Mirek Hoffman vydal svůj Totem

Mirek Hoffmann český countryový zpěvák, textař a skladatel narozen 28. března 1935 v Praze vstoupil 12. března 2019 do country nebe. Naposledy nám všem, kteří jsme milovali Mirka a jeho písničky, zazpíval v krematoriu ve Strašnicích svou píseň „Byl jsem v country nebi“. Běhal mi mráz, když zpíval: „Já, měl vám sen, že jsem v country nebi. To byl nejhezčí ze všech dnů. Já, měl vám sen, že jsem v country nebi. Nejhezčí sen ze všech snů,“ zpívá se v refrénu písně.

Mirek Hoffmann hrál již v původní kapele Greenhorns s Honzou Vyčítalem, která vznikla v roce 1965. Poté se rozdělila na dvě části. Mirek založil Zelenáče. Jeho kamarád a kytarista Milan Krbec také dodal, že už deset let nezpíval, ale stále byl ikonou kapely. Mirek od roku 2006 ze zdravotních důvodů nevystupoval pro hlasovou indispozici, ale pracoval nadále jako autor. Přál si, aby jeho hlas zůstal v paměti zachován, tak jak písně kdysi zpíval.

Když jsem odcházel z jeho posledního rozloučení, zakončeného mohutným potleskem, a spontánním dojmem, smíchaným se slzami v očích, uvědomil jsem si, že Mirek byl opravdu mimořádný člověk a umělec. A že málokdo ví, že v mém nakladatelství PRAGOLINE vydal v roce 2005 úžasnou knihu „Totem boha srandy“(aneb z Pikovic do světla ramp)

Mirek na knize pracoval před vydáním několik let, knihu vytvořil ve stylu country. Podklady pro tisk mě předal skoro hotové, po stránkách, které vytvořil na počítači. V jeho tvorbě můžete najít textaře, malíře, designera a hlavně bezvadného chlapa se smyslem pro neobyčejný humor.

Sám Mirek Hoffmann mi o knize tenkrát řekl: „Už několik let jsem doslova bombardován novináři, diváky i posluchači, abych napsal knihu ze svého života se zaměřením na Zelenáče. Kdo a kdy do skupiny přišel nebo z ní odešel, kdo se s kým pohádal a proč apod. Striktně jsem tyto návrhy odmítal, protože nemám rád drbárnu a statistiky. A životopisy mně znechutil minulý režim, kdy jste je museli málem předkládat i při koupi legitimace na tramvaj,“ říká autor.

Nakonec si přeci jen dal říct. Ale s podmínkou, že půjde o humoristickou knížku. Veselé příběhy z mládí, z vojny u tankového praporu za Čepičky, z divadla Semafor (kde 2 roky zpíval), ze zákulisí vrcholového sportu (mistr republiky v odbíjené 1962), ale převážně z populární skupiny Zelenáči, ve které účinkuje už plných 35 let. Z té doby popisuje i spoustu legračních dobrodružství s dlouhodobými i příležitostnými spolupracovníky Zelenáčů, jako jsou Jiří Wimmer, Jarda Štercl, Petr Novotný, Ivan Mládek, Miroslav Donutil a další populární osobnosti. Skutečné příběhy ze života ve své knize citlivě proložil ukázkami „Z kroniky Zelenáčů“, což jsou převážně divácky nejúspěšnější humorné povídky a básničky, kterými autor na jevištích pravidelně prokládal muzicírování skupiny.

Celá kniha je bohatě doplněna anekdotickými kolážemi, karikaturami a dosud nezveřejněnými fotografiemi Zelenáčů. Nechybí ani ukázky z bohaté sbírky autorových textů k písničkám.

Své dílo charakterizuje sám autor v doslovu: „Snažil jsem se vše psát s nadhledem a s pokusem ukázat, že každou životní situaci lze řešit s humorem a vědomím, že všechno zlé je k něčemu dobré a naopak, že všechno dobré stejně jednou blbě skončí. A mezi řádky lze vyčíst, co všechno, ale hlavně kdo všechno tak trochu formoval můj život a dal mu ten pravý smysl. Ale ať už je smysl lidského života jakýkoli, sranda by v něm neměla chybět.“

Jindřich Kraus a Mirek Hoffmann na křtu knihy „Totem Boha srandy“

Tak jsem se rozhodl po tom smutném rozloučení s bezvadným člověkem i kamarádem, že jeho dílo připomenu jeho obdivovatelům a kamarádům. Zveřejňuji tedy pár stránek z Mirkovy knihy „Totem boha srandy“

Mirku, čest Tvé památce!

Jindřich Kraus, nakladatel a hudebník

Kniha bude asi vyprodaná, ale pro ty, co by hodně chtěli vlastnit tento knižní skvost, jsem vydoloval z archivu a z distribuce ještě 20 knih na prodej. Jeden výtisk si ale určitě ponechám pro sebe! (v případě zájmu volejte na tel.číslo +420 602 255 561)

 

Autor:   Jindřich Kraus

Foto:     Archiv Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline

Herec a zpěvák Jiří Štědroň: Prince v Popelce jsem hrál už v roce 1955!

 

Jiřího Štědroně zná veřejnost především jako prince z první československé Popelky, interpreta nezapomenutelných hitů jako Belinda či Barbara a v poslední době ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Mimo herectví a zpěvu se ovšem věnuje i psaní knih a na svém kontě jich má již sedm. Na konci minulého roku mu vyšla kniha „Nikam se necpi“.

 

Foto: Irena Zlámalová

Jirko, jaká byla Vaše cesta k herectví a zpěvu? Čím to začalo?

Čím to začalo? Těžko říct. Zkoušel jsem zpívat, hrát, komponovat, psát i režírovat, prakticky všechno stejně vehementně a od píky. Takže těch začátků bylo hodně. Namátkou jich pár uvedu. Bez přesné chronologie a bez pořadí podle důležitosti. V roce 1955 jsem poprvé hrál prince v Popelce. Ve školním představení liberecké osmiletky. Popelkou mi byla malá pihovatá spolužákyně Markéta Zinnerová, z níž se po létech vyklubala známá spisovatelka. V roce 1958 už jsem byl zpěvákem vyškovské kapely Borise Hybnera. Poprvé veřejně jsme hráli v Tučapech na plese. Proslavil jsem se hlavně tím, že jsem potmě nešikovně skočil z náklaďáku, který nás tam vezl a prošlápl jsem basu. Ale hrálo se. Když už jsem pak studoval na JAMU a zbláznil se do pantomimy, podařilo se mi naléhat na Borise do té míry, že se mu pantomima stala životním osudem. Odjakživa jsem taky rád recitoval a s divadlem poezie X61 jsme ve dvaašedesátém dokonce vyhráli Wolkerův Prostějov. Někdy v té době zakládal Honza Schmid v Liberci divadlo a byl hodně otrávený, že značka X, na kterou měl původně spadeno, je už obsazená. Museli se začít jmenovat Ypsilonka. Jako napůl liberečák jsem Honzu později přitáhl do Apolla a on tam s námi secvičil krásnou a slavnou Sněhurku a jedenáct trpaslíků. Ještě v ixce jsem ovšem také poprvé v životě režíroval. Kunderovu Historii velkého okresního Kýžala a nikdy jsem nepřestal litovat, že jsem se k té profesi tak málo mohl vracet.

A jak to pokračovalo?

