Dávno již dávno tomu, kdy stanice Český rozhlas 2 – Praha každou sobotu přenášela z Divadla U hasičů populární pořad Tobogan, který vznikl v roce 1990. Jeho protagonistou, hostitelem a vlastně i rodnou matkou byl moderátor Tomáš Sláma, který za tento pořad převzal osobní odpovědnost a proto se také k němu vždy choval velmi starostlivě jako k milovanému dítěti.
Před patnácti lety se Tomáš Sláma odebral do nebeského studia odkud shlíží na současnou rozhlasovou i televizní tvorbu. Věřím, že vlídně a porozuměním tak jak jsem ho – byť jen krátce – měl tu čest na přelomu tisíciletí poznat. Dovolím si našim představit alespoň ve zkratce jeho myšlenky o které se mnou kdysi rozdělil. Tomáš Sláma vždycky říkal, že přestože se rozšířily možnosti jak oslovit posluchače prostřednictvím diváka, který sedí v sále, základní linie pořadu zůstává stejná – tedy typ zábavného pořadu. Průvodce Toboganu se svými hosty dokáže upoutat posluchače u přijímačů i přítomné diváky, aniž by se účinkující museli stavět na hlavu, polykat ping-pongové míčky, svlékat si trenýrky nebo užívat vulgární výrazy. Prostě – byl to PAN moderátor a konferenciér!!
Zůstala filozofie rozhlasového Toboganu po všechny ty stovky jeho vysílání stejná jako když jste začínali?
Nehovořil bych o filozofii, spíše o principu. Měl by to být kontaktní program, kdy diváci a zároveň posluchači mají příležitost vnímat přímý přenos. Se všemi chybami a nepovedenostmi. Věřím, že to – jak posluchači u přijímačů, tak návštěvníci Divadla u hasičů – pak mohou za určitých okolností vzít jako přednost.
Jaké jsou to okolnosti, můžete je pojmenovat?
Když vám někdo při telefonním vstupu něco vyčte nebo vynadá, nesmíte se zlobit, protože může mít pravdu. Když to přiznáte a třebas se omluvíte, posezení pokračuje. Když třeba vtipně odpovíte, diváci to vnímají a mají radost, že jsou u toho. Tobogan není estráda ani talk show. Potlesk není na povel. Je přirozenou reakcí diváků, kteří se – snad to tak můžu říct, naučili pěkně za pěkně zazpívanou písničku zatleskat, stejně tak jako kratičké vyznání nebo bystrý, okamžitý postřeh. Myslím si, že se v Toboganu nikdo nepředvádí a že vnitřní spojnicí je vzájemná úcta. Těch okolností je víc, snad není třebas je rozvádět. Jen tu nejzákladnější: zpívá se živě a nikdy nikdo nepřišel s kompaktem pod paží.
Vidíte to jako přednost?
Přednost? To je povinnost! Když předstoupíte před diváka, musíte mu něco odevzdat. Představte si, že bych si nechal namluvit průvodní slovo Mirkem Moravcem a tvářil se jako mistr světa. Řeknu to co si myslím: zpívání na playback je pro mě podvod.
Podle jakého klíče vybíráte své hosty?
Potřebujeme mít diváky v sále, aby svou účastí potvrdili, že tam opravdu jsme. V tuhle chvíli, v tyto minuty. Základem výběru proto jsou herci a muzikanti, ale nejen ti slavní a populární, ale i ti, kteří nás něčím zaujali. Měli jsme tam takhle už dvakrát Dejvické divadlo, snad během necelého roku, protože nás nadchli inscenace Kouzelné flétny a Příběhy obyčejného šílenství. Může to být i významné životní jubileum nebo premiéra, stejně tak jako udělování cen Thálie. To vše nám poskytuje jistou pestrost a pokaždé je to proto malinko jiné.
Přesto se zeptám na Vaše nejzajímavější hosty…
Kdybych je všechny jmenoval, můžeme tento rozhovor ukončit. Jen namátkou mohou jmenovat Miroslava Horníčka, Vladimíra Komárka, Radovana Lukavského, spisovatele Ephraima Kishona nebo Petra Šabacha. Na našem pódiu se vystřídalo přes čtyři sta osobností. Mně se jevil každý z nich jako osobnost, každému jsem se snažil pozorně naslouchat – od toho tam jsem. Publikum je velmi pozorné, protože kdyby viděli, že jsem roztěkaný nebo něco čtu z papíru, hned by mně to vytkli. A to volím slušné slovo.
