Artstar admin, Autor na ARTSTAR V.I.P.

Květen měsíc srdce (zdraví)

Květen je podle tradiční čínské medicíny měsícem, kdy je nejvíce ohroženo srdce. Je to orgán, který pracuje jako tlakové čerpadlo.
Máme dva druhy bolestí srdce. Jako bolavé srdce chápe smysl zármutku nebo psychického problém a ne poruchu funkce. A pak zde máme různá závažná onemocnění. Příznakem závažného onemocnění srdce (anginy pectoris) bývá talková, palčivá a svíravá bolest na hrudníku, který je spojená s úzkostí a dušností. Bolest pozorujeme na levé straně do paže, zad, ramene, krku, ale i čelisti. Hlavním rizikem je kornatění tepen (ateroskleróza) a k ní přispívá cholesterol v krvi, kouření a také cukrovka.
Angina pectoris je nejčastějším projevem ischemické choroby srdeční /ICHS/. Jde o onemocnění, kdy věnčité tepny /koronární artérie/ nejsou schopny zásobit kyslíkem samotný srdeční sval. Z nedostatku kyslíku zanikají různě velké části srdeční svaloviny a dochází k infarktu.
K onemocnění srdce a cév dochází i v mladším věku, více u mužů, většinou se projeví bolestivost na hrudi. U žen se bolestivost projevuje spíše v nadbřišku a na zádech.

Co je dobré pro prevenci zdravého srdce:
• Snížit hladinu cholesterolu
• Nekouřit
• Cvičit
• Nestresovat se
• Omezit uzeniny a více zařadit lehká jídla a ovoce/zeleninu
• Pokud máte vysoký tlak – hlídat si ho
• Pokud máte cukrovku – léčit ji

Jaké byliny podpoří dobrou funkčnost srdce?
Pelargonie růžová
Pelargonie čistí cévy od sklerotických usazenin, působí jako kardiotonikum, uplatňuje se při doléčování infarktu myokardu, anginy pectoris a může také posilovat stárnoucí srdce. Působí příjemně sedativně, má mírné antidepresivní účinky.

Gotu kola
Gotu kola úspěšně regeneruje nervovou soustavu. Užívá se k odstranění mentálních blokád, k podpoře paměti, jako podpora léčby depresí, při epilepsii. Dále čistí krev, posiluje imunitní systém i funkci jater, pomáhá při nespavosti a chudokrevnosti. Příznivě ovlivňuje urogenitální systém, užívá se při hypertenzi, srdeční nedostatečnosti či revmatismu.

Jmelí bílé
Bylina zlepšuje stav cévních stěn snižuje krevní tlak, zpomaluje pulz a harmonizuje srdeční činnost ve stáří. Při užívání přípravků z jmelí mizí průvodní znaky špatného krevního tlaku, jako jsou – návaly krve do hlavy, pocity závratě, hučení v uších a poruchy zraku. Jmelí má pozitivní účinky na všechny choroby srdce a krevního oběhu.

Jinan dvoulaločný
Bylina podporuje krevní oběh, krev lépe proudí a zásobuje všechny části těla kyslíkem a živinami, působí na mozkovou tkáň a je to i rostlina dobré nálady. Antioxidační vlastnosti jinanu pomáhají očistit tělo od nežádoucích zplodin, tím se zamezuje předčasnému opotřebení a stárnutí těla. Jinan zlepšuje prokrvení v celém organismu snižuje zvýšenou krevní srážlivost, navíc snižuje riziko infarktu. Zlepšuje stav krevního řečiště, rozšiřuje cévy, preventivně působí proti náhlým mozkovým příhodám. Zpomaluje degeneraci mozkových buněk, ke které dochází ve stáří.

Hloh obecný
Hloh intenzivně pomáhá při srdeční slabosti, arytmii a poruchách prokrvování. Zlepšuje průchodnost cév a přispívá k lepšímu prokrvení celého těla. Pozitivně působí na otoky jak srdečního tak ledvinového původu. Snižuje krevní tlak. Je vhodnou prevencí infarktu, anginy pectoris, mozkové mrtvice.