1.8.1961 byl v Brně slavný den. Poprvé celostátně vysílala zdejší televize. Zúčastnil jsem se písničkou Tři rybáři, z níž už si ovšem nepamatuju ani notu. Ve třiašedesátém jsem absolvoval akademii v roli Malvolia ze Shakespearova Večera tříkrálového. První angažmá – chtěli jsme s tehdejším mým nejmilejším partnerem, s kamarádem Láďou Frejem jít kamkoli, ale hlavně společně – ve Večerním Brně u Sokolovského, po boku hvězdných Luboše Černíka a Ljuby Hermannové, bylo zklamáním. S Frejem jsem nikdy nehrál. Jen po mnoha a mnoha letech okrajově v jednom Mášově filmu. V pětašedesátém jsem, ještě jako vojín Armádního uměleckého souboru, usiloval o roli Uliho v Dobře placené procházce v Semaforu. Neúspěšně, ale zato mě při konkurzu doprovázel Jiří Šlitr. Heč! V šestašedesátém jsem hrál poprvé v brněnském Národním divadle. Hrál jsem prince Šahryjára v Blažkově Šeherezádě a v témž roce jsem  natočil, jako kmenový zpěvák orchestru Gustava Broma své první desky. Nespím a Neklidné srdce. Taky jsem měl spolu s kamarádem Petrem Ulrychem pravidelný rozhlasový pořad s blbým názvem Nedělníček, kde jsme vysílali novinky kolegů. To neuniklo pražským rozhlasákům a když jsem přesídlil, moderoval jsem něco podobného i v Praze. Ale už se to jmenovalo celkem příčetně, Vysílá studio A.

V té době jste také spolupracoval s řadou předních českých umělců a dokonce vznikl Váš velký hit Belinda.

Stal jsem se tou dobou taky, po boku Milana Chladila a Yvetty Simonové, třetím vzadu. Zpěvákem orchestru Karla Vlacha a v roce 1969 jsem se nechal panem Vlachem „ukecat“ k natočení Belindy. Dalo mu to se mnou dost práce, byl jsem mladý a hloupý a písnička mi připadala příliš prostá. Ale pan Vlach nepovolil. S Vlachovci jsem taky v osmašedesátém „zkejsnul“ v SSSR přes 21. srpen, což byl speciální zážitek… Jinému velkému orchestru, orchestru Václava Hybše, jsem pomáhal založit v sedmdesátých létech slavnou tradici vánočních koncertů. Byl jsem i u toho úplně prvního. Pak přišla éra mých vlastních kapel a protloukání se na vlastní dluh. Když dneska vidím, jak si tohle období mnozí nepamětníci představují, musím se smát. Nic jiného nezbývá, a to bez komentáře. Viz. pro mne, s prominutím, neuvěřitelný film Revival, jehož aktéři vzpomínají na něco, co prostě nemohlo existovat. V devadesátých létech jsem se věnoval převážně reklamě a měl jsem v jedné z kampaní dokonce tu čest úspěšně přemlouvat k natočení reklamního spotu i Suchého s Molavcovou. A zase skok v čase a další začátek. V roce 2009 uvedl Semafor mou první divadelní hru Ten čtvrtek platí. V roce 2010 mi vyšla první beletristická knížka z dnešních už sedmi. A tak dál a tak podobně. Začátky jsou krásná věc, třeba, kdo ví, si ještě někdy nějaký dopřeju…

Měl jste nějaký vzor?

Pár vzorů jsem měl. Ale byli tak dobří, že jsem je napodobit (naštěstí) nemohl. Gilbert Becaud mě okouzlil v Zemi odkud přicházím, po letech jsem měl šanci ho týden sledovat v Saarbruckenu při zkoušení a nikdy na to nezapomenu. Nata Colea jsem si pouštěl pořád dokola na zbrusu novém Sonetu duo, až jsem ho nadosmrti zprotivil babičce i dědečkovi. A Ray Charles? Věděl jsem, že tím směrem ani omylem nedosáhnu, ale stejně mě to táhlo. A Sinatra! Hraju ho sice (no, hraju – ten způsob je ypsilonkovský a rozhodně ne realistický) ve Schmidově Swingu, ale pořád se ostýchám k němu byť jen vzhlížet…

Nejvíce jste asi veřejnosti zapsal jako princ v první československé Popelce. Jaké to ve Vás zanechalo vzpomínky?

Popelce je letos padesát a rozjíždíme s Evou Hruškovou a Alešem Cibulkou vzpomínkovou talkshow o ní. Je o to, zdá se, docela zájem. Popelka byla ještě černobílá a do dnešní záplavy televizních HD barev se skoro nehodí. Ale, asi že to bylo poctivé, byť „na koleně“ vyrobené dílko, respektující poctivě téma zděděné od Boženy Němcové nebo bratří Grimmů, to jak chcete, zůstala v paměti dodnes. Už asi není nic, na co bych ve vzpomínkách o Popelce neuvedl. Dominantní bylo pochopitelně setkání s ikonami, Peškem, Medřickou, Prachařem, Benešem, Třískou… Ale bylo to se mnou podobné jako s Belindou. Jen zvolna jsem se smiřoval s tím, jak je prostinká. Když se poprvé vysílala, byla u nás na návštěvě Hanka Maciuchová, už tehdy herečka „opravdovského“ divadla. Jak já se před ní styděl…

Hostoval jste také v Hudebním divadle Karlín. Jaká to pro Vás byla zkušenost?

V Karlíně jsem hrál už v šedesátých letech, převážně ale na jeho tehdy vedlejší scéně Fidlovačce. Orchestr K. Vlacha, kam jsem patřil, byl totiž v Karlíně domovem. Pamatuju si, že, když jsem odcházel, přebíral za mne jednu z rolí někdejší můj mladší spolužák z JAMU Láďa Županič. No, a téhož Župku, jak jsme mu říkali, jsem navštívil o nějakých třicet let později služebně. Jako, věřte nebo nevěřte, tehdy obchodní ředitel Pragokoncertu, že mu a jeho divadlu – on už byl tehdy karlínským šéfem – navrhnu spolupráci. Chtěli jsme vyvézt některou jejich operetu. Nedohodli jsme se sice, ale mezi řečí mi Láďa nabídl drobnou roličku v jedné z připravovaných inscenací. A byl jsem chycen. Z velkého Karlína bylo tehdy jen půl patra do Semaforu. Potřebovali záskok a byl jsem chycen podruhé. Když jsme se pak s hudebním divadlem vrátili z velkého japonského zájezdu a divadlo bylo pod vodou, využil jsem dobrodiní Jiřího Suchého a Vladimíra Hrabánka, tehdejšího intendanta, kteří mi nabídli angažmá, jakkoli sami ještě nevěděli, kde budou hrát. Tři roky jsme prožili v nejrůznějších provizoriích, až k nynější dejvické jistotě. Už proto jsem Semaforu věrný dodnes. Po nedávné premiéře Metoo jsem se neudržel a napsal jsem Suchému děkovný mail. Uvědomil jsem si totiž kolika nádhernými rolemi mě stačil za uplynulých osmnáct sezón obdařit. Hrál jsem nejrůznější hajzlíky, vychytralé podvodníky, ba i jednoho vraha, ale i několik bohů a králů. A nikdy nic nebarevného, co by postrádalo Suchého laskavost a humor. A těch písniček… Odpověděl mi tak lichotivě, že to v rámci dobrého vkusu nemohu citovat, nicméně můj sentiment pro Semafor to jen posílilo. Na podzim začne divadlo slavit šedesát let a s chutí je, dožiju-li se, oslavím s ním.

Nazpíval jste řadu úspěšných hitů – Belinda, Barbara, Hledám tě dál aj. Máte je stále ve svém repertoáru?

