Rubrika: ČTENÍ NA VÍKEND

K veliteli třímužové četnické stanice Lochovice v politickém okrese Hořovice vrchnímu strážmistru Karlu Švejkovi se donesly počátkem září roku 1929 zvěsti o záhadném zmizení ženy železničáře Bouška ze sousední Libomyšle. Kde jinde než při sobotním posezení v místním hostinci. Žena údajně odešla s nějakým potulným harmonikářem a zajímavé je to, že ji vlastní manžel nepohřešuje.

Panu vrchnímu strážmistrovi to, že by byla v jeho staničním služebním obvodu v poslední době pohřešována nějaká Boušková nic neříkalo. Pro jistotu se ihned druhý den, v neděli ráno, podíval do pátracích pomůcek vedených na četnické stanici a skutečně, žádné takové jméno se zde nevyskytovalo. Stejně tak v Policejním oznamovateli ani v Ústředním policejním věstníku.

Proto si po nedělním obědě předepsal služební obchůzku do necelé tři kilometry vzdálené Libomyšle, aby zjistil, jak se věci skutečně mají.

Libomyšlský obecní starosta byl překvapen, co k němu právě v nedělní odpoledne přivádí pana vrchního strážmistra. To se záhy dozvěděl u kávy a čerstvě zakrojené ještě vlažné makové bábovky dopoledne upečené jeho manželkou.

Manželé Bouškovi žijící v obci dle starostova sdělení neměli šťastné manželství, často mezi manžely docházelo k různým půtkám a svárům a Anna Boušková od muže dokonce několikrát odešla. Na manželovo naléhání a slib, že povede nový, lepší život, se do společné domácnosti vždy vrátila. Naposledy nedávno, 15. srpna 1929 oznámil Bouška obecnímu starostovi, že jeho žena předchozího dne zmizela s potulným harmonikářem Josefem Rajským.

Starostovi ani obyvatelům obce na tom nepřipadalo nic divného, jelikož to nebylo poprvé, co Boušková svého manžela opustila. V obci se mezi sousedy vědělo, že Boušková při jedné z hádek vyhrožovala svému muži, že pokud ji bude i nadále trýznit, uteče od něho a vícekrát se k němu nevrátí.  

Ačkoliv nebylo oficiálně nahlášeno pohřešování Anny Bouškové, věc nedávala vrchnímu strážmistru Švejkovi spát. O to více, když při jedné z obchůzek zastihl potulného harmonikáře Rajského, který tvrdil, že s Annou Bouškovou nikdy nic neměl ani nemá a rezolutně popřel, že by s ním Boušková 14. srpna 1929 kamsi odešla.  

František Bouška je železničářem a sloužil na železniční stanici v nedalekých Zdicích. Byl již jednou rozvedený a z prvního manželství má dospělou dceru, která s otcem již nežije. Když se před třemi lety podruhé oženil, tak jeho nová žena Anna přinesla do manželství věnem 15.000 Kč, které si našetřila během své letité služby.

Když byl Bouška vrchním strážmistrem Švejkem k odchodu své manželky dotazován, uvedl, že si manželka při odchodu do nového místa s sebou vzala veškeré své prádlo a šatstvo.

Dotazováním u obyvatel Libomyšle se vrchní strážmistr Švejk dozvěděl, že Anna Boušková byla v obci naposledy viděna v pátek 9. srpna a nikoliv později, ač její manžel obecnímu starostovi nahlásil, že od něho odešla s harmonikářem Rajským ve středu 14. srpna 1929.

Velitel lochovické četnické stanice zapojil do pátrání po nepohřešované Anně Bouškové i oba své podřízené, strážmistry Josefa Turka a Václava Vítovce.

Počátkem měsíce prosince 1929 zažádal Bouška o rozvod manželství, jelikož si našel novou známost a chtěl s ní žít v řádném svazku manželském.

Další podezřelou skutečností, kterou strážmistr Vítovec zjistil bylo, že Boušková si doposud nevyzvedla svůj vklad ve výši 9790 Kč u Městské spořitelny v Příbrami, což by jistě učinila, případně by si z něho vyzvedla alespoň nějakou část.

Jelikož se podezření kupila, obrátil se s nimi počátkem ledna 1930 vrchní strážmistr Švejk na okresního četnického velitele v Hořovicích nadporučíka výkonného Karla Ermantrauta.

Okresní četnický velitel soustředil četnictvo z jednotlivých jemu podřízených četnických stanic a za využití služebního psa pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Kladně vedeného strážmistrem Václavem Fořtem, byly prohledávány okolní lesy a rybníky. Vzhledem k tomu, že pátrání po Anně Bouškové zůstalo bezvýsledné, jelikož nebyla nalezena mrtvá ale ani živá, pozornost pátrajícího četnictva se stále více obracela k manželu zmizelé.

Z tohoto důvodu byly překopány zahrádka i dvorek Bouškova domku, avšak nic zde nebylo nalezeno. Z reakcí Františka Boušky bylo zřejmé, že nemá ve vztahu ke svojí manželce čisté svědomí. Proto byl zatčen a dodán do soudní vazby ve věznici okresního soudu v Hořovicích.

Při výsleších prováděných nadporučíkem výkonným Ermantrautem a vrchním strážmistrem Švejkem stále Bouška tvrdošíjně odmítal jakákoliv podezření v souvislosti se zmizením jeho manželky.

Štěstí se na četníky usmálo až při výslechu Bouškovy dospělé dcery, která se před nedávnem provdala. Ačkoliv stále měnila své výpovědi, podřekla se, že se jí otec jednou ve slabé chvilce svěřil, co se s její macechou skutečně stalo. Z obav z hrozícího zatčení a z důsledků křivé výpovědi, pro své nedávno uzavřené manželství, sdělila vyslýchajícím pravdu. Otec svoji druhou manželku v hádce zabil a její mrtvolu zakopal ve stodole.

Na základě tohoto zjištění bylo ve stodole kopáno a v jednom z rohů malé stodoly byla v hloubce jednoho metru skutečně nalezena mrtvola ženy zbavená šatstva a prádla.

Na místo nálezu mrtvoly byla přivolána soudní komise od hořovického okresního soudu k provedení jejího soudního ohledání. Poté byly ostatky dopraveny do márnice místního hřbitova, kde byla následně provedena soudní pitva. Při té byly lékaři konstatovány dvě silné rány do levého i pravého spánku, které měly za následek ženinu smrt.

Boušek byl podroben ve věznici novému výslechu, a na sdělení, že se mrtvola jeho ženy našla, reagoval tvrzením, že to není pravda neboť jeho žena odešla do světa s harmonikářem. Tvrzení o nálezu mrtvoly je pouze léčka ze strany četníků, aby vypovídal a že bude vypovídat teprve pokud uvidí mrtvolu své ženy.

Následujícího dne byl tedy Bouška dopraven z věznice do hřbitovní márnice, kde byla mrtvola jeho ženy po provedené pitvě uložena. Až zde, když viděl bezvýchodnou situaci, učinil upřímné doznání.

V pátek 8. srpna 1929 po obvyklé hádce s manželkou odešel na nádraží ve Zdicích, kde konal službu nočního hlídače. Tam za nočního klidu v něm dozrál již delší dobu připravovaný plán, jak se zbavit nenáviděné manželky.

K jeho provedení došlo ihned v sobotu ráno, když žena šla do stodoly pro brambory. Vplížil se za ní a nic netušící ženě zasadil palicí dvě mocné rány do levého a pravého spánku, které byly smrtelné. Po svém činu zakryl mrtvolu slámou. Později z těla svléknul veškeré šatstvo a prádlo a mrtvolu zakopal. Prádlo a šatstvo, k němuž připojil i sváteční oblek zesnulé, jakož i klobouk a boty spálil, aby mohl tvrdit, že žena od něho odešla a vzala si je s sebou.

Po učiněném doznání byl František Boušek dodán do věznice zemského soudu v Praze na Pankráci.

Týž den byly tělesné pozůstatky Anny Bouškové na místním hřbitově pohřbeny.

zakopaná mrtvola ženy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ, vydané před několika dny v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Každý četník na zkoušku si musel během prvního roku své služby osvojit značné množství odborných vědomostí a dovedností, které byly nezbytné pro službu v četnickém sboru. Podmínkou přijetí do definitivního stavu a jmenování strážmistrem bylo úspěšné složení odborné zkoušky. Výuka odborných předmětů se opírala o příklady z praxe, jaké se ve výkonné službě denně vyskytovaly. Obdobným způsobem je pojata i Četnická abeceda.

Obálka knihy Četnická abeceda

Pro ilustraci uvádíme jednu ze dvacetiosmi povídek z uvedené knihy

C

Corpora delicti jsou předměty, na nichž nebo jimiž byl spáchán trestný čin, nebo jichž pachatel použil, nebo které zanechal na místě činu. Náleží sem veškeré stopy a věci, které od obviněného, poškozeného, svědků a znalců mají být poznány nebo shlédnuty. Nesmějí být nikdy ponechána v rukou pachatelů, spolupachatelů, svědků nebo nespolehlivých osob ani vrácena nebo vydána bez nařízení příslušného úřadu. Musí být chráněna tak, aby na nich nebyla provedena žádná změna, ani nebyla zaměněna, a proto musí být sepsána a pokud možno přesně označena a opatřena pečetí. Při zasílání musí být řádně zabalena, a to s ohledem na velikost a povahu předmětu. Zvláštní opatrnosti vyžadují předměty, na nichž lpí stopy krve. Jejich balení musí býti provedeno tak, aby se stopy třením neporušily.

 

Příklad první

 

Ve čtvrtek 6. února 1930 dopoledne bylo hajným Janem Podolákem na četnickou stanici Davle v politickém okrese Praha-venkov oznámeno vyloupení chaty v Zahořanském údolí u Libřice. Ze třímužové četnické stanice zde byl přítomen pouze strážmistr Jan Ptáček, který se dostrojil a po vyzbrojení se vydal v doprovodu hajného Podoláka na nedaleké udané místo.

