusou!

Na základě uvedeného zjištění byl Ludvík Michna propuštěn a na místo něho byl do vazby ve věznici brněnského krajského soudu dodán Petr Jusa, který byl zatčen pro spáchání zločinu utrhání na cti.

Následujícího dne se vrátil z lázeňského pobytu v Piešťanech okresní četnický velitel kapitán výkonný Plaček. Vrchní strážmistr Schuster hlásil nadřízenému případy a události, které se v době jeho nepřítomnosti udály a samozřejmě i další případ žhářství, k němuž došlo, kde jinde, než ve stodole rolníka Krumpschmieda a postup jeho vyšetřování. Jak tento případ, tak i všechny čtyři předchozí případy založení ohně ve stodole dotyčného se k nelibosti okresního četnického velitele nepodařilo objasnit.

K tomu došlo až v polovině ledna roku 1936, kdy již ani kapitán výkonný Plaček, ani vrchní strážmistr Schuster nebyli ve svých funkcích. Tehdy v brněnském hotelu Padevety František Krumpschmied uškrtil svoji vdanou milenku Annu Buriánovou rovněž z Hustopečí. Po svém zatčení brněnskou policií se zhroutil a následně začala vyplouvat na světlo světa i jeho další trestná činnost.

Přestože milenku zardousil údajně v afektu, přiznal se i k tomu, že ohně ve své stodole zakládal sám, aby získal úhradu z pojistky, což se mu ve dvou případech skutečně podařilo. Na myšlenku páchat pojišťovací podvody přišel poté, co byl jako jeden z prvních přítomen při ohni vzniklém v domě Václava Grúzy, který dokonce pomáhal hasit. Jeho manželka i s dvěma malými dětmi jej poté, co nadělal řadu dluhů, opustila a následně se s ním dala i rozvést. Po jeho zatčení již bývalá manželka požádala o povolení používat svoje dívčí příjmení pro sebe i své děti. 

Kromě toho bylo při vyšetřování zjištěno, že se svojí milenkou plánoval dne 10. ledna 1936 přepadení poštovního vozu v Hustopečích, který denně vozí desetitisíce korun na zdejší poštovní úřad.  

Krumpschmiedův předlužený majetek přišel do soudní dražby. Za zabití své milenky byl v květnu roku 1936 odsouzen porotou brněnského krajského soudu na dva roky těžkého žaláře. Uložený trest František Krumpschmied bez rozmýšlení přijal.    

Četníci na zkoušku

Příklad druhý

Na četnickou stanici Nezvěstice v politickém okrese Plzeň bylo v pondělí 19. září 1927 časně ráno oznámeno zavraždění služebné Štěpánkové v sousední obci Šťáhlavice. Z osazenstva třímužové četnické stanice byl v kasárnách kromě jejího velitele vrchního strážmistra Václava Hlíny přítomen pouze strážmistr Václav Pisařík, jelikož strážmistr Jaroslav Lígr byl na noční obchůzce.

Vrchní strážmistr Hlína nejprve telefonicky o případu vyrozuměl sousední četnické stanice Blovice, Starý Plzenec, Spálené Poříčí, Chocenice a Štěnovice a žádal o vyslání po jednom četníku z každé četnické stanice za účelem pátrání po pachateli činu. Velitele četnické stanice Blovice zároveň požádal o vyrozumění tamního okresního soudu a vyžádání vyslání komise k ohledání těla zavražděné.

Poté okamžitě vyrazili na místo, kde již byli očekáváni starostou, který se všemi silami snažil udržet shromážděné obyvatele obce v patřičné vzdálenosti od usedlosti rolníka Karla Šimána, kde došlo ke hrůznému činu, aby neponičili pachatelem činu zanechané stopy.

Rolník Šimán příchozím četníkům vypověděl, že o 5. hodině ranní šel jako pokaždé vzbudit služebnou Marii Štěpánkovou do její komůrky. Nalezl ji zde ležící na zemi v kalužích krve a s kosou položenou na prsou.

Po příchodu na místo činu, kterým byla komůrka bez oken a s dřevěnými dveřmi, vrchní strážmistr Hlína spatřil hrůzný obraz. Zavražděná ležela polonahá, pouze v částečně shrnuté košili a její tělo bylo zohaveno několika sečnými ranami kosou. Podle krvavých stop bylo zřejmé, že mezi obětí a pachatelem došlo v komůrce k zápasu. Krevní stříkance byly i na stěnách místnosti. Slamník prázdné postele byl rovněž od krve, jelikož si do něho pachatel utíral své zakrvácené ruce. Pod postelí ležel zakrvácený šátek, zřejmě užitý pachatelem k témuž účelu. Na kosišti vražedného nástroje byly zřejmé otisky prstů, zřejmě se jednalo o otisky zavražděné, která se snažila útočníkovi bránit.