Co písnička, to příběh. S každou vás pojí očekávání, které jste do ní, když vznikala, vkládali, naděje… Barbara třeba vyhrála nultý ročník obnovené soutěže Kdo s kým o čem pro koho, Hledám tě dál je ověnčena jednou z mých několika Děčínských kotev. Mnohým ze svých hitů jsem byl i autorem, nebo aspoň spoluautorem. Ale ježto mi tehdy většinou písničky psali (a poměrně ochotně) renomovaní autoři (Jindra Brabec, Zdeněk Barták a mnozí další), do psaní jsem se nijak zvlášť nehrnul. Až na stará kolena, většinou za to můžou hry, které jsem napsal a písněmi, po vzoru Suchého, vybavil, jsem si uvědomil, že vznikla množina, která tak nějak leží ladem a vydavatel Pavel Socha usoudil, že by bylo škoda je nevydat. Učinil tak. Zřejmě jsem to měl zkoušet někdy podstatně dřív, neboť ty moje nové písničky, jakkoli kritika (třeba Klusák v LN) bezprostředně po jejich vydání zajásala, nikdo nechce. Jak lapidárně vyslovil jeden rozhlasový dramaturg, lidi chtějí ty moje staré „pecky“. Tak je zpívám a jen jako bombonek, s utajenou slzou v oku, občas utrousím nějakou z těch novinek.

Zahrál jste si také malou roli v seriálu Stopy života, na jehož scénáři se podílel známý psychiatr Jan Cimický. Jak vzpomínáte na natáčení?

Honza Cimický je můj kamarád, ale Stopami života jsem prošel tak rychle, že jsem ani nezaznamenal jeho autorskou přítomnost. Odvezli mě jednoho dne do Náchoda, kde jsem natočil, co jsem měl a zase zpátky. Text jsem uměl, nic jsem nepopletl, choval jsem se cestou slušně jak k řidiči, tak ke Kristýnce Hrušínské, jíž jsem v seriálu hrál otce. Odvezl jsem si také slib pana režiséra Magnuska na spoustu budoucích rolí. Cha, cha, cha!

 

Jak již bylo zmíněno, bezpochyby se k Vám pojí i divadlo Semafor. V jakých inscenacích Vás nyní můžeme vidět?

V současnosti pořád drží vodu Kytice. Dále se vyskytuju v Začalo to Vestpocketkou, Čochtanově divotvorném hrnci, Prstenu pana Nibelunga a nově v  Metoo. Snad jsem na nic nezapomněl. Pokaždé, když hraju, se do divadla těším.

Foto: Dagmar Pavlíková

Minulý rok Vám vyšla kniha „Nikam se necpi“. O čem kniha je a co Vás při psaní motivovalo?

Nikam se necpi vydal laskavý a obětavý Jindřich Kraus ve svém nakladatelství Pragoline. Ještě je čas na závěry, ale taky je to boj. Jako s mými novými písničkami. Dneska je problém dostat novou knížku na pult, natožpak do výlohy. A jak potom chcete veřejnosti zviditelnit informaci, že nějaký stárnoucí princ s Belindou ve štítu, najednou zčista jasna chce usilovat o jejich čtenářskou přízeň? Když už se k mým knížkám někdo dostane, většinou si nestěžuje, ale pořád čekám, kdy těch lidí začne přibývat a nezbývá mi než věřit, že začne. Bez reklamy to ale asi nepůjde. A ta je drahá. O čem moje knížky jsou? Většinou se snažím těžit ze znalosti divadelního zákulisí, jakož i ze zážitků z oblasti toho, čemu se říká šmíra. Ani té se mi nepodařilo během let tak docela vyhnout… Snad to teď aspoň částečně zúročím. Ale psal jsem už i o tenisovém trenérovi a o úspěšném kuchaři.

Foto: Dagmar Pavlíková

Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?

Dnešní českou hudební scénu prakticky neznám a nijak zvlášť mi ani nechybí. Jen občas mě nějaká událost udiví a uvědomím si o kolik světelných let jsem už jinde. Když se třeba dva kluci, kteří se jinak pokoušejí v rámci popu (byť v oblasti rapu, které rozumím jen velice částečně) o na pohled celkem seriózní práci, rozhodnou veřejně poprat a přijde se na to podívat dvacet tisíc lidí, aniž by tomu předcházela nějak příliš masivní kampaň, je něco shnilého ve státě dánském…

 

Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěl realizovat?

Vrátil jsem se do seriálu Ordinace v růžové zahradě a znova s radostí konstatuju, kolik se pod rouškou žánru obecně považovaného za plytký, orientovaný převážně komerčně, ukrývá profesionality a nestydím se říci i talentu. Už samotná logistika celé věci je obdivuhodná. Seriál si vysokou sledovanost nesporně zaslouží. Užívám si příjemného prostředí a bezvadných kolegiálních vztahů od režisérů po vrátné. Hraju krásnou, byť trochu bláznivou roli a mrzí mě jenom, že, jak to tak odhaduji, je napsaná tak skvěle, že nutně spěje k sebezničení… Ale třeba ne, kéž bych se mýlil.

Foto: Dagmar Pavlíková

Foto: Robert Vano

Knihu „Nikam se necpi !“ můžete zakoupit v každém knihkupectví, ale také přímo v Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus  www.jindrichkraus.cz

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová, Ondřej Syrový

FOTO:    Robert Vano, Irena Zlámalová, Dagmar Pavlíková

 

 

Skupina Maxíci: Natáčeli videoklip v USA!

Maxíci patří mezi nejvýraznější hudební skupiny s repertoárem pro děti, ovšem na chuť jim přijde i mnoho dospělých. Asi každý Čech zná jejich největší hit „Jede, jede, mašinka“. Vydali již dvě CD, mají za sebou řadu úspěšných videoklipů, z nichž jeden natáčeli dokonce v USA a v brzké době chystají vydat nové album.

 

Jak a kdy vznikla vaše skupina?   

Skupina Maxíci byla založena po nedobrovolném odchodu ze skupiny Maxim Turbulenc, a to v roce 2015. Stala se taková situace, že zakládající člen a leader skupiny Maxim Turbulenc dostal padáka, a to ještě navíc po telefonu. Vzpomínám, kdy jsme s Petrem Panochou založili neznámou kapelu a tehdy jsme přibrali kamaráda od Panči – Dana Valiho. Byla to krásná léta a my společně tvořili nerozlučný team a sekali jeden hit za druhým. Tehdy jsme dokonce byli několikrát nominováni na prestižní ceny Grammy a Českého slavíka. Prodávali desky ve statisícových nákladech. Ovšem v roce 2005 se vše začalo hroutit a já tehdy dal na slova Dana, což bylo asi to nejhorší rozhodnutí a Petr Panocha nás opustil. Musím uznat, že jsem se na této chybě, pod tlakem různých argumentů, také podílel. Také mě moje tehdejší rozhodnutí doběhlo po dalších deseti letech a šel jsem  z kola i já – Kyklop. Dnes to, ale vidím jinak, protože  jsme  se s Petrem Panochou dali  dohromady,  vše  si  v klidu  vyříkali a začali pracovat  na  novém projektu MAXÍCI.

Takže proto máte podobný název…

Důvod  je  jednoduchý, nešlo  se soudit  o značku a ani  by to  nemělo  žádný  efekt.  Kde  totiž  nic  není, ani  smrt nebere. Stačí si  na internetu  trochu zasurfovat a najít si, co  se o každém z původních členů Maxim Turbulenc  píše  a skládanka   vám řekne pravdu, ale to  nechám na  čtenářích.

Inspirujete se od někoho?

Ano, necháváme se inspirovat  celosvětovou taneční  hudbou. První dvě desky jsme  udělali čistě autorské  s názvy „Maxíci Baby pop“ a „Maxíci Útok králíků“.