Nejednalo se však o vyloupení jedné chaty, nýbrž chat devíti. Osada byla v zimních měsících opuštěna. Pouze v jedné z chat strážmistr doprovázený hajným zaslechl nějaké hlasy a zastihl zde dvojici mladíků. Ti uvedli, že se jmenují Richter a Novák, že jsou majitelé uvedené chaty a na chatě jsou teprve od včerejška. Kromě toho, aby dodali na své důvěryhodnosti, vyjmenovali majitele okolních chat. Přijeli již odpoledne a večer si zašli do místního hostince na pivo.

Strážmistru Ptáčkovi ale cosi nesedělo. Nešlo mu na rozum, že by mladíci v noci neslyšeli vylamování dveří sousedních chat. A navíc proč měli na stole velký džbán, když byli v hostinci na pivu?

Hajný Podolák totiž tvrdil, že včera odpoledne jím udaná chata rozhodně nebyla vyloupena, neboť její dveře nebyly na rozdíl ode dnešního rána poškozeny.

O sérii vyloupených chat musel strážmistr vyrozumět pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Praze-venkově a vyžádat vyslání její hlídky. Požádal tedy hajného, aby setrval na místě, a sám se vydal zpět na četnickou stanici.

Cestou do četnických kasáren se zastavil v hostinci a zeptal se hostinského Palečka, zdali u něho byli včera večer dva mladíci se džbánem pro pivo. Hostinský však sdělil, že nikoliv, ale zeptal se, zdali džbán nebyl prasklý u ucha. Na to strážmistr přisvědčil, že ano. V tom případě se jednalo o džbán, který byl odcizen v chatě stavitele Knížka! Včerejší den bylo v hostinci na pivě pouze několik starousedlíků, ale rozhodně ne žádní mladíci.

Po telefonickém vyrozumění pátračky strážmistr Ptáček pospíchal co nejrychleji zpět do chatové osady.

Při bližším prohlédnutí vstupních dveří mladíky obydlené chaty zjistil, že jsou rovněž poškozeny. Požádal proto hajného, aby ještě vydržel na místě do příjezdu hlídky pátrací stanice. Dále mu sdělil své podezření, že nejde o majitele chaty, nýbrž se může jednat o samotné zloděje. Proto v případě pokusu o jejich útěk je potřeba využít všechny prostředky, jak mu zabránit.

Po příchodu dovnitř chaty se strážmistr opětovně přesvědčil, že džbán stojící na stole je skutečně u ucha prasklý, to znamená, že se jedná o corpora delicti.

Proto začal s mladíky odděleně hovořit a podařilo se mu zjistit, že se nejedná o Nováka a Richtera. Jeden tvrdil, že přijeli vlakem do Jarova a odtud pokračovali do Davle na lyžích, a naproti tomu druhý tvrdil, že vlakem jeli až do Líšnice. Strážmistr postupně zjistil, že se jedná o Františka Besperáta a Josefa Krňaneckého z Prahy a že nejsou majiteli uvedené chaty, nýbrž že se do ní vloupali, aby měli kde přespat. K zabránění jejich případnému útěku připoutal je odděleně svěracími řetízky.

Po několika minutách dorazilo na místo motorové kolo pátrací stanice řízené strážmistrem Františkem Trostem. Velitelem hlídky byl vrchní strážmistr Josef Jindrle, vedoucí síla pátrací stanice, a v postranním vozíku seděl strážmistr Ladislav Havlíček se soukromým služebním psem Gurtem.

Vrchní strážmistr Jindrle po obdržení hlášení od strážmistra Ptáčka rozdělil úkoly podřízeným a sám začal vyslýchat mladíky. Starší z nich, 19letý František Besperát byl zámečníkem a byl dokonce již jednou soudně trestán, a 17letý Josef Krňanecký byl holičským učněm a byl prozatím netrestaný.

Při podrobném ohledání chaty zde byly nalezeny prázdné lahve vína, dva balíky věcí odcizených v okolních chatách, přivázané již na sáňkách, a v pytlíku páčidlo, jehož rozměry se naprosto shodovaly se stopami u vypáčených zámků a závěsů u dveří vyloupených chat. Vše bylo strážmistrem Trostem vyfotografováno a podrobně popsáno a zakresleno.

Strážmistr Havlíček uvedl Gurta na stopu Besperáta a služební pes ji vypracoval k jednotlivým vyloupeným chatám v pořadí, ve kterém byly vyloupeny.

Motorové kolo pátrací stanice muselo odjet s postranním vozíkem plným corpora delicti, tj. věcí odcizených v okolních chatách, k okresnímu soudu ve Zbraslavi.

Sem byli spolu s obsáhlou zprávou o zatčení dodáni i Besperát s Krňaneckým, v jejichž bydlištích byly provedeny domovní prohlídky, při nichž byla nalezena řada předmětů, o nichž se dalo předpokládat, že pocházejí z trestné činnosti.

Nyní nastala pro pracovníky pátrací stanice mravenčí práce s prohledáváním přehledů činů, jejichž pachatelé nebyli vypátráni, a hledali v nich případy vyloupených chat, u nichž by mohli Besperát s Krňaneckým připadat v úvahu jako pachatelé. Na všechny četnické stanice v obvodu pražského krajského trestního soudu i na sousední pátrací stanice byly rozeslány pátrací oběžníky, které v kopii obdržely i bezpečnostní oddělení pražského policejního ředitelství a jemu podřízená okresní policejní komisařství.

Poškozeným krádežemi vloupáním do chat byly ukazovány fotografie věcí nalezených u obou zatčených, jak na místě činu, tak i v jejich obydlích.

Četnictvu se dokonce přihlásil hajný z Kamenného Přívozu, který dvojici usvědčil z toho, že krátce po Vánocích jeli v kánoích, jedné bílé a druhé modré, po Sázavě směrem od Senohrab.

Ve směru po proudu byli oba podivní kanoisté dále spatřeni v Malé Chuchli a u Barrandova dokonce uvízli v ledové tříšti. Požádali proto zde místního hostinského, že věci stěhují do Prahy, aby jim je na Sázavě někdo neukradl, zdali by si je u něho mohli uschovat a že se pro ně vrátí. Dobromyslný hostinský jim dokonce pomáhal balíky s věcmi vynosit do svého dvora. Odpoledne se pro věci mladíci skutečně vrátili ještě spolu se dvěma děvčaty, jedna byla černovlasá a druhá blondýnka. Odnesli si ale pouze pádla, lyže, balíky s dalšími věcmi, fotografický aparát a gramofon. Kánoe zde zanechali a doposud si pro ně nepřišli. Tudíž další corpora delicti, která byla dopravena ke zbraslavskému okresnímu soudu.

Následně bylo pátračkou zjištěno, že dvě podobné kánoe byly odcizeny krátce předtím ve Hvězdonicích a spolu s nimi i lyže, gramofon a další věci.

Přes veškerou snahu pracovníků pražské pátrací stanice se nepodařilo zjistit ani jedno z děvčat pomáhajících odnášet uloupené věci z barrandovského hostince.

V jedné z vyloupených chat Krňanecký dokonce odcizil revolver, který zakopal v lese mezi Jarovem a Zbraslaví. Na jím udaném místě byla zbraň pátračkou skutečně nalezena. Kromě zločinů krádeže a přestupků tuláctví se tudíž Krňanecký dopustil i přestupku zbrojního patentu.

Mezi odcizenými věcmi byly například kladivo, tenisové míčky, plášť, kuchyňské nářadí, zelené dámské plavky, pyjama, suchá baterie, rybářský prut, tři páry lyží, hrnky, záclony, boxovací rukavice, kabát, polštáře, gramofon a fotografický aparát. Přes veškerou snahu se ale většinu ve vyloupených chatách odcizených věcí četnictvu nepodařilo vypátrat.

Pražská pátrací stanice po několikatýdenním vyšetřování usvědčila dvojici mladíků, kteří propadli tuláctví, celkem ze čtyřiceti případů vloupání do chat v Posázaví a v Povltaví s celkovou škodou přesahující částku 30.000 korun.

Kromě Zahořanského údolí Besperát s Krňaneckým působili i v Cikánské rokli u Hradových Střímelic, v Kamenném Přívozu, Zlaté řece, Měsíčním údolí, Dubsku u Senohrab, u Struhařova, Krytiny, Chocerad, v Tichém u Hvězdonic.

V jednací síni senátu krajského trestního soudu v Praze byla dozorci corpora delicti vyrovnána na několika stolech a místnost tak spíše, než soudní budovu připomínala vetešnický krám.

Poškození krádežemi vloupáním do chat, mezi nimiž byli i kromě již zmíněného stavitele úředníci, živnostníci, dělníci, profesorka, sazeč, školník, zlatník, a dokonce i advokát, přímo před soudním senátem označovali mezi vystavenými corpora delicti věci jim patřící.

Soud na konci měsíce června 1930 uznal mladíky vinnými z krádeží věcí za 19.000 Kč a odsoudil již jednou soudně trestaného Františka Besperáta na 8 měsíců a dosud zachovalého Josefa Krňaneckého na 5 měsíců těžkého žaláře, oba nepodmíněně.

Příklad druhý

 

Strážmistr Ladislav Stránský byl nejmladším z osazenstva sedmimužové četnické stanice v okresním městě Benešov. V neděli 9. září 1928 měl volno před noční službou a jelikož staniční kuchařka měla volno také, rozhodl se pro nedělní oběd v místním hostinci u nádraží.

Výjimečně nešel v četnickém stejnokroji, nýbrž v občanském oděvu. Během konzumace oběda zpozoroval komunikaci obědvajícího mladíka, který zřejmě nebyl spokojen s jídlem, s hostinským, který se mu velice omlouval.

