Povídka z knihy Kraťasy: Batoh s překvapením

Každou sobotu vám představujeme  jednu povídku z knihy „KRAŤASY“. Dnešní povídka  má  název  „Batoh s překvapením“,  věřím, že i dnes Vás potěší  a pobaví. Tento příběh se stal  Věře Končické  ze  Zachrašťan.

Náš závod každý rok pořádal zájezd do Krkonoš. Tentokrát jsme měli společně poznat pramen Labe, vodopád a další krásy našich hor. Vyšli jsme z Harrachova a bylo nás asi 30. Na pochod jsme se dobře vybavili oblečením i jídlem. Den byl jako malovaný a my plni síly a radosti. Každý si šel svým tempem a já se ocitla v šestičlenné skupině ostřílených horských harcovníků.
První zastávka s občerstvením byla u Vosecké boudy a na další cestě už jsme začali odkládat svršky, protože kromě nádherné vyhlídky jsme měli ještě navíc nádherné počasí.
Batohy se plnily svetry a já si vzpomněla, že mám v kapsičce kyselé bonbony. Nabídla jsem je ostatním a měla takový úspěch, že si je kolegové začali brát z mého batohu sami.
Cesta ubíhala a pomalu jsme se blížili k prameni Labe, když jsem najednou pocítila únavu. Batoh jako by ztěžkl a svetry mě tlačily do zad – u pramene je musím srovnat, říkala jsem si, ale zdálo se mi, že už tam snad ani nedojdu. Nabízela jsem dceři, aby mi batoh vzala, ale odpověď zněla: Ten kousek ho ještě doneseš…
Nakonec jsem k prameni dorazila. Bylo tam plno turistů, hlavně cizinců. Shodila jsem batoh ze zad, otevřela jej a nevěřila svým očím. Namísto svetrů – kameny.
Dávali mi je tam po cestě ti naši dobráci, zatímco já si myslela, že chodí na bonbony, a statečně vláčela těžký náklad nahoru.
Neumíte si představit toho smíchu, když jsem začala kameny vyhazovat. Jako odškodnění jsem dostala na Labské boudě kafíčko.
Na zpáteční cestě už jsem si dávala pozor, a když jsem se ještě postupně zbavila zásob jídla a pití, šlo se mi docela lehce…
Na zájezdy s naší partou vzpomínám dodnes velmi ráda. A tak výletům a našim horám Zdar!

Autor povídky – Věra Končická, Zachrašťany

Příspěvek byl zpracován podle knihy Jindřicha Krause KRAŤASY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Knihu si můžete objednat  přímo v našem nakladatelství na dobírku, nebo je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Alexandra Hejlová

FOTO:   Obálka knihy – Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Případ vidin zavražděné – Michal Dlouhý

Hned po ránu 2. července 1921 byla četnická stanice Žakarovce v politickém okrese Gelnica přivolána do 9 kilometrů vzdálené obce Margecany. V tamní církevní škole v RolovéHuty nedaleko Margecan došlo k zavraždění učitelky Amrichové.

Na místo se okamžitě vypravil velitel četnické stanice vrchní strážmistr Klement Tomečka s jedním z podřízených strážmistrů.

V církevní škole nacházející se nedaleko železničního náspu byla ráno obecním
starostou nalezena zavražděná učitelka.

Tělo zavražděné, 24 roků staré a nedávno rozvedené učitelky Markéty Amrichové, leželo na dlažbě v chodbě školní budovy v tratolišti krve a u její hlavy byl postaven květináč s velkou květinou.

Vraždu objevil právě obecní starosta, který si povšiml, že učitelka nevychází ze školy, jak bylo jejím každodenním zvykem. Dal tedy otevřít dveře a našel zde na chodbě tělo učitelky ležící v kaluži krve, proto ihned poslal do Žakarovců pro četníky.

Poté starosta ještě zjistil, že v uzamčeném pokoji se nacházel syn zavražděné, kterého nechal odvést k sousedům. První starostovo podezření padlo na bývalého manžela zavražděné Julia Amricha, kterého spatřil v obci ještě před tím, než šel ke škole.

