Bouřlivák z Petřína

„Byl pozdní večer –  první máj –  večerní máj – byl lásky čas.“

Kdo by neznal nejslavnější Máchovo dílo?  Kdo by neznal největšího českého básníka, který báseň Máj od podzimu 1834 do jara roku 1836 napsal zřejmě v domě na Karlově náměstí, kde měli Máchovi rodiče krupařství a skromný byt.   „Karel Hynek Mácha vstoupil, či spíš vtrhnul do české literatury z daleké budoucnosti,“ tvrdí o něm básník Jiří Žáček. „Je stále moderní způsobem metaforického myšlení, ale i vášnivostí. A také svobodomyslností.  Mácha se jako básník dokázal vymanit z drobné každodenní práce, která byla nejspíš důležitá pro úspěšné dovršení národního obrození, ale básníkům svazovala křídla.“ Syn mlynářského pomocníka, který ve svém díle vytvořil základy moderního českého jazyka,  je považován za nejvýznamnějšího představitele českého romantismu a zakladatele moderní české poezie. Miloval přírodu, cestování, hrál divadlo. První báseň uveřejnil, když mu bylo jednadvacet let. Třebaže o pouhých pět let později – ve svých dvaceti šesti letech – zemřel, stal se národním symbolem. Přispěly k tomu i pohnuté osudy Československa v závěru třicátých let 20. století. Aby český básník a vlastenec nezůstal po Mnichově pohřben v nacisty zabraných Litoměřicích, jeho ostatky byly v květnu 1939 uloženy na vyšehradském hřbitově v Praze.  Pohřeb se stal masovou manifestací proti nacismu. Účastnil se ho nejen desetitisícový dav, ale díky rozhlasu, který vysílal pohřeb v přímém přenosu, i lidé z celé země.  Na Petříně, z jehož vrchu pronášela už bájná kněžna Libuše slova o slavném městě, stojí socha Karla Hynka Máchy od Josefa Myslbeka.  Stala se jakýmsi symbolem mládí a zamilovaných. Schází se tu každoročně první květnový den, kdy se podle tradice mají lidé políbit pod rozkvetlým stromem. A těch je v květnu na Petříně požehnaně. Snad sem mladé lidi láká i studánka Petřínka, napájená pramenem s léčivými a afrodisiakálními účinky.  U Máchovy sochy si však pokaždé vzpomenou na českého básníka – bouřliváka a jeho slavný Máj, ve kterém horoucně sděluje, že bez konce láska je.  Vyjadřuje zde také vztah k rodné zemi, který ústy Viléma posílá pozdrav po ubíhajících oblacích: „… tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, širou tu zemi, zemi jedinou!“

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  FB

Lamač srdcí Shawn Mendes: Stále usměvavý kanadský zpěvák věnoval 175 tisíc dolarů na boj s koronavirem!

Teprve jedna dvaceti letý zpěvák Shawn Mendes vyprodává už pět let koncertní haly po celém světě a založil vlastní nadaci. Je jedním ze zahraničních zpěváků, kterému přes několik desítek milionů fanoušků zůstala ta nejdůležitější vlastnost a to je pokora a láska k jeho příznivcům, které opravdu a viditelně miluje. Ze svých vydělaných peněz se snaží pomoci i ostatním, a tak věnoval 175 tisíc dolarů na boj proti aktuální situaci koronaviru.

Zpěvák je, dá se říct, od přírody velmi talentovaný. Perfektně ovládá hru na kytaru a dokonce i na klavír. Většinu svých textů skládá sám, a tak si můžou fanoušci prostřednictví jeho hudby vyslechnout jeho problémy nebo pocity, ze kterých se chce vyzpívat a sdělit je světu. Za pouhých pět let své kariéry se mu podařilo vydat už tři úspěšná alba.

Když ovšem začne zpívat, jeho příjemný a kouzelný hlas si každý zamiluje, protože je velice příjemný na poslech. Nemá problém se se s kýmkoliv a kdekoliv vyfotit a věnovat mu autogram. Zpěvák je navíc velice atraktivní a pohledný. Je vysoký svalnatý, hnědovlasý a skoro každá dívka mu neodolá a podlehne. Shawn je také velice upřímný, a tak se můžete ve spoustu rozhovorech na YouTube, dozvědět informace od jeho rodiny až po jeho sexuální život.

Na jeho vyprodaných koncertech se publikum hýbe do hudby a šťastně „vyřvává“ texty jeho písní. Někteří jedinci dokonce pláčou radostí z toho, že svého nadaného idola spatřili, naživo. Na koncertech s fanoušky komunikuje a snaží se je zapojovat, aby si koncerty užili na sto procent.

Zpěvák nemyslí jen na sebe, ale i na životy lidí, kteří ho nemají lehké. Založil nadaci s názvem Shawn Mendes Foundnation, která přispívá na zdravotní péči, vzdělání, boj proti šikaně, lidským právům a mnoho dalších. Navíc má každý z fanoušků možnost navrhnout další oblast, na kterou by se mohlo přispět.

Touží po tom inspirovat své publikum k tomu, že každý má svůj hlas a může mít svůj vlastní názor. Chce, aby se jeho fanoušci dozvěděli o příčinách, které se dějí a případně na ně přispěli klidně i menší částkou.
Nepomáhá jen na tyto zásadní věci, ale snaží se na své sociální sítě sdílet i neznámé umělce, aby jim pomohl se světově zviditelnit. Je také velkým milovníkem dětí, které chodí navštěvovat i do nemocnic a dětských domovů, kde jim splní jedno velké přání a to setkat se se svým idolem.

V jednou dokonce prozradil, že by klidně rád chodil s některou ze svých fanynek, když se ho reportérka zeptala, jestli by to nebylo divné, prozradil, že možná jen dva tři dny, takže každá dívka má u zpěváka šanci.

K jeho nejznámějším hitům, které hrají v radiích několikrát denně a zná je  skoro každý, ale možná nezná jméno jejich interpreta patří There’s nothing holding me back, Mercy, In my Blood a spousty dalších.

Autor: Natálie Šámalová, studentka Mezinárodní konzervatoře Praha, obor média
Facebook S. Mendese

Prázdniny s kocourem aneb Léto královny českého swingu Evy Pilarové a jejího kocoura Lorda

Když jsme někdy koncem devadesátých let s fotografem Štěpánem Luťanským navštívili paní Evu Pilarovou v jejím Břevnovském bytě,  hned ve dveřích nás přivítal velký kocour  zvláštní krémové barvy.  Čistokrevný britský kocour Lord  nás oba  očichal a milostivě dovolil vstoupit.  Pak vyskočil na skříňku a moudře sledoval náš rozhovor i práci našeho dvorního fotografa.  Na závěr naší návštěvy nám pak několikanásobná zlatá slavice  prozradila,  že se v nejbližších dnech chystá strávit svou dovolenou  se svým manželem Janem Kolomazníkem  na své chalupě, kde si nejlépe odpočine.