Po chvíli si strážmistr Stránský uvědomil, že tohoto mladíka již viděl v jedné pražské restauraci, bylo to v době, kdy byl ještě četníkem na zkoušku a absolvoval u doplňovacího oddělení zemského četnického velitelství pro Čechy školu pro výcvik četníků na zkoušku. Byla to naprosto stejná situace jako tehdy. Komunikace zákazníka s číšníkem a následná číšníkova omluva.

Když mladík hostinec opustil, zeptal se strážmistr hostinského, který o něm věděl, že se jedná o příslušníka četnictva, co se stalo. Hostinskému se nejprve nechtělo o věci hovořit, ale po chvíli se strážmistr Stránský dozvěděl, že mladík ve svém jídle nalezl mrtvého švába! Hostinský se dušoval, že se mu obdobná situace nestala za celou řadu let, co hostinec provozuje. Proto se zákazníkovi omluvil a samozřejmě že po něm nežádal zaplacení úhrady za konzumaci, i když jídlo bylo téměř celé snědeno.

Strážmistr pojal podezření, zdali se nejedná o nějakého podvodníka, neboť podvodníci při své činnosti využívají různých triků a úskoků, jak jim bylo přednášeno učiteli v nedávno dokončené četnické škole.

Přestože měl ještě volno před službou, vrátil se nejkratší cestou zpět do četnických kasáren. Zde se rychle ustrojil a po sdělení svého podezření pohotovostnímu četníku štábnímu strážmistru Josefu Puhlovskému se po vyzbrojení vydal pátrat po podezřelém mladíkovi.

Dostihl ho nedaleko za Mariánovicemi. Na četníkův dotaz mladík sdělil, že se jmenuje Karel Domin, že je mu 21 let a že je vyučeným brusičem skla, ale jelikož přišel o práci, tak chodí krajem a práci si takto hledá.

Podle strážmistrových znalostí v bezprostředním okolí Benešova žádná sklárna není, a proto se rozhodl podstoupit případné riziko neúspěšné osobní prohlídky vykonané u bezúhonné osoby.

Z výrazu mladíkovy tváře nebylo vidět žádné rozrušení z četníkova jednání, snažil se chovat jakoby nic.

Kromě domovského listu vydaného obecním úřadem v Železném Brodě a výučního listu brusiče skla vydaného tamním mistrem, zavíracího nože, 18 korun a 60 haléřů u sebe měl mladík krabičku zápalek. Ta strážmistra Stránského zaujala svojí nepatrnou vahou a po zatřepání s ní se neozval charakteristický zvuk zápalek, nýbrž drobné zašustění. Po otevření krabičky zde ke strážmistrovu překvapení nebyly, jak by se dalo předpokládat, zápalky, nýbrž několik mrtvých švábů!

V tom okamžiku strážmistru Stránskému došlo, jakou fintu mladý podvodník používá. Do svého jídla nepozorovaně před ukončením konzumace zamíchá mrtvého švába a zinscenuje nenápadný skandál, který se personál samozřejmě snaží v tichosti vyřešit. Mladík se tak najedl bez placení a odchází z hostince, a ještě s omluvou.

To byl důvod pro zadržení Karla Domina a jeho dopravení k benešovskému okresnímu soudu. Spolu se zprávou o zatčení byla předána corpora delicti, krabička od zápalek s 9 kusy mrtvých švábů.

Druhý den byl na všechny četnické stanice v Čechách a Policejnímu ředitelství v Praze rozeslán pátrací oběžník s popisem podvodů používaných Karlem Dominem.

Kromě majitele benešovské nádražní restaurace bylo zjištěno dalších osmnáct případů, z toho čtyři v Praze. V některých případech měl Domin kromě bezplatné konzumace i nějaké to přilepšení či nápoj navíc nebo jako odškodné dostal jednou od zahanbeného restauratéra dokonce pětikorunu.

ČA 06 –

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané před několika dny v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Celé druhé pololetí roku 1936 velitel četnického oddělení v Českých Budějovicích, major František Doležal, se znepokojením sledoval zvyšující se počet případů vyloupení pokladen, jejichž pachatelé nebyli zjištěni.

V pondělí 13. července 1936 ráno bylo četnické stanici Kamenný újezd v politickém okrese České Budějovice oznámeno vyloupení pokladny obecního úřadu v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic. Velitel četnické stanice, vrchní strážmistr Emil Hrdlička, zjistil, že k vloupání došlo již v noci ze soboty na neděli a že kromě vloupání do obecního úřadu došlo téže noci také k vloupání do dílny místního kováře, jemuž však nic nebylo odcizeno.

O necelý měsíc později, v pondělí 10. srpna 1936, hlásila četnická stanice Lišov v politickém okrese České Budějovice telefonicky českobudějovické četnické pátrací stanici vyloupení pokladny Okresní hospodářské záložny v Lišově.

Hlídka pátračky vedená zástupcem jejího velitele, praporčíkem Karlem Machartem, zjistila, že ke vloupání do záložny došlo již v noci ze soboty na neděli.

Kromě toho v Lišově přítomné hlídce pátrací stanice oznámil místní zámečník vloupání do své dílny. Pachatel činu rozházel zámečníkovo nářadí, avšak nebylo zjištěno, že by se z dílny cokoliv ztratilo.

V neděli 9. září 1936 ráno nahlásil místní obchodník Ladislav Pilbauer četnické stanici ve Čtyřech Dvorech v politickém okrese České Budějovice vyloupení pokladny ve svém obchodě.

Na místě činu hlídka pátrací stanice opětovně vedená praporčíkem Machartem zajistila mimo jiné i několik kusů obyčejného kovářského nářadí, jímž byla pokladna vyloupena, a které zde pachatel činu zanechal.

Následujícího dne opětovně hlásila čtyřdvorská četnická stanice českobudějovické pátračce vloupání do dílny místního kováře.

Strážmistr Alois Macháček, který byl předchozího dne ve Čtyřech Dvorech, zjistil, že nářadí odcizené v kovářské dílně bylo použito k vyloupení pokladny u obchodníka Pilbauera. Podle způsobu provedení se dalo předpokládat, že se jedná o čin nějakého začátečníka, který nemá ani vlastní nářadí.

Do pátrání po lupičích pokladen působících v českobudějovickém politickém okrese zapojil major Doležal, po dohodě s okresním četnickým velitelem, štábním kapitánem výkonným Janem Mandou, kromě pátračky, i všechny četnické stanice v politickém okrese.

Českobudějovičtí četníci

Kancelářský pomocník českobudějovické pátračky, štábní strážmistr Ladislav Dvířka, začal vést přehled v poslední době vyloupených pokladen.

Do přehledu zahrnul i případ vyloupené pokladny v knihtiskárně „Družstvotisk“ v Třeboni, k němuž došlo v noci na čtvrtek 13. srpna 1936, a téže noci bylo v Třeboni provedeno také vloupání do dílny místního koláře, při kterém však nebylo vůbec nic odcizeno.

V noci na středu 21. října 1936 vyplašil obchodník Pilbauer ve Čtyřech Dvorech muže ve vojenském stejnokroji, jenž se mu vloupal do jeho obchodu a pokusil se o opětovné vyloupení pokladny. Na místě bylo jako v prvním případě nalezeno nářadí, které bylo opět odcizeno v dílně místního kováře.

Pátrání se nyní zaměřilo do vojenských kasáren ve Čtyřech Dvorech. Přes veškeré úsilí pracovníků českobudějovické pátračky se nepodařilo mezi zde sloužícími vojáky vypátrat pachatele opakovaného vloupání do kovářské dílny a do obchodu Ladislava Pilbauera.

Případy vyloupených pokladen ve služebním obvodu českobudějovické četnické pátrací stanice se však dále množily.

V noci na středu 11. listopadu 1936 došlo k vyloupení pokladny Okresní nemocenské pojišťovny v Třeboni. Četnická stanice Třeboň v sídle okresního politického úřadu hlásila také vloupání do dílny místního kováře.

Hlídka pátrací stanice z Českých Budějovic zjistila stejný způsob napadení pokladny jako v předchozích případech.

V kovářské dílně bylo zjištěno, že si kasař pouze vypůjčil kovářovo nářadí, a po činu jej zase beze zbytku vrátil na své místo.

Praporčíku Machartovi začaly zjištěné informace dávat smysl. Vzpomněl si, že v odborném pátracím kursu, který absolvoval v roce 1935 u Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze, byly rozebírány případy lupiče pokladen Rouska, který se v době své vojenské služby v Čáslavi během vycházek dopouštěl vloupání a vylupování pokladen. Tehdy se četníkům z kutnohorské četnické pátrací stanice vymlouval, že vycházky na propustku na 24. hodinu trávil u své milenky. Jelikož nemohl mít vlastní kasařské náčiní, vloupal se vždy nejdříve do místní kovářské či zámečnické dílny, kde si opatřil nářadí k vyloupení pokladny, a následně jej po vyloupení pokladny do dílny vracel.

Ve svém poznámkovém sešitě z kursu praporčík Machart našel poznámky k činnosti Antonína Rouska narozeného roku 1905 a domovsky příslušného do Dobrošova v politickém okrese Náchod.

Postupně se praporčíku Machartovi podařilo zjistit, že Rousek po odpykání posledního trestu, který mu znemožnil vykonání prezenční vojenské služby, tuto momentálně dosluhuje u 1. pěšího pluku Mistra Jana Husi v Jindřichově Hradci.

Automobil českobudějovické pátrací stanice ihned odjel do Jindřichova Hradce. Zde skutečně vojín Rousek vykonával prezenční vojenskou službu. Pro výkon uložených trestů ji nemohl vykonat v nižším věku jako jeho vrstevníci.

Českobudějovická pátračka získala přehled vojínu Rouskovi udělených propustek, které si žádal, vzhledem k údajným návštěvám své milenky, na 24. hodinu. Ze seznamu bylo zřejmé, že většina propustek byla udělena na sobotní večer.