Kdo v současné době tvoří Maxíky a jak jste se vlastně poznali? 

Kapela  MAXÍCI není  nic  nového, jak už jsem říkal,  jsem tam já – Pavel Vohnout Kyklop, jako hlavní zpěvák. Dále Petr Panocha,  který  vše aranžuje,  zpívá,  hraje  na koncertech na klávesy. Třetí do party je Přemysl Stoklasa – klávesák, zpěvák,  baskytarysta a šoumen, ani on není žádný  nováček.  Společně  jsme tvořili  ještě před projektem Maxim Turbulenc  v několika různých hudebních projektech.  Je to skvělý  muzikant  a kamarád. Kdyby  se mu  před lety  nenarodil  jeho  syn,  asi by byl rovněž  i členem Maxim Turbulenc. Asi místo  Dana,  ale rodičovské povinnosti  ho táhly tehdy  k rodině,  což  bylo  asi  správné  rozhodnutí na tehdejší  dobu.

 

Na podzim roku 2017 jste vydali CD Útok králíků. Jaké na něj máte ohlasy?

Nejen na Útok králíku, ale i deska předtím  – Baby pop,  přestože dnešní  média jim  moc prostoru  nedaly,  jsou  skvělé  desky a lidé už je  znají a reagují  na  ně velmi pozitivně.  I  přesto, že  někteří  lidi  mají  ještě  v hlavě zmatek  v  té  kapelové  šarádě, deskám i písničkám se daří. Lidé totiž poznávají  ten náš osobitý  styl a hudební  nadsázku.  Je to  jak kdysi u cigaret, dříve  jsme kouřili  Startky, dnes  se Startky  jmenují Chesterfieldky, ale chuť zůstává. Věřím, že  si  v tom do  budoucna lidé  udělají  pořádek  a  zvyknou  si  na  jiný  název.

Chystáte vydat nové CD?

Budeme  vydávat  dvoj CD Best of  Maxíci, kde  budou jak  nové,  tak i ty staré,  osvědčené  hity a věříme, že  to  bude  výborný projekt a možná  i v některých  věcech udělá  dost jasno.

Máte za sebou řadu úspěšných videoklipů a jeden jste dokonce natáčeli v USA. Jaká to byla zkušenost? 

Já se musím pochlubit i tím, že připravujeme zároveň i DVD s videoklipy a možná  i s  takovým medailónkem o  naší  dosavadní práci,  ale  to  ještě  bude  chvilku trvat. Vyrobit  videoklip není zrovna levná  věc  a my  si  vše financujeme  sami až na pár  přátel, kteří  si u  nás  zadají  například  reklamu  na  FB, nebo  na nosičích, ale ta finanční podpora  je  mizivá, takže je to  náš  každodenní  boj. Video, které  jsme točili  v USA, vznikalo trochu  divně,  ale o to, to  bylo zajímavější. Narychlo vznikl takový hudební nápad, který  se otextoval a jen  s tím nápadem jsme  jeli  i s kameramanem  do Chicaga, kam  nás  na vystoupení pozvali promotéři  Henry  a Ian Destiny, kteří  tam  mají  své Rádio Krajan.  Byli jsme tam týden, a navíc poprvé  v USA,  a chtěli toho  využít, což  se také stalo. Ve  vlastní produkci  a režii jsme  natočili video  „Jenom jeden svět“,  a když jsme  se vrátili,  začala  teprve ta pravá práce do-aranžovat  a nahrát píseň, sestříhat  video.  Ještě jsme  tady  něco dotáčeli, protože  se na písni a videu podíleli youtubeři  Silly Toons a zpěvačka Věra Patt,  Destiňáci  a další  komparzisti. Celé to produkovalo studio  Vintage

Bez jakého hitu si nedokážete představit koncert?

Vždy si na koncertě dělám legraci, že když nezahrajeme píseň „Jede jede mašinka“, že  je to  jako kdyby  Karel Gott nezazpíval  Lady Carneval, a to  je jako kdyby žádný koncert nebyl.

Kde vás v nejbližší době můžeme vidět a slyšet?

Naši fanoušci a i  zvědavci,  kteří  se chtějí přesvědčit, že nám to  jde stejně tak dobře jako před 25 lety,  a  že  vlastně se ta  chuť  naší  zábavy  nezměnila,  stejně  jako  chuť těch původních cigaret značky  Start a  navíc,  že  už nehrajeme  na čistý  half-playback, ale dohráváme  a zpíváme  naživo na  všech  našich koncertech.  Můžete nás vidět třeba  na akcích „Léto  s Blaníkem“, nebo  na  různých festivalech,  slavnostech města,  je  toho  dost  a kalendář  již  máme  na rok  skoro  plný, stačí  se podívat  na  stránky www.skupinamaxici.cz  a najít  si  tu  nejbližší  lokalitu. Rádi vás uvidíme. Kyklop.

 

 

AUTOR:   Alexandra Hejlová,  Ondřej Syrový

FOTO:      archiv skupiny Maxíci

Wabiho Rosa na kolejích žije stále dál…

Wabi Daněk, vlastním jménem Stanislav Daněk (30. ledna 1947 – 16. listopadu 2017), patřil mezi nejvýraznější folkové a trampské interprety. Mnozí ho také označují za krále českého folku.

Svůj hudební talent zdědil po rodičích, oba byli skauti a hráli trampské písně. Wabi byl původním povoláním zámečník do roku 1983 pracoval v dělnické profesi. Tento rok se stal pro něj zlomový a začal se hudbě věnovat na plný úvazek. Jméno Wabi si vzal na počest zpěváka Wabiho Ryvoly, jelikož od mládí hrál jeho hity a byl pro něj velkým vzorem. Začínal ve skupinách Plížák, Rosa a později Ďáblovo stádo. Prošel ale třeba i známou skupinou Pacifik. Ovšem převažuje hlavně  jeho sólová dráha.

Složil a nazpíval téměř 200 písní, z nichž některé se staly nezapomenutelnými hity a zná je takřka každý Čech. Mezi nejznámější hity patří Rosa na kolejích, Hudsonské šífy či Ročník 47. Získal také řadu ocenění – je několikanásobným držitelem Autorské Porty, Interpretační Porty, Zlaté Porty a Tip Melodie.

Měl 4 děti a byl dvakrát ženatý. V roce 2016 s ním byla natočena 13. komnata a téhož roku mu vyšla kniha Neublížit (…a neposrat se). Zemřel v roce 2017 ve věku 70 let.

A jak na něj vzpomínají kolegové?

Zpěvačka Helena Maršálková: „Já jsem ho znala snad od roku 1971 a celou dobu jsme byli velcí přátelé. Do dnes jsem přesvědčená, že ho někde potkám. Takový živel přece nemůže zemřít.“

Publicistka Marie Formáčková: „Jeho písničky jsem měla ráda odjakživa, koupila jsem si černou dlouhohrající desku Písně dlouhejch cest, na níž zpíval, samozřejmě i jeho první album Rosa na kolejích, či pozdější Vítr a další. Často jsem si ho hrála a několikrát jsem se s ním i ve své novinářské práci potkala, dokonce jsem mu jednou předávala i „Portu“. A shodou náhod jsem se s ním potkala krátce před jeho odchodem. Bylo to při veřejné nahrávce rozhlasového pořadu Neočekávaný dýchánek Petra Jančaříka v plzeňské Alfě. ani jsem ho nemohla poznat, jak zhubnul a on ještě žertoval, že prostě změnil životní styl a chce být fit. Věřila jsem mu to a pravý důvod mi došel až při zprávě o jeho odchodu. Ale naštěstí nebyl definitivní, protože on se pořád vrací se svými písničkami,které jsou na rozdíl od něho nesmrtelné. Snímek z onoho předávání „Porty“.“