Podezření na Amricha zesilovalo ještě tím, že předchozího večera učitelka Amrichová přiběhla do hostince a žádala starostu, aby šel jejího opilého bývalého muže od školy vyhnat, že z něho má strach. Když společně přišli ke školní budově, Amrich zde již nebyl.

Proto první kroky četníků vedly do Amrichova bytu, kde však nebyl zastižen. O
případu vrchní strážmistr Tomečka vyrozuměl všechny okolní četnické stanice se žádostí o pátrání po Juliu Amrichovi, důvodně ze spáchání vraždy podezřelého a dále vyrozuměl okresní četnické velitelství v Gelnici se žádostí o zajištění vyslání soudní komise od tamního okresního soudu k soudnímu ohledání těla zavražděné.

Až pozdě odpoledne se na místo dostavila soudní komise a spolu s ní i okresní
četnický velitel v Gelnici nadporučík výkonný Ladislav Rosina. Při soudním ohledání bylo zjištěno, že zavražděná byla zasažena střelnou zbraní nad srdeční krajinou a střela pod levou lopatkou z těla vyšla.

Následně provedenou pitvou v márnici místního hřbitova bylo druhý den dopoledne zjištěno, že střela prošla plícemi nad srdcem, přeťala vratnou žílu, následkem čehož žena během několika desítek vteřin dokonala.

Z bytu učitelky nebylo nic odcizeno, a tudíž byl naprosto vyloučen loupežný motiv činu.

Jedinou stopou byla zdeformovaná střela pocházející pravděpodobně z revolveru, jelikož se v uzavřené místnosti nepodařilo přes veškerou snahu nalézt nábojnici, kterou by zde jistě zanechala automatická pistole v případě jejího použití.

Na základě vyhlášeného pátrání byl Amrich dopaden a zatčen druhý den odpoledne na místě vzdáleném od místa činu více než deset kilometrů četnickou stanicí Klembark v politickém okrese Prešov a byl dodán do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Prešově.

Přesto, že Amrich při svých výsleších jak četnictvu, tak i vyšetřujícímu soudci popíral spáchání vraždy na své bývalé manželce, řada okolností svědčila vůči němu.

Proto byl na konci dubna 1922 Julius Amrich postaven před porotu krajského soudu v Prešově. Ta však nenabyla přesvědčení, že by byl spáchal vraždu své bývalé manželky a soud jej proto osvobodil a propustil ze soudní vazby. Ani přes pokračující snahu četnictva se nepodařilo pachatele činu usvědčit a vražda
Markéty Amrichové byla stále vedena v Přehledu činů, jichž pachatele se nepodařilo vypátrat vedeném na četnické stanici Žakarovce a od roku 1928 i na nově zřízené pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Košicích.

V roce 1935 byla četnická stanice Žakarovce i s celým osazenstvem přemístěna právě do Margecan.

Na svátek památky na upálení Mistra Jana Husa v úterý 6. července 1937 měl štábní strážmistr Josef Sucharda z četnické stanice Margecany předepsánu staničním velitelem vrchním strážmistrem Janem Severou celodenní služební obchůzku.

Když se štábní strážmistr vpodvečer vracel po stanovené trase zpět do Margecan do četnických kasáren, potkal svého známého Julia Imricha. Jelikož měli společnou cestu dali se spolu do řeči. Mezi řečí přišlo i na starou vraždu Amrichovy bývalé manželky Markéty, ke které došlo před více než 16 lety. Přitom se k velkému překvapení četníka Amrich přiznal, že to byl on, kdo svoji bývalou manželku zastřelil.

Bývalého železničního úředníka, propuštěného ze služby právě pro nadměrné pití alkoholu, navštěvovala za bezesných nocí vidina zavražděné manželky tak dlouho, až jej přiměla k přiznání spáchaného zločinu.