S velením posádky bylo dojednáno, že českobudějovická pátrací stanice bude vždy informována o vojínu Rouskovi udělených propustkách.

Štábní strážmistr Dvířka při srovnání přehledu vyloupených pokladen s datumy vojínu Rouskovi udělených propustek zjistil, že se naprosto shodují!

Major Doležal pečlivě sledoval postup pátrání po neustále spravedlnosti unikajícím lupiči pokladen.

Fotografie lupiče pokladen, toho času vojína Antonína Rouska, byly rozmnoženy a rozeslány s přípisem podepsaným velitelem četnického oddělení, majorem Františkem Doležalem, na všechny četnické stanice ve služebním obvodu českobudějovické pátračky. Jednalo se o politické okresy České Budějovice, Týn nad Vltavou, Jindřichův Hradec, Třeboň, Kaplice a Český Krumlov.

V sobotu 28. listopadu 1936 po poledni byla českobudějovická pátračka telefonicky jindřichohradeckou vojenskou posádkou informována o propustce udělené vojínu Rouskovi. Přesto, že automobil pátračky okamžitě vyrazil do Jindřichova Hradce, vojín Rousek stačil opustit vojenská kasárna ještě před příjezdem hlídky pátračky.

V neděli 29. listopadu 1936 dopoledne hlásila pátračce do Českých Budějovic četnická stanice Trhové Sviny v politickém okrese České Budějovice vloupání do zámečnické dílny.

Jelikož se dalo předpokládat, že se jedná o Rouskovu práci, vyjela na místo hlídka pátračky i přes to, že ze zámečnické dílny vůbec nic nezmizelo. Pachatel si zde pouze vypůjčil několik kusů nářadí, které opět v pořádku vrátil. Bylo nepochybné, že v Trhových Svinech vzala za své pod Rouskovýma rukama další pokladna.

V pondělí ráno již mělo četnictvo jasno. V noci ze soboty na neděli byla vyloupena pokladna poštovního úřadu v Trhových Svinech!

S vojenskou posádkou v Jindřichově Hradci bylo dojednáno, že příští propustku dostane vojín Rousek v sobotu 5. prosince 1936, samozřejmě do 24 hodin.

Českobudějovické četnictvo nezaháleno. Všechny četnické stanice byly opětovným přípisem velitele četnického oddělení, majora Doležala, informovány a nabádány k maximální vnímavosti a připravenosti k zásahu.

Major Doležal v rozporu se Služební instrukcí pro četnictvo, na základě opakovaného naléhání velitele pátrací stanice, vrchního strážmistra Františka Zemana, a jeho zástupce, praporčíka Macharta, připustil, aby dva muži z českobudějovické pátračky v občanském oděvu se služebním automobilem sledovali pohyb vojína Rouska propuštěného z kasáren do 24. hodiny.

Antonín Rousek se po opuštění kasáren vydal na jindřichohradecké nádraží a odcestoval vlakem do Českých Budějovic. Zde přesedl a pokračoval směrem na Český Krumlov, do kterého však již nedojel a ztratil se z dohledu četníků. Do kasáren se vrátil jako vždy ve stanoveném čase.

Četníkům bylo naprosto jasné, že se Rousek opět dopustil vyloupení nějaké pokladny.

Když v neděli 6. prosince 1936 telefonovala na pátračku četnická stanice Křemže v politickém okrese Český Krumlov, tak bylo jasno. V noci ze soboty na neděli došlo k vyloupení pokladny v hostinci v Holubově u Českého Krumlova.

Velitel četnického oddělení, major Doležal, již nehodlal dále čekat na další Rouskem vyloupenou pokladnu a rozhodl o jeho zatčení českobudějovickou pátrací stanicí.

V pondělí 7. prosince 1936 krátce před polednem byl českobudějovickou pátračkou v Jindřichově Hradci zatčen 31 roků starý vojín Antonín Rousek. Svému zatčení se velmi podivoval. To však na četníky neplatilo a převezli jej do kanceláře českobudějovické pátračky.

Při výslechu vedeném vrchním strážmistrem Zemanem a praporčíkem Machartem na otázku, kde trávil svůj čas, když na propustku opustil kasárna uvedl, že u své milenky. Jelikož se jedná o vdanou a spořádanou ženu, nemůže z pochopitelných důvodů uvést, o koho se jedná.

Rouskovo tvrzení nikdo nerozporoval. Byl však dodán do vazby ve věznici krajského soudu v Českých Budějovicích. U v minulosti třináctkrát soudně opakovaně trestaného pro zločiny krádeže za vyloupení pokladen, zločin loupeže a zločin veřejného násilí proti vrchnostenské osobě řemeslného zločince z povolání zapírání nebylo nic divného. Jednalo se o protřelého kriminálníka, který si odpykal několik trestů v rozmezí tří až pěti let.

Štábní strážmistr Dvířka vypracoval seznam obsahující celkem čtrnáct případů, u nichž byl jako pachatel důvodně podezřelý Antonín Rousek. Kromě případů z vlastního obvodu pátračky zde byl zahrnut i případ vyloupení pokladny u firmy Suchánek v Benešově u Prahy, spadajícím do působnosti sousední četnické pátrací stanice v Táboře.

Po několika výsleších, při nichž Rousek zprvu zapíral, byl prozatím postupně usvědčen z deseti případů vyloupených pokladen s celkovou způsobenou škodou přesahující 20.000 korun.

Na své loupeživé výpravy vyrážel poté, co mu byla udělena propustka na 24. hodinu. Většinou k případům docházelo v noci ze soboty na neděli.

Obdobnou činnost Antonín Rousek prováděl v letech 1927 a 1928 v Čáslavi, kde vykonával vojenskou službu.

Bylo nade vší pochybnost jasné, že Rouskova prezenční služba bude opět výkonem uloženého trestu prodloužena, pokud mu ovšem nebude uložen, kromě trestu těžkého žaláře, i trest vyloučení z armády.

Velitel českobudějovického četnického oddělení při slavnostní vánoční tabuli pronesl, že Rouskovo dopadení a usvědčení je pro něho tím nejlepším vánočním dárkem.

Vánoce v četnických kasárnách

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle nedávno vydané knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Slovo „erfolg“ bylo pro příslušníka četnického sboru doslova zaklínadlem a prokletím zároveň. Kýžený „úspěch“, to byla věc, pro niž byl četník nucen a mnohdy i ochoten doslova vypustit duši. Kniha obsahuje půl kopy povídek popisujících případy vážné, veselé, ale i případy pro četníka samotného s tragickým koncem, které řešilo četnictvo na našem území v období monarchie, republiky a za okupace.

Obálka knihy Četnické erfolgy

Pro ilustraci uvádíme jednu ze třiceti povídek z uvedené knihy

ROZSÁHLÉ PÁTRÁNÍ

V neděli 6. listopadu 1938 probudil velitele třímužové četnické stanice Stěžery v politickém okrese Hradec Králové, vrchního strážmistra Václava Šance, zvonek umístěný na budově četnických kasáren. Když se vrchní strážmistr podíval na hodinky, tak zjistil, že je krátce po 22. hodině, a to znamená, že spal pouze několik málo minut.

Před budovou četnických kasáren stál osobní automobil a u něho muž, který četníkovi oznamoval, že u Stěžírek byla spáchána vražda.

Vrchní strážmistr se kvapně ustrojil a vpustil muže dovnitř budovy. Muž se představil jako obchodník Josef Balcar. Cestoval spolu se svými dvěma známými, které vezl z obce Probluz do Hradce Králové.

Před Stěžírkami spatřili v příkopu sjeté vozidlo s naplno rozsvícenými světly. Když přijeli blíže, tak zjistili, že motor vozidla je zapnut a za volantem se nachází zastřelený řidič. Zanechal tedy své známé u vozidla a jel případ oznámit četnictvu.

Vzhledem k tomu, že motor automobilu běžel, dalo se předpokládat, že k činu došlo nedlouho před tím. Aby neztrácel čas a pachatel měl co nejmenší náskok, nahlásil velitel stěžerské četnické stanice případ četnické pátrací stanici v Hradci Králové.

Poté se dostrojil, vyzbrojil a vydal se za použití automobilu obchodníka Balcara na místo činu. Cestou se ještě zastavili v bydlišti pro podřízeného štábního strážmistra Stanislava Špalka.

Zběžnou prohlídkou bylo zjištěno, že řidič automobilu byl zezadu zastřelen přes sedadlo do těla, jeho smrt zřejmě nastala záhy po zásazích. Automobil byl po sjetí do příkopu poškozen tak, že nebyl schopen další jízdy. Z tohoto důvodu pachatel zanechal vůz na místě a utekl.

Po příjezdu služebního automobilu královéhradecké pátračky byl vůdcem služebního psa, štábním strážmistrem Josefem Ambrožem, uveden na stopu pachatele služební pes německý ovčák Kord.

Přítomný velitel pátrací stanice, vrchní strážmistr Vilém Exnar, s fotografem, štábním strážmistrem Bedřichem Pomezným, provedli podrobnou prohlídku řidičova oděvu a automobilu. Vzhledem k tomu, že u zastřeleného řidiče nebyly nalezeny žádné doklady ani peníze, bylo nepochybné, že se jednalo o loupežnou vraždu.

Služební pes Kord dovedl svého pána doprovázeného štábním strážmistrem Špalkem polní cestou a vypracoval pachovou stopu v délce tří kilometrů do sousední obce Těchlovice, kde ji na návsi, na níž se zřejmě pohybovalo více osob, ztratil. Přes opakovanou snahu vůdce služebního psa se Kordovi nepodařilo pokračování stopy pachatele navětřit, neboť se do Těchlovic sbíhaly tři silnice z okolních obcí.

O 23. hodině bylo na královéhradeckou pátrací stanici telefonicky četnickou stanicí Libčany v politickém okrese Hradec Králové oznámeno, že krátce po 21. hodině byl dvěma neznámými muži na silnici u Lhoty pod Libčany po krádeži motocyklu při pronásledování pachatelů krádeže postřelen do břicha kovář Václav Gregor z Urbanic.

