Ve středu 30. července 1930 měl štábní strážmistr Josef Rajmon z četnické stanice v okresním městě Říčany u Prahy předepsánu velitelem četnické stanice vrchním strážmistrem Vojtěchem Mrázkem celodenní obchůzku. Poté, co prošel obcí Jažlovice a vydal se dál po předepsané trase na obec Otice, byl přivolán k nedalekému Velkému rybníku u Předboře.

Zde byla ve vrbinách rybníka objevena mrtvola ženy. Nalezl ji tulák, který procházel krajem a když spatřil v dáli procházejícího četníka, tak ho ke svému nečekanému nálezu přivolal.

Mrtvola ženy

Štábní strážmistr, poté co zjistil, že tělo ženy ležící v roztrhaných šatech v mokré trávě na samém okraji Velkého rybníka je zcela studené, požádal jažlovického obecního starostu o vyrozumění říčanské četnické stanice a také tamního okresního soudu k vyslání soudní komise k ohledání těla neznámé ženy.

Vrchní strážmistr Mrázek informoval o případu nově ustanoveného okresního četnického velitele vrchního strážmistra Jana Šimka a zároveň vyrozuměl okolní četnické stanice v Mnichovicích, Strančicích a Průhonicích se žádostí o vyslání jejích příslušníků na místo činu za účelem pátrání po pachateli. Okresní četnický velitel o případu telefonicky vyrozuměl pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Praze – Venkově a požádal o vyslání její hlídky.

Poté se vrchní strážmistři Mrázek a Šimek vydali na místo činu a krátce po jejich příchodu se dostavila od okresního soudu i soudní komise.

Při ohledání mrtvoly bylo lékařem konstatováno, že se jedná o ženu ve věku 30-40 roků, která byla dle podlitin na krku zardoušena a poté ponechána v mokru ve vrbinách. Dle potrhaných šatů oběti byly vyslovena domněnka, že žena byla znásilněna.  Ke spáchání došlo zhruba před třemi dny, což byla neděle.

Ohledáním místa činu hlídkou pátrací stanice bylo nedaleko těla oběti nalezeno kožené poutko od šlí, které zřejmě patřilo pachateli činu, ale také pánský hřebínek a laciný prstýnek s červeným kamínkem, který žena zřejmě ztratila při zápasu s vrahem. 

K místu po postupně scházeli a na jízdních kolech sjížděli četníci z okolních četnických stanic.

Ještě týž den odpoledne bylo zjištěno, že ve statku Josefa Štichy v Petříkově spadajícím do staničního služebního obvodu četnické stanice Popovice již v politickém okrese Benešov u Prahy se pohřešuje 50 roků stará služebná Marie Neufusová. Tudíž se jedná o ženu daleko starší.  

Tělo ženy bylo dopraveno do márnice hřbitova v nedalekých Jažlovic, kde byla provedena následující den ráno soudní pitva. Ta potvrdila, že žena byla zardoušena, že již rodila, avšak aktuálně nebyla v jiném stavu, ani na ní nebyla před smrtí vykonána soulož, tudíž nebyla znásilněna, čemuž nasvědčovaly potrhané šaty.

K pohřešované Marii Neufusové bylo hlídkou pátračky zjištěno, že byla naposledy spatřena před nedělí a několik svědků uvedlo, že jim ukazovala své spořitelní knížky, přičemž jedna byla s částkou 1500 Kč a na druhé bylo uloženo 142 Kč. Přitom se chlubila, že se jí podařilo našetřit dalších 120 korun, které měla vloženy ve druhé vkladní knížce a chtěla si je v nejbližších dnech uložit. O Neufusové bylo známo, že vkladní knížky nosila na prsou a nikdy je neodkládala.

Na dotaz vedoucí síly pátrací stanice vrchního strážmistra Josefa Jindrleho, zda s někým chodila, či měla nějakou známost, bylo zjištěno, že má nemanželského syna. Ve věcech pohřešované nebyly žádné vkladní knížky ani peníze nalezeny, bylo zde však několik dopisů od nevlastního syna, který byl zaměstnán jako kočí u sedláka Pačese v Pětihostech v politickém okrese Benešov u Prahy.

Hned druhého dne časně ráno byl hlídkou pátračky v Pětihostech zastižen syn pohřešované. Jaroslav Neufus, 20 roků starý mladík, silné postavy byl při spatření četníků rozčílen, na jejich otázky však odpovídal váhavě třásl se a byl bledý. Vrchní strážmistr Jindrle si ihned povšiml, že na jeho šlích chybí jedno kožené poutko, které je nahrazeno tkaničkou z boty. K předloženému pánskému hřebeni a prstýnku s červeným kamínkem uvedl, že prstýnek byl jeho, ale neví, kdy a kde ho ztratil. Na dotaz, kdy se naposledy viděl s matkou uvedl, že to bylo minulé úterý, tedy 22. července 1930. Tehdy mu matka dala svoje spořitelní knížky, které byly při prohlídce jeho věcí skutečně nalezeny uschované v posteli. Chybělo v nich však 120 Kč na hotovosti.

Z uvedeného důvodu byl Jaroslav Neufus dopraven do márnice hřbitova v Jažlovicích, kde mu byla mrtvola ukázána. Klidně prohlásil, že je to jeho matka. Na základě toho, ačkoli spáchání vraždy na matce stále popíral, byl zatčen a spolu s usvědčujícími důkazy byl dodán pro důvodné podezření ze spáchaní loupežné vraždy na své nevlastní matce do vazby ve věznici okresního soudu v Říčanech u Prahy.

