Závěrečné zkoušky dopadly pro Alta i jeho vůdce s klasifikací „velmi dobrý“. Cestou z Pyšel do Nitry se strážmistr Votruba rozhodl využít situace, že je v Čechách a strávit zde osmidenní nařízenou dovolenou po absolvování kursu. Přitom navštívil své rodiče v nedalekých Hořelicích na kladensku, aby jim ukázal svého šampiona. Od rodičů si vypůjčil část peněz na splacení zbývající části ceny za Alta ve výši 600 Kč jeho předchozímu majiteli štábnímu strážmistru Vychodilovi. Od rodičů si přitom Rudolf vyslechl opakované výčitky za značné výdaje spojené s pořízením vlastního psa.
Úhrada zbytku ceny za Alta
Cvičený pes, s nímž Rudolf Votruba přijel do své rodné obce, se samozřejmě stal středem pozornosti. Každý den chodili Alto se svým pánem na dlouhé procházky, které byly vždy spojeny s výcvikem, aby si služební pes udržoval své dovednosti a návyky získané v právě absolvované psí univerzitě.
Příjezd do Nitry byl v duchu šťastného shledání rodiny po několikaměsíčním odloučení. Ani zde nebyl Rudolf Votruba ušetřen výčitek manželky za nerozvážné výdaje. Když však paní Etela viděla zápal, s jakým se její manžel věnuje Altovi, uvědomila si, že jeho tužbou, pro jejíž splnění je schopen obětovat úplně všechno, je stát se vůdcem služebního psa, jako je jeho kolega štábní strážmistr Neumann z nitranské pátračky.
Zcela nejdůležitější však bylo zbudování kotce a boudy pro Alta. Strážmistr Votruba si byl stále vědom upozornění, že Alto nemá rád děti a měl obavy, aby neublížil malému Jaromírovi, který mezitím oslavil své první narozeniny. Od otce dostal Jaromír jako opožděný dárek autíčko. Jaromír byl z pejska doslova unešený a nejraději by ho stále hladil po srsti a někdy i proti ní. Alto hlazení dětskou ručkou doslova trpělivě snášel a o nenávisti k dětem nebylo ani náznaku.
Nezbytné výdaje na zbudování kotce tvořeného železnými sloupky a drátěným oplocením dokázala paní Etela, z bezpečnostních důvodů a z obav, aby Alto neublížil malému Jaromírovi, tolerovat. Přes veškerou snahu, pořídit kotec a boudu co nejlevněji, vyšplhala se jejich cena na téměř 300 Kč.
Vzhledem k tomu, že byl Alto vlastním služebním psem, a nikoliv psem erárním, musel strážmistr Votruba odevzdat erární pomůcky pro používání a ošetřování psa, jež převzal současně s erárním služebním psem Inda od strážmistra Škorpíka. S pořízením vlastních pomůcek byly spojeny výdaje, které se postupně vyšplhaly na 200 Kč. To už Etela Votrubová začala projevovat svoje výhrady. Jediným štěstím bylo, že strážmistr Votruba dostal proplaceny peníze za krmení a ošetřování služebního psa.
Alespoň k výcviku Alta v ostrosti však musel pořídit alepoň rukáv, který ač již byl používaný, vyšel na 60 korun.
V souvislosti se zprodlením splátky vypůjčených peněz bance Slavia na pořízení Alta byla strážmistru Votrubovi obestavena část platu a musel nadřízeným obsáhle zdůvodňovat, proč se dostal do platební neschopnosti. Stalo se tak zejména onemocněním manželky v době jeho odkomandování do Pyšel a zejména v souvislosti s pořízením druhého vlastního psa, poté, co byla jemu přidělená erární fena Inda vyřazena z výcviku a vlastní pes Loki, jehož si následně pořídil, uhynul na srdeční mrtvici. Vzhledem k velmi dobrým vlastnostem psa Alta, jehož dává po úspěšném absolvování kursu k dispozici pro bezpečnostní službu, nelituje vynaložených peněz. Své dluhy uznává a samozřejmě je čestně splatí.
Velitel četnického oddělení v Nitře major Hodinář strážmistra Votrubu v souvislosti s touto událostí důrazně upozornil, aby se v budoucnu vystříhal dluhů.
Dalším nesmyslným znevýhodněním vlastních služebních psů oproti psům erárním byla skutečnost, že četnickou stanici se služebním psem, ani četnickou pátrací stanici, na níž nebyl trvale zařazen erární služební pes, nebylo možno vybavit boudou a drátěnou ohradou na účet četnické správy. To se v případě nitranských četnických kasáren týkalo jak vlastního služebního psa Bariho štábního strážmistra Neumanna sloužícího na pátračce, tak nyní i psa Alta strážmistra Votruby z místní četnické stanice. To mělo za následek další soukromé výdaje obou vůdců služebních psů, kteří chtěli dopřát svým psům i ve službě odpovídající kotce a boudy.
