Dne 22. dubna slavíme Mezinárodní den Země. Ekologicky motivovaný svátek upozorňuje na dopady ničení životního prostředí. Historie vyhlášení tohoto dne sahá do roku 1969, kdy se americký herec John McConnell snažil tento den zavést a dokonce vytvořil i vlajku Země. První Den Země byl slaven v roce 1970 v San Francisku. Kampaň spojená s tímto svátkem si kladla za cíl přenést otázku ekologie do politických kruhů. Cílem bylo zvýšit energetickou účinnost, recyklovat odpadky a hledat obnovitelné zdroje energie. Velký ohlas měla zejména mezi studenty. OSN začala Den Země organizovat o rok později. V roce 1990 se k Americe připojil zbytek světa, včetně České republiky, a 22. duben se stal Mezinárodním dnem Země. Dnes ho slaví víc než miliarda lidí. Stal se tak největším sekulárním svátkem, do kterého jsou zapojeni lidé bez ohledu na původ, víru či národnost.
Bude, nebude?
Den Země mne pokaždé přivádí k zamyšlení, jakou cestou se vydá lidstvo, žijící na této planetě? K jakým cílům se vypraví? Co všechno zvládne? Čeho se dokáže vzdát? O čem bude snít? Jak své sny uskuteční? Co vzkázat mladým lidem na startu jejich životní dráhy? Stačilo by seznámit je s našimi zkušenostmi? Říká se však, že zkušenost je nepřenositelná. A co tedy docela obyčejné varování? Co přiznat naše chyby a omyly, aby příští generace neudělaly stejné, nebo ještě větší. Kam je nasměrovat a co jim doporučit, aby život na naší planetě pokračoval zdárně dál? Pouhé přežívání nemůže být nejvyšší životní hodnotou. Člověk musí žít pro něco nebo pro někoho. To platí pro jednotlivce, ale i pro celé lidstvo. Být lidskou bytostí znamená nemyslet sobecky pouze jen na sebe samého, na svoje cíle. Musí se stát součástí toho, oč lidstvo usiluje. A má otázka tedy zní: O co současné lidstvo usiluje? Důstojně existovat? Mít dost jídla a pitné vody? Mít dost dobré vůle žít bez válek a všech protivenství? Aby se k sobě lidé navzájem chovali s úctou? Aby vynalézali léky na zákeřné nemoci? Aby nezapomněli, co je soudržnost a přátelství? Nebo už zcela pozbylo schopnost pokory a lásky? Žijeme jen na efekt? Kupujeme luxusní auta, jezdíme na exotické dovolené, stavíme okázalé domy. V Dubaji rostou stavby málem až do oblak, ale ani to není dost. Před dokončením je zde budova, kde vrchol její věže má sahat do výše 1200 metrů. Staví umělé ostrovy a na nich stavby, které je vidět i z vesmíru. To vše za peníze z ropy. Ale její zásoby přece nejsou bezedné. Co se stane, až ropa dojde? Kdo v těch okázalých stavbách bude bydlet? Jaký smysl má tahle hamižnost? Proč se lidé nepoučili ze stavby Babylonské věže? Lidská pýcha způsobila její pád. A stejná lidská pýcha, chamtivost a závist nabírá obrátky a zase nás vede k pádu. Běh za penězi a majetkem se neustále zrychluje a zrychluje. Kdo nestíhá, odpadne nepovšimnut ostatními. Někde se stala chyba. Napravte ji, než bude pozdě. Než země přijde o prameny, o rozkvetlé louky, o půdu, obilná pole, o zpěv ptáků a vítr v korunách stromů, o radost. Než ji zavalí plastový odpad a skládky nepotřebných věcí, než se moře promění v jedovaté vlnobití tříštící se o pusté břehy.
Přeji všem mladým lidem štěstí, které jsme my v dětství poznali. Patřili jsme do generace, která ještě mohla chodit do lesa na houby, na borůvky, posbírat šišky na oheň v kamnech a uvařit si skvělý oběd, který nikdo nemusel označit nálepkou BIO, protože vše bylo zdravé a lesy nebyly ničeny kyselými dešti. Ve studánkách byla ještě živá voda k pití, v čistých řekách se dalo plavat a louky voněly stejně jako vzduch. Neměli jsme moc, a přece jsme měli všechno, protože jsme věděli, že není bohatý ten, kdo má mnoho, ale ten, který potřebuje málo. Stačilo vyjet na kole za město, sednout si na mez, která voněla mateřídouškou, zadívat se do kraje a snít. Radovat se z hvězd, z úplňku i slunce, z duhy po letní bouřce i měkkých sněhových závějí v zimě. Nic nebylo obtížné a nic nebylo neuskutečnitelné. Věřili jsme v dobro, měli své vzory a věřili v pravdu a v lásku. Pohádky, které jsme pak v dospělosti čítávali dětem, začínaly tak krásně: Bylo, nebylo… Za devatero horami a lesy plné zvěře a sedmero vodami, ve kterých plavala spousta ryb, bylo jedno malé, ale krásné království. V těchto pohádkách vždy vítězilo dobro, o lásku se bojovalo srdcem a důvtipem, král byl moudrý a jeho rádci poctiví. Zřejmě se teď ptáte, tak proč jste nám takovou zemi nezachovali? Proč jste se k ní chovali jako špatní hospodáři? Proč jsou řeky plné špíny, proč se ztrácí voda, proč je tolik bolesti, nemocí, válek a tolik nenávisti mezi lidmi? Možná proto, že my jsme neposlouchali slova starších a moudrých. Vy si je však k srdci vezměte. Nehledejte možnost života dvacet světelných let od domova, ale hledejte možnost života na Zemi, o které mluvíme jako o Matce Zemi nebo o Modré planetě. My měli ještě možnost sednout si na mez, zadívat se do krajiny a snít – a pak se zvednout a své sny zrealizovat. Přeji, abyste i vy měli své sny a odvahu je uskutečnit. Aby pohádky, které budete jednou číst svým dětem a pak i vnukům, nezačínaly – bude, nebude?
Už Antoine Marie Roger de Saint-Exupéry, francouzský spisovatel, letec, často považován i za filozofa a humanistu, řekl: Nedědíme Zemi po našich předcích, nýbrž si ji vypůjčujeme od našich dětí…
Autor: Jiřina Stoklasová, Jaroslava Pechová
Foto: Jiřina Stoklasová, FB – Den Země
Komentáře z facebooku