Ke špatnému určení věku zavražděné ženy došlo tím, že její tělo leželo v mokrém místě na samém okraji rybníka. Při nedávném případu vraždy selky Zemanové z Drahobudic na nedalekém Kolínsku byla oběť považována za 25letou, ačkoliv jí ve skutečnosti byl o přes 50 let. Vlhko totiž vniká do kůže a vyrovnává vrásky, dle kterých se dá poznat, že jde o starší osobu.  

Přesto, že i při v následujících dnech probíhajících výsleších vedených vrchním strážmistrem Jindrlem i vyšetřujícím soudcem byl Jaroslav Neufus skleslý a vypovídal tiše a spáchání vraždy své nevlastní matky popíral, byl dodán do věznice zemského soudu v Praze na Pankráci.

Vrchnímu strážmistru Jindrlemu však stále nešlo Neufusovo vytrvalé zapírání na rozum. Uvědomil si, že kožené poutko od šlí nalezené na místě činu nedaleko oběti bylo poněkud odlišné barvy a vyrobené z jiného materiálu než ostatní dvě poutka na Neufusových šlích.

Dokonce se pražské pátrací stanici podařilo zjistit svědka, který uvedl, že byl přítomen odevzdání vkladních knížek Marií Neufusovou jejímu nevlastnímu synovi, což potvrzovalo jeho tvrzení. Podezření proti Jaroslavu Neufusovi tím pádem postupně sláblo.

Zcela zásadní však bylo zjištění, že Neufusová udržovala poměr s jistým hospodářským dělníkem Suchým zaměstnaným u rolníka Hnátka v Křížkovém Újezdci vzdáleném necelé tři kilometry od Petříkova.

Jan Suchý však nebyl v Křížkovém Újezdci zastižen a od jeho zaměstnavatele bylo pátračkou zjištěno, že zničehož nic se v pondělí 28. července 1930 vzdálil ze statku svého zaměstnavatele a od té doby se zde neukázal.

Od služebné pracující na témže statku bylo zjištěno, že se jí Suchý svěřil o svém záměru vztah s Neufusovou ukončit, a dokonce měl prohlásit, že ji snad bude muset přiškrtit, jinak, že se jí nezbaví.

Po 25 roků starém Janu Suchém bylo vyhlášeno pátrání, na základě, kterého byl zastižen a zatčen v Kunraticích u Prahy, kde od počátku měsíce září pracoval u jednoho tamního rolníka.

Při výslechu vedeném vrchním strážmistrem Jindrlem se Jan Suchý ke spáchání vraždy na Marii Neufusové přiznal. V neděli 27. července 1930 vpodvečer si s ní dal schůzku u Velkého rybníka, kde s ní chtěl jejich vztah ukončit. Ona to však nechtěla akceptovat a toužila se s ním milovat. Přitom nastala rvačka, během které jí uškrtil. K pánskému hřebenu nalezenému nedaleko mrtvol uvedl, že původně patřil jemu, avšak ona mu ho před časem vzala, neboť jak tvrdila, chtěla mít něco z něho stále při sobě. Přitom uvedl, že Neufusová u sebe doslova chorobně ráda nosila součástky mužského oděvu a další věci dříve patřící mužům. Tím byl vysvětlen nález koženého poutka od šlí, prstýnku patřícího jejímu nevlastnímu synovi, i pánského hřebínku patřícího původně Suchému, nedaleko její mrtvoly.

Na základě uvedených skutečností bylo trestní řízení vedené proti Jaroslavu Neufusovi zastaveno a byl v polovině měsíce září 1930 po více než pěti týdnech propuštěn z vyšetřovací vazby.             

Okresní četnický velitel v Říčanech u Prahy vrchní strážmistr Šimek, který byl dne 23. září 1930 povýšen do hodnosti poručíka výkonného, si na tomto případu velmi dobře uvědomil, jak je důležité věnovat pozornost i sebemenšímu detailu, pečlivě prověřovat každou informaci a výpověď, a hlavně nepodlehnout honbě za úspěchem.

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Vedoucí síla pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Plzni vrchní strážmistr Václav Otec vyprávěl o přínosu nového člena jejich stanice. V polovině roku 1929 se totiž stal vůdce služebního psa se svým svěřencem součástí systemizovaného stavu pátracích stanic. To znamenalo, že strážmistr František Horák se svým služebním psem německým ovčákem Arco, který byl do té doby zařazen na četnické stanici Plzeň a byl pátračce k dispozici pouze dle jejich potřeb, se stal jeho třetím podřízeným.

V úterý 12. listopadu 1929 časně ráno byla plzeňská pátračka vyžádána četnickou stanicí Červené Poříčí v politickém okrese Přeštice o vyslání hlídky se služebním psem k případu vraždy rolníka Berky ve Vřeskovicích.

 

Arco se svým pánem

Po příjezdu motorového kola, v jehož přívěsném vozíku seděl strážmistr Horák se služebním psem Arcem, podal velitel místní četnické stanice vrchní strážmistr Václav Křepel veliteli hlídky pátračky vrchnímu strážmistru Otcovi hlášení o dosud zjištěných okolnostech.

