Povídka z knihy Kraťasy: Autobus č. 203

Každé pondělí  Vám představíme  jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní povídka  má  název  „Autobus č. 203“ a stala se Jiřímu Poláčkovi  a zavzpomínáme  tak na dobu minulou a na tehdejší cestování městskou hromadnou dopravou v Praze,  věřím, že Vás opět  pobaví stejně tak, jako  dnes i mě. 

Ty mladší je třeba trochu „uvést do děje“. Bylo to v době, kdy v Praze jezdily autobusy městské hromadné dopravy, ale nebylo ještě metro. A autobusy jezdily třeba jen v určité části  Prahy, ale také napříč z okraje na okraj.
Na magistrátu rozhodli, že ty „dálkové autobusy“ budou zastavovat jen občas, zejména v hlavních stanicích. A aby to cestující poznali, začínala jejich čísla dvojkou. U řidiče byla taková pokladnička s plexisklem, aby bylo vidět na peníze. Pokladnička měla páčku a předepsaný postup. Do otvoru se hodila koruna, zatáhlo se za páčku a cestující si utrhl  lístek, který z jiné štěrbiny vylezl. U jedničkových autobusů se házela koruna, u dvojkových koruny dvě. Mince cinkaly a zkušené ucho řidiče vše registrovalo.
Tento příběh se odehrál jednoho krásného červnového dne. Bylo po dopravní špičce a já jel autobusem číslo 203 z Novodvorské do centra. Teď jsou to čtyři stanice na Kačerov a jste tam metrem co by dup. Autobus byl zaplněn jen z poloviny a panovala ospalá nálada. Jenže na příští stanici nastoupil takový čiperný děda, hodil do pokladničky jednu korunu,
zatáhl za páčku, vzal si lístek a šel si sednout. Řidič zachytil zvuk jedné koruny a povídá docela klidně: „Dědo, tohle je dvoustovka.“ „Já vím,“ odpověděl děda, také klidně. „Ale to musíte do pokladničky hodit koruny dvě, abyste mohl cestovat,“ řekl na to řidič. „Já jedu jen dvě stanice,“ kontroval děda. „I kdybyste jel jen jednu stanici, tak musíte zaplatit koruny dvě,“ podle pravdy odpověděl řidič.
Autobus se velmi rychle probíral z klidu, cestující vycítili, že se jedná o dva zkušené soupeřea že bude legrace. „Buďto zaplaťte dvě koruny, nebo si vystupte. Já dál nepojedu.“ A zvedl se ze sedačky a postavil se nad dědu. Sem tam se už někdo začínal tlumeně smát.
„Dobře, tak já si vystoupím,“ začal ustupovat děda, „ale vraťte mi tu korunu.“ „To nejde, dědo. Pokladnička je zaplombovaná a bude protokolárně otevřená až večer v depu. Já se do ní nedostanu,“ vysvětloval řidič. „Ale já tam mám tu svou korunu. Vraťte mi ji.“ A zůstal sedět. Řidič, že to nejde, děda, že ji chce. Předváděli krásný slovní ping-pong a výsledek
si nikdo nedovolil tipnout. Řidiče to přestalo bavit, vytáhl z kapsy korunu a už dost vztekle ji podal dědovi. „Tak a teď už koukejte, dědku, vypadnout, ať můžeme jet!“ zasyčel.
Děda klidně vstal, pomalu popošel k otevřeným předním dveřím, hodil tu korunu do pokladničky a povídá: „Tak už tam máte ty koruny dvě a můžeme jet dál.“
Studenti, důchodci, ale vlastně všichni jsme se smáli na celé kolo, tedy autobus číslo 203.

Autor  příběhu:   Jiří Poláček

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Případ zavražděného vraha – Michal Dlouhý

Na jaře roku 1929 byl po deseti letech úspěšné služby u četnického sboru strážmistr František Klimsza povýšen do dlouhodobě očekávané a vytoužené hodnosti štábního strážmistra.

Na čtyřmužové četnické stanici Dolní Domaslavice v politickém okrese Český Těšín byl totiž po jejím veliteli vrchním strážmistru Františku Šálkovi služebně nejstarším, a kromě nich tvořili osazenstvo četnické stanice ještě dva strážmistři.

