Novoroční přání profesora Pavla Pafka

Kdo by neznal pana profesora MUDr. Pavla Pafka, DrSc., emeritního přednostu III. chirurgické kliniky pražské FN Motol.  Významný hrudní chirurg se stal mediálně známým v roce 1996, kdy operoval prezidenta Václava Havla. O rok později provedl se svým týmem první transplantaci plic na území České republiky. Za operačním stolem stojí už bezmála šedesát let. Odoperoval přes 13 000 pacientů. Mnohým zachránil život. Do toho mého vstoupil před pěti lety – a to byl pro mne nezapomenutelný okamžik.  Ne že bych si setkání s jeho skalpelem raději neodpustila, ale tehdy mi došlo, jak pravdivé je rčení: všechno zlé je k něčemu dobré.  Jsem ráda, že jsme se seznámili blíže. Taková setkání mě nejen inspirují, ale především  velmi obohatí.  Uchvátil mě svou moudrostí, klidem, laskavostí, smyslem pro humor a  obrovskou vitalitou.  Denně plave, běhá nebo jezdí na kole. Ročně ujede asi tři tisíce kilometrů. Je zdatný turista, lyžuje, jezdí na kolečkových bruslích, vesluje. Svými sportovními výkony by strčil do kapsy kdejakého mladíka.  Říká se o něm, že má zlaté ruce, ale já se přesvědčila, že má především zlaté srdce.  Naše setkání nejsou častá, zato nezapomenutelná.   Pokaždé mi rozsvítí den.  Vždy si z nich odnáším víru, že s takovými lidmi, jako je pan profesor, má svět naději.  Už při mém pobytu v motolské nemocnici jsme si vyměnili svoje knížky.  Já mu dala šesté vydání Zpátečního lístku do posledního ráje Oty Pavla, protože mi prozradil, že Ota Pavel je jedním z jeho oblíbených spisovatelů.  Mně pan profesor věnoval knihu Šlo to skoro samo.  O svém osobním i profesním životě v ní vypráví s úsměvem a nadhledem. Přečetla jsem ji velmi pozorně a doslova jedním dechem. Mohla bych tedy sypat z rukávu, jakými cestami se ubíral z rodné Bratislavy do naší metropole, kde v roce 1963 promoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, a později své lékařské znalosti a zkušenosti posbíral i v zahraničí, pracovní stáže absolvoval mimo jiné v New Yorku, Pittsburghu, Torontu, Moskvě, Lipsku a Uppsale.  Desítky let navrací pacientům zdraví.  Od prezidenta Miloše Zemana přijal v roce 2013 medaili Za zásluhy a před čtyřmi lety byl pasován na Rytíře českého lékařského stavu. „Proč jsem si vybral chirurgii?“ zopakoval při našem prvním rozhovoru moji otázku. „Protože je to akční obor.  Do týdne vidíte, zda jste pacientovi pomohl, nebo ne.  To například na psychiatrii bývá léčba na dlouhou trať. Mnohdy až na doživotí.“ Pak se na mne usmál svým přívětivým úsměvem. „Chirurgie je především manuální práce, ale i komunikace s pacientem je důležitá.  Lékaři nesmí chybět empatie k člověku. Nemocný přichází se svými  úzkostmi, strachem z toho, co přijde, co ho čeká. Má obavy o své zdraví, o svoji budoucnost.  Dobrý lékař musí vnímat jeho pocity, být laskavý, to je důležité. Už svým studentům vštěpuji, že se nesmí k pacientům chovat povýšeně. Každý přece něco umí. Třeba takový včelař, když si k němu sednete na postel, mohl by vám tři dny vyprávět o včelách, zatímco vy víte jen to, že snáší med.