V domě č. 30 žil 77 roků starý majitel usedlosti Matěj Berka, i přes svůj vysoký věk starý mládenec. Jednalo se o bohatého místního rolníka. Usedlost se nachází přímo u hlavní silnice a jeho zeď je polorozbořena a z vrat zůstala pouze polovina. Spolu s majitelem žila ve společné domácnosti jeho sestra 67 roků stará vdova po rolníkovi Barbora Babková.

Právě jejím výslechem bylo zjištěno, co se vlastně stalo. V noci, když oba spali, se někdo pokoušel vniknout do světnice, v níž oba spali. Vyrazil nejprve skleněnou tabulku, otevřel si vnější okno a poté vyrazil tabulku vnitřního okna. Pachatel dělal takový hluk, že se Berka probudil. Vzal si do ruky nabitou pušku, kterou měl stále u své postele a šel k oknu zjistit, co se děje. Přitom zavolal: „Chlape copak tady chceš, já tě zastřelím!“. V tom okamžiku třeskla rána a rolník se skácel na zem a byl okamžitě mrtev. Na to ztropila v obci poplach a bylo přivoláno četnictvo.

Pouhou prohlídkou bylo zřejmé, že střela zasáhla hruď Matěje Berky. Přesto musela být k ohledání jeho těla vyžádána soudní komise od okresního soudu v nedalekých Přešticích.

Problémem ale bylo, že i přes veškerou snahu obou místních četníků byl dům stojící na hlavní ulici, v němž ke vraždě v noci došlo, navíc doslova obklopen srotivšími se obyvateli obce, a tudíž se nedalo předpokládat úspěšné použití služebního psa. Přesto strážmistr uvedl Arca u rozbitého okna na stopu neznámého pachatele.

Arco vedl svého pána doprovázeného místním strážmistrem přes dvůr do zahrady a poté okolo rybníka za humna. Odtud přes okresní silnici a vrátil se zpět do obce. Zda stopu ztratil. A poté, co stopu opět navětřil, šel Arco do domku ve Vřeskovicíh, který obývá rodina Štychových. Doma byla pouze žena ve vysokém stupni těhotenství s jedním dítětem. Na dotaz četníků udala, že její manžel Jaroslav Štych není doma a že brzy ráno odejel vlakem do práce ve Škodových závodech v Plzni.

Soudní komise zkonstatovala smrt zastřelením do hrudi z bezprostřední blízkosti. Následně provedená pitva prokázala, že střela, která se nacházela v těle zasáhla rolníka přímo do srdce a jeho smrt nastala téměř okamžitě.

Motorové pátrací stanice odejelo do Plzně, kde byl ve Škodových závodech Jaroslav Štych zadržen a odvezen zpět do Vřeskovic. To, že by měl účast na vraždě rolníka Berky rozhodně popíral.

Štych byl 28 roků starý tesařský dělník a při výslechu vedeném za účasti obecního starosty vrchními strážmistry Otcem a Křepelem se stále více zaplétal do svých odpovědí. Nejprve tvrdil, že u rolníka Berky nikdy nebyl a že s ním mluvil ještě jako dítě. Přitom bylo sestrou zavražděného sděleno, že na jaře byl Štych u Berky a žádal o půjčku 300 Kč, kterou však nedostal.

Dobře znal jeho obydlí, a dokonce věděl i to, že má vkladní knížky. Na mrtvolu Matěje Berky se přitom ani nechtěl podívat. Domovní prohlídka bytu Štychových, jejímž cílem bylo nalezení vražedné zbraně, však zůstala bezvýsledná. Dalo se předpokládat, že zbraň odhodil cestou z místa činu za obcí do rybníka, okolo něhož podle Arcem vypracované stopy šel.

Vzhledem k tomu, že proti němu svědčily závažné okolnosti, byl zatčen a dodán do vazby u krajského soudu v Plzni.

Zavražděný byl velmi zámožný, měl na 80 strychů polí a tři vkladní knížky, na nichž měl celkem uloženo dvěstě tisíc Kč. Paradoxem bylo, že doma měl na hotovosti pouze 10 korun.

Další zajímavostí bylo, že Štych, když šel z domova okolo 4. hodiny ranní na vlak do práce, šel okolo Berkova domu, u něhož již bylo shromážděno plno lidí. Tvrdil, že se o rolníkově vraždě se dozvěděl až na nádraží od svého strýce a švagra. Oba však popřeli, že by s ním o vraždě vůbec mluvili.  

Následujícího dne byl po vypuštění rybníka na jeho dně nalezen zcela zachovalý revolver, z něhož byla vystřelena jedna rána. Střely byly naprosto shodné s tou, která byly při pitvě vyjmuta z těla zavražděného.

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

K

Konfrontace je postavení osob tváří v tvář. Konfrontaci podezřelého s poškozeným nebo se svědky je nutno vykonati, pokud možno před dodáním podezřelého k soudu. Ministerstvo spravedlnosti upozornilo, že se často stává, že osoby podezřelé z určitých trestných činů nejsou poškozenými u soudu poznávány, ba dokonce se přihodilo, že poškození s určitostí prohlašují, že představená jim osoba, kterou bezpečnostní úřady jako podezřelou z trestného činu soudu dodalo, není totožná s pachatelem, jehož poškozený viděl. Z tohoto důvodu žádá ministerstvo spravedlnosti, aby četnictvo v takových případech, kde je možno konfrontaci provésti již u úřadu bezpečnostního, tato byla provedena ještě před dodáním zatčeného k soudu tak, aby v případě, že konfrontace dopadne negativně a není zde jiných důkazů k usvědčení zatčeného, tento k soudu dodáván nebyl. 