Štábní strážmistr Sucharda odvedl Julia Amricha na nedalekou četnickou stanici, kde za přítomnosti staničního velitele vrchního strážmistra Severy zpověď o jím spáchaném zločinu zopakoval. V obšírném doznání Amrich uvedl, že svoji bývalou manželku Markétu rozenou Nagyovou poznal v roce 1912 kdy již byl železničním úředníkem. Po roční známosti se vzali a krátce po vypuknutí velké války se manželům narodil syn pokřtěný po otci Julius. Krátce na
to musel narukovat na vojnu. Jeho dlouhá nepřítomnost se projevila na rozvratu manželství. Učitelka manželovu nepřítomnost vyřešila tak, že navázala poměr s mladým železničním úředníkem, který nastoupil na původní manželovo místo. Když se v roce 1919 domů do Rolové Huty vrátil, zjistil úplný rozvrat manželství. Svůj žal začal utápět v alkoholu. Když jej služebně přeřadili do čtyřicet kilometrů vzdálených Kostolanech nad Hornádom, byl osud manželství naprosto zpečetěn. Poté co se po půl roce vrátil do služby v Margecanech, nejevil už žádný zájem ani o manželku, ale ani o jejich syna a oddával se pouze pití. V březnu 1921 bylo manželství na základě ženiny žádosti u krajského soudu v Prešově rozloučeno. Přesto on nepřestal docházet do Rolové Huty, kde jeho již bývalá manželka stále vyučovala, a vybízel ji, aby svoji žádost o rozluku manželství odvolala, což ona odmítla učinit.

V den, kdy k činu došlo, odjela ráno učitelka Amrichová do Prešova, aby si tam
vyřídila nějaké záležitosti na berní správě. Když se až k večeru vrátila domů, seděl on podnapilý u školy a nechal si hrát cikánem do ouška. Ona se s ním odmítla bavit a odešla. Proto se sebral a šel do jedné z hospod v Magrecanech, kde zhruba do 21 hodin popíjel alkohol. O půlnoci se ale vrátil do Rolové Huty. Zatloukl na dveře školy, ale nikdo se neozýval. Rozbil proto kameny několik oken. Potom přelezl plot a zadem vešel do budovy školy. Na chodbě se setkal se svojí bývalou manželkou, kterou probudilo řinčení skla a šla se podívat, co se děje. Jakmile ji spařil, vytáhl revolver a ze vzdálenosti několika kroků po ženě
vystřelil. Poté co ona upadla na zem, vešel do ložnice, kde spal jejich syn, vzal zde květináč s velkou kytkou a ten postavil ke hlavě mrtvoly. Potom zamkl místnost, kde spal syn a utekl. Revolver přitom zahodil do řeky Hornád.

Vrchní strážmistr Severa o vzniklé situaci telefonicky vyrozuměl četnickou pátrací stanici Košice, jejímuž veliteli vrchnímu strážmistru Janu Koršovi ve věznici okresního soudu v Gelnici kam byl dodán, Amrich své doznání zopakoval.

Následně byl na podzim roku 1937 Julius Amrich postaven před porotu krajského soudu tentokrát v Levoči.

Zavražděná žena

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků


Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Líbání podle zvěrokruhu: Jak je na tom BERAN ( 21. 3. – 20. 4.)?

Beran je rozený vůdce, nadšenec, průkopník, válečník, hráč, odvážlivec.

Jde o první znamení zvěrokruhu, je základní, mužské, ohnivé, násilné, zvířecí a jednoduché.  Jeho vládcem je Mars a Pluto.

Je aktivní, energický, rychlý, výkonný, samostatný, ctižádostivý, podnikavý, odvážný a sebevědomý, někdy poněkud hádavý, zbytečně pyšný, trochu panovačný, často  přeceňující sám sebe, mívá okamžiky, kdy je dokonce surový a tvrdohlavý, ovšem to vše souvisí s jeho vrozeným vůdcovstvím. Jeho hlavní vlastností je, že s velkým nadšením a nasazením překonává životní překážky.

Přesně podle toho se projevuje v líbání. Jeho polibky jsou rychlé a přizpůsobivé, plné potěšení a energie, ale nevydrží se líbat dlouho, jeho radost z líbání rychle pomine, když vztah nikam dál nepokračuje. Zkrátka ho nebaví nekonečně dlouho se líbat.