Pohotovostní četník pátračky, štábní strážmistr Josef Jiroušek, po druhém závažném případu v tak krátké době za sebou, probudil velitele královéhradeckého četnického oddělení, majora Václava Holého, majícího byt přímo v četnických kasárnách.

Major Holý okamžitě zalarmoval královéhradecký četnický pohotovostní oddíl, všechny četnické stanice v politických okresech Hradec Králové a Pardubice, a požádal o součinnost i sousední četnické pátračky z Jičína, Kutné Hory a z Náchoda.

ČE 56 – Motorizované četnictvo

Sám se po ustrojení vydal autokarem pohotovostního oddílu na místo vraždy řidiče automobilu, aby osobně řídil pátrání po prchajících ozbrojených pachatelích.

Po vyhodnocení dosud zjištěných informací bylo nepochybné, že se jedná o činy týchž pachatelů, kteří po zavraždění řidiče, jehož vozidlo se stalo po sjetí do příkopu k další jízdě nepoužitelné, dali na útěk k obci Těchlovice, a odtud zřejmě pokračovali směrem na Libčany a na útěku postřelili ve Lhotě pod Libčany Václava Gregora, jenž jim chtěl zabránit v krádeži svého motocyklu, který používají k útěku.

Pátrání soustředěného četnictva značně ztěžovala hustá mlha. Použití služebního psa Korda bylo vzhledem k tomu, že pachatelé odjeli odcizeným motocyklem po silnici směrem na obec Osice, již bezúčelné.

Okolo 2. hodiny ranní 7. listopadu 1938 objevila čtyřčlenná hlídka královéhradeckého četnického pohotovostního oddílu v příkopu u silnice nedaleko obce Stéblová odhozený motocykl, který měl ještě teplý motor.

Za chvíli poté zastihli titíž četníci na železniční zastávce Stéblová stojící dvojici mladých mužů.

Se zalícenými karabinami, připravenými k okamžité střelbě, byli oba mladíci prohledáni. Jelikož u nich byly při osobní prohlídce nalezeny tři revolvery, byli prohlášeni za zatčené.

Kromě zbraní byla u staršího z nich nalezena peněženka s částkou 2 185 K, doklady k automobilu patřící Ladislavu Zemanovi z Pardubic a Vůdčí list vystavený okresním úřadem v Pardubicích na jméno Václav Mareček.

Poté bylo zjištěno, že se jedná o sourozence Wasserbauerovy domovsky příslušné do nedaleké obce Krásnice v politickém okrese Hradec Králové. Starší z nich 27letý Josef a 21 roků starý František.

Díky zajištěným dokumentům se ještě nad ránem podařilo zjistit, že poškozený automobil náleží pardubickému autodopravci Ladislavu Zemanovi, a tento byl řízen jeho zaměstnancem, 36 roků starým Václavem Marečkem, který byl bratry Wasserbauerovými zákeřně zastřelen a oloupen.

Rozsáhlé pátrání soustředěného četnictva bylo poté, co bylo potvrzeno, že motocykl nalezený bez paliva v příkopě silnice u obce Stéblová, patří kováři Gregorovi, jeho velitelem majorem Holým, odvoláno.

Motocykl, jenž byl odcizen před hostincem v Libčanech Václavu Gregorovi, který krádež zpozoroval. Na druhém motocyklu, řízeném pekařem Rudolfem Paulem, začali zloděje pronásledovat po silnici do sousední Lhoty pod Libčany. Ti po nich začali mezi obcemi střílet a zranili kováře Gregora. Při snaze vystřelit i na pekaře Paula zbraň naštěstí selhala.

Proto v pronásledování dvojice zlodějů ustali a zraněný Gregor byl dopraven do veřejné okresní nemocnice v Hradci Králové, kde byl okamžitě operován. Střelné zranění břišní dutiny Václava Gregora naštěstí nezasáhlo životně důležité orgány.

Následovalo ohledání těla zavražděného řidiče soudní komisí, vyslanou okresním soudem v Hradci Králové, a dne 8. listopadu byla provedena soudní pitva, při které bylo konstatováno, že Václav Mareček byl zastřelen dvěma výstřely zezadu do těla, přičemž jedna ze střel zasáhla srdce. Smrt muže tudíž nastala zakrátko poté.

K zajištěným revolverům královéhradecká pátrací stanice zjistila, že byly odcizeny v noci z pátku na sobotu 5. listopadu 1938 v puškařském závodě firmy Holeček v Hradci Králové.

Zatčení byli dodáni do vazby krajského soudu v Hradci Králové. Při jejich výsleších bylo velitelem pátračky zjištěno, že automobil si v neděli vpodvečer najali v Pardubicích k cestě do Hradce Králové. Starší z bratrů, Josef, si chtěl opatřit automobil k pořádání loupeživých výprav po kraji. Po dvou týdnech se totiž měl v úmyslu oženit a hodlal přinést věnem do manželského svazku 16.000 korun.

Poté, co Josef Wasserbauer zasáhl dvěma výstřely zezadu řidiče Marečka, ten v bolesti stočil auto do příkopu, díky čemuž se poškodilo a stalo se tak nepojízdným. Proto zavražděného oloupili o všechny věci a dali se na útěk, při kterém odcizili alespoň motocykl a při pronásledování majitelem ho střelbou zranili, díky čemuž ustal v jejich dalším pronásledování.

Podle sdělení řidičovy manželky u sebe Václav Mareček vždy nosil částku okolo dvou tisíc korun a doklady své a doklady k používanému vozidlu zaměstnavatele.

Opakovaně v minulosti trestaný Josef svedl činy spáchané ve večerních hodinách dne 6. listopadu 1938 na zločinnou dráhu svého při nich přítomného mladšího bratra Františka, který byl až dosud bezúhonným.

Na podzim roku 1933 byl Josef Wasserbauer dopaden poté co u Ždánic střílel na četníky a jednoho z nich dokonce postřelil. Byl stíhán pro vykradení řady firem a výkladních skříní obchodů. Používal jízdní kolo, na kterém se velmi rychle se přesunoval z místa na místo. Působil na Královéhradecku a Pardubicku. Při zadržení u sebe měl lupičské náčiní. Za tyto činy byl potrestán dvouletým těžkým žalářem.

Strojní zámečník Josef Wasserbauer byl na základě pečlivé práce kancelářského pomocníka královéhradecké pátračky, strážmistra Vladislava Richarda Jarého, postupně usvědčován i z dalších trestných činů, jednalo se o zločin žhářství a zločiny krádeží a loupeží. Dále se ve dnech 27. května a 4. června 1938 opakovaně dopustil vloupání do hangáru Východočeského aeroklubu v Pardubicích, ze kterého odcizil větší množství různého nářadí.

ČE 57 – Kancelářský pomocník ČPS Hradec Králové

Krátce po zatčení se Josef Wasserbauer ve věznici krajského soudu v Hradci Králové pokusil o sebevraždu oběšením, v čemž mu bylo dozorci na poslední chvíli zabráněno.

V sobotu 21. října 1939 byli bratři Wasserbauerové odsouzeni chrudimskou porotou pro zločin úkladné vraždy loupežné a nedokonané vraždy prosté, zločin žhářství a zločin krádeže, Josef ke trestu smrti provazem a mladší František ke trestu dvaceti let těžkého žaláře. Josef trest přijal a František si vyžádal třídenní lhůtu na rozmyšlenou.

Sebevražedný pokus Josef Wasserbauer opakoval i v polovině listopadu 1939, kdy se pokusil oběsit na stočeném spodním prádle. Ze smyčky ho na základě upozornění spoluvězni opět vysvobodila přivolaná stráž. Od té doby byl jak ve dne, tak i v noci, stráží, ale i spoluvězni, nepřetržitě hlídán. Z důvodu sebepoškozování vpíchnutím jehly do hrudníku byl dopraven do chrudimské veřejné nemocnice, kde bylo roentgenem skutečně zjištěno, že se v jeho těle nachází delší zapíchnutá jehla. K operaci však nebylo z bezpečnostních důvodů přistoupeno, jelikož vězni nehrozilo okamžité nebezpečí. Kromě toho si opakovaně hodil do očí prach z inkoustové tužky, čímž si způsobil silný oční zánět. O udělení milosti však Josef Wasserbauer nepožádal.

V pátek 11. října 1940 v 6 hodin 32 minut byl na dvoře věznice krajského soudu v Chrudimi ve věku 29 let zločinec Josef Wasserbauer popraven.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané před několika dny  nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Od počátku května 1935 měla kutnohorská pátrací stanice opět zástupce velitele. Stal se jím štábní strážmistr Alois Sysel, který se okamžitě zapojil do práce a byl veliteli pátračky skutečnou oporou, a to díky zkušenostem získaným v právě dokončené hodnostní škole. Vrchní strážmistr Eidlpes si tak mohl vzít vcelu přes dva týdny trvající dovolenou, kterou si rozhodně zasloužil.

Četnická stanice v Červených Janovicích si časně ráno dne 28. května 1935 vyžádala hlídku pátrací stanice do obce Opatovice I, kde v noci při požáru shořelo celkem pět stavení.

Velitelem hlídky byl samozřejmě štábní strážmistr Sysel a spolu s ním jeli strážmistři Cimbura a Pospíšil.

Na místě události bylo od velitele místní četnické stanice vrchního strážmistra Rudolfa Čvančary zjištěno, že v noci vypukl v domku Růženy Poborské požár, který se postupně rozšířil na čtyři okolní stavení, která rovněž zničil. Celková škoda způsobená ohněm je přes 100.000 Kč.

Následky požáru

Přítomný obecní starosta četníkům sdělil, že domek Poborské nebyl obydlen a jeho majitelka žije od ledna 1935 u svého nového milence Josefa Březiny v obci Ohaře v politickém okrese Kolín.