  Příklad první

Velitel třímužové četnické stanice Čelákovice v politickém okrese Brandýs nad Labem vrchní strážmistr Václav Šrajer se ve středu 1. října 1930 krátce před polednem chystal odejíti domů na oběd. Od rána se těšil na manželkou slibované „slepičí hody“, představované slepičí polévkou a slepicí na paprice s moučnými noky.

Právě, když pan vrchní strážmistr vycházel ze vstupních dveří čelákovických četnických kasáren, málem do něho vrazila mladá dívka, která běžela četnictvu oznámit loupež v záložně, při níž se dokonce střílelo! Člověk ale míní a služba mění.

Na četnické stanici byl v tu chvíli přítomen pouze štábní strážmistr Jan Impseil, strážmistr František Velický byl od rána na služební obchůzce po okolních obcích. Oba četníci se chvatně vyzbrojili a vydali se rychlou chůzí na místo činu.

Čelákovická Obchodnicko-řemeslnická záložna se nacházela v samém centru města, nedaleko od budovy četnických kasáren. V době, kdy četnická hlídka dorazila na místo události, tak místní lékař MUDr. Zdeněk Krčmář bydlící v téže budově, ve které sídlila záložna, již zraněné úřednici záložny ošetřoval její zranění. Střela totiž způsobila na lebeční kosti hlubokou rýhu.

Po zjištění situace na místě činu, hned vrchní strážmistr Šrajer telefonicky vyžádal vyslání hlídky pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Praze-venkově s tím, že nasazení služebního psa nepřipadá v úvahu, jelikož se záložna nachází v centru města a v jejím okolí je značný pohyb osob.

Mezi přítomnými zvědavci počal štábní strážmistr Impseil zjišťovat svědky činu. Postupně se dozvěděl, že čin spáchal mladík, asi 18 roků starý a po činu samotném utekl na nádraží vzdálené asi minutu chůze. Na nádraží však štábní strážmistr zjistil, že ačkoliv si udýchaný mladík u pokladny zakoupil jízdenku do Brandýsa nad Labem a šel na nástupiště k vlaku který právě přijel, nenastoupil do něho, nýbrž se vmísil mezi vystupující cestující a s nimi vyšel ven před nádraží. Zde si najal stojící autodrožku, se kterou odejel neznámo kam.

Vrchní strážmistr Šrajer se nejprve věnoval výslechu úřednice záložny, 17 roků staré Ludmily Wagnerové. Ta uvedla, že zhruba okolo půl dvanácté, poté co záložnu opustil velkoobchodník Čejka, přišel do záložny mladík, který na ni namířil zbraň a kategoricky po ní žádal vydání všech peněz z pokladny. Než ona stačila, jakkoliv zareagovat, zahlédl na jejím stole ležící klíče od pokladny a jimi pokladnu otevřel. Z pokladny vybral veškeré v ní uložené peníze, což bylo 14.060 Kč. Po celou dobu na ní mířil zbraní, aby nemohla utéct či volat o pomoc. Vše se odehrálo velmi rychle. Poté ji svázal na rukou a nohou a přes hlavu jí přehodil její vlastní kabát. Pak se jí snažil spoutanou vecpat do skříně, což se mu díky jejímu odporu nepodařilo. Nejprve ji uhodil zbraní po kabátem přikryté hlavě a když začala volat o pomoc, tak po ní dvakrát vystřelil. Před vlastním přepadením čekal na chodbě domu a zřejmě počkal až bude místnost záložny bez klientů.  Dále uvedla, že většinou je v úřadě spolu se svým strýcem, který však byl uvedený den na dovolené, což pachateli velmi usnadnilo situaci.

Jedna střela zranila úřednici na hlavě a druhá zřejmě minula svůj cíl. Jelikož na zemi ležely dvě vystřelené nábojnice ráže 6,35 milimetru, bylo jasné, že pachatel byl ozbrojen automatickou pistolí.

Do Čelákovic ještě odpoledne dorazilo motorové kolo pátrací stanice a její hlídce velel vrchní strážmistr Josef Jindrle, vedoucí síla pátračky. Štábní strážmistr Václav Starosta zajistil kromě dvou vystřelených nábojnic i obě střely, které uvízly v omítce zdi a dále úlomek dřevěné pažby automatické pistole.

Po sdělení popisu útočníka, velmi mladého muže, oblečeného do modrého pláště a ve tmavých brýlích, bylo přepadené vrchním strážmistrem Jindrlem předloženo album s fotografiemi zločinců z povolání. Ludmila Wagnerová v něm s naprostou jistotou označila jako pachatele přepadení lupiče pokladen Antonína Šimáka z Prahy.

Čelákovický vrchní strážmistr Šrajer poté kolegům z pátračky uvedl, že pokladna této záložny byla před rokem vyloupena dosud neznámými pachateli.

Četnictvu stále přítomnému na místě činu se přihlásil řidič autodrožky místního autodopravce Dorníka Houska, který udal, že okolo poledne si jej před nádražím najal mladík, který pospíchal do Prahy s tím, že tam musí být za dvacet minut. Zaplatil mu stokorunou a vystoupil na Palmovce, odkud se vydal do Primátorské ulice. Jednalo se o mladíka starého asi 21 let oblečeného do modrého kabátu a tmavých proužkovaných kalhot a v ruce měl žlutou aktovku.

