V jedné naší národní písničce lká děvčica nad tím, že musí v komůrce spávat sama a v jiné se zase holedbá šohaj, že si dá na své zálety urobit pořádné kyjačisko. Jak své milostné záležitosti řeší mládenci a panny na opačné straně zeměkoule?
Tuto otázku jsme položili bezkonkurenčnímu znalci poměrů i v těch nejzapadlejších končinách – kam nás dosud běžně nevozí žádná cestovní kancelář – cestovateli, etnografu a spisovateli Dr. Miloslavu Stinglovi, který při svých mnoha cestách kolem světa strávil v exotických zemích dlouhá léta svého života. A řadu let právě na ostrovech Oceánie, ležících uprostřed Pacifiku severně od břehů Austrálie a jižně od Japonska. Dr. Stingl se nedávno v plné svěžesti dožil požehnaných 89 let a o svých cestách rád hovoří. Desítky jeho knih byly přeloženy do celé řady světových jazyků. Mohu se pochlubit, že před řadou let jsem s ním bydlel na Spořilově na stejném patře a v minulých letech jsem s ním často hovořil o jeho cestách i neopakovatelných zážitcích.
Milování v ráji
„Říkáte kyjačisko,“ pousmál se cestovatel. „A víte, že opravdu něco podobného mají i na tichomořském ostrově Truk. K nejcharakterističtějším suvenýrům patří nejen dřevěné válečné kyje, ale také malé ‚felai‘- milostné hole, které místní řezbáři vyhotoví tamním ‚šohajům‘ na zakázku a ozdobí je i originálním mikronézským ornamentem. Dobrý mrav nejen v Evropě, ale i na Truckých ostrovech žádá, aby milostná iniciativa vycházela od muže. Felai se stává jakousi legitimací lásky, za kterou se mládenci nestydí, ale kterou naopak docela veřejně dávají najevo své touhy, když se s ním v ruce procházejí po vesnici. Pokud touha mladého muže směřuje k určité dívce, při vhodné příležitosti své vyvolené předvede vzor na své milostné hůlce. Dívka si ornamenty pozorně prohlédne, bez ohledu na to, zda se jí její majitel líbí nebo ne. K milostným hrám a dobrodružstvím i na truckých ostrovech se nejlépe hodí krásná vlahá noc, kterých je tam ostatně bezpočet. Po setmění pak dochází k praktickému vyzkoušení této milostné legitimace. Nápadník, vyzbrojený svým zdobeným felaiem, se tiše přiblíží k chýši své – dosud svobodné – dívky a hůlku prostrčí její stěnou. Dívka, které nápadník svůj felai během dne už předvedl, ačkoliv mezi nimi nepadlo jediné slovo, návštěvu svého eventuálního milence očekává. Jen na ní také záleží jak odpoví. Dívka si nejdříve pozorně prohlédne felai. Je-li ornament shodný s tím, který jí byl předložen při procházce vesnicí, pozná, že na její chýši i srdce klepe ten, kterého očekávala a může mu tedy, uprostřed noci, dát odpověď. Vtáhne-li hůlku do chýše, je to naprosto jednoznačná odpověď: ‚pojď dovnitř a miluj mne!‘. Jestliže ale vystrčí felai zpátky, je odpověď stejně opět zcela jednoznačná. Mládence ani jeho felai nechce ani vidět!“
Mladí lidé neztrácejí čas dopisováním a prostřednictvím trucké milostné hůlky si domlouvají další schůzky a vyřizují vzkazy. Snad proto je na ostrově tak málo svobodných dívek, ale prý se to tam s manželskou věrností nebere až tak příliš vážně. Dr. Stinglovi někdy říkají závistivci: „Ty jsi se měl! To je tam, co děvčata nosí jen bikiny …“ A on jim popravdě říká, že často ty dívky nenosí ani ty bikiny!
Klubíčková volba
Ve druhé polovině devatenáctého století obnovil havajský král Kalakua i tradice havajského milování. Král sám měl pro tento obor obzvláštní vlohy. Při slavnostech pronášel plamennou řeč zvanou „halala“, na kterou se připravoval celé dny. Když řeč dosáhla svého vrcholu, museli muži odložit své pláštěnky, aby se král mohl přesvědčit, zda měla jeho slova za přítomnosti dívek žádoucí účinek. Pak docházel k obřadu klubíčkové volby. Král sáhl po liánovém klubku v dýni nechal jej odkutálet do trávníku do kruhu wahin (dívek), přičemž konec vlákna stále držel v ruce. Dívka, před níž se klubko zastavilo, se půvabným tanečním krokem a za současného navíjení klubka odebrala ke králi. Kalakaua ji objal a zmizel s ní v paláci. Pak byli na řadě urození páni a nakonec i prostý lid. Házení klubkem pak pokračovalo celou noc. Liánové klubko se jmenuje olona a výrazu „rolling the olona twine“ (házet olonou) se v určitých společenských kruzích používá dodnes. Inu, jiný kraj – jiný mrav.