Druhého distinkčního odznaku v podobě rovnostranného osmiúhelníku na ramenní pásce blůzy a pláště si civilista mnohdy ani nevšimne, ale pouze příslušník četnictva a jeho blízcí vědí, co útrap se za ním skrývá.

Druhou květnovou neděli roku 1929 ráno byla dolnodomaslavická četnická stanice poslem vyslaným obecním starostou vyrozuměna o případu vraždy spáchané na horníku Františku Nytrovi v Šebišovicích.

Do necelé tři kilometry vzdálené sousední obce se vzhledem k dovolené velitele četnické stanice vypravil novopečený štábní strážmistr Klimsza spolu se strážmistrem Vilémem Stuchlíkem.   

K činu samotnému došlo v noci ze soboty na neděli a jelikož u sebe zavražděný horník Nytra měl 14denní výplatu, bylo nepochybné, že jde o vraždu loupežnou.

Mrtvola muže byla nalezena na dvorku a podle koženého opasku na krku bylo nepochybné, že horník Nytra byl uškrcen.

Dle sdělení jeho manželky Marie k činu došlo poté co se po výplatě vracel pozdě večer z práce.    

K případu byla přizvána soudní komise od okresního soudu v Českém Těšíně, která ani jak soudním ohledáním, tak ani následně provedenou soudní pitvou nepřinesla nic významného do vyšetřovaného případu.

Na základě hlasu lidu, který je, jak se říká hlasem Božím, byl jako pachatel činu označen syn sousedů manželů Nytrových 21 roků starý dělník Josef Vrůbl. Ten byl štábním strážmistrem Klimszou zatčen a při výslechu konaném za přítomnosti obecního starosty se k činu i doznal. Uloupené peníze, ty však už byly ty tam.

Zatčením Josefa Vrůbla a jeho dodáním do vazby ve věznici okresního soudu v Českém Těšíně však případ nekončil, avšak teprve začal.

Štábní strážmistr Klimsza se totiž čirou náhodou v Šebišovicích dozvěděl, že mezi rodinami Nytrových a Vrůblových panují prazvláštní vztahy.

Když se o věc začal blíže zajímat, tak zjistil, že manželka zavražděného udržuje s vrahem svého manžela milostný poměr a že jej k vraždě dokonce nabádala.

Po domluvě velitele četnické stanice s vedoucí silou pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Moravské Ostravě vrchním strážmistrem Albínem Rožnovským se do případu zapojila i pátračka.

Následujícího dne došlo k zatčení Marie Nytrové a k jejímu výslechu vrchním strážmistrem Rožnovským. Přesto, že odmítala jakoukoliv spojitost s vraždou svého manžela, a dokonce popírala svůj v obci téměř všeobecně známý milostný poměr s Josefem Vrůblem, byla dodána do vyšetřovací vazby rovněž ve věznici českotěšínského okresního soudu.

Naproti tomu byl štábní strážmistr Klimsza úspěšnější. Dozvěděl se, totiž že manželé Nytrovi mají na svědomí řadu těžkých zločinů a že Nytrová navedla svého milence Vrůbla k zavraždění svého muže proto, aby se v něm zbavila nepříjemného svědka společně spáchaných zločinů.

Studiem spisů uložených ve spisovně četnické stanice stále svobodný štábní strážmistr Klimsza ubytovaný v tamních četnických kasárnách, spoustu dalších zajímavých skutečností.

V roce 1920 zemřel výměnkář Josef Vašek, který se vrátil v roce 1919 z legií a na naléhání Nytrových jim převedl svůj domek s tím, že v něm má doživotně zajištěn výminek a od té doby žil společně s Nytrovými pod jednou, původně svojí střechou.

Tehdy, v září roku 1920 přišla Nytrová na četnickou stanici a oznámila, že se Vašek, zřejmě pod vlivem hrůz zažitých na bojištích velké války, oběsil. Již tehdy byly četnictvem prošetřovány pověsti o tom, že Josef Vašek nezemřel smrtí přirozenou, avšak bez jakéhokoliv výsledku.