Kotvičník pozemní
Kotvičník má výrazný vliv na kardiovaskulární systém, neboť zpomaluje srdeční činnost, prodlužuje diastolu, tlumí tachykardii, zlepšuje krevní oběh, rozšiřuje cévy a snižuje srážlivost krve. Zabraňuje rozvoji aterosklerózy, ischemické choroby srdeční a hypertenze.

Jírovec maďal
Jírovec je podpůrným prostředkem hlavně na krevní oběh. Své uplatnění nachází také jako podpora při léčbě křečových žil, zpevňuje cévní stěny. Výtažek z pupenů zlepšuje cirkulaci krve v plicích, pomáhá tak při různých plicních a srdečních chorobách.

Jeřáb oskeruše
Oskeruše pomáhá udržovat zdravou funkci žilního systému, je vhodná při rekonvalescenci po problémech s křečovými žilami a s hemeroidy.

Cvik pro podporu srdce je číslo 3. a zvuk chchůůů.

Německý malíř Caspar David Friedrich: Introvertní umělec období romantismu

Velký romantik a opěvovatel smrti zemřel téměř zapomenut 7. května 1840. Jméno tohoto malíře je pravděpodobně pro mnohé naprosto nové; a přes to se jedná o malíře, i když německého, který často maloval českou krajinu.

Německý malíř Caspar David Friedrich se narodil 5. září roku 1774 v Greifswaldu, který byl tehdy součástí švédského království. Nyní se nachází v Německu, Přední Pomořansko. Narodil se jako šesté z deseti dětí výrobce svíček a prodavače mýdla Adolfa Gottlieba Friedricha a jeho manželky Sophie Dorothey, rozené Bechly.

Svými obrazy zachytil krásu romantických krajin jeho doby – například Českého Středohoří, Krkonoš, Saského Švýcarska nebo Rujany. Sám měl k české krajině velmi těsný vztah, který sám vyjádřil v jednom svém dopise: „V Čechách se cítím doma, jako bych se zde narodil…“

Mezi romantiky zaujal přední místo. Maloval alegorické krajiny. Je o něm známo, že vydržel třeba i dost dlouho promočen viset na skále, aby pozoroval bouřku. Svými malbami vzbuzuje probuzení touhy po pátrání o nevyřčených lidských tajemstvích i vyšších dimenzích, i když spíš znázorňoval temnou stránku těchto palčivých otázek.

Jeho obrazy přitahují i dnes svou tajemností, možná dokonce i tragičností, kterou s oblibou zobrazoval v podobě trosek, zřícenin, vraků, rozeklaných nebo padlých stromů, mlhy, osamělých krajin, ale i osamělých poutníků. Od některých je dokonce považován za vizionáře. – Byl jedním z prvních malířů, kteří znázorňovali zimní krajiny.

Foto: ndr.de

1. máj: Stávka v Chicagu za zavedení osmihodinové pracovní doby

V květnu je důvod si připomenout řadu výročí, je to významný jarní měsíc, kdy 1. května slavíme svátek práce a 8. až 9. května již 79. výročí ukončení hrůzné 2. světové války.

1. květen se slaví na památku událostí z května r. 1886. Tehdy v USA stávkovalo asi 300 tisíc dělníků za osmihodinovou pracovní dobu a zlepšování životních podmínek, a v Chicagu po střelbě zahynulo několik demonstrujících. O dva roky později proběhly další početné demonstrace a r. 1889 byl 1. květen vyhlášen svátkem práce.

U nás byl poprvé slaven následujícího roku na Střeleckém ostrově v Praze. I dnes by měly být rodiny a práce největšími stabilizátory společnosti. O týden později slavíme již 79. výročí ukončení 2. světové války. Prvá polovina 20. století byla obdobím, kdy během 31 let lidstvo prožilo dvě světové války a 10 let z toho se strachovalo o základní existenci. Zásluhou spojených sil Východu a Západu byl fašismus a nacismus poražen a většina prostoru Evropy i světa žije již 79 let v míru. Ten není samozřejmostí. Věřme, že politikové států naleznou společnou řeč a dojde opět k uklidnění, abychom se mohli společně radovat ze života kolem nás.

Foto: Ministerstvo práce FB

Karel Hynek Mácha – Máj

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléz šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v ústa, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňádra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“
Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

První máj – Pod kterou sochou se líbají nejen na prvního máje zamilovaní?