Strážmistr Pisařík mezitím zjistil, že služebná je 20 roků stará, pochází z Chaloupek v politickém okrese Beroun a že u rolníka slouží již 10 měsíců. Jedná se o pohledné černovlasé děvče, které nemělo o nápadníky nouzi, a to jak z obce samotné, tak i z obcí v okolí. Jelikož si plnila dobře své povinnosti, hospodář služebné její přelétavost toleroval.

Do Šťáhlavic se pomalu začali scházet četníci vyslaní z okolních četnických stanic. Mezi nimi přišel i místní strážmistr Lígr vracející se z noční obchůzky. Z četnické stanice ve Starém Plzenci dorazili dokonce dva, velitel stanice vrchní strážmistr Václav Hrabačka se strážmistrem Václavem Vaňkem.

Pod kolnou naproti komůrce služebné byly nalezeny stopy bot pachatele, který zde před svým činem pravděpodobně vyčkával. Zde nalezl i vražedný nástroj, kosu, která tu byla trvale zavěšena. Na dvoře usedlosti byly dále nalezeny krvavé stopy bot.

 O situaci na místě činu byl zpracován podrobný náčrtek a bylo pořízeno několik fotografií. Poté následovalo ohledání těla zavražděné soudní komisí, která se dostavila od blovického okresního soudu. 

První podezření směřovalo k posledním nápadníkům zavražděné, Františku Benedovi a Maxmiliánu Fischerovi oba z Nezvěstic. Pro ně se vypravili strážmistři Pisařík a Lígr mající ve svém staničním služebním obvodu jak místní, tak zejména osobní znalost. Byli doprovázeni strážmistrem Vaňkem ze Starého Plzence. Oba muži byli jako důvodně podezřelí zatčeni a odděleně přivedeni na místo činu. Shodně uvedli, že odcházeli od Štěpánkové o 10. hodině večerní a že si po jejich odchodu zajistila dveře své komůrky na závoru. Ani jeden z nich neměl na sobě žádné zranění po zápase a při domovních prohlídkách nebyly v jejich věcech nalezeny žádné zakrvácené oděvy.

Druhého dne proběhla v márnici místního hřbitova soudní pitva, při níž bylo lékaři zjištěno, že zavražděná byla kromě řady zranění kosou, která byla příčinou vykrvácení a následné smrti, několikrát udeřena tupým předmětem zezadu do hlavy, čímž došlo k jejímu omráčení. Smrt dle lékařů nastala okolo půlnoci.

Podezřelí Beneda a Fischer byli dodáni do vazby okresního soudu v Blovicích. Následně byla prověřována řada mužů z širokého okolí, s nimiž měla zavražděná poměr, ale u žádného se nepodařilo zjistit, že by byl pachatelem činu, a proto museli být všichni zatčení a zadržení propuštěni. Přes veškerou snahu četnictva se stále nedařilo vraha vypátrat.

V lednu roku 1929 se do objasňování případu dokonce zapojil pražský hypnotizér Svengali-Vrba, který v tu dobu pobýval v Plzni. Dvě jeho média tvrdila, že pachatelem činu je jistá žena. Tato seance samozřejmě neunikla pozornosti tisku.

Krátce poté se strážmistr Vaněk z četnické stanice Starý Plzenec, který byl ihned po spáchání činu vyslán na pomoc při pátrání po pachateli a byl přítomen i na místě činu při jeho ohledání, od jednoho z místních obyvatel dozvěděl důvěrnou informaci. Tehdy již 18 roků starý zámečník František Škoda ze Starého Plzence číslo popisné 101, vyprávěl, že zavražděnou Štěpánkovou také znal a že se bojí, aby ho nyní četnictvo nezačalo vyšetřovat. Strážmistru Vaňkovi se dokonce podařilo zjistit, že Škoda, tehdy měl od července roku 1927 se Štěpánkovou poměr.

S těmito informacemi se strážmistr Vaněk svěřil staničnímu veliteli vrchnímu strážmistru Hrabačkovi a ten mu hned druhý den předepsal služební obchůzku do Nezvěstic, aby mohl na tamní četnické stanici nahlédnout do spisu k dosud neobjasněnému případu. Přitom strážmistr Vaněk zjistil, že František Škoda nebyl mezi několika desítkami vyšetřovaných mladých mužů, o kterých se zjistilo, že měli se zavražděnou milostný poměr!