Když byla Nytrová jen tak mimochodem při svém dalším výslechu dotazována na podezřelou smrt výměnkáře Vaška, tak vrchnímu strážmistru Rožnovskému za přítomnosti štábního strážmistra Klimszy vypověděla, že to byl její muž, který Vaška zardousil a jeho mrtvolu pověsil na opasek, aby se zdálo, že spáchal sebevraždu.

Jak se štábnímu strážmistru Klimszovi podařilo dále zjistit, tak důvodem k odstranění výměnkáře Vaška bylo, že Nytrovi nebyli schopni Vaškovi zaplatit svůj dluh za na ně Vaškem převedený domek a pole. To bylo příčinou neustálých svárů mezi domkářem Vaškem a Nytrovými.

Případ pokračoval dále, když štábní strážmistr Klimsza zjisti, že ještě před tím, v době, když byl Vašek na frontě, zemřela za podivných okolností zemřela i Vaškova manželka Olena. Příčinou její smrti byla údajně otrava uhelnými plyny ve světnici, kterou Vašková obývala. Již tehdy v domě Vaškových bydleli Nytrovi.

Přesto, že nedokonalé spalování nekvalitního sirnatého uhlí bylo v době velké války příčinou řady úmrtí, našel štábní strážmistr Klimsza ve spise poznámku kolegy, který se tehdy případem zabýval, že v obci kolují zvěsti o tom, že Olena Vašková nezemřela přirozenou smrtí a zaznělo podezření, že byla Nytrovými otrávena. Usvědčující důkaz o tom se však tehdy kolegům nepodařilo získat. Ono v době velké války se na smrt člověka koukalo poněkud jinak…

A do třetice objevil štábní strážmistr Klimsza strohou poznámku, že Nytrovi mají na svědomí ještě třetí vraždu spáchanou v roce 1918.

Vzhledem k výše zjištěným skutečnostem byla Marie Nytrová dodána do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Moravské Ostravě a vyšetřováním případů se nadále zabývala tamní pátrací stanice.

Štábní strážmistr František Klimsza obdržel zakrátko za svoje neobyčejně horlivé, neúnavné a důvtipné pátrání po několikanásobných pachatelích starých neobjasněných vražd pochvalné uznání udělené a vlastnoručně podepsané zemským četnickým velitelem v Brně generálem Vladimírem Putnou.     

četnická slavnostní se šavlí

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Agostino Carracci a Benátky

Boloňský malíř, grafik a pedagog Agostino Carracci (1557 ⁠–⁠ 1602) patřil k nejvýznamnějším uměleckým osobnostem své doby. Bez jeho přispění si nelze představit římské malířství 17. století, ani moderní výuku nastávajících umělců. Jeho bohatá malířská aktivita byla doprovázena neméně četnou grafickou tvorbou, která se pro své umělecké kvality těšila široké pozornosti milovníků umění.

Důležité období tvůrčího života Agostina Carracciho bylo spjato s Benátkami, které v 80. letech 16. století několikrát navštívil. V rytinách zhotovených počátkem 80. let podle obrazů Paola Veroneseho a Jacopa Tintoretta dosáhlo jeho grafické dílo plné zralosti. Neméně důležitá byla benátská cesta podniknutá v roce 1588, která dala podnět pro vznik rytin, jež jsou řazeny k vrcholům Agostinova grafického umění. Grafický kabinet Agostino Carracci a Benátky představí návštěvníkům Národní galerie tento počtem nevelký, ale umělecky nesmírně poutavý soubor rytin. Výstava potrvá od 20. 2. 2024 do 2. 6. 2024.

Zdroj: NG Praha

Věštba z run (21. 02. 2024 – 27. 02. 2024)

Ehwaz nám pomáhá překonat naše těžká období v životě. Nejnižší dno je překážka, která nás vede naší cestou. Nezoufejte vše chce čas a ten přinese nové příležitosti. Celkově tento měsíc má těžké energie a přináší pády a také špatná rozhodnutí, která však lze překonat. Pokud Vám v tento čas někdo hodně citově ublížil, nebojte se, čas ukáže i jemu, že to nebylo správné. Kůň nás nese cestou tak rychle, že vše přebolí. Proč píšu kůň? Runa má význam koně, který v minulosti byl nedílnou součástí člověka. Možná se vám podaří najít nové přátelství a novou cestu za svými sny.