Zpěvačka Marcela Voborská: „Poslední roky před jeho nemocí a odchodem jsme se vídali velice sporadicky, nějak jsme se míjeli, ale věděli jsme o sobě. Pro mne od mládí, a jistě i pro spoustu mých vrstevnic, to byl prototyp chlapa v dobrém slova smyslu, s úžasným chlapským hlasem a poetikou v srdci, která se odrážela v jeho písničkách. Byl úžasný parťák se strhujícím humorem, dovedl nekonečnou zásobou vtipů bavit společnost celý večer. Nikdy z paměti nezmizí jeho typický posez na jevišti s kytarou, jeho zavřené oči a prožitek, jeho sametový a nenapodobitelný hlas. Chybí a vzpomínám.“

Zpěvačka Milena Soukupová: „Wabi byl prostě hvězda a nehrál to, lidi ho milovali. Nikdy ze sebe nic nedělal. Dokázal vždy při Portě rozezpívat celý Lochotín a jeho hity se budou hrát ještě generace. Byla pro mě čest, že jsem vystupovala na stejném pódiu jako on.“

Hudebník Jindřich Kraus: „Vzpomínka na Wabiho Daňka Wabiho Daňka pamatuji ještě z doby, kdy hrál na kytaru a zpíval se skupinou „Plížák“ a později se skupinou „Rosa“. Možná, že název kapely Rosa ho později inspiroval k napsání neoficiální trampské hymny „Rosa na kolejích“. Párkrát jsme se potkali na folkových vystoupeních a dali jsme si panáčka, ale z lahve…Tenkrát jsem zpíval s folkovou skupinou „Kominíčci“, se kterou jsme jeden rok získali třetí místo na Portě a Wabi nám osobně blahopřál. To jsme nevěděli, jaký úžasný muzikant, zpěvák a textař nás ocenil. Jeho písničky mě provázely a inspirovaly i v dalších kapelách, se kterými jsem pak vystupoval. Wabi Daněk, se původně jmenoval Stanislav. Přezdívku Wabi získal od neméně slavného Wabiho Ryvoly. Wabi napsal přes stovku písní, ale mě se nejvíce líbí „Rosa na kolejích“ a „Píseň, co mě učil listopad“. Já jsem se v listopadu narodil a ještě žiju a poslouchám ty krásné písničky Wabiho. On, bohužel 16. listopadu 2017, zemřel! Budu na něj vždycky vzpomínat jako na člověka, který si nikdy na nic nehrál a nepovyšoval se, jako dnešní rádoby celebrity. Zůstává tak stále v mém srdci, jako tramp a férový chlap!“

Ondřej Spýťa Syrový, Jan Macháček

 

 

 

 

 

Jak se české herečky dostaly ke své profesi?

Dana Batulková: „Byla to náhoda. Bývala jsem plachá, a tak jsem o této profesi nesnila. Na gymnáziu jsem recitovala básničky a pan profesor si mě vybral do svého recitačního kroužku, vyhrávala jsem i soutěže. Chtěla jsem jít studovat angličtinu, ale pan profesor mi jednou řekl, proč to nezkusím na DAMU. Já nikdy nechodila ani do ochotnického kroužku, protože jsem se strašně styděla. Ale začala jsem o tom přemýšlet. Naučila jsem se nějaké monology a šla jsem tam. Vzali mě, a to mi obrátilo život naruby. Nikdy jsem nic takového neplánovala. Ale tu výzvu jsem přijala.“

Libuše Švormová: „To se mě ptáte na věci, které už téměř přesahují mou paměť! (směje se) Na škole jsem hezky recitovala a jeden kantor mi řekl, že bych se měla pokusit o studium na DAMU, tak jsem ho poslechla. Vystudovala jsem, ale to už je rok 1959, co jsem tam skončila. Potom jsem šla k divadlu, a tak začala má pravá divadelní kariéra.“

Miriam Kantorková: „Moje cesta vedla tak trochu s oklikami. Já jsem třeba herečkou vůbec nechtěla být! U nás, z tatínkovy i maminčiny strany, byli lékaři. Můj nejstarší bratr, doktor Pavel Kantorek, je lékař, i když už v penzi, navíc byl po Emilu Zátopkovi náš nejlepší maratonec. Já ze školy odcházela se samými jedničkami a nedovedla jsem si představit, že bych se nedostala na gymnázium, což se stalo.“

Veronika Žilková: „Nikdy jsem nechtěla být herečka. Chodila jsem na gymnázium s přírodovědným zaměřením, dělala jsem matematické olympiády, během studentských let jsem se věnovala vědecké činnosti. Sbírala jsem dermatoglyfiku mongoloidních dětí. Chodila jsem do kroužku antropologie, kde začal výzkum a antropolog, co jej vedl, pro něj potřeboval dermatoglyfy na rukách všech dětí s Downovým syndromem. Ukazovalo se totiž, že opičí rýha na ruce se opakuje u rodičů, kteří jsou latentními nosiči chromozomální změny.“

Valérie Zawadská: „Začínala jsem v mateřské školce v Pohořanech u Olomouce, ale nevěděla jsem o tom. Byla jsem ráda středem pozornosti. Když jsem nastoupila na základní školu, tak jsem chodila do tanečního a pěveckého kroužku, kde už byla moje starší sestra Anička. Později jsme se potřetí stěhovali s celou rodinou, do Loučné nad Desnou okres Šumperk, kde už jsme zakotvili definitivně. Tam jsem se stala spoluzakladatelkou dětského divadelního kroužku. Začínali jsme coby loutkaři, ale mě to za tím paravanem hluboce nebavilo. Chtěla jsem být vidět, takže jsme přesvědčili pana režiséra, že budeme hrát normální – klasické divadlo. Moje první role byla král v pohádce Sůl nad zlato. Žádná princezna. Dostala jsem mastix, fousy, korunu.“

Dagmar Bláhová: „Na jevišti jsem stála poprvé ve třinácti letech v dětské opeře Ogaři. Zpívala jsem v dětském sboru Severáček v Liberci. V sedmnácti jsem pak přišla do Ypsilonky, kde jsem hrála svoji první roli. A potom jsem šla na DAMU.“

Bára Fišerová: „K herectví jsem se dostala už jako dítě. Bylo mi asi 6 let a hrála jsem dětské role. Od té doby jsem věděla, že chci být herečkou, ačkoliv jsem šla studovat balet. Všechny tyto role byly před kamerou, na jeviště jsem se dostala až později. Je ale pravda, že divadlo mne fascinovalo již v dětských letech. Tajně jsem se jako malá holčička chodila koukat na zkoušky Hamleta, kterého zkoušeli František Němec a Zorka Jandová. Zamilovala jsem se do těch představení a přála si, abych jednou také stála na jevišti jako oni (smích).“

Vlasta Peterková: „Začalo to už na základní škole. Milovala jsem hodiny dějepisu, na které jsme měli báječného profesora. Když nám přednášel, dělal to s takovým zaujetím, a tak vše prožíval, že mě to úplně fascinovalo. Dá se říct, že to bylo moje první divadlo.“

Ondřej Spýťa Syrový

*odpovědi byly použity z partnerského studentského magazínu DISUK.cz

 

Gabriela Vránová – dáma s velkým kloboukem

Když se řekne Gabriela Vránová, každému se vybaví člověk mnoha tváří. Někdo si vzpomene na roztomilou Aničku Čihákovou z Chalupářů, jiný na roli psychicky labilní učitelky Hajské ze seriálu My všichni školou povinní a další si vzpomene na vynikající recitátorku a ženu vládnoucí bravurně slovem. Pro všechny příznivce bylo jistě nemalým šokem, když nás v loňském roce nečekaně opustila.