Jak dlouho na chalupě budete? Celé prázdniny?      

Bohužel, mi to nikdy  nevyjde  na celé léto, protože  i v  létě jsou  koncerty a  také televize, tak jsem  na střídačku  chvíli  v  Praze  a  chvíli  v  chaloupce.  Jestli ale předpokládáte, že jsem typická chalupářka, pak vás musím zklamat. Já i  na chalupě odpočívám  tak, že neustále  něco dělám, protože pro  mne  by  byl  největší  trest nicnedělání.  Dokonce  i  při opalování  se   třeba  učím  nebo   si  připravuju  povídání   do rozhlasového pořadu Dobré jitro.  Nebo vymýšlím čím vylepšit svůj koncertní  program.  Ani  na  chalupě  nevynechám nikdy televizi, kromě televizních novin přece musím sledovat, co se děje s hrdiny mých oblíbených televizních seriálů. Noviny čtu také pravidelně – i ty vaše!

Předpokládám, že s Vámi kromě manžela bude i kocour. Jak snáší  Váš Lord pobyt na chalupě?

Nejdříve  je  třeba  objasnit  situaci.  Nemůžeme především říct,  že my máme kocoura, ale jisté je, že kocour má nás. Jsme ochotni k vůli němu hodit   po čtyřech,   mluvit  neskutečně   pitomým  rozmazleným přízvukem a náš mazaný kocourek se nám za to odměňuje náklonností, kterou rovným  dílem rozděluje mezi  manžela a mě.  Obdobné je to rovněž s chalupou, protože mně  spíš připadá, že kocour na chalupu bere nás. Hned na po prve, když se s chalupou seznámil a všechno si řádně  očichal, zatvářil  se spokojeně  a dal  nám najevo, že tam bude trpět i nás. Dokonce  nám dovolí občas narušit své  výsostné teritorium – pec.

Dohlíží na myši ?

Dá  se to  snad tak  říci. Náš  kocourek na  chalupě zjistil,  že v síni, na půdě  nebo v  kůlně se  objeví občas  myška. Dokáže ji bleskově ulovit, někdy, když  mu přece jen uteče, sedí  dlouhé hodiny před místem, kde se ukryla a trpělivě  čeká, až se objeví. Vítězně pak přinese myš  do pokoje, aby  se s ní  pochlubil. Nemá ale ton svědomí ji zakousnout. Zpravidla ji vítězoslavně položí  na koberec a v tom okamžiku myš uteče.  Pak loví kocour, můj muž i já. Když se nám ji  podaří  chytit,  pustíme  ji  na  svobodu. Kocour je tím nanejvýš znechucen,  pohrdavě  odkráčí   a  přestáváme  pro  něj existovat  až do  okamžiku, než  dostane hlad.  Jednou chytil myš a přišel  se s  ní pochlubit   spícímu manželovi  na pec.  Ten se vyděsil a  zařval. Kocour se urazil  a myš si odnesl  jinam. Ráno jsem  se nestačila  divit. Na  polštáři vedle  sebe spali  svorně kocour Lord, Honza i myš.  Než jsem si připravila fotoaparát, myš se vzbudila a utekla. Jak jsem  už řekla, náš kocour žádnou myšku nezabije, on si s ní jenom  hraje a tak tahleta nejspíš usnula na peci únavou.

 

Autor:   Vladimír Rogl

Foto:   FB – Eva Pilarová

Kapela Maxíci v době karantény: Co chystají a vzkazují fanouškům?

Jsou tři, a tak mají nevýhodnou pozici. Když by se v dnešní situaci sešli, porušili by nařízení vlády – potkat se mohou jen dva. Proto jsou spolu v době karantény v kontaktu přes mail a vymýšlí, co dál. Na online vysílání by jich bylo v tuto chvíli moc, a tak dumají, jakou se dát cestou a potěšit své příznivce.

Co vzkazují fanouškům?

„Přejeme  tímto  všem hodně zdraví  lásky  a štěstí a prosíme, chraňte  se  i  své  blízké. Čím víc  budeme opatrní  a svědomití, tím dříve  tento problém skončí.“

S láskou a úctou  

Vaši  Maxíci

 

Jak prožívá oblíbená kapela současnou situaci, jsme se zeptali jejího zpěváka, Pavla Vohnouta alia Kyklopa.

Pavle, jak zasáhla karanténa do vašeho běžného života? 

„Musím  říct, že to  není  vůbec legrace. Je  to  totální  změna zajetého  života. Zavřely se školy,  tak  mé patnáctileté  dcery  sedí  doma,  maximálně vylezou  na zahradu a jen se učí. Berou  celou  situaci  docela  dobře a chápou,  že  je potřeba  se  navzájem chránit. U mě  je  to horší.  Jako živitel rodiny jsem rázem přišel o dvě  práce  a to  jak o  hudební, tak o taxikařinu. Takže  řeším, co  dál  a jak udržet  alespoň  minimální  běh rodiny. Jsem  v podstatě  bez práce, ale  to  řeší  více  podnikatelů, ale i zaměstnanců. Chce to klid  a doufat, že  se  pandemie brzy přežene  a vše se vrátí k normálu.“

Jak ovlivnila situace kapelu Maxíci, co se týká koncertů, vystoupení? O kolik akcí jste takto přišli? 

„Zatím  jsme  přišli  asi o deset vystoupení, co  měla proběhnout  a nasmlouvané máme na celé jaro i léto, ale  nikdo  nevíme,  jak to  bude  dlouho trvat. Stejným způsobem to  mají  všichni muzikanti  a herci, tak musíme  být trpěliví. Horší je, že  všichni  máme  nějaké ty půjčky a není z čeho je umořovat. Doufám, že  stát i  banky  v této  chvíli  budou  seriózně  řešit  spojený problém  nás všech, a to  nejen pracovníků v kultuře, ale všech, kterých  se to dotýká a pozastaví  splátky tohoto  celoplošného problému.“

Hodně hrajete na letních akcích. Projevuje se současná situace i na objednávkách na léto?

„Ano,  máme  nasmlouvaná  vystoupení  a s pořadateli akcí jsme  se dohodli, že  budeme  řešit  situaci operativně. Termíny jsme zachovali a teď  se čeká, jak to  dopadne. Zrušené akce jsou zatím do konce dubna, potom  se uvidí.“

Když teď nemůžete vystupovat, jak trávíte čas?