Přípisem ministerstva vnitra čís. jedn. 23.188/13 ze dne 14. listopadu 1928 byly stanoveny podrobnosti pro zřizování boud a výběhů na četnických stanicích, na nichž jsou trvale zařaděni erární služební psi. Boudy měly být zhotoveny dle přiložených obrázků z hoblovaných prken s pultovou odnímací střechou a natřené roztokem karbolínu. Kotce o rozměrech 2 x 2 m měly být zhotoveny ze čtyř 1.8 m vysokých sloupků zhotovených z železné roury o průměru 33 mm nebo z uhlového železa 10 mm silného, obehnaných pletivem z pozinkovaného drátu 2.8–3 mm silného (oka pletiva o velikosti 5 x 5 cm) a jednokřídlými dvířky o rozměrech 0.8 x 1.8 m se zámkem na trnový klíč. Kotce měly být zřizovány, pokud možno stranou frekvence. V případě, že pro ně nebylo dosti místa, měly být zřízeny pouze boudy, u nichž byl služební pes uvázán na řetízku upevněném druhým koncem v kolíku zaraženém do země blízko boudy. Dle výše uvedených doporučení se snažili oba vůdci nitranských služebních psů zbudovat, byť za cenu nejnižších možných nákladů, vyhovující boudy a výběhy pro své psy.
Avizovaná nebezpečnost Alta pro děti se ve vztahu k malému Jaromírovi zdála být bezpředmětnou. Ačkoliv normálně velmi ostrý Alto, snášel Jaromírovu přítomnost s naprostou oddaností.
Víc než na otcův návrat ze služby či z výcviku domů se Jaromír těšil na Alta, jehož obrázek měl stále u své postýlky.
Alto s malým Jaromírem
Paní Etela poměrně rychle překonala svůj strach a respekt ze psa výslovně cvičeného k ostrosti v rámci výkonu bezpečnostní služby.
Strážmistr Votruba byl velmi hrdý na svého Alta, který ve srovnání s Neumannovým starším psem Barim sklízel obdiv nejen u kolegů četníků, ale i u obyvatel Nitry. Dělo se tak nejen cestou z domova do četnických kasáren a zpět, ale zejména při výkonu obchůzkové služby ve staničním obvodě nitranské četnické stanice, do níž byl nyní strážmistr Votruba s Altem pravidelně velen.
Coby vůdce služebního psa vyfasoval strážmistr Votruba pistoli vzor 22, výrobní číslo 9630 se zásobníky, koženým pouzdrem, přívěsnou šňůrou s karabinkou, čistícím kartáčkem, dvaceti ostrými a jedním cvičným nábojem. I když pistoli s bodákem mohl nosit pouze při stopování, jsa doprovázen dalším četníkem. Pokud však vykonával pouze obchůzkovou službu se služebním psem, musel být jako ostatní četníci podle předpisu karabinou se vztýčeným bodákem a šavlí. Nošení pistole bylo totiž výsadou pánů důstojníků, velitelů četnických stanic a kolegů z pátračky.
Alto svým nádherným vzhledem a poslušností doslova budil respekt svého okolí. Těm, kteří neměli čisté svědomí, bylo jasné, že tomuto služebnímu psu budou jen velmi těžko unikat.
Přesto prozatím nenastal jediný případ, kdy by služební pes Alto byl vyžádán některou z četnických stanic v nitranském soudním okrese k vypracování pachové stopy v souvislosti se spácháním trestného činu.
Dotaz na účtárnu zemského velitelství četnictva
Jedno z mála pozitiv bylo, že při stopování se služebním psem, na rozdíl od výkonu obyčejných obchůzek se služebním psem, náležel vůdci služebního psa příplatek ve výši 50 % normálního stravného. Tak zněla odpověď účtárny zemského četnického velitelství v Bratislavě. Alespoň nepartná kompenzace vysokých, strážmistrem Votrubou vynaložených nákladů.
A aby těch výdajů nebylo málo, čekali manželé Votrubovi příchod dalšího člena rodiny. Z tohoto důvodu se rozhodli odstěhovat od manželčiných rodičů a zařídit si vlastní byt v Priehradné ulici. To bylo spojeno s výdaji na pořízení kamen, vymalování a vybavení bytu základním nábytkem.
Stěhování rodiny bylo samozřejmě spojeno i s přestěhováním boudy pro psa a opětovným vybudováním výběhu.
Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě
Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě. Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.
AUTOR: JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.
FOTO: archiv – JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.