Gabriela Vránová jako učitelka Hajská v seriálu My všichni školou povinní

Gabriela se narodila 27.července 1939 na Slovensku. Vyrůstala v rodině učitelů, kteří ji od mala vštěpovali lásku k literatuře, mluvenému slovu i divadlu. Otec se věnoval kromě vyučování také psaní básní, což Gabriela podědila po něm.

Ač narozená na Slovensku, její profesní i soukromý život se odehrával v České republice. Dětství prožila v Brně, kde také vystudovala JAMU. Poté se přesouvá do Prahy, kde začala působit v Divadle na Vinohradech, ve kterém s přestávkou zůstává až do konce svého života.

Sama sebe vnímala spíše jako divadelní herečku. Známá byla divákům díky spoustě televizních inscenací a seriálům, kde dostávala pravidelně příležitost. Namátkou uvádíme: Sňatky z rozumu, F.L.Věk, Chalupáři. Z novějších: Náměstíčko, Hříchy pro diváky detektivek, Doktoři z Počátků nebo barrandovský seriál Stopy života.

Během své kariéry spolupracovala významně s rozhlasem. Účastnila se natáčení řady rozhlasových her, pohádek a nebo také před mikrofonem recitovala poezii. Několik let dokonce spolumoderovala pořad Noční mikrofórum. Napsala i úspěšnou knihu Magnetický vítr, kde spojuje své paměti s fejetony a poezií. Kniha sklidila velký úspěch a byla později natočena i pro rozhlas, který ji následně vydal na kazetách a CD.

S Jiřím Krampolem a Kateřinou Brožovou si zahrála i ve filmu Bastardi 2

Ve spojitosti s poezií si udělala ještě jednu velkou radost. Pod režií svého syna Ondřeje Kepky natočila televizní pořad Království poezie. Dočkala se i několika dokumentárních snímků o svém životě (13.komnata, Neobyčejné životy, Po stopách hvězd…)

V závěru svého života jezdí po České republice s kulturním programem, který obsahoval poezii, ale také příhody ze života. Její poslední filmová role byla ve filmu Bastardi III. Úplně naposledy se před kamerou objevila v roce 2016 v seriálu Doktorka Kellerová.

A jak na ni vzpomínají kolegové?

Herečka Kateřina Macháčková:

„Byla to moc milá dáma, úžasná kolegyně a výborná herečka. V posledních letech už se s kolegy neloučím, jsou tu stále s námi, v myšlenkách, v rolích, ve kterých se vracejí.“

Režisér Tomáš Magnusek:

„Gabriela Vránová pro mne byla velmi výraznou hereckou osobností se silným hereckým projevem. Setkal jsem se s ní pracovně čtyřikrát a nelitoval jsem. Velmi milovala svého syna Ondřeje a svoji práci. Budu na ni také vzpomínat jako na dámu, která se chodila poctivě rozloučit se všemi svými kolegy.“

Publicistka Marie Formáčková:

„S Gabrielou Vránovou jsem několikrát během své novinářské kariéry dělala rozhovor. Vždy byla velmi vstřícná, dokonce mě pozvala k sobě domů, seznámila mě s manželem i svým synem Ondřejem, byla pohostinná a vždycky jemná a tak zvláštně křehká, až jsem se bála mluvit nahlas. Patřila k lidem, kteří dělají svět hezčím už jen tím, že jsou.“

Herečka Eva Režnarová:

„Gabriela Vránová, když vešla do divadla, bylo ji slyšet už od vrátnice. S neodmyslitelným kloboukem na hlavě, s úsměvem na tváři, hlasitě všechny zdravila. A my řekli – Gábi je tady. Hrály jsme spolu v mnoha představeních – Tomáš Becket, Lysistrata, To byla moje písnička a další a další. Těšila jsem se na jednodenní zájezdy s představením Křehká rovnováha, kdy nastoupila do auta s obrovským kufrem a líčila své zážitky s takovým humorem, se smyslem pro pointu, že jsme se dlouho tak nikdo nenasmáli. Obrovsky vzdělaná, sečtělá, měla přehled přes kulturu a další a další obory. Skvělá herečka a pedagožka. Měla jsem ji moc ráda. Je nenahraditelná.“

Operní diva Edita Randová:

„Nemohu zapomenout na cestu v autě s Gábinkou na koncert open air na Moravu při prvních povodních. Gábinka tam recitovala a já zpívala. Byla to nejkrásnější cesta autem jakou jsem zažila. Kdykoliv jsme se pak potkaly, vždy jsme o této cestě mluvily. Věřím, že teď tam nahoře si také na to vzpomene.“

Legendární dětská herečka Michaela Kudláčková:

„Měla jsem ji strašně ráda. Ono to tak vypadá, podle role Hajské, že to byla nějaká protivná ženská, ale to je dané tím, že ona byla naprosto brilantní herečka. A v civilu neskutečně hodný, jemný a kultivovaný člověk. V reálu na mě působila jako nějaká dobrá víla.“

Zpěvačka Jana Yngland Hrušková:

„Gabriela byla osobnost velkých gest a zůstane v našich srdcích jako velká dáma.“

Ondřej Spýťa Syrový, Jan Macháček

Operetní hvězda Pavla Břínková: Moje místo je na jevišti!

Na prknech, co znamenají svět, stojí Pavla Břínková (69) téměř padesát let. Dlouhá léta byla hvězdou Hudebního divadla Karlín, do kterého se po odmlce vrátila a například v muzikálech Carmen a Sestra v akci tam září dodnes. Je dvojnásobnou držitelkou ceny Thálie, jedna z nich je dokonce za celoživotní mistrovství!

Jak a kdy jste se dostala ke zpěvu?

„To vám řeknu s naprostou přesností. V pěti letech mě maminka přivedla do Dismanova rozhlasového dětského souboru, kam chodili moje sestry, i můj zemřelý bratříček, kterého jsem ale nepoznala. Odešel, než jsem se narodila. Setrvala jsem tam do osmi let. Zřejmě pan režisér zjistil, že jsem talentovaná, neb už v pěti letech jsem natáčela se strýčkem Jedličkou pohádku O červené Karkulce a ty desky se prodávají dodnes! V osmi letech jsem ale řekla, že bych chtěla zpívat a maminka mě přivedla do Kühnova dětského sboru.“

Jak dlouho jste zůstala tam?

„Až do svých čtrnácti let, kdy jsem podala přihlášku na Státní konzervatoř, obor operní zpěv. Všechno se dělo proti vůli mých rodičů. Na vše jsem se musela připravit sama. Myslím si ale, že jsem k tomu byla předurčená. Málokteré dítě ví v osmi letech přesně, co chce dělat. Já to věděla. Nechtěla jsem nic jiného, než stát na jevišti a zpívat. Konzervatoř jsem si vydupala proti vůli rodičů. Byla jsem vždycky senzitivní a subtilní holčička, a tak si mysleli, že případný neúspěch bych neusnesla. To se ale mýlili. Musela jsem jim dokázat, že vyhraju. Dělala jsem zkoušky ve čtrnácti a půl letech a měla jsem jen malou naději. Přihlásilo se sedmdesát dva uchazečů a většina z nich byla starší, od osmnácti výš. Skončila jsem jako druhá a byl to můj první velký úspěch.“

Pak vás už maminka podporovala?

„Ano. Viděla, že jsem ve dvaceti letech v Karlíně dostala hlavní roli, tak už se s tím smířila.“

Měla jste nějaký vzor?