Obdobně jako slečna Wagnerová, označili jako pachatele loupeže Antonína Šimáka i šofér Houska a čelákovický velkoobchodník Čejka, který jej spatřil v okamžiku, když vycházel ze záložny.

Šimákovi je dvacet let, byl vyučen zámečníkem a je členem pražské skupiny kasařů vedených bezpečnostním orgánům velmi dobře známými lupiči pokladen Josefem Šírkem a Františkem Jelínkem z Vršovic a byl před nedávnem propuštěn z pankrácké věznice po vykonání svého posledního trestu.

Vrchní strážmistr Jindrle z pátračky telefonicky dotazem na Ústředním četnickém pátracím oddělení v Praze a na přihlašovacím úřadě pražského policejního ředitelství zjistil, že Šimák má právě nastoupit vojenskou službu v Benešově u tamního 48. pěšího pluku.

Prostřednictvím benešovské četnické stanice bylo ještě večer telefonicky zajištěno umístění novopečeného vojína Šimáka do posádkového vězení.

Hned druhého dne, ve čtvrtek dopoledne, byli motorovým kolem s postranním vozíkem pražské pátrací stanice dopraveni do Benešova řidič Houska a velkoobchodník Čejka.  Mezi nastoupenými novými branci oblečenými již ve vojenských stejnokrojích byl při konfrontaci Antonín Šimák oběma svědky bezpečně poznán. Slečna Wagnerová odjela k rodičům na několik dní na zotavenou, a proto nemohla být toho dne s Šimákem konfrontována.

Šimák však jakýkoliv podíl na loupeži v čelákovické záložně zásadně popíral a na svoji obhajobu tvrdil, že již v poledne odjížděl z Prahy vlakem do Benešova, kde si ještě dal v nádražním hostinci před nástupem na vojnu dvě piva, a proto se k pluku dostavil až pozdě odpoledne. Četníkům tvrdil, že má nezpochybnitelné alibi. Přesto byl i nadále ponechán v posádkovém vězení.

Velitel pražské pátračky vrchní strážmistr Jindrle se domníval, že Šimák použil k cestě z Prahy do Benešova automobil, stejně jako tomu učinil k cestě z Čelákovic do Prahy. Proto byla v tisku uveřejněna výzva, aby se přihlásil řidič, který mohl vézt 1. října 1930 odpoledne 20 letého mladého muže v modrém kabátě z Prahy do Benešova.

Zvrat do vyšetřování případu přineslo v pátek večer telefonické hlášení detektivů bezpečnostního oddělení policejního ředitelství v Košicích. Na tamní policejní strážnici byl předveden motocyklista, který porazil a zranil chodce. Při jeho osobní prohlídce u něho byla nalezena browningová pistole ráže 6,35 milimetru, která má čerstvě odštípnutou část dřevěné pažby. Kromě toho u sebe měl 7765 Kč 40 hal. 

Po delším zapírání bylo košickými detektivy zjištěno, že se jedná o 20 roků starého Karla Hampla, obchodního příručího z Hradce Králové, v minulosti několikrát soudbě trestaného, který se nakonec přiznal, že je pachatelem loupežného přepadení záložny v Čelákovicích a že u něho nalezené peníze pocházejí právě z této loupeže.

Při důkladné prohlídce policejním lékařem bylo na Hamplově noze zjištěno střelné zranění, ke kterému dotyčný sdělil, že si je sám způsobil při neodborné manipulaci s pistolí. Ve středu 1. října 1930 měl nastoupit v Domažlicích vojenskou službu. Vzhledem k podezřelému zranění nohy tak ale neučinil. Po loupeži v Čelákovicích sice odjel z Prahy vlakem do Plzně, ale odtud jel opět vlakem na Slovensko, kde si v Gelnici zakoupil za 4600 Kč motocykl a chtěl na něm odjet přes Podkarpatskou Rus do sovětského Ruska, aby nemusel narukovat.

Hampl, který byl svým zjevem skutečně velmi podobný udávanému popisu pachatele, tak i podezíranému Antonínu Šimákovi byl v sobotu pražskou pátrací stanicí eskortován do Prahy.

Dřevěná část pažby od pistole nalezená a zajištěná na místě činu skutečně pocházela z automatické pistole zajištěné u Karla Hampla, která odpovídala i svojí ráží. To, že se jednalo o stejnou zbraň následně potvrdilo i dobrozdání zpracovaném Ústředním četnickým pátracím oddělením v Praze.

Následující den byl Hampl konfrontován se slečnou Wagnerovou, která se mezitím vrátila od svých rodičů. Ta jej zprvu nemohla poznat, a jeho totožnost s pachatelem přepadení potvrdila až poté, co si nasadil tmavé brýle, které použil při jejím loupežném přepadení.   

Na základě zjištěných skutečností byl vojín Šimák propuštěn z posádkového vězení. Velitel pražské pátračky i velitel čelákovické četnické stanici nedokázali náhodnou záměnu Antonína Šimáka s Karlem Hamplem třemi svědky nejprve podle fotografie a poté ještě dvěma z nich reálně, pochopit. Pravdou je, že jejich podobnost byla značná. Zajímavostí bylo i to, že oba měli v den činu nastoupit vojenskou službu. 