Socha, pod kterou se nejen na prvního máje líbají zamilování? Jedná se o sochu Máchovu. Karel Hynek Mácha se narodil na Újezdě, tedy pod Petřínem. Jeho bronzová podobizna se pravou rukou, ve které drží pero, opírá o zídku s otevřeným sešitem. V levé ruce drží kytici šeříku. Podstavec je z leštěné žuly. Sochu zhotovil Josef Václav Myslbek v roce 1912. Na věnci, zavěšeném na soklu, si přečtete počáteční verš Máje: Byl pozdní večer – první máj.

Pokud byste na Újezdě hledali dům, kde se Karel Hynek Mácha v pátek 16. listopadu 1810 narodil, odejdete s nepořízenou. Už dávno nestojí. Dům U Bílého orla koncem 19. století zbourali. Dnes je na jeho místě nový dům (Újezd 401/35). Mezi okny v prvním patře se nachází pamětní deska, která připomíná básníkovo narození.

Sousoší Josefa Mařatky z roku 1910, které stojí u horní stanice lanovky na pražském Petříně, se jmenuje Polibek. Objímající se dvojice původně stávala v Letenských sadech. Na Petřín se přestěhovala až po roce 1945. Sousoší lemuje záhon růží Červená víla s modrofialovou šantou.

Pražský Petřín je zkrátka vyhlášeným místem pro líbání. Jenže, ruku na srdce, kdo by chtěl na líbání pod rozkvetlou třešní čekat frontu? Proto není od věci, když se vydáte na méně známá místečka. Jedno takové láskyplné místo najdete v Litoměřicích , kde se také pyšní sochou Máchy. K příjemné procházce protkané polibky přímo vybízí i přírodní rezervace Divoká Šárka a neméně zajímavým místem je Vyšehrad. V neposlední řadě určitě neuděláte krok vedle, když se vydáte na Vyhlídku Máj u obce Teletín. V případě, že ani jedno ze zmiňovaných míst nemáte u svého bydliště, nezoufejte! Krásný První máj si můžete užít i pod nejbližším rozkvetlým stromem.

Knižní novinka: Četnické podpovídky – Michal Dlouhý

Slovo „podpovídka“ poprvé užil spisovatel Karel Čapek k označení velmi krátké povídky, obsahující pouze pointu. Přesně taková je i kopa četnických podpovídek, časově zasazených do doby Čapkových Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy. Jednotlivé podpovídky vycházejí ze skutečných případů a událostí, se kterými se setkávali četníci během výkonu své náročné služby.

V případě pověsti o trestném činu bylo třeba vyslechnout osoby, skrze které se pověst šířila a sledovat ji až k jejímu samému prameni a přesvědčit se, zda se na něčem zakládá či nikoliv, aby mohlo být buď zavedeno trestní řízení proti určité osobě anebo takové podezření odloženo ad acta.

Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY, právě vydané nakladatelstvím Pragoline www.jindrichkraus.cz. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Petřínský vrch nabízí přírodu, výhled, historii

Petřín je 327 metrů vysoký kopec v centru Prahy. Petřín tvoří hlavně pískovcové skály, proto se zde od pradávna těžila opuka. V běhu staletí změnil mnohokrát název: Petřín, Hora, Kopec, Vrch sv. Vavřince. V blízkosti kostela sv. Vavřince stávalo popraviště. Po zbudování Hladové zdi se přesunulo na protější Vítkov. Vydejte se s námi do oázy klidu.

Nejoblíbenější způsob, jak se na vrch Petřín dostat, je lanovkou. Jedná se o nejstarší pozemní lanovku u nás a měří 510 metrů. Nejtypičtějším místem Petřínského vrchu je bezesporu Petřínská rozhledna. Veřejnosti slouží již od roku 1891 a můžete ji navštívit celoročně. Petřínský vrch je protkán 18 podzemními štolami, z nichž štola XXII je dokonce přístupná. Můžete v ní zhlédnout výstavu fotografií z Podzemní Prahy. Nachází se v Lobkovické zahradě těsně u tzv. vyhlídkové cesty, která vede od stanice lanovky Nebozízek směrem na Úvoz.