Titulní fotografie: Vláďa Kočička

Vaše Yennefer

Bavorská metropole – Mnichov

Mnichov je největší a hlavní Bavorskou metropolí a třetím největším městem Německa. Město leží v podhůří Alp na řece Isar, která na své cestě městem vytváří tři menší ostrůvky. Asi každý zná pivní festival Oktoberfest, na který každoročně míří miliony návštěvníků, ale bavorské hlavní město skrývá mnoho dalších lákadel.

Vítězná brána

Mnichov má velmi zajímavou a dlouhou historii. Vznik města je spojen s kostelem Petersbergl u kterého pobývala i skupina mnichů. Od toho je také odvozen dnešní název města, německy se totiž řekne München, Munichen – bei den Mönchen – u mnichů. 

 kostel svatého Petra

Toto město s bohatou historií nabízí mnoho. Jedinečná architektura, unikátní obrazárny a muzea, ulice plné obchodů s kvalitním zbožím a především kosmopolitní atmosféra, to jsou hlavní lákadla, která ročně do Mnichova přivádějí obrovské množství turistů.

V samém centru města leží náměstí Marienplatz, na kterém se nachází Stará i Nová radnice a Mariánský sloup. Bohatě zdobená Nová radnice byla vystavěna ve 2. polovině 19.století v neogotickém slohu. Na jejím průčelí si můžete mimo jiné prohlédnout nádherný orloj. 

Marienplatz

Milovníci kultury určitě navštíví Národní divadlo, ve kterém mělo premiéru mnoho z monumentálních oper Richarda Wagnera. Za pozornost bezesporu stojí také Německé muzeum, jedno z nejstarších a největších technických muzeí na světě. Toto pozoruhodné místo naleznete na jednom z ostrovů na řece Isar. Navštívit byste však měli i Městské a Židovské muzeum. Pokud si libujete ve výtvarném umění, v žádném případě by vám neměla ujít expozice některé z mnichovských pinakoték. Jedná se o veřejné obrazárny, ve kterých je k vidění nezměrné množství uměleckých skvostů. Alte Pinakothek se zaměřuje na díla patřící do historických etap od středověku až po rokoko. Obdivovat tak můžete například Rembrandtovy, Tizianovy či Dürerovy obrazy. Neue Pinakothek nabízí všem návštěvníkům tvorbu evropských mistrů od konce 18. až do počátku 20. století. Jména jako Renoir, Gauguin, Van Gogh a Cézanne jistě mluví za vše. Jestliže patříte spíše mezi vyznavače moderního umění a designu, tak se vydejte do Pinakothek der Moderne.

Alte Pinakothek

Za nejhezčí mnichovskou historickou budovu je považován zámek Residenz, někdejší sídlo bavorských vládců z rodu Wittelsbachů, kteří zde pobývali až do první světové války.

Residenz

Olympiapark (Olympijský park) je jedním z nejpůsobivějších a nejoblíbenějších míst v Mnichově. Byl vytvořen pro olympijské hry v roce 1972 a je domovem pro některé z nejdůležitějších vládních budov. Olympijský stadion se slavnou baldachýnovou střechou, olympijský sál a 290 metrů vysoká olympijská věž s restaurací ve výšce 190 metrů, která poskytuje nádherný výhled nad městem. Park o rozloze 850 000 metrů čtverečních je každoročně domovem četných aktivit, včetně koncertů, velkolepých akcí, festivalů a sportovních akcí.

Olympijský park

Autor: A. Hejlová

Foto: deutschland.cz

 

LÍBÁNÍ PODLE ZVĚROKRUHU – RYBY ( 19. 2. – 20. 3.)

Jde o dvanácté znamení zvěrokruhu, znamení pohyblivé, noční, jižní, vodní. Vládci tohoto znamení jsou Neptun a Jupiter.