V únoru roku 1931 se Karel Hampl zodpovídal ze svých činů před pražským porotním soudem, který jej odsoudil na 10 let těžkého žaláře. K provedení přepadení záložny jej inspirovaly detektivky, které rád četl. Přepadení bral jako dobrodružství, nikoliv jako zločin. Když jej dozorci odváděli po vynesení rozsudku, tak se rozplakal.  

Zatčený pachatel loupeže

Příklad druhý

V sobotu 30. října 1937 měl štábní strážmistr Josef Kubík z třímužové četnické stanice Choltice v politickém okrese Pardubice předepsanou celodenní obchůzku. Když došel po ve své služební knížce předepsané trase do obce Lipoltice, byla jeho pozornost upoutána shlukem lidí před jedním ze stavení na návsi. Srocení obyvatelé obce doslova s povděkem přivítali příchod četníka.

Záhy se štábní strážmistr Kubík dozvěděl, že rok a půl starý chlapeček se nedopatřením napil z lahvičky obsahující přípravek na cídění kovů a během 15 minut za hrozných bolestí zemřel.

Silně rozrušená matka sdělila, že přípravek zakoupila před několika dny od neznámého muže obcházejícího jednotlivé obce za 12 Kč s tím, že se jedná o velmi účinnou vodičku na cídění kovů a že jde o zcela neškodný prostředek. 

Štábní strážmistr požádal přítomného obecního starostu o vyslání posla do Choltic, aby informoval velitele četnické stanice vrchního strážmistra Josefa Jíru o případu a o požadavku na vyrozumění okresního soudu v Přelouči, za účelem vyslání soudní komise k ohledání zemřelého chlapečka.

V lahvičce od cídidla zůstal po dně pouze zbytek jejího obsahu. Po přičichnutí k němu byl štábní strážmistr přesvědčen, že se jedná o kyselinu sírovou, což by vysvětlovalo, proč chlapec po pozření tekutiny za strašných bolestí zemřel. Lahvička byla zajištěna jako doličný předmět za účelem určení jejího obsahu.

Dříve, než se na místo dostavil velitel četnické stanice, podařilo se štábnímu strážmistru Kubíkovi dát dohromady popis podomního obchodníka, který v obci navštívil se svým zbožím několik hospodyň.

Jednalo se o muže ve věku zhruba 35 let, vyšší postavy, podlouhlého obličeje a tmavých řídkých vlasů česaných dozadu. Jako zvláštní znamení bylo uvedeno, že na jedné ruce mu chybějí dva prsty, přičemž svědkyně nebyly s to se shodnout, zdali na pravé, či na levé ruce. Dále hledanému muži chyběl vpředu jeden zub a opět se svědkyním nepodařilo shodnout, zdali se jednalo o horní, či dolní čelist. I tak byl udaný popis poměrně podrobný.

Po ohledání soudní komisí bylo tělíčko nebohého chlapce odneseno do márnice, kde bylo následujícího dne pitváno. Při pitvě bylo zjištěno, že hrtan i žaludek zemřelého dítěte byly silně rozleptány. Obsah žaludku byl rovněž zajištěn k chemickému rozboru.

Za účelem vypátrání a zadržení neznámého obchodníka, byl jeho popis rozeslán pátracím oběžníkem na okolní četnické stanice a četnické pátrací stanice a dále byl uveřejněn hned druhého dne, tj. v neděli ve vysílání bezpečnostních zpráv a odtud popis hledaného muže v pondělí převzal i veřejný tisk.

Ve středu 3. listopadu 1937 vyšetřovala četnická pátrací stanice v Hradci Králové krádež pánských prstenů, odcizených v bytě využívaném k provozování prostituce. Přitom byl štábními strážmistry Josefem Ambrožem a Josefem Jirouškem v uvedeném bytě zastižen muž, odpovídající popisu hledaného obchodníka s cídidly.

V muži byl zjištěn 33 roků starý, několikrát soudně trestaný pokoutní obchodník Josef Kout. K zadrženému bylo dále zjištěno, že má soudní zákaz zdržovat se v královéhradeckém okrese. K nedovolenému prodeji se četníkům z pátračky přiznal a uvedl také, že se z tisku dozvěděl o případu úmrtí malého dítěte po požití jím prodaného cídidla.

Ještě týž den byl Josef Kout dopraven služebním automobilem pátrací stanice do Lipoltic, za účelem konfrontace se ženou, které cídidlo prodal a s ostatními hospodyněmi, kterým jej nabízel ke koupi.

Velitel královéhradecké pátrací stanice vrchní strážmistr Vilém Exnar pro jistotu telefonicky vyžádal u tamního velitele četnické stanice vrchního strážmistra Jíry přítomnost choltických četníků na místě, což se záhy ukázalo jako velmi prozíravé.

Po Lipolticích se okamžitě rozkřiklo, že hledaný prodavač byl vypátrán a že bude přivezen za účelem konfrontace. Automobil pátrací stanice byl ihned po příjezdu do obce doslova obsypán obyvateli obce a pětici přítomných četníků dalo spoustu starostí uchránit poznaného obchodníka před rozlíceným davem.

Ihned po konfrontaci byl Josef Kout dodán do vazby ve věznici krajského soudu v Hradci Králové, jelikož jej pracovníci tamní pátračky usvědčili ze spáchání několika dalších trestných činů.