„Jsem  většinou  doma a zajišťuji  běh rodiny. Vařím, nakupuji, uklízím a pozoruji  bedlivě  situaci okolo koronaviru. Přemýšlel jsem nad  tím, že  bych začal jezdit  a rozvážet  jídlo  lidem, kteří jsou nejspíš v karanténě, ale problém je, že  nemám kvalitní ochranné pomůcky a  bez toho  se to  dělat nedá.  Ohrozil  bych tak plno lidí. Jestli tyto  kvalitní pomůcky seženu, asi  tu práci vezmu nejen kvůli  finanční  situaci,  ale  abych byl nápomocen. Dokonce jsem uvažoval jít  a pomoct  přímo  v nemocnicích k rukám lékařů  a sester. Jsou to pro  mě hrdinové, kteří denně nasazují své  zdraví  a životy,  aby pomohli potřebným. Stejně jako  prodavačky, popeláři a integrované  složky  včetně  řidičů městské dopravy.“

Takže se momentálně rozhodujete?

„Ano. Zatím  zvažuji  a přemýšlím, kde bych  se uplatnil, než  skončí  tento  velký problém. Ale jak už jsem říkal, nemám zatím potřebné ochranné pomůcky. Zatím celá  rodina používáme ušité roušky,  který  mi ušila  moje  kamarádka, výtvarnice Sandra Hejlová a je to  naše jediná ochrana před koronavirem. Chtěl  bych jí poděkovat touto  cestou.“

Někteří umělci vysílají pro diváky online, plánujete něco takového? 

„Ano, už to  tak je,  jenže nevysíláme online ale zavěšujeme  na Facebook naše videoklipy,  komunikujeme  s fanoušky a dáváme  tam  teď  s bratrem Kamilem Emanuelem Gottem  pořad Kamarádi. Je to takové  povídání  ze života na téma, jako je tchyně  nebo nevěra, manželství  a jiné. Rádi  bychom vysílali i online, ale museli  bychom  se  sejít asi  nejspíš  ve  studiu a tam vše technicky  vymyslet. V tu  chvíli je  to  minimálně šest lidí pohromadě  a navíc  všichni  řeší  své  existenční  problémy. Tak to zatím není  na pořadu  dne. Měli jsme jet točit do Dubné na TV Šlágr,  ale to  se taky odložilo, stejně jako točení  TV na Slovensku.“

Jste spolu jako kapela v kontaktu a jak? 

„S týmem okolo skupiny Maxíci jsme v kontaktu  telefonicky a přes internet, denně  si píšeme  a voláme  a řešíme,  co a jak. Vymýšlíme, co udělat, aby to  mělo nějaký význam a posun  směrem k našim fanouškům. Jak je povzbudit  a obveselit, jak jim pomoc a hlavně,  jak je informovat  dál o  dění a situaci . Jak apelovat na to,  aby byli svědomití  a nebrali  situaci  na lehkou  váhu.“

Když je teď čas, chystáte nějaké nové projekty? 

„Připravujeme se zpěvákem  a našim kamarádem Jindřichem Krausem  píseň Takový  schody  do  nebe. Bude to duet a hudebně zpracovaný tak, jak nás  lidé znají. V podstatě  jen čekáme  na dobu, kdy  se sejdeme  ve  studiu  a tam to  nazpíváme. Takto  budeme  připravovat i  další  duety. Něco  jsme už natočili  s Věrou Patt, dvě písně od  Ivety Bartošové  a Petra Sepéšiho  a jsou tam další nápady, jako duet  s Davidem Mattiolim nebo Leonou Šenkovou a dalšími. Takže  nápady jsou,  chuť  taky, jen  musíme  společně  porazit  tento  zákeřný  vir, abychom  se  mohli opět  vrátit  do  normálního života.“

 