Sousedé při vyšetřování vypověděli, že večer před vypuknutím ohně viděli u domku Poborské dva neznámé muže.

Služební automobil okamžitě odjel do obce Ohaře na kolínsku kde byla zastižena jak Růžena Poborská, tak její milecnec Josef Březina a oba byli přivezeni i přes jejich opakované námitky do Opatovic I.

Při posouzení pojistky, kterou měla Poborská uzavřenu na svůj domek, bylo zjištěno, že je více jak o 100% přepojištěn.

Dále byl svědky Březina při konfrontaci označen jako jeden z mužů, ktěří zde byli předchozího dne viděni.

Jak majitelka domu Poborská, tak i její milenec Březina byli zatčeni a pro podezření ze zločinu žhářství a podvodu byli dodáni do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Následujícího dne pokračovalo pátrání po třetím společníku založení požáru a po dalších usvědčujících důkazech.

Jako spolupachatel, který byl dne 27. května 1935 večer v Opatovicích I, byl zjištěn a zatčen Václav Bělohlávek z Němčic, které jsou vzdálené něco málo přes jeden kilometr od Ohařů. Doznal, že do Opatovic I jeli za účelem, aby zapálili domek Poborské. S vědomím, že Poborská dostane za shořelé stavení tučnou pojistku, kterou před lety uzavřel její nebožtík manžel. Hlavním pachatelem činu však prý je jakýsi řezník z Rasoch, které jsou nedaleko od Ohařů.

V Bělohlávkem udaném muži byl zjištěn František Kopecký narozený v roce 1904 v Rasochách, vyučený jako řeznický pomocník. Vzhledem k tomu, že se jedná o notorického tuláka, nebyl Kopecký zastižen doma a muselo po něm být vyhlášeno pátrání.

Záznam ze staniční služební knihy  

Po vypátrání Františka Kopeckého byl i tento zatčen a dodán stejně jako jeho spoluvinníci do vazby kutnohorského krajského soudu.

Dalším vyšetřováním bylo zjištěno, že zatímco Růžena Poborská uvažovala o prodeji svého domku v Opatovicích I, za který by vzhledem k jeho stavu moc neutržila, navrhl jí František Kopecký, aby stavení raději zapálili, vzhledem k výhodné pojistce, která je na dům uzavřena.

Kopeckého plán pak zrealizovali Josef Březina s Václavem Bělohlávkem. Všichni čtyři byli souzeni coby spoluvinníci zločinu žhářství.

Nejen, že nedošlo k vyplacení pojistné částky, ale všichni poškození byli trestním soudem odkázáni, aby své pohledávky, na úmyslně založeným požárem zničených obydlích a majetku, vyžadovali na odsouzených.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Velikonoční svátky v roce 1938 trávil štábní strážmistr Rudolf Votruba, vůdce služebního psa na četnické pátrací stanici v Nitře, toho času frekventant školy pro výcvik velitelů stanic v Bratislavě, spolu se svými kolegy odděleně od rodiny v četnických kasárnách. Při vzpomínkách na své blízké doma, četníci zpracovávali instruktory uložené úlohy, slohové úkoly neboli thémy.

Velikonoce v četnických kasárnách

Tentokrát frekventanti měli zpracovat hlášení zemskému četnickému velitelství o použití zbraně četníkem ve službě. Dle zadání četnická hlídka zpozorovala při obchůzce, že okolo 1 hodiny po půlnoci z kanceláře továrny vylezl oknem neznámý muž s batohem na zádech a rychle se vzdaloval do nedalekého pole. Na výzvy hlídky: „Zde četník, ve jménu zákona, stůjte!“ neznámý muž vystřelil dvě rány po četnické hlídce a utíkal dále do pole. Četnická hlídka nato vystřelila po prchajícím, poranila jej a zatkla.

Štábní strážmistr Votruba obdržel od svojí manželky Etely balík s velikonočním mazancem, na kterém si při psaní konceptu hlášení pochutnával. Přitom vzpomínal na milovanou manželku a syny Jaromíra a Milouše.

Četnická pátrací stanice Nitra, okres Nitra                                                Nitra 17. dubna 1938

Čís. j.  63/38

Věc: Novák Štefan, šstrážm. a Kozák Jan, strážm.,

        použití zbraně ve službě.

           

                                                                                                  Zemské četnické velitelství

                                                                                                  Bratislava

 

            Hlásím, že dne 17. dubna 1938 v 1 hodinu po půlnoci zpozorovala četnická hlídka šstrážm. Štefan Novák a strážm. Jan Kozák při obchůzce ve městě Vráble, neznámého muže, jak vyskočil oknem z kanceláře továrny na likéry, která patří Slovenskému úvěrnímu družstvu ve Vráblích a s batohem na zádech začal utíkat směrem do pole za městem. Šstrážm. Štefan Novák zvolal: „Zde četník, ve jménu zákona, stůjte!“.

            Na toto zvolání se muž obrátil směrem k četnické hlídce a ze vzdálenosti asi 20 kroků vystřelil proti ní dvě rány z browningu. Aniž by někoho zasáhl, dal se na útěk jihovýchodním směrem do pole.

            Štábní strážmistr Štefan Novák a strážmistr Jan Kováč po krátkém pronásledování, zřejmě jevícím se bezúspěšným, vystřelili každý jednu ránu za prchajícím mužem ze služební pušky. Jedním z výstřelů byl muž zasažen do svalstva stehna levé nohy, díky čemuž padl na zem a teprve poté, na opětovnou výzvu odhodil browning.

            Zranění je těžké, avšak ne životu nebezpečné. Bylo četnickou hlídkou na místě ošetřeno nouzovým obvazem.

            Ve zraněném muži byl zjištěn nebezpečný lupič pokladen František Taraba ze Zlatých Moravců, který byl zatčen a pod číslem zatčení 24/38 ze dne 17. dubna 1938 dopraven ke státnímu zastupitelství v Nitře, kterým byl umístěn do vazby krajského soudu v Nitře.

            Zbraně bylo použito ve smyslu § 13 odst 1 a 4 zákona o četnictvu.

 

                                                                                                              Velitel pátrací stanice

                                                                                                        Šstrážm. Rudolf Votruba

Instruktor nadporučík výkonný Albín Rožnovský při následné kontrole zkonstatoval, že hlášení bylo zpracováno naprosto bezvadně, přesně dle ustanovení § 28 II. dílu Jednacího řádu četnictva.

Velikonoce margarin Vitello

 

VELIKONOČNÍ MAZANEC

Rozpočet: 4 dkg droždí, 25 dkg cukru, 25 dkg margarinu Vitello, 2 žloutky, 20 dkg hrozinek, 10 dkg mandlí, 25 dkg hladké mouky 75 dkg polohrubé mouky, 50 dcl mléka, citronová kůra, anýz a sůl.

Předpis: Hladkou a polohrubou mouku dobře promísíme. Do části  promísené mouky přidáme trochu vlažného mléka a rozdrobíme droždí a vytvoříme kvásek, který necháme vzejíti. Mezitím utřeme rozpuštěný margarin Vitello s cukrem, žloutky a špetkou soli do zpěnění. Dále přimícháme citronovou kůru, anýz a zbytek vlažného mléka a zpracujeme spolu s kváskem a zbytkem mouky v těsto. Potom do těsta zapracujeme hrozinky a strouhané loupané mandle a necháme jej dobře vzkynouti. Znovu těsto propracujeme a uděláme bochánky, na které nožem vytvoříme křížek. Bochánky necháme ještě půl hodiny kynouti a poté je upečeme v mírně horké troubě do zlatohněda.

Obálka knihy Četnická kuchařka

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Veliteli četnického oddělení Zlaté Moravce ve stejnojmenném okresním městě, kapitánu Vilému Langhammerovi začaly od léta roku 1923 starosti. Po rozpadu monarchie totiž vláda odkoupila zámek v pět kilometrů vzdálených Topolčiankách a nechala jej upravit jako letní sídlo presidenta republiky.

O presidentu Tomáši Garrigue Masarykovi se tradovalo, že neviděl rád policisty a četníky, kteří měli za úkol zajišťovat jeho ochranu. Proto měli četníci nařízeno stát vždy tak, aby je pokud možno starý pán neviděl. Nebylo proto výjimkou, že když již v dálce spatřili jít pana presidenta, tak doslova skákali do nejbližšího křoví a jakmile pan president přešel, teprve odvážili se zpátky na cestu. Často skončil četník se škrábanci od šípkového keře nebo hloží v obličeji.

Podobné zvěsti doslova děsily kapitána Langhammera, před první návštěvou presidenta republiky, která se uskutečnila v srpnu roku 1923 a protáhla se až do konce měsíce září. V souvislosti s pobytem presidenta republiky v Topolčiankách sem totiž přijížděla řada návštěv a významných hostů. To pro četníky, kteří sem byli do Topolčianek přemisťováni z jednotlivých četnických stanic z celého obvodu četnického oddělení, představovalo perné chvilky a hlavně značné nervové vypětí pro velitele četnického oddělení kapitána Langhammera.

Pobyt presidenta republiky v Topolčiankách nebyl pouze rekreační, ale i pracovního rázu a od roku 1923 se dvouměsíční pobyty hlavy státu každoročně opakovaly.

President v okruhu četníků v Topolčiankách 1929

Rok 1930 byl rokem osmdesátých narozenin „tatíčka“ Masaryka a kapitánu Langhammerovi bylo jasné, že toho roku bude pobyt pana presidenta spojen s řadou významných návštěv. Proto zapojil do příprav zajištění ochrany presidenta také pro okresního četnického velitele ve Zlatých Moravcích poručíka výkonného Františka Bobka, ale také novopečeného velitele četnické stanice Topolčianky.

Četnická hlídka 11/1930 – TGM 1850 – 1930

Velitelem topolčianské četnické stanice, která měla za normální situace šest četníků, což plně odpovídalo jejímu staničnímu obvodu, se stal konce roku 1929 vrchní strážmistr František Tatíček. Málokdo si dovede představit, kolik bylo narážek na to, že Tatíček bude střežit „tatíčka“ a podobně.

