Už jako dítě jsem odmítala návštěvy hradů a zámků a rozhodně jsem si nehrála na princezny. Víc jsem fandila hloupému Honzovi než princům. Proč to tak bylo, to jsem si vysvětlit neuměla a moji rodiče už vůbec ne. Ale protože jinak jsem byla normální holka, která se dobře učila, nikdo to neřešil. Alespoň do té doby, než se mnou začala mlátit puberta.
Banda z naší střední občas vyrazila na víkend trampovat. Většinou se přespávalo pod širým nebem, někde pod ochrannými zdmi zřícenin. A to byl pro mě kámen úrazu. Hrozně moc jsem s nimi chtěla jet, ale vždycky mi za krk sedl divný strach a já zůstala doma. Nakonec mě přestali zvát a prostě jezdili beze mne. Štvalo mě to, ale do maturity jsem strach nepřekonala.
Po střední jsme se rozprchli do světa. I já se odstěhovala 100 kilometrů z rodného hnízda. Našla jsem si malý útulný byteček a začala si budovat kariéru v krajském městě. Ve volném čase jsem běhala v městských parcích a tam jsem potkala Honzu. Padli jsme si do oka a brzy jsme běhali ve dvojici. Společný rok uběhl jako mžik.
„Vlasti, co kdybychom na víkend vyrazili na výlet? V sobotu bude první máj. Znáš to – lásky čas – tak abychom si to trochu ozvláštnili a neběhali jen po městě.“ Mrkl na mě Honza, když jsme se vraceli z jednoho společného joggingu.
Překvapil mě, ale, proč ne? S úsměvem jsem souhlasila a na rozloučenou mu dala velkou pusu.
V pátek mi zavolal, kde se sejdeme a doporučil mi vzít si spacák, protože se vrátíme až v neděli. Kam chce jet neřekl. Prý překvápko. Trochu mě zamrazilo v zátylku, ale hodila jsem to za hlavu. Nejsem už přece malá holka!
Sobotní ráno bylo jako malované. Nastoupili jsme do malého motoráčku a usadili se u okénka. Vláček se brzy zaplnil, ale nám dvěma to nevadilo. Bylo nám spolu krásně. Když
Honza zavelel „vystupovat“, se smíchem jsem zasalutovala a s jeho pomocí seskočila z vlaku. Před námi stálo mrňavé nádražíčko a všude kolem se rozprostíraly lesy. Nádraží v zemi lesních elfů. Za krk mi znovu skočil ten podivný strach, ale ještě něco. Měla jsem pocit, že to místo znám. Můj úsměv zmizel a já vyrazila po jedné ze dvou polních cest, aniž by mi Honza řekl, kam zamíříme. Překvapeně se pustil za mnou, skoro mi nestačil. Zhruba po třech kilometrech se před námi otevřelo údolíčko, ve kterém bylo rozeseto pár domků. A naproti nad údolím se tyčil kopec, na jehož vrcholu trůnily zbytky jakéhosi hradu. Náhle jsem nemohla dýchat. Honza se na mě překvapeně podíval a starostlivě mě objal. „Trochu jsi v tom teple přepískla začátek, Vlasti. Víš co? V té vesničce má být hospůdka. Zajdeme tam, dáme si limču, něco k jídlu a pak můžeme vyrazit a někde se utáboříme.“
„Kde chceš tábořit?“ Vysoukala jsem ze sebe přiškrceně.
„No, říkal jsem si, že ta zřícenina je děsně romantická. A taky tam budeme chránění. Ještě tam jsou slušně zachovalé zdi, kde se můžeme schovat před ranní rosou. Byl jsem si to omrknout.“
Jak říct milovanému klukovi, že tam s ním (ani s nikým jiným) jít nechci? Zatím mě nic nenapadalo, takže jsem se poslušně nechala dovést do hospůdky. Ta byla jako z jiných časů. Jídlo bylo jako od babičky. Moc dobré a nešizené. A domácí šeříková limonáda byla přímo opojná. V slunečních paprscích, které dopadaly na náš stůl oknem, se růžová tekutina blyštěla a jiskřila. A pak se náhle slunce schovalo za mrak.
„Ajaj!“ To vypadá na první jarní bouřku!“ Podíval se hostinský starostlivě nejdříve z okna a potom na nás dva. „Tady bývají hodně divoké jarní bouřky. A nejhorší ty prvomájové. Pokud vám můžu radit, raději se vraťte dalším vlakem domů.“
Honza se nespokojeně zavrtěl. „Ale, však nejsme z cukru. Cesta na zříceninu vede skoro celou dobu lesem a tam už se schováme.“
„Na zříceninu?!“ Hostinský se pokřižoval. Pak si přisedl k našemu stolu, zadíval se na mě a začal vyprávět pověst, která se měla vázat k hradu a lidem v podhradí.
Je to už velmi velmi dávno, kdy zřícenina byla ještě pevným hradem. To mohutné sídlo občas měnilo své majitele, ale poslední hradní pán byl krutý lapka. Jen tak pro pobavení občas sjel do podhradí a většinou to na zdraví, a někdy na životě, odnesl některý z poddaných. Jednou, po úspěšném lupu, se zase rozhodl vylepšit si den ve vísce pod hradem. Na návsi on a jeho banda uviděli mladého chasníka, který se zrovna rozloučil se svou milou. Hradnímu pánovi se chtivě blýsklo v očích. Tu dívku musí ještě dnes mít! Pobídl koně a za okamžik ho zarazil přímo před vesnickým děvčetem, které se už nestihlo schovat do chalupy.