Autor: Karolína Tmavá

Foto: Dagmar Pavlíková

Obrazy malované slovy

Jiří Anderle – malíř, grafik, ilustrátor a po jistou dobu své umělecké kariéry také scénograf a pedagog – pokřtil začátkem prosince 2019  v pražském Radiocafé nové CD Zázraky na Hradčanech. Vzpomíná na pětadvacet let života prožitých ve stínu Pražského hradu na Novém Světě.  Vrací se na místa, která důvěrně zná a zavzpomínal i na sousedy, co tu kdysi tvořili unikátní společenství. Jeho vzpomínky, které zaznamenal redaktor Českého rozhlasu Tomáš Černý a vydal Radioservis, jsou umocněny vypravěčským uměním Jiřího Anderleho.  Vzpomíná například na dobrácké manžele Chabusovy, hluchého lampáře a jeho psa Karla, kopáče Foubíka, staromódní manžele Engelmüllerovy, tak jako zavzpomínal na stránkách knihy Láska za lásku na učitele, kováře, krejčího, ševce, holiče, poštmistra a také obecního bubeníka a policajta z Pavlíkova u Rakovníka, kde se v roce 1936 narodil.  Vyprávění podle bohatých prožitků z dětství a životních zkušeností nejprve natočil Český rozhlas a po mimořádné posluchačské odezvě vyšlo i knižně.   Když ke mně poprvé po rozhlasových vlnách doletěl podmanivý hlas Jiřího Anderleho, zrovna se rozpomínal na rodnou vesnici.  Také ji dobře znám, protože i já se nedaleko narodila.  S přimhouřenýma očima jsem poslouchala každé slovo, a tak mi ono vyprávění malovalo pod víčky konkrétní místa.  „Pavlíkov obklopený věncem zahrad, chmelnic a polí, do kterých vedly cesty lemované dozrávajícím obilím a fialovými koukoly, modrýma očima chrp a krásou rudých vlčích máků, nad kterými poletovali pestrobarevní motýli,“ Jiří Anderle sugestivně popisoval své rodiště. „Cesty byly rozbrázděné hlubokými kolejemi od okovaných kol vozů, kde na prostředním vyvýšeném pruhu i po stranách cesty kvetl bílý a rudý jetel.  Některé mířily k opuštěným samotám, k alejím vysokých topolů, k ovocným sadům, k bohatým chmelnicím, jiné končily na pasece v lese.“  Měla jsem pocit, jako bych po nich kráčela. „Po dalších cestách šlapali na kole, či pěkně po svých dělníci do rakovnických fabrik, či horníci do dolů RAKO a Jiří.  Lidé po ní také tahali vozíky naložené vším, co chtěli prodat na rakovnickém trhu,“ Jiří Anderle vyprávěl dál.  „Nejkrásnější byla ta pěšinka, co vedla nad ves k opuštěné jabloni.“  Zvláště tu překrásně popsal: „Krásnější pěšinu jsem neznal. Třebaže byla od slunce vyprahlá a plná kamení, o to více kvetla. Zlaté pantoflíčky, dojemně krásné jako krůpěj krve rudé slzičky Panny Marie, modré pomněnky, bílý lomikámen, nafialovělé zvonky, zlatavé kopretiny, jitrocel, omamně vonící mateřídouška, žluté kručinky, heřmánek, ale hlavně bledé svlačce, připomínající malou troubu gramofonu na kliku.“  Jako bych se po kraji rozhlížela s ním. „Na vrcholu cesty stála Boží muka. Tam jsem vždy postál a nemohl se vynadívat na pohled do dálky.  Rakovník byl jako na dlani, obzor lemovaly modré Krušné hory, za pohořím Džbán vyčnívající špička Milešovky, na jihovýchodě se táhly křivoklátské lesy, na jihu kopce lemující Berounku a za nimi Brdy a na západě stoupaly k nebi kouře plzeňské Škodovky. Utrpení Krista mírnil zpívající skřivánek, který vždycky odněkud vyletěl, zazpíval a ztratil se v nízkém obilí nebo v oranici.“ Je patrné, že zde Jiří Anderle prožil šťastné dětství.  Jenže to předčasně skončilo, sotva začal chodit do školy, když mu zemřel otec na tuberkulózu.  Malý Jiřík zůstal sám s maminkou.   „Díky osude, že jsi mi dopřál mít maminku se svatozáří tak dlouho…“ čtu v knize Láska za lásku.  Dočkala se synových úspěchů.  Byla na něj právem pyšná, třebaže si kdysi přála aby jí spravoval pojistky jako pan Pitner.  Už v raném dětství se u Jiřího Anderleho začínal projevovat ojedinělý malířský talent.  Na krabici od bot namaloval svůj první obrázek  – podzim, děti u ohníčku, pasoucí se krávy a letící drak na těžkém nebi, a to byl první krůček na cestě k uskutečnění snu být malířem.  Po dokončení  školy Jiří Anderle pokračoval v prohlubování malířského talentu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a poté na Akademii výtvarného umění v Praze, kde studoval obor malířství a grafika u profesorů Antonína Pelce a Vladimíra Silovského.  Po úspěšném ukončení studia začal pracovat jako kulisák v Černém divadle Jiřího Srnce . Netrvalo  však dlouho,  a  stal se úspěšným mimem.  Se souborem procestoval celý svět.  Na své umělecké cestě, jak šel čas,   byl asistentem profesorů Jiřího Trnky a Zdeňka Sklenáře, vyučoval též na Letní akademii v Salcburku,  stal se i tvůrcem rozhlasových pořadů Láska za lásku.  Především byl pilným malířem.  Měl na devadesát tři samostatných a dvě stovky skupinových výstav doma i v zahraničí.   Je jediný český umělec, jehož grafické dílo je vystaveno v newyorském Metropolitním muzeu v jednom sále společně s Rembrandtem, Dürerem, Matissem a Picassem. Jeho díla jsou zastoupena v předních světových muzeích a galeriích – a teď i v Pavlíkově.  Na počest slavného rodáka tu v přízemí obecního úřadu v roce 2006 zbudovali nádhernou galerii.  Do malířova rodiště převezli část expozice z pražské Pelléovy vily, kde jedenáct let byla retrospektiva  Anderlovy malířské tvorby umístěna  spolu s jeho africkou sbírkou.  V galerii v Pavlíkově Jiří Anderle oslavil před čtyřmi  lety své kulaté jubileum – osmdesáté narozeniny.  V tom čase o něm v mé knize Nezbedné toulky vyšla povídka a Jiří Anderle mě na výstavu pozval.  Povídali jsme si spolu o jeho profesním i soukromém životě, rozpovídal se také o své tvorbě.  Řekl mi: „Při malbě je má ruka vedena i podvědomými záchvěvy nedávných i dávno prožitých vjemů, které si v sobě ukládáme od dětství.“ Prohlížela jsem si v jeho doprovodu plátna a grafiky a viděla, že je to pravda, že jeho ruka vytváří krásu, která uchvátí oči i srdce.  Ale najednou mi před tím dílem došlo, že i svými slovy maluje krásné barevné obrazy.   Stejně tak jako kdysi spisovatel Jan Neruda vykreslil čtenářům Malou Stranu v knize Povídky malostranské, malíř Jiří Anderle svým barvitým vyprávěním zobrazil pražský Nový Svět a předtím svoji rodnou vesnici – Pavlíkov u Rakovníka.

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Jaroslava Pechová

 

Výročí 170 let od narození T. G. Masaryka

Přesně 170 let uplynulo dnes, v sobotu 7. března 2020 od chvíle, kdy se narodil Tomáš Garrigue Masaryk, první československý prezident. Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný T. G. M., nebo také prezident Osvoboditel. T. G. Masaryk byl pedagog, politik a filozof. V roce 1918 se stal prvním československým prezidentem. Jeho osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vykonal již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně.

Prof. Dr. Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně. Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Po maturitě začal studovat filosofickou fakultu. 

Československo bylo mezinárodně uznáváno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. Ve Sněmovní ulici složil první slib prezidenta Národnímu shromáždění. V květnu 1920 je zvolen TGM prezidentem republiky podruhé. V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí a pezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav. 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. Zemřel 14. září 1937 v Lánech.

Autor: Alexandra Hejlová

 