Vrchní strážmistr Tatíček se na splnění uvedeného úkolu velmi odpovědně připravoval. Dopodrobna se seznámil s okolím topolčianského zámku a připravil úseky pro jednotlivé četnické hlídky. Ochranu pana presidenta totiž v roce 1930 měly zajišťovat téměř čtyři desítky četníků. Před příjezdem hlavy státu byli všichni poučeni, jak mají vykonávat svoji službu a hlavně, že nemají být starým pánem za žádných okolností spatřeni.

Ani tentokrát pobyt presidenta v Topolčiankách neproběhl bez problémů. Starý pán jednou vyrazil pěšky na procházku kolem lesa a jej střežícím četníkům náhle odbočil do lesa a ztratil se jim z dohledu. Ostatní četníci byli okamžitě zalarmováni a začali pana presidenta usilovně všude hledat.

Když se starý pán vracel z druhé strany k zámku, sbírala na kraji lesa postarší žena chrastí. Jakmile prezidenta zahlédla, volala na něho, ať uteče, že ho hledají žandáři…

I přesto byl velitel četnického oddělení ve Zlatých Moravcích dne 14. listopadu 1930 ministrem vnitra za vzorné plnění svěřených úkolů povýšen do hodnosti štábního kapitána.

Odpočinek po střelbě

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Na Nový rok 1935 byla kutnohorská pátrací stanice vyžádána okresním četnickým velitelem v Humpolci vrchním strážmistrem Josefem Wimmerem k právě udanému, poněkud zapeklitému případu. Podrobnosti budou sděleny až osobně na místě.

Telefonický požadavek na výjezd pátračky přebíral coby pohotovostní četník štábní strážmistr Král. Ačkoliv mu vůbec nerozuměl, okamžitě zatelefonoval vrchnímu strážmistru Eidlpesovi, neboť se jednalo o požadavek samotného okresního četnického velitele, což nebývá obvyklé.

Velitel pátračky se po vyřízení vzkazu domníval, zdali nejde o opožděný silvestrovský žert. Proto raději osobně zavolal na humpolecké okresní četnické velitelství. Ne, nejedná se o žert a přítomnost pánů z pátračky je skutečně nezbytná.

Automobil řízený štábním strážmistrem Králem vezl do Humpolce velitele pátračky a dále strážmistry Vašíčka a Cimburu.

Autohlídka pátračky po příjezdu do Humpolce

V kanceláři okresního četnického velitele byl dále přítomen velitel četnické stanice v Herálci vrchní strážmistr Rudolf Kořínek. Vrchní strážmistr Wimmer všem přítomným sdělil okolnosti případu.

Dnešního dne ráno se na četnickou stanici v Humpolci dostavil jistý Kučera-Czisingar a oznámil, že Boženě Stanglerové z nedaleké Věže, jde o život. Její švagr, známý šlechtic a velkostatkář Robert Stangler má zájem připravit ji o život. Případ byl okamžitě oznámen okresnímu četnickému veliteli.

Velitel četnické stanice v Herálci, do jejíhož staničního obvodu obec Věž patří, k osobě Roberta Stanglera uvedl, že do obce přišel počátkem roku 1908, kdy koupil zadlužený místní statek, jehož součástí je i zámek. Ihned po zakoupení začal zámek rekonstruovat. V obci je velmi oblíben, neboť mimo jiné zřídil soukromou elektrárnu a obyvatelé obce z ní mohou odebírat elektrický proud za poplatek 5 Kč z jedné žárovky. Kromě toho podporuje místní školu a tělocvičenou jednotu Orel. Jedná se o čestného a v širokém okolí velice váženého muže a dobrodince.

Udání jednoho šlechtice druhým však četnictvo nemůže brát na lehkou váhu. Vrchní strážmistr Wimmer osobně vyslýchal oznamovatele, který opakovaně tvrdil o vážném nebezpečí, které hrozí slečně Boženě Stanglerové.

V první řadě bylo nutno zajistit ochranu ohrožené Boženy Stanglerové. Ta byla automobilem pátrací stanice přivezena do humpoleckých četnických kasáren. Při výslechu uvedla, že zná Jiřího Kučeru-Czisingara, jež je šlechtickým levobočkem a který se snaží ucházet o její přízeň. Ona však nemá o tohoto muže zájem a dala mu to opakovaně najevo. Na adresu svého švagra uvedla, že spolu mají jisté neshody ohledně majetkových záležitostí, které však blíže nehodlala rozvádět.

Při opakovaném výslechu Kučera-Czisingar uvedl, že velkostatkář Stangler najal v minulosti pro zločin trestaného Josefa Stechra, aby zprovodil ze světa jeho švagrovou, která usiluje o bezpracné získání jeho poctivě získaného rozsáhlého majetku.

Nyní četnicvtu nezbývalo než vyslechnout k věci samotného velkostatkáře Stanglera. Ten po předvolání na okresní četnické velitelství při výslechu potvrdil, že má jisté neshody se svojí švagrovou Boženou ve věcech majetkových a ve vztahu k osobám, s nimiž navazuje intimní vztahy. Popřel však, že by se kdy setkal s nějakým Josefem Stechrem.

Jelikož se jednalo o tvrzení proti tvrzení, byl velkostatkář Stangler zatčen pro podezření ze spáchání zločinu svádění k násilnému odstranění svojí švagrové Boženy Stanglerové a byl dodán do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Uvedený zásah četnictva byl obyvateli obce Věž, ale i celého humpolecka přijat se značnou nevolí.

Na druhé straně tato senzace okamžitě zaplnila stránky novin a časopisů, kde se však objevovaly převážně názory o nevinnosti zatčeného a na jeho obhajobu.

Po Josefu Stechrovi, který byl v minulosti trestán 12 roků trvajícím těžkým žalářem pro zločin zabití, bylo kutnohorskou pátračkou vvyhlášeno pátrání.

Při jednom z dalších výslechů Kučera-Czisingar před vyšetřujícím soudcem přiznal, že křivě nařknul velkostatkáře Stanglera. Na svoji obhajobu pouze uvedl, že jej k věci navedl jeho dobrý známý, jehož jméno v obavách o svůj život nemůže uvést. Poté, co se celá věc stala předmětem vyšetřování a došlo k zatčení velkostatkáře Stanglera, ho prý chtěl tento známý zastřelit. Jméno dotyčného na opakovaný dotaz vyšetřujícího soudce však odmítl udat. Z tohoto důvodu byl Jiří Kučera-Czisingar zatčen a umístěn do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Robert Stangler byl na základě výsledků vyšetřování případu propuštěn 17. ledna 1935 o páté hodině odpolední z vazby.

Novinový titulek  Velkostatkář Stangler nevinně nařčen

Počátkem února 1935 zastavilo státní zastupitelství v Kutné Hoře trestní řízení proti velkostatkáři Robertu Stanglerovi.

Následně byl propuštěn z vazby i Jiří Kučera-Czisingar a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin křivého obvinění a klamání úřadů.

Vrchní strážmistr Eidlpes se domníval, že hlavním motivem jednání hochštaplera Kučera-Czisingara byla snaha o bezpracné získání peněz z majetku velkostatkáře Stanglera, známého v širokém okolí nejen svým majetkem, ale i dobročinností.

To se potvrdilo i výslechem vypátraného Josefa Stechra, s nímž se Kučera-Czisingar setkal ve vězení, když byl trestán za podvod.

I s takovouto blamáží se může četnictvo setkat při výkonu pátrací služby. Budiž tento případ poškození ctihodného občana a dobrodince výstrahou do budoucna, apeloval v rámci pokračovacího výcviku na podřízené vrchní strážmistr Eidlpes.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Kromě vrchního strážmistra Kousala tvořili osazenstvo kutnohorské pátračky coby fotograf strážmistr Jaroslav Oppelt a řidič motorového kola strážmistr Václav Sainer.

Za účelem provádění fotografických prací byl pátrací stanici přidělen fotografický přístroj a k získání a rozmnožení teoretických vědomostí o fotografování byla všem pátracím stanicím při jejich zřízení přidělena i příručka s názvem „Davidův rádce ve fotografování“, kterou strážmistr Oppelt mající ve fotografování zálibu již řadu let vlastnil a její obsah velmi dobře znal.

Příručka: Davidův rádce ve fotografování

Kromě fotografických prací se strážmistr Oppelt věnoval zajišťování stop na místě trestných činů a daktyloskopování osob.

Strážmistr Sainer, ač zastával funkci řidiče služebního motorového kola s postranním vozíkem, musel čas od času vykonávat službu i ve formě pěších obchůzek. V pondělí 16. ledna 1928 odpoledne byl například vrchním strážmistrem Kousalem vyslán coby kurýr ke kutnohorskému krajskému soudu s poštou.

Cestou zpět na pátrací stanici byl strážmistr Sainer svědkem hádky ženy s mužem, při které byla muži vyčítána nevěra, a muž byl přitom takřka hysterickou ženou napadán a tlučen doslova hlava nehlava. Přestože cizoložství je pouze přestupkem a není zločinem, k jejichž řešení byly pátrací stanice primárně zřízeny, musel strážmistr coby četník zasáhnout. Ačkoliv byl obdobně, stejně jako většina mladých příslušníků četnického sboru, svobodný, zželelo se mu zhruba stejně starého muže. Se slovy „Ve jménu zákona!“ zasáhl a snažil se ženu od muže vzdálit. Když žena po chvíli zaregistrovala přítomnost četníka, přestala s fyzickým napadáním a omezila se pouze na slovní nadávky. Z nadávek strážmistr Sainer vytušil, že napadaný muž není nevěrníkem, jak se původně domníval, ale sňatkovým podvodníkem, který se dokonce měl dopustit zločinu dvojnásobného manželství.