Když strážmistr Vaněk chtěl Škodu předvést na obecní úřad k výslechu, tak zjistil, že mladík, který se zřejmě dozvěděl, že se o něj četnictvo začíná zajímat, zmizel ze Starého Plzence.

Po několika dnech pošta doručila dopis adresovaný četnické stanici ve Starém Plzenci, který byl odeslán z Prahy a obsahoval pouze následující text: „Já jsem pachatelem vraždy ve Šťáhlavicích. Nepátrejte po mně mne nevypátráte!“.

Strážmistru Vaňkovi se podařilo zjistit Škodovu milenku, která dokonce jej vyprovázela na vlak do Prahy, ale adresu jeho pobytu četnickému strážmistrovi neprozradila. Tu zjistil až od jednoho ze Škodových spoludělníků.

Uvedený dopis spolu s adresou, na které se měl Škoda zdržovat byl zaslán bezpečnostnímu oddělení pražského policejního ředitelství k prověření, zdali je František Škoda jeho pisatelem, či nikoliv.

Na uvedené adrese v Michli byl Škoda počátkem února 1929 pražskými detektivy skutečně zastižen, a kromě jím psaných dokumentů byly v kamnech v jeho bytě nalezeny dva zmačkané dopisy od jeho milenky, ve kterých jej varovala, že se po něm shánějí četníci.

Při výslechu na pražském policejním ředitelství však Škoda jakoukoliv svoji účast na vraždě popíral. Proto byl vyžádán příjezd strážmistra Vaňka ze Starého Plzence. Když Škoda uviděl četnického strážmistra ve stejnokroji, tak se sice roztřásl, ale žádné doznání neučinil.

Až když strážmistr Vaněk přinesl z Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze vypůjčené fotografie z místa činu, začal se Škoda potit a s pláčem se k činu doznal. Po několika týdnech Štěpánkovou omrzel a ta si našla jiného, Františka Benedu. V den činu se skrýval pod přístřeškem a po Benedově odchodu od Štěpánkové zaklepal na dveře její komůrky. Nejprve ji několikrát sekl kosou nalezenou pod přístřeškem a poté, již silně krvácející ji ještě omráčil opakovanými údery klackem do hlavy. Kosa se mu dokonce zasekla o nízký strop. Jelikož byl celý zakrvácený otřel se o slamník její postele a poté si ještě utřel krví zatřísněné ruce do šátku, který hodil pod postel. Poté z její komůrky odešel. Cestou si v potoce umyl krví zatřísněné ruce. Po příchodu domů se převlékl a šel ráno do práce.     

Ve své výpovědi František Škoda uváděl takové podrobnosti, které nebyly ani na uvedených, jemu předložených fotografiích, a rovněž tak nebyly ani zveřejněny v tisku. Ty mohl znát pouze vrah a znal je i strážmistr Vaněk, který byl shodou okolností na místě činu při jeho ohledání. Jednalo se například o kosu zaseknutou do stropu komůrky.

Na základě toho byl František Škoda zatčen a dodán do vazby krajského soudu v Plzni. 

Grafolog potvrdil, že nepodepsaný dopis adresovaný četnické stanici psal skutečně František Škoda. 

Po více něž měsíci stráveném ve vazbě ale Škoda začal vypovídat, že vraždu Štěpánkové nespáchal, že byl v době činu na taneční zábavě u svých příbuzných v Tišicích u Plzně a uvedl sedm osob, které mu dosvědčily jeho alibi. Tišice jsou vzdáleny dvacetpět kilometrů od místa činu. Na základě těchto skutečností byl na základě Škodova obhájce propuštěn z vyšetřovací vazby.

Až v létě roku 1934, tedy téměř sedm let od spáchání činu, který byl stále neobjasněn, se příslušníci plzeňské četnické pátrací stanice dozvěděli o hádce Františka Škody s jeho bratrem a při této hádce mluvili o staré vraždě a o Škodově alibi…

        

Obálka knihy Četnická abeceda

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Povinností každého vůdce služebního psa bylo, kromě času stráveného se služebním psem ať při obchůzkové službě, či při stopování, věnovat nejméně jednu hodinu denně výcviku služebního psa. Smyslem tohoto opatření bylo, za využití vhodných přírodních pomůcek, pokračovat ve výcviku psa, s cílem udržet jeho dovednosti získané v kursu.