Ilustrace ke knize KNIHA O LÍBÁNÍ – Alexandra Hejlová

Příspěvek byl zpracován podle knihy Marie Formáčkové a Jindřicha Krause KNIHA O LÍBÁNÍ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

AUTOR:   Marie Formáčková, zpracovala  Alexandra Hejlová

FOTO:   Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Renesanční sochařské dílo Michelangela Buonarrotiho – David

Socha Davida je vyhotovena z kararského mramoru a váží přibližně 6 tun a s podstavcem měří úctyhodných 517 cm, bez podstavce 410 cm. Michelangelo dokonale znázornil proporce lidského těla a v současné době je toto dílo označováno jako jedno z nejlepších sochařských vyobrazení mužského těla v renesančním stylu. 

Renesanční sochařské dílo Michelangela Buonarrotiho z let 1501 – 1504. Znázorňuje biblického Davida těsně před soubojem s Goliášem. Dílo bylo objednáno florentskou Signorií, smlouvou roku 1501. Michelangelo za sochu Davida údajně dostal 900 zlatých dukátů, což prý bylo víc, než vydělal za celý svůj život jeho současník Leonardo da Vinci. Po dokončení byla socha umístěna nejprve u vchodu do Piazza Vechio, florentské radnice. Později byla přemístěna do místní Akademie. Na jejím místě byla vystavena replika. Už za Michelangelova života se spekulovalo, zda mu někdo stál modelem, k tomu se ale nevyjadřoval. Je však jisté, že Michelangelo byl gay, nebo přinejmenším bisexuál, ve stáří psal básně opěvující muže. Další záhadou byl malý penis. Anatomové spočítali, že by vzhledem ke stavbě těla měl mít cca 17 cm. Ale stačí se podívat na sochy z té doby, i od jiných mistrů, a zjistíme, že se to týká  všech. To souvisí se skutečností, že vzorem pro umělecká díla i po staletích zůstávalo starověké Řecko. V jeho kultuře byl právě malý penis znamením alfa samce. Umělci je dělali úmyslně menší, aby to zdůraznili. A také ho spojovali se sebeovládáním vlastní erekce. Velký pyj byl naopak symbolem obscénnosti, ošklivosti a bláznivosti. Byl výsadou Satyrů, démonů s tělem kozla a tváří člověka, až na špičaté uši a malé rohy.

Zdroj: florencie.info

Užijte si Mezinárodní den štěstí!

Dnes je Mezinárodní den štěstí. Někdo pro svůj vlastní pocit štěstí potřebuje hmotné statky, jiný se spokojí s vlastním zdravím a zdravím svých nejbližších. Na 20. březnu se usneslo v roce 2013 OSN, aby lidem připomínalo, že pocit štěstí je v jejich životě důležitý. 

Podle Valného shromáždění OSN je snaha o štěstí základním lidským cílem, a proto by všechny vlády měly pečovat o štěstí svých obyvatel a nehodnotit pokrok pouze na základě ekonomických ukazatelů. Proto se všechny státy OSN usnesly, že vyhlásí 20. březen Mezinárodním dnem štěstí.

Optimistické myšlení je základ. Stačí pouhá představa ideální budoucnosti s milujícím partnerem či získání vysněného zaměstnání a člověku je hned lépe. Snít je přeci krásné.

Co je štěstí? 

Štěstí není měřitelnou jednotkou a každý z nás si pod tímto slovem představuje něco jiného. Někomu stačí ke štěstí spokojenost jeho nejbližších, jinému uzdravení z vážné nemoci, někdo zase hlásá otřepanou frázi spojující pocit štěstí jen s dokonalou čistotou lásky. Jsou však i takoví, kteří prožívají pocit štěstí, když se podívají ráno z okna a vidí den rodící se z modrého nebe a slunečních paprsků. Na druhé straně štěstí je pro mnohé lidi zcela nedosažitelné, pokud si neudrží nadstandardně placenou pozici v práci, děti na prestižních vysokých školách a podobně. Nikoho však nemůžeme soudit za jeho vlastní představu o štěstí. Ta představa se může časem změnit, ale taky nemusí. Každý tak můžeme žít jen pro to své, bez ohledu na názory druhých.