Místo, které na Petříně nemůžete vynechat, je zrcadlové bludiště, kde se nachází celkem 35 obyčejných a 15 zkreslujících zrcadel. Vrchol Petřína je také ideálním místem pro pozorování hvězd. Štefánikova hvězdárna nabízí po celý rok veřejná pozorování denní a noční oblohy.

Na svahu Petřína můžete navštívit jednu z nejkrásnějších barokních zahrad v Praze – Vrtbovskou zahradu. Zahrada je přístupná z Karmelitské ulice na Malé Straně v Praze a je tvořena kaskádovitými zahradami.

Na Petříně najdeme také Strahovský klášter s historickou knihovnou nebo Letohrádek Kinských s národopisnou expozicí. Stojí zde dva kostely – barokní kostel sv. Vavřince a roubený kostel sv. Michala. Najdeme zde sochy slavných osobností jako například: Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, Vítězslav Novák nebo Hana Kvapilová.

Zdroj: iprpraha

Seriál ZOO slaví 200. díl

První kapka seriálu ZOO padla 16. 8. 2021. Natáčí se v malešických ateliérech a v Safari Parku ve Dvoře Králové i přilehlém okolí. Diváci pravidelně každé úterý a čtvrtek sledují příběhy dvou hlavních hrdinek Viky (Eva Burešová) a Sid (Michaela Pecháčková), které si budují vlastní cestu a život. A že jí už pěkný kus ušly. Viky se narodil syn a Sid prožívá svoji životní lásku.

Na svém kontě má seriál ZOO přesně dvě stě dílů a ten kulatý odvysílá 16. 5. Do té doby si už v seriálu zahrálo na 1 013 herců v hlavních i epizodních rolích. Herci mají v ruce k jednomu dílu scénář cca o 120 stranách a ten se skládá v průměru z 42 obrazů. V rámci jednoho natáčecího cyklu se natočí 6 dílů, které se musí následně zpracovat. Herci už tak přečetli 200 scénářů, tedy asi 24 000 stran textu, odtočili 8 400 obrazů a padlo něco kolem 33 600 klapek. V produkci sestavili 31 natáčecích plánů a herci strávili na natáčení téměř 700 dní.

V seriálu máme za sebou dvě těhotenství, jedno narozené miminko, tři svatby, únos, pohřeb, několik rvaček, jednu bouračku, vydanou knihu, nazpívané CD, výlet letadlem, požár, ošetřování slona nebo krmení žiraf. Herci brali do rukou hady, ještěrky, pavouky i želvy.

Celý seriál mají na bedrech režiséři Libor Kodad, Jaromír Polišenský, Jiří Chlumský, Lukáš Buchar a Radim Grzybek.

Jak jsou na tom herci se seriálem a co se jim vybaví, když se řekne ZOO?

Eva Burešová jako Viky

„Vybaví se mi krásné roky ve společnosti super lidí. Písničky ze 60. a 70. let, které jsem se naučila, a můj Tristan, kterého jsem během natáčení odnosila a kterému za chvíli budou dva roky. Vzpomínám si, že jsem točila s pavoukem, což nebylo úplně snadné, ale jinak měla Viky pohodové dny a nic náročného.“

Tomáš Klus jako Filip

„ZOO je radost z práce. Myslel jsem, že v takovém velkém a rychlém natáčení to nebude možné, ale mýlil jsem se. ZOO mě zbavila předsudků a přihrála skvělou partu. Ze začátku moje postava nebyla moc oblíbená, ale už se to změnilo. Na koncertě za mnou přišla jedna babička, začala mě objímat a říkala, že má takovou radost, že jsem v ZOO, že prý tam přináším radost a jsem velké sluníčko. Chytila mě za tváře a pomačkala mě. Bylo to nesmírně dojemné. Říkala, že doufá, že budeme mít s Viky dítě. Odpověděl jsem, že se budu snažit.“

Lucie Černá jako Izy

„Vybavím si, jak jsem chodila s rodiči do zoo. Teď, jak natáčím jednou za měsíc v Safari Parku ve Dvoře Králové a můžu se tam procházet, si připomínám to dětství. Vzpomínám si, že mi jednou přišla vtipná zpráva, kdy mi napsala jedna slečna, jestli to všechno hraju sama, nebo mám opravdu sestru.“