Hvězda, která stále září

O Aleši Cibulkovi jsem slýchávala od herečky Jiřiny Jiráskové, se kterou jsem se přátelila. Když spolu v jeho šestadvaceti letech poprvé moderovali předávání televizních cen TýTý, ocenila, že i před zraky pěti milionů diváků zvládl Aleš svou roli bravurně a bez roztřesených kolenou. Tak si ho za jeho profesionalitu, elán a pracovitost oblíbila, že mu hned druhý den zatelefonovala, aby mu řekla, že se jí po něm stýská. A právě onen telefonát odstartoval jejich úspěšnou divadelní spolupráci. I bez Jiřinky jsem však věděla, že Aleš je hvězda letící vesmírem.  Usmíval se z televizních obrazovek, i po rozhlasových vlnách šířil dobrou náladu a na pódiích v celé republice vyvolával u diváků salvy smíchu.  Radost a pozitivní energii rozdával na každém kroku.  Často jsem si říkala, že ho musím poznat osobně, ale čas plynul a nějak se nenaskytla příležitost. Až na oslavě narozenin Josefa Fouska v Českém rozhlase v Praze jsme se potkali. Aleš měl však plnou hlavu moderování, a tak jsme si setkání naplánovali na jindy.  Stejná situace se opakovala na stejném místě při oslavě narozenin Evy Pilarové.  Na Aleše jsem přes zástup gratulantů kývla na pozdrav a pak zaťukáním na ciferník hodinek mu naznačila, že jsem tentokrát v letu já. Do třetice jsme se potkali v předvánočním čase v Lysé nad Labem, kde jsem měla pokřtít svoji novou knihu.  Přiběhla jsem tam na poslední chvíli celá žíznivá a bez dechu. Pořadateli bylo na první pohled jasné, že mě spasí lok čehokoli, co teče, a rychle mi podal sklenku piva, protože nic jiného po ruce nebylo. Postavila jsem ji na stůl, abych si nejdřív odložila svršky, ale když jsem po ní konečně sáhla, už ji prázdnou držel v ruce Aleš Cibulka, který tam najednou stál, jako když spadne z nebe. I on byl hostem vánočního programu.  A také byl schvácený a zřejmě vyprahlý.  „Myslel jsem, že je to pivko volné.  Bylo mi ctí šlohnout vám ho,“ zatvářil se rozpačitě.  To byl okamžik, který odstartoval zase naši spolupráci.  Zahájili jsme ji tím, že se stal kmotrem mých právě vydaných pohádek. Mluvil o nich tak krásně a s takovou něhou, že teď, když o něm píšu, musím mu jeho komplimenty oplatit. Dělám to však s čistým svědomím, protože Aleš je takový pilný borec, který si zaslouží veliké uznání. Není náhoda, že jeho jméno každý zná. V roce 2016 se stal v anketě TýTý  třetím nejoblíbenějším průvodcem zábavných pořadů v Česku.  Je za ním opravdu velký kus práce. V televizi Nova moderoval Snídaně s Novou, v České televizi Dobré ráno s ČT a Kolo plné hvězd, pro děti zeměpisnou soutěž Batoh a Zlatý oříšek a pořad O češtině, na TV Barrandov uváděl soutěž Roztoč to, byl průvodcem společenského magazínu Můžu dál? a byl průvodcem talk show Sejdeme se na Cibulce.  Jeho hlas je známý například z rozhlasových pořadů Host do domu a moderoval i čtyři sta dílů pořadu Tobogan. Je také autorem řady knih.  Dvě životopisné věnované herečce Nataše Gollové se dočkaly opakovaných vydání.  I čtyři díly Černobílých idolů o prvorepublikových filmových hvězdách jsou úspěšné.  Na knižních pultech je už dvanáctý rok také Cibulkův kalendář pro pamětníky. „Sotva se tvému výkonu někdo vyrovná,“ řekla jsem uznale. „Každý tě musí za takové pracovní vypětí obdivovat.“ A pak jsem dopověděla: „Já si tě však vážím především za to, že jsi přiznal, jakou jsi za něj zaplatil daň.“ Jen potřásl hlavou. „Syndrom vyhoření. Odborně ‚burnout‘.  Ale naštěstí už jsem z těch zdravotních trablů venku.“  „Popsat je v knize Vyhořet může každý, to chtělo asi velikou odvahu,“ konstatovala jsem. „Napsali jsme ji s doktorem Radkinem Honzákem a Agátou Pilátovou, protože ta diagnóza postihuje stále více lidí.  Chceme, aby se pro ně stala vzkazem, že nemoc můžou zvládnout a že ji zvládnou, jako já nebo i všichni ostatní, co v knize své zkušenosti popsali.“  „Nebylo asi jednoduché vracet se k těm neradostným zážitkům,“ namítla jsem. Přikývl a pak se rozpovídal: „Musel jsem vše věrohodně popsat.  Je zapotřebí, aby pacienti rozeznali první příznaky a poté průběh té záludné choroby, aby byli připraveni na to, co je čeká,  aby je nic nezaskočilo. Proto jsem hned v úvodu knihy napsal svoji zkušenost: Připadáte si jako hadrová panenka, ležíte, civíte do stropu, nemůžete číst ani sledovat televizi, vše, co do sebe vpravíte, dříve nebo později vyzvracíte. Všechno je složité. To, co jste ještě včera zvládli levou zadní, je dneska neřešitelný problém. Když vám pípne mobil, máte chuť ho rozdupat.  Neuděláte to ale, protože ani nemáte sílu po něm sáhnout.“ Pak se na vteřinu zamyslel a dopověděl: „Musí však najít sílu hledat pomoc. A musí přijít včas.“ Aleš tu sílu našel. Ono strastiplné období má za sebou.  Zase se usmívá z televizních obrazovek, po rozhlasových vlnách šíří dobrou náladu a na pódiích v celé republice vyvolává u diváků salvy smíchu.  Radost a pozitivní energii rozdává na každém kroku.  Je hvězda, která jasně září a která lidem, co to potřebují, ukázala cestu.

 Aleš Cibulka

 

Syndrom vyhoření  který postihuje stále více lidí, je spojen s životním chaosem. Moderátor Aleš Cibulka, mezzosopranistka Dagmar Pecková a sportovní reprezentantka Olga Šípková v knize otevřeně přiznávají jak je maximální pracovní nasazení přivedlo do pekel, ale   zároveň  se dělí o své zkušenosti  jak se s touto zákeřnou diagnózou vypořádat. Téma po odborné stránce zpracovali MUDr. Radkin Honzák a publicistka Agáta Pilátová.

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Aleš Cibulka FB

Společný jmenovatel lásek Miláčka bohů

Žádné vystoupení (televizní nevyjímaje) svérázného protagonisty vibrační skupiny Šum svistu Daniela Nekonečného se nikdy neobešlo bez barevných ohňostrojů, exotických zvířat, krásných spoře oděných dívek a artistických prvků. Stejně tak nikdy ho ani na chvíli neopustil  zářivý úsměv jeho věčně usměvavou tvář.  Bohužel, v březnu to už bude rok, kdy odešel  z tohoto světa do světa kosmického ke svým  bohům, jejichž byl miláčkem i velvyslancem na naší Zeměkouli.  Našim čtenářům proto nabízím jeden z jeho posledních rozhovorů.

Úsměv Daniela Nekonečného neopouštěl ani na chvíli, kdy jsme spolu seděli v jedné z jeho oblíbených hospůdek poblíž košířské Kavalírky. Tehdy se právě se vrátil z Havaje a myšlenkami už byl pro změnu  kdesi v jižní Americe.