Pokud nám však nejde o chvilkovou radost a toužíme být doopravdy a dlouhodobě šťastní, bude to chtít něco víc. Být skutečně šťastný by mělo znamenat žít spokojený, naplněný a harmonický život, žít jej každý den a pokaždé si uvědomit, že není nic, co by nám v životě skutečně bolestně chybělo, něco, čeho litujeme a co nám sedí na duši jako pavouk. Není štěstí být jeden den rozjásaný a druhý den se topit v depresi. Tyto prchavé pocity naplnění jsou jen placebo, kterým oddalujeme nutnost udělat něco proto, abychom dospěli k opravdovosti. Přesto můžeme denně narážet na lidi, kteří očividně šťastní jsou, a přitom nejsou nijak zvlášť bohatí, mají docela obyčejnou práci, nejezdí každý rok na dovolenou k moři a bydlí v domě po rodičích. Vyzařují však vyrovnanost, pohodu, na nic si nestěžují a nemají potřebu mluvit jen o svých starostech. Tito lidé jsou zkrátka se sebou a se svým životem spokojení. To, čeho v životě dosáhli a co právě mají, považují za štěstí. A to je celé.

Věštba z run (20. 03. 2024 – 26. 03. 2024)

Runa Sowelu nás bude provázet tento týden. Má význam slunce a dává naději. Začíná nové období s čistou energií. V tento čas by měli odcházet poslední lidi z vašeho života, kteří vám nic nedávají. Nezoufejte objeví se noví, co vás budou doprovázet zvolenou cestou. Zkuste se spolehnout na duchovní vedení, protože momentálně díky němu můžete stvořit něco velkolepého. Nenechte se ovlivnit a snažte se nesejít s vaší životní cesty. Naslouchejte svou intuici, která vám vždy dá vědět.
Vaše Yennefer, foto pixabay

 

New York

New York je nejen světovým obchodním centrem, ale také střediskem umění, kultury, sportu a mnoha dalších odvětví. Vyniká svou architekturou, pro niž jsou typické výškové budovy. Jeho obyvatelé reprezentují nejrůznější světová etnika.

Nejlidnatější americké město leží ve stejnojmenném státě v severní části východního pobřeží v místech, kde se do Atlantického oceánu vlévá řeka Hudson. Rozkládá se na ploše více než 1 200 čtverečních kilometrů a jeho převážná část je tvořena několika ostrovy. V minulosti mu patřil status hlavního státu celé konfederace.

New York se člení na pět městských obvodů. Každý z nich má své specifické vlastnosti. Nejstarší Manhattan se z větší části rozkládá na stejnojmenném ostrově. Je vyhlášeným obchodním centrem, jemuž dominují stovky mrakodrapů. Hustě zalidněný Brooklyn leží na ostrově Long Island a většinu jeho obyvatel tvoří přistěhovalci z Asie a Jižní Ameriky. Pokládá se za chudý a velmi nebezpečný, ovšem ne v takové míře jako Bronx, který je obýván převážně Afroameričany. Ten je považován za nejchudší obvod s vůbec největší kriminalistou. Queens je obydlen různorodými etniky a tudíž i tamní zástavba je velmi pestrá. Za nejklidnější a nejbohatší obvod se považuje Staten Island.

New York je významným střediskem kultury. Nejen že na jeho území sídlí stovky významných uměleckých center, jakými jsou například divadlo Broadway, koncertní síň Carnegie Hall nebo Metropolitní muzeum umění. Je také rodištěm množství kulturních hnutí a celých uměleckých směrů a žánrů.

Tato metropole je nejčastěji navštěvovaným městem celých Spojených států. Jen za rok 2023 se sem vypravilo na 56 milionů turistů. Většinou sem jezdí nasát jedinečnou atmosféru, kterou město oplývá, a poznat tamní specifickou kulturu. Málokdy ovšem vynechají prohlídku světově proslulých míst a turistických objektů. Mezi ty nejdůležitější patří bezpochyby Socha svobodyCentral ParkWall StreetTimes Square a mnoho dalších.