Rozborem obsahu lahvičky a obsahu žaludku zemřelého chlapce bylo zjištěno že se jedná o rozředěnou kyselinu sírovou, a nikoliv o neškodný prostředek, jak jeho prodejce při nabízení zboží kupujícím sděloval. Cena tohoto zboží byla pouhých 50 haléřů a nikoliv 12 korun, za které je Josef Kout po vesnicích na Pardubicku a Královéhradecku po delší dobu prodával.

Četník na zkoušku Jaroslav Křižan

 

Obálka knihy Četnická abeceda

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Druhé pololetí roku 1933 zahajovala nitranská pátračka v plném pracovním nasazení díky dělší dobu trvajícímu pronásledování mnohačetné ozbrojené lupičské tlupy, jejíž členové měli na svědomí řadu vyloupených pokladen.

Mimo to se na samém konci měsíce června 1933 od jednoho z důvěrníků velitel četnické stanice v Urmíně v politickém okrese Nitra vrchní strážmistr Antonín Dobeš dozvěděl, že se v blízkosti Šalgova ukrývá již dlouhu řadu let zatykačem hledaný zločinec z povolání Denga.

V zájmu úspěšného dopadení tohoto zlosyna, požádal velitel urmínské četnické stanice o pomoc nitranskou pátrací stanici, aby vyslala služebního psa.

Jan Denga byl řemeslný zločinec a tradovalo se o něm, že chodí neustále ozbrojen. Dokonce byl důvodně podezřelý, že má na svědomí i vraždu, které se měl dopustit v době převratu v roce 1918.

Vrchní strážmistr Procházka proto vyslal hned 1. července 1933 ve čtyři hodiny ráno strážmistra Votrubu s Altem na motorovém kole řízeném jako pokaždé strážmistrem Tomkem.

Po krátké poradě na urmínské četnické stanici bylo rozhodnuto o střežení domku rolníka Dengy v Šalgově, jež byl bratrem hledaného a který jej zásoboval. To byl jediný možný způsob, jak se dostat na stopu Jana Dengy, o jehož současném vzhledu panovaly mezi četníky pouze dohady.

Postřížka byla úspěšná, neboť hlídka pátračky spatřila z rolníkova domku odcházet muže s rancem na zádech. Odcházející byl četníky skrytě pozorován, kterak odchází do nedaleké vinice nad obcí. Tímto způsobem se podařilo zjistit, kde přesně se ukrývá. Jednalo se o jeden ze sklepů.

Díky tomu, že sklep měl pouze jediný vchod, rozhodli se strážmistři Tomek s Votrubou o střežení vchodu do sklepa až do okamžiku, až bude hledaný, o jehož totožnosti již nebylo dle podoby sporu, vycházet.

Alto byl zalehlý a trpělivě čekal, až obdrží povel svého pána. Po několika hodinách čekání, zhruba o deváté, se na četníky konečně usmálo štěstí. Jakmile Jan Denga vyšel ze sklepa, zřejmě z důvodu nutnosti vykonat malou potřebu, byl proti němu vyslán Alto a muž byl ve jménu zákona vyzván, aby dal ruce vzhůru!

Doslova, než se stačil rozespalý Denga vzpamatovat, byl obklíčen dvěma četníky a k tomu na něho štěkal Alto a cenil své zuby. Doslova v okamžiku měl ruce spoutané řetízky. Při osobní prohlídce u něho byl nalezen ostře nabitý browning ráže 7,65 milimetru. V úkrytu hledaného byla nelezena řada věcí, o nichž se dalo předpokládat, že pocházejí z dosud neobjasněných krádeží.

Na četnické stanici v Urmíně byly Janu Dengovi odebrány otisky prstů a následně byl dodán do vazby okresního soudu v Nitře.

Hlídka pátračky se vrátila do kasáren až pozdě večer. Bylo zřejmé, že bude následovat dlouhé vyšetřování a usvědčování Jana Dengy z jím spáchaných trestných činů.

Vzhledem k tomu, že právě skončilo pololetí, musel strážmistr Votruba zpracovat zprávu o docílených výsledcích a použití služebního psa. Alto byl rekvírován v celkem 14 případech, přitom v rovné polovině z nich nemohl být služební pes uveden na stopu, neboť se jednalo o frekventovaná místa a došlo tak k překrytí stop pachatelů činu.

Votruba s Altem na rybách

Kromě každodenního výcviku Alto svého pána věrně doprovázel při každé vhodné příležitosti. Je pravdou, že Rudolf Votruba trávil s Altem mnohem více času než s vlastní rodinou. To bylo předmětem častých oprávěných výtek paní Etely.         

Příslušníci pátrací stanice, zejména kancelářský pomocník štábní strážmistr František Majer, měli spoustu práce s procházením přehledů případů, jejichž pachatelé zůstali nevypátráni a u nichž připadal v úvahu jako pachatel zatčený Jan Denga.

Následně vrchní strážmistr Procházka a jeho zástupce štábní strážmistr Slechan Dengu ve věznici nitranského okresního soudu vyslýchali a postupně jej usvědčovali z dlouhé řady spáchaných zločinů od vraždy, přes loupeže a krádeže vloupáním až po přečiny a přestupky prosté krádeže.

Obsah strážmistrem Votrubou zpracované pololetní zprávy se stal předmětem oprávněných výtek velitele oddělení majora Hodináře ve vztahu k jednotlivým okresním četnickým velitelům ve služebním obvodu nitranské pátračky.

Aktuálnost výtek velitele nitranského oddělení se potvrdila hned ve středu 5. července 1933, kdy byl služební pes pátračky časně ráno rekvírován četnickou stanicí přímo v Nitře.