“  Neuměla jsem si představit ty dlouhé hodiny, které tráví nad operačním stolem. „To musí být fyzicky velmi náročné,“ namítla jsem. „Udržuji si fyzičku sportem. Taková jízda na kole krajinou, ta člověku i hlavu vyčistí. Nebo běh Prahou,“ pokračoval. „To je krása, když běžím třeba Nerudovkou k Hradu a odtud se dívám, jak město usíná, nebo naopak časně zrána, když Praha vstává z mlžného oparu, to je pastva pro oči.  Velký zážitek.“ Pozoruji ho se zatajeným dechem, poslouchám každé jeho slovo, abych si náš rozhovor mohla ještě později přehrát v hlavě. Je mi sympatické jeho vidění světa.  „Jestlipak někdy něco v životě postrádáte?“ zeptala jsem se jednou. „Jsem spokojen s tím, co mám, drahá auta ani luxusní dovolené mi nic neříkají. V tom nevidím smysl života,“ přimhouřil oči.  „Já mám vlastně všechno. Mám dobré zdraví, práci, vynikající manželku –  letos spolu budeme pětapadesát let, tři dcery, pět vnoučat, co víc si mohu přát. Lidé by neměli štěstí a spokojenost vidět jen v majetku. Nerozumím jejich věčnému porovnávání. Bohužel se nikdy nesrovnávají s těmi, co nemají nic, co žijí třeba z důchodu deset tisíc, ale vždy s těmi bohatšími. On byl na Kanárských ostrovech, zatímco já jen na chatě u vody. Já mám škodovku, ale on kolem mě jezdí autem za dva miliony korun.  Začnou závidět a prožijí frustrovaný život.  Proteče jim mezi prsty. Nevrátí se jediný den.“  Zato pan profesor určitě nebude muset litovat jediného dne.  Životní hodnoty má pěkně uspořádané.  „Tak už mě i moji sestru vychovali rodiče. Tatínek z východního Slovenska, maminka z pražských Holešovic. Já jsem Čechoslovák bez pomlčky.  Oba skromní a pracovití. Pro mne vždy práce také hodně znamenala a znamená. „Až jednou skončíte s operacemi, opravdu budete obnovovat turistické značky v okolí Prahy, jak si plánujete?“ byla jsem zvědavá.  „Zatím mě stále těší operovat,“ odpověděl upřímně.  „Mladší kolegové mi to umožňují a já mám radost z té nové chirurgické generace. Ale jednou ten kyblíček s barvami vezmu a v lese turistické značky obnovovat budu. Ale kdy? To se ukáže.“  „Doufám, že to bude až za pytel kalendářů,“ vyhrkla jsem.  „Chci se těšit na naše rozhovory pokaždé, když zaťukám na dveře vaší pracovny.“ Naposled jsem do ní vstoupila začátkem letošního roku. „Tak jaké byly Vánoce?“ zeptala jsem se.  Zase mu na tváři zahrál úsměv. „Pro mne je pravý Štědrý večer, když o půlnoci vylezu na věž chrámu svatého Víta tahat za zvon. Někdy se jen dívám, někdy zvoním. To podle toho, kolik se nás tam sejde. Pod námi leží Praha, jiskří rozsvícenými světly a lidé k sobě v tu chvíli mají nějak blíž.“ Pak se na okamžik zamyslel a tiše řekl. „Snad nastane čas, kdy se všichni budou řídit zdravým rozumem a intuicí.“ Pak mi podal své novoroční přání, na kterém je vytištěno:  Přejeme Vám, abyste svou intuici nemuseli v roce 2020 opravovat.  Pafkovi.

A já si ho teď dovoluji přeposlat vám, čtenářům, s upřímnou prosbou, ať si ta slova všichni vezmete k srdci.

Jaroslava Pechová

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.,  získal ocenění „Šarmantní osobnost roku 2018“, které mu udělili svým hlasováním posluchači Českého rozhlasu ve třiadvacátém ročníku stejnojmenné ankety. spolu s vítězem internetového hlasování hercem Janem Přeučilem

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Ivana Lukavská

 

Komentáře z facebooku