„U nás to byla Milada Šubrtová. Fascinovala mě její barva hlasu, a to, že zpívala Rusalku, kterou jsem jako studentka viděla 55x! Dodnes je tam ode mě důlek. (směje se) Měla krásný, kovový, bezproblémový hlas, zpívala, jako mluvila. Když jsem byla starší, obdivovala jsem Barbru Streisand, anebo světoznámou Carmen Julii Migenes Johnson, která ale zpívala i šansony, muzikál a pop. V té jsem se shlédla. Když mi bylo třicet, dostala jsem do ruky její album, kde zpívala Gershwina a podle jejího vzoru jsem taky natočila takovou všehochuť pod názvem Chtěla bych tančit jen.“

Vzpomenete si na svůj debut?

„Od dvaceti let jsem hrála v Karlíně, takže můj debut byl tam. V šestém ročníku na konzervatoři jsme jeli na výměnný zájezd do Gruzie, kde jsem zpívala Carmen a další. Tam mě vychovávali jako mezzosoprán, což byla chyba, ale hlas mi nezkazili. Vrátila jsem se a volali mi, že zrovna v Karlíně běží konkurz na muzikál West Side Story. Nic jsem o tom divadle nevěděla, chtěla jsem dělat operu a viděla jsem se v Národním. Americký muzikál v roce 1969 tady byla jedna velká neznámá. Šla jsem tam s tím, že si třeba vydělám pár korun. Po třech kolech mě vybrali do hlavní role, a to byla bomba. Svou první premiéru si pamatuji naprosto živě.“

Jaká byla?

„Práce to byla nádherná, ale když došlo k premiéře, tak jsem onemocněla. Měla jsem horečku, bylo mi špatně. Ale jak říká můj manžel, „zabejčila jsem se“. Šla jsem zpívat nemocná. Dodnes nechápu, jak jsem to mohla odzpívat, protože María má obrovský rozsah, ale zvládla jsem to.“

Nebála jste se, že si ublížíte?

„Bylo mi dvacet, nic jsem si nepřipouštěla. Ani jsem nešla k doktorovi. Dnes bych tam byla od rána! Tehdy jsem měla mladý, neopotřebovaný hlas, vůbec jsem si to nepřipustila a zpívala to s přehledem. Později jsem si, kromě divadla, zkusila i filmovou práci, ale zajímavé je, že mě vůbec neuchvátila. Moje místo je na jevišti!“

V Hudebním divadle Karlín jste si zahrála v řadě operet, mj. i v Čardášové princezně. Jak na ni vzpomínáte?

„Provázela mě celý život. Jako velmi mladá jsem hrála Stázi. Pak jsem dělala hlavní roli, Sylvu Varescu v Národním divadle Brno. Když jsem byla po šestnáctileté pauze zavolaná zpět do Karlína, bylo to kvůli Čardášové princezně. To mi byla nabídnuta třetí ženská role, Anhilta. A pak jsem ji hrála i v Plzni. S Čardášovou princeznou jsem spjatá, tam jsem dělala všechny role. A učila to i některé své žačky!“

Jak vzpomínáte na svou operetní éru v Hudebním divadle Karlín?

„Byla jsem tam 21 let, a pak jsem si udělala nucenou pauzu. Změnilo se vedení a já jsem odešla. Šestnáct let jsem hostovala v jiných divadlech, natočila jsem čtyři oceněné desky. Jezdila jsem se svými recitály a všude měla narváno. Vůči Karlínu jsem měla blok. A když mě potom jiné vedení oslovilo, neměla jsem pocit, že se vracím na místo činu. Šla jsem zase dál. Byl to další osudový krok.“

Jste dvojnásobnou držitelkou ceny Thálie. Berete to jako životní úspěch?

„Rozhodně! (směje se) První Thálii jsem dostala za roli, kterou jsem si zahrála po šestnáctileté pauze. Vůbec jsem s tím nepočítala. Bylo to veliké překvapení a radost. Ale ještě větší překvapení byla druhá Thálie za celoživotní mistrovství. Když jsem dostala dopis, že budu oceněná, říkala jsem si: Vypadá to, že končím!, ale zase to byla radost, že si na mě někdo vzpomněl.“

Před 22 lety jste napsala knihu Taková jsem já. Co vás k tomu vedlo?

„Slavila jsem dvacet pět let na jevišti. Ve Žďáru nad Sázavou bylo tehdy vydavatelství, které o knížku moc stálo. Byli neoblomní a donutili mě se na chvilku zastavit. Neustále žiju v předstihu, neměla jsem ráda vzpomínání. Musela jsem se donutit zamyslet se, jak všechno šlo, jinak by mi profesní život uletěl jako vítr. Nejdřív jsem knihu zadala, ale nebyla jsem spokojená, a tak jsem se do ní pustila sama. V noci jsem si sedla s tužkou a psala. Nebyly ještě počítače, třikrát jsem ji přepisovala! Byla jsem unavená, ale myslím, že výsledek stál za to. Dodnes mi říkají, abych napsala druhý díl, ale už bych neměla trpělivost.“

Jak hodnotíte vývoj české hudební scény v rámci vašeho žánru?

„Dnes je doba muzikálu. Po všech rozhovorech, co jsem dělala k tomu, jak se koukám na to, že opereta je dnes chudou Popelkou, si stojím za tím, že je přemuzikálováno. Chápu, že dobrou operetu dnes už nikdo nenapíše. Ale zase je škoda na klasickou operetu zapomenout. Mám radost, že se Hudební divadlo Karlín rozhodlo příští rok uvést Veselou vdovu. Bylo mi líto, že divadlo na operetu zanevřelo. Myslím si, že tu má zázemí i diváky. I když je-li mladá generace krmená i špatnými muzikály, nebude na klasickou operetu chodit. Nemá-li možnost jít na výbornou klasickou operetu, nebude ji znát. Lidi, kteří nám plnili divadla, pomalu odcházejí. Byla by škoda, kdyby klasická opereta nežila alespoň v recitálech, které dělám, protože pořád vidím velký zájem.“

Po rozhovoru s Pavlou Břínkovou nesměla chybět fotka.

Ondřej Spýťa Syrový

Zdroj fotografií: Česká televize

Zpěvák Davide Mattioli: Vánoce si nedokážu představit bez rodiny!

Česko-italská pěvecká hvězda Davide Mattioli bude trávit tentokrát vánoční svátky v Čechách, a to v rodinném kruhu a v tradičním pojetí. 

Jak oslavíte letošní Vánoce?

„Letošní Vánoce oslavíme jako každý rok. Všichni společně u jednoho stolu. Dáme si rybí polévku, kapra a salát. Já kapra nejím, tak budu mít řízek a salát. Pak budeme čekat až zazvoní Ježíšek a budeme rozbalovat dárečky. Sebíčkovi už jsou dva roky, tak si myslím, že si to tenhle rok užije více.“

V čem se liší české pojetí Vánoc od italského?

„V čem se liší ? Asi tím, že k nám chodí Babbo Natale, taťka Vánoc a k vám Ježíšek . Jinak u nás jsou obrovské hody. Sejde se celá rodina a jí se celý den i noc. A ráno se pak jdou otevírat dárečky. Vánoce si moc užíváme.“

Bez čeho si Vánoce nedokážete představit?

„Nedokážu si je představit bez rodiny, kterou miluji. Příští rok plánujeme oslavit Vánoce v Itálii, tak už se moc těším.“

Omezujete v tomto čase i své pracovní aktivity?

„Ano, i když je to těžké, ale snažím se na práci moc nemyslet a užívat si svátky v klidu s rodinou. Domu dorazím 22.12. a odjedu 30.12., tak máme pár dní jen pro sebe a za to jsme moc rádi.“

Máte nějaké vánoční přání?