Když tak sleduji Vaše vystoupení, říkám si, zda mají tyto čtyři prvky – ohňostroje, exotická zvěř, děvčata a artistika –  Vašich vystoupení společného jmenovatele?

Možná se tomu budete divit, ale všechny tyto prvky  mají hluboké kořeny už v ranném dětství. Když si náš učitel tělocviku všiml, že dělám veletoče snad na každém nářadí,   chtěl  ze mne  udělat přeborníka ve skákání na trampolíně a musel jsem proto povinně chodit na dobrovolnou tělovýchovu. Paradoxně se z pana učitele stal léčitel a psychotronik a já místo na trampolíně skáču na jevišti.

A ohňostroje jste měli v chemii?

To sice ne, ale chemie mi skutečně seděla a z vlastní iniciativy jsem si v prádelně zařídil laboratoř, která na svou dobu a mé skromné finanční možnosti byla špičkově vybavená. Mou specialitou byly dýmy všech barev a také petardy. I po letech si myslím, že když se z naší prádelny ozvala ohlušující kanonáda, museli si nutně sousedě myslet, že došlo k revoluci. Barevným ohňům a rachejtlím jsem zůstal věrný dodnes, stejně tak uctívám  boha ohně Aginiho, který zůstal mou věčnou inspirací. .

Teď už pomalu věřím, že jste byl určitě členem přírodopisného kroužku…

Nejen to, ale chodil jsem do pionýrského oddílu Vatra, což byl ve skutečnosti tajný skautský oddíl, kde nás učili lásce k přírodě a všemu živému. Protože se toulávám po exotických krajích, jsou i zvířata, která mám ve svém minizvěřinci a se kterými tančím, vesměs exotická. Ostatně, v Brdech lev ani leopard běžně neběhají. Ale mou velikou láskou jsou delfíni, vlastně spíš delfínice. S jednou z nich jsem chtěl dokonce uzavřít registrované partnerství.

Počkat, já myslel, že jste spíš na děvčata!

To víte, že ano. A vidíte, i můj vztah k vívkám má svůj původ v dětství. To mne jednou poslali na mezinárodní pionýrský tábor do eN-Dé-eR, kde jsem se stal miláčkem všech německých pionýrek. Ty mne naučily nejen  líbat, ale jednomyslně mi udělily i titul táborového Don Juana.

S kým tedy raději tančíte?

To víte, já vám něco řeknu a rozházím si to buď s děvčaty nebo se zvířaty. Potěšení můžete najít v náruči dívky i v objetí divoké kočky, otázkou zůstane, co je nebezpečnější. Všechno to jsou kočky s hebkou srstí, která svádí k pohlazení. Od sebe se liší vlastně jen počtem nohou a já v eufórii stejně nevnímám zda mi do ucha šeptají milá slova nebo předou či vrčí.

Co jste všechno už ve svém životě dělal?

Prožil jsem toho v životě tolik, že se pomalu  přibližuji hodnosti brouka Pytlíka, který všude byl a všechno zná. Svým studiem a druhy zaměstnání se ovšem daleko  více podobám mravenci Ferdovi, protože jsem dělal skoro vše – co může člověka od kolébky až po truhlu potkat. Studoval jsem průmyslovku i herectví na DAMU, pracoval jako havran v pohřebním ústavu a dokonce jsem působil i na gynekologii.

Jak tuto svou univerzitu života uplatňujete v praxi?

Všechny své životní zkušenosti teď zúročuji v renesanční symfonii vibrační skupiny Šum svistu. Naše muzika je vlastně jistý druh hudebního esperanta a často o sobě říkáme, že jsme velvyslanci této zeměkoule pro mezigalaktické festivaly, na kterých bychom reprezentovali Zemi, protože ve své náruči obsahujeme všechny hudební sféry a etnické vlivy všech kultur, nejen přírodních národů, přestože u nich jsou kouzla a magie snad nejvíc koncentrována. S magií velmi úzce souvisejí i ženy, o kterých jsem se už zmiňoval, a zvláště jejich půvaby. Líbí se mi krasavice v Egyptě, Thajsku i v Africe či na Havaji bez rozdílu barvy pleti a národnosti a rozhodně se nevzdávám rozkoší které nabízejí. Taková masáž je přece jednou z nejkrásnějších relaxací. Mohu se pochlubit, že když loni v Acapulku proběhl celoplanetární křest mého nového cédéčka Best Of…, o kterém se říká, že má přímo  afrodiziakální účinky, zúčastnily se ho nejkrásnější ženy z celého světa. Temperamentní  bronzově opálené  Brazilčanky, tajemné ženy z harémů, svůdné holky z Benátek i stoprocentní kočky z Trinidadu.

Vida, Acapulco. Nemáte právě tam svého kamaráda šamana?

Vy myslíte určitě starého dobrého čaroděje Tezcatlipocu!  Toho jsem tam opravdu navštívil v jeho horském sídle a tentokrát mne zasvěcoval do tajů čarodějných lázní a jeho tři  mladé vnučky, které jsou docela nadějné kouzelnice, mne zase zasvěcovaly do všech druhů rozkoší co na světě existovaly, existují a existovat vždycky budou a do tajemství magie lásky. Takže jsem okusil všeho plnou mírou, abych vše mohl předávat dál a prozrazovat to i našim miláčkům na našich koncertech a karnevalech.

Mozart říkal, že mu rozumějí jeho Pražané. Kdo rozumí vám?

Mají nás rádi posluchači středního věku, ale i děti a mládež nebo lidé jak se říkávalo – dříve narození. A jsem přesvědčen, že nám i dokonale rozumí. Člověka upřímně potěší, když vás starší paní chytne za rukáv a důvěrně osloví, že se jí líbíte  nebo celá rodina se na nádraží vyjádří, jaká že ta naše vystoupení mají švih a šarm. Tyto ohlasy mi potvrzují, že promlouváme ke všem lidem bez rozdílu rasy, národnosti i  věku.

Vy dovedete zřejmě najít rozkoš všude…

Jistě, jsou situace půvab postrádající, ale i u zubaře můžeme najít perličku rozkoše ‚před‘ a ‚po‘. Neuznávám šedivé ani smutné dny a každý životní okamžik přeměňuji v euforii a stav rozkoše. Věřím, že životodárnou silou, občerstvením, osvěžením a nadějí všech lidí i ostatních bytostí na této planetě – je určitý řád. Věřím, že pokud zachováme přízeň všem bohům, kteří tuto planetu a celou galaxii řídí, zachovají všichni bohové přízeň i nám. Nebude pak třeba se hádat a vést náboženské války o to, který bůh je lepší nebo silnější. Všechny bohy miluji a všichni milují tím pádem i mne.