New York – vznik slavného města

Prvním evropským cestovatelem, který položil nohu na půdu státu New York, byl Angličan Henry Hudson. Objevil tu velikou řeku, kterou nazval podle svého příjmení – řeka Hudson. Prvními usedlíky v New Yorku byli ale Holanďané, kteří na ostrově Manhattan založili svoji kolonii pojmenovanou Nový Amsterdam. Roku 1664 ji silou svých vojsk získali Britové a přejmenovali ji na New York. V dalších letech se vedly dlouhé spory a války mezi Francií a Británií. Krev tekla, nepokoje zmítaly zemí. Nadvláda nad kontinentem byla na vahách osudu, kterou ještě komplikovaly vrtkavé smlouvy s místními indiánskými kmeny. Nakonec byl spor vyřešen Pařížskou smlouvou ve prospěch Británie roku 1763.

Město New York zůstalo pod nadvládou Britů až do konce války. Až v letech 1789-90 se stalo městem nového státu. Populace se neustále zvyšovala. Příliv přistěhovalců, imigrace po občanské válce, to vše zapříčinilo enormní růst počtu obyvatel, který se v letech 1880-90 zdvojnásobil. New York disponuje největším americkým přístavem a zároveň má největší letiště na světě. Pokud ještě sečteme roční obrat jeho tří velkých letišť, můžeme New York pasovat na největší letecký uzel světa.

Zdroj: https: nyc.gov

Připomínáme si 200 let od narození Bedřicha Smetany

2. března tomu bylo přesně 200 let od narození Bedřicha Smetany, jednoho z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů. Jeho hudba proslavila národ a taky Litomyšl. 

Smetanův výklad symfonické básně Hakon Jarl v dopise Adolfu Čechovi ze 7. května 1883

Bedřich Smetana se narodil v Litomyšli, v tamním zámeckém pivovaru 2. března 1824. Česká republika a s ní i hudební svět letos žijí Rokem české hudby a projektem Smetana200, připomínajícím 200. výročí Bedřicha Smetany. Velikána, kterého by patrně většina z nás jmenovala jako prvního českého hudebního skladatele.  

Smetana pocházel z poměrně zámožné sládkovské rodiny. Od raného mládí se věnoval hudbě, zejména hře na klavír a kompozici. Po studiu u Josefa Proksche působil od roku 1847 v Praze jako koncertní klavírista a hudební pedagog. V letech 1856–1861 pobýval jako dirigent a učitel hudby ve švédském Göteborgu.

Po návratu do Prahy se Smetana aktivně zapojil do českého společenského a kulturního života. Byl hudebním kritikem, prvním kapelníkem Prozatímního divadla a zejména operním skladatelem. Jeho osmi dokončených oper položilo základ českého repertoáru. Největší popularitu dosáhla komická opera Prodaná nevěsta, která je považována za prototyp české národní opery.

Rodná světnička Bedřicha Smetany v Litomyšli, fotografie z roku 2011

I přes bouřlivé polemiky se Smetana stal předním reprezentantem české hudby a národní kultury. Jeho dílo a osobnost jsou stále předmětem pozornosti odborníků i posluchačů. Bedřich Smetana je zakladatelem moderní české národní hudby a jeho vliv na následující generace českých skladatelů je nepopiratelný.

Zemřel 12. května 1884, jeho pohřeb se proměnil v celonárodní smutek. Byl vypraven z Týnského chrámu, průvod vedl k Národnímu divadlu a pak na Vyšehradský hřbitov; při večerním představení Prodané nevěsty bylo jeviště potaženo černým suknem.

Foto: Wikipedie

Alan Alda: Legendární Hawkeye Pierce ze seiálu M*A*S*H

Pro většinu diváků zůstane americký herec Alan Alda navždy doktorem „Hawkeyem“ Piercem z populárního seriálu M*A*S*H. Životní role mu vynesla šest Zlatých glóbů a několik televizních cen Emmy. Herec, který 28. ledna oslavil 88. narozeniny, toho má na svém kontě, ale mnohem víc. Kromě úspěšné divadelní dráhy i spolupráci s režiséry jako Woody Allen či Martin Scorsese nebo knihy vzpomínek, které se staly bestsellery.