Veškerý výcvik služebního psa, jakož i jím docílené výsledky musely být zapisovány do Deníku o výcviku služebního psa, pro jehož vedení strážmistr Votruba zakoupil z erárních finančních prostředků četnické stanice určených na úřední a kancelářské potřeby předepsanou vázanou knihu.

Stvrzenka za proplacení deníku o výcviku psa

Velitel pyšelského ústavu vrchní strážmistr Horák přitom doporučoval při výcviku na stanicích cvičit postupně psa na starší a starší stopy. V praxi, na rozdíl od závěrečných zkoušek v kursu je v naprosté většině případů služební pes rekvírován až na několik desítek hodin starou stopu.  

Od kolegy štábního strážmistra Josefa Měsíčka, vůdce služebního psa z pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Liberci, který si Alta původně vychoval a cvičil pro svoji služební potřebu, se Rudolf Votruba dozvěděl, že ještě před svým nástupem do kursu Alto vypracoval šest a půl kilometru dlouhou stopu, a to za dosti nepříznivých podmínek.

Dle sdělení původního majitele Alto prodělal celou psinku. Nejprve střevní, poté plicní a horních cest dýchacích, a jelikož byl velmi zesláblý, postihlo jej i ochrnutí svalstva. V tomto stavu musel být uměle krmen syrovým masem a vejci a bylo mu podáváno opium a vitamínový výtažek. Stálo to štábního strážmistra Měsíčka mnoho úsilí i peněz, ale Alto se vyléčil. Byl dosti ostrý, rád si kousnul a neměl rád děti. Přitom se ale nechal lehce ovládat a dobře poslouchal. Při nočních službách nikdy nestrpěl, aby se k jeho pánovi někdo, byť jen přiblížil, a napadal lidi. Proto musel být zásadně voděn na řemenu.

Vlivem prodělané nemoci měl Alto stále suchý čenich a kůže na něm se mu vlivem prodělaných horeček několikrát sloupala, a proto byl poněkud hrubší. To však vůbec nemělo vliv na jeho čichové schopnosti, které byly zvěrolékařem opakovaně ověřovány.  Alto vždy dobře vypracoval stopu a dokonce vyhledal i všechny zvěrolékařem zahrabané předměty.

Původní majitel apeloval, že s Altem je třeba vytrvale cvičit a pak bude dosahovat k radosti a spokojenosti svého pána výtečné výsledky.

O Altových vlastnostech a výborných schopnostech se strážmistr Votruba přesvědčoval doslova na každém kroku. Denně chodili na rodinný vinohrad do sousedních Pogranic. Alto bezezbytku a k pánově radosti plnil veškeré povely a bezvadně vykonával všechny cviky za využití vhodných terénních překážek.

Do sebemenších podrobností zaznamenával strážmistr Votruba Altův výcvik i jím docilované úspěchy.

K nácviku stopování i ostrosti psa, vždy strážmistr Votruba požádal někoho ze svých kolegů či přátel, aby mu vypracoval stopu, či dělal figuranta. Všichni doslova žasli na Altovými výkony.

Vzhledem k Altově vrozené ostrosti se však figuranté zcela oprávněně obávali možného pokousání, neboť rukáv používaný na cvičení ostrosti jim připadal nedostatečnou ochranou.

Pokud služební pes nechtěl na zapískání pustit po zakousnutí pustit rukáv, bylo v pyšelském ústavu doporučováno hodit po něm jako trest na jeho zadek řetízek. Následně již stačilo pouze zachrastit řetízkem, aby se pes pustil. Alto však vždy bezvýhradně poslouchal na zapískání.  

Ve snaze vyhnout se případným problémům, rozhodl se Rudolf Votruba pořídit i za cenu dalších výdajů vlastní ochranný oděv. Podařilo se mu získat od jednoho bývalého vůdce služebního psa starší ochranný oděv, za který byl i tak nucen, k manželčině značné nelibosti, zaplatit 400 Kč.

Rudolf Votruba coby figurant

Aby předvedl veliteli četnické stanice vrchnímu strážmistru Karlu Kabelákovi a dalším kolegům Altovu vycvičenost, předal jej štábnímu strážmistru Neumannovi z pátračky, který byl náhradním vůdcem Alta, a sám se oblékl do ochranného oděvu, coby figurant. Poté společně předstírali zápas a Alto přesně plnil pokyny svého pána, i když byl figurantem jeho vlastní majitel. Tento Altův výkon sklidil všeobecný obdiv.