Strážmistr Votruba byl s Altem pěšky vyslán do nedalekého Molnoše, aby zde pátral po neznámém pachateli krádeže plechové nádoby se sádlem spáchané v noci ze dvora domu Jana Chobota.

Poškození nebyli schopni četníkům ani vysvětlit, kudy pachatel krádeže na dvůr vnikl, natož kterým směrem z něho odešel. Bylo to způsobeno zejména okolností, že majitelé domu si na daný den předsevzali vymalování všech místností v domě, a proto časně ráno vynesli na dvůr veškeré bytové zařízení a tím pádem zničili veškeré stopy po pachateli. Přitom zjistili zmizení plechové nádoby se sádlem.

Podivný případ krádeže se škodou ve výši 250 Kč byl přesto oznámen místní četnickou stanicí státnímu zastupitelství v Nitře.  

 

 Služební knížka strážmistra Votruby 1933

Úspěšný začátek pololetí zkazil další červencový případ. V neděli 23. července 1933 ve 4 hodiny ráno byl strážmistr Votruba probuzen doma strážmistrem Václavem Žurmanem z četnické stanice v nedalekém Zoboru v politickém okrese Nitra, aby s Altem pátral po neznámém pachateli krádeže v bytě Štefana Ondračky na Panské dolině na Zoboru.

Po příchodu na místo činu bylo zjištěno, že ku škodě úředníka pozemkového fondu Ondračky byly odcizeny šperky a další věci se způsobenou škodou ve výši 2 000 Kč. K činu muselo dojít předchozího dne mezi 21 až 23 hodinou.

Uvedení Alta na stopu pachatele bránila skutečnost, že dům stojí u veřejné cesty a jedná se o výletníky hojně navštěvované místo. Zejména v noci ze soboty na neděli, kdy se zde konají taneční zábavy, je toto výletní místo a zdejší restaurace navštěvována lidmi z místa i širokého okolí. Kromě toho bylo samotné místo činu a jeho bezprostřední okolí ještě před příchodem přivolané četnické hlídky pošlapáno majiteli bytu, ale i řadou zvědavců.

Pachatel činu s největší pravděpodobností využil situace, kdy byli majitelé bytu na taneční zábavě v nedaleké restauraci.

Ačkoliv se strážmistr Votruba snažil uvést Alta na stopu pachatele krádeže, nebyla jeho snaha korunována úspěchem.

Nezbývalo než případ krádeže vloupáním spáchaný nezmámým pachatelem oznámit státnímu zastupiltelství v Nitře.

Za účelem pátrání po odcizených dvou kusech zlatých hodinek, jedněch stříbrných hodinkách, zlatém řetízku, manžetových knoflíčcích, ženských šatech a tureckém přehozu byly místní četnickou stanicí v Zoboru zpracovány a rozeslány pátrací oběžníky.

Reputace byla napravena až po více než měsíci, v pátek 25. srpna 1933, kdy byl Alto vyžádán četnickou stanicí Ivánka u Nitry v politickém okrese Nitra do čtrnáct kilometrů vzdálené obce Branč, aby vypracoval stopu pachatele krádeže hus.

Po příjezdu automobilu pátračky řízeného štábním strážmistrem Dřevickým na místo, bylo od místního četníka štábního strážmistra Jana Vlčka zjištěno, že ku škodě ovdovělé rolnice Kateřiny Lörincové bylo ze zamčeného chlívku ukradeno celkem 6 hus v celkové ceně 360 Kč.

Strážmistr Votruba na místě nalezl stopu jednoho z pachatelů, který byl obut ve trampkách s gumovou podešví. Alto uvedený na tuto stopu ji vypracoval přes humna a dále brázdou v poli vedoucí směrem k železniční zastávce na trati Nitra – Ivánka a dále po travnaté pěšině vedoucí podél trati až ke krajním zahradám v Ivánce a odtud odbočil k samotě Dvůr Ohaj, kde před objektem na poli, kde zemědělští dělníci rozhazovali hnůj, stopu přestal sledovat.

Četníky však bylo od těchto dělníků zjištěno, že z uvedené samoty časně ráno odešel směrem do Nitry místním četníkům dobře známý a několikrát pro krádeže trestaný Jozef Jamrych.

Ještě týž den byl Jamrych zastižen hlídkou pátračky na cestě z Nitry zpět do Ohaje, oblečený do nového obleku a s novým kloboukem na hlavě. Spolu s ním šel známý zloděj Štefan Petrák. Při výslechu Jamrych uvedl, že tyto věci si zakoupil za peníze obdržené od překupníka Jána Gombíka v Nitře za odcizené husy.

Při následně provedené domovní prohlídce byly u překupníka Gombíka v Nitře nalezeny tři z odcizených hus, v nichž vdova Lörincová poznala svůj odcizený majetek.

Oba spolupachatelé, Jozef Jamrych a Ján Gombík, byli dodáni okresnímu soudu v Nitře. Odcizené husy byly navráceny majitelce. Účast na uvedeném činu se četníkům několikrát trestanému zloději Štěfanu Petrákovi nepodařilo prokázat.

Altovi se podařil husarský kousek. Jeho neočekaným skokem na pánův povel, se mu podařilo ke smrti vyděsit matku Etely Votrubové hrající si s vnukem Jaromírem na dvoře domu.

 

 Altův skok

 

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je k dostání na

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.