Jaký je ohlas u posluchačů? Píšou vám?
Podle statistik a podle toho čemu se říká sledovanost – dobrý, ale byl bych rád, kdyby se to posuzovalo jinak. Podle potřebnosti. Jestliže za vámi každou sobotu přijde tři sta diváků, o něčem to vypovídá. Jakmile vidím zaplněné hlediště, mám pocit, že jsem se zasloužil o to i já, přestože lidé přišli za ‚svým‘ hostem. A dopisy? Jsou povzbuzující a vážím si jich. Stejně jako těch kritických. To je jako s fackou. Když přijde včas, je to lepší než servilní poklonkování.
V minulém režimu jste se občas musel utkat s vrchností. Zůstal vám nějaký pocit křivdy?
Ty pány-soudruhy bych nenazýval vrchností, to bychom jim lichotili. Byl jsem před několika dny v Ostravě, kde se to v roce 1972 odehrávalo. Mám na mysli proces se členy našeho divadla Waterloo. Myslíte, že jsem se šel ‚trýznit‘ pohledem na soudní budovu, kde nám ‚darovali‘ paragrafy za pobuřování? Ne. Šel jsem se podívat do míst, kde jsme v malém sálku Atlantik četli naše první povídky, hráli kabarety, poslouchali jazz, vymýšleli textappely i happeningy. To naopak bylo nádherné a to ve mně zůstává.
Vydal jste několik knih, kazet a kompaktů…
Těch kazet z Mikrofór a Toboganů bylo skoro deset. I dlouhohrající desky. Na jedné z nich bylo zachyceno vystoupení Pavla Boška. Teď se trápím se čtvrtou knížkou. Trochu vzpomínek, glosy, povídky. Měl jsem radost, že se nám podařilo vydat kompakt s názvem Miroslav Horníček v Toboganu. Musím prozradit, že právě on, společně s panem Hurníkem a jeho paní byli ‚příčinou‘ živých pořadů. Vysílali jsme je ze studia 3. V rohu stál klavír a já říkám panu Hurníkovi: „Nechtěl byste nám něco zahrát“ „Proč ne? Zahraju i s Janou!“ Usedli a hráli. Miroslav to komentoval a bylo to jako v Hovorech H. Po odvysílání mně řekl: „Proč to neděláte v divadle?“ No a ten pravý Tobogan byl na světě.
Není Tobogan někdy hotové dobrodružství?
Určitě ano. A to celých sto šedesát minut. Současně je to ale také krásná jízda při které mívám pocit, že jsem členem swingujícího orchestru, kterému to – přes občasné zaskřípnutí – hezky hraje.
Čím pro vás Tobogan je?
Je to krásný sešup na závěr týdne. Osprchujete se a připravíte na další sobotu. Víte, já se daleko víc než moderátor, scénárista, dramaturg, redaktor nebo herec, považuji za správce, který má v divadle sobotní službu a dělám proto všechno možné pro to, aby se každý, kdo tam vejde, cítil dobře a rád se opět vrátil.
Profil
Tomáš Sláma, autor, moderátor, dramaturg
- narodil se 16. 4. 1940 v Rychnově nad Kněžnou.
- vystudoval gymnázium, elektroželezniční školu a scénáristiku dokumentární tvorby na FAMU
- začínal v ostravském Divadélku pod Okapem (1962-1967)
- v roce 1968 spoluzakladatel divadla Waterloo, po procesu se členy tohoto divadla (1972) pracoval na dole Paskov
- uváděl rozhlasové pořady Mikrofórum, 3 x 60 stereo a televizní programy Nedělní ráno a Přezůvky sebou.
- v roce 1990 byl odvysílán první rozhlasový Tobogan, který se vysílá doposud.
- je autorem tří knih
- zemřel 15. června 2004
Autor: Vladimír Rogl
Foto: archiv Český rozhlas Dvojka
Komentáře z facebooku