„Přál bych si to stejně jako každý rok. Aby jsme byli všichni zdraví, šťastný a abychom se příští rok zase všichni sešli u jednoho stolu. A vám čtenářům přeji krásné a pohodové Vánoce plné radosti, úsměvů a lásky! Té není nikdy dost.“

Ondřej Spýťa Syrový, Alexandra Hejlová

Zdroj fotografií: facebook

Herečka Bára Fišerová: Vánoce jsou pro mě nejkrásnější dny v roce!

Pro herečku Báru Fišerovou jsou Vánoce nejkrásnější dny v roce. Slaví je tradičně se svými nejbližšími a dokonce i peče vánoční cukroví. 

Báro, co se Vám vybaví, když se řeknou Vánoce?

Když se řeknou Vánoce, je to pro mě pocit radosti, těšení se na krásný předvánoční a vánoční čas a čas překvapení. Vánoce jsou pro mě nejkrásnější dny v roce.

Jak oslavíte letošní Vánoce?

Vánoce oslavím tradičně doma v Praze se svými nejbližšími a přáteli. Miluji návštěvy kamarádů během svátků i mezi svátky u našeho vánočního stromečku. Dobré jídlo a sváteční atmosféra s vůní vánočního cukroví.

Mají pro Vás Vánoce duchovní význam?

Vánoce mají velký duchovní význam i pro mě, je to čas zastavení, zamyšlení, koled a modlitbiček, které vypráví krásný příběh o Ježíškovi plný naděje, znovuzrození a čistoty bytí.

Dodržujete i nějaké vánoční obyčeje?

Některé vánoční obyčeje dodržuji už od dětství. Věším si jmelí s přáním do Nového roku, držím půst na Štědrý den až do večera, kdy se těším na kapříka a mám vykvetlou barborku ve váze. Strojím vánoční stromeček, peču cukroví, pouštím si koledy.

To jste dobrá, že pečete vánoční cukroví, dnes je to už celkem neobvyklé…

Cukroví peču s maminkou, jen tradičních šest druhů, ale bez nich by nebyly Vánoce. Bohužel peču po nocích, protože nemám moc času, ale i kdybych u toho měla usnout, napečeno musí být. A máme výborné cukroví!

Jak to máte s nakupováním dárků, také prožíváte takový předvánoční maraton?

Dárky miluji nakupovat a bez shonu a stresu. Začínám s nakupováním už od září a schovávám je různě po bytě. Legrační je, že si musím psát seznam, abych na nějaký potom nezapomněla a nejvíc se těším až je budu balit. Balení dárků mě strašně moc baví a mám je opravdu nádherné. Balím každou maličkost zvlášť, aby těch dárečků bylo co nejvíc a pod stromečkem hrály všemi barvami a zářily.

Předvánoční maraton se ani mě nevyhýbá, i když se snažím mít vše připravené brzy a jen si předvánoční čas užívat, ale díky mé časově náročné divadelní a televizní práci nestíhám nikdy. Nakonec ovšem vždy se všechno zvládne a nic nechybí.

Báře Fišerové v tomto roce vyšla i kniha!

Co by podle Vás nemělo chybět na štědrovečerní večeři?

My máme opravdu dost klasickou štědrovečerní večeři – rybí polévku, smaženého kapra, bramborový salát a cukroví. Jen ten salát máme speciální, protože nejíme zeleninu, děláme ho s ořechy, česnekem a zakysanou smetanou a samozřejmě brambory.

Z filmu Vánoční Kameňák

Máte nějaké vánoční přání?

Vánoční přání si přeji pod darovaným jmelím a neprozradím, ale pro mě je stejně nejdůležitější zdraví a hlavně štěstí, abychom ty další Vánoce oslavily stejně krásně jako ty letošní.

Co byste popřála našim čtenářům?

Čtenářům bych ze srdce popřála Šťastné Vánoce a toho štěstí do dalšího roku bezednou studnici, ať je život barevný a ne černobílý, veselý a ne smutný, naplněný úsměvem a slzami od štěstí. Je krátký a každý den ať je bohatým a šťastným, ať každý den zanechá jen ty nejkrásnější vzpomínky. Přeji všem krásné a požehnané Vánoce.

Ondřej Spýťa Syrový

Herečka Miriam Kantorková: Vánoce jsou svátky osobního štěstí!

Herečka Miriam Kantorková už překročila osmdesátku, přesto je neustále plná elánu a těší se na nadcházející svátky. Hvězda filmů Romance pro křídlovku, Kladivo na čarodějnice, anebo seriálů Život na zámku a Ordinace v růžové zahradě prozradila, jak je bude trávit a jaká je její specialita.

Co pro vás znamenají Vánoce?

„Jak se říká – Vánoce jsou svátky pokoje, míru a osobního štěstí. Vzhledem k tomu, že už jsem starší občan tohoto světa, tak se samozřejmě snažím dodržovat tradice, jak jsme to vždycky v rodině dělávali. Den před Štědrým dnem jsme babička, maminka, a pak já chystaly sulc. Báječný masový sulc, který byl vždycky jako předkrm na štědrovečerní večeři. Ale už den předtím na něj chodili naši přátelé. A tuto tradici jsem převzala.“

Z filmu Školní výlet

Co nesmí chybět na vaší štědrovečerní tabuli?

„Samozřejmě smažený kapr, bramborový salát a ten náš sulc! Z vepřových nožiček, kůžiček a masíčka. Pak se otevře nějaké to šampáníčko a teprve potom, až později večer, jdeme ke stromečku a v osm nebo v devět večer si rozdáváme dárečky. Protože mám ale malá vnoučata, poslední dobou děláme štědrovečerní večeři trochu dřív.“

A následující den?

„Na Hod Boží se u nás vždycky dělala husa s knedlíkem a zelím, na Štěpána krůta. Všechno dodržuju dodnes.“

Máte Vánoce spojené i s duchovními hodnotami?

„No samozřejmě! Byli jsme křtění, jsme evangelíci. O Vánocích chodím do kostela, i když během roku na to nemám tolik času. Ale duchovno, to člověk především musí mít v sobě. Evangelická církev nemá svaté. Proto svátky nepěstujeme, jenom narozeniny. Ty tradičně slavíme, scházíme se, máme lepší oběd a večeři. Užíváme si narozenin, ale svátků tolik ne. Co se Vánoc týká, tam ale zachovávám tradici.“

Co ještě na Štědrý den dodržujete?

„Postíme se. Snídáme, ale oběd neděláme. A pak přijde až večeře. Sulc, rybí polévka, kapr se salátem, a pak většinou máme jablkový štrúdl. Otevřeme si lahvinku vínečka. To je naše tradice.“

Jaký nejoriginálnější dárek jste kdy dostala?

„Už si nevzpomenu. Protože to byly vždycky jenom praktické dárky! (směje se) Trička, svetry, boty, podkolenky… Nechyběla knížka. To, co běžně se dává. Teď už ale člověk na stará kolena nic nepotřebuje.“

Máte nějaké vánoční přání?

„Bude to znít jako klišé, ale já bych chtěla, aby byl klid a pohoda nejen mezi sourozenci a v rodině, ale aby z nás, dobrých lidí, nevyprchávala určitá spokojenost, ale naopak aby se vše daleko víc zhmotňovala. Bylo by krásné, kdybychom se měli všichni rádi, respektovali se, nebyla zášť a závist. Aby byla pohoda a lidi se měli rádi. Když to bude fungovat v rodinách, tak potom i mezi dalšími lidmi. Zesílí se pocit sounáležitosti. To bych si přála.“

Ondřej Spýťa Syrový