Kdo by neznal herce Jindřicha Plachtu (původním jménem Jindřich Šolle), který se narodil 1. července 1899 v Plzni. Mnohým filmům, v nichž ztvárnil ať už epizodní, či hlavní role, je sice už přes osmdesát let, ale i v dnešní době patří mezi divácky oblíbené – a mnohdy právě díky hereckému umění Jindřicha Plachty. Jeho cesta na divadelní prkna a před kameru však nebyla přímočará. Tatínek si přál, aby se stal úředníkem, a proto studoval plzeňskou obchodní akademii. „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví,“ tvrdil prý a už během studií potají vystupoval v plzeňském divadle. Po první světové válce začínal svou hereckou kariéru v Praze v legendárním kabaretu Červená sedma jako nápověda. Pak začal sám v kabaretech a malých divadlech, které v Praze houfně vznikaly, vystupovat. V jednom z nich si jeho hereckého projevu všiml král českých komiků Vlasta Burian a nabídl mu hostování a později i angažmá ve svém divadle, kde mu měl hrát tzv. nahrávače. Plachta si však rychle získal přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci Plachta vyřešil svým odchodem. Vystupoval pak v několika angažmá, hrál i v Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Několikrát dostal také nabídku stát se členem Národního divadla, ale pro svou vrozenou skromnost a malou víru ve své nadání ji dlouho odmítal. Až v letech 1948 - 1949 v Národním jednu sezonu účinkoval. Jako filmový herec začal působit ještě v éře němého filmu. Jeho herecké schopnosti se však plně projevily až po nástupu zvukového filmu. Neuvěřitelně vynikal i v epizodních rolích. Uměl na sebe strhnout pozornost a často zastínil i hlavního představitele. Diváky okouzloval svou plachostí, dojemnou směšností, lidskostí, smyslem pro spravedlnost. Dokázal precizně ztvárnit humornou postavu, ale i roli vážného charakteru. Ve 30. letech náležel mezi šestici nejslavnějších filmových hvězd, kam patřili František Smolík, Hugo Haas, Antonie Nedošínská, Lída Baarová, Adina Mandlová a on. „Byl vzácný člověk. Prototyp vlídnosti a upřímnosti. V jeho plaché prostotě byla jeho velikost,“ vyjadřovali se o něm kolegové. „Chodil hodně mezi lidi. Upřímně se o ně zajímal. Svou bezprostředností si je snadno získával,“ čtu v knize Pavla Taussiga Cesta do hlubin hercovy duše. „Měl zvláštní dar,“ vzpomíná na něj František Filipovský. „Dovedl se i v nesympatické postavě přiblížit svým herectvím divákovi, aniž ubral postavě její záporné rysy. Takový byl jeho Hippodromos v Oslu a stínu, takový byl jeho notář Vittorio Bartolus v Nebi na zemi. Měl jsem ho rád. Kdo znal Jindřicha Plachtu, nemohl jinak.“ Jindřich Plachta byl velice populární. Měl velmi vyhraněné sociální cítění. Nezapřel v sobě velkého rusofila. Když byl ještě chlapec, dostal jeho otec práci v ruském Bachmutu, kde pracoval na výstavbě lihovaru. Plachta zde chodil do ruské školy a k ruskému národu hodně přilnul. Spřátelil se se spisovatelem a režisérem Vladislavem Vančurou, jedním z prvních českých intelektuálů, kteří vstoupili do KSČ. Později stranu opustil, ale levicového smýšlení se nevzdal. Jako první režisér objevil v Plachtovi úžasnou schopnost hrát ve vážnějších polohách. Takovou dramatickou postavu mu nabídl hned ve svém prvním filmu Před maturitou. Společně jezdili na výlety a na dovolené, Plachta Vančuru navštěvoval na Zbraslavi, kde bydlel. Z jejich setkání existuje řada fotografií. Oba se během okupace zapojili do odboje. Vladislava Vančuru při represích v období heydrichiády nacisté zatkli a na Kobyliské střelnici v Praze popravili. Jindřich Plachta se konce války dočkal, ale mnohokrát byl také v ohrožení života. Například při ukrývání člena ilegálního ÚV KSČ Jana Ziky ve svém bytě. Když do domu vrhlo gestapo, stihl ho zastlat peřinami a sám v posteli předstíral, že onemocněl infekční chorobou, aby Němce odradil od domovní prohlídky. Později Ziku převedl přes celou Prahu plnou ozbrojených německých hlídek do bezpečnějšího úkrytu. Zásadně odmítal účinkování v programech oslavujících Velkoněmeckou říši. Aby nemusel vystupovat v antisemitském rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, šel raději do nemocnice a nechal si operovat slepé střevo, aniž to v tu chvíli bylo nutné. Lékař profesor Bedřich Placák později vzpomínal, co Plachta tehdy řekl: „Rozhodl jsem se raději zemřít, než cokoli udělat tam pro ty svině.“ Na rozdíl od jiných rovněž odmítl hrát v německých filmech. Šikovně vykličkoval s tím, že by se okupantům nelíbil jeho pseudonym Heinrich von Leintuch. Ten získal už za školních let. Spolužáci na něj volávali „plachto“, když na jeho vysokém hubeném těle vlála volná pelerína, kterou mu ušila maminka. „Je s podivem, že si zrovna Jindřich Plachta vybral hereckou profesi,“ píše o něm filmový historik Pavel Taussig. „Byl totiž neuvěřitelně neprůbojný, až trémista. To se projevovalo i v jeho psaní. Měl prokazatelně velký literární talent – psal například fejetony, známá je jeho kniha Pučálkovic Amina. Mnohé jeho texty ovšem nikdy nevyšly, protože Plachta na poslední chvíli řekl, že je ještě musí upravit, dodělat. A už to neudělal.“ Po Jindřichu Plachtovi tu však zůstaly nezapomenutelné herecké výkony v dlouhé řadě filmů. Většina jeho rolí diváky oslovuje dodnes. Například profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše, nejtypičtější Plachtova role. Skvělý je i film Karel a já, kde mluví s nemocným koněm a scénu dokázal vygradovat do úžasné podívané, či film Nebe a dudy. V něm povýšil dva malé chlapce na rovnocenné partnery a dokázal, že mnohé role korespondují s jeho životem. Jindřich Plachta ztvárnil na stříbrném plátně více než osmdesát postav. Zemřel v Praze ve věku padesáti dvou let. Dne 6. listopadu 1951 odešel výjimečný člověk – plachý herec se statečným srdcem.
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: FB Jindřich Plachta
Komentáře z facebooku