Ženy nebo život
Ne vždy však namlouvání a milování bylo tak romantické. V Lahaině – bývalém hlavním městě Havajského království – dodnes ukazují kouli z těžkého lodního děla, která byla v roce 1825 vypálena velrybáři ze škuneru John Palmer na Richardsovu misii. K ní se váže příběh námořníků, kteří se chtěli silou domoci svého práva na rozkoš dívčí náruče.V době největší slávy havajského velrybářství kotvilo v Lahaině až čtyři sta velrybářských lodí za rok. Na nich připlouvali muži, kteří prožili na moři dlouhé měsíce a další je čekaly. Drsní chlapi bez skrupulí příliš nedbali na zákony, morálku či přikázání své víry ani doma a na Havaji se řídili heslem: „na západ od Hornu není Bůh, na západ od Hornu je všechno dovoleno!“
Jedinou zastávkou lodí na západ od Hornova mysu byla právě Lahaina, kterou si námořníci představovali jako dokonalý ráj naplněný anděly ženského pohlaví, dokonalé krásy a velmi přístupných k milování. Pokud tito tvrdí muži o něčem snili, pak to byla právě Havaj. Ne pro dokonalou krásu těchto ostrovů, ale pro krásu, náruč a pohostinný klín jejich žen. Námořníci vzpomínali jak v přístavech překrásné dívky samy bez vyzvání připlouvaly vstříc evropským lodím a bez ostychu vstupovaly na palubu. Ochotně se vzdávaly, ba dokonce samy se námořníkům nabízely. Snili a vzpomínali, jak jim Havajky, ozdobené voňavými květinovými věnci, mezi milováním zpívaly a tančily. Pak se ale vše náhle změnilo. Lovce vorvaňů nečekala jediná dívčí náruč. To jejich krajan – misionář Richards – přesvědčil havajské náčelníky a králova guvernéra ostrova Maui, aby vyhlásili na styk svých dcer a žen s velrybáři tabu. Havajky uposlechly. Prvními postiženými, kterým byla odepřena rozkoš radovánek s domorodkami, byli námořníci z britské lodi Daniel. Tvrdí chlapíci, nebojící se rozbouřeného moře ani vorvaňů, nebrali však na nějaké polynéské tabu zřetel. Rozhodli se věc řešit po svém a šli do ulic hlavního města Havajského království udělat pořádek. Misionáři Richardsovi, kterého dostihli u dveří misie, přiložili nůž na krk a řekli: „Ženy nebo život!“ Richards nekapituloval, ale chtěl se zachovat jako mučedník mezi lvy římského cirku a odpověděl stejně originálně: „Naše životy mít můžete, naše ženy však nikoliv!“ Mezitím k misii dorazili domorodci ozbrojeni noži a kyji (nikoliv milostnými) a láskychtiví velrybáři museli vzít nohy na ramena. Námořníci si proto raději vozili pro potěšení havajská děvčata přímo na palubách svých lodí a zvláště Angličané tvrdili, že „nikdo nemá právo upírat ženy Angličanům!“ Živý náklad odmítli vydat rodinám a smrtelně míněnou výhrůžku „ženy nebo život“ potvrdilo i bombardování Lahainy z lodních děl. Pro tentokrát kapitulovali zase Lahainští a námořníci i se svým něžným potěšením odpluli do klidnějších vod.
A dnes? „Ze čtyř set velrybářských lodí, které sem v časech havajské velrybářské horečky rok co rok připlouvaly, zbývá v Lahaině dnes už jen jedna jediná – Kartagiňan. Z oněch slavných dob zde ale zůstal stát tak potřebný a užitečný kriminál Hale Paahao – postavený pro zdivočelé lovce vorvaňů a žen. A přežilo zde jako slogan i heslo neobvyklých vyděračů Havajců – Ženy nebo život,“ dodává Dr. Stingl.
Autor: Vladimír Rogl
Foto: archiv – Dr. Miloslav Stingl/FB
Komentáře z facebooku