 

 

Autor: Vladimír Rogl

Foto: Vladimír Rogl

Sekáč se smyslem pro humor

V Olomouci mám kamarádku Álu a ta má bratra, se kterým mě seznámila.  Léta jsem ho znala z rozhlasu a také z televizní obrazovky, stejně jako velká část národa, která miluje humor.  Český básník, překladatel z angličtiny a slovenštiny, nakladatelský redaktor, kulturní publicista, scenárista a moderátor Ivo Šmoldas mě nezklamal, když jsme se potkali v galerii Mona Lisa na olomouckém Horním náměstí.  Tvářil se sice jakoby nic, ale v očích mu šibalsky hrálo.  „Tak jsme se potkali – a právě v Olomouci,“ podal mi ruku.  „Předpokládala bych, že je to vaše rodné město.  Celé dětství a studentská léta jste tu prožil, pokud vím.   Proč tedy Prostějov? Nevloudila se vám do životopisu chybička?“podivila jsem se. „Chybička se vloudila, když v olomoucké porodnici zrovna malovali. Tak mi nezbylo než spatřit světlo světa ve městě, kde se ale narodili jiní machři. Třeba básník Jiří Wolker, taktéž tenistka Petra Kvitová nebo Otto Wichterle – vynálezce kontaktních čoček.“ „Vy jste ovšem taky zdatný sekáč,“ řekla jsem upřímně.  Očividně ho to pobavilo.  „Druhdy už mi to někdy někdo sdělil.“  „To přece není žádná novinka,“ ujistila jsem ho. „Dokážete hravě zaplnit a rozesmát hlediště v celé republice. Ten osobitý a originální styl humoru lidi milují. Pohotové a vtipné reakce na dotazy diváků, smršť historek a postřehů ve vašem podání je pokaždé fascinující.“ Zamyslel se. „Je sice pravda, že bavím národ svým tlacháním, ale  že mám předpoklady být pohotový a vtipný, tím já bych si tak jistý nebyl.  Čekám vždycky, že mi v hlavě zajiskří, že přijde myšlenka, a když otevřu klapačku, že ze mne něco vypadne.  Pokaždé pak stojím v úžasu, co je mi díky tomu řečnění z fleku dopřáno.“ Ivo Šmoldas však neinterpretuje nějaký laciný humor.  V podtextu jeho vyprávění je mnoho podnětů k přemýšlení.  „Vaše specifická čeština je nenapodobitelná,“ řekla jsem s obdivem. Pokrčil rameny: „To bych netvrdil.  První šok ze své mluvy jsem měl v počáteční pubertě. Otec přivlekl domů kotoučový magnetofon SONET DUO a já hned pojal nápad nahrát si na pásek svůj hlas.  Když jsem si pak nahrávku pustil, ozvalo se něco strašlivého. Co to je, co to dělá, co z toho magneťáku leze za zvuky? Byl jsem zděšen.  To seš ty, řekla mi ségra. Nejradši bych se neviděl.  Copak se dá s takovou mluvou žít?  Nakonec jsem se s tím svým projevem smířil a řekl si, že se vlastně nemusím poslouchat.“ Rozveselilo mě to. „Dnes vás poslouchá kdekdo.  Je to krásná práce, bavit lidi.“ Přikývl: „Moje představa kdysi ale byla vybrat si povolání, co vyžaduje opravdovou odvahu, tak jsem chtěl být učitelem. Nakonec jsem zjistil, že tolik odvahy přece jen nemám.“ Potom mi sdělil, že po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy nastoupil do nakladatelství Český spisovatel a pak i další jeho cesta vedla světem knih. „A co nakonec odstartovalo vaši uměleckou kariéru?“ nešlo mi do hlavy. „Prý hrajete i divadlo.“ Pozvedl obočí:  „Předstírám herectví ve dvou inscenacích.“  „A jak to všechno vlastně začalo?“ zvědavost mi nedala. „Mezi kašpary a komedianty jsem byl zavlečen Halinou Pawlowskou, se kterou se znám léta,“ pustil se do vyprávění.  „Je veskrze optimistická, a tak měla kuráž pozvat mě před kameru do svého pořadu Banánové rybičky.  Nejdřív jsem to kategoricky odmítl, ale když mi z produkce sdělili výši honoráře, tak mi nezbylo než se překonat, protože, jak je o mně všeobecně známo, tříská se mnou lakota.“ „To byl ovšem podařený start. Následovaly další pořady,“ podotkla jsem.  „To bylo tím, že jsem si nevzpomněl na své rodiče, kteří mně říkali, nepitvoř se pořád, nebo ti to zůstane. A tak mi to zůstalo,“ rozhodil ruce. „Nemám být tak zapomnětlivý.“  „Tomu nerozumím,“ přiznala jsem. „Tvrdíte, že si nikdy nic nepamatujete, že jste líný, hamižný, pomalý, proč to?“  Zamyslel se sotva na vteřinu a sdělil mi: „Když se člověk dokáže kvalitně pomluvit, vezme vítr z plachet těm, kteří by to udělali amatérsky a špatně.“ „To je teda argument,“ rozesmála jsem se.  „Tak co umíte skvěle? Co vás ještě nadchlo?“ vyzvídala jsem.  „Nic nedělat,“ zatvářil se pohodově. „To dělám rád.  Takové blaho si dopřávám o prázdninách na chalupě v jižních Čechách. Jenže naskočit pak zase do procesu, to je svízelné, avšak potřebné.“ Pak pozvedl významně ukazovák: „Také kouřit cigára mi šlo. A bůh ví, že to jsem nikdy neodbejval.  Až do chvíle, kdy se mi zjevil Kalousek.“ „Cože?“ nevěřila jsem. „Na televizní obrazovce,“ vysvětlil mi.  „Oznámil, že na tabák zvyšuje spotřební daň.“  Na vteřinu se odmlčel, aby mi pak barvitě ten zážitek popsal:   „Tak tohle už je úplná nenažranost, řekl jsem si. Co já vám za ta léta nasypal peněz a pořád nemáte dost?  Tak jsem se neudržel a z plných plic jsem mu přes tu televizní obrazovku řekl: Chceš-li moc, nedostaneš nic. Tedy vlastně jsem mu ještě řekl, co z mé strany tak akorát dostane.  Cigarety hned letěly do pryč a šlus.“ Poslouchala jsem ho a ani na vteřinu nezapochybovala, že to bylo jinak. „Jste skvělý vypravěč,“ musela jsem uznat. „I s kolegy na pódiu však perlíte. Jak si je vybíráte?“ zajímalo mě. „Vybírám si ty hodně mluvné,“ přiznal.  „První otázkou je narazím jako sud a pak už to z nich jde samo.  Mnohdy se stane, že já, ač notorický nesportovec, musím nakonec zvládat skok do řeči.“ Skvěle jsem se bavila.  Když jsme se loučili, pan Ivo Šmoldas řekl: „Bylo mi potěšením.“  „A co teprve mně,“ řekla jsem já a už se viděla na jeho večerním olomouckém představení.