Barbora Černá jako Tes

„Se ZOO mám spojenou partu lidí, se kterou se potkávám na natáčení. Chodí mi spousty hezkých hřejivých zpráv, je vidět, že seriál mají lidi rádi, a to nás herce těší. Sem tam mi přijde i pozvání od kluků. Natáčení se sestrou je skvělé a občas se i stane, že Lucka neřekne svoji repliku, a tak ji povím rychle za ni. Zjistila jsem ale, že si tam dává jen větší pauzu. Lucka dělá zkrátka mnohem častěji dramatickou pauzu než já a já jí pak do toho vždy skočím.“

Michaela Tomešová jako Adélka

„Se ZOO mám spojené brzké vstávání, to je první věc, která mě se seriálem napadne, a pak taky spousta kolegů. Hodně zpětných vazeb na oblíbenost ZOO dostávám na autogramiádách, které jsou náročné, protože se často podepisujeme i několik hodin. Je to ale krásné, když fanoušci dokáží sedm hodin čekat ve frontě, aby se s námi vyfotili.“

Michaela Pecháčková jako Sid

„Je to minimálně dva a půl roku mého života, radost a láska. Spousta nových přátelství, setkání a taky příliv fanoušků. Často mi píšou na Instagram zprávy, žádosti, prosby nebo se i svěřují. Sem tam přijde něco, co je opravdu krásné, kdy lidé napíšou svůj příběh, který díky seriálu prožili, a to je dojemné.“

Šimon Bilina jako Adam

„Vybaví se mi radost z natáčení, radost ze setkání s lidmi a diváky. Pak také autogramiády a vybavuji si i hodně setkání s fanoušky, kteří říkají nádherné věci. Je skvělé, že se s nimi bavím na ulici, na nějaké akci, kde rozebíráme život, proč jsou nešťastní, šťastní… Baví mě si povídat a třeba jim i tím nějak pomoct.“

Michaela Petřeková jako Markéta

„Když někdo řekne ZOO, tak se mi to spojí s herci, seriálem, zážitky a vším, co se týká natáčení. Bavilo mě, když Markéta házela vázu po Petrovi, to bylo skvělé natáčení. I ty začátky, kdy byla ještě docela mrcha.“

Sabina Laurinová jako Alice

„ZOO je kus mého života. Představuji si Safari Park ve Dvoře Králové, kde jsem strávila několik natáčecích dní, naše seriálové infocentrum. Když jsem byla malá, tak jsem zoo neměla moc ráda, protože mi bylo těch zvířátek líto. Když se mi ale narodily dcery, začala jsem v zoo trávit hodně času a bylo to krásné, pozorovat všechna ta zvířata Ráda se tam procházím i ve chvílích, kdy mám během natáčení čas. Zajdu se podívat do výběhu žiraf a na chvilku se zastavím.“

Zdroj: TV PRIMA

Básník Karel Hynek Mácha

Velký cestovatel, spisovatel, básník a rodák z Prahy, Karel Hynek Mácha, patří mezi skupinu obroditelů českého jazyka z devatenáctého století, ale předčasně zemřel ve 25 letech.

Socha Karla Hynka Máchy v petřínském parku od J. V. Myslbeka

Karel Hynek Mácha se narodil pod jménem Ignác v listopadu 1810 v Praze, kde prožil většinu života, ale jako pěší turista ji často opouštěl na svých toulkách. Po narození s kvůli problémům s financemi rodině přestěhovala z Újezdu do čtvrti Na Františku. V dětství zde navštěvoval svatopeterskou farní školu a další studium pokračoval na novoměstském gymnázium. Další stěhování vedlo ke Karlovu náměstí. Jako vysokou školu dostudoval obor filosofie v roce 1832 a následně pokračoval ještě na právech.

Plně se zapojil do společenského života. Už během středoškolského studia tvořil poezii, ale tehdy ještě v němčině, zatímco po seznámení s Josefem Jungmannem tvořil ve třicátých letech v češtině, a tak přispíval obrozeneckému procesu. Dál také spolupracoval s Josefem Kajetánem Tylem, účinkoval jako ochotník nejen v Kajetánském, ale i Stavovském divadle.