Ryby mají mimořádně vyvinuté sociální cítění, bolí je utrpení druhých, nikdy neodmítnou pomoci někomu v nouzi. Přispívají na charitu, ostatní si od nich půjčují peníze a oni si málokdy řeknou o jejich vrácení. Jsou trpělivé, ale na druhé straně také ostýchavé a raději se drží zpátky.  Jsou romantické, mají velké umělecké nadání, většinou hodně široké, což znamená, že mohou uspět v několika uměleckých oborech najednou. Kromě toho ale jsou nadané i na matematiku, takže umějí velmi dobře počítat a málokdy se dostanou do finančních problémů. Jejich velkou zálibou je cestování, milují moře, vodopády, jezera, prostě prostředí, kde je hodně vody. Výborně plavou a často i dokonce ve svých závislostech. Ze všech znamení totiž mají největší sklon k alkoholismu a dalším návykovým látkám. Naštěstí jsou inteligentní a tím dovedou svoje sklony držet na uzdě.

Polibky s Rybami jsou krásné a ti, kdo se s nimi líbali, na ně celý život vzpomínají. Líbají vroucně, dávají do toho všechno a myslí více na druhého, než na sebe. Líbají se rádi, ale oni s tím nikdy nezačnou. Iniciativa musí vzejít od druhého.

Ilustrace ke knize KNIHA O LÍBÁNÍ – Alexandra Hejlová

Příspěvek byl zpracován podle knihy Marie Formáčkové a Jindřicha Krause KNIHA O LÍBÁNÍ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Marie Formáčková, zpracovala  Alexandra Hejlová

FOTO:   Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Hvězda stříbrného plátna Elizabeth Taylorová

Byla jednou z nejzářivějších hollywoodských hvězd stříbrného plátna. Elizabeth Taylorová proslula i jako filantropka a vývojářka parfémů. A také jako velká milovnice. 

Pronikavé oči, andělská tvář, a především oslňující herecký talent. Hollywoodská hvězda Elizabeth Taylor měla bohatý nejen profesní, ale také soukromý život. Připomeňme si její životní cestu.

Elizabeth Rosemond Taylor se narodila 27. února 1932 v Londýně, kde její američtí rodiče Francis Lenn Taylor a Sara Sothern obchodovali s uměním. Po vypuknutí druhé světové války se rodina rozhodla, že se vrátí zpět do Spojených států amerických.

Andělský vzhled i okouzlující projev způsobily, že mnoho lidí doporučilo Elizabeth i jejím rodičům, aby šla na kamerové zkoušky. Hollywoodský gigant Universal Studios, ale v její talent natolik věřil, že s Elizabeth uzavřel smlouvu na sedm let bez nutnosti kamerových zkoušek. První, a zároveň poslední film, který Elizabeth natočila pod hlavičkou Universal Studios se jmenoval There One One Born Every Minute.

Po téměř desítce dětských rolí začala hrát v romantických melodramatech, tím prvním a mimořádně úspěšným byla Kočka na rozpálené střeše (1958) režiséra Richarda Brookse, v němž se objevila po boku Paula Newmana. O pět let později zazářila jako Kleopatra ve stejnojmenném snímku Josepha Mankiewicze. Film, který byl v té době nejnákladnější vůbec, ale ve finále nic moc nevydělal, jí „přihrál do cesty“ výjimečného muže Richarda Burtona (představitel Marka Antonia).

Nositelka dvou Oskarů (za výkon ve filmech Telefon Butterfield 8 z roku 1960 a Kdo se bojí Virginie Woolfové?) se stala první celebritou, která uvedla na trh značku parfému. Zároveň byla jednou z prvních osobností, které se účastnily akcí HIV/AIDS. V roce 1985 spoluzakládala Americkou nadaci pro výzkum AIDS a v roce 1991 založila Nadaci Elizabeth Taylor AIDS.

Zatímco na zajímavé role měla Elizabeth štěstí, horší to bylo na poli lásky. Svatební zvony slyšela dokonce osmkrát. Poprvé se provdala za Conrada ‚Nicky‘ Hiltona a za ním následoval Michael Wilding, Mike Todd, Eddie Fisher, Richard Burton, za kterého se provdala dvakrát, John Warner a Larry Fortensky. Není žádným tajemstvím, že Elizabeth měla i několik mimomanželských vztahů. Údajně se scházela třeba i s Frankem Sinatrou nebo Malcolmem Forbesem.