To už je vážné obvinění ze zločinu, spadajícího právě do kompetence pátračky. V muži byl zjištěn Oldřich Krásenský, narozený 17. srpna 1898 v Kutné Hoře, momentálně příslušný do obce Nasavrky v politickém okrese Chrudim. V ženě byla zjištěna jeho bývalá manželka Marie Povýšilová, s níž od roku 1922 Oldřich Krásenský ženat a vůči níž se již počátkem roku 1923 dopustil zločinu dvojnásobného manželství, za což byl potrestán žalářem na dobu jednoho roku. Vzhledem k tomu, že Krásenského druhá manželka, ač sama svobodná, si vědomě vzala oddanou osobu, byla i ona odsouzena pro tentýž zločin podle § 207 trestního zákona na jeden rok žaláře.

Po spáchání uvedeného zločinu se Marie, rozená Povýšilová, dala s Oldřichem Krásenským rozvést. Krátce po odpykání uloženého však opět uzavřel sňatek s nějakou vdovou z Pardubic.

Z domovského listu vystaveného obecním úřadem v Nasavrkách vyplývalo, že Krásenský vstoupil dne 28. prosince 1926 do svazku manželského s jistou Boženou Mádlovou z Nasavrk!

Z uvedeného důvodu byl Oldřich Krásenský prohlášen za zatčeného a předveden strážmistrem Sainerem na pátrací stanici. Marie Povýšilová, byla požádána, aby se toho dne zdržovala z důvodu vyšetřování a potřeby podání svědectví doma.

Telefonickým dotazem na četnické stanici Nasavrky, bylo zjištěno, že Krásenský se v obci zdržuje od roku 1926 a že zde skutečně toho roku uzavřel sňatek s dosud svobodnou Boženou Mádlovou.

Kromě toho byl ve věcech Oldřicha Krásenského nalezen Výučný list na jméno Emanuela Šíbla narozeného v roce 1896 v Kutné Hoře osvědčující, že se jmenovaný po dobu tří let, od roku 1911 do roku 1914 učil na mlynářského pomocníka. Výučný list byl podepsán tehdejším předsedou společenstva mlynářů Janem Středou, majitelem kutnohorského pekařství. Jak k výučnému listu přišel, se Krásenský odmítl vyjádřit.

Výučný list

Marie Povýšilová poté četníkům uvedla jako důvod napadení svého bývalého manžela skutečnost, že jí zkazil celý život, neboť po tom, co jí Krásenský provedl, z rozrušení potratila. Proto zanevřela na muže a od té doby žije sama se svojí nemocnou matkou.

Prostřednictvím okresního četnického velitelství v Pardubicích se vrchnímu strážmistru Kousalovi podařilo zjistit, že Oldřich Krásenský po odpykání trestu za dvojnásobné manželství, během něhož bylo jeho první manželství na základě návrhu Marie Povýšilové rozvedeno, v létě roku 1925 vstoupil do svazku manželského s mnohem starší vdovou po obchodníkovi ve Svítkově Annou Kučerovou. Toto manželství je právoplatné dodnes.

Hlídka pátrací stanice krátce před polednem navštívila Středovy pekárny. Kromě zakoupení vykřupaných rohlíků k obědu strážmistři od pekaře Jana Středy zjistili, že v roce 1926 požádal Emanuel Šíblo o vydání duplikátu výučného listu, neboť originál mu byl odcizen neznámým pachatelem.

Středovy pekárny

Zatímco strážmistr Sainer sepisoval koncept Zprávy o zatčení, zhotovil strážmistr Oppelt dvoudílnou fotografii Oldřicha Krásenského a vyhotovil kartu s jeho daktyloskopickými otisky pro případ, že by se v budoucnu opět dopustil protiprávního deliktu, což se v jeho případě dalo očekávat.

Dvoudílná fotografie 

Kutnohorský krajský soud odsoudil Oldřicha Krásenského pro opětovně spáchaný zločin dvojnásobného manželství podle § 206 trestního zákona na tři roky tentokrát k těžkému žaláři, neboť Boženě Mádlové, s níž vešel do druhého manželství, zamlčel svůj manželský stav.

Obálka knihy: Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Štábní strážmistr Albert Pernica z četnické stanice Kyjov ve stejnojmenném politickém okrese v sobotu 20. prosince 1941 ráno odcházel do služby. Čekala jej pouze kancelářská práce a tento den mu proto služba končila již ve 14 hodin. Dohodl se tedy se svojí manželkou, že mu přijde naproti do četnických kasáren a poté se půjdou projít.

Paní Pernicová, při vidině romantické procházky s manželem, požádala babičku, aby pohlídala jejich syny, že chtějí být s Bertem chvilku sami. Mimo jiné je třeba dohodnout, co chlapcům koupí pod stromeček. Však je již nejvyšší čas.

Jakoby to manželům Pernicovým někdo nepřál, začalo po jedné hodině hustě pršet se sněhem. Přesto paní Pernicová, již před druhou očekávala svého manžela před budovou četnických kasáren.

Jelikož chodil štábní strážmistr Pernica do služby již z domova ve služebním stejnokroji, musel být ozbrojen dle služební instrukce alespoň poboční zbraní. Než chodit s bodákem natož se šavlí, chodil pan štábní ozbrojen služební pistolí.

Po letmém polibku se do sebe manželé zavěsili a vydali se i přes nepřízeň počasí procházkou do aleje. Dříve, než si vůbec stačili vzájemně sdělit, co každý dopoledne dělal, zaregistroval štábní strážmistr Pernica kolem procházet muže, jehož sice neznal, ale který se mu zdál povědomý.

Na procházce

Celé dopoledne totiž do knih pátrání přepisoval vyhlášená pátrání z policejních věstníků a vyškrtával v nich pátrání již odvolaná. V momentě si vzpomenul, že tvář patří několikrát trestanému zloději a podvodníku Antonínu Olejníčkovi z Brna, po kterém je pátráno, jelikož porušoval povinnosti vyplývající mu z uloženého policejního dohledu.

Vykročil tedy muži v ústrety a s úsměvem na tváři, jej oslovil, zdali není pan Olejníček z Brna. Paní Pernicová, se domnívala, že se jedná o nějakého manželova známého.

Muž se nejprve zarazil, zbledl a krátce nato přiznal, že je skutečně Antonín Olejníček z Brna.

Četníkem byl již vážným a důrazným hlasem vyzván, aby jej následoval na četnickou stanici. Manželce bylo jasné, že je romantická procházka u konce. To jí záhy potvrdil manžel, který ji požádal, aby šla domů napřed, že přijde, jakmile to bude možné. Toto rčení je všem četnickým manželkám velmi dobře známé, a proto se ani nesnažila dát najevo svojí nevoli.

Na četnické stanici bylo podle pátrací relace vyhlášené policejním ředitelstvím v Brně potvrzeno, že se skutečně jedná o již dvanáctkrát pro podvody a krádeže trestaného Antonína Olejníčka, který byl původně vyučen knoflíkářem, avšak své řemeslo, před více než dvaceti lety pověsil na hřebík. Potuloval se krajem, a přitom páchal různé krádeže a podvody. Jednou to byla lovecká puška, jindy šaty či maso ze zabíjačky. Svými podvody byl schopen připravit člověka i o střechu nad hlavou. Dokonce podvedl Dělnickou úrazovou pojišťovnu o 933 K 80 hal. Poté co si odpykal trest tříletého těžkého žaláře, byl dán brněnským policejním ředitelstvím pod policejní dohled.

Porušování podmínek policejního dohledu byl důvod k dodání Antonína Olejníčka do vazby okresního soudu v Kyjově. Až v pondělí dopoledne byl eskortován k brněnskému soudu na Cejl. Po odpykání trestu jistě bude následovat umístění do robotárny, kde bude mít jistě možnost vrátit se k řemeslu, kterému byl vyučen.

Štábní strážmistr se vrátil domů až pozdě večer. Jeho manželka, aby zahnala špatnou náladu ze zkažené procházky, dala se do výroby čokoládových figurek na stromeček, které mají jejich chlapci moc rádi a manželovi upekla jeho zamilované vanilkové rohlíčky. Udělala jich více, aby mohl donést i kolegům do četnických kasáren.

Když pán domu při vstupu do bytu ucítil vůni právě dopečených vanilkových rohlíčků, věděl, že se zlobou manželky to tentokrát nebude až tak zlé. O opaku se přesvědčil v okamžiku, když chtěl byť jediný, ten rozlomený, ochutnat. To mu bylo dovoleno až po rozbalení dárků. V tom okamžiku došlo i na čokoládové figurky ze stromku.

Četnické vánoce 1941

ČOKOLÁDOVÉ FIGURKY NA STROMEČEK

Rozpočet: 50 dkg tuku Ceres, 12 dkg cukru moučka, 12 dkg kakaa a vanilka.

 Předpis: V nádobě ponořené v horké vodní lázni rozpustíme tuk Ceres, v němž rozmícháme cukr, kakao a rozdrcenou vanilku. Vzniklou čokoládovou hmotu plníme do formiček, které dáme do sněhu ztuhnout. Ztuhlé tvary zabalíme do staniolu a věšíme na vánoční stromeček.

 

Vánoční ozdoby Ceres – Visan

 

VANILKOVÉ ROHLÍČKY

Rozpočet: 14 dkg mouky, 10 dkg margarínu, 4 dkg cukru, 5 dkg strouhaných vlašských ořechů a vanilkový cukr na obalení.

 Předpis: Smícháme mouku s cukrem a strouhanými ořechy a přidáním margarínu vytvoříme těsto. Těsto necháme v chladu asi hodinu odležet a poté z něho uděláme kousky o velikosti ořechu. Tyto se rukama vyválejí na způsob rohlíčků, které se ohnou. Pečí se na plechu na mírném ohni, aby zůstaly skoro bílé. Ještě teplé se obalí ve vanilkovém cukru.

Obálka knihy Četnická kuchařka

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.