„Na mém hradě bude dnes večer slavnost a já chci, abych tam obsluhovala mé hosty.“ S tím k dívce natáhl ruku. „Jsem nesmírně laskavý a dovezu tě tam na mém koni hned. Pojď!“
V tu chvíli se vedle děvčete objevil chasník, chytil třesoucí se dívku za ruku a nebojácně se na pána podíval.
„Nezlobte se, pane. Ale Květuška nemůže dnes nikam jet, máme po ohláškách a nesluší se, aby byla takto sama mezi neznámými muži celou noc.“
Hradní pán vztekle zkřivil rty. „Po ohláškách? To rychle napravím!“ A než se kdokoliv nadál, vytasil meč a mládenci rozťal hlavu. Pak hrubě popadl zoufalou dívku, hodil si její tělo přes koňský hřbet a obrátil se ke svému hradu. Byli zhruba v půli kopce, když se nebe zatáhlo, spustil se prudký liják a zaharašil první hrom. A pak už to šlo ráz naráz. Blesky křižovaly oblohu jako o závod a koně pod bandity se splašili. Kůň krutého hradního pána podklouzl a svalil se na bok. Dívce se naštěstí nic nestalo. Okamžitě využila, že jí její únosce nedrží a vběhla mezi stromy. Běžela jako šílená, každou chvíli upadla, ale nedbala na bolest. Bohužel brzy uslyšela vzteklý hlas hradního pána, který se pustil do jejího stíhání. Sebrala všechny své síly, které ještě našla a přidala. Snad, když doběhne na náves do kostela, důstojný pán ji ochrání! Ale běda! Ve tmě běžela špatným směrem a opravdu v poslední chvíli zastavila na kraji hlubokého jezírka. Nestačila ani promyslet, co si počít dál, když se za ní ozval zlý smích krutého pána. Květuška zavřela oči a … a skočila do chladné náruče ledové vody. Zloduch zařval vzteky a v bezmoci zvedl ruku s napřaženým mečem. V tu chvíli nebe ozářil největší blesk, sjel přes meč přímo do katana a na místě ho zabil. Zlodějská cháska rozkradla, co na hradě bylo a rozutekla se do světa. A hrad od té doby jen chátrá a chátrá. Ale říká se, že když nad krajem zuří bouře, duch zlotřilého pána divoce jezdí po lese a zabije každého, koho potká.
Hostinský zmlkl, ale nespouštěl ze mě starostlivý pohled. Také Honza se na mě podíval.
„Pověst je to poutavá, ale jsme dospělí lidi. Nebudeme se bát pohádek, že ne?“
Celý ten pochmurný příběh měl na mě hodně podivný vliv. Měla jsem pocit, že konečně můžu cosi starého uzavřít. K naprostému zděšení hodného pana hostinského jsem se zvedla a kývla na Honzu. „Tak jdeme, ať se stihneme schovat pod stromy.“
Byli jsme zhruba v půli kopce, když obloha naprosto ztemněla a proťal jí první blesk. Ten jako by vydal povel dešti. Nejdříve pokusně spadlo pár těžkých kapek, aby je vzápětí následovala naprostá potopa. Přes liják nebylo téměř nic vidět a přes bouřku slyšet, a přesto jsme se oba jako na povel zastavili. V té bouři zaznělo koňské zaržání a před námi se zjevila temná silueta na koni. Přísahala bych, že v místě očí žhnuly dva ohnivé uhlíky a ruka se zvedala do výšky. Ta ruka třímala dlouhý meč, který se vzápětí začal snášet na Honzovu hlavu. Prudce jsem do Honzy strčila. Nečekal to, takže se svalil z cesty a zastavil v křoví. Já uskočila na druhou stranu a postavila se proti tomu zjevení.
„Tak dost! Tvoje doba už je dávno pryč! Přestaň trápit nevinné! Já … já ti odpouštím.“ Řvala jsem do bouřky a připadala si jako naprostý cvok. Přízrak byl najednou pryč a jen na místě, kde před tím stál Honza, ležel vyvrácený strom. Podala jsem Honzovi větev, aby se v tom bahýnku vyškrábal na cestu. Na zříceninu to bylo blíž než zpátky do vsi, takže jsme vyklopýtali na vrchol kopce a úplně vyřízení zalezli do jedné zachovalejší kobky. Chvíli jsme mlčky popadali dech a přemýšleli o tom, co jsme viděli (nebo neviděli?). Najednou si Honza rozpačitě odkašlal a pak chvíli prohrabával batoh, aby nakonec vytáhl nějakou malou krabičku.
„Vlasti, já si to přestavoval ve všech možných i nemožných situacích, ale takhle fakt ne. Ale teď o to víc vím, že ty jsi ta pravá jediná. Prosím, vzala by sis mě za muže?“ Klekl si přede mnou a z té malé krabičky vyjmul krásný prstýnek s drobným kamínkem. Prudce jsem Honzu objala, až mlasklo bahno, kterým jsme byli oba obalení, a pak jsem kývla. „Pro Honzy jsem měla od malička slabost. Takže ANO.“