Foto: ouchpress.com, wikipedia.org

Povídka z knihy Kraťasy: Blonďatá panenka

Dnešní pondělní povídka z knihy „KRAŤASY“ od Františka Bíbi z Rychnova nad Kněžnou nese názvem „Blonďatá panenka“ a je plná emocí. Tato povídka byla zvolena jako jedna znejlepších příspěvků posluchačů Českého rozhlasu Hradec Králové, kam posluchači posílali své příběhy a hlasy do tehdy připravované knihy „Kraťasy“ .

Při jedné pěší túře po Pardubicích objevila manželka s tehdy čtyřapůlletou dcerkou nevelký obchod s hračkami. Ve výkladní skříni dominovala asi 40–50centimetrová panenka s blond vlásky, modrýma očima a kouzelnými šaty. Naší dcerce doslova učarovala a hned žadonila, aby jí ji maminka koupila. Peněz jsme nikdy neměli nazbyt a k tomu nedávné stěhování, zařizování bytu atd., zkrátka, maminka ji odkázala na pozdější dobu, že brzy budou Vánoce, a tak, bude-li hodná, možná jí panenku přinese pod stromeček Ježíšek. Dcerka se uklidnila, ale kdykoliv spolu jely jediným červeným trolejbusem v Pardubicích do centra města, musely se zastavit u blonďaté panenky.

Snad nikdy předtím ani později se Barborka tak netěšila na Vánoce. Jednou, ke konci listopadu, si hrála s dětmi před domem. Přestože ji manželka co chvíli kontrolovala oknem, najednou ji neviděla. Seběhla před dům, a dítě nikde. Po zoufalém hledání i za přispění spolubydlících jí jedna žena, která se vracela od trolejbusu, řekla, že podobnou holčičku s copánky viděla utíkat k trolejbusové zastávce. Manželka se tam rozběhla a z točny naštěstí zrovna přijížděl červený trolejbus. Řidič, který Barborku znal, protože
se spolu často bavili, ženě sdělil, že skutečně holčičku zahlédl při poslední jízdě nastupovat do jeho vozu, myslel, že maminka jede s ní a že ji asi přehlédl. Když trolejbusem konečně dojížděli k hotelu Veselka, uviděla dcerku, jak stojí u krámu s hračkami a dívá se na zaslíbenou panenku. Pamatovala si už, kde ze svého červeného trolejbusu vystoupit. Manželka se rozběhla za ní a hlavou jí proběhlo, jak veliké štěstí dcera měla, že coby malý človíček dokázala bez nehody přejít tak širokou a rušnou třídu za svým idolem.

Manželka se nejdřív radostí a štěstím rozplakala a teprve potom dcerce mírně vyhubovala, co se jí všechno mohlo stát. Ona ale byla celou dobu opřena ručičkama o tabuli výkladní skříně, nosánek téměř na skle, upřeně hleděla na blonďatou panenku a jako na omluvu prý řekla: „Když já jsem se musela jít podívat na moji panenku, jestli ji někdo nekoupil a Ježíšek mi ji nebude moci dát pod stromeček.“

Nezbývalo, než zajít do krámu, panenku si prohlédnout zblízka a dokonce i pochovat. Manželka se s prodavačem domluvila, aby jí ji asi týden (do výplaty) uschoval, a bylo po problémech. Pod stromečkem skutečně a jako nejcennější vánoční dárek byla. Dcerka si panenku natolik zamilovala, že ji měla až do své svatby v 19 letech, kdy jí několik měsíců vyhradila čestné místo na ustlaném manželském loži.

Autor povídky – František Bíba, Rychnov nad Kněžnou

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Prolhaný pravda – Michal Dlouhý

Odpoledne 2. června 1931 upozornila Růžena Kuchařová z Čáslavi strážníka městské policejní stráže Jaroslava Onderku, že téhož dne těsně po obědě ji navštívil neznámý muž a projevil zájem o annoncovaný pronájem pokoje. Muž se vydával za Josefa Fišera, průvodčího na lokální dráze z Čáslavi do Třemošnice. Jelikož se Kuchařové zdál potenciální podnájemník svojí výřečností podezřelým, pokoj mu zatím nepronajala a nechala si do večera čas na rozmyšlenou, s tím, že se má zájemce přijít večer znovu zeptat. Vzápětí se vypravila na místní železniční stanici, kde zjistila, že zde žádný průvodčí Josef Fišer nepracuje.