Při výcviku služebních psů četnictva byla dodržována zásada, že pes nikdy nesměl přistoupit k ochrannému oděvu, natož, aby jej dokonce očichával.

Strážmistru Votrubovi nešlo pouze o to, aby si Alto udržel dovednosti získané v kursu, jak stanovil výnos ministerstva vnitra č. 27.500/13 ze dne 9. května 1923, nýbrž se snažil průběžně zdokonalovat Altovy dovednosti. To se mu díky jeho trpělivému a laskavému přístupu ke psovi dařilo. A proto stále zvyšoval požadavky na Altovy výkony. To přinášelo své výsledky zejména při stopování, kdy Alto byl schopen vypracovávat i desítky hodin staré stopy, jejich délka se průběžně zvyšovala. Přitom byla dodržována zásada, že služební pes nesměl být ze stopy odkládán dříve, než byla stopa zajištěna, nebo bylo skutečně prokázáno, že pachatel místem šel. 

Naproti tomu si byl strážmistr Votruba velmi dobře vědom Altovy kousavosti, a proto jej nejen v obchůzkové službě, ale i mimo ni, v obcích a na frekventovaných místech vodil zásadně na krátkém řemeni. Totéž samozřejmě platilo i pro vstup se služebním psem do místnosti. Pouze ve volném prostoru, v noci a na všech podezřelých, nebezpečných a nepřehledných místech jej uvolňoval z řemene. Alto byl natolik vychovaný, že většinou šel volně u nohy a nikdy se sám nevzdálil od svého pána tak daleko, aby se mu ztratil z dohledu. Služební psi nikdy nesměli volne pobíhat po ulicích. Jiná situace samozřejmě byla při stopování, kdy byl veden na dlouhém řemeni, nebo když Alto dostal od svého pána některý z nacvičených povelů.

Služební psi ve službě zpravidla nebyli opatřováni náhubkem, s výjimkou případů nařízených kontumačními předpisy, nebo pokud to bylo pro kousavost psa nutné. Strážmistr Votruba proto raději náhubek nosil stále při sobě, ale Altovi jej dával pouze, bylo-li to nezbytně nutné.

I když se jednalo o služebního psa, musel strážmistr Votruba nahlásit Okresnímu úřadu v Nitře,             Ministerstvu zemědělství v Praze a Státnímu diagnostickému ústavu v Ivanovicích na Hané, že Alto absolvoval ochranné očkování proti vzteklině, je úplně zdráv a že nejevil v důsledku provedeného očkování žádné známky nechutenství ani onemocnění.

Přestože byl Alto jako služební pes pojištěn proti škodám způsobeným při výkomu služby, rozhodl se Rudolf Votruba jako majitel a chovatel služebního psa, ještě pro uzavření individuální pojistky. Za roční pojistné ve výši 90 Kč měl za podmínky 20procentní spoluúčasti garantovánu náhradu případné Altem způsobené škody mimo službu.   

Pojištění odpovědnosti

Hlavním zájmem strážmistra Votruby, coby majitele vlastního služebního psa, jenž se zavázal dát po absolvování kursu svého psa k dispozici pro bezpečnostní službu na dobu nejméně tří let, bylo Alta co nejlépe pro tento úkol připravit.

Po skončení každého výcviku se po přípravě krmení pro Alta, jeho vyčistění a případném ošetření jeho suchého čenichu, Rudolf Votruba věnoval údržbě a konservování výstojních součástek a čistění cvičebních pomůcek. V případě promočení výstoje kožené součástky pozvolna usušil a promastil vaselinou a železné součástky zbavil rzi a naolejoval.

Velitel nitranské četnické stanice vrchní strážmistr Kabelák byl coby velitel četnické stanice se služebním psem povinen přesvědčovat se, zdali se vůdce o svého psa řádně stará a cvičí s ním. Za tím účelem se nechal strážmistrem Votrubou průběžně informovat o Altových výsledcích, čas od času byl přítomen výcviku psa a pravidelně vidoval Deník o výcviku stanici přiděleného služebního psa.

Strážmistr Votruba s napětím očekával, kdy konečně přijde Altův velký den, a kdy bude poprvé ve svém životě rekvírován a následně vyslán ke stopování pachatele trestného činu. Přitom byl přesvědčen, že Alto je na své poslání perfektně připraven a že svůj úkol beze zbytku splní.  

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.