Kromě psaní měl nadání pro hudbu a dochovaly se důkazy jeho výtvarného talentu. Během mnoha svých výprav po české krajině pořizoval kresby zámků a hradů. První z velkých cest vedla v roce 1832 z Prahy na Bezděz, o rok později se vydal po Krkonoších a v roce 1834 podnikl cestu přes rakouské Tyrolsko a Alpy do italských Benátek.

Nejdůležitějším rokem v Máchově životě se stal letopočet 1836. Nejprve dokončil právnické studium a získal místo advokátního praktikanta v Litoměřicích. Dokončil práce na svém lyricko-epickém díle Máj a v dubnu jej vydal. Pokračoval vztah s Eleanorou Šomkovou, z něhož prvního října vzešel syn. Na osmého listopadu byla naplánována svatba Máchy a Šomkové, ale plán překazilo nenadálé infekční onemocnění a 6. listopadu zemřel. Právě v den původně svatební konal se pohřeb.

Hlavním pozůstatkem po Karlu Hynku Máchovi je jeho kniha Máj, v níž se víc zaměřil na aspekty romantismu a ve verších spletl tragický příběh o Hynkovi, otci Vilémovi a milované dívce Jarmile. Skládá se ze čtyř zpěvů a dvou intermezz. V tématu se kromě nešťastné lásky rozvíjí motiv konfliktu touhy po nesmrtelnosti a neodvratnosti konce lidské existence. Projevila se zde inspirace v anglickém básníkovi Byronovi.

Slavná je i Máchova deníková tvorba. Deník na cestě do Itálie popisuje události z roku 1834, Deník z roku 1935 získal věhlas díky Máchově šifře, za níž se skrýval popis erotických zážitků. Na nalezení klíče k šifře měl významný podíl Jakub Arbes v osmdesátých letech. Vedle toho ale Deník obsahuje i popis každodenního života.

Zdroj: Wikimedia

Zajímavosti o víně

To, že je víno téměř nedílnou součástí každé společenské akce, víme asi všichni. Pojďme se ale naopak podívat na to, co o vínu už tak známo není!

První zmínky o pěstování a sběru vína se datují do období 7 000 až 4 000 let př.n.l. Přitom však není přesně známo, jak tento nápoj vlastně vznikl. Některé zdroje uvádí, že se jednalo o pouhou náhodu, kdy se kvasinky do hroznové šťávy dostaly přirozeně. Začaly zpracovávat v hroznové šťávě se vyskytující cukr a přeměnily jej na alkohol. Výrobu vína v průběhu let zdokonalili třeba Egypťané a Řekové.

V minulosti se víno uchovávalo v pytlích z kozí kůže. Tmavě zelenou láhev na víno, kterou dnes všichni dobře známe, vynalezl až v 17. století Angličan Sir Kenelm Digby.

Věděli jste, že tradiční cinkání pohárem začalo už ve starém Římě? Tehdy se Římané obávali, že jejich hostitel mohl nápoj otrávit, a proto o sebe poháry ťukali takovou silou, že se obsah jejich pohárů částečně přelil také do poháru hostitele. Jen tak se mohli ujistit, že víno není otrávené a mohou si jej v klidu vychutnat.

Už jste se někdy setkali s anglickou frází „make a toast“? Pak zajisté víte, že znamená „pronést přípitek“. Její původ je opět ve starém Římě. Římané si totiž za účelem zmírnění kyselosti vína dávali do svého nápoje kusy toastů.

V roce 1867 čekalo na archeologický tým pracující na výkopech hrobky v německém Speyeru nevídané překvapení. V hrobce bohatého římského šlechtice a jeho ženy byla totiž nalezena láhev vína, jejíž původ se datuje do roku 350 n.l. Víno nebožtíkům – na cestě do říše mrtvých – věnovali jejich pozůstalí. Celkem se jednalo o 16 lahví vína, ale tato jediná zůstala neporušená. Láhev zůstává nadále zapečetěná, neboť se odborníci obávají reakce tekutiny se vzduchem. Tento unikát můžete spatřit i na vlastní oči, a to v Historickém muzeu Pfalz.

V roce 2018 se za rekordních 558 tisíc dolarů prodala v aukci v New Yorku láhev francouzského červeného vína, burgundského Romanée-Conti ročník 1945. Vyvolávací cena přitom činila „pouhých“ 32 tisíc dolarů.