Po tomto oznámení provedla čáslavská městská policejní stráž opatření, při němž byl o 9. hodině večerní údajný Josef Fišer při vyjednávání nájmu u paní Kuchařové zadržen.

Přítomnému nadstrážníkovi Karlu Novému muž stále tvrdil, že se jmenuje Josef Fišer, že pracuje jako průvodčí vlaků a na potvrzení pravdivosti svých slov předložil dělnickou legitimaci na uvedené jméno. Vzhledem k tomu, že nadstrážník po nahlédnutí do legitimace zjistil, že v ní byly přepisovány zapsané údaje, byl muž předveden na policejní strážnici.

Bývalý vůdce služebního psa Ady na kutnohorské pátrací stanici strážmistr Josef Oplištil do roku 1928 sloužil na čáslavské četnické stanici a v Čáslavi měl i svojí milou za kterou v době volna dojížděl. Poté, co odsloužil čtyřletou službu, k níž se zavázal při nástupu k četnickému sboru, požádal koncem roku 1929 o propuštění a jeho žádosti bylo počátkem roku 1930 vyhověno. V Čáslavi se poté oženil a byl zde přijat coby strážník k městské policejní stráži.

Ihned, jakmile byl zadržený muž přiveden na policejní strážnici, poznal v něm strážník Oplištil velmi nebezpečného podvodníka a bytového zloděje Pravdu. Josef Pravda byl veden v soustředěné evidenci trestných činů, kterou měl tehdejší strážmistr Oplištil na pátračce na starost, a za svojí trestnou činnost byl vícekrát potrestán, včetně opakovaně uloženého trestu těžkého žaláře.

Soustředěná evidence trestných činů

K mužově velkému překvapení, avšak i k překvapení svých kolegů, jej policejní strážník oslovil jako Josefa Pravdu.

Při výslechu prováděném dlouho do noci nadstrážníkem Novým Pravda alias Fišer tvrdil, že do Čáslavi nepřišel se žádnými nekalými úmysly.

Hned následujícího dne ráno obdržela kutnohorská pátrací stanice telefonickou zprávu od svého bývalého pracovníka o zadržení hledaného zločince Josefa Pravdy, který strážníkům stále lže jak je jeho zvykem.

Až při výslechu vedeném praporčíkem Eidlpesem Pravda doznal, že si od svého příjezdu do Čáslavi stačil omrknout místní obchody, z nichž by se tři daly velmi snadno „udělat“.  Tím potvrdil, že se velmi důkladně, jak to zločinci ostatně dělávají, seznamoval s místními poměry. Spolu s praporčíkem Eidlpesem přijel i nový pracovník pátračky – pomocná síla praporčík Václav Novotný. 

Růženu Kuchařovou zachránila před jistým okradením její prozřetelnost. Kdyby přijala údajného průvodčího z lokálky na byt, dožila by se určitě nehezké odměny. Kromě toho by bezpečnostní orgány měly nelehkou práci při pátrání po neznámém bytovém zloději.

Z právě vydaného Policejního oznamovatele bylo zjištěno, že je Josef Pravda hledán pro útěk z donucovací pracovny v Praze, kterého se dopustil dne 10. května 1931.

Hledaný Josef Pravda byl dodán do vazby krajského soudu v Kutné Hoře. Praporčík Novotný rozeslal na všechny pátrací stanice v Čechách pátrací oběžník informující o zatčení Josefa Pravdy s uvedením jeho popisu, s cílem zjistit i další trestné činy, kterých se od doby svého útěku z donucovací pracovny dopustil. Práce praporčíka Novotného záhy přinesla své plody. Pravda byl na základě obdržených odpovědí na rozeslaný pátrací oběžník usvědčen z dalších dvou podvodů a tří krádeží.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.