 

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Český rozhlas Dvojka

ÚNOROVÁ VÝROČÍ SLAVNÝCH OSOBNOSTÍ

Clark Gable

 americký filmový herec, představitel dobrodruhů a romantických hrdinů, hvězda časné éry zvukového filmu, se narodil 1. února 1901 v Cadizu, Ohio. Matka mu zemřela, když mu bylo sedm měsíců. V šestnácti letech opustil střední školu a začal pracovat v továrně. Po svém rozhodnutí stát se hercem vystřídal několik divadelních společností, ale poté znovu pracoval jako prodavač a dělník. V roce 1924 příšel do Hollywoodu za finanční podpory divadelní ředitelky Josephine Dillonové, která byla o více než 10 let starší než on a stala se nejen jeho manažerkou, ale i první manželkou. Zpočátku hrál malé role, vrátil se dokonce načas zpět k divadlu, ale v roce 1930 podepsal smlouvu s MGM a v následujících letech přijal několik filmových rolí, které z něj udělaly megastar a zajistily mu titul „Král Hollywoodu“. Ve filmech byl nejčastěji obsazován do rolí westernových hrdinů (Malovaná poušť, Volání divočiny, Mustangové), svůdců žen a dynamických mužných typů (Svobodný duch, Vzpoura na Bounty, Tekuté zlato). Za roli ve filmu Stalo se jedné noci, kde hrál reportéra sledujícího dědičku miliónového bohatství, získal Oscara. K dalším vrcholům jeho tvorby patří postava R. Butlera ve filmu Jih proti Severu podle románové předlohy M. Mitchelové. Gable byl pětkrát ženatý. Jeho třetí svazek s herečkou Carole Lombardovou, byla údajně nejšťastnější epizoda v jeho osobním životě, ale skončila její smrtí při letecké havárii v roce 1942. Jeho druhou manželkou byla Texasanka Marie Franklinová, čtvrtou Sylvia Lady Stanley a pátou Kathleen Williamsová, matka Gableova posmrtně narozeného syna. Jeho posledním filmem byly Ztracené existence. Gable zemřel 16. listopadu 1960  na  infarkt v Los Angeles a je pohřben na hřbitově v Glendale, Kalifornie, vedle jeho milované manželky Carole Lombardové.

 

Jan Werich

… český herec, dramatik a prozaik, se narodil v Praze 6. února 1905. V letech 1924 až 1927 studoval práva na Karlově univerzitě, ale od roku 1927, kdy napsal s Jiřím Voskovcem Vest pocket revue, ovlivněnou dadaistickou poetikou, se začal věnovat divadlu profesionálně. Pro Osvobozené divadlo napsali společně řadu satirických revuí (Smoking revue, Sever proti Jihu, Premiéra ,Skafandr,Golem, Caesar, Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Rub a líc, Těžká Barbora a další), ve kterých vytvářeli ústřední hereckou dvojici, oslovující originálním slovním humorem generačně spřízněné publikum. Hrál také v celé řadě filmů (Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup!, U nás v Kocourkově, Svět patří nám). Po uzavření Osvobozeného divadla emigrovali Werich, Voskovec i Ježek do USA. Po 2. světové válce se po návratu do vlasti pokusil s Voskovcem obnovit Osvobozené divadlo, avšak společenské poměry nebyly pro politickou satiru vhodné. Působil v řadě pražských divadel (v letech 1956 – 1961 byl ředitelem Divadla ABC), hrál ve filmech (Císařův pekař a Pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour) a v televizi (Slzy, které svět nevidí, Kočár nejsvětější svátosti, Král a žena). V 60.letech vydal cestopisné reportáže (Italské prázdniny) a variace na pohádkové motivy (Fimfárum). Pro podporu demokratizačního procesu 1968-1969 byl v době normalizace eliminován z české kultury: filmy v nichž hrál se nesměly promítat a jeho jméno se nesmělo objevit ve sdělovacích prostředcích. Změna v tomto oficiálním postoji nastala poté, co podepsal v lednu 1977 takzvanou Antichartu. Jan Werich zemřel v Praze 31. října 1980.

 

Elizabeth Taylorová

… americká herečka a vývojářka voňavek a parfémů, jedna z velkých hollywoodských hvězd stříbrného plátna 20. století, dvojnásobná držitelka ceny Americké filmové akademie Oscar, která se stala jedním z filmových sex-symbolů své doby.  Narodila se 27. února 1932, Hampstead Garden Suburb, Londýn, Velká Británie. V době jejího dospívání se o ni začala zajímat média, což se projevovalo zejména spekulacemi o zásnubách s mnoha známými lidmi. Prvním z nich byl Glen Davis. Skutečným prvním snoubencem byl až William Pawley ml., se kterým se zasnoubila v červnu 1949. Na podzim téhož roku však bylo zasnoubení zrušeno. Na novinové články o druhém zrušeném zasnoubení a střídání mužů reagovala slovy: „Kdybych byla taková, jak mě vylíčili, nenáviděla bych se.“ Mezi její nejvýraznější role patří Maggie v Kočce na rozpálené plechové střeše, titulní role v Kleopatře, Angela v Místě na výsluní, dětská role Velvet ve filmu O velkou cenu, zkrocená Kateřina ve Zkrocení zlé ženy. Během svých manželství se věnovala zejména mateřství, filmování odsunula stranou. Kvůli Lizininým zdravotním problémům (mimo jiné plicním obtížím a anémii) se natáčení filmu Kleopatra dlouho odkládalo. Zde potkala Richarda Burtona, pozdějšího manžela, se kterým natočila celkem 11 filmů. Během kariéry Liz Taylorové byl její osobní život předmětem neustálé mediální pozornosti. Byla vdaná osmkrát za sedm mužů, dvakrát za Richarda Burtona, shromáždila jednu z nejdražších soukromých sbírek šperků na světě. Po mnoha letech zdravotních potíží zemřela na srdeční selhání  23. března 2011, ve věku 79 let.

 

AUTOR:   Zpracovala Alexandra Hejlová

FOTO:    www.birthday.wz.cz, FB