Mimochodem, skutečné jméno Alana Aldy je Alphonso D’Abruzzo a role Hawkeyeho Pierce v seriálu M.A.S.H. mu nakonec vynesla mnoho ocenění, jak jsme se již zmínili. Alan Alda se poprvé jako herec ukázal v roce 1961, kdy na Broadwayi zazářil ve hře To všechno odnese čas. Ta byla vlastně pomyslnou vstupenkou do filmového světa a televizních pořadů. V roce 1968 zaujal svým hereckým výkonem ve filmu Papírový lev a už o čtyři roky později se k němu dostala role, která mu změnila celý život. Alana Aldu tehdy oslovili tvůrci seriálu M*A*S*H a nabídli mu roli chirurga Benjamina Franklina Pierce přezdívaného Hawkeye. Alda si vzal tehdy hodně času na rozmyšlenou a tvůrci už se pomalu smiřovali s tím, že budou muset do role obsadit někoho jiného. Na poslední chvíli, ale Alda kývl a tvůrcům spadl kámen ze srdce. Po skončení seriálu se dál plně věnoval filmům, známé jsou například snímky Čtyři roční období nebo Betsyina svatba. Objevoval se také ve filmech Woodyho Allena, například ve snímku Zločiny a poklesky. A přestože hrál v seriálu chronického sukničkáře, je ve skutečnosti od roku 1957 s jednou ženou, klarinetistkou Arlene Weiss.

Momentálně Alan Alda prožívá složité okamžiky, jelikož svádí už více než 9 let nerovný souboj s Parkinsonovou nemocí. I tak se ale snaží žít naplno! Dodnes s nemocí statečně bojuje, nijak se neomezuje, dokonce stále hraje tenis, plave a boxuje.

Zdroj: People

 

Zpěvák, skladatel a trojnásobný Zlatý slavík Dalibor Janda

Nestárnoucí Dalibor Janda stále patří mezi nejposlouchanější tuzemské interprety, Zlatým slavíkem se stal v 80. letech třikrát v řadě. Nazpíval více než sto padesát písní, přičemž jde až na pár výjimek výhradně o autorské nahrávky. Zatím vydal třiadvacet alb (včetně kompilací), získal devět Zlatých a dvě Platinové desky. Z historického pohledu patří Dalibor Janda k našim komerčně vůbec nejúspěšnějším interpretům pop music, když si jeho alba opatřilo více než dva miliony diskofilů.

Dalibor Janda se narodil 21. března 1953, v obci Drahotuše u Hranic na Moravě, je vyučený zámečník, ale v letech 1966 až 1969 absolvoval hudební kurzy zpěvu a hry na kytaru v Hranicích, kde také začínal svou hudební dráhu s amatérskou skupinou Pacifik Souls. 

V roce 1977 přesídlil Dalibor Janda do Prahy, kde o rok později založil amatérskou skupinu Prototyp, jejímž kapelníkem byl basový kytarista Pavel Petráš, svého času člen skupiny Olympic. S Prototypem první generace Dalibor Janda vystupoval převážně na tanečních zábavách. V roce 1981 pak Dalibor Janda zpíval v barech a nočních podnicích ve Spolkové republice Německo a ve Švýcarsku.

Na scéně působí již přes úctyhodných  40 let.  Účinkoval mimo jiné v projektu Leoše Mareše Staré pecky. Neustále koncertuje a má nabité sportovní haly jak u nás, tak i na Slovensku. 

Mezi jeho nejznámější hity patří písně Hurikán, Hráli jsme kličkovanou, Kde jsi, Jen ty samotná, Oheň, voda, vítr, Všechno na Mars, Padá hvězda, Žít jako kaskadér, Tisíckrát krásnější, Vchází bez vyznání, Snad jsem si jí měl všímat víc a mnoho dalších nezapomenutelných hitů. Dalibor Janda je dodnes nedílnou součástí české hudební scény a jeho publikum mu zůstává věrné.

Zdroj: daliborjanda.cz 

https://daliborjanda.cz/

Foto: FB Dalibor Janda